5. kapitola - Smolaři
Harry si později nedokázal pořádně vybavit, co těch několik hodin v kuchyni prováděl. Vzpomínal si pouze, že seděl s nohama na stole a toulal se kdesi v myšlenkách. Vlastně ani nevěděl, jestli byl tak zamyšlený nebo spal. Tak jako tak ho k ránu probudilo prásknutí dveří.
„ Lupine! Harry zmizel.“ Tonksová (teď právě se svítivě zelenými vlasy) stála vyděšeně ve dveřích a zírala na přítomného. „Harry?“ vypravila ze sebe vyjeveně.
Chlapec jí zamával.
„Ty jsi tady?“zeptala se hloupě.
Přikývl.
„ Co tady děláš?“ Stále stála strnule ve dveřích.
Pokrčil rameny. „ Sedím?“
„ Kde je Lupin?“
„ Šel si lehnout. Potřebuješ něco nebo tam jenom hodláš takhle stát?“
Konečně se vzpamatovala z překvapení. Zavrtěla hlavou a zavřela ze sebou dveře (k její smůle takovou silou, že rána musela vzbudit poloviny baráku) a posadila se k chlapci.
Harry sundal nohy ze stolu a připravil se na další salvu otázek, která ho čekala. A ne jednou. Postupně se do místnosti začali trousit další obyvatelé domu a jejich reakce byly vždy stejné. „ Harry?“, „ Jak je ti?“, „ Jsi v pořádku?“
„Dobře, že už se cítíte lépe, Pottere!“ Moody ho přejel svým magickým okem. „Doufám, že jste si vědom toho, jakému nebezpečí jste se vystavil svojí bezhlavostí. A také jaké máte štěstí, že…“
„ Harry, drahoušku, ani nevíš, jak ráda tě vidím,“Ronova matka ho silně objala. „Ginny mi řekla, že už se cítíš lépe.“
„ Už je mi dobře, paní Weasleyová.“ Harry byl rád, že ho její příchod odprostil od povinnosti vyslechnout si Moodyho přednášku o tom, jak byl nezodpovědný.
„ Molly, právě jsem si s ním chtěl pohovořit…“
„ To počká, Pošuku,“ zchladila ho žena a pustila Harryho z objetí. „ Pojď drahoušku, udělám snídani.“
Harry si uvědomil, že tu musel sedět opravdu dlouho, protože ačkoli se předtím pořádně najedl, už měl zas hlad. Zasedli ke stolu. Nedlouho potom se přitrousili i Ron se svým starším bratrem, oba ještě řádně rozespalý.
„ Kamaráde, bezva, že už je ti líp.“
„ Snad sis nemyslel, že se mě tak lehce zbavíš,“zasmál se Harry a přivítal se s Ronem.
„ Vítej zpátky mezi živými, Harry.“ Poklepal mu Bill rukou. „ No a dost povídání. Co je k snídani?“
Paní Weasleyová nosila na stůl jednu dobrotu za druhou. Harry se ještě přivítal s ostatními, kteří přišli. A potom už jen pořád dokola omílal odpovědi na stále stejné otázky. Už tam byli všichni kromě Ginny a Lupina, kteří stále dospávali předešlé noci.
Snídaně se pomalu přehoupla a někteří museli odejít za prací. Většinou se přemístili nebo použili letaxovou síť. Tak jako tak zůstali posléze jenom Harry, Ron a Bill. Jejich matka odešla někam něco uklidit a zbylý Elfis Dóža a plešatý kouzelník, který přišel asi v polovině jídla a byl Harrymu představen jako Johnny Nighty, seděli v rohu kuchyně a přehrabovali se v nějakých lejstrech.
„ A Harry, jak ses vůbec dostal k nám domů?“
Chlapec jim ještě jednou převyprávěl, co se mu všechno stalo od chvíle, kdy se rozešli na nádraží. Sourozenci jen mlčky poslouchali. „ A cože to bylo za psa?“ zeptal se Ron, když Harry skončil.
„ Blas. Pes mojí sousedky, ale protože musela odjet, tak mi ho nechala. Ale nemám ponětí, kde teďka Blas může být. Snad se mu nic nestalo.“ Vzdychl.
„ Jestli se o sebe umí postarat tak, jak jsi říkal, tak je určitě v pořádku,“ uklidňoval ho Bill.
„ Hlavně ať se o tom nedozví Jean,“ zavrtěl Harry hlavou. „ Jo, Rone, nepsala ti Hermiona?“
Zavrtěl hlavou. „ Za celý prázdniny ne.“
„ Ještě aby se jí něco stalo.“
„ Neboj, Harry. A když už jsme u těch holek,“objal ho Bill přátelsky kolem ramen. „Tak jakápak je ta tvoje sousedka?“ zeptal se Bill a jemu i jeho bratrovi začal na tváři hrát šibalský úsměv.
Harry na ně chvíli nechápavě zíral. „ Vy jste blbý, fakt že jo,“ zasmál se. „ Je to kamarádka.“
„ No jo, my víme. Tak jakápak je ta tvoje kamarádka. Hezká, hezká?“Pošťuchoval ho Bill.
Pokrčil rameny. „ Takovej normál.“
„ Normál? Hm, tak to si nám to přiblížil teda. No tak povídej, my to nikomu nepovíme, že ne Rone?“
„ Já nevím. Prostě taková obyčejná holka. Řekl bych o něco starší než já…“
„ Jo tak starší?“
„…dlouhý hnědý vlasy, trochu baculatá, hnědý oči…“
„ Ááá, hnědý oči. Tak když sis všiml barvy očí, tak to bude zajímavý.“ Zatvářil se vítězoslavně starší z bratrů.
„ Všiml jsem si toho, když brečela. Bylo mi jí líto, protože to je moc milá a hodná holka. A je to jenom kamarádka. Pokud nevíte, co znamená slovo kamarád, tak se podívejte do naučného slovníku.“
„ Dobře, dobře, hlavně se hned nejež…“
„ A mimochodem, Bille,“přerušil ho Harry s úsměvem a taky ho objal kolem ramen jako on předtím jeho. „ Jakpak pokračují hodiny s Fleur?“
Bill hodil pohledem na Rona a ten se zatvářil, že on za nic nemůže. Bill zrozpačitěl.
„ No…ehm…V podstatě nijak,“ utrousil.
„ Ale no tak, bráško, jen povídej. Jindy o ní básníš pořád,“ pošťuchoval ho Ron a Bill ho za to probodl pohledem. Podrbal se ve vlasech. „ Noo, řekněme, že…že to jde dobře. Je pilná a …snaživá. A učí…učí se… rychle. Jo, jde jí to moc dobře.“Blekotal.
„ Učí se rychle. Jak by taky ne, když má tak dobrýho učitele. A kam až jste u toho učení došli?“ oplácel Harry stejnou měrou.
„ Jo docela daleko už jsme u…“
„ U ústního zkoušení,“ doplnil ho Ron.
„ Ronalde!“ Vyjel na něho bratr.
„ Já jsem nic neřekl,“ bránil se zrzek.
„ Mimochodem, Rone, jak si na tom ty?“zeptal se Harry, aby jeho přítel nebyl o výslech ošizen.
Ron si hodil nohy na stůl, ruce si dal za hlavu a nasadil pohodářský výraz.
„ Já mám pánové něco, co vy ne. Na rozdíl od vás jsem stále volný jako ptáček.“
Aniž by se jakkoliv domluvili se na něho oba vrhli. „ No počkej!“
Ronův bohémský výraz rázem zmizel. Skulil se ze židle a rychle vyskočil na nohy. Oba útočníci zachytili pouze kousek jeho košile. Ron teď stál před krbem a poskakoval s rukama připravenýma na boj. „ Tak pojďte. No, snad se nebojíte. Jste dva a já jenom jeden, tak pojďte. Co tam tak stojíte?“ Na tváři mu opět hrál úsměv.
Harry i Bill v klidu stáli a čekali, protože oni (na rozdíl od Rona) viděli, že oheň v krbu (před kterým Ron stál) náhle zezelenal. Ron si uvědomil, že koukají kamsi za něj a vyděšeně se otočil čelem k ohništi, ale už nestačil uhnout. V dalším okamžiku se rozplácl na zemi s příchozí osobou na svém hrudníku.
„ Promiň Rone,“ ozval se omluvně dívčí hlas.
„ To nic, Hermi,“ zaskučel Ron a pokoušel se popadnout vyražený dech. „ To byly jen moje žebra.“
Hermiona se pokoušela zvednout, ale z krbu vylétla klec s jejím čtyřnohým mazlíčkem a srazila jí zpátky.
„ Auu.“
Tohle bylo moc. Bill sedl na židli a Harry se svezl na zem a oba lapali po dechu v nekontrolovatelném záchvatu smíchu. „ Tohle by chtělo fotku.“ Elfis i Johnny se k nim přidali.
Jediný, komu nebylo do smíchu, byl Ron. I když se už dívka zvedla, stále ležel rozplácnutý na zemi a zíral do stropu.
„ Rone, promiň. Já opravdu nechtěla. Prostě jsem to nemohla ovládat. Jsi v pořádku? Ukaž, pomůžu ti vstát.“ Natáhla k ležícímu ruku, ale ten se ani nepohnul.
„ To…je dobrý. Je jsem tady jen trochu zaraženej do podlahy. Chvíli si tu poležím.“
„ Není ti nic?“
„ Bude v pohodě, Hermiono,“ řekl Harry skrz stálý smích a přátelským objetím se s kamarádkou přivítal. „Já myslel, že přijedeš až někdy v srpnu.“
„ Změna plánu,“ špitla a sklopila oči.
„ Hermi?“ řekl Bill s úsměvem a pohledem stále upřeným ke krbu.
„ No?“
„ Kde máš kufr?“
„ Posílají ho za…Rone!“
Kufr právě dorazil. Pihatý zrzek se zrovna snažil zvednout. Nepodařilo se. Ohromné zavazadlo ho přikovalo zpátky k podlaze. Chlapec ze sebe dostal jen jakési kvílivé au. Ostatní dostali další strašnou salvu smíchu. Billovi a Harrymu začaly téct po tvářích slzy. „Hermiono, to se ti povedlo. Kolik toho ještě přilítne?“
Dívka na to však měla jiný názor. Vystrašeně se vrhla k ležícímu kamarádovi a sundala z něj objemné zavazadlo. Potom popadla Rona za ruku a odtáhla ho pryč od ohniště v případě, že by vylétlo ještě něco dalšího.
„ Rone, co je ti? Řekni něco. Co tě bolí?“Roztřeseně klečela u zrzka a nevěděla, co má dělat.
„ Všechno,“vypravil ze sebe Ron.
„ Nesimuluj,“utrousil Bill. Přesto se už nesmál. Hermiona ho probodla nenávistným pohledem.
„ Zkus se posadit.“ S těmito slovy zvedla raněného a opřela ho zády o nohu stolu. Ron zatínal zuby a stále trochu lapal po dechu. „ Sakra to bolí,“zaklel.
Hermiona mu začala rozepínat košili. Nebránil se. Nikdo se už nesmál. Všem bylo jasné, že Ron bolest jen nehraje. Dívka začala raněnému přejíždět rukou přes hrudník. „ Au, sakra.“
„ Promiň.“
„ Au,“ zaskučel podruhé.
„ Máš zlomený žebra. Nejmíň dvě. Proboha, co jsem to udělala.“ Hermiona si zakryla tvář a do očí se jí hrnuly slzy.
„ Dokážeš s tím něco udělat?“Přiklekl k nim chlapcův starší bratr.
„ Znám jedno kouzlo, ale já nesmím čarovat. Bille, umíš zaklínadlo Bonnes Reparo?“
„ Ne.“
„ A vy?“houkla na dva přísedící. Zavrtěli hlavou. „ Tak to musím udělat já,“ rozhodla se.
„ Neblbni, Hermi,“sykl Ron. „ Přece se kvůli mně… au… nenecháš vyloučit.“ Každé slovo mu působilo značné potíže.
„ Co se tady děje?“Do kuchyně vpadla paní Weasleyová s košem prádla. „ Hermiono? Co tu vyvádíte? Rone, co ti je?“ Molly hodila koš kamsi a přiklekla si k nim.
„ Má zlomený žebra,“špitla dívka.
„ Cože, to jste se porvali či co?“ utrhla se na svého nejstaršího syna. Hermiona se dala do pláče a tak Billovi nezbylo nic, než to matce vysvětlit sám. „ Byla to nehoda,“řekl nakonec. „Hermiona chce zkusit to zaklínadlo…no to…já si to nepamatuju. To mu prý pomůže.“
„ Hloupost, Hermiono.Ty nesmíš kouzlit. Co to je za zaklínadlo?“
„ Bonnes Reparo.“
„ To znám. Rone, bude to trochu nepříjemný,“ upozornila syna a vytáhla hůlku.
„ To je jedno. Pochybuju, že by to mohlo být horší,“utrousil. Matka vyslovila zaklínadlo. V Ronově tváři se objevila úleva. „ To už je lepší.“
„ Tak a teď si běž nahoru lehnout. Nebo se ti udělá špatně,“ rozkázala žena.
„ Já ho tam odvedu,“ řekla Hermiona a pomohla kamarádovi vstát. Dala si jeho ruku kolem krku. Ron měl sedřené obě ruce od dlaní až po lokty. Za chvíli oba zmizeli na chodbě.
„ A vy dva. Jestli se ještě někdy něco stane, tak pro mě koukejte dojít,“utrhla se na ně. Především na Billa. Potom paní Weasleyová vzala odložené prádlo a odešla kamsi pryč. Ještě jí slyšeli brblat si něco ve smyslu, že se jí tu pozabíjí navzájem.
Nějakou dobu seděli mlčky. Potom Harry vypustil Křivonožku z klece a vytáhl Hermioniny věci nahoru. Donesl je do dívčího pokoje, ale tam kromě spící Ginny nikdo nebyl. Složil zavazadla, aby jí nevzbudil a vyšel ven. Zkusil vedlejší pokoj, kde sám několik dní spal. Ron ležel v čerstvě povlečené posteli a spal. Hermionu však nikde neviděl.
Už se chystal, že jí odejde hledat jinam, když se z kouta ozvalo několik vzlyků. Potichu zavřel dveře a zaposlouchal se. Nezdálo se mu to. Přešel pokoj až k místu, odkud zvuky vycházely. V koutě seděla dlouhovlasá dívka s hlavou položenou na kolenech a usedavě vzlykala.
„ Hermiono? Co je ti?“
„ Nic!“zalhala.
„ Jasný, to vidím. Brečíš si tu pro legraci. Tak co je? Vždyť Ron bude v pořádku. Byla to nehoda,“ snažil se jí utěšit, chytil jí za ruku, ale vysmekla se mu. „ Tak co je?“
„ Já jsem tak blbá. Brečím tu jako malá holka.“Odmlčela se. „ Já jsem takovej smolař.“
„ Prosím tě. Byla to nehoda. Stane se.“
„ Jenže to nebylo poprvé,“ rozbrečela se ještě víc.
„ Jak to myslíš? Povídej. Uleví se ti.“ Harry jí odhrnul jeden pramínek spadlý do tváře. Dívka chvíli popotahoval a když se uklidnila, začala.
„ Nejen, že nestačí, že se Voldemort vrátil, zabil Siriuse – měla jsem ho strašně ráda, víš – a my jsme jen tak tak utekli smrti, ale k tomu mi po návratu domů ještě dal kluk kopačky. Navíc mně před mámou ujelo, že se Voldemort vrátil a že to je strašný vrah. Zakázala mi se sem vrátit, nedovolila mi posílat zprávy a nic. Že nebude riskovat můj život. Strašně jsme se pohádaly a já byla tak naštvaná, že mi nejspíš ujelo nějaký kouzlo a ona spadla za schodů a málem si srazila vaz. Teďka leží v nemocnici,“zalkla se.
„ Přišlo mi upozornění, že nesmím používat kouzla a skoro mně vyhodili ze školy. A já měla takovej strach, že jsem utekla z domu. A toulala se bůh ví kde.Potom jsem někde zaslechla, že tě napadli Smrtijedi, něco ti provedli a nemůžou tě z toho dostat. A nakonec ještě málem zabiju jednoho ze svých nejlepších kamarádů.“ Poslední slova už pištěla v usedavém pláči. Aniž by si to Harry uvědomil, tak ho Hermiona objala a držela se ho jako klíště.
