Jdi na obsah Jdi na menu
 


Epilog II. - Život jde dál... - 1. část

21. 7. 2006
Když jsem si v dřívějších dobách představoval, jaké by to mohlo být, kdybych Voldemorta náhodou porazil, doufal jsem, že po bitvě by se všechno vrátilo zpět do starých kolejí a život by šel dál prostě jako dřív. Jenže představy se dost lišily od reality. Nevrátilo se vůbec nic!

A netýkalo se to pouze závěrečné bitvy, ale i těch detailů kolem. Vlastně celý poslední rok mi život převrátil naruby a do těch starých zajetých kolejí, na které jsem si za těch šest let zvykl, se to už nikdy nevrátilo.
Už nikdy jsem nezažil obyčejnou vyučovací hodinu v Bradavicích... už nikdy jsem s Ronem a Hermionou neseděl dlouho do noci ve Společenské místnosti u hořícího krbu... už nikdy jsem nedrhnul Síň slávy při školním trestu a už nikdy jsem nespal v Nebelvírské věži v posteli s nebesy. Já vím, jsou to jenom hlouposti. Ale hlouposti, které děláte tak pravidelně a bezmyšlenkovitě, že si nikdy neuvědomíte, že je možná děláte naposledy do chvíle, dokud se nestanou minulostí. Poté vám začne chybět i to drhnutí trofejí...
Do Bradavic jsem se už v podstatě nevrátil. Ačkoli začal teprve duben, tak všechny studenty poslali domů a do konce školního roku už se nevyučovalo. Kdo měl zájem, mohl přijet během prázdnin a doučit se, co potřeboval, aby mohl splnit dodatečné OVCE nebo NKÚ přeložené na září.
Já osobně jsem se v Bradavicích ukázal pouze na den zkoušek a i tak jsem vzbuzoval více pozornosti než mi bylo milé.
Než se situace uklidnila, tak jsem se zašil do Cambridge, kde jsem si užíval obyčejného volného života a taky samozřejmě přítelkyně. Zvláštní život bez magie. Moc jsem ho neznal, ale docela se mi zamlouval. Dokonce jsem jednu dobu uvažoval o tom, že bych sekl s kouzly a žil jako obyčejný mudla, ale nešlo to. Remus měl totiž pravdu, kouzla ke mě patřila a já se jich nedokázal zříct.
Taky jsem udělal ještě jednu důležitou věc. Všechny části Zbraní nejmocnějších jsem sebral a bezpečně schoval na tom nejbezpečnějším místě, které jsem znal – v Bradavicích. Sice jsem o jejich uložení udělal záznam pro nějakou zvídavou příští generaci, ale trochu jsem i doufal, že se stane to, co říkala Jean, a Zbraně vymizí lidem z povědomí. Uvidíme...
Stalo se něco zvláštního. Když jsem si uvědomil, že už jsem zabil Voldemorta, přišlo mi... že už jsem tady vlastně zbytečný. Už nezůstalo nic, co bych měl udělat a abych pravdu řekl, měl jsem období, kdy jsem si připadal naprosto nepotřebný a přebytečný...
Naštěstí mi to Ewelin hodně rychle vytloukla z hlavy. Doslova...
Když se Ron po čase vrátil z nemocnice, vypadal celkem obstojně, ale bylo na něm znát, že ho odjezd Hermiony dostal asi stejně jako mě. A spíš bych řekl ještě víc.
Hermiona se ozvala v podstatě až po půl roce a pro mě to byl strašný nezvyk ji nemít vedle sebe, když jsem si na ni za těch sedm let tak strašně zvykl, ale jak psala ve svém dopise – život jde dál, nemůžeme se pořád dívat dozadu, ale jít dopředu. Měla pravdu, museli jsme jít dál.
Když jsem se konečně nadobro rozhodl, co budu dělat dál, začal jsem se u Moodyho učit na Bystrozora. I když mi hodně lidí říkalo, že to nemám zapotřebí, snil jsem o tom. Chtěl jsem pochytat zbývající Smrtijedy a teprve potom jsem byl ochoten za touhle válkou udělat velkou tlustou čáru.
Za ty roky, co mě Moody učil, jsem se nejen utvrdil v tom, že přezdívku Pošuk nenosí bezdůvodně, ale taky jsem pochopil, jakto, že dostal do Azkabanu tolik Smrtijedů. Patřil mezi nejlepší.
Jako jeden z mála mě také nebral jako Vyvoleného, ale jako dalšího z mnoha studentů, za což jsem mu byl docela vděčný. Sice mě tím pádem neminuly některé nepříjemné tresty nebo cvičení, ale na druhou stranu bych se asi nic moc nenaučil, kdyby se mnou zacházel jako ve vatičce.
Dokonce mi pomohl sehnat práci a po několika letech jsem se vypracoval až do elitního týmu Bytrozorů, což se nepodaří jen tak někomu. Sice jsme se sem ze základního týmu vypracovali pouze dva, ale velmi brzo jsme se s ostatními secvičili a opravdu jsme byli tým. A mě už nikdo neřekl jinak než Revanche – Odplata. Už ani nevím, kdo to tenkrát vymyslel, ale hlavní bylo, že díky změně vzhledu tuhle přezdívku nikdo nespojoval s Chlapcem, který přežil...

***

Jak ministryně slíbila, tak také udělala. Všem, kteří byli ve Fénixově Řádu a některým, kteří bojovali v Závěrečné bitvě, měla připadnout peněžní odměna.
Mě to bylo docela jedno. Abych pravdu řekl, tak mě celkem překvapila výše té peněžní částky, protože nebyla malá, ale já měl peněz dostatek. Což se v tu chvíli docela hodilo, protože Bill s Charliem přišli s docela dobrým nápadem.

„... říkám ti, že když děláš tu kličku, tak se musíš nahnout dopředu, jinak to nevytočíš!“
„Když se nahnu dopředu, tak spadnu na držku,“ oponovala mi právě Ginny, když jsme vešli do kuchyně na Grimmauldově náměstí, kde Weasleyovi dočasně bydleli společně s Remusem, Ennien. V patách nám šel Sirius, který se jen šklebil našemu dohadování.
Když jsme však vešli, tak se ozvalo šustění papírů a poté nastalo ticho. U stolku vzadu stáli všichni Weasleyovi synové kromě Percyho a nedůvěřivě si nás prohlíželi.
„Co je?“
„Kde je máma s tátou?“ zeptal se Bill tiše.
„Někde venku,“ pokrčila Ginny rameny a všichni si očividně vydechli a vrátili se zpět k papírům. „Co to tam máte?“ vyzvídala dívka a i já se Siriusem jsem se připojili k chumlu.¨
„Budete mlčet?“ Přikývli jsme. Bill s Charliem si vyměnili pohledy a vytáhly několik pergamentů. „Chceme mámě s tátou vzít tu odměnu z ministerstva....“
„Cože? Zbláznili jste se?!“ vykřikla Ginny naštvaně.
„Co kdybys ho nechala domluvit, sestři?“ šťouchnul do ní Fred.
Bill se na ni ušklíbl a pokračoval. „Jednoduše. Až rodiče ty peníze dostanou, tak nejspíš udělají to, že si koupí nějaký dům nebo byt nebo něco takovýho, protože říkají, že už tady nemůžou dál zůstat, že už chtějí něco svýho, což se jim ani nedivím. A nás s Charliem napadlo, že bychom... no prostě... já ty peníze oželím, plat mám docela slušnej a nějak s tím vyžiju, Charlie říkal totéž a kluci slíbili, že by taky něco přispěli, protože mají docela slušnej obrat v obchodě. Dokonce i Percy řekl, že by něco málo dal. A kdyby se k tomu přidaly ještě nějaký peníze od rodičů, tak bychom jim mohli koupit nějakej pěknej dům, kde by mohli v klidu bydlet. Protože nevím, jak vy, ale mě je trochu hloupý, je nechat někde v zastrčený špeluňce, kde nemají skoro nic, protože, když si to vezmete, tak všechno, co naši měli, tak strčili do nás. Takže si myslím, že jim to i dlužíme,“ řekl nakonec a v místnosti nastalo ticho.
„Počkej, takže jestli to chápu,“ začala po chvíli Ginny. „Tak vy chcete vzít peníze od tebe... Charlieho... Freda... George... mámy a táty. Sehnat někde barák, ten koupit, přepsat to na ně, ovázat mašlí a strčit jim ho pod stromeček.“
„Zatraceně velkej stromeček,“podotkl Sirius suše.
„V podstatě jo,“ přikývl Charlie. „Jen by Vánoce měli už teď v květnu.“
„Víte, že máte občas strašně magorní nápady?“ zeptala se jich dívka vážně a obou zmizely úsměvy z tváře, jakoby je setřeli. „Ale tenhle nápad je úžasnej,“ dodala a tentokrát se už úplně rozzářila.
„Mě se to líbí,“ kývl jsem. „ S mým podílem počítejte taky.“
„Harry, to po tobě nemůžeme chtít.“
„Na to zapomeň! Vaši rodiče mě přijali a dali mi rodinu, kterou jsem neměl, a ke všemu mně ty peníze chybět nebudou.“
„Mě taky ne. Mám nějaké peníze, co jsem ukradl rodičům, co jsem vydělal, co mi dalo ministerstvo za ten „omyl“ a ještě majetek po Jean, takže i kdybych do konce života nepracoval, tak docela slušně vyžiju. Dám vám svůj díl, myslím, že Molly s Arturem si to určitě zaslouží,“ přikývl Sirius.
Všichni zrzci si vyměnili váhavé pohledy. „To myslíte vážně?“
„Naprosto!“
„Tím pádem bychom ani nemuseli sahat na ty peníze rodičů. Kdyby to vyšlo, tak bychom jim to mohli nechat, aby si to mohli zařídit podle vlastního mínění.“
„To by možná šlo. Ale teď jde o to, vybrat něco, co by se jim líbilo.“
„Tak ať si to vyberou sami.“
„A jak chceš zařídit, aby si vybrali dům a nevěděli o tom?“ otočila se Ginny na staršího bratra se zvednutým obočím.
„Já bych i věděl.“

Bylo domluveno. Plán byl hotový a už zbývalo pouze provedení. Šlo to ztuha, ale podařilo se nám to.
Udělali jsme to totiž chytře. Rozhodl jsem se totiž koupit si vlastní dům a Molly s Arturem jsem si s sebou vzal jako poradce. Vždyť já jsem se v tom přeci vůůůbec, ale vůůůbec nevyznal.
Takže se dalo říci, že si dům vybrali sami. Počet domů, které připadaly v úvahu, se postupně stále zmenšoval... zmenšoval, až zbyl pouze jeden jediný.
„No, nevím, Harry. Ten dům je sice nádherný. Ale není to pro jednoho trochu moc velké?“ znejistěl Artur, když jsme stáli ve vstupní síni jedné velice útulné vilky.
„To bys musel mít hodně velkou kupu dětí, aby se to tady zaplnilo,“ dodal Sirius, který s námi chodil jako doprovod.
„Nebo vnoučat,“ dodala tiše Molly. „Je to tu velké, ale nádherné. Tenhle dům je úplně úžasný! A ta velká zahrada, no prostě nádhera. Tady se ti jistě bude nádherně žít, drahoušku. Já ti radím, kup ho hned. Líbilo se mi to tady od první chvíle, kdy jsme sem přišli. Já osobně bych neváhala ani minutu!“ rozplývala se. „Kdybych na to měla,“ dodala pro sebe jen velice slabě.
Na jednu stranu mě to mrzelo, ale na tu druhou jsem se už těšil, až se to dozví.
„A co ty, Arture, tobě by se tady líbilo?“ nadhodil jsem.
„Rozhodně. Ale hlavní je, jestli se tu líbí tobě. Ale jestli ano, tak s chutí do toho!“
„Tak to podepíšeme,“ otočil jsem se na mladou ženu, pracující pro obchodní agenturu a lehce jsem na ni mrkl. Usmála se na mě, na znamení, že je vše hotové. Přeci jen už bylo skoro jasné, že koupíme tenhle dům.
„Takže tady máte smlouvu a několik kopií. Máte svědky?“ zeptala se.
„Svědky? Copak jsme na svatbě?“ podivil jsem se.
„Ne, to ne. Ale u takových velkých nemovitostí, žádáme svědky.“
„Tak já, Molly a Artur, to by mělo stačit, ne?“ nadhodil Sirius a oba jmenovaní přikývli.
„Dobře, tak se pojďte prosím podepsat. Sem, sem a sem...“ ukázala jim na kopie, kde bylo malým pozměňovacím kouzlem upraveny kolonky majitelů na svědky. Sice to bylo protiprávní, ale na tohle jsem si vyprostil takovou malou výjimku.
Když přišla řada na můj podpis, už byli kolonky na správném místě, Mollyn a Arturův podpis u majitelů a můj a Siriusův u svědků.
„Tak a je to,“ usmál jsem se a žena vytáhla z kapsy klíčky od domu a podala mi je.
„No, myslím, že klíče patří majitelům domu,“ řekl jsem dost nahlas, aby to bylo slyšet i ve vedlejší místnosti a otočil jsem se na manžele Weasleyovy. „ Prosím.“
„Co to děláš, Harry?“ nechápali.
„Předávám klíče majitelům,“ odvětil jsem a pokrčil rameny.
„Ty jsi majitel!“ zamračil se Artur.
„Ne, patří vám.“
„Je tvůj, Harry! Vždyť...“
„Promiňte, že se do toho montuji,“ozvala se mladá žena, „ale podle smlouvy dům patří Molly a Arturovi Weasleyovým. Tady to máte, vždyť jste to podepsali,“ ukázala jim jejich podpisy v kolonce – majitel.
Oba majitelé zírali na smlouvu a nevěřili vlastním očím. „Ale... ale... co to má znamenat? My jsme přeci svědci. Spletla jste se!“
„My si něco takového nemůžeme dovolit,“ strachovala se Molly. „ Vždyť to je strašně drahá a...a...“
Přišel jsem kousek blíž, vzal její ruku a do dlaně vložil svazeček klíčů. „Věř mi, Molly, o tohle se nemusíš starat,“ řekl jsem tiše a lehce jsem se na ni usmál, což mi oplatila naprosto nechápavým výrazem.
„Ne, Harry, jestli si myslíš, že nám ten dům dáš... to nemůžeme přijmout!“ řekl Artur pevně a vrátil mi klíče do ruky.
„Arture, věř mi, že můžete! To totiž není ode mě, ale od nás všech.“
„Nás?“
„PŘEKVAPENÍ!“
Všichni Weasleyovic potomci stáli seřazeni na schodišti a šklebili se na rodiče od ucha k uchu. Celou dobu byli schovaní vedle a když věděli, že smlouva je podepsána, přišli dovést všechno k dokonalosti. Jako na povel se všichni nahrnuli ke své matce a pevně jí objali.
„Cože? Co vy tady děláte a co... co tohle...“ Molly nebyla schopna ze sebe dostat ani hlásku.
„Co to má znamenat?“ doplnil ji nejstarší syn.
„To má znamenat...“ pokračoval druhý nejstarší syn.
„...to, že tohle je malý dárek...“
„...od nás všech....“ doplnil Fred své dvojče.
„...pro vás,“ dokončila Ginny a nasadila vážnou tvář.
„Ale... ale... jakto? Vždyť to muselo stát strašné peníze. To přeci nejde!“ oponoval jejich otec roztřeseně.
„Jak vidíš, tak to jde,“ pokrčil Charlie rameny.
„Je to jen malá náhrada za všechno, co jste pro nás udělali,“ řekl jim Bill klidně.
„A nechceme slyšet žádné námitky...“
„...ani odmítnutí!“ doplnila dvojčata, zatímco jejich rodiče stáli naprosto zkoprněle.
„Takže, milá Molly a Arture,“ vložil jsem se do toho v nastalém tichu a vzal jsem ženě opět její ruku, do které vložil klíče od nového domu. „...vítejte doma.“

***

Byl listopad a mě zbýval splnit ještě jeden poslední slib. Tedy spíš prosbu.
Stál jsem na nástupišti v Prasinkách a čekal na vlak. Profukoval studený vítr a vzduchem se vznášelo pestrobarevné listí. Přitiskl jsem si plášť trochu víc k sobě a přešlápl z nohy na nohu. Konečně se z dálky ozvalo slabé houkání přijíždějícího vlaku.
Trochu jsem si urovnal hábit, naposledy sáhl do kapsy, abych se podíval na fotografii a poté ji vrátil zpátky a promnul jsem si zkřehlé ruce.
Lokomotiva vypustila páru a vlak se zastavil. Nikde nebylo ani živáčka. Jen z posledního vagónu vystoupila osamělá postava.
Byla jediná. Nebyl jsme si jistý, jestli to je ona, ale musel jsem to zkusit. Nic jiného mi nezbývalo.
Na co se jí ale mám zeptat? Jak jí oslovit? A je to vůbec ona?
Když jsem k ní přišel dostatečně blízko, abych si ji mohl prohlédnout, všechny moje pochybnosti se náhle rozplynuly. Ta podoba byla nezaměnitelná.
Vysoká postava, dlouhé černé vlasy padající na ramena a uhlově černé oči. Byla tak podobná a přesto tak moc rozdílná od svého otce, v jehož podání jsem ty černé oči znal jen jako tmavé tunely. U ní jsme v nich však našel cosi z ženy, kterou jsem měl tu čest poznat pouze z fotografií a vyprávění.
Zřejmě jsem si ji prohlížel trochu dlouho.
„Přejete si?“ zamračila se a zkřížila ruce na hrudi. Bylo až neuvěřitelné, jak to gesto bylo známé. „Vy jste od Jean?“ vyzvídala dál.
„Ano. Jsem tady na její přání. Mám vás doprovodit do hradu za… za vašim otcem. Harry Potter,“ nabídl jsem jí ruku. Chvíli ji zkoumala a poté ji přijala. Chvíli mi s ní pouze třepala a já čekal na její odpověď.
„Izabela Williemsová... teda Emili… Emili Wiliem... tedy...Emili Snapeová,“ dostala ze sebe konečně. „ Je hrozný si na to zvyknout.“
Pokývl jsem hlavou. Tak je to ona.
Oba jsme chvíli mlčeli. Nikdy bych nevěřil, že Snape je schopen zplodit něco tak krásného. Moje druhé já mě však hned okřiklo, že kvůli tomu tu přeci nejsem!
„Jdeme?“ zeptal jsem se do ticha a pokynul směrem k připravenému kočáru. Přikývla. Vzal jsem jí tašku a vydal se s ní ke kočáru.
„Myslela jsem, že tu bude. Nebo že mě přijde přivítat teta. Myslím teda Jean,“ upřesnila.
„Já vím,“ kývl jsem. „Vím, že to byla vaše teta. Ona mi taky napsala dopis a požádala mě, abych tohle vyřídil, pokud budete ochotna přijet. Bohužel ona…“
„Je mrtvá?“ zeptala se klidně a já jen přikývl. „Naznačila mi něco v tom smyslu,“ vzdychla.
„Naznačila?“ otočil jsem se na ní a svraštil obočí. „Vy jste se s ní znala osobně?“
„Pár týdnů jsme si spolu psali a asi před půl rokem jsme se spolu setkaly. Vysvětlila mi věci o mé rodině a nabídla mi, že jestli budu mít zájem, že sem můžu přijet. Ale že neví, jak to tu bude vypadat. Zda bude po válce nebo ne a... jestli tu ještě bude. Od tý doby jsem od ní neměla zprávy a neviděla jsem ji. A už ani neuvidím,“ vzdychla.
Přikývl jsem. „Hlavně, že jste tady,“ usmál jsem se na ni a otevřel dvířka do kočáru, aby mohla nastoupit. „Prosím.“
„Klidně mi tykej. Tak stará ještě nejsem,“oplatila mi úsměv a vylezla do kočáru a já za ní. Oba jsme se posadili proti sobě a kočár se dal do pohybu.
Nějakou dobu bylo ticho.
„Ty jsi Jean znal dobře?“ zeptala se po chvíli.
„Znal. I když, ne tak moc dobře, poznal jsem jí asi rok a půl předtím než zemřela.“
„Aha,“ přikývla. „A otce? Znáš ho?“
„Snapea? Jo, znám,“ přikývl jsem.
„Jak dlouho?“ vyzvídala zaujatě.
„Asi sedm let. Byl to můj profesor a potom... něco jako... kolega, i když to zní divně,“ ušklíbl jsem se.
„Jakej je?“
„No...ehm...“ najednou jsem nevěděl, co mám říct. Mám kecat nebo radši ne? „ On totiž... neznám ho tak moc dobře a... taky...“
„Nemáš ho moc rád, co?“ zeptala se a já musel přikývnout. Usmála se. „Asi není moc oblíbený.“
„Ne, není,“ souhlasil jsem. „ Není špatnej, ale... Je to takovej bručoun. Tím, jak přišel o ženu a vás, tak.... nevím, jakej byl předtím, ale prý zahořknul a je takovej... no... my jsme mu říkali netopýr,“ dodal jsem a oba jsme se zasmáli.
„Tak to musel být teda miláček,“ ušklíbla se, ale poté opět zvážněla. Všiml jsem si, že si pořád žmoulá ruce.
„Jsi nervózní?“ zeptal jsem se.
„Jo. Strašně,“ kývla. „Vůbec nevím, co mám čekat. Teta mi sice něco řekla, ale nebylo toho moc. Nebylo jednoduchý odejít z domova a přijet sem. Je to všechno nový a.... nevím, co mě čeká... Mám docela strach.“ Odmlčela se. „Proč nepřišel na nádraží on?“ vydechla trochu nešťastně. Zřejmě si myslela, že o ní nemá zájem.
Pokrčil jsem rameny. „Nevím, ale... abych pravdu řekl, myslím, že o tobě vůbec neví. Myslím si, že tě pořád považuje za mrtvou.“
„Cože?“ vytřeštila oči. „ To jako, že vůbec neví, že přijedu? Že žiju? Ale...ale...ale... proč by mu to teta neřekla? Já myslela, že on ví o tom, že mě našli?“ řekla vyjeveně.
„Podle mě neřekla. To by jí tak bylo podobný.“
„No potěš,“ vydechla a opřela se o opěradlo. Dlouho mlčela. „ Říkáš, že to je netopýr, jo? Ten mě zakousne. Ježíši, vždyť mi vůbec neuvěří, že jsem to já. Vždyť já si ho skoro nepamatuju a on mě určitě taky nepozná a...a... ty vogo... já chci pryč,“ začala šílet.
„Ne!“ zastavil jsem ji, když jsem měl pocit, že chce vyskočit ven. „Neblázni. Hele, on není tak hroznej, jen je... prostě je sám. Dřív jsem ho nenáviděl a díky Jean jsem ho poznal trochu i z druhý strany a... není tak špatnej. Zkus to, myslím, že když zjistí, kdo jsi, že tě rozhodně nevyhodí.“ Pořád vypadala vyděšeně. „Alespoň to zkus. Nemáš co ztratit.“
Chvíli zírala do sedadla před sebou. „Zkusím to... Musím to zkusit. Chci ho poznat. Ať už je, jakej chce,“ dodala pro sebe.
Zanedlouho jsme se ocitli před školní branou. Vystoupili jsme a já jen sledoval, jak si Emili fascinovaně prohlíží hrad. „Tak tomu říkám něco,“ vydechla.
Vydali jsme se pěšinou do Vstupní síně. Vyučování před chvílí skončilo a tak proudily davy lidí dovnitř a zase ven.
Jakmile jsme se protlačili hloučkem prváků, kteří si mě k mé smůle fascinovaně prohlíželi, uslyšeli jsme známý hlas.
„Mě je naprosto jedno, co vám řekl, pane Niklesi! V prostoru školy je přísně zakázáno se prát za jakýchkoliv podmínek,“ profesor Snape si právě vychutnával jednoho prváka a ten se krčil víc a víc, jakoby měl strach, že ho Snape sežere. „Srážím Nebelvíru dvacet bodů. To už je tento týden po páté, ještě jednou a garantuji vám, že vám napařím takový školní trest, kde vám nadávky do čtyřokejch bobrů budou připomínat rajskou hudbu!“ utrhl se a poté se narovnal. Chlapec špitl něco ve smyslu souhlasu a zmizel z dohledu.
„A vy ostatní odchod! Tady není žádné divadlo!“ křikl ledově na čumily okolo a s náručí plnou pergamenů se vydal cestou do sklepení.
Mírně jsem jí postrčil dopředu. Dívka vyvalila oči a ukázala na něho. „To je...“ šeptla vyděšeně a já jen souhlasně přikývl.
Naprázdno polkla a tvář jí začala měnit barvy rychleji než na semaforu. Nejspíš chtěla jít za ním, ale nohy jí odmítaly nést. Zhluboka se nadechla.
„Tati?“ hlesla. Ale tak slabě, že jsem to slyšel sotva já. Snape v klidu pokračoval dál. „ Tati!“ křikla znovu a všichni v doslechu se zastavili. K jejímu štěstí také Snape.
Zmrzl na místě a chvíli jen zíral kamsi před sebe do chodby. Nejspíš si říkal, co to tu je za cvoka, ale také mu nejspíš muselo dojít, že v téhle místnosti není nikdo jiný, na koho by mohli volat „tati“. Pomalu se otočil a zahleděl se na osobu, která volala. Trochu se zamračil a přejel dívku několikrát zkoumavým pohledem.
Pak se mu v tváři objevilo obrovské překvapení a jeho pohled zjihl.
Místnost byla tichá a všichni jen upřeně hleděli, co z toho bude.
Emili jen nejistě udělala dva kroky dopředu a pak zůstala nehnutě stát a jen pozorovala muže před sebou. Chvíli jsem měl pocit, že je zralá na útěk.
Dlouhou dobu si jen hleděli do očí a ani jeden nic neřekl a ani se nepohl. Pak náhle Snape spustil ruce k tělu a to, že se písemky s praskavou ránou rozletěly všude kolem po zemi, mu bylo úplně jedno.
Nespouštěl oči ze své dcery.
Udělal pár pomalých kroků (několik pergamenů pod jeho nohama krásně zapraskalo) a nejistě přešel až k dívce. „ Emili?“ šeptl nejistě a trochu se zamračil, jak si ji měřil pohledem.
„Tati.“
Zvedl ruku k její tváři, ale nedotkl se jí, jakoby se bál, že se rozplyne. „Emili,“ zopakoval znovu. „Jsi to ty?“
Kousla se do rtu a přikývla.
„Ale...ale... Já... já... myslel... že... tě zabili,“ hlesl staženým hrdlem.
„Bratra zabili... Marcuse... Mě odtáhli pryč na výchovu,“ odpověděla. „ Teta mě našla,“ dodala nejistě.
Snape jí dlouhou dobu jen pozoroval, lehce jí z tváře setřel jednu slzu a pak si opřel hlavu o její rameno a pomalu se svezl na kolena. Zůstal klečet s hlavou opřenou o její břicho a rukama někde v úrovni jejích kolen. Nikdo nevěděl, co se mu stalo. Ale vypadal, jakoby se o něho pokoušel infarkt.
Dívka se vyděsila. „Tati, co se ti sta... ááá!“
Snape náhle vyskočil na nohy a pevně ji popadl do náruče.
„Tati, pusť mě!“ křikla se smíchem.
Položil jí na zem a přejel dlaněmi po tvářích. „Holčičko moje... já tomu nemůžu uvěřit... ty... ty jsi tak vyrostla... a já...ježíši... nemůžu tomu uvěřit... je to tak strašně dávno... už jsem ani nedoufal... jsi tak krásná... tak krásná... podobáš se svojí matce,“ řekl jí s úsměvem a bylo mu jedno, že mu po tvářích kutálejí slzy. Bylo jim jedno, že celá síň je plná lidí, kteří je pozorují. Oni teď měli vlastní svět a ten už jim nikdo nevezme.

Emili se ukázala jako pravá dcera svého otce. Nejenže mu byla víc než podobná, ale také svou paličatostí a umanutostí se s ním mohla klidně měřit.
Kvůli Terrynu, na kterého si Snape činil z části nárok, jsem měl tu možnost se s ní seznámit trochu víc. Občas, když se ti dva začali hádat, tak to stálo za to, jak řekla jednou Jean - dva mezci na úzkém mostě. Tady to rozhodně platilo.
Na druhou stranu Snape byl pro svou znovunalezenou dceru ochoten udělat cokoli a trochu se i změnil. Změnil se pro ty, kteří věděli, jaký je mimo zdi hradu. V očích všech studentů Bradavic i nadále však zůstával jako postrach a chodící netopýr v jedné osobě. I když je pravda, že postrach, který měl srdce...

***

Poté, co se Weasleyovi odstěhovali do nového domu, zůstali na ústředí už jen Remus a Ennien. Všem bylo jasné, že ti dva by tam nejraději zůstali spolu, ale Remus stále prohlašoval, že se mu nelíbí zůstávat v cizím, že si pořídí vlastní bydlení. Jenže kde mohl nezaměstnaný vlkodlak sehnat obstojné bydlení, kde by mohl klidně žít i se svou přítelkyní? Neměl to jednoduché, hlavně kvůli té práci. Po válce nikdo nechtěl mít s vlkodlaky nic moc společného. Sice nějakou dobu učil ještě v Bradavicích, ale také to nevydrželo dlouho, protože někteří studenti odmítali chodit na jeho hodiny. Nakonec přeci jen našel práci. Díky Ennien dostal místo na stejném oddělení jako ona a protože Osud má rád ironii, tak to bylo ministerské Oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory a v tomto případě vlkodlaky.
I tak to však neměli ani v nejmenším jednoduché. Když už se na to Sirius nemohl dívat, nechal dům na Grimmauldově náměstí přepsat na Remuse s odůvodněním, že už tam stejně bydlí a on s tím domem nechce mít nic společného. Na jednu stranu jsem se mu nedivil. Pro Siriuse měl dům číslo dvanáct význam především dětského utrpení a vězení.
Nikdy bych nevěřil, že z tý barabizny propletené černou magií se dá udělat tak útulné bydlení pro obyčejnou rodinu, ale opak byl pravdou. To, co tam Ennien s Remusem udělali, byla prostě nádhera. Dalo jim to ale pořádnou práci, ale řekl bych, že to ani jednomu z nich nevadilo. Společně se Siriusem jsme se taky shodli na tom, že Remus vedle mladé dívky chytil druhý dech a začal snad konečně žít.
Sice ještě nějakou dobu tvrdil, že ji k sobě nechce vázat, protože si je jistý, že za nějakou dobu si najde někoho jiného a mladšího, ale jak se zdálo, tak to v plánu moc neměla.

„Siriusi... Siriusi!“
Tenhle strašný křik mě vytrhl z klidného spánku.
„ Siriusi!“ ozývalo se do té chvíle tichým domem a já měl chuť vraždit.
„Ježíši, kdo je to?“ zamručela Ewelin vedle mě z polospánku.
„To je Remus,“ odvětil jsem a podíval se na budík na stolku. Bylo půl dvanácté v noci.
„Co tu chce?“ zamručela dívka a vytrhla zpode mě polštář, aby si jím mohla zakrýt hlavu.
„Nevím. Jdu se podívat, co chce,“ líbl jsem dívku do vlasů a vylezl z postele. Po tmě jsem se vypotácel z pokoje na chodbu a zamžoural do světla.
„Zatraceně, neřvi tak! Prcek právě usnul!“ utrhl se na přítele Sirius, právě když jsem lezl z pokoje.
„Co se děje?“ zabručel jsem a začal jsem si masírovat přeleželý krk.
„Na to bych se taky rád zeptal,“ otočil se Sirius na Remuse, který právě vyběhl schody, které bral po třech. Měl na sobě jen košili, kalhoty a ponožky… Boty asi nevedl.
„Siriusi, máš… máš,“ lapal po dechu, když doběhl k nim, „ máš… ještě… to…no…“
„Než se vymáčkneš, tak já si jdu udělat kafe,“ oznámil mu Tichošlápek bez většího zájmu a vydal se pomalu po schodech dolů.
„Máš…sakra…máš… prosím tě… sakra, stůj… máš ještě ten prstýnek?“ Sirius se zastavil a já jsem taky trochu zpozorněl. „Ten, co jsi měl pro Jean?“ dodal spěšně a v očích měl nepopsatelnou dychtivost.
Vyměnil jsem si s kmotrem nechápavé pohledy. „Mám. Proč?“
„Prosím tě, mohl bys mi ho půjčit? Teda jako dát… já ti ho samozřejmě zaplatím… já bych ho teď nutně potřeboval,“ sepnul Remus ruce a já měl pocit, že si za chvíli klekne na zem.
„Ty po mě chceš, abych ti dal ten prstýnek?“ zvedl Sirius nechápavě obočí a s úsměvem se na mě podíval, jako by se ptal, zda to pochopil správně. „Zásnubní prstýnek?“
Remus je mlčky přikývl a dál tam stál se sepnutýma rukama jako odsouzenec na smrt.
„Ale, ale,“ ušklíbl se Sirius a zkřížil ruce na hrudi. „Copak se nám to tu děje?“
„Netvrdil jsi náhodou, že se nikdy nebudeš ženit, že jsi na to moc starý?“ přidal jsem se se šibalským úsměvem.
„Jo,“ přikývl vlkodlak zoufale, „jenže to jsem nevěděl, že mi Enni oznámí, že ze mě bude táta.“
„Cože?“ vypadlo ze mě a oči jsem měl v tu ránu na vrchu hlavy. „ Vždyť vlkodlaci…!
„Tak to gratuluju,“ plácnul ho Sirius po zádech až mu skoro vyrazil dech. „ Zatraceně, kámo, ty se nezdáš. Na to se musíme napít,“ oznámil nynější majitel domu a zavedl je oba do kuchyně, kde vytáhl nějakou láhev neidentifikované značky. Nalil tři panáky a všechny tři skleničky byly v mžiku prázdné. Remus byl v takovém rozpoložení, že v momentě v něm zmizel ještě jeden.
„Tak povídej,“ vyzval ho Sirius sedl si ke stolu.
„Co mám povídat?“ nechápal.
„No, co asi. Co ti řekla… a tak.“
„A proč o půlnoci obíháš příbuzný,“ doplnil jsem ho.
„A proč u toho děláš takovej rambajz,“ ozvalo se ode dveří a dovnitř vešla Ewelin. Vypadala pořádně rozespale a přes sebe měla hozený jen slabý župánek.
„Ewelin, co tu děláš?“ zeptal se Remus udiveně.
Pokrčila rameny. „ Sama se v posteli nudím. A když už tu oslavujete, tak já přeci nezůstanu na sucho,“ pokrčila rameny. Nalila si skleničku a taky se napila. „Tak povídej. Doufám, že tu nevadím…“ dodala, když jsme na ni všichni chvilku zírali.
„Ne... to víš, že ne,“ odpověděl jsem a pak jsme se všichni otočili na Remuse. „ Tak povídej.“
„A co?“
„Třeba to, jestli ti není blbý jí tam nechat uprostřed noci jen tak samotnou po tom, co ti řekne, že čeká dítě,“ řekla Ewelin a nasadila zkoumavý pohled.
„No... totiž... vlastně... já ji tam nenechal...ona...ona utekla,“ dostal ze sebe koktavě.
„Utekla?“ nechápali jsme.
„Jo, prostě... já nevím... vzpomínám si, že se zeptala, jestli mi nebude vadit, když příští Vánoce budeme slavit tři... já to nechápal a ... musela mi to vysvětlit po lopatě, jak nějakýmu debilovi. Vím, že jsem na ní nějakou dobu zíral, v hlavě mi to šrotovalo a nebyl jsem schopnej to pochopit... pak jsem jí něco řek... už nevím, co... a ona na mě jenom zírala a... chtěl jsem se jí zeptat, jestli si mě vezme... ale ona najednou utekla... prostě se rozbrečela a zmizela... nevím proč... prostě jen...“
„Cos jí řek?“ přerušila ho dívka se zvednutým obočím.
„Já nevím něco nepodstatnýho... Najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Bylo mi jasný, že bych jí měl požádat o ruku, ale věděl jsem, že je všude zavřeno, pak jsem si uvědomil, že prstýnek máš ty, Siriusi a...“ chrlil ze sebe, ale dívka ho opět uťala.
„Remusi… cos-jí-řekl?“ hláskovala svoji otázku.
Muž dost znervózněl. „Já nevím... už si to nepamatuju...“
„Alespoň něco si pamatovat musíš.“
„Nepamatuju!“
„Remusi!“
„No…já… totiž… řekl jsem…něco... ve smyslu... jako... no...ehm... jestli… jestli je moje,“ vypadlo z něho nakonec. Sirius se plácl do čela a já nesouhlasně zasténal. „Já nevím… prostě to ze mě vypadlo,“ hájil se vlkodlak zoufale. „Nemyslel jsem to tak… prostě to bylo to první, co ze mě vypadlo a...“
Ewelin protočila oči v sloup. „Bože, proč musej bejt chlapi tak tupí. Prosím tě, Harry,“ otočila se ke mně, „ jestli ti jednou oznámím, že čekám dítě, tak se mě hlavně neptej, jestli je tvoje, ano?“
„A bude moje?“ zeptal jsem se.
„To je jedno! Prostě se na to neptej!“ Poté se otočila zpátky na Rema. „Ještě pořád se divíš, že utekla s pláčem?“ zeptala se ho trochu nevrle. „ Touhle otázkou ses jí skoro zeptal, jestli je kurva. Víš, jak jí to muselo ublížit?“
„Já…no… totiž… proboha, to jsem nechtěl,“ složil hlavu do dlaní. „ Já jsem vůl. Ale já si to vůbec neuvědomil. Byl jsem úplně mimo… vždyť mi vždycky tvrdili, že děti mít nemůžu.Vlkodlaci přeci děti přeci mít nemůžou…a tak to ze mě prostě vypadlo…“ rozhodil bezmocně rukama. Teprve potom si uvědomil, co řekl.
Dívka stále vedle něho s otevřenou pusou a valila na něho oči. Mě v tu chvíli zatrnulo. Jak bude reagovat na to, že je v přítomnosti krvelačný bestie? Proč jsem jí to, sakra, neřekl sám! Bylo mi jasné, že jestli teď uteče, tak už jí nikdy neuvidím.
„Vlk…vlk…vlkodlak?“ dostala ze sebe nevěřícně. „Ty jsi vlkodlak?“
Remus se nejistě podíval ze Siriuse na mně a poté pomalu přikývl.
Narovnala se a já čekal, že se dá na úprk. Překvapila mě jako vždy. Nadechla se a zase vydechla. „Mě už nepřekvapí nic,“ pokrčila rameny. „Vážně už nic… No nic, co teď hodláš dělat?“ vrátila se k původnímu tématu, jako by se nechumelilo.
V tu chvíli jsem si uvědomil, proč jsem se do ní zamiloval.
„Jdu jí hledat,“ řekl Remus rozhodně a zvedl se od stolu.
„Tak na to zapomeň!“ přidržela ho dívka na židli. „Stejně jí nejspíš nenajdeš. A i tak, co jí chceš říct?“
„No… nevím… proto jsem tady. Přišel jsem pro ten prstýnek…“ kývl směrem k Siriusovi.
„No jo vidíš, já ho jdu najít.“ Zvedl se od stolu a někam zmizel.
„To je sice hezký, ale je ti jasný, že si bude myslet, že to děláš jen kvůli tomu dítěti a ne kvůli ní?“ zvedla obočí. „Bude si myslet, že si ji chceš vzít z povinnosti, ne z lásky.“
„Ale já jsem si jí chtěl vzít už dřív, ale myslel jsem, že… že žádnej papír nepotřebujeme, ale teď…“ zoufale zatřásl hlavou. „Sakra, já to podělal. Teď jsem jí asi vážně ztratil, co?“
„Hele, klid. Bude tak maximálně naštvaná a podrážděná, ale jestli s tebou čeká dítě, tak pokud jí hodně nenaštveš, tak by to mělo být v pohodě. Teď jí jen musíš najít. Říkal jsi, že odešla. Nemáš ponětí, kam?“
„Ne, vůbec,“ zavrtěl hlavou.
„Nemá nějakou dobrou kamarádku, ke které by se šla vybrečet?“ vyptávala se. Za tohle jsem jí obdivoval. Mě by tohle nikdy nenapadlo.
„Já nevím… no… možná Kate, ale ta je teď na Mallorce, pokud vím a o nikom jiným moc nevím. Potom možná lidi z práce, ale tam jsou spíš muži a pak Molly…“
„Weasleyovi jsou všichni pryč, odjeli za Charliem,“ odvětil jsem.
„Tak tady ho máš,“ ukázal se v kuchyni opět Sirius a otevřel malou krabičku. Chvíli se upřeně díval na drobný prstýnek. „Snad ti přinese víc štěstí než mě,“ smutně se usmál a mě bylo jasné, že ho to stojí dost přemáhání. Ten prstýnek byla dost silná vzpomínka. Věděl jsem, že tím, že se ho vzdává, dělá za minulostí velikou tlustou čáru.
„Jestli si ho chceš nechat, tak já…“ všiml si i Remus Siriusova výrazu.
„Ne! Vem si ho. Bude to tak lepší,“ kývl.
„Děkuju, Siriusi. Opravdu moc.“
„Tak kde by mohla být?“ vyzvídala dívka dál.
Remus se zamyslel. „ Pak už mě nikdo nenapadá. Snad jen…“ náhle se otočil směrem k Siriusovi stejně jako my. Nastalo ticho.
„Jestli máš pravdu, tak sebou hněte,“ rozkázala Ewelin.
V mžiku bylo v celém domě úplné tma a ticho. Všichni čtyři jsme mlčky posedali na schody a čekali. Bylo to jako čekat v parném létu na déšť, ale stejně nikdo ani necekl.
Objal jsem svoji přítelkyni kolem ramen a lehce jí začal líbat na krku. Milý kmotřík se svým kamarádem seděli o kousek níž než my a něco si šeptem říkali.
„Opravdu si myslíš, že přijde?!“ otočil se k nám Sirius. „ Nešla by spíš domů?“
„Domů rozhodně ne. To neznáš ženskou logiku. Ta se nejdřív potřebuje někde vybrečet a…“
Cink…cink...
„... co jsem říkala?“ pokrčila Ewelin vítězně rameny
„Já jdu otevřít, Remusi, ty zmiz,“ rozkázal Sirius a šel otevřít. Počkal, dokud nezmizíme, nasadil rozespalý výraz a pomalu otevřel dveře. „Enni, co ty…“
„Siriusi!“ vykřikla s pláčem a skočila mu kolem krku.
„Co se děje? Enni? Proboha, co se stalo?“
„Remus… on…on…“
„Co se stalo Remusovi? Je mu něco?“ vyděsil se na oko Sirius. Hrál to skvěle.
„Ne…jen…On už mě nemá rád!“ vypadlo z mladé ženy a začala naplno brečet.
„Ale co to povídáš? Jak jsi na to přišla?“ pohladil jí po vlasech a pomalu dovedl do kuchyně. „ Posaď se,“ ukázal na židli. Se zatrnutím si uvědomil, že na stole jsou stále ještě čtyři skleničky, ale žena byla tak vynervovaná, že si toho vůbec nevšimla.
„Tak co se děje?“ zeptal se klidně a sedl si vedle ní.
Chvíli natahovala a potom jí zrak sjel na velké kuchyňské hodiny.
„Proboha, ona bude půlnoc a já tě tady otravuju. Promiň, Siriusi, promiň, já tě opravdu nechtěla obtěžovat. Půjdu…“
„Ale prosím tě, seď. Tys mě nevzbudila a když už jsi tady, tak mi alespoň řekni, co se stalo.“
Dlouho mlčela. „Já… já… čekám dítě…“
„No to je ohromný!“
„… a Remus prohlásil, že není jeho! Ať si prý jdu za tím, kdo mi ho udělal!“ vykřikla zoufale a spustila další ohromnou salvu pláče. Muž jí chytil kolem ramen a pevně jí objal.
„No to je ale parchant!“ utrousil směrem, odkud jsme ho s Remusem pozorovali a řádně se zamračil. „Neboj, Enni, on to tak určitě nemyslel. Víš, že je do tebe blázen.“
„Tak jak mi to mohl říct? Jak si o mě může myslet něco takového? Vždyť já vážně s nikým jiným nebyla,“ následoval další záchvat vzlyků. „Tak proč mi nevěří?“
„Třeba to je proto, že… on si myslí, že nemůže mít děti, proto.“
„Tak ale proč musí hnedka říkat něco takovýho… Jak já ho nenávidím. Nenávidím to dítě…“
„Tohle neříkej, víš, že to není pravda. No tak… uklidni se.“
Dlouho jen mlčky seděli.
Remus, který stál vedle mě jen zatínal ruce v pěst. Jeho tvář byla úplně zkřivená bolestí. Věděl, že jí strašně ublížil a to nechtěl…
„Víš co? Běž si sednout do obýváku, rozdělej oheň v krbu a já ti zatím udělám čaj, aby ses uklidnila a všechno mi pořádně řekneš, jo?“ Přikývla. „Tak běž.“
Dívka zmizela ze dveřmi a my jsme mohli vylézt. Sirius si to namířil přímo ke starému příteli. „ Ty blbče, cos jí to řekl?! Nespadnul jsi náhodou na hlavu?!“ utrhl se na něho, i když jen šeptem. Remus jen sklopil kajícně hlavu
„Bože, já jsem takovej kretén, takovej kretén…“ nadával si.
„Jo, to teda jsi. Vždyť ta holka je na zhroucení. Čím jsi myslel? Kolenem?“
Musel jsem se ušklíbnout. To říká ten pravej...
„Jak jsi jí sakra mohl říct, že to dítě není tvoje?“ pokračoval Black.
„A co jsem si měl sakra myslet? Já děti mít nemůžu a teď najednou…“
„Tak sis mohl myslet, že to je třeba druhá panna Marie, to je jedno. Ale ne jí říct tohle. Vždyť je zralá na sebevraždu!“
Remus zesmutněl. „Co jsem jí to udělal? Ale já jí nechtěl takhle ublížit, nechtěl…“
„Tak s tím koukej něco udělat!“ Sirius mu vrazil hrnek s čajem a postrčil ho směrem k obýváku. Vlkodlak se nejdříve tvářil vyděšeně, ale nakonec se přeci jen zhluboka nadechl a vešel. My jsme se naplížili za dveře a šmírovali.
„Děkuju,“ poděkovala žena, aniž by si všimla, kdo jí čaj podal. Remus počkal, dokud se nenapije a trochu neuklidní a teprve potom promluvil.
„Promiň.“
Vyprskla pití zpět do hrnku a vytřeštila na něho oči. Nadechla se. Nevěděli, jestli na něho chtěla křičet nebo brečet, ale on si k ní v mžiku klekl a radši jí vzal hrnek s čajem, protože její třesoucí ruka hrozila, že ho v mžiku vylije.
„Počkej! Než na mě začneš křičet, vyslechni mě, prosím,“ zarazil jí prsty přes její rty. Chytil jí za ruce, které měla v klíně a chvíli jen hleděl někam do úrovně jejích kolen. „Vím, že to co jsem tam řekl, byla… nebetyčná blbost, ale prosím tě… já to nemyslel vážně. Nevím, proč jsem to řekl. Byl jsem strašně v šoku… já… prostě jsem to říkat neměl. Vím to a vím taky, že jsem strašnej debil, nejraději bych si za to nafackoval. “ Dívka jen mlčky popotáhla. „ Ani nevíš, jak rád bych to vzal zpátky, kdyby to šlo. Moc tě prosím, neber to tak, jak jsem to řekl… Já to tak nemyslel. Nechci, aby sis myslela, že tě nemám rád, že si myslím, že mě podvádíš nebo něco takovýho, nic z toho si nemyslím… Moc tě miluju, Ennie a nechtěl jsem ti ublížit. Nikdy… Nezlob se, prosím, na starýho vlkodlaka, který už ani neví, co říká… Prosím.“
Nastalo ticho. Remus se třásl jako odsouzenec na smrt. Sklopil hlavu a čekal na ortel. Kdyby teď řekla ne, tak ho to zabije, ale na druhou stanu, by se asi vůbec nedivil… „ Mám odejít?“ zeptal se třaslavě, když dlouho mlčela.
„Ale to dítě je vážně tvoje,“ hlesla třaslavě po další době ticha.
Tohle mělo být odpuštění?
Remus se slabě usmál a vzal její tvář do dlaní. „ Já ti věřím. Sice nechápu, jak to je možný, ale věřím ti. Odpustíš mi?“
Přikývla. „ Mám jinou možnost?“ usmála se na něho.
„Můžeš mi dát košem.“
„To bych tě nejdřív musela přestat milovat,“ usmála se slabě a on jí úsměv opětoval. Zvedl se k ní a lehce přitiskl svoje rty na její. My jsme se za dveřmi řádně oddechli. „A ke všemu nehodlám zůstat svobodná matka,“ dodala, když se od sebe odtrhli.
„To nebudeš muset,“ usmál se na ni vlkodlak a opět si klekl před ní. Než se nadála, navlékl jí na prst drobný kroužek. Roztřeseně zvedla ruku k obličeji. Zlatý kroužek se zaleskl v plamenech. „Enien Trebeliová, vezmeš si mě?“
„Remusi…“ vydechla a stále sledovala úzký prstýnek. „Já myslela, že ty se nechceš…“
„Vezmeš si mě?“ zopakoval.
„Už jsem ti řekla, že nehodlám zůstat svobodná matka,“ odvětila a opřela si své čelo o to jeho.
„ To má být ano?“
„Ano.“
V tu chvíli ji Lupin zvedl do vzduchu a v náruči s ní zatočil.
„Áááá… nech toho, bude mi špatně,“ křikla dívka a tak ji radši položil zpět na pohovku.
„Ale jak je to možný? JAK?“ nechápal Remus a s úsměvem od ucha k uchu si sedl vedle ní.

„ Jak to, že jsi těhotná, vždyť já…“
„Já nevím,“ zavrtěla hlavou, „prostě to tak je. Taky mi to bylo divný, vím, že u vlkodlaků nebylo otcovství zaznamenáno… ale prostě… nikdo jiný než ty, to být nemůže,“ pokrčila rameny. „ Láska asi dokáže vážně všechno…“ dodala a poté se jejich rty setkaly ve vášnivém polibku.
„A pak že romantika je jen v telenovelách,“ nadhodila Ewelin za mnou a široce zívla. „No jo, tady už nic nesvedeme, jdu spát.“ Otočila se a vydala ze z kuchyně pryč. Podíval jsem se na kmotra, který přikývl, že už půjde taky, a tak jsem se vydal za svou přítelkyní. Popadl jsem ji do náruč dřív než stoupla na schody.
„Áááá… co blbneš?“
„Chtělas romantiku, ne?“ nadhodil jsem.
„Ehm… no, nějak si nevzpomínám,“ ušklíbla se, když jsem spolu s ní v náruči začal stoupat do schodů.
„Neboj, já ti osvěžím paměť,“ ušklíbl jsem se a nasadil jsem šibalský úsměv, který ji jasně dával najevo, co mám v plánu. Ještě jsem stačil zahlédnout Siriuse, který nakoukl naposledy do obývacího pokoje a poté sklesle nechává zmizet špinavé skleničky a odchází na verandu.
Trochu mě to zamrzelo. Někdo má prostě předurčeno, že zůstane navždycky sám…

Sirius se po poražení Voldemorta na nějakou dobu uzavřel trochu před světem a jeho život se točil kolem jedné jediné osoby – jeho syna. A tak mě docela i překvapilo, že dítě nebylo vůbec rozmazlené. I když popravdě řečeno, to taky nejspíš neměl jednoduché. Ono vyrůstat mezi otcem – uprchlým vrahem, kmotrem – národním hrdinou, strýcem – nenáviděným učitelem lektvarů a strýčkem – vlkodlakem, asi taky nebyl žádný med. Ale zdálo se, že mu to jen prospívá.
Přezdívka Prcek mu zůstala vlastně až do smrti. Nejdříve mu to nevadilo vůbec, dokonce se mu to líbilo, poté se však dostal do věku, kdy se začal vztekat a v pubertě vás po oslovení zavraždil pohledem a dál ignoroval. Teprve ke konci školy, když dosáhl metru devadesáti čisté výšky, se dalo říct, že už to bral opravdu jenom z recese. Ale stejně se toho už nezbavil.
Vzhledem a inteligencí byl sice po otci, ale charakterem se spíš podobal matce a jedním z jeho charakterových rysů bylo i obrovské nadání na lektvary, z čehož Sirius šílel a Snape úplně zářil. Ale prostě to tak bylo a s tím se nedalo nic dělat!
Sirius nad smrtí své přítelkyně možná chtěl truchlit dlouho, ale nebylo mu přáno. Prcek mu to prostě nedovolil! Dokud byl syn malý, tak kmotrovy známosti byly opravdu jen velmi zběžné. Většinou na jednu noc nebo krátkodobé vztahy. Prostě se nezdálo, že by Sirius měl na něco většího chuť nebo i náladu. Jednou se objevila sice žena, kterou měl Sirius rád, byla strašně milá a i Prckovi se zamlouvala (což se nestávalo často), ale přišlo mi, že se k sobě ti dva nehodí. Byl jsem rád, že na to přišli sami a poměrně brzo.
Ale nemyslete si, Sirius se nakonec oženil! Opravdu, nevymýšlím si!
A to dokonce s osobou, kterou bych si já nedokázal představit ani v tom nejbláznivějším snu... s osobou, která se zničehonic objevila a převrátila život naruby nejen Siriusovi, ale i mnoha ostatním. Tak jako tak, jsem mu to moc přál. Jim obou! A opravdu jsem se utvrdil, že život je plný překvapení. A že jich po válce nebylo málo...
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář