7. kapitola – Noční rozhovor
Harry vyšel z kuchyně. Šel potichu a tak mu neušel tichý rozhovor kdesi před ním.
Charlieho hlas se nějak zlomil.
„Jseš víc naštvanej kvůli tomu, že ti to neřekla dřív nebo to, že už to teď víš?“ zeptal se ho bratr.
„ Nejsem naštvanej. Já jenom…“
„ Tak proč jsi tak vylítnul z tý kuchyně?“
„ Vlastně ani nevím. Prostě když mi to řekla, tak jediný, co mně napadlo, abych odtamtud vypadl. Musím si to přebrat,“dodal.
„ Já bych to neřešil brácha. Vždyť se nic neděje. Nebo jo? Hele, kdyby tam nepřišel Lupin tak se to nedozvíš a je ti to jedno. Podle mýho to je moc milá holka. Ať jí je kolik je.“
„ Cožpak o to Bille. Ona to je strašně milá…ehm… holka, ale tady jde o to, že…že jsem si málem začal s holkou, která sice vypadá ještě na školu a je pomalu stejně stará jako máma. O to tu jde.“
„ Hohoho, že by se tu někdo zamiloval?“ušklíbl se Bill.
„ Říkám skoro. Kdyby v tom Rumunsku ale zůstala dýl…“
„ Možná právě proto odjela,“ pokrčil rameny starší. Charlie stál opřený o zábradlí a Bill stál na schodech. Jakmile se na dohled objevila mládež, ukončili svůj rozhovor a vydali se pomalu nahoru následováni skupinkou sourozenců. (Kromě Percyho, který se hned po představení vrátil zpět na ministersvo.)
„ Děcka, zapomněla jsem vám říci,“ vzpomněla si Molly. „Že pokoje jsou naplněné k prasknutí, takže se budete asi muset složit všichni do jednoho. Bude to někomu z vás vadit? Harry, Hermiono?“
„ Bez problému,“ řekl Harry a kamarádka přikývla.
„ Dobře, měli byste tam mít už připravené věci. Zítra bude rada, takže nevím, jak to bude vypadat, kdyžtak vám nahoru pošlu jídlo. Dobrou noc.“ Pokračovali v cestě. Náhle se Ron chytil za žebra, zakopl a natáhl se na schody, po kterých sjel dolů. Nadělal při tom spoustu kraválu.
„ Rone, Rone co je ti?“strachovala se Hermiona i paní Weasleyová.
„ Nic jen zase začaly ty žebra,“zvedl se a svíral si svůj hrudník.
„ Už jste tu zase nevděčníci nevděčný. Vypaděte z mého domu, nemáte tu co pohledávat…“strašný jekot Siriusovy matky se rozléhal po domě.
„To snad ne,“Pan Weasley se jí vydal umlčet a s ním jeho dva nejstarší synové. Zbytek se trousil dál nahoru. „ Rone, říkala jsem ti, že máš ještě zůstat v posteli,“napomínala ho matka.
„ To je dobrý, mami, jen to zabolelo.“
Harry zůstal stát na místě a přemýšlel, jestli má jít pomoci s obrazem nebo jít s ostatními na pokoj. Nakonec sešel za třemi muži potýkajícími se se závěsem. Po několika minutách, nadávek, zaklínadel a námahy se jim jí podařilo utišit.
„ Konečně. Díky kluci. Sakra. Nikdo si s ní nedokáže poradit tak jako Sirius,“ utřel si pan Weasley pot z čela a potom se vydali ke schodišti. Harry v závěsu za nimi. „ Jestli někdy někdo najde způsob, jak ji odtud dostat, tak mu budu líbat ruce do konce života. Uf, snad jí Jean nevzbudí, jestli půjde nahoru.“
„ Nevím nevím, ona to tu nezná. Neví, že tu je tenhle šílenej obraz. Ale snad jí nevzbudí.“
„ Nemusela by, když je sama,“vydechl Charlie.
„ Odkud jí vůbec znáš Charlie?“zeptal se jeho otec.
„ Sama?“zarazil se náhle Harry. „ No jo, vždyť je tam sama. Ideální příležitost si s ní jít vyjasnit pár věcí,“nenápadně se odtrhl od skupinky.
„ Harry, kampak?“načapal ho Bill.
„ Jen do kuchyně…ehm…objasnit si pár věcí,“znejistěl.
„ Ještě včera jsi ležel, měl by ses jít vyspat. Tohle počká, tak pojď.“
„ Už mluvíš jak tvoje máma Bille. Za chvíli přijdu. Slibuju.“
„ No jo,“přikývl Bill zdráhavě. Představa, že se začíná podobat svojí matce, ho asi zlomila. „ Ale za chvíli ať už jsi v posteli. Jasný?“
„ Ano, paní Weasleová,“ zasalutoval Harry na Billa a vydal se do kuchyně.
Bylo tam naprosté ticho. Jediná osoba seděla s podepřenou hlavou u stolu a zírala do prázdna. Když vešel zvedla k němu oči, ale nic neřekla. Usrkla z hrnku a dál zírala kamsi před sebe. Pomalu si sedl proti ní.
„ No jo, tak začni,“vzdychla najednou a posadila se rovně.
„ Cože?“nechápal Harry.
„ Slíbila jsem ti, že až tu nikdo nebude, tak ti to vysvětlím. Tak se ptej. Jen prosím tě moc neřvi nebo jí zase probudíš.“Hodila pohledem někam do míst, kde na chodbě visel obraz. „Rašpli starou.“Dodala a upřela na Harryho oči.
