6.kapitola - Staronová známá
„ Rone, ty jsi…?“
„ Jo, jsem,“ souhlasil domnělý spáč a s obtížemi se posadil. Harry se zvedl z podlahy a přešel si sednout na postel.
„ Je ti líp?“ optal se, aby řeč nestála.
„ Bylo,“ opravil ho druhý a rovnal si polštář pod záda.
„ Je ti hůř?“
„ Hůř.“
„ Tak to jsme dva,“ souhlasil Harry. Zíral směrem ke dveřím, kde před chvíli zmizela obě děvčata. Po tom, co právě vyslechl, se mu zdálo, že na světě nedokáže být větší blbec než je on. „ Nikdy by mně nenapadlo…“
„ Mně taky ne,“ odpověděl přítel dřív než Harry stačil dokončit větu. Zírali do prázdna a mlčely.
„ Ginny… i Hermiona…“ koktal ze sebe fascinovaný Harry, jako by se přítele chtěl zeptat, zda se nepřeslechl.
„ Ginny i Hermiona,“ souhlasil druhý. Zdálo se, že oba myslí na totéž.
„ Kdyby měl někdo z nás umřít,“začal po chvíli opakovat Harry. „ Doufám,… že to budu já… Bylo by to pro mě snažší,… než kdybych viděla někoho z nich mrtvýho…Ty vole.“ Dokončil a s vyvalenýma očima zíral do země.
„ Ty taky,“kývl Ron hlavou. Mlčeli.
„ A všimnul sis,“začal po chvíli Ron, „že ona by byla pro mě ochotná riskovat vyloučení z Bradavic? Kdyby na mně dole použila to kouzlo, tak by dostala druhou výstrahu a pochybuju, že by k ní na ministerstvu byli tak shovívavý jako k tobě.“
Druhý přikývl. Potom se zarazil. „ Jak víš, že by to bylo podruhý? Vždyť jsi spal.“
„ Nespal.“
„ Takže si slyšel…?“
„ Slyšel.“
„ Všechno?“
„ Všechno.“
„ To je v pr…“ Harry zabořil hlavu do dlaní.
„ To je,“ souhlasil Ron. Drahnou chvíli mlčeli. „ Ehm, Harry…ta věštba…“
„ Nechci o tom mluvit!“ Přerušil ho černovlasý. „ Vlastně jsem rád, že jsi to slyšel. Nebudu to muset vysvětlovat podruhý. Jestli tě můžu poprosit, tak se na to neptej. Hlavně nechci, aby o tom věděl ještě někdo další.“
„ Jasný. Bez problému.“ Odmlčel se. „ Chudák Hermiona, má toho opravdu dost.“
„ Hm a já jí rozhodně nepřidal. Začíná to jít od deseti k pěti. Nejradši bych odtud vypadl pryč,“ zvedl se a začal přecházet po místnosti. „ Jsem tu necelej jeden den a už toho mám plný zuby. Všechno, co jsem tady řekl nebo vyslechl mi…mi akorát přidalo starosti. Teď bych potřeboval Jean nebo alespoň Blase. Kdepak asi chudáček je?“
„Tu tvoji Jean mi budeš muset někdy představit. Třeba příští prázdniny,“ prohlásil Ron a snažil se trochu protáhnout.
„ Pokud se příštích prázdnin dožiju,“ šeptl si Harry. Jeho kamarád už nestačil nic říci, protože se znovu otevřely dveře a dovnitř vpadla Hermiona.
„ Harry! Hledali jsem tě. Kam jsi šel?“kamarádka se k němu hned vrhla, jako by se bála, že sebou každou chvíli sekne.
„ Já jsem…já jsem,“ hodil pohledem na Rona, ale ten pouze pokrčil rameny. „ Byl jsem se podívat, jak se daří Klofanovi, ale nebyl tam.“Vypravil ze sebe.
„ Klofana jsme pustili,“houkl na něho raněný. „ Charlie ho právě letěl vypustit do jedný kolonie v Polsku.“
„ Rone, Rone,“ vrhla se na něho Hermiona a řádně ho objala. „ Jak ti je?“
„ Dobře,“valil oči, když ho přitiskla tak pevně, že mu málem přelámala žebra znovu. „Dobře, jen mně, prosím tě, pusť,“ cedil přes zaťaté zuby. Dívka ho pustila ze svého objetí. „Už je mi dobře. Můžu i normálně dýchat. Takže v pohodě. Jen mám pořád pocit, že mám v těle permoniky.“
„ To je běžný. To jak se ti léčí ty kosti. Rone, mně to opravdu tak mrzí, že kvůli mně musíš trpět.“
„ Ale prosím tě Hermi,“ mávl rukou. „ Už mi bylo i hůř. Ale jenom. Až tě budu příště štvát a budeš se mně chtít zbavit, tak to udělej míň nápadně, jo?“
„ Dobře,“zasmála se. „ A jak jsi dlouho vzhůru?“
Ron hodil očkem po Harrym. Odpověděl mu stejně jako on předtím jemu. „ No, Harry mě vzbudil, když přišel. To bylo chvíli před tebou.“
„ Jo , vůbec proč jste mě hledali?“zeptal se Harry, posadil se vedle kamarádky na postel a doufal, že předchozí téma zamluví.
„ Ginny ti zapomněla říci, že si máš vzít lék.“ Harry se zatvářil kysele. „Mysleli jsme, že jsi dole. Ale nenašli jsme tě tam.
Tam je teď pořádný zmatek. Rada se přesunula na dnešek, takže se sem všichni trousí.“
Harrymu poskočilo srdce. Už dneska se možná bude jednat o tom, jestli se stane nebo nestane členem. „ Nedělej si moc veliký naděje. I když jsi toho dokázal hodně, tak nezapomeň, že jsi pořád nezletilý,“říkal si v hlavě.
„ Už se vrátil i Charlie, ale zase s Billem někam zmizeli.“ Hermiona jim začala říkat kdo všechno teď dole je, kam kdo odešel, co zaslechla a tak dále. Asi v půlce se tam objevila Ginny a Harry musel vypít další nechutné léčivo. „ Ble.“
„ Dojdu dolů pro nějaké jídlo, máma říkala, že nám udělá nějaké sendviče, protože dole je šílený provoz a nenajedli by jsme se…“ Natáhla ruku po klice, ale než to udělala, tak se dveře rozletěly dokořán.
„ Promiň Ginny,“ ozval se ženský hlas. Do pokoje nakoukla jakási osoba. Byla menšího vzrůstu a přes kapucu cestovního pláště, který měla na sobě, jí nebylo vůbec vidět do obličeje. „ Ahoj Harry. Rone, nevíš, jestli už to začalo?“ Vychrlila ze sebe.
„ Ještě ne, ale už jsou všichni dole.“
„ Sakra,“zaklela žena. „ Díky, Hermiono.“ A s těmi slovy zmizela z pokoje.
„ Vy jí znáte?“ Vypálili všichni na ostatní.
„ No já tedy ne. Co ty Rone? Harry?“ Zavrtěli hlavou.
„ No na mně nekoukejte?“ ohradila se Ginny a zmizela z pokoje.
„ No, ona nás zná, tak se potom někoho zeptáme,“ usoudila Hermiona. Za chvíli se vrátila Ginny s celým velkým tácem vynikajících sendvičů. Zbytek odpoledne seděli, jedli a povídali. Kolem třetí hodiny se k nim přidali i Fred s Georgem, kteří se vrátili ze svého obchodu a přinesli několik novinek. Harry měl tu čest (nebo smůlu) je jako hlavní sponzor vyzkoušet jako první. Dvojčata se opravdu překonala. Ať už se jednalo o Samomluvící koláčky, které když jste snědli, tak jste po chvíli ze svého žaludku slyšeli vlastní hlas nebo Dusivé kuličky, po kterých jste zmodrali, jako by jste se dusili či práškové bonbony, po jejichž pozření jste při každém slově mávali ušima. Vrcholem všeho však byly Dvojicí kapsle. Jejich vtip spočíval v tom, že jste se rozdvojili a vaše přesná kopie se chovala jako vy.
„ Jo, jsou skvělý, ale nejdou ještě do prodeje,“zkoumal si Fred své rozdvojené já.
„ Proč?“
„ Ještě mají svoje mouchy. Teď se to sice povedlo, ale někdy se stane, že kopie má třeba jen jednu ruku nebo není schopná se pohybovat a my ještě pořádně nevíme, co to způsobuje,“ vysvětloval George.
Čas jim utekl vcelku rychle. Bylo už k večeru, když se ve dveřích objevila hlava paní Weasleyové.
„ Tak mládeži, nechcete jít dolů na večeři? Je docela klid, tak pojďte.“
„ Vždyť my na radu nesmíme,“ozvala se Hermiona.
„ Rada ještě nezačala,“oznámila paní Weasleyová s úsměvem.
Všichni se zvedli ( Ron s tím měl stále trochu problémy) a sešli dolů do kuchyně.
Klid tam sice byl, ale taky tam bylo narváno. Harrymu se hned zazdálo, že tam je místnost větší než obvykle. Stůl uprostřed byl obsazen zbytkem rodiny Weasleyů, Moodym, profesorkou McGonagalovou a Tonksovou. Všichni z Ronovy rodiny se s nimi radostně přivítali. Pan Weasley ho poplácal po rameni a s úsměvem mu řekl, aby už je víc takhle neděsil, Percy ho přivítal svým škrobeným pohledem a Charlie, víc opálený, než koho kdy Harry viděl, si s ním potřásl rukou. „ Dlouho jsme se neviděli.“
Moody sjel Harryho strohým pohledem, ze kterého chlapec poznal, že se přednášce stejně nevyhne a profesorka přeměňování se mile usmála. Zbytek přítomných seděl na četných židlích a křeslech podél zdí. Byli tu všichni z Harryho loňské gardy jako Kopál, Jonesová, Kingsley a mnozí další. Když vešli, všichni k nim zvedli zraky.
Mnohé z nich Harry znal pouze od vidění. Všichni si prohlédli příchozí, někteří si něco zašeptali a poté se dál tlumeně bavili mezi sebou, pročítali různé pergameny, večeřeli nebo jen tak zírali do prázdna. Zřejmě na něco nebo někoho čekali.
V tichosti snědli večeři a poté zůstali sedět a čekali, co se bude dít. Netrvalo to až tak dlouho, když v krbu vyšlehla smaragdové plameny a vystoupila z nich vysoká hubená postava.
„To je dost Brumbále,“ houkl jakýsi muž z rohu místnosti a ostatní souhlasně zamručeli.
„ Omlouvám se, že jsem vás nechal tak dlouho čekat. Nutné pracovní záležitosti,“ odvětil Bradavický ředitel a očišťoval si plášť od sazí. „ Jsem rád, že jste tu na mně počkali. Potřeboval jsem vám sdělit několik věcí.“
„ Děcka nahoru,“rozkázal paní Weasleyová.
„ V pořádku Molly, mohou tu zůstat, nebudu mluvit o závažných věcech, to až zítra,“ uklidnil jí Albus. „ Zítra?“zašumnělo davem.
Ředitel přejel pohledem po přítomných studentech a u Harryho se pohledem chvíli zastavil.
„ Tak tedy,“začal.„ Zkrátím to, vidím, že mnozí z vás jste unavení. Hlavní zpráva. Kvůli nutnosti přítomnosti našeho zvěda a několika dalších osob se rada přesouvá na zítřek na poledne, abychom vyhověli jejich potřebám. Vím, že je to neustálé přesouvání otravné, ale je to nutné.Zvedl hals, aby přehlušil nevrlé brblání. „Žádám prosím tedy všechny přítomné, aby se dostavili zítra nejpozději do tři čtvrtě na dvanáct. Buďte dochvilní. Doufám, že se dostaví všichni kromě těch, kteří mají službu.
Nemusím doufám opakovat, o koho se jedná?“pohlédl na několik ze sedících a ti zavrtěli hlavami. „ Jistě všichni víte, že nám jedno hlídkové místo odpadlo,“opět pohlédl na černovlasého chlapce a tomu hned došlo, jaké místo má na mysli. „ A tudíž se tyto hlídky rozdělí na určená místa. Taky se potřebuji zeptat – Našli jste toho záhadného kouzelníka?“ otočil se k ženě oděné do fialového hábitu. Postavila se.
„ Ne. Zkoušeli jsme všechny prostředky, ale v okruhu dvou mil od Kvikálkova se nenalézá žádný kouzelník, o kterém bychom neměli informace. Teď už ne,“dodala.
„ Zmizel tedy.“
„ Ano. Zmizel. Nejspíš ještě v době, kdy tam byl Potter. Poslední záznam o jeho přítomnosti máme z šestnáctého července. Víc nic.“
„ Děkuji za snahu, Luci a teď…Kde je Mundungus?“všiml si náhle absence jednoho z členů. Ostatní se rozhlédli a pokrčili rameny.
„ Nejspíš zas někde něco výhodně nakupuje,“ zavolal Jonny Nighty a ostatní se zasmáli.
„ Ano, ano jistě. Jeho výhodné nákupy. Mohu vás požádat Jonny a Miku, abyste ho nalezli a zítra ho sem dopravili pokud možno ve střízlivém stavu? Budeme ho potřebovat. Děkuji.“ Harry zaslechl mumlání osloveného muže ve smyslu, že po nich Brumbál žádá nesplnitelný úkol.
„ Tedy, opakuji, že služby zůstávají stejné a jen vy dva se přesunete na stanoviště číslo pět. Jasné.“ Dva oslovení přikývli. „ Chci vás také připravit na to, že se zítřejší porada může protáhnout až do pozdních nočních hodin. Máme toho opravdu hodně na programu. A tudíž opět apeluji na vaši přítomnost. Prosím, abyste o přesném čase obeznámili i nepřítomné.
Teď bych si potřeboval vyslechnout nějaké informace od našich spojek, kdo je unaven nebo má jinou práci, může odejít. Ještě jednou vám děkuji.“ Mnoho členů se zvedlo a buď se přemístilo jinam nebo se po dohodě s Molly (která tu teď byla v podstatě paní domu) odešli uložit k spánku. K Brumbálovi se nahrnulo několik členů a začali o čemsi hovořit.
„ Proč mu tak záleží na tom, aby tu byli všichni. I minule tu přece nebyli všichni,“ šeptl Harry Ronovi.
„ Tohle je hlavní schůze,“odpověděl Bill. „ Ty jsou asi jenom dvakrát třikrát do roka a jsou to v podstatě ty hlavní schůze. Proto je dobře, když je na nich co nejvíc členů.“
Rozhovor s ředitelem netrval ani tak dlouho. „ Dobře, Charlie, děkuji ti za pomoc,“ řekl nakonec ředitel a malý hlouček se začal rozcházet.
„ Málem bych zapomněl,“přerušil Brumbál všeobecný šum. „ Ještě než se všichni rozejdete, rád bych vám před zítřejší radou představil nového člena Fénixova řádu.“ Šum rázem utichl. Někteří už sice byli na odchodu, ale zůstali stát na místech. Byli zvědaví, o koho se jedná. Harrymu se obrátil žaludek naruby. „ To není možný, určitě to nejsem já. Lupin s Brumbálem určitě ještě nemluvil.“ Blesklo mu hlavou. „ Kde je vůbec Lupin?“zeptal se.
„ Nemám ponětí,“odvětili ostatní a pokrčili rameny.
„ Tedy není to úplně nový člen,“pokračoval ředitel a Harrymu spadl ze srdce ohromný kámen. Představa jak by na jeho případnému přijetí reagovala Hermiona ho děsila. „Pracuje pro nás už skoro dva roky,“pokračoval Brumbál „ale nejspíš ho mnozí neznáte. Přesněji řečeno ji.“ Pokynul postavě čekající v koutě a ta se zvedla a přešla k němu.Přítomnými projel šum. Harry, Ron, Ginny i Hermiona jí poznali, byla to ta žena, která je oslovovala nahoře v pokoji.
„Konečně zjistíme, kdo to je.“
Přešla k Brumbálovi a odkryla svoji tvář.
Byla to velice mladá žena.Dokonce snad ještě dívka.Byla silnější postavy s krátkými rozčepýřenými hnědými vlasy. Podívala se na Harryho. Měla veselé oči a příjemný úsměv…Sakra, kde já už ji viděl?…Žena na něho mrkla a Harrymu spadla brada až na podlahu a naprosto ztuhl.
„ Představuji vám Jean Liz Parkerovou,“ dořekl ředitel.
„ Jean?“vypálil ze sebe Harry. Naštěstí se zvedl takový šum od vrzání židlí a spěšných kroků, že to slyšeli pouze ti, kteří seděli vedle něho.
„ Ty jí znáš?“zeptala se Hermiona.
„ To je ta tvoje Jean?“ vyvalil oči Ron.
„ Jo,“ odvětil Harry a zíral na příchozí jako na přízrak.
„ Neříkal si náhodou, že to je mudla?“
„ Jo.“
„ To ti řekla?“
„ Jo.“
„ Takže ti lhala?“
„ Jo.“
„ Umíš něco jinýho než jo?“
„ Jo,“ohradil se Harry a konečně od ní odtrhl oči.
„ Tak kdo to je?“domáhala se Hermiona.
„ Moje sousedka,“ řekl Harry a dívka taktéž vyvalila oči. „To mi alespoň řekla. Bude mít co vysvětlovat,“ řekl nabručeně. Nevěděl, jestli ho víc potěšilo, že jí opět vidí nebo víc naštvalo, že mu lhala a vodila ho za nos.
„To snad není možný. To nemůže být ona. – Tak kdo to podle tebe je? Její dvojnice?“začal se opět hádat ve své hlavě. „ Třeba má dvojče. Jo, jo, určitě to je její dvojče. Vždyť Jean měla dlouhé vlasy. – Myslíš, že by se dvojčata jmenovala Jean a Jean? O tom silně pochybuju. – Proč by mi ale lhala? – Proč ti všichni vždycky lhali? Na rozkaz Brumbála. A jestli je členem Řádu, tak myslím, že to je jasné. – Ale vždyť ona ani nevěděla, co to je hůlka. – Naivo. Kdyby to nevěděla, tak tu asi teďka není. Prostě to jenom hrála, to je všechno. Chtěla se k tobě dostat a mít tě co nejvíc pod dohledem. – Ale proč mi to sakra neřekla? Proč mi lhala? – Nevím, třeba proto, aby jsi jí neutíkal jako těm ostatním, co tě hlídali. – Kdyby mně hlídala s ostatními, tak by ji museli znát a Brumbál by ji nemusel představovat. – Hm, tak já nevím. Tak se jí prostě zeptej. – A taky že zeptám.“
Nehodlal tu však dělat scény. Byl rozhodnutý počkat si, dokud tu nebude tolik lidí.
„ Arture, nezdá se ti příliš mladá na to, aby byla v Řádu?“slyšel Harry za sebou strachovat se paní Weasleyovou.
Brumbál právě Jean představoval několika členům, které ani on sám řádně neznal. Ti se potom sebrali a odešli pryč. Poté už tu zůstal, jak to Harry nazval, jen základní pilíř Řádu.
Představování pokračovalo rodinou Weasleyů.(Moody se během večeře někam ztratil.)
První byl na řadě opatrovník draků. Vstal od stolu.
„ Charlie, my jsme se tak dlouho neviděli,“usmála se a objala jednoho z Ronových bratrů. Toho zřejmě představovat nemusel.
„ J. (čtěte Džej – poznámka autora)Tak rád tě vidím,“ oplatil jí Charlie úsměv i objetí.
„ Jak se koukám, tak vy se znáte,“ řekl Brumbál.
„ Jo, známe se z Rumunska,“ otočil se zpět z muže na dívku. „Škoda, že jsi tam nezůstala déle, odjela si právě v tom nejlepším.
„ Škoda,“vzdychla. „Tak mi to potom všechno povíš.“
„ Jo, představím tě naší rodině.“ujal se Charlie role hlavního představovače. „Tak tohle jsou máma s tátou.“ Oba rodiče se prodrali dopředu a podali dívce ruku.
„ Pane Weasley, paní Weasleyová.“potřásla si s nimi Jean.
„ Stačí Molly, drahoušku,“ usmála se žena. Zdálo se, že novou členkou řádu, které nevypadala o mnoho starší než Harry či Ron, přijala okamžitě jako člena rodiny.
„ Artur.“
„ Jean,“oplatila jim příjemně nabídku na tykání.
„ Zkráceně J,“ upřesnil Charlie. „ Tak dál, tohle je…“
„ Bill Weasley,“dokončila dívka a potřásla si rukou s dalším členem rodiny. „ Prefekt, primus, zaměstnanec Gringottovy banky,“ Bill byl polichocen, jejími znalostmi. „A v současné době učitel Fleur Delacourové.“ Všichni se zasmáli jen Bill sjel svého bratra výhružným pohledem.
„ Já jí to neřekl,“ bránil se. Dívka zatím přešla dál.
„ Percy Weasley, prefekt, primus a v současné době hlavní vedoucí ministerské kanceláře Korneliuse Popletala.“Představil se další z bratrů škrobeně. Jean mu jenom zdvořile potřásla rukou.
„ Ještě jsi zapomněl říci Percy Ignacius,“ zavrčel Charlie. Teprve teď si Harry uvědomil, že i přes to, že se Percy vrátil do rodinného kruhu a už zřejmě nepovažoval svoji rodinu za lháře, většina členů se s ním odmítala bavit a odpustit mu jeho podraz.
Na řadu přišla dvojčata. „ Ááá. Naši školní uprchlíci Fred a George Weasleyovi. Nevím sice, který z vás je který, ale ujišťuji vás, že mezi kouzelníky už jste pomalu legendy a ten váš obchod jakbysmet.“
„ To nás velice těší, přijďte příští týden…“
„ V Kratochvílích kouzelnických kejklí budeme mít velké slevy a nové zboží.“ Využili hned příležitosti mladí obchodníci. Jejich matka sevřela naštvaně rty, ale neřekla nic. Jean se ještě zasmála něčemu, co jí dvojčata řekli a potom se otočila k dalšímu sedícímu.
Profesorka McGonagallová se zvedla ze židle a povýšeně se podívala novému členu do tváře. Z dívčiného obličeje v okamžení zmizel veselý úsměv. Sklopila oči a nasadila trochu poníženou tvář.
„ Paní profesorko McGonagallová,“ špitla.
„ Párkrová,“řekla starší žena přísně. „ My mezi sebou máme doufám jasno?“
„ Ano, paní profesorko,“souhlasila dívka jako malý školák právě vyvolaný k tabuli.
„ To jsem ráda,“ odsekla McGonagallová a ještě jednou jí sjela přísným pohledem, vzala ze židle svůj plášť, prohodila pár tichých slov se svým nadřízeným, kývla ostatním na pozdrav a zmizela v zelených plamenech.Ty dvě se dnes rozhodně neviděly poprvé. A zřejmě jejich předešlé setkání nepatřilo mezi příjemné.
„ No a dál…“přerušil Charlie nepříjemné ticho, které náhle padlo na kuchyni. „ Tohle je můj nejmladší bratr Ron.“
„ Samozřejmě náš čtyřlístek,“ usmála se na další sedící. Harry si všiml, že se mu snaží tak trochu uhýbat pohledem. Byl si už tedy jistý, že ho zná. Všichni čtyři se postavili, aby se s ní uvítali a Harry se zařadil na konec pomyslné řady a přemýšlel, co z ní asi vypadne za výmluvu..
„ Ronald Weasley. Brankář Nebelvírského týmu, věrný přítel a hlavní člen průšvihářského tria.
Hermiona Grangerová, zázračné dítě z mudlovské rodiny, jedna z nejchytřejších studentů na škole a mozek celé vaší skupiny.“ Hermiona se mírně začervenala.
„Ginny. Nejmladší a jediná dívka z klanu Weasleyů, chytačka a pravá sestra svých starších bratrů.“ Fred i George hrdě vypjali hruď. Dívky si potřásli rukama „ A nakonec tu máme…“znejistěla. Otočila se k poslednímu od stolu.
„ Jean,“ řekl klidně Harry a zkřížil ruce.
„ No. Harry. My se už přece známe,“nesměle se usmála.
„ Ono jak se to vezme,“řekl sarkasticky a potřásl jí rukou jako ostatní.
„ Promiň, Harry, ale bylo to nutný.“
„ Nevím, co znamená slovo nutný v tomto případě.“
„ Vy se znáte?“zeptali se Charlie i Brumbál společně.
„ To je moje rádoby sousedka,“ objasnil jim chlapec. Muži vytřeštili oči.
Bill vytřeštil oči taky a ukázal na ni. „ Tohle je ona?“řekl nehlasně za jejími zády.
„ A pokud se nemýlím, tak i ten váš hledaný neznámý kouzelník.“dodal Harry, kterému teď došla jistá spojitost. Jean na něho vyvalila bulvy a poté se mírně přikrčila a nasadila svůj nejnevinnější pohled. Brumbál, který stál za ní na ni pohlédl přes své půlměsícové brýle. „Párkrová?“
„ Já nic,“špitla. „ Já tam byla náhodou.“
„ Aha a pokud se nemýlím, tak ta náhoda trvala víc než týden a zvláště v době, kdy se kolem motali Smrtijedi. Nebo se snad náhodou mýlím, že jsi to byla ty?“
Pomalu zavrtěla hlavou. Stále vzhlížela na Brumbála jako pes na svého pána, když mu hrozí výprask.
„ Pak mi nezbývá než ti…Poděkovat. Bez tebe bychom dnes nejspíše měli…o jednoho nadějného kouzelníka méně.“ Chtěl nejspíš říci něco jiného, ale poté si to rozmyslel. „ A teď tě zanechám v rukou Charlieho, ten se o tebe jistě rád postará. Pokud mně omluvíte, čekají mně ještě neodkladné záležitosti. Až se tu objeví Remus, tak ho, prosím, pošlete za mnou. On jistě bude vědět o jakou záležitost se jedná. Přeji příjemný zbytek večera a zítra vás všechny čekám na radě.“ Otočil se a přemístil se pryč.
Nastal všeobecný mumraj, jak se zbylí členové chtěli odebrat na kutě. Jean se podívala na Harryho. „Promiň, potom ti to vysvětlím. Až tu bude míň lidí,“ šeptla. Spíš to odtušil než slyšel. Charlie ji zatáhl k poslednímu hloučku, který ještě zůstal v kuchyni. Potřásla si s nimi a oni potom odešli. Otočila se na Weasleyovi, kteří už zůstali v místnosti poslední s Hermionou a Harrym.
„ No, tak už znám všechny. Ale stejně, když odečtu ty, kteří mají služby, tak mi tu stejně pořád dva schází. Jeden vlastně příjde zítra, ale kde je Lupin?“
„ Hledal mě tu někdo?“otevřeli se dveře a vpadl dovnitř Remus. Rozhodně vypadal líp než včera. Byl vyspalý, měl na sobě nepotrhaný hábit a celkově vypadal o deset let mladší. Ztuhl ve dveřích jako solný sloup a zíral na nováčka. Dívka se k němu otočila a udělala takový menší podřep jako poklonu. „ No mně snad šálí zrak,“ vydechl. „To není možný. Jean, co tu děláš?“
„ Remusku.“ Vrhla se mu kolem krku a muž jí srdečně objal.
„ Já jsem se snad zbláznil. Co ty tady ?“
„ Stýskalo se mi.“Držela se ho jako klíště.
„ Mně taky.“ Konečně se pustili. „Nevypadáš ani o den starší. No, ale že se divím. Tolik jsi mi scházela.“ Opět jí k sobě přivinul.
Bylo to zvláštní pozorovat je. Vypadalo to, jako by otec viděl po letech svojí dceru a Harryho napadlo, jak daleko je asi od pravdy. Má vlastně Remus děti? Nikdy se o nich nezmínil. A může mít vlastně vlkodlak děti? Když je teď pozoroval, tak mu to nepřišlo nemožné.
Nikdo je nepřerušoval. Lupin se po dlouhé době zase smál a to bylo pro všechny hlavní.
„ Tak co tu děláš?“ zeptal se nakonec.
„ Slyšela jsem že potřebujete píchnout, tak jsem tady,“usmála se.
„ Představuji ti, Reme, nového člena Fénixova řádu,“vložil se do rozhovoru Charlie.
„ Nového člena Řádu,“opakoval Lupin a jeho úsměv mírně zakolísal.
„ No tak, nemusíš mít o mně strach, už nejsem malá,“ usmála se.
„ Rozhodně tak pořád vypadáš. Pořád stejná jako ve školní lavici.“
„ Ty taky vypadáš zachovale.“ Lupin mávl rukou a začervenal se.
„ Kam jsi zmizela na tak dlouho?“
„ To je na dlouho,“ mávla rukou.
„ Pojď ke mně, já tomu pořád nemůžu uvěřit,“ opět jí k sobě vřele přitiskl.
„ Remusi, neříkej, že jsi jí učil?“zeptal se Bill nevěřícně.
„ Co blázníš, Bille, to je moje spolužačka,“řekl nezaujatě Náměsíčník.
Pokud byste chtěli vidět, jak lezou oči z důlků, tak byste tam museli být. Všem Weasleyovým, Harrymu i Hermioně spadla brada a zírali na ně jako na jednorožce s růžovou srstí. Kdyby Remus řekl, že to je jeho dcera, tak by tomu věřili mnohem snáz než tomu, že s ní chodil do školy. I když věděli, že Remus vypadá na víc než kolik mu je, tak stejně tady mezi těma dvěma byste řekli rozdíl dvaceti ne-li třiceti let. Vždyť Jean by Harry tipoval nanejvíš dvacet.
Harry i ostatní čekali, že řeknou, že to byl žert. Ti dva jich však nevšímali. Dál stáli v pevném objetí.
„ Tak nový člen? A Brumbál neřekne ani popel.“
„ Přijela jsem dneska. Takže ani o mně pořádně nevěděl. A mimo to ti mám vyřídit, že se u něho máš zastavit.“
„ No jo, máme spolu jednu záležitost na vyřízení. Jak jsem slyšel, tak už tu byl a já ho zaspal,“poškrábal se na hlavě. Zvážněl. „ O Siri…“šeptl.
„ Vím o tom, je mi to líto,“ řekla omluvně. Lupin sklopil hlavu.
„ No jo no, hlavně že jsi tu teď ty,“usmál se. „Já teď dojdu vyřídit ty věci s Albusem a potom se uvidíme. Musíš mi úplně všechno vypovědět.“
„ Budu tady,“ slíbila mu a Remus zmizel. Jean se ještě chvilku usmívala na místo, kde stál a poté se otočila ke zbytku přítomných. „ Co je?“Strnula. Všichni na ni beze slova zírali.
„ Spolužačka?“ vypálili sborově. Dokonce i Molly s Arturem na ni třeštili zraky.
„ No. A co?“tvářila se nechápavě.
„ Chceš říci, že si spolu s Remusem chodila do jedný třídy?“zeptal se Charlie.
„ Néé.“odvětila.
Harrymu se ulevilo, přece jenom to špatně pochopil. Nebyla stejně stará jako Lupin. „On chodil do Nebelvíru a já do Havraspáru,“ dodala a všechny ulevené výrazy opět zmizely.
„ Jean, prosím tě, kolik ti je let?“zeptal se nesměla Harry.
„ Na to už ses mě ptal a já ti řekla, že…“
„ Že není slušné se na to ptát,“dořekli za ní Harry s Charliem.
„ Vy si to pamatujete?“třeštila teď ona oči na ně.
„ Jo, pamatujeme a teď, je mi jedno, jestli to je neslušný nebo ne: Kolik – je – ti – let?“dožadoval se Charlie k překvapení všech dost nevrlým hlasem. Dívka mírně znejistěla a poškrábala se na bradě. „ No, ty chceš vědět před kolika lety jsem se narodila. Je to tak?“ Přišlo mu, že na takovou otázku snad ani není nutné odpovídat. „ Tak to ti řeknu přesně. Třicet sedm let, dva měsíce a … a… a deset dní. Stačí?“ Vyloudila ze sebe podivný úsměv. Zřejmě jí nebylo moc vhod, že musela říci pravdu. Nikdo nic neříkal.Všichni doufali, že se přeslechli.Harry si pokoušel představit, jak musela vypadat za mlada, když ve třiceti sedmi vypadá takhle. Charlie se opřel o stůl a chvíli do něho zíral.
„ No. Tak fajn,“ narovnal se. „ Mami, mám toho za dnešek dost, jdu si lehnout.“ Políbil matku na tvář a vydal se k odchodu bez toho, aniž by se na dívku podíval.
„ Já jdu taky mami,“řekl Bill a následoval bratra
„ Promiň, Charlie,“houkla za ním Jean, když stáli ve dveřích. Pohlédl na ni. Smutně přešlapovala na místě a zírala do země. Beze slova odešel.
V místnosti nastalo husté ticho. „ Tak, mládeži, vy taky spát,“rozhodla paní Weasleyová. V kuchyni byla tak napjatá atmosféra, že nikdo nic nenamítal. Všichni se vydali na chodbu a v závěsu za nimi i Ronovi rodiče.
„ Kdyby jsi měla hlad, tak támhle je nějaké jídlo.“
„ Děkuju, Molly.“ Jean stále nehybně stála uprostřed místnosti. „ Dobrou…“
- by Blesk-
Komentáře
Přehled komentářů
Naprosto úžas !!!! Četla jsem to už několikrát , ale pořád mě to baví .
Super !
(Beltrix, 6. 9. 2007 21:07)