Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. kapitola - Rada

16. 5. 2006

Nespal. Když už se mu konečně podařilo padnout do dřímoty, vkradl se do pokoje Charlie a probudil ho. „Tak co ses dozvěděl?“houkl na něho šeptem.

„ Soukromá záležitost,“oplatil mu s úsměvem, zachumlal se do pokrývky a usnul.

Harry se natáhl. Nemohl spát. Zíral do stropu a přemýšlel. „ Všechno,co se děje, má svůj důvod… Věřím, že ty to dokážeš. Jestli ne ty, tak nikdo… Jediný, kdo mu zbyl, jsi ty… Nejde to, Harry, nejde. Nechtěj to po mně…Nezapomínej, že to jsou jenom sny…Asi bych se zbláznila. Další dva v Řádu…Kdyby měl někdo z nás tří umřít, tak doufám, že to budu já…Do všeho se vrhá po hlavě a nedochází mu ,že jí jednou může strčit pod gilotinu…“ Harrymu vyvstávaly v hlavě všechny rozhovory. Některé věci slyšel, jako by mu je někdo přehrál z diktafonu. „…pod gilotinu.“zopakoval potichu.

Nechtělo se mu spát. Tedy chtělo, ale přeplněná hlavu mu to nedovolila. Dlouho ještě přemítal o všem možném. Pomalu se blížilo ráno a v Harrym se začaly ozývat čtyři vypité hrnky Máslového ležáku. Nedalo se nic dělat. Vylezl z pelechu, proplížil se podél zdi z pokoje ven a sešel dolů na záchod.

Než však poté vyšel nahoru, rozhodl se, že se ještě půjde napít. Pro probdělé noci měl docela žízeň. Potichu otevřel kuchyňské dveře.

U stolu seděla Jean zachumlaná do deky, nohy měla položené na druhé židli a spokojeně podřimovala.
Zavřel za sebou, ale panty nepříjemně zavrzali. Dívka sebou polekaně cukla a zamžourala na příchozího.

„ Harry?“

„ Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit. Jdu se jenom napít.“

„ Jo, jo, ja-s-ný,“zívla a protřela si oči.

„ Proč jsi tady a nejdeš spát nahoru?“zeptal se a nalil si sklenici vody.

„ Za prvý už není nahoře volný ani jedno místo, za druhý tu čekám na Rema, za třetí tu není nikdo na hlídce a za čtvrtý… jsem tu usnula,“protáhla se a opět široce zívla. „ A co ty? Nemůžeš spát?“

Přikývl.

„ Doufám, že to není kvůli tomu, co jsem ti řekla?“strachovala se.

Pokrčil rameny. „Tak trochu.“ Nechtěl to rozebírat. „ Kde je Blas?“

Rozhlédla se po místnosti. „ Asi šmejdí po domě,“pokrčila rameny.

„ Remus se ještě nevrátil?“

„ Ne a myslím, že se vrátí nejdřív na radu,“opět zívla.

„ Co tam tak dlouho rozebírají?“zeptal se do vzduchu. Jean se mu nejspíš chystala odpovědět, ale poté jen mávla rukou. „ Co?“kývl na ni. Nalil si sklenici vody a přešel si sednout ke stolu.

„ No. Myslím, že se dohadují kvůli tvými opatrovnictví a Siriusově závěti,“odpověděla mu tiše a také si nalila pití.

„ Opatrovnictví,“odfrkl si. „To zase bude něco.“Protočil oči v sloup.

„ Copak? Co se ti na tom nelíbí?“sedla si naproti němu.

„ Nic, už jen zase vidím, co z toho bude Lupin dělat za vědu.“

„ Co tím myslíš? Nechceš ho jako opatrovníka?“ptala se starostlivě.

„ Neříkám, že bych ho nechtěl. Je to asi nejlepší možnost, ale… Na jednu stranu to je asi jediná osoba, kterou mám natolik rád, aby mi nahradil rodiče a …kmotra,“dodal tiše. Polkl. „…na druhou mi je jasný, že jestli se mým opatrovníkem stane, tak mně bude hlídat jako oko v hlavě. Nic mi nedovolí a budu ho mít pořád v zádech. Chápu, že má o mně strach, ale já nechci být pořád ten MALÝ Harry.“Vzdychl. „ Takže ať to dopadne, jak to dopadne, bude to stejně na dvě věci.“ Zvedl k ní oči, ale ona si jen pohrávala se skleničkou. „Jestli se opatrovníkem stane, tak se budu muset smířit s tím, že se mnou bude na každým kroku a když se nestane, tak se budu muset modlit, abych neschytal ještě někoho horšího.“

„ Jako třeba?“vyzvídala s úšklebkem.

„ Jako třeba paní Weasleyovou…“zhoupl se na židli, zaklonil hlavu a zíral do stropu. Doufal, že to nevyznělo jinak než chtěl. Bylo zvláštní, že to jen tak řekl nahlas, ale u Jean se ani nebál, že to někomu vyzradí. „ Mám jí sice strašně rád, ale ta je snad ještě horší než Remus,“postěžoval si.