„ Tak jo,“nadechl se. Nečekal, že z ní rozumy dostane tak snadno.Chvíli přemýšlel a potom začal. „ Kdo seš? Odkud seš? Co jsi dělala v Kvikálkově? Proč ses vydávala za někoho jinýho? Proč jsi mi lhala? Jakto, že pracuješ pro Řád a nikdo tě nezná? Odkud se znáš s Lupinem a Charliem a…a…a to by prozatím stačilo.“dokončil.
„ Nic jinýho tě už nezajímá?“zeptala se ho klidně a podpírala si hlavu.
„ Ne, tohle mi bude prozatím stačit.“
„ Fajn, tak to vezmeme od začátku…“
„ Pravěk můžeš vynechat,“zavtipkoval Harry.
„ Tak dobře,“usmála se. „ Tvoje první otázka. Kdo jsem. Moje jméno je opravdu Jean Liz Parkrová. V tom jsem ti říkala pravdu. Odkud jsem? To jsem ti taky řekla. Jsem z Cambridge. Co jsem dělala v Kvikálkově? No, kvůli škole jsem tam nebyla. A proč jsem se vydávala za někoho jinýho? No, bylo to tak trochu kvůli bezpečnosti.“ Harry nadzvedl obočí.
„ Kdybych ti řekla, že jsem čarodějka a jsem z Fénixova řádu, tak pochybuju, že by jsi byl se mnou ochoten ztratil jediný slovo. Nehodlal by ses se mnou bavit, protože by sis myslel, že jsem jen další z těch osobních strážců, kteří pracují na Brumbálův rozkaz a starají se o tebe jako o děcko, který si nesmí odřít kolena. Nemám pravdu?“ Harry místo odpovědi jen vytřeštil oči. Tohle přirovnání už někde slyšel.
„ A to jsem já nechtěla,“pokračovala. „Proto jsem se vydávala za mudlu a pokoušela se k tobě dostat trochu blíž. Nejen proto, abych tě měla na očích, ale taky proto, že jsem si s tebou chtěla popovídat, poznat tě a pokusit se tě aspoň na chvíli přivést na jiný myšlenky. Nevím, jestli se mi to podařilo,“zvedla k němu oči. „ No ale jelikož, kdybych se tam objevila jako člen Řádu, který tě chce chránit, tak by mi začali dávat rozkazy a nařizovat mi, co mám dělat. A to já jen tak mezi námi nesnáším. A tak jsem to nikomu neřekla, kolem sebe udělala jakousi auru a šla jsem na to na vlastní pěst. Tím, že jsem použila kouzlo, jsem sice všem z ministersva i z Řádu dala jasný signál, že tam někde je nějaký cizí kouzelník, ale nedalo se rozeznat, kde se nacházím a kdo vůbec jsem. Proto věděli, že tam někdo je, ale nezjistili o mně žádný jiný informace.“
„ Pořád to nechápu. Když nesnášíš rozkazy, tak proč jsi vůbec lezla do Řádu.“nechápal Harry. „A taky nechápu, proč sis dělala takový starosti s mým hlídáním, když jsi musela vědět, že mám strážců nadbytek.“
„ To ti vysvětlím. Kdybych tě chtěla hlídat s ostatníma, tak někde tvrdnu celou noc a špehuju tě: kam chodíš, s kým chodíš a co tam děláš. No, nevím, jak tobě, ale mně to přijde pěkně blbý. Hlavně vůči tobě. No a tak jsem se jenom pokoušela o to, aby když tě mám hlídat, tak tě budu hlídat tak, abych tě nemusela šmírovat a k tomu ještě jsem si skvěle pokecala.
A hlavně, když jsem kolem sebe měla jakoby ten štít, aby mně nemohli najít a ty jsi byl v mý blízkosti, tak nemohli najít ani tebe. Oni samozřejmě věděli, že tam někde jsi, ale nemohli tě nikde najít. Prostě jsi jim najednou zmizel. Chápeš?
Vím, teďka si řekneš, co jsem to za svini, když všechny děsím tím, že tě schovám a nechávám všechny šílet, co se s tebou stalo. Jo, přiznávám, že tohle ode mě bylo hnusný, ale když tě nemohli najít ti z Řádu, tak…“
„ Tak mně nemohli najít ani Smrtijedi,“dovtípil se Harry.
„ Správně.“přikývla. „ Chytrej. Kdybych tam byla jako z Řádu, tak bych tohle dělat nemohla.“
„ Takže tu noc,… co jsme byli v parku,… oni pouze věděli, že tam někde jsem,…ti Smrtijedi… přemístili se tam, aby mně dostalia ale,… protože jsem byl s tebou,…pod tou aurou… tak mně nemohli najít.“srovnával si Harry souvislosti v hlavě.
„ Správně. Přemístili se rovnou do místa, kde hlídkovali lidi z Řádu. Byla z toho pěkná mela, ale ty jsi byl v bezpečí a to bylo hlavní.“
„ Ale potom se stejně něco stalo. Pochybuju, že jsi šla zavírat dveře.“Vzpomněl si.
„ Ne. To opravdu nešla. Problém byl v tom, že se Smrtijedama byli i Mozkomorové a ti nehledí na nějaké senzory, kouzla, nařízení ani na nic podobnýho, ale jdou pouze po emocích. Ale to určitě víš. No a několik Mozkomorů se tě vydalo hledat, což byla taková menší čára přes rozpočet. Mírně jsem to předvídala a tak jsem se vymluvila a šla jsem je od tebe dostat co nejdál. Ale ty už jsi taky ucítil jejich přítomnost a aby si jim nevpadl přímo do chřtánu, tak jsem na tebe použila takový…ehm… menší oblbovací kouzlo,“zatvářila se nervózně.
„ Po kterým jsem se točil jako blbec a nemohl jsem se hnout z místa,“ zamračil se. „Proč? Myslela sis, že bych na ně nestačil sám?“ utrhl se na ni. „ Hm, bezva, další, který si o mně myslí, že jsem neschopnej.“Pomyslel si.
„ Ne Harry. To opravdu ne. Jen…jen jsem tě toho chtěla ušetřit. Já vím moc dobře, co v tobě je. Možná ještě dokonce líp než ty sám. A věřím, že by ses s nimi dokázal vypořádat. Zvládnul jsi i horší věci. Kdyby to byli jenom Mozkomorové, tak prosím. Slyšela jsem, jak jsi je loni bravurně zvládl. Klidně bych ti je nechala, aby sis taky trochu užil.“Mávla rukou. „Ale byli s nimi i Smrtijedi. A bylo jich tam dost. A těm nešlo o nic jinýho než tě dostat. A věř mi, že ti by se s tebou nepárali. Umíš toho sice hodně, ale na takovýhle boj ti schází zkušenosti.“ Odmlčela se. „Nezlob se na mně.“
„ Nezlobím se.“ Necítil už vztek ani nic jiného. Ona se ho jenom snažila chránit. A mimo jiné jí byl docela vděčný, že když už ho hlídala, tak v podobě sousedky, protože když si to uvědomil, tak noční rozhovory s ní, byli to jediné šťastné, co si za prázdniny dokázal vybavit. „ No jo ona a Blas. Kdyby mu to tenkrát, když se poprvé potkali, někdo řekl. Sakra, Blas, doufám, že se na něho nezačne vyptávat, alespoň ne teď, když nemám vymyšlenou žádnou výmluvu.“nervózně si poposedl. „Co bych jí kdyžtak řekl? Že mi utekl?“
„ To bych ti stejně neuvěřila,“zasmála se.
„ Cože?“vytřeštil na ni oči.
„ Že bych ti neuvěřila, kdyby jsi mi řekl, že ti Blas utekl. Nemusíš mít o něho strach. Vrátil se zpátky ke mně. Našel si cestičku domů.Je v pořádku a za pár dní ho možná zase přivedu,“odpověděla nezaujatě na nepoloženou otázku.
„ Ty mi čteš myšlenky?“zíral na ni.
„ Já? Ne. Neumím číst myšlenky. Pouze vím, o čem budeš myslet nebo na co se budeš ptát.“
„ Jak to můžeš vědět?“ Kolem tý holky snad bylo víc tajemství než kolik si vůbec dokázal představit.
„ Já jsem Jiskra, Harry.“
Tenhle název mu neřekl vůbec nic. Dál na ni jen tupě zíral.
„ Ty asi nevíš, co to je? Když je někdo Jiskra, je to druh jasnovidce. Nejsem jako Trelawneyová, to ne,“zasmála se, když na ni vyvalil oči ještě víc. „ Tohle je něco jinýho. Vysvětlím ti to.Víš, jasnovidectví se dělí do čtyř skupin.“
„ Óóó jéé, čeká nás přednáška,“prolítlo mu hlavou.
„První je věštění jako takový. Křišťálový koule, čajový lístky a no ty sám víš…“mávla rukou. „Potom je věštění nárazový jako jsi zažil u svojí učitelky. Ale ona si to potom nepamatovala. Prostě něco viděla, něco předpověděla a potom to zapomněla.
No a potom jsou Vidoucí, ti občas vídají výjevy. Můžou být z minulosti, z budoucnosti i z přítomnosti. To jak kdy. A Vidoucí si potom ty obrazy, to co se stane, pamatují.
A nakonec jsou Jiskry. To jsou věštci, kteří nemají vize, předpovědi, nic. Oni prostě věští a ani o tom neví. Prostě spíš jenom odhadují, ale s velkou přesností, co se stane. Jako kdyby jsi přečetl knížku a potom si někomu, kdo jí číst teprve začal, vyprávěl, co se v ní bude dít. A to jsem já. Takže teďka jsem odhadovala, že kdybych se tě zeptala na Blase, tak se začneš vymlouvat, že ti utekl.“
„ To je úžasný. Takže ty jsi tenkrát předvídala, že tam přijdou Smrtijedi?“
Přikývla.
„A to se dá naučit?“zeptal se nadějně. Takováhle schopnost věštění by se mu líbila mnohem více než zírání do prázdný koule. „ Můžu se to naučit?“zaškemral.
„ Ne. Bohužel,“zavrtěla hlavou. „Tahle schopnost se nedá naučit. Můžeš se s ní jen narodit. Jediný věštění, který se můžeš jakž takž naučit, je věštění z křišťálových koulí a tak. Všechny ostatní můžeš získat jen po rodičích.
Když se to vezme, tak Jiskry jsou vlastně podřád Vidoucích, protože je pravidlo, že pokud je v rodině ta schopnost Vidění a narodí se dítě, tak pokud jsou rodiče kouzelníci a alespoň jeden je čistokrevnej, tak je dítě Vidoucí. Pokud ale je jeden z rodičů mudla, tak se z dítěte automaticky stává Jiskra. A ještě ke všemu to neplatí vždycky. Někdy dítě nemusí podědit schopnosti vůbec.Rozumíš tomu?“
„ No tak trochu,“srovnával si to Harry v hlavě. „ Takže tvoji rodiče …“
„ Nejsou. Táta byl kouzelník, ale máma je mudla. Takže já jsem Jiskra.“
„ Páni, to by se mi líbilo. To ti závidím.“
„ Nezáviď, Harry. Není to nic závidění hodnýho,“posmutněla. „ Občas bych se toho nejraději zbavila.“
„ Proč?“nechápal. Vidět takhle do budoucnosti muselo přece být bezvadné.
„ Protože vidíš i věci, který by jsi raději neviděl. Víš, že se stanou, ale nemůžeš jim zabránit. Proto,“ mluvila s naprostou vážností a s jakousi nenávistí k sama sobě. Harry rozumněl, jak to myslí.
Drahnou chvíli oba mlčeli. Jean si nalila další hrnek Máslového ležáku a jemu nalila také.
„ Když teda víš, co se stane, tak si věděla i to, že uteču u Dursleyů, že jo? A potom, že mně v Doupěti napadnou. Takže jsi mi dala Blase, aby mně hlídal. A… Mám to. Byla jsi to ty kdy spoutal ty Smrtijedy. Přišla jsi tam, když jsem se praštil do hlavy, že jo?“zatvářil se vítězoslavně.
Dívala se na něho přes kraj hrnku. „ Asi tě zklamu Harry, ale ve chvíli, kdy na tebe zaútočili ti Smrtijedi jsem já byla na míle daleko. Tahle událost mým vizím nějak utekla. Ale máš pravdu. Věděla jsem, že utečeš od strýce a tety a že s tím budou menší problémy, proto jsem ti tak trochu podstrčila Blase, aby ti dali pokoj a taky proto, aby ti nebylo smutno. Myslela jsem, že by ti mohl zlepšit náladu. Ale nic jinýho v tom není. Já nevím, kdo zahnal ty Smrtijedy.“
„ Ale co Blas?“trval na svém Harry.
„ Blas? Harry, je to pes. Sice výborně vycvičený, ale pořád jenom pes. Nejspíš jsi to byl opravdu ty a jen si to nepamatuješ, jak říkal Lupin,“ upila z hrnku.
Harry zvedl obočí. „ Jak můžeš vědět, co mi Remus říkal?“
„ Říkala jsem ti Harry, že vím, co se kde děje. To věštění prostě je, že já vím, co se komu kde má stát a když se jim to stane, tak já vím, že se jim to stalo. Vím, že jsi včera měl s Lupinem rozhovor a vím, co jste na něm probírali.“
„ Takže ty víš o všem, co se děje. Víš všechno o mně,“ zarazil se Harry.
„ Všechno ne?“zkřivila trochu obličej. „Občas dokážu říci, co uděláš, co si myslíš a co cítíš.“ Trochu se zarazila. „Je - sice - pravda, že bych ti mohla přeříkat polovinu tvýho života, kdyby tě to zajímalo, ale nerada o tom rozmlouvám. Nevím proč, ale na tebe jsem nějak zvlášť zaměřená.“
„ Počkej! Ty mi chceš říci, že víš všechno….dobře, skoro všechno, co si já myslím, co cítím, co dělám?“zeptal se trochu nakvašeně.
„ Jo,“souhlasila zdráhavě. „ Neber to tak, že se ti hrabu v soukromí.“dodala hned. „Mně se to taky příčí, ale to už jsou prostě moje schopnosti. Říkala jsem ti, že bych se jich nejraději zbavila.“
„ Já ti nevěřím,“zavrtěl hlavou Harry. Nebylo přece možný, aby někdo, koho potkal dvakrát v životě, o něm věděl všechno.
„ Nevěříš? Dobře a když ti připomenu loňské vánoce, místnost nejvyšší potřeby, jmelí a Cho…“
„ Dobrá, dobrá už ti věřím,“zarazil jí, aby to nerozvíjela dál. Na tohle se raději snažil zapomenout.Ušklíbla se.
Chvíli zíral do stolu. „ Ona to ví. Ona o mně opravdu ví všechno. Jak jinak by se o tom dozvěděla, kdyby neměla ty schopnosti? – Nevím, třeba jí to někdo řekl. – A kdo o tomhle věděl, jen Ron, Hermiona, já a Cho. – A možná padesát dalších lidí. Co ty víš komu to Cho řekla? – No dobře, ale třeba kdyby se tohle někde doslechla, jak by mohla vědět o tom, co jsem si povídal s Lupinem. Kdo by jí řekl tohle? – No jo, to je pravda. Ale moment, jestli toho ví tolik, tak musela i vědět, co se stane Siriusovi. A jestli to věděla tak proč tomu nezabránila? A jestli ví, co se ti stane, tak tím pádem musí i vědět jak to dopadne mezi tebou a Voldemortem,“ prolétlo Harrymu hlavou a zalil ho vztek.
„ Chceš mi říct,“vypálil na ni náhle a vystartoval ze židle. „ Že ty jsi věděla, co se stane Siriusovi? Chceš mi říct, že jsi to věděla dopředu a nic jsi neudělala? Chceš mi říci, že ty víš, jak to dopadne mezi mnou a Voldemortem?“ Stál nad ní, vztekem zrudlý až za ušima. Ona zůstávala klidná.
„ Harry, uklidni se. Posaď se. Vysvětlím ti to.“ Ač se mu vůbec nechtělo, tak jí poslechl.
„ Teďka mně prosím tě nech domluvit. Potom ti dám možnost se na mě vyřvat.“ Jeho souhlasu se nedočkala, proto pokračovala. Nadechla se. „ Ano, Harry, věděla jsem, co se stane.“Zřejmě čekala, že po ní vyjede, on však jen sevřel ruce v pěst a snažil se ovládnout. „Věděla jsem, že budeš mít ten sen, že to bude past i to, že tě Sirius půjde zachránit a padne u toho. Ale já to nemohla říci z jednoho prostýho důvodu.
Ať jsi Jiskra nebo Vidoucí, tak máš velmi málo příležitostí udělat něco s tím, co se má stát. Jakmile bych ti to řekla, že to je past, tak by jsi tam nešel, že jo?“Skoro neznatelně přikývl.
„ Sirius by žil. To ano. Ale co ostatní věci?“ Nechápal.
„Je tu spoustu dalších věcí.Ty by ses nedozvěděl o věštbě. Brumbál by nebyl schopný rozhoupat se k tomu, aby ti to řekl. Je mi jasný, že by jsi o ní radši nevěděl, že by ti bylo líp, ale myslím, že i ty musíš uznat, že když už o ní víš, tak ti spousta věcí dává smysl.
Za druhý. Popletal by nepřiznal, že se Voldemort vrátil. Kdyby jste ho nevylákali na ministerstvo, tak jsi byl dál považovaný za lháře a Voldemort by si dál spřádal svoje sítě bez toho, aniž by mu někdo bránil. Malfoy by se dál promenádoval po ministerstvu jako manekýna a tahal by rozumy z každýho blbečka, který by mu věřil.A další a další detaily.
Chápeš, proč jsem s tím nemohla nic dělat? Tomuhle se říká řetězová reakce. A to jsem zmínila jen něco. V podstatě by se změnila celá budoucnost. Víš, co by to znamenalo? Nejenže by všichni věštci měli najednou měli dvojí vidění, z čehož by se jedno mělo stát a to druhé by se stalo. Nastal by zmatek a osudy všech by se změnily. Ale taky za míchání s budoucností bych já byla podle starodávnýho zákona okamžitě odsouzena k trestu smrti.
Budu chápat, když mně teď budeš nenávidět, když jsem nezabránila smrti tvýho kmotra, ale já jsem s tím opravdu nemohla nic dělat.“ Dokončila a jen bez dechu čekala na jeho reakci. On však mlčel.
„ Pochop Harry,“řekla přátelsky. „Kdybych Siriuse zachránila, tak by budoucnost sice mohla být lepší, ale také by mohla být stokrát horší. Sirius by sice žil, ale Voldemort by se tě snažil dostat nějakým jiným způsobem. A tentokrát by mohlo být víc než jeden mrtvý. Všechno, co se děje, má svůj důvod. A teď můžeš začít vyvádět,“dodala. Opřela se o opěradlo a čekala.
Harry nevěděl, co má říci. Zíral do prázdna. Právě měl před sebou člověka, který věděl, co se stane a mohl zabránit tomu, aby jeho kmotr zemřel. „Ona to věděla. Věděla to. Proč s tím nic neudělala. - Hele, jí moc vinu nedávej, byl jsi to hlavně ty, kdo na to ministerstvo lezl. Kdyby ses například učil pořádně nitroobranu, tak by se to nestalo. – Ale ona tomu mohla zabránit. - Ona o tom taky vůbec nemusela vědět, takže se nesnaž svalit vinu na někoho jinýho. – Mohla tomu zabránit! – A proč by to dělala? Proč by kvůli tvému kmotrovi, tedy v podstatě kvůli tvýmu klidu, měnila celou budoucnost a sama si podepsala rozsudek smrti. Můžeš jí být vděčný, že tě alespoň dostala od těch Smrtijedů nebo jsi mohl dopadnout stejně jako Sirius. – Možná by to bylo lepší. Kdyby mě zabili už na tom ministerstvu nebo teď v Doupěti, bylo by to pro všechny lepší. Všem by se ulevilo a přestal bych být na obtíž….“
„ Myslíš?“zeptala se Jean náhle. Celou dobu co přemýšlel, mu hleděla zpříma do očí a Harry se nemohl zbavit pocitu, že mu čte myšlenky.
„ Cože?“vybreptl.
„ Opravdu si myslíš, že by se všem ulevilo?“hleděla na něho nevěřícně.
„ Ty dokážeš číst myšlenky a ne že ne,“ vypálil na ni.
„ Teď jsem je četla. Nebylo to nic těžkýho. Jseš tak roztěkanej, že nedodržuješ ani základní pravidla Nitroobrany a jsi jako otevřená knížka. Já v mysli číst neumím, ale ty máš všechno v očích.“ Harry upřel oči kamsi vedle. ‚Hlavně se na ni nesmíš dívat.‘
„ Opravdu si myslíš, že by se všem ulevilo, kdyby jsi zemřel?“optala se znovu.
„ Ano. Kdyby mně zabili, tak všem ubude spoustu starostí,“vypálil na ni. „Nebudou už mně muset hlídat na každým kroku, mít kvůli mně hlídky, tahat mně z malérů, žehlit moje průšvihy. Měli by o jednu starost míň. A já bych měl klid. Už bych nemusel pořád poslouchat ty jejich lichotky, tolerovat, že se mnou zacházejí jako s miminem a nemusel už bych mít výčitky kvůli Siriusovi, Cedrikovi ani ostatním.“
„ To je pravda, kdyby jsi se nechal zabít, tak by jsi měl klid.“Souhlasila klidně. „Ale nemyslíš, že by jsi tu někomu scházel?“
„ Ne. Nikoho nemám,“ řekl naprosto vážně. Chvíli si hleděli do očí a potom se Jean trochu smutně zasmála.
„ Proboha, Harry, a to jsem si o tobě myslela, že jsi inteligentní.“ Nechápal. „ Harry, ujišťuji tě, že ty jseš ten poslední, kdo by nikoho neměl. Kdyby se tobě něco stalo, tak to ublíží více lidem než kolik si dokážeš představit.“ Nechápavě na ni hleděl..
„ Ty si to opravdu neuvědomuješ? Nedochází ti, kolik lidí tě tu má rádo? Přišel jsi o rodiče a o kmotra a myslíš si, že tu nikoho nemáš?“ zírala na něho nevěřícně. „ Máš Harry. Máš tu víc lidí než si uvědomuješ. Přátele.“Odmlčela se a když nic neříkal, pokračovala.
„Ron i Hermiona by pro tebe byli ochotni skočit do ohně. Bez legrace. Loni jsi na ně řval, byl jsi na ně hnusnej a oni neřekli ani popel.Molly tě má jako syna, stará se o tebe jako o vlastního. Všichni Weasleyovi tě počítají do rodiny. Pro Lupina jsi teď všechno.Umíral hrůzou, když tě nemohli najít a i přesto, že z toho měl problémy, tak prosadil, že tě nechají u strýce, protože sis to TY přál. Brumbál dělá všechno možný i nemožný, aby tě ochránil. Ten už by musel oslepnout, jak nad tebou pořád zavírá oči. Figgová tě hlídá odmalička. Hagrid se ti snaží pomoci, jak jen to jde. Tonksová, Kingsley. McGonagallová. Ta by tě mohla za ty tvý průšvihy už dávno potopit a místo toho přísahala, že z tebe udělá Bystrozora. Mám pokračovat?“dokončila bez dechu. Harry sice věděl, že ho ostatní chrání, ale nikdo to nebral z tohohle úhlu pohledu.
„ Dělají to, protože musí,“šeptl.
„ Blbost! Harry, kdyby tě nenáviděli, tak je nikdo nedonutí k tomu, aby pro tebe tohle dělali. Myslíš si, že by riskovali život kvůli někomu, kdo jim je lhostejný? Že by se o tebe starali kvůli tomu, že jsi slavný nebo že to dostali rozkazem? Ne, Harry. Většina to dělá kvůli tobě. Protože tě mají rádi.“ Chvíli mu hleděla do očí.
„Harry, věř mi,“položila mu svoji ruku na jeho. „ Ty jsi ten poslední, kdo by byl sám. To bych mohla říci já. Nebo Lupin. Jak si myslíš, že mu je? Je sám.Rodiče mu zemřeli, v podstatě je prokletý a z jeho třech přátel je jeden zrádce a dva jsou mrtvý.“Odmlčela se. „Jediný, kdo mu zbyl, jsi ty. Jak si myslíš, že se cítil, když jsi ho požádal, aby tě vzali do Řádu? Jak si myslíš, že mu bylo, když ti musel slíbit, že se tě pokusí dostat někam, kde budeš v neustálém nebezpečí?“ Opět nastala pomlka. „ Tobě skutečně nedošlo, po tom, co jsi dneska a včera slyšel a viděl loni, když si našel Molly s tím bubákem, že jim na tobě tolik záleží?“
„ Ne,“přiznal se Harry chabě. Bylo mu nanic.
„ Tak si to, prosím tě, uvědom,“řekla mu. „ A prosím tě mi něco slib.“počkala, dokud na ni nezvedl zrak. Jestli dostaneš možnost, tak se nenechávej zabít schválně. Vím, že jsi nad tím uvažoval. Že se hodně často zabýváš myšlenkou nechat se zabít. Ale nedělej to, pro všechno co ti je svatý. Nezpůsobuj ostatním bolest,“dodala mírně.
Harry nevěděl, co má dělat. Zíral do stolu a v hlavě si nadával do tupců, blbců, idiotů a spousty dalších. Jak mohl být tak slepý a tohle si nikdy neuvědomit? Jak mohl být tak sobecký a neuvědomit si, že Sirius byl Lupinův nejlepší přítel? Jak mohl být tak blbej a neuvědomit si, co pro něho všichni dělají? Jak všem ubližuje?
Nevěděl, jak dlouho tam takhle seděl, hlavu měl sevřenou v dlaních a teprve po dlouhé době si uvědomil, že mu po tvářích tečou slzy.
Konečně se vzpamatoval. Zvedl hlavu. Byl v kuchyni úplně sám. Vůbec si nevšiml, kdy Jean odešla. Neměl ponětí, jak dlouho tam civěl do dřeva. V kuchyni teď byla tma a naprosté ticho. Jen skomírající oheň ozařoval několik prázdných židlí.
Vstal. Zavrzání jeho židle mu připadalo jako strašně hlasitý zvuk. „ Nejspíš bych už měl jít nahoru. – Co tam? – Slíbil jsem přece Billovi, že přijdu za chvíli. – Ta chvíle už je stejně v trapu. Teď už je jedno, jestli tu zůstaneš nebo ne. – Měl bych jít spát. – Stejně neusneš. Budeš tam akorát čučet do stropu a poslouchat jak ostatní v klidu spí. Zůstaň tady. – A co tady? Tady budu taky jenom zírat do stolu a přemýšlet nad vlastní tupostí. – Můžeš klidně nadávat. Tady nikoho budit nebudeš. – Kdybych nebyl zbabělec, tak bych se nejraději sám zabil. - A jsme zase u toho.“protáhl jeden jeho hlásek. „Náš slavný Harry Potter se lituje a touží po smrti. Kdo mu pomůže od JEHO problémů a JEHO svědomí? Kdo mu podá pomocnou ruku nebo mu pomůže se odprostit od svých povinností a zanechat všechny jeho přátele ve smutku a bolesti, zatímco on už bude kdesi bezstarostně a bez výčitek čuchat ke kytičkám ze spodu? Přestaň už se zatraceně litovat!!! – A co mám podle tebe tedy dělat? – Můžeš třeba začít tím, že Remuse požádáš o to, aby se tě nepokoušel dostat do Řádu, aby jsi mu ulehčil jednu starost a sám sis přestal hrát na hrdinu. Potom by jsi mohl poděkovat Ginny, že se o tebe starala, alespoň trochu říci díky Jean a v neposlední řadě by jsi mohl posbírat trochu rozumu a přestat vyvádět ty tvoje ztřeštěnosti ať nepřivodíš Hermioně srdeční šok.“
Harry si vůbec neuvědomoval, že zatímco se hádá sám se sebou, chodí dokola kolem stolu a sleduje vlastní nohy. „ Ach jo, já jsem takovej… takovej… Jdu si lehnout.“ Už se natahoval po klice, když ho zastavilo náhlé vyšlehnutí smaragdových plamenů. Otočil se.
Za chvíli se z krbu vynořil malý stín. Pes. Vyšel z ohniště a řádně se oklepal, aby ze sebe dostal saze. Radostně se zatočil dokolečka.
„ Blasi?“vypálil ze sebe radostně Harry. Pes se na něho vyřítil se štěkotem a srazil ho opět na zem. „Blasíku, kde ty se tady bereš?“vypravil ze sebe, zatímco mu pes olizoval obličej. Alespoň nějaký důvod k radosti. Vzápětí se plameny opět rozzářily a z krbu vyšla další osoba. Rozhlédla se. „Bla…“Jean se začala smát. „ No tak, Blasi, nech toho,“poručila s úsměvem. Pes na ni pohlédl, Harryho naposledy olízl a potom se vydal ke své paničce. „Taky hodnej.“
Dívka pomohla Harrymu na nohy.Byla převlečená do džínsů, trička a košile a přes rameno nesla obyčejnou mudlovskou cestovní tašku. „ Myslela jsem, že už budeš spát. To jsi tady celou dobu přemýšlel?“
„ Asi jo. Vůbec jsem si nevšiml, kdy jsi odešla,“utíral si tvář do rukávu.
„ To se nedivím. Byl si úplně mimo, tak jsem tě radši nechala být. A došla jsem si pro svýho miláčka,“ klekla k chlupáčovi, který lítal mezi nimi jako splašený. „ No tak, uklidni se. Taky tě zase ráda vidím, ale zklidni se,“ napomenula ho.
„ Chtěl jsem ti poděkovat,“řekl po chvíli Harry, když sledoval, jak spolu ti dva blbnou.
„ Za co?“nechápala.
„ Za všechno. Za to, že jsi mně ohlídala před těma Smrtijedama. Asi bych je přece jenom nezvládl.Taky, že jsi zpříjemnila ty šílený dny u Dursleyů a taky že jsi řekla něco, na co bych asi sám nepřišel,“přiklekl k ní a taky začal chlupáče hladit. Podívala se na něho.
„ Nemáš vůbec zač,“odvětila a usmála se. „ Takový poděkování bych od tebe nečekala.“
„ Já taky ne,“řekl si Harry v duchu. Chvíli oba mlčeli.
„ Opravdu jsi chodila s Remusem do školy?“zeptal se.
„ Jo. I když na to nevypadám. Jsme stejný ročník. Byli jsme ve škole přátelé.“
„ Jestli jsi se ale přátelila s Remusem, tak…“soukal ze sebe.
„ Tak jsem musela znát Siriuse i Jamese. Ano. Znala jsem i tvojí mámu. Lily.“ Harry si myslel, že bude následovat známá fráze o tom, jak je rodičům podobný. Ale ono nic.
„ Strašně mi připomíná Siriuse,“pohladil Blase po čumáku.
„ Čmuchala? Nedivím se ti. Mně taky. Možná proto jsem si ho tak oblíbila, že mi ho taky připomínal. Stačila by jenom dlouhá srst, černá barva a schopnost se přeměnit na člověka.“ Vzdychla.
„ Takže ty jsi věděla, že jsou zvěromágové?“
Přikývla.Padlo na ně tak trochu trapné ticho.
„ Možná už jsi měl jít spát, Harry,“řekla zakrátko.
„ Nejsem una-ve-nej,“široce zívl.
„ To vidím. Měl by jsi jít. Už je pozdě.“
„ Kolik je?“
Podívala se na hodinky. „ Čtvrt na dvě. Páni. Neříkal jsi Billovi, že se hned vrátíš?“ zvedla obočí.
„ No jo, asi půjdu.“
„ Tak dobrou.“ Vyšel z kuchyně, proplížil se kolem zataženého závěsu a vydal se po schodech nahoru. Když vcházel do pokoje, už tam byla tma. Měl v hlavě strašný zmatek, teď by se mu hodila Myslánka. Po tom, co všechno vyslechl, byl dost nerozhodný a roztěkaný, ale na druhou stranu byl rád, že mu konečně někdo řekl pravdu a otevřel mu oči…
Harry se plížil ztichlým pokojem. Když otevřel dveře z chodby, viděl, že spáči jsou rozmístěni všude po zemi, takže musel našlapovat velmi pomalu a opatrně. Rozsvěcet nechtěl. Nehodlal všechny budit o půl druhé v noci. Dostat se potichu až k připravenému lůžku na druhém konci pokoje se mu zatím dařilo.
„ Tak tomuhle ty říkáš za chvíli?“ozval se hlas odkudsi ze tmy. Harry, který právě po špičkách překračoval kohosi ležícího, leknutím zavrávoral a měl co dělat, aby to vyvážil.
„ Au, někdo mi stojíte na vlasech.“
„ Hej, to je moje ruka,“
„ Kdo to tu je?“
„ Ááá, Rone!“
„ Charlie, nech toho.“
„ Rozsviťte!“ Kdosi pronesl zaklínadlo a světlo se rozsvítilo.Všichni se rozhlíželi, kdo způsobil takový rumraj a začali se chechtat. Pohled na Harryho byl opravdu zajímavý. Stál předkloněný s jednou nohou mezi Ginny a Ronem, druhou nohu měl zvednutou do vzduchu a rukama se opíral o zem, každou z jedné strany Ginniny hlavy.
„ Ty máš tak blbý fóry, Bille,“ vzdychl Harry a měl co dělat, aby se taky nezačal chechtat.
„ Promiň, nenapadlo mě, že tě to tak vyděsí.“
„ Cvičíš balet Harry?“chechtali se dvojčata.
Harry se už už chtěl zhoupnout zpět na nohy, bez toho aniž by vzbudil Ginny. Jenže ta se náhle pohnula a upřela k němu oči.
„ Ahoj Ginny,“usmál se na ni.
Zamžourala. „ Áááá,“ dívka strašně zařvala a vrazila mu řádnou facku.
„ Pěkně ségra!“vypálili svorně Fred s Georgem.
Harry se převážil dozadu. K jeho smůle šlápl na Ronovy nohy a natáhl se na záda. „ Au,“ vykřikli oba svorně. Všichni starší bratři se lámali smíchy, Ron si držel bolavé nohy, Harry nevěděl jestli si má svírat natlučené pozadí nebo pusu, o které si myslel, že už v ní nemá ani jeden zub. Hermiona vylezla z pod své deky a po čtyřech se lezla podívat co se jim stalo a Ginny se s dlaní přes obličej omlouvala. „ Promiň, Harry. Já jsem se jen strašně lekla. Promiň.“
„ Ukaž, Harry.“
„ To je dobrý, Her…“
„ Co je to tu za kravál?“ ozval se zvenčí silný výkřik.
„ Mamka,“šeptl Charlie. V mžiku byli všichni na svých místech. Světlo náhle zhaslo a místnost se ponořila do naprosté tmy a ticha. Dveře se pomalu otevřely. Chvíli bylo ticho. Všichni spokojeně oddechovali a předstírali spánek. Dveře se opět zavřely a tlumené kroky se vzdálily. „ Lumos,“ozvalo se tiše. „ Lumos,“ řekl další. Všichni rozsvítili svoje hůlky.
„ Jak to děláš, Harry, že o tobě vždycky ví celý dům?“optal se ho tlumeně Bill. Všechny zraky se upírali na něho. „ Ani sám nevím,“odvětil Harry a hladil si bolavou tvář. Nikdy by od dívky typu Ginny nečekal takovou prdu.
„ Tak co ses dozvěděl? Doufám, že toho je dost.“
„ Co jste tam spolu vyváděli takovou dobu,“přidal se Charlie
„ Nic, ale dozvěděl jsem se spoustu…ehm…jak bych to řekl…užitečných věcí.“
„ Co například?“
„ Soukromá záležitost,“pokusil se Harry vyhnout odpovědím.
„ Jo tak soukromá…?“zašklebil se Bill a z nějakého důvodu sklouzl pohledem na Charlieho.
„ Fajn,“vyhrabal se z pelechu. „ Teď jdu tahat rozumy já.“
„ Chudák, Jean, „prohlásila Hermiona, když ze Charliem zacvakli dveře. „Ta se dneska moc nevyspí.“ „To ať si vyříděj spolu. Tak mládeži a teď už na kutě. Zítra se vstává brzo,“ řekl Bill a zhasl hůlku.
„ Ty zítra vstáváš brzo. Ne my,“opravil ho Fred a společně s Georgem napodobili bratra. Zbytek udělal totéž. Harry si ještě převlékl do pyžama a zahrabal se do deky.
„ Harry?“ozval se po chvíli slabí hlásek. „ No?“zvedl hlavu a málem vrazil do Ginny, která se nad ním skláněla. „ Harry, promiň. Já jsem opravdu nechtěla. Ty jsi mně jen strašně vyděsil.“
„ To je dobrý, Ginny.“
„ Bolí to moc?“
„ Trochu,“zalhal. Nechtěl říkat, že má pocit, že mu upadne pusa. „Ukaž,“pohladila ho po tváři. Zaťal zuby, aby nevykřikl, ale musel přiznat, že její dotek byl velice příjemný. Nedělal nic. „ Dobrou.“ Dívka ho přátelsky políbila a odplížila se pryč. Harry trochu ztuhl.
„ Co to mělo znamenat? – Co asi, Einsteine. Přišla se ti omluvit za to, že ti málem vyhodila pusu z pantu. – Myslím ta pusa? – No co, tak ti dala pusu na tvář, aby se ti omluvila. – Ale co když to byla… - Hele, víš co? Zklidni hormony a koukej spát. Dneska už jsi toho napáchal až až.“
- by Blesk-