Jdi na obsah Jdi na menu
 


Epilog II. - Život jde dál... - 2. část

21. 7. 2006

Dokončení...


„Pěkný, kámo, nejlepší bilance za posledních deset let,“ plácl jsem po zádech zrzka, který právě vylezl ze sprch. Byli jsme v šatně famfrpálového stadionu, kde bylo velmi rušno. Právě totiž Angličtí pavouci (název, který vymyslel Ron) vyhráli nad Francií 230:40, čímž si zajistili souboj o titul mistrů Evropy.
Z Rona se stal velice uznávaný a známý brankář, o kterého se týmy doslova praly. On by však odtud neodešel, už kvůli tomu, že tenhle tým v podstatě založil s kamarády, se kterými se vypracoval až na vrchol a také kvůli tomu, že tým měl ještě jednoho hráče, bez kterého by se nikam ani nehnul.
Jeho sestra, Ginny, se ode mně naučila opravdu hodně a když ji nepřijali na Léčitelskou fakultu, trávila většinu volného času na hřišti se svým bratrem.
A teď patřila stejně jako on k famfrpálské elitě. Ne nadarmo se jim říkalo Weasley´s duo. Ti dva se jeden bez druhého nikam nehnuli a pokud o ně někdo měl zájem, musel je přijmout oba. Jejich matce se to z počátku příliš nezamlouvalo (zvláště u Ginny si představovala jiný osud), ale později zjistila, že to je vlastně práce jako každá jiná.
Na tento zápas jsem tu samozřejmě nesměl chybět já ani Charlie, který byl na sourozence velmi hrdý. Zvláště na sestru, ve které viděl tak trochu náhradu za to, že on sám s chytačstvím sekl.
„Harry!“ zapištěla velice pohledná dívka s vypracovanou postavou a vřítila se mi do náruče. Jako všichni ostatní toho na sobě moc neměla. Jen to nejnutnější, protože právě vylezla ze sprchy.
„Jsem ráda, že jsi přijel.“
„Ale Ginátore, přece bych si to nenechal ujít,“zvedl jsem jí do náruče a políbil. „Hrála jsi skvěle.“
Dívka se ušklíbla. „Měla jsem dobrýho učitele.“
„Pottere!“ ozval se za námi naštvaný hlas. Pustil jsem kamarádku na zem a podíval se do naštvaného obličeje Deana Thomase. Ten mě odstrčil a přitáhl si Ginny k sobě. Probodl mě vražedným pohledem.
„Běž si ocucávat vlastní holku,“ řekl mi a nemohl se zbavit cukání v koutkách. Potom se sklonil ke své přítelkyni a vášnivě jí políbil. Už dávno pochopil, že mezi námi nic není (tedy skoro nic) a že jsme pouze přátelé a tohle naše škádlení bylo na denním pořádku.
„Tak co, Rone? Jaký bude finále?“ nadhodil Charlie a ušklíbl se. „Projedete to jako minule?“
„Jdi do háje!“ ohradil se Ron a všichni se zachechtali. „Loni to nebyla moje vina.“
„Ne? A kdo nechytil skoro ani jeden míč?“ provokoval dál Charlie.
„Hele, já nemůžu za to, že se mnou před zápasem rozešla snoubenka, jo?“ zavrčel. Opravdu ho loni po rok a půl dlouhé známosti opustila Marie a to právě před zápasem. Byl to pro něho šok a ten zápas byl příšerný, ale už se z toho vzpamatoval.
„No jo, vždyť já tě jenom škádlím,“ ušklíbl se bratr.
„Jo a Charlie, slyšel jsem, že jsi zase dostal nabídku od Světlušek, aby jsi jim šel chytat. Přijmeš to?“ zeptal jsem se zvědavě.
Zavrtěl hlavou. „Víš, že ne. I když by mě to lákalo, tak draci jsou draci a já nemám v plánu je jen tak opustit a …“
„Promiňte, dámo, ale tohle jsou soukromé šatny. Sem je vstup zakázán,“ ozval se náhle Ron. Otočil jsem se ke dveřím, kde stála mladá žena. Byla vysoké štíhlé postavy, světle hnědé vlasy měla stažené do drdolu a oči jí zakrývaly vkusné černé brýle. Měla velice opálenou pleť, která ještě podtrhovala její ženské křivky. Na sobě měla letní šaty a boty na vysokém podpatku. Celkově vypadala velice seriozně, vkusně a hlavně pohledně.
Nemohl jsem se zbavit dojmu, že už jsem ji někde viděl.
„Omlouvám se,“ řekla tiše a vsunula si brýle do vlasů. „Já jen…“
Ron ji zarazil. „V pořádku. Teď jen, kdyby jste odešla a …“
„Hermiono?“ vydechl jsem nevěřícně, když mi docvaklo to správné kolečko.
„Ahoj Harry,“ usmála se na mě žena. Teď už nebylo pochyb, že to je ona. Ten úsměv byl nezaměnitelný. Ron vytřeštil oči a málem mu spadl ručník, který si držel kolem pasu. Přejel pohledem na mě a potom zpátky na ženu, kterou sjel třikrát výtahovým pohledem tam a zpět. Oči mu div nevypadly z důlků.
„Hermiono, mě snad šálí zrak, pojď ke mně,“ objal jsem pevně kamarádku. „Ukaž se. To snad není možný.Vypadáš úžasně,“ odtáhl jsem ji od sebe a potom jí zase přitiskl. „To je dost, že ses taky ukázala. Co tu děláš? Proč jsi nenapsala, že přijedeš?“
„Chtěla jsem vás překvapit,“ usmála se.
„Tak to se ti povedlo,“ pískla Ginny a skočila kamarádce kolem krku.
„Ginn! To teda koukám. Vždyť, já už bych tě skoro nepoznala.“
„Já tebe taky ne.“
„Ukaž, no teda, to zírám. Vypadáš skvěle! Tohle už vůbec není ta malá holka, kterou jsem tu nechala,“ zírala Hermiona a prohlížela svoji kamarádku. Ginny se opravdu velmi změnila od doby, kdy vyšla školu.
„Vždyť už to jsou skoro čtyři roky, co jsi zmizela a nedala o sobě vůbec vědět,“ říkala Ginny plačtivě a stále se držela Hermiony jako klíště.
„No jo, bylo to tak lepší,“ řekla dívka tiše, když se konečně narovnala. Přivítala se i s Charliem a už zbýval jen Ron, který se ještě nevzpamatoval z toho šoku a stále na ni zíral.
„To mě ani nepřivítáš?“ nadhodila nejistě.
„Ne, totiž…jo. Pojď sem,“ pevně ji přitiskl k sobě. „Já jen… Nemůžu se z toho vzpamatovat. Já jsem tě vůbec nemohl poznat. Strašně jsi se změnila,“ opět si ji prohlédl. „Teď jsi ještě krásnější než ve škole,“ dodal tiše. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že Ron, i přes všechny ty románky, je do ní pořád blázen.
„No jo a taky zaneprázdněnější a upracovanější. Ale spokojená,“ usmála se a pustila se Rona. „Viděla jsem vás hrát. Úžasný. Fakt! Rone, nikdy bych neřekla, že se z tebe stane profesionální hráč. O Ginny ani nemluvě.“
„To se diví všichni,“ prohlásil Charlie a bratr ho zchladil pohledem.
„Slyšela jsem o vás úplný legendy. Weasley´s duo. Zvěsti se donesly až k nám a to už je co říct.“
„A co vůbec děláš?“ vyzvídala Ginny. „Pořád jsi v Americe? Studuješ?“
„To taky. Ale jinak jsem zástupce ředitele Anglického konzulátu v jižní Panamě,“ usmála se. Všichni na ní vytřeštili oči.„To je vlastně i důvod, proč jsem přijela. Mám tady nějakou práci. Tak jsem spojila příjemný s užitečným a máte mě tady,“ pokrčila rameny.
„To je taky dost, že ses ukázala. Počkej, až tě uvidí máma. Štěstím tě umačká. Dneska k ní jdeme na večeři. Budou tam všichni. Musíš jít taky,“ rozhodla ihned Ginny.
Hermiona znejistěla. „No, nevím jestli to půjde, já totiž nevím, jestli…“
„Nezájem! Prostě jdeš a hotovo!“ přerušil jí Charlie.
„Jasný, Hermiono, jsme zvaný i my, takže musíš jít,“ řekl jsem jí pevně. „Bude tam Sirius s Prckem, Remus... všichni! Musíš vážně přijít!"
„No já...“
„Hej! Co to tu je?“ ozval se náhle křik z vedlejší místnosti a z druhé části šaten vpadl dovnitř mladý muž, taktéž zabalený jen do ručníku. Byl to Alex, náš odrážeč.
„Co?“ nechápali jsme.
„Nevím, lítá tu něco mrňavýho a zrzavýho,“ řekl. V závěsu hned za ním se vylouplo malé děvčátko. Mělo rozcuchané zrzavé vlasy a veliké hnědé oči. V rukách drželo malinké figurky hráčů na koštěti a smála se na celé kolo.
„Ginny?“ ozval se Dean na oko káravě.
„O tom bych asi věděla, ne?“
„Rone?“ otočili jsme se s žertem na zrzka.
„Do tohohle mě netahejte, já s tím nemám nic spo…“
„Ginger, neříkala jsem ti, že máš zůstat venku?!“ obořila se náhle na dívku Hermiona.
„Ale mamííí,“ zapištělo děvčátko a rozhodilo drobnýma ručičkama.
„Mami???“ vyhrkli jsme všichni naráz a někteří se podívali na Rona, jiní na příchozí ženu.
„Žádný mami,“ řekla dívce Hermiona pevně a sehnula se k ní, „pojď sem. Neříkala jsem ti, že máš počkat venku?“
„Ale…“
„Neříkala jsem ti to?“ dožadovala se svého Hermiona.
„Ano, mami,“ přikývlo děvčátko kajícně.
„Tak vidíš. Tak běž a počkej na mě venku.“
Dívenka už chtěla odejít, ale Ginny si klekla a natáhla ruku k ní. „Počkej, nechoď nikam. Pojď sem. Jakpak se jmenuješ?“
„Činčr,“ odpověděla dívka šišlavě.
„Ginger,“ kývla Ginny a střelila pohledem na Hermionu, která nevypadala moc šťastně. Jakoby jí někdo zkřížil plány, „a řekneš mi, kolikpak ti je let?“ zeptala se ještě mile.
Děvčátko zvedlo čtyři prstíčky a jeden napůl ohnula. „Či a půl.“
„Tři a půl?“ zopakovala Ginny chápavě a zvedla oči k Ronovi a pak k Hermioně. Mezi námi nastalo hrobové ticho. „Jaká náhoda,“ pronesla dívka jízlivě do mlčení.
Hermiona si přejela rukou po tváři a zahleděla se do země. Slyšel jsem, jak Ron na prázdno polkl a poté začal pozvolna měnit barvy jako chameleon.
Pokud nebyl úplně blbej a dokázal si spočítat, že 3,5 + 9 = březen před čtyřmi lety, tak mu to muselo dojít. Byl to pro něj asi ještě větší šok než pro ostatní a tak jsme mu chtěl dát trochu času. A taky jsem si musel něco vyřídit.
„Hermi, můžeš na slovíčko?“ zeptal jsem se jí a bez servítek jí odtáhnul ven z šatny. „Tři a půl?“ otočil jsem se na ni, jakmile jsme byli z doslechu a zkřížil jsem ruce. „Ty lhářko jedna prolhaná!“
„Promiň, Harry, ale kdybych ti nelhala, nenechal by jsi mě odjet,“ vzdychla a zahleděla se do země. Vypadalo to, že tohle bylo něco, čemu se chtěla ze všech sil vyhnout.
„To máš pravdu, že bych tě nenechal jít, ale lhát jsi mi nemusela!“
„Ale já chtěla začít znova. Potřebovala jsem začít znova.“
„Mohla jsi mi to alespoň napsat. Já bych… nevím… mohl jsem ti alespoň nějak pomoci. Mohl jsem se na tebe přijet podívat nebo něco…“ Skoro jsem křičel. Přišlo mi to jako nespravedlnost. Napůl kvůli mně, napůl kvůli Ronovi. Nevím proč, prostě mi to od ní nepřišlo fér. Měl jsem ji rád a náhle jsem měl pocit, že ona nás úplně vyškrtla ze svého života. A to bolelo.
„Promiň,“ šeptla třaslavě a popotáhla. V tom jediném slově bylo mnohem víc než jen omluva. Také všechna bolest, kterou cítila.
Přitiskl jsem ji k sobě. Nechtěl jsem jí způsobit bolest. „To je dobrý.“
„Nechtěla jsem, aby to Ron věděl. I tak to pro mě bylo dost těžký,“ hlesla.
„Proč?“
Tentokrát to byl však Ron. Stál přimražený kousek od nás a pozoroval nás. Stále ještě byl v šoku, ale už alespoň dokázal mluvit. Zdál se dokonce celkem klidný. Hermiona sklopila hlavu a pustila se mně.
„Nechám vás o samotě,“ řekl jsem a vzdálil se. Ve dveřích do šatny jsem se však zarazil a zaposlouchal se do hlasů. „Tohle se nedělá ty šmíráku. – Kuš!“
„Máš krásnou dceru,“ řekl Ron skoro nezaujatě po chvíli trapného mlčení.
„Děkuju,“ hlesla.
„Tři a půl, to už je docela dost. A nemůžu se zbavit hloupého pocitu, že až trochu moc. Když se k tomu ještě přičte tak sedm osm měsíců… A ta podoba…“ nadhodil, ale žena mlčela. „Takže… nemám říci náhodou… MÁME krásnou dceru?“
Mlčela.
„Hermiono?“ dožadoval se odpovědi, ale ona mlčela. Přistoupil blíž a lehce jí zvedl hlavu k sobě, i když se zdráhala. „Je moje?“ Chtěla se mu vycuknout, ale nepustil jí. „JE to moje dcera?!“
Pár nekonečných vteřin si hleděli do očí a poté dívka sotva znatelně přikývla. Tohle nemohlo být bráno jinak než jako souhlas. Ron silně vydechl, napůl naštvaně napůl překvapeně, přesto mluvil naprosto klidně. „Proč jsi mi to neřekla?“
„Měla jsem strach.“
„Strach? Z čeho, Hermiono?“ zeptal se klidně.
Mlčela a opět zkoumala svoje boty.
„Čekala jsi moje dítě a ani jsi mi o tom neřekla? Proč? Bála ses, že tě nechám nebo co? Možná bych byl v šoku, ale postaral bych se o tebe. Nenechal bych tě takhle na čtyři roky zmizet!“
„Rone, co jsem měla dělat? Bylo nám sotva osmnáct. Pro oba z nás to byla první vážnější známost. Bylo po největší bitvě, přišla jsem o půlku přátel. Byla jsem strašně vyděšená a zmatená. Bála jsem se, že když ti to řeknu, že se třeba naštveš, že ti chci zničit život, že tě třeba… já nevím… máma donutí k svatbě. Nevydrželo by nám to a bála jsem se, že by to potom dopadlo ještě hůř.“
„Tak jsi radši odjela, aniž by jsi mi cokoli řekla,“ konstatoval Ron. „ A teď kdyby tě sem neposlali a ta… no… Ginger nepřišla do šatny, tak o ní nejspíš nemám ani ponětí. Měla jsi v plánu mi to vůbec někdy říci?“
„Jo, určitě… no… možná později… já nevím. Promiň, myslela jsem, že bude lepší, když to nebude nikdo vědět. Nechtěla jsem, aby ses kvůli tomu dítěti na mě vázal. Nikdo o ní nevěděl.“
„Harry o ní věděl. Dokonce bych řekl, že věděl, že je moje.“
„Harry věděl, že jsem těhotná, ale ještě z doby, kdy byl ještě u Siriuse a Jean. Ale řekla jsem mu, že jsem o to dítě přišla, aby mě nechal odejít.“
„Proč mi nic neřekl?“
„Zapřísahala jsem ho, že nesmí nic vyzradit. Nechtěla jsem, aby to někdo věděl!“
„A tak jsi mě radši nechala v nevědomosti, že čekáš naše dítě? Hermiono, sakra, mohla jsi mi to říct. Docela rád bych věděl o tom, že moje dcera alespoň existuje!“ poprvé zvýšil hlas.
„Rone, promiň, ale pro mě to taky nebylo moc jednoduchý. Víš, co to pro mě bylo, být v osmnácti svobodná matka na škole? Neměla jsem zaměstnání, peníze ani zázemí. Vůbec to pro mě nebylo jednoduchý, ale udělala jsem, co jsem pokládala za nejlepší. Tak mě, prosím tě, pochop! Lepší tohle, než za několik let prožívat hádky a rozvod,“ skoro křičela a bylo slyšet, že začíná brečet. „Jaký si myslíš, že pro mě ty čtyři roky byly? Myslíš, že to bylo snadný?“ vřískla s pláčem.
„Promiň, Hermi, tohle… tohle jsem nechtěl. Nebreč,“ obejmul ji a i když se zdráhala, tak ji přivinul do náruče a počkal, dokud se neuklidní. O tomhle snil už hodně dlouho. Už zase jí držel v náruči. Pořád stejnou a přesto tak jinou než tenkrát. „Chápu tě. Vím, že to pro tebe určitě nebylo snadný, ale já bych ti pomohl. Já bych jen taky rád viděl svoji dceru vyrůstat. Čtyři roky. Už jí jsou skoro čtyři a já o ní vůbec nevěděl,“ šeptl k ní.
„Promiň,“ hlesla.
Nějakou dobu jen mlčeli a stáli proti sobě. „Svobodná matka?“ nadhodil náhle Ron a lehce jí vzal za ruku. S bodnutím u srdce však zjistil, že se jí na prsteníčku leskne úzký zlatý prstýnek. „ Aha, jak se tak dívám, tak už ne,“ řekl a ani se nesnažil zakrýt zklamání. „ Ani se nedivím,“ dodal tiše a chtěl odejít zpět do šaten.
„Tobě to je líto?“ optala se zvědavě. „Proč? Vždyť jsi ženatý.“
„Já?“ zastavil se se zvednutým obočím. „Nejsem. Proč bych měl být?“
„Slyšela jsem, že jsi zasnoubený a….“
„Jo, tohle... no... nějak z toho sešlo. Nějak… nám... to… neklapalo,“ dostal ze sebe. „A co ty? Koho sis vzala? Doufám, že alespoň někoho, kdo se o tebe dokáže postarat. O vás o obě. Zasloužila by sis to.“
Chvíli mlčela, pohrávala si s prstýnkem a přemýšlela. „Já… vlastně… nejsem vdaná.“
„Tak co má znamenat tohle?“ zvedl její ruku s drobným lesklým kroužkem.
„To je taková… kamufláž,“ šeptla skoro neslyšitelně a opět sklopila zrak.
„Kamufláž na koho?“ vyzvídal a zvedl si její tvář k sobě.
„Nechtěla jsem si před tebou připadat hloupě, tak…“
„Tak jsi radši chtěla předstírat, že jsi vdaná, protože sis myslela, že já jsem ženatý?“ zvedl obočí zatímco Hermiona sklopila oči. „Proč?“ zeptal se a opět si zvedl její tvář k sobě.
„Obrana.“
„Přede mnou?“
„Před sebou.“
Dlouhou dobu ani jeden z nich nic neřekl. „ A jinak… máš nějakého přítele nebo... tak?“
„Mám Ginger. Na nikoho jiného nemám čas. A k tomu… nějak nemůžu najít toho pravýho a…“
„Nemohli by jsme to zkusit spolu znovu?“ zeptal se a žena zmlkla. Věnovala mu překvapený pohled. „ Jenom na zkoušku, jestli by nám to zase klapalo? “
„Proč? Kvůli Ginger? Nemusíš to dělat. Nebudu ti bránit v tom, abys jí vídal a…“
„Kvůli ní taky, ale hlavně kvůli tobě. Kvůli sobě. S nikým mi nebylo tak pěkně jako s tebou.“
„Mě taky ne, ale...“ znejistěla a poté zvedla hlavu. „Rone, já tu nebudu natrvalo. Brzo se vracím zpátky domů.“
„Tady je tvůj domov!“ řekl jí Ron pevně, očividně vykolejený tím, že ho tak zpříma odmítla.
„Můj možná, ale Ginger má domov v Panamě! A já se musím řídit podle ní!“
„Zvykne si tady! Bude se jí tady líbit.“
„A co já? Mám tam práci, dům, postavení, svůj život... nemůžu to prostě jen tak opustit! Nemůžu!“
„Ale nás jsi opustit mohla!“ odsekl Ron zprudka a hlas se mu trochu chvěl. „A zdá se, že ti to ani nečinilo potíže!“ dodal a otočil se k odchodu.
„Rone!“ hlesla za ním zoufale. „Nenuť mě do toho, prosím tě! Teď jsem přijela, nenuť mě dělat nějaký rozhodnutí, který bych potom nemohla splnit.“
Stále k mí stál zády, ale teď mírně svěsil ramena a zavrtěl hlavou. „Jak dlouho tu hodláš zůstat?“ hlesl.
„Nevím. Podle toho, kolik tu bude práce... Počítám tak měsíc. Kdybych to zdržovala, možná bych zůstala i dva.“
Odfrkl si. „Dva měsíce... To mi ty čtyři roky nenahradí.“
„Co po mě chceš?“ zeptala se tiše a přišla trochu blíž. „Rone, už se nemůžeme vrátit zpátky a vrátit všechno do starých kolejí, nejde to.“
„Šlo by to, kdybys chtěla.“
„Šlo by to, kdybych mohla.“
„A proč nemůžeš?“
„Protože to nejde.“
„Ale dá se začít znovu,“ řekl Ron a konečně se na ni otočil, zatímco ona mu věnovala nechápavý pohled. „ Hermiono Grangerová, bývalá kamarádko, přítelkyně a matko mé dcery, nechtěla bys to se mnou zkusit znovu?“ zeptal se s naprosto vážnou tváří a Hermiona vyprskla smíchy. V první chvíli úplně zbělala, protože to skoro znělo jako žádost o ruku. Podivná žádost.
Poté opět zvážněla a zavrtěla hlavou. „Víš, že mi to všechno ztěžuješ?“
„Alespoň máš jistotu, že jsem pořád stejný,“ ušklíbl se na ni. „ Hermi, alespoň to zkusit. Prosím,“ pomalu se k ní sklonil a lehce jí políbil na rty.
„Nezkusíme to znova? Prosím…“
„Budeme toho litovat.“
„Tos říkala i tenkrát,“ šeptl.
„Já vím. Jsem nepoučitelná!“
Potom nastalo ticho a mě bylo jasné, čím se to dva teď zabývají. Nechal jsem je být a vrátil se zpět do šatny. Okamžitě se na mě otočil celý hlouček.
Chvilku jsem zaváhal a potom ukázal dva zvednuté palce.
„Bezva,“ plácla si Ginny se starším bratrem a dál se věnovali teď nejmladší z rodiny Weasleyů.

Když se o tom dozvěděla Molly, málem ji ranila mrtvice. Samozřejmě, že si malou Ginger okamžitě zamilovala stejně jako ona ji, ale Hermiona s Ronem se nevyhnuli přednášce o jejich nezodpovědnosti a sobeckosti! Ronova matka úplně šílela a spínala ruce nebi.
Jakoby nestačilo, že si jednou náhle Charlie přivezl z Rumunska devítiletou dceru, kterou už tam několik let měl. Věděl sice o ní, ale její matka mu řekla, že se o ni postará sama. Bohužel zemřela na vážnou nemoc a její rodiče, strčili dívku otci na výchovu. Nedalo se nic dělat, Charlie musel kápnou božskou a přiznat pravou tvář, protože jak se zdálo, tak z výchovy dcery má docela nahnáno. S Mollyinou pomocí se mu to však po nějaké době podařilo zvládnout.
Ona Molly vůbec byla po čase ráda, že jejich nový dům je tak obrovský, protože s vnoučaty se roztrhl pytel. A když se k tomu přičetli ještě malý Lupinové, Blackové a Potterové, mohla si z gruntu zařídit vlastní školku. Ale pravda je, že si svoji roli babičky náležitě užívala.
Největší legrace ovšem byla, co se týče Freda s Georgem. Sice oba pořád tvrdili, že nikoho nemají, že žádnou přítelkyni nechtějí a poté z nich náhle vypadlo, že se nejspíš brzo budou ženit a že by mohla být dvojitá svatba.
Molly to ohodnotila přívalem slz štěstí, Ginny zdvořilou otázkou, co jim dali do jídla, že jsou ochotny si tyhle dva vzít a Ron jen nadhodil, jestli se žení, protože chtějí nebo musí. Bylo to zvláštní, ale byla to ta první možnost.
Svatbu měli oba v jeden den a největší legrace byla, že si navzájem prohodili saka, která byla květinami označená, aby je oddávající rozeznal a poté z toho byl na svatbě pěkný poprask, že byly oddány jiné dvojice než chtěli. Prostě blázinec... co jiného od těch dvou čekat.
Když to však došlo už tak daleko, že jejich manželky měli termín porodu skoro ve stejný den, začali jsme si z nich dělat srandu, že jeden bez druhého opravdu neudělá vůbec nic. Ale tak už to prostě bylo a aby toho nebylo málo, tak se ukázalo, že oba dva budou mít dvojčata a všechno to budou kluci.
Stalo se. Narodili obou jednovaječní chlapci a všichni byli ještě ke všemu podobní na otce, takže vypadali jako čtyřčata, a k té největší smůle nebyli po otcích jenom vzhledem.
O jedenáct let později nastaly Bradavicím krušné časy!
Jednu dobu to dokonce došlo tak daleko, že nebyl jediný ročník, ve kterém by nebyl alespoň jeden Weasley, Black, Potter nebo Lupin... a protože se všichni znali už odmala... to se teprve začaly dít věci!

***

„Ani nevíš, jak jsem šťasnej, že mám konečně chvíli klidu,“ vydechl Sirius utahaně a rozvalil se na křeslo se skleničkou whisky v ruce.
„Souhlasím. Honit ty šílený sekty, který se snažej přivíst zpátky Voldemorta je šílený, ale občas mám pocit, že hlídat ty mrňata, co mám doma, je ještě horší,“ souhlasil jsem, sundal jsem si plášť s logem Bystrozorů a sedl si na gauč s nohama na stůl.
„Ale ale, pánové, vypadáte nějak zmoženě,“ ušklíbl se Remus, který právě přišel z kuchyně.
„Vypadal bys stejně, kdybys měl děti!“ ohradil jsem se.
„Já je mám!“
„Ale obě už odrostlý!“
„Jo, jo... to máte z toho, že si vždycky dáváte druhý kolo. To platí především u tebe, Sirie.“
„To řekni mý ženě, ne mě!“ ohradil se.
Vlkodlak se jen ušklíbl a poté sáhl do kapsy. „ Jo, pánové, přišel nám dopis.“
„Nám?“
„Kdo píše.“
„Minerva,“ odvětil Remus a v očích mu zatančily veselé jiskřičky.
„Ale né...“ zasténal Harry. „Neříkej, že ty prevíti už zase pořádali závody na kentaurech!“
„Nebo že zas o půlnoci převrátili všechny postele vzhůru nohama.“
„Něco úplně jinýho... poslouchejte.

Milý Harry, Remusi a Siriusi, (oficiální oslovení přestala používat asi po třiceti dopisech za první půlrok)
ráda bych vás informovala o tom, že se teď ve škole rozmohl jeden velký nešvar. Všichni studenti neustále běhají po chodbách, perou se, nadávají si, metají po sobě kletby a po nocích se toulají po škole. Především Nebelvírská kolej klesla v úspěšnosti nejméně o padesát procent a nikdo se vůbec neučí či nenosí domácí úkoly. Všichni jakoby se snažili co nejvíce porušovat školní řád.
Jenom zběžně zaslechli duchové něco o školním antipoháru, nevíte o tom něco?
S pozdravem Minerva

„Já je asi zabiju,“ zasténal jsem zoufale.
„Školní antipohár?“ nechápal Remus. „ Není to náhodou to, že antipohár získá kolej, která bude mít na konci roku nejmíň bodů,“ zeptal se nechápavě. „A pokud možno v mínusu?“
„Jo, vypadá to že jo,“ kývl Sirius. „Ale jak se mohli...“ Odmlčel se a oba pohledy se stočili na mě. „Harry?!“
„No?“
„Nedal jsi jim náhodou tu knihu se záznamama Pobertů?“
„Ehm...“ poškrábal jsem se na hlavě a nasadil nevinný výraz. „Že by?“
„Harry!“
„No co...?
„No bezva,“ ušklíbl se Sirius. „ Kolik je v tý knize popsáno těch akcí, který jsme vymysleli, naplánovali, ale nikdy neuskutečnili?“ nadhodil.
„Tak deset...“ pokrčil rameny. „A pár, který tam jsou jen náznakem.“
„Co mám teda odepsat Minervě?“ zeptal se Remus se zvednutým obočím.
Sirius si mě změřil hodnotícím pohledem a teprve poté se otočil na kamaráda. „Že jim přejeme hodně štěstí...“

***

A co se týče mě, tak já bych ve svém životě neměnil skoro nic. Sice jsem během školních let zažil tolik bolesti a zklamání jako málokdo za celý život, ale když se na to dívám zpětně, tak bych asi neměnil. Sehnal jsem si malý domek, měl jsem práci, kterou jsem měl rád, a ženu, kterou jsem miloval. I když, musím uznat... obdivoval jsem ji. Neměla to se mnou ani v nejmenším jednoduché, protože věrnost do mých předností rozhodně nepatřila.
Přiznávám se, měl jsem rád ženy a známostí na jednu noc jsem měl nespočet. Nejspíš jsem si chtě užívat, začít konečně žít a obhajoval jsem se před sebou tím, že mám právo si konečně začít dělat, co chci.
Nebojte, už jsem pochopil, že to byly blbosti, ale taky se přiznávám, že mi trvalo docela dlouho než jsem na to přišel. A dlouho, než jsem si uvědomil, jak jsem Ewelin ubližoval.
Sice jsem vždycky po nějakým průšvihu přišel s kytkou a prosíkem domů a věděl jsem, že mě nepošle pryč, že se k ní můžu vždycky vrátit, ale když jsem zjistil, že ani ona nebude čekat věčně, bylo to jako náraz po hubě na tvrdou zeď.
K její smůle to však zrovna bylo v době, kdy se ona „známost na jednu noc“ rozrostla na něco většího. Měl jsem tu dívku rád a to snad bylo poprvé, kdy jsem vážně uvažoval, že se se svou přítelkyní rozejdu. I když jsem na to nespěchal, přeci jen už jsme spolu s Ewelin nějakou dobu žili a já to všechno nechtěl trhat, i když to, co mezi námi v tom období bylo, se opravdu nedalo nazvat vztahem.
Chodil jsem domů v noci a mizel brzo ráno. A to také jen někdy. Nebyly žádné něžnosti, žádné polibky, žádná slova.... nic.
Jen jeden dům, jedna ložnice a jedna postel, dokonce jsme měli každý svou deku. V tu dobu nás kromě těch pár věcí opravdu nic nespojovalo.
Teda... ehm... skoro nic. Jedna věc přece.... Věc, který jsem si já naprostej kretén všiml až po docela slušně dlouhý době... přesněji řečeno po sedmi měsících. A přiznám se bez mučení, nikdy jsem si tu svoji zaslepenost neodpustil, protože jsem musel být vážně musel být úplně slepej!
Když na mě totiž jednou v noci zpod její košile vykouklo to vypouklý bříško, nevěřil jsem vlastním kontaktním čočkám. Nejdřív jsem to nechápal a poté mi v hlavě začala šrotovat kolečka a všude běhaly takové strašně těžké výpočty.
Ne, prostě jsem musel vědět pravdu! Musel jsem! Okamžitě jsem se ji snažil vzbudit, ale její mumlavá odpověď mi zněla v uších ještě hodně dlouho.
„Těhotná? Jo. Ty sis všimnul? Nepovídej... To brzo, chlapče, a teď mě nech spát!“ otočila se ode mě a když jsem se dál na něco ptal, tak se prostě zvedla a odešla spát jinam.
Byl jsem zoufalý a ona mi to všechny pěkně vrátila i s úrokama. Nechala mě podusit ve vlastní šťávě a celou dobu byla ke mně naprosto netečná.
Bylo mi jasné, že to dítě je moje, ale i když viděla, že jsem hned po práci chodil domů, čili že jsem skončil s románkama, a dělal pro ni všechno, co měla ráda, tak mě celou dobu okázale ignorovala.
Dohromady jsme se zase dali v podstatě až na porodním sále, kde mě přede všema pořádně seřvala za všechno, co jsem ji za těch sedm měsíců udělal, a teprve potom mi mezi výkřiky bolesti jakž takž odpustila.
A musím se pochlubit, narodil se mi můj první syn, James (to vymyslela ona, ne já!).
Abych pravdu řekl, tak kvůli tomu malinkýmu uzlíku, který mi potom dali do náruče a ze kterýho jsem měl snad ještě větší strach než z Voldemorta, jsem s těma záletama přestal. Už nadobro!
No, dobrá, tak ne úplně nadobro. Sem tam ještě nějaký byly, ale vážně už jen takový malilinkatý...
Ale musím říct jednu věc. I když jsem s těmi různýma ženama zažil ledacos, vždycky jsem se nejraději vracel domů za svou rodinou a každá ta nevěra mi vždycky jen ukázala, že nemusím hledat nic novýho... že mám všechno, co bych si jen mohl přát...

***

A všichni jsme poté žili šťastně až do smrti…
„Zatraceně, to je kýč,“ ušklíbl se postarší muž, když dopsal poslední slovo a odložil brk do kalamáře. Očima přelétl posledních několik řádků a kriticky je zhodnotil. „Ale co…“ mávl nad tím rukou a pohodlně se opřel v židli, aby si protáhl své bolavé kosti. „Konečně to mám za sebou,“ vydechl s úsměvem.
Ťuk, ťuk…
„Dále!“
Dveře se pootevřely a dovnitř vešla žena s mírně prošedivělými vlasy a dolíčky ve tvářích.

„ Je tu James,“ oznámila s úsměvem svému manželovi.
„Jo, jasný. Hned jsem tam. Pojď se na to podívat,“ pokynul jí směrem ke stolu.
„Už jsi to dopsal?“ zeptala se a naklonila se mu přes rameno, aby si přečetla konec hustě popsaného pergamenu. Chvíli její oči probíhaly z řádky na řádku a s každým slovem se její rty křivily do mírného úsměvu. „ Co ty na to?“ zeptal se muž s očekáváním.
„Harry, má to být životopis, ne červená knihovna,“ vytkla mu, což mu naprosto zkazilo náladu.
„A co tam mám teda napsat?! Ten konec už vymýšlím snad měsíc!“ rozhodil bezmocně rukama. Žena pokrčila rameny. „ Já nevím. Jsou to tvoje paměti. Napiš, co chceš.“
„Tos mi pomohla.“
„Napiš to, co si myslíš, že je nejlepší... co chceš, aby ostatní věděli, když se řekne Harry Potter. Tohle je tvoje dílo, tvůj život… nepiš romány, nejsi Daniel Steell… jsi Harry Potter a to je víc než dost, nemyslíš?“
Přikývl. V takovýchto chvílích si uvědomoval, proč si tuhle ženu bral. Miloval ji.
Lehce ho líbla do vlasů a prohrábla je rukou. „Tak už pojď, ať na tebe nemusíme čekat s obědem.“ Odešla ke dveřím, ale tam se zastavila. „Tak jdeš?“ zeptala se, když se ani nepohnul.
„Za minutku jsem tam,“ řekl Harry vzrušeně a rychle namočil brk do inkoustu, jakoby měl strach, že mu myšlenky utečou dříve než je stihne zaznamenat.
Žena jen zavrtěla hlavou a nechala ho o samotě pracovat.
Mužova ruka běžela po pergamenu a s každým dalším slovem se mu na tváři usazoval stále širší a širší úsměv. Konečně pochopil, co mu scházelo. Snažil se hrát si na někoho jiného, na někoho kdo není… ale vždyť on nemusel. Byl Harry Potter… „Chlapec, který přežil“… „Chlapec, který opět přežil“ a „Muž, který žil“…
Právě v chvíli kdy se hrot zvedl od papíru se muži v očích objevily jemné slzy, rozrazily se dveře a dovnitř se vřítily dvě malé osůbky.
„Dědo! Dědečku!“ křičeli jeden přes druhého.
„Dědo!“ Lily, přesná kopie své prababičky, mu skočila do náruče a on jí s lehkostí zvedl do náruče. „ Ahoj andílku,“ políbil ji na tvář a přivítal se i s jejím starším sourozencem.
„Dědo, máš jít dolů!“ tahal ho za hábit jeho vnuk.
„Jo, babička říkala, že máš jít dolů!“
„Táta taky. Chce tě vidět!“
„Tak pojď… pojď…“
„Tak jdeme!“ rozhodl muž a položil dívku na zem. „A šup, honem dolů! A kdo bude dole poslední je Zameták! Chacha a já budu první…“ vydal se ke dveřím jakoby utíkal, ale šel tak pomalu, že ho vnoučata s klidem předběhla. Obě děti zmizely se smíchem za dveřmi a pak už bylo slyšet jen jejich dupání na schodech.
Nešel hned za nimi. Naposledy se podíval zpět na popsaný pergament ležící na stole. Slabý vítr si pohrával s osamělou stránkou a v mírném slunci se leskly úhledné tmavé řádky. Muž si jednou rukou lehce přejel přes čelo a trochu sentimentálně se usmál.
Dveře tiše zaklaply...

Harry James Potter,
Jméno hrdiny, kterého mnoho lidí oslavovalo celé noci po pádu Pána Zla. Jméno, které pro mnohé znamenalo víru a naději… jméno, které však ztratilo tvář a zbyl z něho pouze pojem…
Další jméno, nad kterým studenti usínali na hodině Dějin čar a kouzel... další jméno zapsáno v rejstříku tlustých naučných knih.
Lidé až příliš brzy zapomněli, komu jméno patřilo, kdo to skutečně byl, zda skutečně žil.
Ze jména se stala legenda a z legendy báje. Příběh, který se dětem četl před spaním… který byl tolikrát upraven a omílán, že už snad ani nemůže být pravda… ale přesto se stal.
Jenže kdo si to bude pamatovat? Kdo bude za pár desítek let schopen říci. „ Ano, znal jsem ho. Byl to můj přítel. Člověk jako já nebo vy z masa a kostí, nejen několik popsaných listů v zaprášené knihovně…“
Nikdo...
Všichni zapomenou, příští generace nebudou věřit, že někdo takový existoval, že existoval někdo, kdo ve svých sedmnácti letech dokázal porazit největšího černokněžníka té doby... a nikdo jim to nebude moci zazlívat. Vždyť i já byl stejný. Taky jsem nevěřil, že ty podivuhodné příběhy a události se skutečně staly, že ti, o kterých jsem se učil, skutečně žili, že skutečně vše dokázali.
Ne, nebudu jim to zazlívat.
Brzo už totiž nebude nikdo, kdo by o mně vyprávěl. Tedy vlastně ne o mně, ale o chlapci... protože vždyť i když už jsem dávno dospěl, jméno Harry Potter bylo a vždy bude navždy mít pouze jeden, jediný význam.
„Chlapec, který přežil…“
Léta plynou, lidé zapomínají a jediné, co zůstává z tohoto příběhu je jen tenká nachová jizva, která svým tvarem připomíná blesk…




***KONEC***
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

zamyšlení hodný

(Mildík, 1. 9. 2007 22:31)

Je to hezký až na pár detailů.Vážně to je takový zvláštní jak jsou alternativi zamotaný.Je to dobrá kniha a hlavně se mi líbí že Remus a Sirius tady v pohodě(takřka) žijou.

_-_-_-_-_-_

(Sisi, 13. 8. 2007 19:18)

Prepacte ale co su to za knihy? Ze ako zbrane nejmocnejsich a pan smrti? to ste vymysleli vy a uverejnili? alebo z niekade skopirovali? alebo snad to rowlingova? sorry ale ja nechapem o com to zas je..a coho je to pokracovanie

moc pekny

(niki tonexsová, 11. 8. 2007 19:13)

to je petka ne???moc se mi to libi ale neni to opsany???nebo neco vymysleny na spusop harry potter a fenixuv rad

RADOST!=)

(Mania Dardeville, 11. 5. 2007 22:32)

Krásný! Četla jsem tuhle povídku již na starých(fialovým) fanu. Ale bohužel poslední dvě kapitoly tam nebyly=( Tak jsem na rok(nebo dva?) na tuhle povídku nějak pozapoměla a dneska, když jsem jí znovu objevila a zjistila, že tady jsou všechny díly, přečetla jsem si jí znova a jsem opravdu ráda, že jsem tak udělala!!!=) Miluji tuhle povídku a jsem ráda, že končí happy-endem. Ano, všechno se mi na týhle povídce nelíbilo, ale 99.9% ano, tak SUPER!!!! Jů, asi si jí půjdu přečíst ještě jednou... ale až dýl, až pozapomenu trošku detaily...=)

dočteno 6.5.2007 v 02.00

(kalina, 6. 5. 2007 2:05)

zbraně jsem četla už na starým fanu - bohužel jim chyběly kapitoly. Ale teď konečně se mi je povedlo dočíst celé (jsou dvě hodiny ráno a to snad o něčem svědčí :-) ).Jen jsem chtěla zavzpomínat a přečetla jsem je kompletně naráz. Jsem moc ráda, že se mi podařilo najít i epilogy. Tak hezky napsanou povídku, která zaujme a udrží čtenáře až do konce jsem nečetla. Fakt super!

Úzasný!!!

(effren, 5. 5. 2007 20:23)

Proste skveli, uzasny, nemohla jsem se doslova odtrhnout od obrazovky... Jedna z nejlepsich povidek ktere jsem kdy cetla...

Máš talent

(slečna ševčíková, 29. 4. 2007 21:24)

Holkatento talent na spisovatelku máš strašně velký měla bys jít na to studovat řeknu ti i že tohle byla nejlepší knížky kterou jsem kdy četla a to nekecám máš strašně velký talem tak toho holka využij fakt!!!!!!!!

Dočteno 15. dubna 2007 18:20

(slečna Ševčíková, 15. 4. 2007 18:19)

Na tuhle povídku jsem narazila náhodou když jsem na vyhledávači seznamu napsala slečna párkrová dlouho jsem se za ní vydávala byla můj nejvědší vzor a také je. Když jsem to dočetla uvědomila jsem si že se můžu vydávat za někoho jiného ale vždy zůstanu sama sebou. Tato povídka mi toho hodně dala a nikdy na ni nezapomenu.

takova malililililinkata pochvala

(DODO, 12. 4. 2007 20:45)

bylo to mooooc hezky :))). sice ke koncu trochu dojemny, ale moc se me to libilo a fakt sem si pocetla... ;)

Chválím!

(Stesii, 5. 4. 2007 18:06)

tahle povídka je mnou považována jako jedna ze dvou nejlepších fanfiction v ČR( ta druhá je Harry Potter a Pán Smrti, Harry Potter a Pán Pána Smrti)
jediné , co bych ti vytkla, je, že někdy uprostřed povídky to začalo být až moc nezáživné a zdlouhavé, naštěstí di to vylepšila :-D

Paráda

(Ewelin, 5. 3. 2007 11:27)

Připojuju se , opravdu perfektní povídka ..........kdyby někdo chtěl může se mrknout na www.ewelinn.blog.cz s mojí tvorbou

Komenář

(Verísek, 4. 3. 2007 10:46)

Ahoj. Tuhle povídku jsem četla doslova se zadrženým dechem. Tolik zlomových událostí které potkávalo tuto povídku mě až příliš často překvapoval a to věř, že jen v dobrém smylu slova. Chtěla bych ti proto pogratulovat k takovému skvělému výkonu jaký si tu předvedla. No co více dodat? Snad jen ať už tvoje další cíle jsou jakékoliv tak ať se ti podaří. Zdravim Verísek.

Komentář

(Millie, 12. 1. 2007 20:24)

Strávila jsem čtením této povídky až příliš mnoho času na to, abych veliký nápis Komentáře nechala bez povšimnutí.

Začala, bych asi slovy: myslela jsem, že tě zabiju! Povídka mě hned ze začátku zaujala a já věděla, že nebudu mít chvíli klidu, dokud ji celou nedočtu. Mám takový dojem, že rozsahem by se opravdu rovnala jedné celé knize Harryho Pottera.
Ze začátku to vypadalo, že celá povídka bude jen o Jean, ale naštěsti se to včas otočilo. Velmi se mi líbil Harryho přechod do dospělosti. Myslím, že jsi to vystihla velmi pěkně, přestože já sama zatím nemám tušení, co to dospělost je.
Smrt Jean mě rozbrečela. To přiznávám. Můžeš si za to pogratulovat, obvykle nad knihami nebrečím:-) A nechat Siriuse s Prckem takhle samotné, to ti neodpustím. Přestože se Sirius znova oženil.
Celkově jsi měla příběh velmi dobře uspořádaný. Bylo jasné, že jsi všechno měla promyšlená a nepsala jsi to jen tak z placu.
Jediné, co mě trochu zarazilo byl konec. Myslím, že jsi to klidně mohla ukončit Brumbálovým pohřbem. To, co jsi totiž popisovala v následujícím epilogu(množné číslo od epilogu neznám:-) by totiž vydalo za celé další pokračování(přiznávám, trochu kýčovité pokračování). Příběh Harryho stáří měl však vskutku zajímavou myšlenku, takže ti to snad i odpustím.

Nechci, aby sis myslela, že ti do toho nějak žvatlám, ale myslím si, že jsi přece jen trochu ráda, když ti někdo řekne svůj názor. Stále je přece co zlepšovat a myslím, že právě u tebe je důležité, aby ses zlepšovala, protože máš veliký talent.

PS: Já vím, že jsem sobec, že si zabírám celé Kometáře pro sebe, ale chtěla jsem ti ještě poděkovat za některé myšlenky, které mě donutily se trošku zamyslet. Nad sebou, nad životem...

Taky myslím :)

(Susan Topperová, 21. 7. 2006 22:57)

To si myslím taky :) Jinak bych ji sem nedávala, že... Ale Musím říct, že jsem slyšela hodně lidí, kteří tvrdí, že zbraně jsou skvělé, já se k tomu přikláním též :) Bleskovi patří poklona :) (autorka)

Komentar

(prof.Qikytka, 21. 7. 2006 20:03)

Musim uznat ze existuje málo..skutecne málo povidek ktere jsou tak procitene...a vlastne i kdyz se tomu tezko veri i pravdive,dojemne skratka kouzelne...=)a jiste uznate stejne jako já..že tohle je jedna z nich...=)

Moc chválím..
s pozdravem prof.Qikytka