Jean se zasmála. „ No jo. Chápu, co myslíš. Já se taky musím smířit s tím, že se ke mně bude chovat jako kdyby mi bylo šestnáct.“

„ Tak šestnáct. To bych bral, ale ke mně se chová jako k šestiletýmu.“

Pokývala hlavou, zahleděla se na dno sklenky a potom nasadila vážnou tvář. „Víš, u Molly musíš pochopit jednu věc,“zarazila se a přemýšlela. „ Asi bude lepší,… když to budeš vědět,“připustila. Harry, který stále zíral do stropu, k ní sklopil oči. Nechápal, co tím myslela.

„ Víš, jak se jmenovala Molly než si vzala Artura? Její dívčí jméno?“zeptala se a položila nádobu na stůl. Zavrtěl hlavou.

„ Jmenovala se Prewettová. Tobě to jméno asi nic neříká.“zavrtěl hlavou „Kdyby ses podíval na seznam rodin, který… Voldemort vyvraždil do základů, našel by jsi tam i Prewettovi. Zabil jí všechny. Rodiče, prarodiče, bratry i s celýma rodinama. Jí zachránilo akorát to, že se musela hnedka po škole vdát a odejít z domu. Jinak by dopadla stejně. Přišla o všechny, o celou rodinu. Bum ho prásk. Najednou neměla nikoho. A aby toho nebylo málo, tak to byla ona, kdo je našel.

Co jsem o tom slyšela, tak kdyby tenkrát nečekala Charlieho, tak by asi spáchala sebevraždu.“Odmlčela se. „ Proto je pro ni rodina tak důležitá. Už jednou o ni o celou přišla. A já se jí nedivím, že to nechce zažít podruhý. To jenom tak, aby si jí alespoň trochu pochopil,“dodala a opět se napila.

„ To jsem nevěděl,“hlesl Harry.

„ To se nedivím. Nemluví se o tom a myslím, že ani Ron a ostatní to nevědí. A doufám, že to ani nezjistí,“ podívala se na něho úkosem.

„ Neboj, já jim to neřeknu,“pochopil její pohled. Na chvíli se odmlčeli.

Tohle opravdu nevěděl a už naprosto chápal, jak se musela cítit, když se před ní objevil bubák v podobě její mrtvé rodiny.

„Jsem rád, že mně bere do rodiny,“začal. „Ale stejně nesnáším, když se ke mně chová jako k dítěti.“ Postěžoval si hlasitě.

Jean se opět zasmála. „ No jo, Harry, u dospělejch musíš pochopit ještě jednu věc. Víš, každej dospělej a hlavně rodiče mají jednu vlastnost…No, každý dítě si myslí, že být dospělý znamená být volný, neposlouchat komandování, neposlouchat rozkazy. Myslí si, že rodiče je neustále považují za děti, nevidí, že už nejsou malí, že už se o sebe dokážou postarat, atd., atd…. Zkrátka si myslí to samý, co ty,“usmála se.

„Ale proč to ty rodiče dělají…? Proč rozkazujou, komandujou? Aby svým ratolestem znepříjemnili život…? Ne. Aby jim ho chránili. Tím, že si vyžadují poslušnost a poslouchání, tím mají jakousi jistotu, že dítě neudělá nějakou blbost a nedostane se do nebezpečí. Je to způsob, jak se svýho svěřence pokouší chránit. Proč se je snaží chránit, to ti snad vysvětlovat nemusím.

Třeba Lupin. Dokázal jsi toho hodně, ale proč, to nehodlá připustit. Proč Lupin nechce přiznat, že ty už nepatříš mezi ty děti? On to ví, Harry. On to ví velmi dobře. Proč to nepřizná?“ Jeho odpovědi se nedočkala. „Protože, jakmile by to jednou přiznal, tak ho přestaneš poslouchat. Stačí, aby to řekl jednou a stává se z tebe dospělý a to znamená, že nejenže už by za tebe neměl zodpovědnost, ale ztratil by tím i jakoukoli možnost – tě - chránit.

Jakmile tohle rodič jednou přizná, tak dítě přestává okamžitě poslouchat rozkazy i komandování, řeknou Adios amigos a jsou v trapu… a rodičům ztrácí v tu ránu jakýkoli dohled a zbydou jim jen probdělý noci plný strachu, co jejich dětičky dělají a jestli se jim něco nestalo.

Teďka nadáváš na Molly, na Lupina, na Brumbála. Věř mi, že to dělají, protože tě mají rádi a chtějí tě chránit ….a věř mi, že jestli jednou budeš mít děti, tak NEBUDEŠ jinej,“ušklíbla se. „ Teďka si určitě říkáš – Já takovej nebudu, já budu jinej. A kdesi cosi.“ Harry strnul. Právě si to přeříkával v hlavě. „ Nevěř tomu. Budeš naprosto stejnej.“

„ Proč mi to říkáš?“nechápal Harry. Dívka pokrčila rameny a kousla se do rtu. „ Chceš mi tím naznačit, abych se snažil pochopit, jak mně všichni zbožnují a že mám zůstat sedět, nedělat problémy, být hodný chlapeček a ještě lépe říci Lupinovi, aby se mně nepokoušel dostat do Řádu, protože jim všem přidělávám starosti a stejně tyhle hovadiny budu jednou dělat stejně? To po mně chceš?“vychrlil ze sebe a z jeho hlasu zněl trochu vztek.

„ To jsi vystihl dokonale,“zvedla spojený palec s ukazováčkem. „ale nemyslela jsem to tak. Jestli chceš do Řádu nebo ne, to je tvoje věc. No a dále… chtít po tobě , aby jsi byl hodný chlapeček a poslouchal ostatní, tak to bych po tobě chtěla nesplnitelnej úkol. A až zase tak naivní nejsem. Veř mi, že jsem tatínka znala velmi dobře a ty seš mu podobný nejen vzhledem,“ ušklíbla se. „ Já jsem ti chtěla jenom osvětlit, jak uvažují dospělí. Ostatní je tvoje věc. Do toho MĚ nic není.“

„ Co ty o tom můžeš vědět?“ušklíbl se na ni.

„ Co myslíš? Říkám ti to jako dítě? Nebo jako dospělý?“pohodila obočím a věděla proč. Harry neměl nejmenší ponětí…Celou dobu mu to vykládala mladá holka, ale teď si znovu uvědomil, kolik jí je.

„ No jo,“začala Jean.

„ Myslíš, že bych měl říct, aby se mně tam nepokoušel dostat?“vypálil náhle Harry.

„ Já nevím Harry. To je tvoje věc. Oni tu jsou hlavně dvě věci. Ta první – poprosit nebo nepoprosit Lupina o to, aby se tě tam pokusil dostat a ta druhá – jestli se tam vůbec dostaneš. Nezapomeň, že jsi nezletilý. Sice jsi toho hodně dokázal, ale Řád má jasná pravidla. A pochybuji, že se Remusův návrh bude Brumbálovi zamlouvat. A jestli to neschválí Brumbál,“pokrčila rameny, „ máš smůlu. A teď by jsi měl jít spát.“dodala.

Chlapec přikývl a zvedl se od stolu. Ještě odnesl sklenici zpět do skříně a chtěl se otočit k odchodu, když plameny opět ožily a změnili svojí barvu na smaragdovo.

„ Máme návštěvu,“podotkla Jean, postavila se a opřela se o stůl čelem k ohništi. Harry si všiml, že rukou zajela pod hábit do míst, kde bývá ukryta hůlka.

Oheň se rozestoupil a vylezl z něho jakýsi muž, který se okamžitě začal očišťovat od sazí. Harry ho velmi dobře znal. Ty černé umaštěné vlasy, křivý nos a černý hábit nemohl patřit nikomu jinému. Muž si jeho ani dívky nevšiml. Zřejmě počítal s tím, že je místnost prázdná.

„ Severus Snape,“ sykla dívka znechuceně a zkřížila ruce na prsou. „ Co tu pohledáváš?“.
Muž ztuhl v půlce pohybu a zvedl k ní hlavu.„ Jean Liz Párkrová,“cedil přes zuby profesor lektvarů stejným tónem. „ Do toho ti nic není.“

„ Copak oni se znají?“napadlo Harryho. „ Samozřejmě, že ho musí znát. Jestli chodila do školy s tátou a Siriusem, tak musí znát i Srabuse.“ Harry stál v koutě ve tmě naprosto ztichle a čekal, co z toho bude. Snape si ho rozhodně nevšiml. Pocit, že není v místnosti jediný, kdo kouzelníka nemůže vystát, mu vyloudil na tváři potměšilý úsměv.

„ A co tu chceš ty?“sykl na Jean. Dívka i muž stáli se zkříženýma rukama a probodávali se chladnými pohledy.

„ Říkala jsem ti snad,“šeptala potichu a přešla k němu kousek blíž. „ Že se mně nezbavíš. A že se zase brzy setkáme.“ Stáli tak blízko, že se skoro dotýkali.( Ačkoli byl Snape o hlavu vyšší než ona.)Položila mu ukazováček na bradu, jako by se mu pokoušela zvednout hlavu.

„ Nebo už jsi na to zapomněl?“

Snape odtrhl její ruku od svého obličeje. „ Já nezapomínám!“řekl výhrůžně.

„ Ten měsíc byl hodně dlouhej, že?“podotkla.Hleděl jí do očí a potom vyloudil na tváři jakousi podivnou grimasu.

NE! Harry nevěřil vlastním očím. Sklenici, kterou stále svíral v ruce málem upustil. To snad byl úsměv!!! Nebyl to úšklebek, který na profesorovi vídal velmi často, zvláště když se mu nepovedl lektvar. Ale úsměv. Opravdový, milý (v mezích možností) úsměv.

„ Jean,“ usmál se na dívku a přátelsky jí políbil.

Ne, tohle nebylo možné!!!

„ Říkal jsem si, jestli se tu neobjevíš.“

„ Instinkty správné jako vždy,“oplatila mu úsměv. „ Myslela jsem, že přijdeš až zítra.“

„ No jo, taky jsem si to myslel…“nedořekl. Harry byl tak vyjevený, že si ani neuvědomil, že má vedle sebe skříňku plnou skleniček a jeho neuvážený pohyb byl odměněn silným zařinčením.

„ Pottere!“zařval Snape. Tohle už byl zase ten, kterého znal. Zamračený a s nenávistí v očích. „ Co tu vy pohledáváte?“Jeho hlas zněl tak chladně jako už dlouho ne. V jeho očích se však mísila hrůza se zděšením.Zřejmě ho představa, že ho jeho úhlavní nepřítel viděl v tak kuriózní situaci, vytočila do běla.

„ Já…já… nic,“koktal Harry a pomalu se sunul směrem ke dveřím. „Teď ho moc nedráždi nebo z tebe nadělá fašírku.“Problesklo mu hlavou a rozhodně měl důvod si to myslet. V Snapových očích žhnuly blesky a nenávist, jakou snad ještě neviděl.

 „ Já…jen…jen…nic. Dobrou.“ Otevřel dveře a rychle je za sebou zavřel.

Vypálil po schodech nahoru a ani se neobtěžoval tišit dunivé kroky. Zastavil se teprve těsně před pokojem. Opřel se o zábradlí a lapal po dechu.

„ Co to mělo znamenat? Snape se – smál?. Dokonce jí objal a políbil. Ale to není přece možný. O Snapeovi jsem si vždycky myslel, že kromě nenávisti nemá žádný city. On NEUMĚL přece mít rád. Nebo jo…?
A co ona s ním má? Má ho nenávidět. Přátelila se s Lupinem, tak musí být přece PROTI Snapovi. Nemůže se na něho smát. On na ni taky ne. Vždyť on to neumí…nebo ano?

Harry si následující den nebyl vůbec schopen vybavit, jak se dostal do postele nebo jak se mu vůbec podařilo usnout. Přeplněná mysl mu připravila pěknou řádku snů, ale Harry si nepamatoval ani jediný.
Otevřel oči. Zašmátral po brýlích.

„ Heleďme. Naše Šípková Růženka se nám probudila,“ ozval se rozverný hlas. Nasadil si brýle. Hnedka před ním se objevila tvář Hermiony. „ Dobrý odpoledne,“ušklíbla se na něho.

„ Odpoledne? Kolik je hodin?“zeptal se rozespale.

„ Čtvrt na čtyři,“upřela Hermiona zrak na hodinky.

„ Na čtyři? Spal jsem slabejch jedenáct hodinek,“brblal a lezl zpod deky.

„ V kolik jsi šel prosím tě spát?“vyvalila oči zrzka.
„ Nevím přesně, ale před čtvrtou to nebylo rozhodně.“

„ Ginny? Ty chodíš do posilovny?“ušklíbla se Hermiona, když od Harryho odtrhla oči.

„ Kam? Do posilovny? Já? Proč?“nechápala druhá.

„ Proto,“Hermiona k nim otočila Harryho tvář a chlapec zasyčel bolestí. Ginny vyvalila oči a dala si dlaň před tvář a Ron se začal chechtat. „ Ginny ti tu nechala pěknou vizitku,“ušklíbla se kamarádka a přejela Harrymu po tváři, do které včera dostal facku. Potom se vrátila k ostatním. „ Kdo je na řadě?“

„ Kde jsou všichni?“zeptal se černovlasý. Dívky hráli šachy a Ron jim nahlížel přes rameno. Jinak tam nebyl nikdo.

„ No. Fred s Georgem šli jako vždycky do obchodu a Bill s Charliem jsou na radě,“ odvětila Ginny aniž by se na Harryho podívala a táhla koněm. „ Hm, pěkný sestřičko,“pochválil jí Ron.

„ Neříkej mi sestřičko,“ohradila se.

„ Rada, sakra.“ Zaklel Harry. To už si s Lupinem asi nepromluví. Ale jak říká Jean. Nedělal si moc veliký naděje. Sebral svoje oblečení a došel se dolů umýt a převléknout. Před zrcadlem opravdu zjistil, že má na tváři červenou skvrnu, ve které se daly rozeznat obrysy prstů. Jak vycházel z umývárny, sklouzl mu pohled směrem ke kuchyňským dveřím. „ O čem asi jednají?“napadlo ho a pokračoval dál. Nahoře na schodech se však musel zastavit. To ticho ho ubíjelo. Ne vlastně to ticho, ale jeho vlastní vzpomínky. Jeho vzpomínky na Siriuse. Včera tu byl pořád neustálý hluk a ani si to neuvědomoval, ale teď…? Sedl si na vrchní schod a vzpomínal.

„Říkal jsem ti zavři ZOBÁK…Zrádče vlastní krve… Vidím, Harry, že už jsi se seznámil s mou matkou…Podrž to, Harry, ať můžu pověsit ty ozdoby…Rád bych, aby sis vzal tohle…Umožní ti dát mi vědět, kdyby tě Snape moc mordoval…právě to nebezpečí Jamese přitahovalo…dávej na sebe pozor…“Harrymu se zase v hlavě promítaly vzpomínky, jako by mu je někdo přehrával.

„ Harry?“Zvedl hlavu. Za ním stála Ginny a s obavami ho pozorovala. „ Jsi v pořádku?“

„ Jo jasně,“utrousil a pokoušel se před ní skrýt mokré oči. „ Co potřebuješ?“

„ Já, nic. Jen jsem chtěla vědět, kde jsi.“ Přisedla si k němu. „ Je ti něco?“

„ Ne, nic. Jen jsem…vzpomínal na Siriuse.“

„ Všem nám chybí,“ šeptla chabě.

„ Nejraději bych tu nebyl,“zavrtěl hlavou.

„ Taky mi to tu přišlo nepříjemný, když jsem tu byla na začátku. Potom jsem si nějak zvykla. Ale taky mi chybí. Tomuhle místu chybí. No jo, tak to je,“vzdychla. „ Je mi to líto,“dodala po chvíli.

Harry si nebyl jistý k čemu to patří. „ Ta facka?“

„ Ta taky,“otočila si jeho obličej k sobě. Její prsty pomalu sklouzly po bolavé části obličeji.

 „ Promiň, já opravdu nechtěla. Kvůli mně musíš takhle trpět,“špitla.

„ Věř mi, že mi bylo už i hůř,“usmál se na ni. Nevěděl proč, ale neměl sílu na to, aby se na ni zlobil. Opětovala mu úsměv a zvedla se. „ Až budeš chtít, tak přijď.“

„ Přestaň trucovat,“řekl si pro sebe a vydal se za ní do pokoje. Potom ale uslyšel podivný šramot ze spíže na druhé straně chodby. Pomalu otevřel dveře a pro jistotu vytáhl hůlku. Z hroby krámů a starého harampádí, které Sirius ještě nestačil zlikvidovat, na něho vykoukla chlupatá hlava. „ Blasi, neděs mě. Co tu hledáš? Pojď, pojď odtud.“ Pes vyskočil z komory a namířil si to přímo do pootevřených dveří, kde před chvílí zmizela dívka. Harry ani nemusel slyšet zděšené vyjeknutí, aby věděl, že to nedopadne dobře. Jakmile vletěl do pokoje, uviděl tu spoušť.

Blas jim vletěl přímo do šachový partie a rozházel všechny figurky. Hermiona se krčila u stěny a pozorovala psovo zběsilé řádění po místnosti, Ron ztuhl nad rozházenou šachovnicí a Ginny, které teď byl Blas nejblíž, se ho nejspíš snažila odehnat. Ohnala se po něm rukou…Ale to neměla dělat. I když si pes nejspíš jenom hrál, tak se mu její ruka moc nezdála a chňapl po ní.

„ Blasi! Ne!“zařval Harry. Pozdě. Ginny zakřičela bolestí. Jedinému, čemu zabránil bylo, že se nezakousl hloub. Po Harryho výkřiku jí Blas pustil a se staženým ocasem a kňučením se stáhl pryč. Harry vystartoval k dívce a chytil jí, aby se jí z šoku nepodlomily kolena.

„ Blasi, lehnout,“rozkázal mu. „Ukaž,“chytil ji za ruku. Úplně cítil, jak se chvěje. Rána nebyla moc hluboká. Byl znatelný jeden silnější otisk zubu, ze kterého teklo trochu krve, ale jinak byla ruka jenom odřená.
„ Dobrý, Ginny?“strachoval se bratr.

„ Jasný. Jen jsem se strašně lekla,“ řekla Ginny rozechvěle.

„ Na, Harry,“Hermiona mu podala jakousi červenou tekutinu, ve které poznal dezinfekci a kousek obvazu. Harry si všiml, že ona i Ron ještě sklouzli pohledem na zvíře krčící se v rohu a omluvně kňučící. Harry začal dívce čistit ránu. „ Promiň, je to moje vina. Neměl jsem ho sem pouštět. Ale neudělal to naschvál… Bolí?“ Přejel jí prstem po ráně, aby jí osušil od krve, a cítil, jak sebou Ginny škubla.

„ Ne, dobrý. To je ten pes, jak ses na něho ptal?“pohodila hlavou ke zvířeti.

„ Jo, to je Blas,“připustil a nalil jí do rány tekutinu. Ruka se jí ještě více roztřásla, sevřela rty, ale nevydala ani hlásku.„ Nevěděl jsem, jak bude reagovat na cizí lidi. Jean říkala, že je nemá moc v oblibě. Promiň.“
„ Nemusíš se omlouvat. Kde se tady vzal?“

„ Jean ho přivedla v noci. Nechápu, jak ho tu mohla nechat potulovat samotnýho.“ I když měl Blase rád, tak to, co právě předvedl, ho dost vytočilo. Bylo mu jasný, že má dost síly, aby jí přinejhorším ukousl ruku.

„ Tak a je to,“doošetřil dívku a nemohl si odpustit, aby jí nepolíbil na obvázanou ruku. „ Bude to dobrý,“usmál se na ni. Ron s Hermionou zatím honili po pokoji rozházené figurky. „ Sakra a zrovna mi to tak hezky šlo,“brblala Hermiona. „ Rone, máš bílou královnu?“

„ Já? Ne. Ty jí musíš mít.“ Hermiona se plazila po čtyřech po pokoji a hledala zakutálenou figurku. Náhle se zarazila a zvedla hlavu. Před ní seděl hnědý pes a pozoroval ji. Jak rychle se plazila dopředu, tak rychle začala couvat dozadu. K její nelibosti šel pes za ní.

 „ Harry?“houkla na něho vyděšeně.

„ No?“zvedl hlavu a hned mu bylo vše jasné. „ To je dobrý, Hermi.“přešel k psovi a nastavil ruku. „Dej. Taky hodnej. Tady je ta vaše královna,“utřel figurku od slin a podal jí Hermioně. „ Ehm…dík,“odvětila trochu nejistě a vzala si upatlanou královnu.

„ Tak pojď. Musíme dát remízu.“ Houkl na ni Ron a srovnal poslední figurky na šachovnici. Hermiona si přisedla k němu a rozehráli další partii. Ginny ukázala Harrymu tác se sendviči a sama se posadila k oknu s velikou bichlí. Harrymu neuniklo, že poočku stále pozoruje psa a při každém jeho pohybu sebou polekaně cukla. „ Nemusíš se ho bát,“uklidnil jí, když sebou opět škubla.

„ Strašně se bojím, že na mně znovu vyjede,“odvětila poplašeně a pozorovala zvíře, které se protahovalo na druhé straně pokoje. „ Neboj, nic ti neudělá. Kdyby proti tobě něco měl, tak by vrčel. Pojď sem,“ukázal jí směrem k sobě. „ Proč?“zeptala se nechápavě, ale přesto ho poslechla.

„ No, neboj, pojď sem. Dobře, klekni si,“ rozkázal jí. Sice naprosto nechápala, ale udělala co chtěl. Klekl si za ní a chytil jí kolem ramen. „ Blasi, pojď sem,“zavolal.

„ Harry, ne!“ vřískla Ginny a snažila se mu vysmeknout. Nepustil jí.

„ Nešil. Nic ti neudělá, když jsem tu já.“ Řekl to, i když si tím nebyl úplně železobetonově jistý. Chytil její ruku do své a natáhl jí i s její k blížícímu se psovi. „ Bojím se,“špitla.

„ Jestli se svýho strachu nezbavíš teď, tak nikdy. Blasi, pojď ke mně. Sedni! Hodnej. A opovaž se teď něco províst,“upozornil Blase. Ten jen klidně seděl a pozoroval dívčí ruku, kterou svíral Harry, jak se k němu přibližuje. Harry ještě několikrát cítil, jak sebou dívka třese a chce couvnout, ale nedovolil jí to. Poočku dával psovi najevo, že jestli něco udělá, tak půjde přímo do salámu. Blas se ani nepohnul, když se ho Ginny dotkla, tak držel jako socha. Dokonce se jí pokusil oblíznout, což jí trochu vyděsilo, ale už se nebála. „ Tak vidíš,“usmál se na dívku Harry a konečně jí pustil. Jeho pohled sklouzl na zbylé dvě osoby. Zjistil, že se na ně Hermiona musela celou dobu dívat a teď se na něho šibalsky ušklíbla. Úškleb jí opětoval. Ron si jich vůbec nevšímal a dumal nad dalším tahem.

Zbytek odpoledne strávili v klidném poflakování. Hermioně se málem podařilo porazit Rona v šachách, což už stálo za zmínku. „ Táta mně učil pár tahů,“vysvětlila jim. Obě holky si Blase velmi brzo zamilovaly i když ho Harry ještě radši nenechával bez dozoru. Neměl jistotu, jak bude poslouchat ostatní. Jeho rozkazy pes (povětšinou) akceptoval. Rada se opravdu protáhla až do pozdních nočních hodin. V jednu chvíli se jim zdálo, že ze zdola slyší šum, ale nejspíš se jim to zdálo. K večeru se přiloudala dvojčata a začala líčit jejich zážitky a potom už se všichni chystali pomalu na kutě.

„ No a když to zkoušel po třetí a vzal si další kapsly, tak…“ Fredovo líčení přerušilo prásknutí dveří.

„ Harry,“stál v nich Lupin s naprosto vážnou tváří. „ Pojď se mnou.“ Chlapec naprosto ztuhl a srdce se mu rozbušilo na nejvyšší obrátky. „ Já,“ koktl přihlouple a vytřeštil oči na muže. Přikývl. „ Počkám na tebe dole, Harry.“

„ Co ti asi chtějí?“strachovala se Hermiona. „ Nemám ponětí,“zalhal jí a vratkým krokem se vydal dolů. Moc dobře věděl, co ho asi čeká a s každým krokem, kterým se blížil ke kuchyni si víc přál, aby se mýlil. Pod schody na něho čekal kouzelník. „ Tak pojď, Harry,“vzdychl.

„ Co mi chtějí?“ Jeho otázka zůstala nezodpovězena. Ani to nebylo třeba. Lupin poklepal na dveře a zabrblal jakési zaklínadlo. Harry se zhluboka nadechl a vešel dovnitř. Měl co dělat, aby nebylo znát, jak se mu třesou kolena. „ Dobrý večer,“ dostal ze sebe. Nic lepšího ho nenapadlo. Všechny oči se upřeli na něho. Rozhodně už tam nebyli všichni členové, ale bylo jich tam dost na to, aby jejich oči byly nepříjemné. Brumbál mu pokynul na židli proti sobě a on jí s radostí přijal. Dlouhou dobu nikdo nic neřekl.

U malého uprostřed stolu seděl pouze on, Brumbál, který se hrabal v papírech, McGonagallová a Moody. Podél zdí stála pohodlná křesla a na nich seděl zbytek. Mimo jiné tam byl Snape, který Harryho sjel velice chladným pohledem, Jean, pět členů Weasleyovy rodiny, Kopál, Tonksová a asi šest dalších. Lupin se k nim připojil a usadil se prázdnou židli. Nikdo z přítomných se netvářil zrovna nadšeně.

Harry nevěděl, z čeho má větší hrůzu. Z toho, co po něm budou chtít, z jeho přijetí nebo nepřijetí do Řádu, z toho, že pokud se tam dostane, jak to vezme paní Weasleyová, Lupin a hlavně Hermiona s Ginny a taky z toho, co se mu stane až se dostane Snapeovi do rukou. Naprázdno polkl.

„ Tedy,“začal po chvíli Brumbál. „ Harry, Remus nám předložil tvůj požadavek o tom, stát se členem Fénixova řádu.Uznávám, že nás to velmi zaskočilo a mnoho členů bylo radikálně proti, z důvodů, které jsou ti zajisté známy.Upozorňuji, že v běžných případech bychom se tím vůbec nezaobírali, ale v tvém případě jsme po dlouhém jednání došli k závěru, že ti dáme možnost obhájit svoji žádost nebo ji zrušit.“ Odmlčel se. „ Tedy, buď tak laskav a vysvětli nám důvod tvé prosby a zda na ní stále trváš?“ Brumbál mu pokynul na znamení, že mu předává slovo a posadil se.

Chlapec chvíli seděl jako opařený a potom se pomalu vyškrábal na nohy. V hlavě měl naprosto pusto prázdno a bylo mu jasné, že jestli po něm chtějí proslov, tak se asi pěkně ztrapní. „ Co mám proboha říkat? Co ode mě čekají? – Co asi? Proč chceš lízt do Řádu? – Já sám nevím, proč sem chci. Chci sem vůbec? – To by jsi měl vědět. – Jenže já to sám nevím. – Tak jim prostě řekni, že sis to rozmyslel, že sem nechceš. Bude to pro všechny lepší. – Když už to kvůli mně tak dlouho řešili, tak by to bylo dost blbý, ne? – Když myslíš, tak už hlavně něco řekni. Všichni čekají, až se vymáčkneš a myslím, že po celodenní radě nemají čas na tvoje bláboly.“

„ Tedy,“vymáčkl konečně. „ Požádal jsem Remuse, aby vám předložil moji žádost. Je mi známo, že do Fénixova řádu smí pouze zletilí kouzelníci, což já nejsem. Jak všichni víte.“ Mluvil pomalu, ale alespoň se snažil, aby to nějak znělo. „ Přesto jsem požádal Remuse, abych se mohl dostat sem a stát se jedním z členů. Důvodů mám dost.

Jistě jste mnozí znali mého kmotra Siriuse Blacka i moje rodiče. Bohužel všichni už jsou v této chvíli mrtví a to jen kvůli Voldemortovi a jeho Smrtijedům. Nejde mi o pomstu, o vraždění dalších. Jde mi o to, aby už další nemuseli zažívat to, co jsem si prožil já.

Sám jsem měl párkrát tu ČEST se s Pánem zla i jeho přisluhovači setkat, ale vždy se mi podařilo vyváznout. Z toho soudím, že nejsem úplně k zahození.

Vím, velmi dobře, co to je bolest i strach.Troufám si tvrdit, že jsem jediný, kdo zažil všechny tři Kletby, které se nepromíjejí a dokázal o tom ještě vyprávět.“Rozhlédl se po místnosti. V některých tvářích viděl obdiv, v jiných nezájem. V jeho hlavě se opět rozezněly vzpomínky. „…Harry tam chce… v tu ránu by tam byl i Ron…další dva v Řádu…rozhodnutí je vždy na tobě…nejde to, Harry, nechtěj to po mně…jsi ten jedinej, kdo mu zbyl…pro Molly jsi jako syn…strká hlavu pod gilotinu…“

„ Nevím, jestli vám jsou známy důvody, proč žádám o členství už teď a ne až budu plnoletý. Odpoveď je jednoduchá – Je velmi malá pravděpodobnost, že se plnoletosti dožiju. Lord Voldemort se vrátil, viděl jsem ho na vlastní oči a není tajemstvím, že o mně má vetší zájem než se mnohým zdá milé. Vím, co by pro mě vstup do Řádu znamenal. Stálé nebezpečí. Ale pokud mám zemřít teď nebo za deset let, tak bych chtěl, abych zemřel jako člen Fénixova řádu. Už jen kvůli tomu, že moji rodiče by si to přáli. Stejně jako otci nebo kmotrovi mi je milejší jít do nebezpečí než bezpečně sedět se založenýma rukama.“

„Pod gilotinu….“

„Je mi jasné, že mé schopnosti nedosahují standartu členů, ale jsem učenlivý a pokud byste se mnou měli trochu trpělivosti, dokážu vám, co ve mně je. Pokud mi dáte možnost.“ Dokončil tiše. Nebylo třeba mluvit víc nahlas, v místnosti panovalo hrobové ticho. Pomalu se posadil a v duchu zíral nad tím, co ze sebe právě dokázal vypotit. Jak se zdálo, nebyl jediný, kdo se podivoval nad jeho řečnickými schopnostmi. Brumbál ho pozoroval přes své brýle a v očích měl něco mezi úctou a obavou.

Po chvíli mlčení, v které všichni zírali na černovlasého hocha, opět vstal ředitel. „ Myslím, že nám Harry řekl vše, co nám chtěl říci. Byl by jsi tak laskav a nechal nás chvíli o samotě? Dohodneme se,“usmál se na něho. Chlapec přikývl a vratkým krokem se vydal ke dveřím. Za sebou uslyšel kroky. Jean mu šla otevřít zakleté dveře. Harry vyšel až ke schodišti a zhroutil se na ně. „ To nebylo špatný,“ušklíbla se na něho dívka.

„ Pro všechny svatý, co jsem to plácal,“plácl se do čela.

„ To je jedno. Následky to zajisté zanechalo hluboké. Chceš vodu?“

„ Dal bych si panáka,“vydechl.

„ Toho zrovna nemám.No jo, počkej tady. Za chvíli tě zavoláme,“zmizela zpátky v místnosti.

„ Co jsi o plácal?? Nejde mi o pomstu…Proboha živýho. …Nejsem úplně k zahození…jsem učenlivý…pokud mi dáte možnost. Tak tohle bude zajímavý. Na tohle hodně dlouho nezapomenou. – To si piš. O tomhle se bude rozprávět ještě hodně dlouho. – Snad mi to alespoň pomůže se dostat do Řádu. – A už ses rozhodl, že tam chceš? – Tak napůl. – Jak napůl? – Z větší poloviny. –Neexistuje větší a menší polovina. Jen větší polovina z tebe to stále nechápe.“ Přemítal a zíral do země. Taky si uvědomil, že celou dobu co vevnitř mluvil, tak zíral do stolu. „ Co jestli mně nepřijmou? – Spíš se ptej, co jestli tě přijmou. Jak to potom vysvětlíš Ronovi a hlavně Hermioně…“ Přemýšlel.

„ Harry, Harry?“vytrhla ho Jean ze zamyšlení. „ Tak pojď,“pokynula mu. Obrátil se mu žaludek, sevřelo se mu hrdlo a naprázdno polkl. Pomalu kráčel za dívkou. „ Můžu tě uklidnit,“šeptla mu, když kolem ní procházel. Nevěděl proč, ale trochu ho to uklidnilo. Brumbál mu opět pokynul a posadil se.

„ Takže, probrali jsme zde vše, co si nám předložil.Tvé důvody byly velmi zajímavé, ale i tak mnohé nepřesvědčily. Mnozí nejsou přesvědčení o tvých dostatečných schopnostech nutných k členství v Řádu. Proto jsme se shodli na jakési zkoušce, ve které předvedeš své schopnosti a potvrdíš nebo vyvrátíš názory ostatních,“ Harrymu spadl kámen ze srdce. Sice to pro něho znamenalo další nepříjemnosti, ale jiná možnost mu přišla tak trochu jako rozsudek smrti. „Kdy a kde se to bude konat se dozvíš. Do té doby jsi stále nezletilý kouzelník a tvé šance se sem dostat zůstávají stejné. Pro tvé vlastní dobro o tomto rozhodnutí nikomu neříkej. Tímto oficiálně zakončuji dnešní radu. Jsem velmi rád, že jste to tu všichni vydrželi a o dalších řízeních budete zpraveni. Přeji všem dobrou noc.“ Brumbál se usmál a všichni se začali zvedat k odchodu.

Chlapcův pohled sjel z Lupinových unavených očí, přes Mollyn utrápený výraz k Snapeovým černým tunelům a bylo mu jasné, že udělá nejlépe, když vypadne. Vylítl z kuchyně a vyběhl po schodech. Kdosi za ním probral Siriusovu matku, která začala jako vždy vřískat. Zapadl do pokoje.

„ Co to chtěli?“vypálili na něho jakmile vešel. Nějak počítal s tím, že spát nebudou.

„ Ani nic,“odvětil suše.

„ Ani nic? Tak proč si tam byl tak dlouho? Co se tam projednávalo? Tak povídej,“vyzvídali všichni.

„ Neříkej jim to. Pro tvoje vlastní dobro. Něco si vymysli,“problesklo mu hlavou. „ V podstatě nic. Ptali se mně něco kvůli těm Smrtijedům a potom trochu kvůli mýmu opatrovnictví.“ Nechápali. „ Teďka bude totiž můj zástupce nejspíš Lupin. Jinak nic zajímavýho. Nevím, jak vy, ale já jdu spát,“dodal, aby se vyhnul dalším všetečným otázkám. V tu chvíli se přitrousili i Bill s Charliem a taky zapadli rovnou do pelechu. Na otázky byla odpověď vždy – Bez komentáře. I když vedlejší pokoje už byly nejspíše volné, tak se nikomu nechtělo stěhovat. Všichni zalezli a než bys řekl švec všichni spali. Tedy skoro všichni…

- by Blesk-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář