Jdi na obsah Jdi na menu
 


Epilog I. - Den poté...

18. 7. 2006

A takhle to vlastně skončilo.
Abych pravdu řekl, tak si z té noci nepamatuji skoro nic. Slabě si vybavuji tu chvíli, kdy máma s tátou a Jean zmizeli. Vzpomínám si, že jsem padl na kolena a všude kolem nastalo hrobové ticho... po kterém však následoval ohlušující radostný výskot a řev.
Všichni křičeli a jásali!
Bylo to pryč....skončilo to.... Všechno to utrpení bylo najednou minulost. Všichni oslavovali a radovali se z pádu Pána zla a z vítězství „Chlapce, který přežil“!
Sirius však stejně jako já zůstal klečet na chladné podlaze a k oslavám se nepřidal. Naše pohledy se setkaly. Ani jeden z nás neměl velký důvod k radosti.... k oslavám. Padli jsme si do náručí a Sirius mě držel pevně, jako by měl strach, že mu vezmou i mě. Všichni kolem oslavovali a jen my jsme se utápěli slzách, ale bohužel… tyhle slzy nebyly štěstí.
V hlavě jsem měl podivně vymeteno. Nedocházelo mi, co se vlastně stalo. Měl bych být šťastný, ale nebyl jsem… měl bych oslavovat, ale neoslavoval jsem… měl bych být hrdina, ale cítil jsem se jako poražený. Pocit, že je konec, že jsem zvítězil, měl být šťastný a plný radosti, ale z nějakého zvláštního důvodu nebyl… jediné, co jsem vnímal, byly slzy, které mi stékaly po tvářích a já neměl sílu ani chuť je zastavit.
Tolik jsem si přál, aby tu zůstali...aby tu zůstali se mnou... alespoň na chvíli... abych jim konečně mohl říct všechno, co jsem chtěl... abych je konečně mohl poznat...abych se konečně nemusel bát, že mi je někdo vezme a já opět zůstanu sám! Abychom alespoň jednou mohli žít jako normální rodina…
Tolik jsem doufal…jenže tohle přání zůstalo nevyslyšeno. Zase jsem tu zůstal sám stejně jako předtím a zbyly mi jenom vzpomínky a trpká bolest snad ještě větší než předtím…
Ještě jedna osoba se však oslav nezúčastnila.
I přes mokré oči jsem jasně viděl Snapea. Opíral se o jeden ze sloupů a nepřítomně hleděl před sebe. Sledoval jásání všech kolem, jeho tvář však byla kamenná jako vždy a já už si skoro myslel, že je jako kus kamene, dokud se naše pohledy nestřetly.
Z těch jeho temných tunelů kanuly obrovské krůpěje, které stékaly po jeho tváři, a on je nechával volně téct. Jedině ty slzy vypovídaly o jeho bolesti, jedině těmi slzami dával projev své bolesti. Byla to snad ta nejhorší vzpomínka ze všech… vidět toho obávaného profesora Snapea brečet... jen brečet...
Byl to obyčejný člověk. I ten obávaný profesor byl z masa a kostí... člověk, který má city... člověk, který právě přišel o jednu z mála osob, které měl rád a která mu zbyla.
Jen jsem zahlédl, jak se pomalu plouží pryč a nikým nepozorován mizí venku. Měl na mém vítězství stejný, ne-li větší podíl než já, ale narozdíl ode mě ho nebudou oslavovat... nebudou jásat jeho jméno a zvedat ho do vzduchu. Pro všechny zůstane i nadále tím příšerným a všemi nenáviděným profesorem, který si podle mnohých nezaslouží ani ty slzy… a nebude tu nikdo, kdo by jim to vyvracel.
„ Dokázal jsi to, Harry,“ šeptl mi Sirius do ucha a konečně se ode mě odtáhl. „ Jsem na tebe hrdý. Stejně jako James i Lily,“ přejel mi rukou po tváři, aby setřel slzy, a vyloudil na smutné tváři stejně smutný úsměv.
Nevěděl jsem, co mám říct.
„ Siriusi... mě... mě je to tak líto,“ hlesl jsem. Z hrdla se mi vydral hlas, jehož výška se jen vzdáleně podobala té mé.
Zavrtěl hlavou. „ To je dobrý,“ sklopil zrak, „ věděl jsem, že to takhle musí skončit, jen… jen jsem si to nechtěl přiznat....“ řekl tiše a se sklopeným zrakem smutně vydechl. Pak zvedl oči ke mně a chvíli jsme si vyměňovali vše říkající pohledy. Poté pohodil hlavou směrem k hloučku, který se shromáždil opodál a já viděl, že se všichni dívají na nás. „Běž... myslím, že čekají na hrdinu,“ dodal.
Přejel jsem pohledem všechny ty šťastné tváře... Všichni, kteří se nestarali o raněné, tam stáli a čekali na svého hrdinu. Na Chlapce, který přežil… na Chlapce, který opět přežil… Čekali na mě!
Tak proč já oslavovat nechtěl?
„ Haló... chlapče?“ ozval se za mnou roztřesený hlas.
Na okamžik jsem se zarazil a poté jsem se rychle otočil.
Kousek ode mě stál Ron s Hermionou. Oba byli špinaví, unavení a tváře měli plné škrábanců a modřin. Dívka se pevně držela za bok, ze kterého prosakovala krev, zatímco Ron měl tak zřízenou nohu, že za ním úplně visela. Opírali se jeden o druhého a ve tvářích byla jasně znát potlačená bolest a únava. Přesto se oba usmáli...
Chtěl jsem se k nim zvednout, ale oni v tu chvíli klesli oba ke mě.Všichni tři jsme skončili v pevném objetí a já... kdoví proč... jsem spustil pláč jako malé dítě.
„ Já věděla, že to dokážeš… věděla jsem to!“ šeptala mi Hermiona a pevně mě k sobě přitiskla, i když mi tím způsobila bolest od zlomených žeber a celého mě opatlala krví.
„ Zatraceně, Harry, tys to zvládnul!“
„ Ne! My to zvládli!“ šeptl jsem.
Bylo mi jedno, že je vítěz, že je pro všechny hrdina. V tuhle chvíli mi záleželo jen na jedné jediné věci. Ron i Hermiona byli tady! Se mnou, drželi mě, mluvili, dýchali a byli živí… živí!
Začal jsem smát a brečet ještě víc, ale tentokrát to byly slzy štěstí. Vždyť jsem přeci měl důvod k radosti. Přežili jsme to všichni TŘI. To, čeho jsem se nejvíc bál, se nestalo skutečností a oni přežili, stejně jako já!
V to, že se po bitvě opět sejdeme, jsem se předtím neodvažoval... ani doufat…

***

Bylo už k ránu, když jsem si uvědomil, že stojím v místnosti hned vedle ošetřovny a hledím z okna ven. Vlastně jsem si ani neuvědomoval, kde jsem se tam vzal.
Vím, že se ke mně vrhla hromada lidí a začali mi blahopřát, vzývat mě skoro jako boha, zvedat mě do vzduchu… vím, že mě nesli na ramenou, provolávali moje jméno.
Musel bych lhát, kdybych řekl, že se mi to nelíbilo, ale… já teď potřeboval něco jiného.
Netrvalo dlouho a všude se začalo ozývat praskání od přemisťujících se lidí. Z ministerstva, z nemocnice, z Denního věštce… a já chtěl utéct. Někam daleko od toho davu, který se na mě vrhl s otázkami, fotoaparáty a vším možným… Potřeboval jsem někam do ticha a klidu, kde bych si vyčistil hlavu od všeho, co se na mě valilo jako lavina.
A tak jsem skončil tady. Madam Pomfreyová mi vrátila kosti na správná místa, zašila rány a obvázala popálenou ruku. To popálení od kamene nešlo pořádně vyléčit, jeho obrys mi nejspíš zůstane jako památka v ruce vypálená navždycky.
Dostal jsem něco na uklidnění a už pár hodin jen tak zíral z okna a nedělal nic.
Věděl jsem, že ve vedlejší místnosti je teď boží dopuštění od toho, jak se léčitelé a madam Pomfreyová snaží dát všechny zraněné do kupy. Věděl jsem, že Ron i Hermiona se přemístili ke Svatému Mungovi, protože jejich zranění nebyla nejlehčí a Brumbál tam byl v dost zuboženém stavu převezen také.
Také jsem věděl, že loňská únorová návštěva u Hagrida byla ta poslední.
Zabili ho...
Zabili ho, aby si uvolnili cestu do hradu. Díval jsem se ven na bledé svítání. V dálce se rýsoval obrys Hagridovy hájenky a mě bolelo vědomí, že od dnešního dne už bude nejspíš navždycky prázdná…
Sledoval jsem davy kočárů, které se kodrcaly po cestě plné starostlivých rodičů a dalších a dalších novinářů a fanoušků. Přišlo mi to absurdní… jak někdo mohl oslavovat? Jak někdo mohl být šťastný, když tolik lidí zemřelo? Tolik nevinných…
Odvrátil jsem se od okna a porozhlédl se po místnosti. Jedinou osobou, která tam byla se mnou byl Sirius. Seděl na židli a nepřítomně hleděl před sebe, hlavu složenou na rukách.
Tušil jsem, nad čím přemýšlí, co mu běží hlavou... to samé, co mě. Jediné slovo, jediná otázka…
PROČ?
Chvíli jsem ho sledoval a chtěl jsem mu nějak pomoci, nějak ho povzbudit, ale nevěděl jsem, jak. Zavrtěl jsem hlavou a vrátil se pohledem k oknu.
Bylo mi ho líto, strašně moc. A na druhou stranu jsme měl také strach. Strach, že provede nějakou hovadinu!
Prožil si už tolik bolesti, že jsem si nebyl jistý, jestli další vydrží. Nevěděl jsem… Vypadal, že se mu zhroutil svět. Ta malá chvilka dokonalého štěstí se rozpustila jako sněhová vločka v parném létě.
Byla to nespravedlnost. Copak si už za život nevytrpěl dost? Copak on už za život neztratil dost lidí? Copak si nezaslouží chvíli štěstí? Copak… JÁ si nezasloužím kousek štěstí?
Tohle měla být nejšťastnější noc v mém životě, noc plná euforie a vítězství.... Místo toho jsem si připadal, že jsem ztratil víc, než co jsem měl. I ta chvilka, co jsem byl s rodiči, mi srdce naplnila nadějí, že budeme už navždy spolu. Nadějí, která hned na to zmizela v nenávratnu…
Dveře slabě zavrzaly a mě bylo jasné, že to nejspíš bude Pomfreyová, protože nikdo jiný nevěděl, že tu jsme, nechtěl jsem vidět žádné novináře ani nikoho podobného... ale zmýlil jsem se.
„… a teď půjdeme pěkně k tátovi, ano?“ ozval se trochu chraplavý povědomý hlas.
Já i Sirius jsme hned vzhlédli.
Ve dveřích stál Snape, stále dost zubožený, unavený a v potrhaném hábitu, v jedné ruce držel dětskou tašku a náruči nesl svého už ročního polospícího synovce.
Sirius okamžitě vystartoval na nohy, ale poté se trochu zarazil.
Stáli teď se proti sobě a měřili se zvláštními pohledy. Ani v nejmenším v nich nebyla ta nevraživost, která mezi nimi panovala celá ta léta, tohle bylo něco jiného… smutek, bolest, soucítění… usmíření?
Nebyl jsem to schopen pojmenovat, jediné, co jsem v tu chvíli věděl, bylo, že oba před chvíli přišli o osobu, která jim byla drahá a která rozhodně nestála o jejich neustálé hádky a nenávist. Nevěděl jsem jestli to bude navždy, ale pro tuto chvíli byly spory zapomenuty.
Sirius si od Snapea vzal svého syna a pečlivě ho uložil v náruči. Nastala chvíle tíživého ticha, která byla přerušována jen Prckovým tichým pofňukáváním...
... stáli proti sobě... tváří v tvář... hleděli z očí do očí...
„ Děkuju,“ řekl Sirius tiše. Tak tiše, že to bylo sotva slyšet.
Druhý jen mírně přikývl. Pohladil chlapce a s posledním pohledem na mě, ve kterém se zračil vděk, tiše odešel, nejspíš se skrýt někam do koutů své tmavé a bezútěšné samoty.
Sirius dal synovi do vlásků drobný polibek a chlapec opět popotáhl, jakoby neměl daleko k pláči.
Byl jsem si jistý, že to ví. Jestli měl s Jean spojení, jak říkala, tak musel cítit, že se něco stalo... a i když nemohl ještě chápat, co.... nejspíš věděl, že se s mámou něco stalo.
„ Neboj, Prcku, táta je u tebe. My to spolu zvládneme. Uvidíš,“ šeptl mu jeho otec a pevně ho stiskl v bezpečné náruči.
Předtím jsem si nebyl jistý, jestli Sirius bude vědět, že nemá dělat hlouposti, ale teď už jsem strach neměl. Bylo mi jasné, že si nic neudělá, měl totiž důvod žít.
Opět jsem se zahleděl z okna a moje ruka zabloudila ke krku, kde visel drobný přívěsek ve tvaru růže s drobným nápisem – S láskou E.. Na tváři se mi rozšířil mírný úsměv, když jsem si růži přikládal ke rtům.
„ Vždyť já ten důvod mám přeci taky...“
***

Ozvalo se slabé klepání na dveře. Oba dva jsme se opět otočili k příchozímu a já si už připravoval hůlku, že jestli to bude nějaký fotograf nebo fanoušek, tak tuhle noc bude o jednoho mrtvého víc.
Naštěstí to byl jenom Remus.
I když už jsem ho předtím po bitvě viděl, teprve teď mi došlo, že i on byl v té největší vřavě a v tuhle chvíli mohl být už dávno mrtvý. Vypadal sice docela zuboženě, ale usmíval se na mě.
„ Zvládnuls to, hrdino,“ usmál se na mě a přátelsky mě plácl do ramene, zatímco Sirius se pomalu zvedl od postele, kde spal Prcek, a přešel k nám.
„ Jo, zvládl,“ kývl jsem s úsměvem. „ A co ty? Jak jsi na tom?“ kývl jsem k jeho tváři plné škrábanců a ruce zavěšené na pásce.
„ Ale co... přežiju to. Co vy?“
„ Já jsem v pohodě. Jen mi ještě pořádně nedošlo, co se vlastně stalo,“ pokrčil jsem rameny a oba jsem se po chvíli mlčení otočili na Siriuse, který nervózně přešlapoval vedle nás a věděl, že čekáme na odpověď.
„ Já to,“ ozval se po chvíli tiše, „ nějak přežiju... Budu muset,“ dodal a sklouzl pohledem k posteli v rohu místnosti. Remus jeho pohled napodobil a teprve teď si všiml té malé hlavičky s černou čupřinou, která vykukovala zpod peřiny.
„ Prcek?“ vykulil oči. „ Kde ten se tady vzal?“
„ Severus ho přinesl,“ vydechl Sirius a odtrhl pohled od syna. „ Zřejmě mu Jean řekla, kam ho odnesla. Narozdíl ode mě,“ dodal a z jeho hlasu bylo znát něco mezi vztekem a smutkem.
„ Snažila se tě ochránit. Tebe i jeho,“ chytl ho Remus za rameno jakoby se mu snažil dodat sílu.
„ Já vím, ale...“ sklopil oči a zhluboka se nadechl, „ proč to tenkrát udělala? Kdyby mě nezachraňovala, tak mohla žít!“ vykřikl zoufale.
„ Ale Prcek by se nikdy nenarodil, ty bys zemřel a ona nejspíš taky!“ řekl mu Remus pevně.

„ Nemyslíš si... že je to takhle lepší?“ Mlčel. „ Siriusi, ona to udělala kvůli vám... Víš, že říkala, že toho nelituje, tak toho nelituj ani ty! Už kvůli ní... Už kvůli tomu malýmu. Bude tě teď potřebovat.“
Pomalu přikývl. „ Vždyť já vím...“
„ Vím, že to bolí. Ale snaž se to překonat...“
Jeho další slova zanikla v Prckovým veselým zažvatlání, když je pozoroval zpod peřiny.
„ Kdo se nám to vzbudil?“ otočil se k němu jeho otec a přišel trochu blíž, aby ho mohl vytáhnout z postele. Dítě k němu natahovalo svoje drobné ručičky a šklebilo se na něj svým úsměvem se dvěma předními zuby.
„ No, kdo se nám to vzbudil, Prcku?“
„ Ta-ta...“ zažvatlalo dítě a Sirius v tu chvíli úplně ztuhl. Chvíli jen pozoroval Prcka a poté se úplně rozzářil. Už dlouho jsem na kmotrově tváři neviděl, tak šťastný a skutečný úsměv jako teď.
„ Cos to řekl? Tys mi řekl táta?“ nevěřil Sirius svým uším a zvedl syna do vzduchu. „ Tys mi řekl táta, ty můj kluku!“
„ Tak tomuhle říkám správný načasování,“ řekl mi tiše Remus, když jsme sledovali ty dva.
„ Souhlasím,“ přikývl jsem. „ Smíří se s tím?“
„ Časem určitě... No, pánové, myslím, že je čas na snídani!“ poslední větu už řekl nahlas, aby to slyšel i Sirius, a spráskl ruce. Mě v tu chvíli na dno žaludku dopadla hromada kamení.
Nechtělo se mi tam! Jsou tam novináři! Jsou tam rodiče těch, kteří zemřeli, jsou tam lidi, kteří mě nejspíš už dávno oplakali... bude to znít divně, ale já měl strach.
Remus mi v tu chvíli snad četl myšlenky, protože mě vzal pevně kolem ramen. „ Neboj, novináře jsem poslal k Mungovi, takže tě chvíli budou hledat tam,“ mrkl na mě. „ A stejně... Nemůžeš se jim vyhýbat navěky. Když to přetrpíš teďka, tak ti potom dají pokoj. A taky... myslím, že několik lidí by tě rádo vidělo zpět mezi živými.“
Nejistě jsem přikývl a když i kmotr mírně kývl hlavou a posadil si syna na ruku, mohli jsme vyrazit.
Remus se ještě stavil pro něco na ošetřovně a řekl nám, že nás dohoní. Před ošetřovnou jsme potkali dva hloučky studentů, kteří na mě zírali jako na zjevení, stejně jako na Siriuse, ale jen jsem sklopil hlavu a co nejrychleji jsem je obešel, abych se vyhnul všetečným otázkám.
Střetu, kterému jsme se ale nevyhnuli, bylo, když se na konci chodby objevila Ennien. Chvíli na nás hleděla a přejížděla pohledem ze Siriuse na mě a poté se k nám rychle přiřítila.
„ Harry, ani nevíš, jak ráda tě vidím. A tebe taky Siriusi!“ oba nás objala a potom poškrábala Prcka na bradě a podivila se nad tím, jak za tu dobu vyrostl. „ Neviděli jste někde Remuse? Mám o něj strach, nemůžu ho nikde najít,“ zeptala se potom zoufale a v tu chvíli se za námi ozvaly spěšné kroky.
Jakmile se Remus vyloupl zpoza rohu, rozběhla se proti němu a než se nadál, už mu visela kolem krku a držela se ho jako klíště.
„ Remusku! Já se tak bála, že se ti něco stalo! Jsi v pořádku? Nikdo by nebyl schopnej říct, kam jsi zmizel nebo jestli se ti něco nestalo!“ chrlila ze sebe a stále se k němu tiskla, nohy obtočené kolem jeho boků.
„ Jsem tady... a v pořádku. Musel jsem jen něco zařídit... a... ehm... Enn, prosím... mohla bys mě pustit? Ta ruka, o kterou se opíráš, mě docela bolí,“ řekl jí nejistě a ona z něho okamžitě sklouzla dolů. Než však stačil říct cokoli dalšího, tak si stáhla jeho hlavu dolů a spojila jejich rty ve vášnivém polibku.
Remus to zpočátku vůbec nečekal, ale když se vzpamatoval, tak zavřel oči a zdravou rukou si ji k sobě pořádně přitáhl, aby jí polibek mohl oplatit.
Já se Siriusem jsme si vyměnili pohledy se zvednutým obočím.
„ A pak, že to jen hraje,“ nadhodil jsem napůl kmotrovi a napůl nahlas.
„ Cože?“ odtrhla se dívka od přítele a otočila se ke mně. „ Kdo co hraje?“
„ Ale nic!“ odvětili jsme s Remusem rychle a nejistě jsme se na sebe podívali. Enni se na mě zamračila, poté se podívala zpět na Remuse a trochu se od něho odtáhla.
„ Jak to myslel, hraje? Jako já?!“ zabořila Remusovi ukazováček do hrudi a ten začal pomalu couvat. „ Tak ty si jako myslíš, že to jenom hraju, jo? Že jsem s tebou jenom ze soucitu?! Nebo co?!“ vztekala se.
„ Tý holce to pálí,“ neodpustil jsem si.
„ To si snad děláš srandu? To mi tak málo věříš? Ty si myslíš, že celou tu dobu jsem s tebou jen kvůli tomu, že tě lituju? Myslíš si, že k tobě nic necítím?! Že všechno, co ti říkám, že si jen vymejšlím?!“
„ Ne, Ennie, já jen...“
„ Co? No, řekni mi to! Dělej! Když mi tak málo věříš!“
„ Pánové, běžte napřed, tady to vypadá na dlouho,“ řekl nám nejistě, ale přesto měl na tváři úsměv. Vyměnili jsme si vše říkající pohledy a rozešli jsme se dál. Chvíli jsme ještě za sebou slyšeli hádku, ale poté vše náhle utichlo... proč asi?
Konečně jsme dorazili k Velké síni a mě se kdoví proč rozklepala kolena. „ Klid, sakra, uklidni se!“ říkal jsem si v duchu, ale moc to nepomohlo. Krk se mi stáhl a srdce začalo nabírat docela solidní obrátky.
Celá místnost byla v docela zuboženém stavu, ale zdálo se, že tu nejspíš už zapracovala kouzla, protože včera určitě vypadala hůř. Stály tam pouze čtyři dlouhé stoly. Tři z nich byly zpola zaplněny studenty, jejichž řady byly silně prořídlé a to nejen bojem, ale i tím, že si mnohé odvedli rodiče, a u toho posledního stolu seděli členové Řádu společně s profesory. Jakmile jsme vešli dovnitř, nastalo všeobecné hrobové ticho.
Všechny tváře se otočily na nás a já měl chuť splynout se stěnou za mnou, jako jsem to udělal včera. Uvědomil jsem si však, že nezírají nejen na mě, ale taky na Siriuse. Přeci jen to byl stále masový uprchlý vrah, který byl před čtyřmi lety postrachem celých Bradavic.
Teprve teď jsem si uvědomil, že včerejšek musel být vůbec pro nezasvěcené docela solidní oříšek na skousnutí.
Nejenže se vrátil ze záhrobí mrtvý hrdina, kterého půl roku všichni oplakávali, a jejich profesor byl odhalen jako Smrtijed a zrádce, ale jejich bývalá a nenáviděná profesorka se náhle objevila vedle osoby, kterou „zabila“a ke všemu byla s profesorem Snapem prohlášena za sourozence a stejně jako její bratr (!) mučena za donášení na Voldemorta. Z čehož se dalo logicky odvodit, že nepatřila mezi Smrtijedy... a aby toho nebylo málo, tak se ukázal ještě uprchlý trestanec a „Smrtijed“ Sirius Black, který nejenže zachránil Harryho Pottera před jistou smrtí, ale ještě sám odrovnal polovinu svých smrtijedích „kolegů“ a teď tu stál vedle syna lidí, které údajně zradil a v náruči držel svého vlastního syna, jehož matka byla Smrijedka „nesmrtijedka“ a učitelka obrany Jean Párkrová.
Takovej krásnej gulášek.
Zastavili jsme se ve dveřích a sledovali lidi u stolů stejně jako oni sledovali nás. V místnosti byla taková atmosféra a napětí, že by se dala klidně krájet. Nikdo nic neříkal, nikdo se ani nehnul... všichni jen nehnutě čekali, co udělají ti ostatní...
Ten, kdo však protrhl tohle těžké ticho, nebyl nikdo jiný než nejmladší z rodiny Blacků, který přejel všechny zvědavým pohledem a poté se na celou síň zachechtal tím svým nevinným dětským smíchem.
Byla až zarážející, jak rychle se napětí uvolnilo a všichni se zasmáli. Sirius pohladil syna po tváři a konečně jsme se vydali směrem ke stolu. Chvíli jsem váhal, jestli si mám jít sednout mezi spolužáky ke stolu nebo mezi Řád, ale nakonec jsem se rozhodl pro to druhé. Když tu nebyli Ron a Hermiona, nejspíš bych se mezi ostatními cítil jako terč na střelnici.
Mávl jsem na spolužáky, kteří mě sledovali, a zamířil jsem k druhému stolu. Okamžitě se na mě vrhla paní Weasleyová, která mě k sobě přitiskla tak pevně, že jsem měl pocit, že mě udusí, zatímco jí samotné tekly po tvářích slzy štěstí a znovu a znovu mi děkovala za to, že jsem to konečně skončil bez toho, aniž by někdo z její rodiny zemřel. Jejich dva nejstarší synové mi na oplátku tak bouchli do zad, že jsem měl pocit, že se mi plíce přestěhovaly někam do žaludku a Ginny mi skočila kolem krku podobným způsobem jako předtím Enni Remusovi.
Abych pravdu řekl, myslel jsem, že je mrtvá, ale jak se zdálo, tak včera dostala jen pořádnou ránu do hlavy, která ji zbavila vědomí. Nejhůř na tom byl vlastně Ron, kterému hrozilo, že možná přijde o nohu, ale snad to nebude tak vážné.
I zbytek Řádu s profesory mě vítali zpátky a znovu a znovu mi za všechno děkovali. Dokonce i McGonagallová mě k sobě přitiskla jako vlastního syna, což mě naprosto vykolejilo, zatímco se Molly rozplývala nad tím, jak Prcek za tu dobu, co ho neviděla, vyrostl.
Náhle se ozvala silná rána, jako když někdo silně praští do stolu a já už naprosto zblblý okamžitě vytasil hůlku! Hned potom se však ozval známý hlas.
„ Sakra, lidi, takhle se vítá hrdina?“ To Seamus stál na jednom ze stolů a křičel na celou síň.

„ Tak nějaký přivítání, ne?“ Jako na povel začali všichni v síni naráz tleskat, bouchat do stolu a křičet až se musely základy hradu otřásat. A to všechno kvůli mě... tohle byla moje chvíle!

***

Během snídaně se mě skoro všichni vyptávali, jak jsem dokázal Voldemorta porazit a taky, kde jsem se celou tu dobu schovával a co se mi vlastně stalo, když Ron i Hermiona na vlastní oči viděli, že mě Jean zabila. Nechtěl jsem o tom mluvit... přeci jen to bylo ještě docela čerstvé a byl jsem docela rád, že to ostatní chápou a nevyptávají se. Jediné, co jsem jim řekl, bylo to, že Jean byla nevinná a vyhrál jsem z velké části díky ní. Chtěl jsem, aby to tak brali, už kvůli Siriusovi.
Také jeho se neustále vyptávali na všechno možné a mnozí se mu omlouvali, protože ho nejspíš prokleli až do desátého kolena za to, že se podílel na mé „smrti“.
Konečně byl čas na poštu a já se musel schovat pod stůl, protože když jsem slyšel, jak ty stovky dopisů bubnují o stůl, měl jsem pocit, jako bych byl pod minometnou palbou. Když jsem se konečně odvážil vystrčit nos, všude kolem mě byly poházené dopisy a obálky plné díků, ód na mou osobu, pozvání na rozhovory, nabídek na práci i milostných návrhů.
„ Harry, myslím, že budeš potřebovat sekretářku,“ řekl mi kmotr a vytáhl narůžovělou obálku ze svých míchaných vajíček.
S něčím takovým jsem rozhodně nepočítal, ale zatím to bylo to nejmenší. Tušil jsem, že toho sice budu litovat, ale Remus měl pravdu... musel jsem se tomu všemu postavit teď!

***
Další tři dny jsem nedělal nic jiného než, že jsem lítal z jedné redakce do druhé, dával rozhovory, autogramy a tvářil se šťastně na každé návštěvě s významnými osobami.
Jediný rozhovor, který pro mě byl příjemný, bylo setkání s ministryní, která mi hned na začátku řekla, ať to beru jako neoficiální rozhovor, že ví, že toho musím mít dost.
Měl jsem toho dost!
Samozřejmě chtěla vědět, co se stalo a to dost podrobně, aby z toho mohla vyvodit nějaké důsledky a také mi řekla, co se bude dít s dopadenými Smrtijedy a které Bystrozorské týmy jsou nasazeny na dopadení těch ostatních, uprchlých přisluhovačů pána zla.
Také mi oznámila, že usvědčeným Smrtijedům byl zabaven veškerý majetek a členy Řádu jako byla rodinu Weasleových, Remuse, McGonagallovou, Moodyho a další, včetně mě, Rona a Hermiony čeká odměna za věrnost a odvahu.
„ Harry, pro tuhle zemi jsi udělal víc než kdokoli jiný a já nevím, jak bych ti to mohla splatit. Takhle doba byla hodně temná a než se to vrátí vše do normálu, tak to ještě nějakou dobu potrvá, ale jestli máš nějaké přání, tak si řekni. Splním ti cokoli, pokud to bude v mých silách.“
Chvíli jsem přemýšlel. „ Jedno přání bych měl.“
„ Jen mluv.“
„ Chci, abyste oficiálně zprostili veškerých obvinění Siriuse Blacka a Jean Párkrovou.“
Bylo znát, že jsem ji tímto přáním vyvedl z míry. „ Harry, proti oboum byly vzneseny obvinění, které...“
„ Ale oba jsou nevinní! Věřte mi! Jean byla obviněna z toho, že mě zabila, ale z čeho jí chcete obviňovat teď, když žiju? A Sirius byl odsouzen nevinně! Třináct let seděl v Azkabanu za něco, co spáchal on, ale Pettigrew. Zeptejte se při výslechu kterýhokoli Smrtijeda a ten vám řekne, že Pettigrew před těmi šestnácti lety nezemřel, jak se tvrdilo! Vím to! Věřte mi, kdyby byl Sirius Smrtijed, tak by byl vrah mých rodičů! Myslíte, že bych někoho takového obhajoval?“
„ Máš pravdu, Harry, to asi ne,“ přikývla nejistě. „ Slibuju, že udělám, co budeš chtít. Asi bych se měla omluvit, protože tohle je jedna z největších chyb, jaké ministerstvo kdy udělalo.“
„ Tak se prosím snažte, aby už nebyly další.“

***

Pokud to šlo, tak jsem se snažil vyhýbat místům, kde bylo moc lidí, kteří by se na mě mohli vrhnout. Ale i tak jsem všude viděl svoji tvář a četl své jméno v titulkách novin... Vítězství Chlapce, který znovu přežil... Harry Potter zvítězil, pán zla poražen... Chlapec, který přežil vstal z mrtvých, aby nás zbavil doby temna...
Nejraději bych se odtud ztratil někam daleko, nejraději do Cambridge zpátky za Ewelin, ale nesměl jsem. Ještě ne! Ještě pár dní, aby mi dali všichni pokoj a novináři si nevymýšleli lži a potom už snad konečně budu mít klid.
Žil jsem teď v Bradavicích a jediné místo, kam jsem se chtěl dostat, byla nemocnice, abych se podíval na Rona s Hermionou, ale skoro všechny návštěvy byly zakázány kvůli tomu, kdyby se Smrtijedi chtěli zbavit nepohodlných svědků, takže jsem se jednou dostal za Ronem a za Hermionou taky jednou, ale jenom v noci, když spala. Oba sice měli pár ošklivých zranění, ale prý se z toho dostanou bez následků a to bylo nejdůležitější.
Věc, která už ovšem nebyla tak povzbudivá, byl výsledek bitvy. Zemřelo tam několik Smrtijedů a hodně jich bylo pochytaných, ale také zemřeli dva členové Řádu, které já moc sice neznal, taky pár Bystrozorů, ale co bylo nejhorší... schytalo to dvacet dětí.
Čtyři členové BA včetně Cho a potom šestnácti dalších. Když totiž Smrtijedi poznali, že nemají převahu, začali zbaběle likvidovat neozbrojené studenty. Měli štěstí, že je odvezli do Azkabanu, protože kdyby se mi dostali do rukou, stalo by se jim nejspíš ještě něco horšího.
Mě se však do rukou dostalo něco úplně jiného... vzkaz...

***

„ Ehm... dobrý den. Prosím vám, na kterém pokoji bych našel profesora Brumbála?“ zeptal jsem se mladého muže sedícího za přepážkou a pročítající nějaké papíry.
„ Je mi líto, ale pan Brumbál nepřijímá žádné návštěvy,“ odvětil mladý léčitel klidně, aniž by ke mě zvedl hlavu od lejster.
„ Očekává mě,“ řekl jsem pevně, ale s úsměvem. Čekal jsem, že to nebude snadné se k němu dostat, ale byl jsem si jistý, že to zvládnu. Přeci jen... jsem Chlapec, který znovu přežil...
„ To je sice možné, pane...“ poprvé ke mě muž zvedl hlavu.
„ Potter. Harry Potter,“ řekl jsem mu naprosto klidně, i když mi bylo jasné, co bude následovat.
Mladík naprosto ztuhl a poprvé si mě řádně prohlédl. Pusa mu klesla a v očích se mu zračila náhlé nesmírná úcta. Měl jsem pocit, že se mi v další chvíli začne klanět a líbat mi nohy.
„ Pa...pane Pottere, já... já... omlouvám se... vy...já...“ koktal ze sebe.
„ To je v pořádku,“ přerušil jsem ho. Tohle se mi stávalo poslední dva dny stále a už mi to začínalo lézt krkem. Ale na druhou stranu už jsem si zvykl. „ Nic se nestalo. Jen bych rád mluvil s panem Brumbálem. Přišel mi dopis, že se mnou chce mluvit. Pokud ho chcete vidět, tak...“ sáhl jsem do kapsy, aby vytáhl zmuchlaný list, ale muž mě zarazil.
„ Ne, ne... to je v pořádku. Věřím vám. Mělo mě napadnout, že se tu ukážete. Pojďte se mnou,“ pokynul mi a vedl mě dlouhou chodbou.
„ Jak je na tom?“ zeptal jsem se, když jsme zahnuli do liduprázdné uličky.
Mladý léčitel se náhle zastavil a chvíli hleděl do země. Teprve poté se na mě otočil. Kousl se do rtu a nejspíše přemýšlel, zda má říci pravdu nebo ne. „ Je starý,“ řekl nakonec. „ Prožil toho už moc,“ dodal.
Přikývl jsem. Jeho slova mluvila ze vše. Došli jsme až ke dveřím s číslicí 15, které léčitel otevřel a pokynul mi dovnitř. „ Snažte se ho, prosím, nerozrušit a neunavit.“
Opět jsem přikývl a s hlubokým nádechem jsem vstoupil.
Uvnitř byla pouze jediná postel, bílý noční stolek a vedle toho trůnilo veliké majestátní křeslo otočené směrem k oknu. Přes opěradlo byla vidět jen šedivá hlava hledící z okna.
„ Dobrý den,“ pozdravil jsem zdvořile, ale bez odpovědi. Trochu mi zatrnulo. Přešel jsem až ke křeslu, abych se mohl podívat na osobu sedící v něm. Hned v další chvíli jsem si všiml drobného brku, který se míhal po pergamenu v rytmu činnosti ředitelova srdce. Ulevilo se mi.
Brumbál seděl v křesle s hlavou nakloněnou k boku a mírně oddechoval.
Spal.
Byl bledý, pohublý, až to hezké nebylo. A jeho vrásčitá tvář bez půlměsícových brýlí vypadala tak staře, jak jsem ji ještě nikdy v životě neviděl. „ Pane řediteli?“ zeptal jsem se tiše. Stařec sebou mírně trhl a probral se. Chviličku se rozhlížel kolem a poté mu zrak sklouzl na mě.
„ Harry?“ usmál se na mě. „ Rád tě vidím, chlapče. Jsi tu už dlouho?“
„ Ne, teď jsem přišel,“ oplatil jsem mu úsměv. Nemohl se však zbavit pocitu, že tohle již nikdy nebude ten Brumbál, kterého jsem tak obdivoval. Léčitel měl pravdu. Byl starý.

„ Dostal jsem váš dopis. Potřeboval jste něco?“
„ Chtěl jsem s tebou jen mluvit, Harry,“ hlesl Brumbál a pomalu se vyškrábal na nohy. Opřel se o hůl a velice třeslavým krokem, u kterého jsem si myslel, že se musí každou chvíli zhroutit, se dobelhal až k oknu. „ A také ti poblahopřát. To, co jsi dokázal, je něco neskutečného a nedokážu ani říci, jak moc jsem na tebe hrdý,“ otočil se na mě a jeho tvář se zvrásnila ještě víc, když vyloudil slabý úsměv.
„ Udělal jsem jen to, co jsem musel,“ odvětil jsem.
Brumbál jen zavrtěl hlavou a opět vyhlédl z okna. „ Harry, Harry, Harry...“ vzdychl chraplavě, „ to není vůbec pravda. Nic z toho, co jsi učinil, jsi udělat nemusel. Udělal jsi to, protože jsi chtěl. Protože jsi to považoval za správné.“
„ A co ta věštba?“
„ Věštba?“ zvedl stařec obočí. „ Věštby jsou jen návody... určité možnosti či varianty. Nic víc, Harry... Jsou to jen možnosti, do kterých tě osud nechá nahlédnout. Ale nikdy je neuvidíš celé... Nikdy se nedozvíš, jak skončí, dokud se nestanou skutečností,“ na chvíli se odmlčel. Harry chtěl něco namítnout, ale Brumbál ho předběhl. „ Ano, jistě. Tvá věštba předpovídala, že se máš utkat s Voldemortem a že ho budeš schopný porazit... Nebyla tam však ani zmínka o tom, že to musíš udělat a ani slovo o tom, kdy a jak se to musí stát. Mohl jsi počkat, mohl ses s ním utkat za dvacet třicet let nebo také nikdy. To vše již záleželo na tvé volbě. A bylo jen a jen tvé rozhodnutí, že sis zvolil boj tady a teď,“ dokončil stařec a odkašlal si sípavým kašlem. Harry na něho hleděl a v očích mu stále zůstávala nechápavá otázka. „ Copak tě zkušenost se slečnou Párkrovou ničemu nenaučila?“ zvedl Brumbál obočí.
„ Ale Jean umřela,“ připomněl jsem mu s mírným přeskočením hlasu.
„ Ano, jistě,“ kývl starý muž. „ Protože si to vybrala.... Ona dostala na výběr, Harry, a zvolila si. Zemřela, protože si vybrala život tvého kmotra... a poté tím i svého syna... i když o něm nejspíš nejdříve neměla ani tušení.
Kdyby Siriuse nechala odejít, tak by teď žila. Její smrt byl pouze následkem rozhodnutí, které učinila. Ale rozhodla se sama, věděla, co bude pro ni znamenat porušení slibu Jiskry. Každé rozhodnutí má svůj následek, Harry. Každé... Stejně jako všechno má svůj začátek i svůj konec,“ dodal Brumbál chraplavě a opět se dobelhal do křesla. Nevěděl jsem, co má říct. Stařec naštěstí brzy přerušil tíživé ticho.
„ Jsem už starý, Harry,“ šeptl, „ už příliš starý... Ač si to mnozí nepřipouští, ani já tu nebudu věčně. Brzo odejdu. Odejdu tam, odkud není návratu,“ hlesl a se zavřenýma očima mírně se usmál.
Tušil jsem, že něco takového řekne. Tušil jsem to už od chvíle, kdy jsem rozbalil jeho dopis napsaný až podivně roztřesenou rukou. A teď... už jsem i chápal, proč. Ale přesto... necítil jsem o něj strach.
„ Máte strach?“
„ Z čeho?“ usmál se Brumbál. „ Není přeci čeho se bát.“
V tu chvíli mi přišlo, že se snad těší. Pomalu jsem přešel k oknu a zadíval se ven. „ Pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství,“ odrecitoval jsem starcova slova. „ To jste mi řekl vy.“
„ Pamatuješ se? Už mi to přijde tak dávno.“
„ Nezapomněl jsem nic z toho, co jste mi řekl,“ otočil jsem se na něj. „ Naučil jste mě toho tolik, možná aniž by jste si to uvědomoval. Chránil jste mě přede všemi a i přede mnou samým a já vám nikdy ani nepoděkoval... Dlužím vám hodně. Bez vás bych se až sem nejspíše nikdy nedostal. Nežil bych. Máte na mém vítězství stejný podíl jako já,“ řekl jsem pevně.
„ I já bych mohl říci, že bych tu bez tebe nebyl, můj milý.“
„ Ale vy jste nemusel. Nemusel jste se o mě tak starat. Pro vás z toho neplynul skoro žádný užitek. Tak proč jste to dělal? Akorát jste si přidělával starosti.“
„ Třeba jsem z toho užitek měl, Harry. Třeba jsem věděl, co v tobě je dřív než ostatní. Třeba jsem chtěl být ten, kdo bude učit Vyvoleného... Doufal jsem, že dokážeš to, v co jsem doufal. Doufal jsem, že dostanu možnost pomoci nejmocnějšímu kouzelníkovi na světě v plnění jeho osudu,“ vyloudil ze sebe slabý úsměv.
„ VY jste nejmocnější kouzelník na světě!“ opravil jsem ho.
„ Ne,“ zachraptěl Brumbál se slabým úsměvem. „ I když jsem možná někdy byl... Už nejsem. Ten nejmocnější z nejmocnějších... stojí přede mnou.“
„ Ale já to nejsem,“ zavrtěl jsem hlavou. „ Vždyť já oproti vám nic nedokázal. Udělal jste toho tolik a já... jen zabil Voldemorta.“
„ Správně, Harry,“ kývl Brumbál, „ a to je něco, o co jsem se já marně snažil celých těch padesát let. Dokázal si něco, co mě se nikdy nepodařilo a to jsi tak mladý. Ne, Harry, já už nejsem nic... Jen seschlý stařec... kterého si za pár let budou pamatovat jenom díky čokoládovým žabkám a studenti na mé jméno budou nadávat u zkoušek z Dějin čar a kouzel. Jinak po mě nezbude nic...“ dokončil. „ Nic a nikdo.“
„ Adriana,“ připomněl jsem mu.
Usmál se. „ Ano, jistě. Jestli můžu být na něco hrdý... tak jsi to ty a ona. Nikdy bych nevěřil, že z mé krve může vzniknout něco tak úžasného, jako je tohle děvče,“ vydechl muž unaveně a zavřel oči. „ Moje krev a přesto tak rozdílná a vzdálená... Půjde si vlastní cestou a asi to tak bude lepší... Ale... jestli na někoho můžu být opravdu hrdý... tak jsi to ty, Harry, a to... kolik ses toho dokázal naučit.“
Nastalo ticho.
„ Pro Bradavice budete vždy znamenat hodně.“
Ušklíbl se. „ Další obraz v ředitelně.“
Nevěděl jsem, co říci. Ano, bývalí ředitelé pro mě byli jen obrazy na stěně, ale tenhle muž byl něco jiného. Příliš jiného. „ Pro mě nebudete nikdy jen obraz. Budete pro mě víc! Mnohem víc. Nikdy nezapomenu na to, co všechno jste mě naučil.“
Po Brumbálově tváři se rozlil široký a opravdový úsměv, i když stále měl zavřené oči a jeho dech se stával čím dál tím trhanějším.
„ To jsem rád, chlapče. To jsem rád,“ zašeptal. „ Ale teď už jdi. Myslím, že je na čase, abychom si všichni užili zaslouženého odpočinku. A ty obzvlášť... Konečně budeš moci žít život, jaký budeš chtít. Bez ochránců a hlídačů. To jsi vždy přeci chtěl nebo ne?“
„ Ano. Jen nevím, jestli to teď dokážu.“
„ Je mnoho umění, Harry... Mezi jedno z nich patří i umění žít. Tvoji rodiče... a obzvlášť tvůj otec se svými přáteli tohle umění ovládali dokonale a myslím... že pro tebe to nebude problém. Je krásné umět naslouchat a pomáhat řešit problémy ostatních, ale nesmíš u toho zapomenout žít... Tak jen jdi,“ dodal a jeho hlava klesla o kus níž.
„ Pane?“ přistoupil jsem trochu blíž se strachem v hlase.
„ Celý život jsem se snažil o to,“ namáhavě vydechl, „ aby moji studenti mohli studovat beze strachu... Aby je v tom světe venku... nečekalo žádné nebezpečí... Snažil jsem o to... aby se nemuseli bát Voldemorta ani jeho přisluhovačů... a ty... jsi teď mé přání splnil,“ zašeptal tak slabě, že to bylo sotva slyšet. Oči měl stále přivřené a hlavu skloněnou před sebe. „ Už můžu s klidným svědomím odejít.“

„ Pane!“
„ Jen jdi, Harry,“ řekl skoro neslyšně. „ Jen jdi... A nech starce v klidu spát.“
Byla to zvláštní chvíle.
Ani jeden z nás to nevyslovil, ale oběma bylo jasné, co naše setkání znamenalo. Nevěděl jsem, co odpovědět a tak jsem řekl tu nejprostší věc, která mě v tu chvíli napadla. „ Sbohem... pane profesore.“
Jeho odpovědí mi byl jen velice slabý úsměv.
Odešel jsem z místnosti a tiše za sebou zavřel dveře. Chvíli jsem zůstal stát a hleděl jsem na kliku, kterou jsem stále svíral a přemýšlel. Rozhodoval jsem se. Měl jsem nutkání se do toho pokoje vrátit, protože jsem věděl, že mám možnost mu pomoci.
Ale stál o to?
Něco mi říkalo, že to udělat nemůžu. Nesmím!
Moje ruka pomalu sklouzla z kliky... Zhluboka jsem se nadechl a se vztyčenou hlavou jsem se vydal chodbou pryč. Krok za krokem jsem se vzdaloval od toho pokoje a s každým krokem se mi do očí draly slzy.
„ Pomoc! Pane Sergi! Potřebujeme vás na patnáctce!“ zakřičela jakási žena za mnou.
...a já šel dál...
„ Brumbál!“ zaklel léčitel, který se prodral kolem mě.
...a já šel dál...
Slyšel jsem ze sebou křik...
...a šel jsem dál...
Potom náhle nastalo ticho, které mohlo znamenat jen jednu jedinou věc...
...a já?
...šel jsem dál. Se vztyčenou hlavou a kamennou tváří, jakoby se mě tohle netýkalo. Jakobych měl jiný svět. Musel jsem jít! Musel jsem žít! Protože on by si to tak přál.

Ten den Brumbál zemřel. Našli ho sedět v křesle s mírným úsměvem na rtech a s klidnou, uvolněnou tváří.
Tak odešel největší kouzelník všech dob. Tak, jak by si mnozí přáli zemřít, tak on... začal své další velké dobrodružství.

***
Tři dny na to měl bradavický ředitel pohřeb. Měl být pochován do veliké rodinné hrobky v západní části Londýna, kde byl kouzelnický hřbitov. Sjeli se sem snad kouzelníci ze všech zemí, aby vzdali tomuto muži svůj poslední hold.
Já jsem samozřejmě nemohl chybět a také jsem byl jedním z těch, kteří byli požádání, aby řekli o Brumbálovi několik posledních slov, což mě naprosto zaskočilo a vyvedlo z míry!
Ale bral jsem to jako poctu.
Když jsem však přišel na malé podium před ten dav sešlých lidí, vůbec jsem netušil, co mám říct. Všechno už bylo řečeno. Vše o tom, jak laskavý a moudrý Brumbál byl a přesto jsem si neodpustil, abych neřekl něco navíc.
Podle mého mínění byl totiž Brumbál člověk, který dokázal sice poradit, ale nechal vás, abyste si cestu našli sami... člověk, který si občas vážil víc těch „tlustých ponožek“ než naučných knih... člověk, který vždycky dokázal dát druhou šanci, protože věřil, že v každém je kus toho dobrého.... Byl to člověk, který se nebál smrti ani bolesti, jako spíš samoty a smutku a to byly nejspíš ty věci, kvůli kterým si ho tolik lidí vážilo. To byly věci, kvůli kterým jsem si ho já vážil a to jsem taky řekl a víc... toho nebylo třeba!
Řada do modra oděných kouzelníků naráz pozvedlo své hůlky do výše a na rozkaz vypustily do vzduchu salvu barevných jisker, které se rozletěly všude kolem a vzdaly tak poslední poctu nejmocnějšímu kouzelníkovi, jaký kdy žil...

Když se lidi pomalu začali rozcházet, vytratil jsem se z davu a zamířil mezi nedaleké stromy, kde jsem z podia zahlédl známou osobu.
„ Hermiono!“ usmál jsem se na kamarádku a pevně jsem ji objal. Věděl jsem, že už ji před dvěma dny propustili z nemocnice, ale vůbec jsem neměl to štěstí, abych jí někde zastihl.

„ Kam ses ztratila?“
„ Byla jsem doma. Musela jsem se trochu vzpamatovat,“ usmála se na mě, ale viděl jsem, že ten úsměv je trochu nucený.
„ A jak ti je? Už jsi v pořádku? Neměl jsem vůbec čas si s tebou mluvit. To víš, je tu hroznej blázinec a to všechno...“
„ Já vím, taky jsem teď v jednom kole,“ kývla. „ Jen...“ dostala ze sebe, ale náhle jakoby ztratila ta správná slova.
„ Přišla jsi na Brumbálův pohřeb?“ kývl jsem směrem k davu lidí oděných v černém.
„ Taky,“ kývla. „ Četla jsem o tom v novinách... Je mi to strašně líto, ale... Asi to pro něj bylo lepší. Ale hlavně... já...“ znovu se zarazila.
„ Ty?“ zopakoval jsem a snažil jsem se jí povívat do očí, které měla sklopené k zemi. Tahle její nejistota se mi nelíbila.
„ Já...“ dívka nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou. „ Vlastně jsem se přišla... rozloučit,“ vypadlo z ní a zvedla ke mně konečně hlavu, zatímco já náhle nevěděl, jestli nemám náhodou něco v uších.
„ Co... cože?“
„ Já... víš... dostala jsem se totiž na ten Hornart. Dali mi to stipendium!“ Jakmile to dořekla, tak se jí tak rozzářila očička radostí, že já i kdybych chtěl, tak jsem se na ni nemohl zlobit. Ne, když jsem viděl, jak ohromnou radost z toho má ona. Věděl jsem, že to byla jedna z nejprestižnějších škol na světě a dostat se tam bylo v podstatě nemožné. Ale ona to, zdá se, dokázala!
„ No... to je bezvadný!“ objal jsem ji a musel se usmát. „ Jsi vážně dobrá. Ale... ale jak jsi se tam dostala, když jsi nedělala ani OVCE?“ nechápal jsem.
„ McGonagallová se za mě zaručila, poslala jim nějaký moje výsledky a asi před půl rokem se tu stavoval jeden chlap na pohovor a takovej test. Myslela jsem si, že jsem to děsně zkopala, protože mi napsali, že mě nevzali, ale teď jim prý odřekla jedna australanka a já... vzali mě sice jako náhradnici, ale i tak... prostě když úplně nepokoním vstupní testy, tak mě vezmou!“ řekla mi nadšeně a já úplně viděl, jak moc jí na tom záleží, ale přesto... moje nadšení vyprchalo, když jsem si uvědomil ten malej... malinkej... nepatrnej detail.
„ Takže... takže odcházíš?“ zeptal jsem se a v krku se mi dělal pořádný knedlík. „ Do Ameriky?“
Mlčky přikývla. „ Jo, do Ameriky,“ šeptla.
Chvíli jsem se zklidňoval, abych byl vůbec schopný pro další otázku. „ Kdy odjíždíš?“
Vzdychla. „ Za čtyři hodiny mi letí letadlo,“ šeptla se sklopenou hlavou a já měl pocit, že mi v žaludku přibyla tuna kamení. „ Semestr začal už prvního března a já... Proto jsem se přišla rozloučit,“ dodala.
Chtěl jsem něco říct, ale nedokázal jsem to... nešlo to... úplně jsem ztratil hlas.
Přišlo mi to absurdní, nemožný! Hermiona, člověk, který stál vedle mě celých těch sedm let a držel mě za všech okolností, má najednou odjet? Prostě jen tak? Pryč? Za oceán?
Ne, já tomu nemohl uvěřit, nechtěl jsem tomu věřit...
„ Hermiono, já...“ dostal jsem ze sebe přiškrceně.
„ Pro mě je to taky strašně rychlý, Harry! Nerada odtud odjíždím tak narychlo, ale já... musím odtud vypadnout!“ přerušila mě spěšně.
Nechápal jsem.
„ Za poslední rok se toho stalo tolik, že já... musím si to srovnat. Mít chvíli klid a všechno si utřídit, potřebuju klid... potřebuju odtud vypadnout... někam daleko.“
Mlčel jsem. Na jednu stranu mi to přišlo nefér. Jak může jen tak odjet a nechat nás tady!? A na tu druhou jsem to chápal. Taky bych nejraději nějak vypadl. Daleko od toho všeho...
Hermiona si moje mlčení vyložila asi trochu jinak a proto mě pevně objala. „ Harry, nezlob se na mě, prosím! Nezlob se... “ šeptla zoufale.
Pevně jsem jí chytl. „ Já se přeci nezlobím,“ odpověděl jsem, jak mi hlas dovolil. „ Jen si nedokážu představit, jaký to tady bez tebe bude.“
„ Stejný jako předtím.“
„ Ne, to teda nebude. Bez tebe to tu bude takový... prázdný.“
„ Za chvíli ti to už ani nepřijde. Věř mi...“
„ A co Ron?“ napadlo mě najednou. „ Jak to teď mezi váma bude a...“
„ Vlastně jdu od něho z nemocnice... Byla jsem se s ním rozloučit a dohodli jsme se... že nemá smysl to nějak natahovat. Vztah přes oceán nemá smysl,“ hlesla.
„ Takže jste se rozešli?“ Přikývla. „ A... to to jen tak skončil? To ti k tomu nic neřekl?“
Zavrtěla hlavou.
„ Ale řekla jsi mu doufám, o tom....“
„ Ne, není o čem mluvit,“ přerušila mě hnedka a zvedla hlavu.
„ Hermiono! Má právo to vědět!“ zamračil jsem se na ní.
Jen zavrtěla hlavou. „ Není o čem mluvit, Harry...“ šeptla. „ Já o to dítě přišla. Ta rána do břicha byla moc silná.“
Zarazilo mě to. Tohle bych opravdu nečekal. Proto nás k ní nejspíš nechtěli pustit. „ Aha... promiň... já to netušil... já...“
„ To je dobrý... asi to tak mělo být,“ popotáhla a zvedla hlavu. „ Příroda si to vyřešila sama.“
Náhle si mezi námi rozhostilo ticho.
Věděl jsem, že deset minut na to, co odejde, mě budou napadat miliony věcí, které jsem jí chtěl říct, ale teď nebylo nic. Jen my dva a těžké ticho mezi námi.
„ Hermiono!“ ozvalo se za námi. Kus od nás stál pan Granger a zdálo se, že na ni čeká. Kývl jsem mu na pozdrav a on mi ho oplatil.
„ Musím jít. Jinak to nestihnu,“ promluvila tiše a já jen mlčky přikývl.
„ Tak se měj a ať ti všechno vyjde,“ šeptl jsem jí, když jsem ji k sobě pevně přitiskl.
„ Tobě taky, ať to tady zvládnete. A všechny pozdravuj. Hlavně Siriuse, Prcka a Rema. Strašně bych se s nima chtěla rozloučit, ale...“ hlesla plačky
„ Oni s tebou určitě taky,“ řekl jsem jí a utřel dvě slzy, které jí stékaly po tvářích. „ Napiš, jakmile dorazíš, prosím.“
„ Až se trochu rozkoukám, dám vědět,“ konečně se odtáhla. „ Ale nevím, jestli budu psát hned... Ale neboj, nezapomenu na tebe. Ani na Rona... na nikoho.“
„ Já vím. Já na tebe taky,“ hlesl jsem slabě.
Popotáhla. „ Sakra, brečím, jako bychom se neměli už nikdy vidět!“ zanadávala si.
„ Jak bez tebe udělám OVCE, to by mě teda zajímalo. Asi se budu muset naučit opisovat od někoho jinýho,“ snažil jsem se nějak odlehčit atmosféru, ale moc to nešlo.
„ Ty jseš blbej. Fakt...“ zasmála se a brečela zároveň.
Držel jsem ji a oba jsme mlčeli.
„ Proč mě sakra všichni najednou opouštíte?“ šeptl jsem k ní. „ Slib mi, že se zase vrátíš... Slib, mi, že se ještě někdy uvidíme,“ hlesl jsem a snažil jsem se zahnat ty strašný slzy, které se mi draly z očí. Ale ony měly vlastní hlavu a samy si našly cestičku zpod přivřených víček.
„ Určitě!“řekla pevně, ale bylo znát, že si tím není tak jistá. „ Snad... doufám... Budete mi strašně chybět. Oba dva!“ řekla nakonec, lehce mě políbila na tvář a v další chvíli mi náhle vyklouzla z náruče a bez toho, aniž by se jedinkrát otočila, odběhla pryč.
Otec jí vzal konejšivě za ramena a doprovodil pomalu do auta. Neotočila se...
Sledoval jsem, jak nasedá vedle řidiče a zapíná si pás. Přes sklo jsem ještě zahlédl její uslzené oči, ale poté se auto pomalu začalo rozjíždět.
V tu chvíli jakoby se ve mě něco zlomilo! Rozběhl jsem se za ním, ale už jsem jen viděl, jak auto pomalu mizí na silnici.
Poslední, co jsem ještě stačil zahlédnout, byla dívčina tvář, kterou přitiskla na studené sklo společně s dlaní, ve které se zaleskl drobný přívěsek z bílého zlata tvořený pouze ze dvou z písmen... HR...

***

Když jsem konečně vyřídil všechno, co bylo potřeba, těšil jsem se na návrat do Cambridge a hlavně na Ewelin. V hlavě mi sice stále strašil červíček pochybností, jestli si nenašla někoho jiného nebo jestli mě za ten můj „útěk“ nepošle hned k šípku, ale všemožně jsem se snažil přesvědčit, že to tak není.
Po návratu „domů“ nás překvapilo ještě několik úředních sov, které vyčkávalo u okna a tvářilo se velmi vážně.
V tu chvíli jsem se přesvědčil, že Jean si svou smrtí byla jistá, protože nechala všechen svůj majetek přepsat na Siriuse a dokonce i jejich syna dala přepsat do jeho péče. Vzala to dokonce tak důkladně, že mezi listinami byl i test otcovství, aby Siriuse ujistila, že je Prcek jeho. Nebyl jsem si v tu chvíli jistý, jestli to Siriuse potěšilo nebo spíš ranilo, že opravdu věřila tomu, že on jí nevěřil.
Poslední dvě obálky byla jedna pro Siriuse a druhá pro mě. Nevěděl jsem, co bylo v té pro kmotra, ale zřejmě to bylo poslední sbohem, protože to bylo poprvé a naposledy, co jsem viděl Siriuse takhle brečet jako želvu. Nevyptával jsem se. Tohle byla jejich záležitost, s tím se musel smířit sám...
V tom mém bylo rozloučení a také poslední prosba, kterou jsem byl rozhodnut splnit, jakmile to bude možné. Poslední věta mi pouze připomínala, abych to Siriusovi neříkal a já konečně pochopil, co ti myslela.
To, že byla Jean podruhé těhotná, jsem Siriusovi nikdy neřekl. Nikdy se to nedozvěděl a rozhodně to pro něho tak bylo lepší. Už takhle se s tím vyrovnával docela těžce.

***

„ Dobrý den,“ pozdravil jsem zdvořile, když mi starší muž otevřel dveře. „ Je doma Ewelin?“
„ Harry, ty už jsi tu zase?“ vydechl muž zoufale A já jen pokrčil rameny. „ Říkal jsem ti, abys ji nechal být,“ zavrtěl hlavou a vůbec netušil, co se všechno od našeho posledního rozhovoru změnilo.
„ Já vím, ale...“
„ Nech jí být. Jestli s ní chceš mluvit, tak jí dej čas. Je ještě pořád moc brzo. A ke všemu je nemocná.“
„ Nemocná? A nemohl byste to alespoň zkusit?“
„ Harry...“
„ Prosím. Jen ji zavolejte. Když se mnou nebude chtít mluvit, tak slibuju, že odejdu!“
„ Dobře,“ kývl muž neochotně. „ EWELIN!“
Dlouho bylo ticho a poté se ozvalo neochotné, „ Ano?“
„ Máš tu návštěvu!“
„ Koho? Nechci s nikým mluvit!“
„ Říkal jsem ti...“
„ Ewelin?“ zavolal jsem skoro nezaujatě do patra a potom jenom poslouchal to ticho a bylo mi jasné, že se právě snaží zjistit, jestli se jí to zdálo nebo ne. V další chvíli se ozvalo spěšné dupání po schodech a vteřinu na to se z patra přiřítila udýchaná dívka. Zastavila se na odpočívadle a zahleděla se ke dveřím.
Jen jsem pokrčil rameny, zatímco ona si zakryla pusu dlaněmi, jakoby snad chtěla brečet a chvíli jsem se na sebe jenom dívali.
„ Harry!“ vykřikla náhle a skočila mi kolem krku, div jsem nepřepadl dozadu. Šťastně jsem ji k sobě přitiskl a měl jsem co dělat, abych překonal chuť s ní nezatočit. Ta chodba byla přeci jen trochu malá.
„ Já tu asi něco nechápu,“ řekl její dědeček ze zvednutým obočím a vzal mi z ruky kytici růží, aby předešel tomu, že dívce zaryju trny do zad, jak jsem ji pevně držel.
„ Bála jsem se, že tě už neuvidím,“ šeptla mi.
„ Moc k tomu nechybělo.“
„ Ale tys mě chyběl strašně,“ řekla tiše těsně předtím než se trošku odtáhla, aby mě mohla pořádně políbit. Řádně jsem jí polibky vracel a rozhodně to za to čekání stálo.
„ Ehm... ehm... ehm,“ ozvalo se zakašlání a dívka se ode mě odtáhla. Za ní stál vysoký muž a měřil si mě ne zrovna příjemným pohledem.
„ Ehm...“ sklopila Ewelin oči. „ Ehm... tati, tohle je Harry, Harry tohle je můj táta,“ představila nás a mě už bylo jasné, proč se na mě tak dívá. „ No, já... dojdu si na sebe něco vzít a hned jsem tady.“
„ Nejsi náhodu nemocná, mladá dámo?“ zamračil se na ní otec.
„ Zdravá jako řípa! Harry má léčivý účinky,“ ušklíbla se a vyklidila pole.
Dost jsem znejistěl. Bylo to zvláštní, ale ten chlap mi snad naháněl větší hrůzu než Voldemort a Snape dohromady..
„ Takže... ty jseš Harry,“ řekl po chvíli muž a stále si mě měřil.
„ Ano.“
„ A dál?“
„ Potter.“
Několikrát přikývl. „ Kolik ti je?“
„ Sedmnáct.“
„ Sedmnáct,“ zopakoval. „ Jak dlouho znáš moji dceru?“
„ Asi... sedm měsíců,“ vykoktal jsem.
„ Jak dlouho spolu chodíte?“ vybafl další otázku a já si připadal jako u výslechu.
„ Asi šest měsíců.“
„ Miluješ ji?“
„ Ano!“ řekl jsem a tentokrát už jsem zvedl pevně hlavu.
„ A spíš s ní?“
Tahle otázka mě vážně zarazila, ale odpověděl jsem. „ Ano!“
Změřil si mě ledovým pohledem a já se pomalu rozhodoval pro ústup z bitevního pole. On mě však místo toho jen plácl přes záda a trochu přitáhl blíž. „ Fajn! Tak hlavně ať se to nedozví její matka,“ usmál se na mě a já mu musel úsměv vrátit. Tohle jsem vážně nečekal.
Vteřinu na to se ozvaly kroky a Ewelin seběhla dolů. „ Co jste tady řešili?“ zeptala se nejistě.
„ Ani nic,“ zavrtěl její otec hlavou. „ Tak běžte. A ty mi ji pořádně hlídej!“
„ Rozkaz, šéfe,“ zasalutoval jsem a konečně jsme společně opustili dům. Jakmile jsem byli jen trochu z dohledu, otočila se ke mě a obtočila mi ruce kolem krku.
„ Co jste tam spolu řešili?“ zeptala se zvědavě.
„ Nic. Jen jsem mu říkal, že má tu nejúžasnější dceru pod sluncem.“
„ Ha-ha-ha,“ ušklíbla se.
„ Já to myslel vážně. Nikoho lepšího bych si asi nemohl vybrat.“
„ A kde jsme to skončili předtím než nás vyrušili?“ nadhodila a zavřela oči, abych jí mohl políbit. Já však jen přejel prsty po její tváři a sledoval její mírně zasněnou tvář, která byla v jarním slunci snad ještě krásnější než dřív.
„ Co je?“ nechápala. „ Proč si mě tak prohlížíš?“
„ Dívám se, co všechno jsem mohl ztratit.... co nesmím ztratit, jinak bych se asi zbláznil.“
Znejistěla. „ Ty zase odejdeš?“ hlesla.
„ Ne,“ usmál jsem se. „ Už tu zůstanu. S tebou. Slibuju.“
„ Takže jsi to skončil?“
„ Jo. A víš proč?“ Zavrtěla hlavou. „ Kvůli tobě. Ty jsi totiž ten důvod, který mě donutil zůstat žít...“


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

....

(Ginn, 9. 1. 2007 22:18)

Fakt krásná povídka..............škoda že už bude končit............:(