„ To bude dobrý, uvidíš,“ hladil jí konejšivě po vlasech a jen cítil, jak mu její slzy máčejí tričko na rameni. „Tak ta toho má opravdu dost.“napadlo ho. „Smolaři… Nejdřív Jean, potom Lupin a teď Hermiona. Kdo přijde potom? Tahle doba začíná být opravdu nesnesitelná. Jestli to takhle půjde dál, tak tady za chvíli na tom budu nejlíp já.“
Dívčí vzlyky začaly pomalu ustávat. „ To bude dobrý. Já i Ron jsme v pořádku. Stačí, když někoho požádáš, kdo umí léčit a tvoje máma určitě taky brzy bude. A neboj, vyloučit tě nemůžou. Průměr známek celý školy by klesl o deset procent.“ Zasmála se. „ Tak vidíš. Ten úsměv ti sluší víc než slzy,“utřel jí krůpěje z tváře. Usmála se. „ Děkuju.“
„ Nemáš vůbec zač.“ odvětil Harry. Oba se opřeli o zeď a chvíli mlčeli. „ Můžu se tě na něco zeptat, Hermiono?“ Přikývla.
„ Tím klukem jsi myslela Viktora?“zeptal se trochu nesměle.
„ Trochu jsme se nepohodli. Ono už to loni nebylo zrovna ideální vztah. No a teď jsme se rozešli. Že má někoho jinýho.“ Její sdílnost Harryho trochu překvapila, přesto to přešel bez komentáře.
„ Co to bylo za kouzlo, který jste použily na Rona?“ řekl opět po chvíli ticha.
„ Bonne Reparo. Kouzlo, který léčí zranění a hlavně zlomeniny. Ale pokud ho neumíš a nevíš, jak se používá, tak může být strašně nebezpečný. Třeba kdyby jsi ho vyslovil jen trochu špatně a ujela ti ruka, tak mu můžeš třeba poškodit vnitřnosti. Ron teď bude jen chvíli spát než se mu žebra úplně zhojí,“ vysvětlila Hermiona a dívala se směrem k posteli. Dlouho zase nic neříkali.
„ Harry? Můžu se tě na něco zeptat?“
„ No?“
„ Chybí ti Sirius?“
„ Co si myslíš?“ vypálil na ni. Tahle otázka mu přišla naprosto nesmyslná. Dívka při jeho tónu opět zesmutněla. „ Jo, chybí mi strašně. Byl to můj kmotr,“ dokončil Harry mírněji.
„ Ale nejde jen o něj, že ne?“optala se ho nesměle.„ Je v tom i něco jiného, že ano?“
„ Co tím myslíš?“chvíli na ni hleděl a potom uhnul pohledem.
„ Harry, znám tě dost dlouho. Vím, že tě Siriusova smrt ranila jako všechny, ale v tom je i něco jiného. Já jsem ti řekla pravdu, tak TY mi, prosím tě, nelži.“
V Harryho hlavě se rozpoutal boj. „ Řeknu jí to. – Ne! – Proč? – Protože to je tvoje věc. Tvoje záležitost. Nezatahuj jí do toho. – Chci jí jenom říci pravdu. – Akorát jí přitížíš. K tomu všemu, co ti řekla, jí ještě přidáš, že z tebe nejspíš za chvíli nezbude nic víc než jen hromádky zbytků. To jí asi moc nepřidá. – Nechci jí lhát. – Děláš, jako by ti někdy lhaní dělalo nějaký potíže. – Ona ke mně byla čestná. Nezaslouží si, abych jí lhal. – Nedozví se to. – A co když jí to řekne někdo jinej. Nemohl bych se jí potom podívat do očí. – Tak dělej, jak myslíš, ale připrav se na její reakci.“
„ Máš pravdu,“řekl nahlas. „ Je v tom ještě něco. Ale nechci ti to říkat. Máš toho už tak dost.“
„ Harry, věř mi, že jestli bude o jednu špatnou zprávu víc nebo míň, tak mně už to je jedno.“
Chlapec se zhluboka nadechl a vyklopil Hermioně vše, co se dozvěděl tu strašnou noc u Brumbála v kanceláři. Když skončil, čekal výbuch pláče, litování, záchvat hysterie nebo něco na ten způsob. Nedočkal se.
Dívka stáhla nohy blízko k tělu a chvíli zírala do země. „ Čekala jsem to,“ řekla klidně. „Nebo něco na ten způsob.“ Odmlčela se. „ Děkuju, že jsi mi to řekl.“
„ Nechtěl jsem.“
„ Nedivím se ti. Tím se všechno vysvětluje. Brumbálova starost, Oddělení záhad i Voldemortova touha tě dostat. Naprosto chápu, že jsi o tom nechtěl mluvit.“
Harryho to vyvedlo trochu z míry a rozhodl se říci ještě něco. Vyložil Hermioně o tom, jak ho Smrtijedi napadli v Doupěti. „ Nevím, co se dělo potom, co jsem spadl,“řekl nakonec, „ale mám pocit, že když jsem padal, tak jsem tam někoho viděl. Někdo tam se mnou byl… Sirius.“
„ Mrtvý, já vím. Prostě jenom říkám, co jsem viděl.“ Hermiona si klekla vedle něho. „Harry, tohle už se ti jednou stalo. Vzpomínáš?“ Přikývl. „ Prostě sis jenom přál, aby tam byl. Vím, že to je pro tebe těžký to příjmout. Byl to jen sen. Neříkám ti, že je špatný mít sny. Ale nezapomínej, že to jsou JENOM sny,“ pohladila ho po vlasech. „ Zajdu si dolů pro věci,“ rozhodla se.
„ Máš je vedle v pokoji. Nevzbuď Ginny.“
„ Děkuju.“ Už se zvedala, když jí ještě zastavil.
„ Hermiono? Víš, o tý věštbě jsem ti nechtěl říci ještě z jednoho důvodu. Myslel jsem, že když ti to řeknu, tak začneš vyvádět,“ Harry vyřkl, co se mu už chvíli honilo hlavou. „ Myslel jsem, že začneš hysterčit a strachovat se o mně. Nenapadlo mně, že budeš reagovat takhle.“ Zvedl k ní oči a dívka si klekla před něho.
„ Myslíš si, že o tebe nemám strach? Mám Harry, věř mi.“Vzala jeho tvář do dlaní a hleděla mu do očí. „Už jednou jsem ti řekla, že jsi velký kouzelník a za tím si stojím. Já ti věřím, Harry, věřím ti. Věřím, že ty to dokážeš.Protože jestli ne ty, tak nikdo.“ Po těch slovech ho jemně políbila a utekla na chodbu. Harry tam zůstal sedět u zdi naprosto zkoprnělý a nevěděl jestli více z toho, co řekla nebo co udělala…
Zůstal sedět. Nikam se mu nechtělo.Po nějaké době bezmyšlenkovytého sezení se otevřely dveře a vešly dvě osoby. Harry se rychle posadil kousek více do kouta, na místo, kde předtím našel Hermionu, aby ho nebylo vidět.
Ona i Ginny vešly do místnosti. Obě byly převlečené a upravené. Teď, když jedna neměla oči od slz a druhá pod nimi neměla kruhy, musel Harry uznat, že jim to oběma sluší.
Hermiona při vstupu pohlédla na místo, kde Harry ještě před chvilkou seděl a zřejmě usoudila, že už odešel.
„ To mi povídej. Ještě teďka mi je z toho špatně, když si na to vzpomenu,“ říkala právě Ginny. „Ještě, že jsem u toho nebyla. Harrymu musí být hrozně.“
„ Nejspíš je. Snaží se tvářit statečně, ale… Byl to jeho kmotr. Jediná osoba, která mu zbyla. Taky jsem ráda, že jsem u toho nebyla. Kdybych to viděla…“opřela se o zeď. „Je to hrůza. Nechtěla bych být v jeho kůži. A zvlášť ne teď.“ Dodala potichu.
„ Nedivím se ti. Já taky ne. Kam se vůbec zase zdejchnul?“ zeptala se a sklonila se nad vlastním bratrem, který stále tvrdě spal. „ Tenhle spí jako mimino.“
Kamarádka pokrčila rameny. „ Nejspíš šel do kuchyně. Na oběd.“
„ Oběd? Kolik je hodin?“
„ Bude jedna,“odvětila Hermiona. Ginny hvízdla.
„ Páni, trochu jsem si přispala. No, i když po těch šesti nocích jsem to už potřebovala.“ Dívka zkoumala Ronovy rány na rukou a poté se začala hrabat v lahvičkách na stole.
„ Ty jsi u něho byla vzhůru celou tu dobu?“ zeptala se Hermiona. Dívka přikývla. „Děkuju.“
„ Za co?“nechápala Ginny.
„ Že ses o něho postarala, když jsem tu nebyla.“
„ Nemusíš mi děkovat. Chtěla jsem se o něj postarat. Stejně bych neusnula. To jeho blouznění bylo strašný.“ Ginny našla tu správnou lahvičku a začala bratrovi čistit odřeniny. Druhá jí tiše pozorovala.
„ Kdybych věděla, v jakém je stavu, tak bych přijela okamžitě.“
„ Proč? Stačilo, že jedna z nás měla probdělé noci. Nejspíš jsme ti měli napsat, ale popravdě tu byl takový zmatek, že jsem na to úplně zapomněla.“ Chvíli obě mlčely. Hermiona se sklouzla podél zdi a sedla si.
„ Záleží ti na něm hodně, že jo?“ zeptala se Ginny.
Přikývla.„ Jo. Na obou. Víc, než si připouštím. A od tý doby, co zabili Siriuse, si to uvědomuju čím dál tím víc. Mám strašnej strach. V noci nemůžu spát. Představa, že bych jednoho z nich měla ztratit…“zadívala se na zraněného. „…mě děsí,“ dokončila.
„ Tak to jsme dvě. Taky mně jímá hrůza - kdy se kdo nevrátí. Kluci, máma, táta. Pokaždý někam zmizí a já tu můžu jenom čekat, až se vrátí. Jestli se vrátí. Když přišla zpráva, že Harry zmizel a všichni ho šli hledat, tak jsem tu celou noc brečela jako malá holka. Myslela jsem, že ho chytili Smrtijedi. Je jako můj sedmej brácha.“ Odmlčela se. „A myslím, že máma na tom nebyla o nic líp.“ Dokončila ošetřování Ronových ran a potom ho řádně přikryla a dala mu pusu na čelo. „ Snad to bude dobrý.“
„ Jo snad.,“vzdychla Hermiona. „ Opravdu jsem Ronovi nechtěla ublížit.“
„ Já ti nic nezazlývám. Vím, že by jsi mu neublížila. Žije? Žije.“vzdychla. „Já se jen připravuju.“
„ Nevím, jestli se dá připravit na to, že kolem tebe umírají ty, který máš ráda.“
„ Já tomu taky nevěřím. Ale většina mojí rodiny je v Řádu. Mně nic jinýho nezbývá.“ V Ginnině hlase se ozval náznak zoufalství.
„ Doufám, že Ron ani Harry se do Řádu nikdy nedostanou,“ řekla starší dívka, ale bylo jasné, že tomu nevěří.
„ Já taky. Myslím, že Harry tam chce a kdyby ho tam vzali, tak tam je v tu ránu i Ron. Šel by za ním kamkoli.“Vzdychla. „Asi bych se zbláznila. Další dva do Řádu. No i když, vždycky když ti dva něco prováděj, tak to není o nic lepší.“
„To máš pravdu. Je to s nima těžký. Pokouším se je držet na uzdě, ale oba mají svoji hlavu. A tak mi nezbývá nic jinýho než jít s nima a alespoň trochu na ně dohlídnout.“ Odmlčela se. „ Řeknu ti, že kdyby někdo z nás tří musel umřít, tak doufám,… že to budu já.“ Ginny na ni zvedla oči. Harry ani nedutal. „Bylo by to pro mě lepší, než kdybych viděla mrtvýho někoho z nich.“
Ginny souhlasně přikývla. Zvedla se a chvíli přecházela po místnosti. Mezitím se Hermiona sklonila nad spáčem a pohladila ho po vlasech. Harry se modlil, aby se nepodívaly jeho směrem. Fakt, že vyslechl jejich rozhovor, by se dívkám asi nezamlouval.
„ No jo, Harry si nevzal svůj lék,“ zvedla Ginny náhle jednu ampulku. „ Zapomněla jsem mu to říci, že si to musí vzít. Zajímalo by mně, jestli vůbec ještě spal, když jsem ho tu v noci nechala.“
„ Silně pochybuju. Znáš Harryho.“Hermiona se usmála.
„ Jo znám. Do všeho se pouští po hlavě a nedochází mu, že jí jednou může strčit pod gilotinu.“
Hermiona se zasmála. „Tak to jsi vystihla dokonale.“
„ No jo, já ho jdu najít a dát mu ten lektvar. Snape říkal, že to má pít ještě dva dny potom, co se probere. Jdeš taky?“ Dívka přikývla a obě vyšly ven.
Jakmile dveře zaklaply, svalil se Harry na bok a hlavou začal bušit do země. „ Já jsem VŮL.“
„ Klid kámo. To jsme dva,“ozvalo se z Ronova lůžka…
- by Blesk-