Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. kapitola - Zkoušky

16. 5. 2006

V hlavě si stále omílal, co se ten večer stalo. „ Oni mi dávají šanci se do Řádu dostat. Dostanu příležitost i když jsem nezletilý. – A už jsi se konečně rozhodl, jestli tam chceš nebo ne? – Jo, rozhodl. Chci tam. Chci, když mám možnost. – Je ti jasný, co to může mít za následky, jestli se tam dostaneš? – Jo, vím.“ Harry zvedl hlavu a podle siluet hledal v místnosti spící dívky. Po chvíli marného hledání zjistil, že to velký, co tak strašně chrápe, není nikdo jiný než Blas a to vedle něho jsou Hermiona a Ginny, které k němu byly přitulené. Musel se zasmát. „Alespoň něco nemusím řešit. Alespoň někdo v klidu spí.

Náhle si všiml, že se někdo zvedá z pelechu a potichu míří ke dveřím. Když dovnitř proniklo světlo zvenčí, tak rozeznal Charlieho postavu a v jeho ruce se dala rozeznat láhev s červenou tekutinou. Jakmile za ním zaklaply dveře, vydal se Harry za ním. Zvědavost mu nedala.

„ Charlie, kam jdeš?“vypálil na něho v tichosti.

„ Harry, co tu děláš? Jak to, že nespíš?“ Nebylo mu zrovna vhod, že ho někdo nachytal.

„ Na to samý bych se mohl zeptat já tebe,“ušklíbl se. „ Kampak se chystáme? Copak to máš?“

Muž zvedl láhev a Harrymu silně připomínala víno. „ Chceš?“ušklíbl se Weasley. Přikývl.

„ Tak pojď,“ pohodil hlavou. Společně sešli do kuchyně. Harryho vůbec nepřekvapilo, že jediná osoba tam je Jean. Hábit vyměnila za obyčejné oblečení a podle skleniček a sendvičů se dalo soudit, že už na Charlieho čeká. „ Ahoj Trňáku. Aáá..náš řečník,“ ušklíbla se. Pokud jí vadilo, že přišel s ním, tak to nedávala na sobě znát.

„ Trňáku?“nechápal oslovení.

„ Moje přezdívka z Rumunska,“vysvětlil Ronův bratr. „ Zkráceně Trnoocasý drak, ale to ti nejspíš došlo.“

„ Jedině Charlie ho dokáže zkrotit. Co to neseš?“

Muž opět zvedl láhev. „ To mi přišlo dneska. Pozdrav od Trega. Jeho děda vlastní ve Francii několik vinic, tak mi slíbil, že mi pár lahví pošle, až bude mít.“

„ Hm…tak to si nechám líbit,“ Jean zářila očička. Charlie poklepal hůlkou na špunt a ten sám vyskočil ven. Nalil do připravených skleniček a potom se obrátil k Harrymu. „ Tak co Řečníku. Dáš si taky?“ušklíbl se.

„ Neříkej mi tak,“ohradil se.

„ Nalej mu trochu, ať se učí,“usmála se Jean a muž podal Harrymu skleničku s vínem. „ Mně to učili kluci už na škole. Chlastat ve velkým jsem se nikdy nenaučila.“

„ Mně to učili bráškové, ale ty mladší. Těm dvěma jsou zákony opravdu ukradený v jakýmkoliv směru.“

Jean se ušklíbla a upila. „ Hm…Francouzské víno, nejspíš Bordó, starý asi tak pět let.“Oba obdivovali její schopnosti. Hleděli střídavě na ní, střídavě do sklenky, jako by hledali kde to čte. „ Jižní svahy, osmá řada uprostřed, třicátý výhonek, třetí trs vína od shora,“ušklíbla se a kluci se zasmáli. „ Je dobrý,“ usoudila nakonec.
Harry ochutnal. Neměl moc možností, jak se k pití dostat, víno mu taky moc nešmakovalo, ale bylo mu to v celku jedno. Drahnou chvíli povídali o všem možným. Harry se musel smířit s tím, že mu přezdívka Řečník ještě nějakou chvíli vydrží. Jean dost vyděsilo, když jí řekl, co provedl Blas Ginny. „ Cože? A není jí nic? Je v pořádku?“ „ Jo, nebylo to moc hluboký. Blas prostě jančil a trochu jí kousnul.“ „ Kde je teď?“ „ Nahoře. Holky si ho zamilovali a odmítají ho pustit.“ „ Zmetek, to mu spočítám,“ utrousila.

Párkrát se snažil vyloudit něco o tom, co se probíralo na radě, ale nepovedlo se mu to. Chvíli debatovali o tom, proč a jak se chce Harry dostat mezi ně. „ Jestli do Řádu někdy dostaneš, tak si pamatuj tyhle zásady. Nikdy nenechat přátele ve štychu, nikdy nevyzraď tajemství, řiď se vlastním rozumem a citem a nikdy nehleď na zákony, pokud není v blízkosti Brumbál,“ poučila ho dívka.

„ To jsi řekla hezky,“ušklíbl se Charlie.

„ Že jo?“ oplatila mu úšklebek a přiťukli si.

Dozvěděl se něco o tom, jak se potkali v Rumunsku a co tam prováděli ještě s nějakými dalšíma lidma. Asi po hodince Harry dopil svojí skleničku. Charlie měl už nejmíň pátou a Jean sotva usrkávala druhou půl sklenku. Nálada byla trochu uvolněnější a Harry si začínal připadat trochu nadpočet. Radši se zvedl a nechal je tam. Proplížil se do svého pelechu a potom mírně ovíněn konečně usnul…

Ráno se probudil společně s ostatními. Fred a George opět zmizeli na Příčnou ulici a Charlie tvrdě spal. Všichni ostatní se sebrali a sešli na snídani. Molly, která je obskakovala jako vždy, na něho neustále vrhala napůl vyděšené napůl nasupené pohledy jako Lupin, Moody ho přejížděl svým okem, ale jinak proběhla snídaně v klidu. Zanedlouho se přiloudal Charlie. Mírně pobledlý a podle Harryho názoru s pěknou opicí. Cosi zahuhňal a posadil se k snídani. V závěsu za ním přišla i Jean a u nohou jí klusal Blas. Toho si však nikdo nevšiml. Všechny zraky se upíraly na dívku. Byla bílá jako stěna s kruhy pod očima a nepřítomným pohledem a Harrymu se zazdálo, že strávila noc na záchodě. Posadila se vedle Charlieho i se skleničkou s podivnou tekutinou. „Vypadáš strašně,“řekla mu.

„ Ty máš co říkat.Taky nevypadáš zrovna svěže,“oplatil jí Charlie.

„ To mi povídej. Celou noc jsem blila. Něco mi nesedlo. Z čeho to můžu kruci mít?“

„ Mně taky po tom vínu není nic moc.“

„ Tak ty máš kocovinu, ty jsi vypil skoro celou láhev. Já měla sotva desetinu toho, co ty. Tý druhý lahve jsem se ani nedotkla.“

„ Co to piješ?“ťukl do skleničky.

„ Něco na žaludek. Je mi strašně blbě. Ne, Molly, dej to prosím tě pryč!“ ohradila se, když před ní Molly položila talíř se snídaní, jako by na talíři byl její nepřítel. „ Promiň, Molly, ale já nemůžu jídlo ani vidět.“ Paní Weasleyová jídlo zase odnesla, když viděla, že dívka ještě více zbělala. Potom se z ní ještě snažila dostat, co jí je, ale moc se toho nedozvěděla.

„ Co je zase tohle?“vyletěl Moody najednou, když se mu něco otřelo o nohu.

„ To je pes, Moody. Blasi, pojď ke mně.“ Pes jí poslechl jako hodinky.

„ A co tu pohledává?“vrčel Pošuk.

„ Je tu se mnou,“odvětila stroze a přitiskla zvíře k sobě.

„ A je prověřený?“přejížděl po zvířeti svým čarovným okem.

„ Prověřený? Moody, je to pes. Nepotřebuje prověřovat,“probodla ho pohledem.

„ Každý, kdo tu je a může poslouchat, potřebuje prověřit.“Vytáhl hůlku a namířil jí na psa. Tomu se to moc nezamlouvalo a začal hromově vrčet. To bylo pro Pošuka jako znamení, že s ním není něco v pořádku. Popadl zvíře za kožich a odhodil ho k jedné ze zdí. „ Ustupte všichni,“rozkázal a všichni se shromáždili na druhé straně místnosti. „ Musím provést zkoušku. Nemůžeme připustit, abychom tu měli špeha.“

„ Moody, nech ho. Není to špeh,“křikla na něho Jean a kdyby jí Charlie nedržel, tak se na něho vrhla. Pošuk si jí nevšímal, přešel kousek k psovi a vyřkl zaklínadlo. Blasovo vrčení se proměnilo v kňučení a začal se třást. Kolem něho se vytvořila jakási aura a bledě zářila.

„ Presty ktendo,“zopakoval kouzelník a aura i kňučení zesílily. „ Presty ktendo,“zaburácel znovu. Pes už se neudžel na nohou a svalil se na zem, kde sebou začal škubat. Moodymu to bylo jedno a kouzlo ještě zesílil.

„ Moody ne! Zabiješ ho! Slyšíš? Nech ho!“vřeštěla Jean a Charlie s Billem měli dost práce s tím jí udržet. Harry s Ronem k sobě přitiskli obě dívky, aby se na to nemusely dívat. Harry nevěděl, co má dělat. Nejraději by na Pošuka vyletěl, ale co když to je opravdu nutné… Nikdo si nebyl jistý tím, co si má myslet.

„ To kouzlo je moc silný. Zabiješ ho!“vřískala Jean plačtivě.

Alastor Moody jí neposlouchal a použil ještě jednou zaklínadlo. Aura se rozzářila, že je skoro oslepila a potom pohasla.

„ Néé,“zakřičela Jean a konečně se dostala ze sevření. Prolétla kolem kouzelníka a okamžitě zaklekla ke zvířeti. Blas ležel bez hnutí na podlaze. Už ani nekňučel, nic. „ Ne, proboha, ne. Neumírej. Prosím tě,“hladila ho konejšivě po hlavě. Pes se zmohl jen na slabé zaskučení.

„ Vidíš co jsi udělal?“vřískla plačtivě po bystrozorovi.

„ Bylo to nutné. Ale není to převlečený zvěd,“odvětil nezaujatě a schoval hůlku.

„ Říkala jsem ti to. Málem jsi ho zabil.“

„ Je to jen obyčejnej čokl a …“nedořekl. Jean vylétla na nohy a vrazila mu takovou facku, že jeho čarovné oko vylétlo z důlku. „ Hajzle,“šeptla zuřivě. Po tvářích jí tekly slzy. Všichni čekali, že po ní vyjede, co si to dovoluje, ale ani Pošuk se nezmohl na slovo.

„ Co je mu?“přiklekla k nim roztřesená Ginny.

„ To kouzlo mu vzalo veškerou energii. Bylo moc silný.“

„ Ale pomůžete mu, že ano?“otočila se k rodičům a ostatním. Někteří zavrtěli hlavama. Harry stál jako přimražený a nebyl schopen žádné činnosti. Jediné co mu běželo hlavou bylo – „ On umře. Další umře… – Vždyť to je jenom pes. – Ne není. Je to můj přítel!“

„ Ne, vydrž Blasi. Prosím vydrž. Vydrž. Kluci, mohli byste ho prosím vás odnést nahoru a chvíli se o něho postarat?“

Bill i Charlie se na sebe podívali. „ Nevíme jak.“

„ To je jedno. Hlavně ho udržte při životě, alespoň než se vrátím. Prosím.“

„ Uděláme, co budeme moci,“přikývli. Jean se zvedla. „ Opovaž se k němu přiblížit,“sykla na Moodyho výhrůžně takovým způsobem, že i jemu musela naskočit husí kůže. Potom hodil do krbu trochu prášku a zmizela v plamenech.

Odnesli zvíře nahoru do pokoje, kde dříve býval Klofan a čekali. Pes ležel jako mátoha úplně nehybně a jen ruka položená na jeho hrudi dávala signál, že stále slabě dýchá.

„ Debil. To kouzlo je i tak už dost silný a když ho ještě pětkrát zesílil,je vůbec zázrak, že ještě žije,“ utrousil Bill nakvašeně. On jeho dva bratři, sestra, Harry a Hermiona seděli v pokoji a čekali. Minuty se vlekly jedna za druhou. Už podruhý se Charlie zvedl a s pronesl nad psem jakési zaklínadlo, když se jeho dechové frekvence začaly zpomalovat. Psova hruď se zvedla v jednom řádném nádechu a potom zase pomalu skomíral. Charlie jim vysvětlil, že to je kouzlo, které použijí, když mají nemocné draky. Udržuje při životě, ale neléčí. Posadil se zpět vedle bratra. „ Jak dlouho to ještě vydrží?“zeptal se tiše Bill. „ Už moc dlouho ne. Už toho má dost. Tak zvětšený zaklínadlo, jaký na něho ten debil použil, by skolilo i saň,“ oddechl. „ Normálně už bych toho chudáka nechal v klidu odejít, ale slíbil jsem Jean, že…“zavrtěl hlavou. „ Tohle si Pošuk vypije.“

„ Ta facka mu sedla.“

„ Jean je na Blase vysazená. Jestli umře, tak by si měl Moody hodně rychle zajistit místo na hřbitově,“ podotkl Harry. Mlčeli. Po další nekonečné hodině se rozrazily dveře a dovnitř vpadla udýchaná Jean. „ Jak je mu?“vyhrkla a ihned si k němu přiklekla. „Blasi, podívej se na mně.“

„ Je na tom dost mizerně, Jean. Dělali jsme co se dalo, ale…Nechceš ho nechat jít?“řekl rozpačitě Charlie a položil jí ruku na rameno.
Zavrtěla hlavou. „To bych nemohla,“řekla klidně a jemně hladila psa po hlavě. Šáhla do kapsy a vytáhla ampulku s odporně vyhlížející látkou. „ Běžte pryč,“rozkázala jim.

„ Cože?“
„ Chceme tu s ním zůstat?“

„ Ne, Ginny, nemůžete tu s ním zůstat. Jsem vám opravdu vděčná, že jste tu byli, ale… Nemám ponětí, jak na tu protilátku bude reagovat a nechci vás dostat do nebezpečí. Bille, odveď je prosím tě odtud a nikoho sem nepouštěj. Ať se děje cokoli, ano?“ Muž sjel očima na lahvičku a potom přikývl. Zřejmě mu bylo jasné, co to je za protilátku. Vyhnal všechny z pokoje a projistotu za sebou zamkl.

Zbytek dne se vlekl v zamlklém duchu. Z počátku se z uzamčeného pokoje ozývaly stény, kňučení a všemožné strašlivé zvuky, ale později Jean nejspíš použila tlumící kouzlo a už nebylo slyšet nic. K večeru se opět přiloudala dvojčata a když všechno vyslechla, tak se přidala k nadávkám na Moodyho. Na večeři na něho všichni vrhali znechucené pohledy a Harry si všiml, že když přicházeli do kuchyně, že Ginny odkopla cosi kulatého do tmavého kouta chodby. Později mu došlo, že to nejspíš bude vypadlé oko, které stále nemohl najít.

Po večeři zůstali sedět v kuchyni. Moody, který konečně našel svoji část těla, se radši zkvaltoval pryč. Tentokrát nebylo nikomu moc do řeči. Zanedlouho se do kuchyně přiloudala Jean. Byla ještě víc bledá než ráno, ale všechny nejvíce zarazili krvavé škrábance, které měla na rukách i na tváři. Pes byl po protilátce asi zběsilý. Nezdálo se, že by si jich nějak moc všímala. „ Jak mu je?“špitla zrzka slabě. Jean jen pokrčila rameny. „ Nic moc, teď musí přežít noc,“ odpověděla slabě. Vypadala naprosto vyčerpaně. Jídlo, které jí paní Weasleyová nabídla, radikálně odmítla, že nemá hlad a už vůbec ne chuť a její snahu ošetřit jí rany, odmítla se slovy, že to nic není. Harry si uvědomil, že od včerejška vlastně nejedla. „ Severus se tu neobjevil?“optala se ještě. Když zavrtěli hlavou, tak si nalila hrneček vody a odešla nahoru…

Ráno nevypadala o nic líp. Tvář měla bledou jakoby právě utekla z černobílého filmu, kruhy pod očima větší než včera, některé škrábance zaschlé jiné čerstvé a výraz v tváři se podobal čerstvé vdově.

„ Tak co?“hlesl kdosi.

„ Bude v pořádku. Snad,“ řekla a vyloudila chabý úsměv. Ozvalo se sborová úlevné oddechnutí. Jean si přisedla ke stolu na naléhání krotitele draků a jeho bratra. Harrymu spadl kámen ze srdce a Ginny se někam vytratila. „ Tak jak mu je?“vyzvídal Charlie.

„ Jo bude to dobrý. V noci mu Severus donesl druhou dávku léku a jelikož přežil do rána, tak snad…“

„ Co si dáš k snídani?“

„ Nic. Vůbec nic.“

„ Ale měla by jsi něco jíst, drahoušku.“

„ Moc děkuju, ale opravdu nic nechci. Přišla jsem si akorát pro trochu vody.“

„ Nechceš alespoň třeba Máslový ležák, kafe nebo panáka?“zeptal se Charlie šibalsky.

„ Ani náhodou. Ještě teďka se mi při vzpomínce na to víno, zvedá žaludek. Bylo sice dobrý, ale mně je tak blbě, že v sobě neudržím ani hořkej čaj.“

„ A co ti je, prosím tě? Tohle už není kocovina.“

„ Asi nějaká střevní chřipka nebo to je spíš od nervů. Díky Bille.“ Vzala si od něho nabízenou sklenici. „No jo, já půjdu nahoru. Nemůžu se tady na to jídlo dívat.“
„ Běž se vyležet,“poradila jí paní Weasleyová.

„ Mamííííí…“ozval se z chodby Ginnyn výkřik. Jean, která stála úplně u dveří, ztuhla stejně jako ostatní a potom vylétla z kuchyně. Ostatní za ní. Harry vyběhl v závěsu za Ronovou matkou. K jejich velké nelibosti bylo tolik hlasů signál pro Siriusovu matku, aby začala vřískat.

Ginny stála na schodišti a Jean klečela před ní a držela jí za ruce. „ Ginny, říkala jsem ti, že do toho pokoje nemáš chodit. Neměla si ho takhle vidět,“slyšeli jí.

„ Co se ti stalo, zlato?“strachovala se Molly.

„ Byla se podívat za Blasem. Vypadá strašně. Nejspíš se vyděsila,“vysvětlila Jean a Ginny nejistě přikývla.

„ Jen jsem se strašně vyděsila,“řekla dívka třaslavě a hodila očkem po Jean, který jí svírala rameno. Zdála se, že je strašně nervózní. „ Tak pojď se mnou. Dám ti něco na uklidnění,“ Jean Párkerová odtáhla dívku po schodech nahoru. Muži umlčeli řvoucí obraz a potom už si šel každý po své práci. Děcka zapadli do pokoje a našli si vlastní zábavu. Zahráli si Třaskavého Petra a Tchořičky. Rozdali si pár partií šachů. Přidala se k nim i Ginny, která vypadal trochu zmateně a když se jí zeptali, co tam viděla, tak řekla, že neví. Nikdo se v tom nechtěl moc hrabat, ale Harry se nemohl zbavit pocitu, že mu tam něco nesedí.

Další den se nesl ve stejném duchu. Poflakovali se po domě a vymýšleli, jak se zabavit. K večeři se k nim přidala i Jean. „ Mám malý překvapení. Pojď.“ K údivu všech se za ní doplazil i Blas. Vypadal dost vypelichaně a vyzáble, přesto je uvítal s vrtěním ocasu. Brzy se všichni odebrali na kutě. Harrymu se po dlouhé době podařilo v klidu usnout…



Běžel po parku a honil se s Blasem. Chvíli chytal on psa, potom zase pes jeho. Náhle se pes zastavil a změnil se ve vysokou mužskou postavu. Toho muže s masnými vlasy a křivým nosem mu nemusel nikdo představovat. Profesor se vydal proti chlapci, ale zarazila ho hnědovlasá dívka. Muž se otočil k ní s úsměvem a vášnivě jí políbil. Náhle se dívka otočila na Harryho, jakoby ho viděla poprvé, chytla ho za ruku a táhla ho kamsi mezi stromy. Vyšli na travnaté mýtině. Ztuhl. Stáli tam všichni. Máma s tátou. Sirius, Lupin, Ron s Hermionou. Všichni Weasleyovi, dokonce i Brumbál a McGonagallová a několik dalších. Všichni tam stáli a volali na něho k sobě. Stáli seřazení jako by čekali na focení. „ Tak běž, běž,“ houkl na něho plešatý stařík za foťákem. Neslyšel. Ginny se vydala k němu, aby ho odtáhla k ostatním. Nehnul se. S tím nejpříjemnějším pocitem, jaký kdy zažil, jen sledoval, jak tam stojí a volají jeho jméno. Všichni…



Harry se s úsměvem přetočil na druhý bok a spal dál…



Běžel parkem se psem v patách. Chvíli se s ním honil, ale potom na sebe zvíře vzalo lidskou podobu. Jeho učitel lektvarů si ho změřil chladným pohledem. Udělal k chlapci několik kroků, ale hnědovlasá dívka ho zarazila a políbila ho. Potom se ušklíbla na černovlasého hocha. Popadla ho za ruku a dotáhla ho křovinami až na mýtinu. Všichni tam byli a volali na něho. Spíš křičeli, jak mohl vyčíst z jejich tváří. Ukazovali kamsi za něj. Harry se otočil na osobu, kterou stále držel za ruku. „Vždyť to je jenom Jean,“pomyslel si. O to větší překvapení ho čekalo, když zvedl oči a zjistil že jeho dlaň svírají bledé prsty osoby zakuklené do černé kápě. Pustil ji a začal couvat. Zašmátral po hůlce, ale nemohl jí najít. Byl bezradný. Otočil se. Běžela k němu Ginny. Náhle, aniž by si to uvědomil, se zeleně zablesklo. Dívka vytřeštila oči a už mu jen padla do náruče. „ Néé,“zakřičel. Nevydal však ani hlásku. Rozhlédl se a viděl Smrtijedy kolem sebe, jak se smějí na celé kolo. Byl mezi nimi Červíček, Snape, Moody a dokonce i Jean. Mrtvé tělo ho táhlo k zemi, ještě jednou se podíval do vytřeštěné tváře a zjistil, že nepatří Ginny, ale patří jeho nejlepší kamarádce. Zvedl hlavu a se zatrnutím zjistil, že jeden ze Smrtijedů proti němu vyslal smrtící kletbu. Dřív, než mohl cokoliv udělat, skočil mezi jeho a kouzlo Ron a padl na zem. Kletba zasáhla zrzka, ale na zem dopadl Lupin. Ani další výkřik nebyl slyšet. ….


„Harry! Vstávat!“ Ze snu ho vytrhl hlas. „ Máme problém. Za pět minut ať jsi dole.“ Ozvalo se klapnutí dveří a Harry se teprve teď začal probouzet. Zavrtěl hlavou, aby donutil svůj mozek k činnosti. „ Kdo to byl? Co jsem zase provedl? Jakej problém? Proč mám jít dolů? Co to má sakra znamenat?“ Nahmatal brýle a vyhrabal se za postele. (Konečně zase spali na postelích v pokojích.) Hodil na sebe oblečení a seběhl do kuchyně. Pokoušel si vybavit, co se mu zdálo. Na první sen si vzpomínal velmi dobře. Ty veselé tváře…Ale co se mu zdálo potom? Z čeho ho probudili? Jediné, co věděl bylo, že to nebylo nic hezkého. Nevěděl proč, ale cosi mu říkalo, ať si hlavně zkontroluje, že má hůlku. Vběhl do kuchyně.

„ Neměl jsi mu to vůbec říkat…“

„ Co mi neměl říkat?“vypálil na Jean jakmile vešel. Stála proti Charliemu a Billovi. Sjela k němu pohledem a zbědovaně vydechla. Vypadala hůř než večer. Pokud to bylo možné.

„ Lupin zmizel,“vymáčkla ze sebe. Harry měl pocit, jakoby mu někdo hodil do žaludku kameny. Nevěřícně na ostatní zíral. „ Jak to myslíte, že zmizel?“vykoktal.

„ Prostě zmizel. Nikdo neví, kam se poděl.“

„ Třeba se šel jenom projít,“navrhl jim Harry, ale bylo mu jasné, že tuhle variantu asi rychle vyvrátí. Přejeli po sobě nervózními pohledy. „ Hledali jsme ho a …Tohle našel Blas v jeho pokoji.“podala mu kus zmuchlaného papíru.


„ Moje jméno dobře znáš,
nenávidíš mě,
proklínáš.
Vždyť jsem to já,
kdo tvého druha k zemi srazil,
a tobě úsměv na rtech zmrazil.
Od té doby tiše smutníš
a nad přítelem slzy roníš.
Mně nezbývá než se smát
tvým citům bláhovým
a lepšího soupeře si přát
než toho kdo spjat byl s rodem mým.
Možnost pomsty ráda ti dám.
Pak snad lepší časy nastanou nám.
Pro koho však
To ukáže čas
Až setkáme se zas.
Ukaž se v sobě nemáš sraba
i já tam budu sama
Bez svědků a spodiny.
Až třikrát odbijí hodiny.
Víš kde poslední střet byl.
Kde čas se chvíli zastavil.
Tak přijď a ukaž co je v tobě
leč možná skončíš v tmavém hrobě…
B.B.

„ Belatrix Blacková.“ Harry dočetl a prolétl jím nekontrolovatelný vztek. Zmačkal dopis a roztrhl ho na polovinu. „ Ta svině,“ sykl.

„ Ty tomu rozumíš?“zeptala se ho Jean překvapeně.

„ Jasný, že tomu rozumím. Belatrix mu to poslala, aby ho vylákala a mohla ho zabít.“ Harrymu se vztekem rozbušila krev ve spáncích. „ Proboha. Ta kráva, kurva, šmejdka…Ta …ta… - Zdá se to jenom mně nebo tu něco smrdí. – Co? Že ta kráva umí skládat verše? - To jsem nemyslel. Proboha, Lupin přece není tak blbej, aby jí na to skočil a vlezl jí přímo do pasti…“

„ Myslím si, že Remus není tak hloupej, aby jí na to skočil,“ podotkla žena, jako by mu četla myšlenky a zírala na roztržený dopis.

„ No…,“ Bill se podrbal na hlavě. „ Lupin na tom byl tak špatně, že bych se nedivil, kdyby tam šel.“

„ Ale kam? Kam?“ vylítla na něho Jean.

„ Na ministerstvo. Na oddělení záhad,“řekl jí Harry netrpělivě. „ Kde poslední střet byl. Tam se naposledy střetli. Nebo ne?“

„ Já nevím, ale asi jo. Nepamatuju se, že bych jí viděla v Kvikálkově,“váhala dívka.

„ Kolik je hodin?“

„ Dvě dvacet osm.“

„ Tak na co ještě čekáme? Musíme okamžitě za ním,“vyštěkl chlapec.

„ Co blázníš?“

„ Belatrix nikdy nesplní slovo. Nebude tam sama. Vleze jí akorát do pasti. Kvůli Siriusovi, kvůli mně. Jdeme!“

„ Tak na to zapomeň mladej. Tohle není nic pro nezletilý. Tohle je práce pro Řád,“ zchladil ho Bill. „Svoláme ostatní a postaráme se o to. Ty běž spát.“

„ Ty na to zapomeň. Než se svoláte, bude po něm. Máme sotva půl hodinky. Nenechám ho tam umřít. Jasný?“utrhl se na něho. Vhodil do krbu trochu letaxu, zaburácel „Ministerstvo“ a byl pryč dřív než ho zastavili. Ještě zpětně si vybavil, že na něho něco volají, ale bylo mu to jedno. Nemůže nechat Remuse napospas tý zrůdě v lidský podobě.

Jak počítal, na ministerstvu bylo pusto. Prolétl vestibulem a rovnou do jednoho z výtahů. Vykřikl „oddělení záhad“ a dal se do pohybu. Vytáhl hůlku. Vztek v něm sice vřel, ale začal se objevovat i druhý pocit – strach. Zhluboka oddechoval. Vůbec netušil, co bude dělat. Jediné, co měl v plánu bylo dostat se do místnosti s závěsem a dostat odtamtud svého opatrovníka.

Vpadl do kruhové místnosti. Jakmile za sebou zavřel dveře, začala se místnost otáčet. Stejně jako minule neměl ponětí, do kterých dveří se má vydat. Jakmile se místnost otočila, vydal se do dveří přímo proti němu. Nemohl ztrácet čas. Vešel do místnosti. Dveře za ním zaklaply a on měl pocit, že se propadne kamsi do vesmíru. Všechny stěny i podlaha byly podivně lesklé a tmavé a dávaly zdání nekonečného vesmíru. Uprostřed místnosti se vzduchem vznášely rozličné planety a jiná tělesa. Přecházel po místnosti a fascinovaně zíral na výjevy z nekonečného prostoru.

„ Ale kohopak to tu máme,“ozvalo se za ním. Harry se otočil s napřaženou hůlkou, ale příliš pozdě než aby stihl vyslat kouzlo. Ani nevěděl, jak se mu to dařilo, ale před zásahem kletby se mu podařilo uskočit a svalit se na tvrdou zem. Odkutálel se co nejdál od Slunce, aby ho nebylo vidět.

Teprve teď si uvědomil, že osoba, která proti němu vyslala kouzlo, měla dlouhý černý plášť s kápí. „ To snad není možné.“ Problesklo mu hlavou a už se ani nesnažil nadávat nad svojí tupostí.

„ No tak, no tak Pottere. Přestaňte se schovávat a vylezte. Nebudu hrubý, slibuju,“ zahalený muž přecházel rozvážně po místnosti a hledal ho. Harry horečně přemýšlel. „ Co mám dělat? Co mám dělat? – Kdyby ses touhle myšlenkou zabýval dřív než jsi sem vletěl, tak by to bylo lepší. Teďka koukej něco vymyslet. A rychle. – Kde jsou sakra ostatní? – Nejednou se na ně spoléháš? To jsi měl udělat předtím, už zase jim děláš nepříjemnosti a jestli tu někdy jsou, tak máš pravděpodobnost asi tak jedna ku dvanácti, že se trefíš do správných dveří. Teď to záleží na tobě. – Co mám dělat? – Cokoli, chtěl si do Řádu? Chtěl. Tak ukaž že na to máš a nejsi srab.“ Uvažoval. On mě nevidí, já jeho jo. Musel bych se postavit, kdybych chtěl použít kletbu. Náhle ho něco napadlo. Rychle se překutálel o kus dál. Smrtijed se ušklíbl a namířil na něho hůlkou. „ Accio Merkur,“zakřičel Harry dřív než protivník a velká planeta vyletěla k němu. V cestě jí však stála Smrtijedova hlava. S ošklivou křupavou ránou se muž zhroutil k zemi. Harry nechal Merkur Merkurem a vyrazil z místnosti pryč. Při tom zmatku si spletl dveře a ocitl se v jiné místnosti než jakou chtěl. Všude podél stěn stály regály plné nejrůznějších kamenů roztodivných tvarů a barev. Rozběhl se k dveřím na protější straně. V půlce místnosti ztuhl. Vchod se rozlétl a dovnitř vešlo několik zakuklených osob. Chlapec se chtěl otočit a vrátit se zpátky, ale se zatrnutím zjistil, že i dveře, kterými přišel jsou zatarasené. „ Pane Pottere, pojďte s námi dobrovolně a nic se vám nestane,“řekl jeden.

„ Ani za nic,“šeptl. Všechnu energii musel vynaložit na to, aby se nesložil a mohl alespoň trochu přemýšlet. „ Mdloby na tebe,“zaburácely dva hlasy. Z každé strany na něho letěla jedna rudá záře. Harry stačil vyčarovat štít, ale pořádně jen na jedné straně. Druhá kletba ho sice nezasáhla naplno, ale odmrštila ho několik metrů dozadu. Srazil při tom muže, kterému vykryl kouzlo a padl na něho. Cosi ho ponouklo k tomu, aby kopl do dveří a ty se zavřely. Byl opět ve vesmírné místnosti. Nemohl si pomoci. Natáhl se na zem a zavřel pevně oči. Zhluboka oddechoval a tiskl si levou ruku, do které dostal ránu. Po tváři mu tekl pramínek krve od rány na hlavě. Slyšel dupání. V poslední chvíli pronesl zaklínadlo a zámek zacvakl. Věděl, že nebude trvat dlouho než se jim podaří ho otevřít. Zvedl se a vyrazil do kruhové místnosti. Označil si dveře a zdi se začali pohybovat. „ Kam teď, kam teď?“

Vpadl do dalších dveří. Tady byly všude rozestavěné různorodé sklenice naplněné lákem a roztodivnými stvořeními. Takové tvory nikdy neviděl. Od koček s křídly až po něco s dvěma hlavama, ocasem a osmi rukama. Harrymu to připomnělo jeden horor o nepovedeném klonování lidí.

Ozvaly se hlasy a dovnitř vpadl další Voldemortův přisluhovač. „ Expelliarmus,“zaburácel zakuklenec. Harryho štít kouzlo odrazilo a muži vylétla zbraň z ruky. „ Pertificus totalus,“zakřičel a protivník se svezl ztuhlý k zemi. Ještě proti němu použil jedno kouzlo na spoutání a poté se vydal dál. Přes kruhovou místnost se dostal dál. Ani tentokrát se nedostal tam, kam chtěl. Naopak opět vletěl černým postavám do chřtánu. Vzpomněl si na pár kouzel, které se učil na Turnaj tří kouzelnických škol a kupodivu si je pamatoval správně. Schytal sice ránu do nohy, takže skoro nedokázal chodit, přesto se dokázal prodrat na druhou stranu a dostat se do další místnosti. Proběhl jí, jak nejrychleji mu noha dovolila a poté se dostal ještě přes dvě další. Skrz místnost s mozky se opět ocitl v modré kulaté místnosti. Padl na zem.

Lapal po dechu a do očí se mu začaly drát slzy. „ Ty debile, debile. Vidíš kam ses až dostal? Vidíš? – Pomozte mi prosím někdo. Pomozte mi!“začínalo se ho zmocňovat zoufalství. Noha ho bolela, paži měl stále ztuhlou. Nejenže ho tady honí polovina Voldemortovy gardy, ale taky už bylo určitě dávno po třetí a Lupin už je teď nejspíš mrtvý. Členové řádu hledají jeho a nemají čas se starat o Náměsíčníka. „Třeba ještě žije. – Pochybuju. – Odkdy se slavný Harry Potter vzdává? Od kdy nechává svoje přátelé napospas?“ Harrymu se opět v hlavě rozezněly hlasy. „ Sirius by byl pro několik lidí ochoten riskovat život…pro mě, tvého otce a pro tebe…je mi milejší nebezpečí než sedět se složenýma rukama…nikdy nenech přítele ve štychu…chci být jako táta…strká hlavu pod gilotinu…“ „ Vzchop se přece. Co by ti řekl Tichošlápek, kdyby tě takhle viděl!“ vyškrábal se na nohy. Místnost se přestala točit. Nevěděl, proč to dělá, ale začal jít proti směru než jakým se zdi předtím točili. „Řiď se citem,“řekl si pro sebe a šáhl na jednu kliku. Tyhle dveře jakoby ho přitahovaly, volaly ho…

Vešel. Po prvních krocích ztuhl. Byl tam, kde chtěl. Zhlížel dolů na oblouk se závěsem a nemohl se zbavit dojmu, že ho někdo volá. Nerozhlížel se, jestli tam někdo je nebo není. Bezmyšlenkovitě sešel dolů a pomalu vystoupil na podium. „ Siriusi,“šeptl a natáhl k závěsu ruku. Stačí kousek. Kousíček a budeš s ním…

„ Tak jsem se přece jenom dočkala,“ozval se nepříjemný hlas. Na jedné z lavic seděla žena zahalená do pláště. „ Říkala jsem ostatním, že jsi tak naivní a skočíš na to podruhý,“zachechtala se.

„ Skočím na co?“nechápal a otočil se k ní.

„ Na dopis. Moje jméno dobře znáš, nenávidíš mně, proklínáš…“

„ Věděl jsem, že to je past. Přišel jsem pro Lupina,“vypálil na ni.

„ Ano, jistě. Jako minule jsi přišel zachránit svého kamarádíčka. Ten měl bohužel smůlu. Našel tvůj dopis dříve než ty. Ale posloužil mi. Jsi tady,“z jejího hlasu zněla škodolibá radost. „ a to je hlavní.“

„ Kde je?“

„ To by jsi chtěl vědět? To ti neradím,“zarazila ho. „už minule jsi zjistil, že já mám zbraň, kterou ty neumíš.“ Harry si rozmyslel zaútočit. „ Pottříčku, kdybych tě chtěla zabít, tak už jsi dávno pod drnem jako můj milovaný bratránek. Slaboch.“

„ Tak co chceš? Voldemort tě za mnou poslal, aby jsi mi vyřídila vzkaz?“řekl sarkasticky, aby jí naštval. Nemohl útočit, dokud se na něho soustředila. „ Věštbu už přece má.“ Prsty na hůlce ho svrběly od touhy jí použít. K jeho velkému překvapení, žena nijak nereagovala na jméno Pána zla.

„ Nebuď bláhový. Teď mi nejde o tebe. Ať si tě Pán zla shání, kde chce. Já po tobě chci informaci,“šeptla.

„ Jakou informaci?“nechápal.

„ Něco, co určitě víš. Brumbál má mezi námi špeha a já chci vědět, kdo to je…“

„ Já to nevím,“vyhrkl.

„ Ale víš. Ale víš. Už jen to, jak rychle odpovídáš, je toho jasným důkazem. Uzavřeme obchod. Řekni mi jméno a já ti řeknu, kde je tvůj přítelíček a budeš moci odejít. Pokud se odtud dostaneš,“dodala a zasmála se.

„ Jaká dobrota. A čímpak jsem se zasloužil o to, že jméno nějakýho červa je pro tebe důležitější než samotný Harry Potter?“ vyptával se, aby získal čas něco vymyslet.

„ Kdybych mu předala tebe, bude tebou tak zaujatý, že mi ani nepoděkuje. Předám mu jméno zrádce a můj pán mě bude milovat jako část rodiny,“vysvětlila svým samolibým hlasem.

 „ Tak dělej! Nebo z tebe i tvého milovaného Lupina zbude jen hromádka popela.“

„ Nikdy nevyzraď tajemství…“prolétlo mu hlavou. Neřeknu to. I když to je Snape. Nesmím to říci.

„ Neřeknu to,“prohlásil a chystal se použít zaklínadlo. Žena byla rychlejší. Zbavila ho hůlky a dalším kouzlem ho srazila k zemi. „ Opravdu to neřekneš. Proč si přidělávat bolest?“řekla skoro až mateřsky.

„ Nikdy!“

Smrtijedka se na něho podívala a pronesla zaklínadlo. Harrymu se sevřelo hrdlo a on začal lapat po dechu. Jeho vlastní tělo ho dusilo. Povolil si límec, ale nepomohlo to. Ze všech sil se snažil nadechnout. Vzhlížel na osobu a snažil se získat kyslík. „Jméno. A budeš mít klid,“šeptla a poté sevření povolilo. Lapal po dechu, ale mlčel. „ Řekni to, řekni to! – Nikdy. Nesmíš to říci. Neříkej to. Lepší umřít, než aby kvůli tobě umřel někdo další. Nezraď přátele. Nevyzraď tajemství… - Snape není přítel. – Ale je naší straně. Neřeknu nic.“ Opět ho zasáhla tíseň a on se marně snažil nadechnout. Tentokrát ho nechala dusit dýl. Marně se snažil, jakoby kyslík přestal ve vzduchu existovat.V poslední chvíli už si opravdu myslel, že to je jeho poslední minutka. Cítil, jak mu začíná z nosu téci krev.Zauvažoval o tom, že to vyzradí.

„ Jméno,“řekla jen a povolila, aby mohl mluvit.

„ Jdi do prdele,“zafuněl.

„ Jak chceš. Crucio.“ Harrym projela strašlivá bolest. Do každé části těla se mu zarazily dýky. I když věděl, že ho v tom nechá ještě dlouho, přál si, aby už byl konec. Kletba povolila v podstatě hned, jak začala.

„ Tak co. Řekni jedno jméno,“skláněla se nad ním, i když do tváře jí stále neviděl. „ A budeš mít klid.“

„ Nikdy! To už mně radši zabij.“

Harry zaslechl další kletbu, ale už nic necítil. Bolest povolila a on padal prázdnotou…

- by Blesk-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

PÁÁÁÁNI!

(Lily Evansová, 30. 6. 2006 17:50)

Tak tady sem fakt napjatá!

WOW!!!

(Ellen Greenová, 20. 6. 2006 16:53)

Tuhle kapitolu jsem četla skoro bez dechu!! Hlavně ten konec.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA