Jdi na obsah Jdi na menu
 


55. kapitola - Mrtví....

2. 7. 2006

Cesta do Velké síně mu přišla až nekonečně dlouhá. Věděl sice, že se tam stále bojuje, že tam nejspíš zemřelo mnoho lidí... ale jeho tělo mělo také svoje meze a teď právě byl hodně na hraně svých možností. Přes veškerou bolest šel dál a snažil se ignorovat portréty, které si šuškaly, když kolem nich procházel.
Harry si držel zlomenou ruku a třásl se bolestí, když se blížil ke dveřím vedoucí do Velké síně a slyšel odtamtud rány, křik, klení, ale i úpění i pláč. Bylo mu jasné, že nejspíš uvidí spoustu těl rozesetých všude kolem, ale také věděl, že oni budou bojovat dál... jediné, na čem totiž záleží, je to, kdo z nich dvou projde těmi dveřmi...
A to měl být ON!
Konečně byl tady. U vstupu do Velké síně. Slyšel odtamtud křik a kletby... ale to všechno jakoby náhle neexistovalo, když se ozvalo slabé vrzání dveří a Harry vstoupil do síně, kde všichni zůstali stát, jakoby je někdo stopnul.
Všichni se na něho otočili, když vykročil ze tmy chodby do síně, Smrtijedi se zděšením v očích, zatímco ostatní s novou nadějí.
„ Je konec,“ pronesl skrz zuby zaťaté bolestí do naprostého ticha.
Přejel pohledem po síni. Viděl mnoho soupeřů mířících na sebe hůlkami.
Sirius stál nedaleko něho a právě se snažil bránit zraněného kamaráda proti Malfoyovi, Jean se měřila s jedním Smrtijedem vražedným pohledem, zatímco Snape vytvořil štít nad několika studenty, kteří se krčili pod stoly. V rohu místnosti ležel Brumbál s rozbitou hlavou a o kus dál ležela na zemi Bellatrix a vedle jejího těla bylo to Nevillovo.
Ještě dokázal rozeznat několik svých přátel, kteří buď statečně vzdorovali kletbám, krčili se zranění u zdí nebo jejich těla ležela bezvládně na zemi. Tonksová, Lucy, Cho, Justin, Luna, Ginny a úplně vzadu i Ron s Hermionou. V Harrym hrklo při pohledu na bezvládná a zkrvavená těla přátel, ale nestačil pomyslet na víc...
„ To ne!“ rozkřikl se náhle Lucius zuřivě a s výrazem naprostého šílence se vrhl k Harrymu a z jeho hůlky se vyřítil zářivě smaragdový paprsek.
Harry se zarazil. Viděl, jak se proti němu řítí smrtící kletba, ale nebyl schopen tomu nějak vzdorovat. Jeho mozek tu informaci nedokázal zpracovat a jeho pud sebezáchovy jakoby pod tíhou té bolesti a všeho prostě zmizel! Pevně sevřel oči a čekal...
Paprsek se blížil stále blíž a blíž...
„ Pretago mortum!“ rozlehl se síní silný hlas a před Harrym se náhle objevil pevný štít, který kletbu pohltil. Další hlas, tentokrát ženský, vyřkl další zaklínadlo a Malfoy byl náhle spoután jako v další chvíli většina Smrtijedů v sále, když se členové Řádu probrali a konečně dokončili, co museli.
Harry to však nevnímal. Jediné, na co se soustředil, byl muž, který ho právě zachránil před smrtí.
Ne, to nebylo možné... nemohlo být... prostě nemohlo!
Jen několik kroků od něho stál... jeho otec. James Potter se na něho usmíval a v ruce držel čísi hůlku, kterou našel na zemi. Držel hůlku! Nemohl být duch!
„ Tati ?“ vydechl Harry a udělal kupředu dva hodně nejisté kroky. Jeho otec udělal totéž a když byli u sebe dost blízko, hleděli si chvíli do očí.
„ Dokázal jsi to, Harry,“ usmál se na něho Dvanácterák a pevně svého syna objal.
Harry to nechápal! To sní? Praštil se snad do hlavy? Nebo snad umřel? Jak to, že ale mohl cítit, jak ho jeho otec drží? Jak to, že on mohl držet jeho?
Nechtěl na to myslet, prostě to tak bylo! Pevně se k němu přitiskl zdravou rukou a snažil se zadržet slzy, které se mu draly do očí. „ Jak... jak... jak je to... možný?“ vydechl, když se trochu odtáhl. Stále otce však držel, jakoby měl strach, že mu uteče.
„ Zlomil jsi Voldemortovi hůlku. A byla to ta hůlka... která vzala život nám, stejně jako jemu... takže... jsme tady,“ pokrčil James rameny. Harry to sice nechápal, ale v tuhle chvíli to bylo to poslední, co hodlal řešit. Pevně se k němu přitiskl. „ Tati,“ vydechl přiškrceně, ale v další chvíli, když otevřel oči, tak se mu zastavil dech. Přímo před ním stála žena s ohnivými vlasy a dvěma zářivými smaragdy místo očí.
„ Mami?“ šeptl a ona se něj zářivě usmála, když ji pevně objal a poté se jí, až o hlavu vyšší, schoulil v náruči. „ Já tomu nevěřím!“ šeptl k ní a snažil se zadržet slzy smutky i radosti... nešlo to.
„ Chlapečku můj,“ odtáhla se od něho Lily a přejela mu dlaněmi po zkrvavěných tvářích. „ Ty jsi tak vyrostl. Když jsme tě naposledy viděla, byl jsi ještě dítě a teď...“ nedokončila. Nebylo toho třeba, její úsměv a lehký dotek byl pro Harryho milionkrát důležitější než všechna slova světa.
„ Dvanácteráku?“ ozvalo se za ním a on se až nerad odtáhl od své matky, aby se mu naskytl ten nejbizardnější pohled, jaký kdy viděl.
Stál v kruhu lidí, kteří se již nikdy neměli setkat a přesto se tak nějakými záhadnými hříčkami osudu stalo. Jeho rodiče... James a Lily Potterovi... Sirius Black... Remus Lupin... Peter Petigreew... Jean Párkrová... Severus Snape...
Dávní nerozluční přátelé... milenci... soupeři... nepřátelé... soci... zrádci... a vrazi... ti všichni stáli teď ve stejném kruhu jako on. Všichni, kdo se zúčastnili bitvy měli na sobě krvavé šrámy a ošklivá zranění, ale jakoby na tom teď nezáleželo. Nikdo z nich tomu nemohl uvěřit...
Pobertové byli opět kompletní a spolu!
Všichni se měřili váhavými pohledy a dlouhou dobu nikdo nic neřekl. Nakonec skončila většina pohledů na uboze vypadajícím muži, který jen skrčil už tak dost shrbenou postavu a řekl jediné slovo. Jediné, které mluvilo za vše... „ Odpusťte!“
Neodpověděli hned. „ Vždycky jsi byl zbabělec, Petře!“ ozval se James. „ Ale zachránil jsi mému synovi život... a to je pro mě nejdůležitější! I když jsi ho nám vzal!“ Petr se přikrčil ještě víc, jakoby se ukláněl a Harryho otec se otočil na své dva dávné přátelé.
„ Jamesi!“ vydechl Sirius a div mu neskočil kolem krku a Remus ho velmi záhy napodobil. Lily objala Jean a poté se i ona přivítala s bývalými spolužáky. Když se spolu řádně přivítali vzal Sirius Jean k sobě a pevně ji přitiskl do náručí. Jeho rodiče se tomu jen šibalsky usmáli.
Harry je sledoval a nemohl tomu uvěřit. Byli tady! Živí a zdraví! Máma a táta...! To, v co snad nikdy ani nedoufal, se náhle stalo skutečností a on ani nevěřil, že to skutečnost vůbec může být!
Pak se k němu Lily vrátila, aby ho mohla obejmout, zatímco jeho otec se otočil na svého bývalého školního rivala. Chvíli si hleděli do očí.
„ Nenáviděl jsem tě Snape, jak jen to bylo možné... ale musím přiznat, že jsem se v tobě zmýlil. Zachránil jsi Harrymu život a to nejednou... myslím, že je načase zakopat tu válečnou sekeru! Přeci jen už jsme na to trochu staří,“ natáhl před sebe ruku a Snape do ní po chvíli váhání vložil svoji zkrvavenou dlaň.
Harry se mezitím rozhlédl, aby někde našel své přátele a alespoň s malou úlevou viděl, že žijí. I když vypadali hodně zuboženě, seděli na druhé straně síně u zdi a mlčky je pozorovali. Než se však stačil rozhodnou pro něco víc, ozvaly se síní pevné kroky a z davu přihlížejících se náhle vynořila vysoká mužská postava v černých kalhotách, bílé košili a s dlouhými černými vlasy a opálenou pletí.
Široce se na ně usmál a zamířil do jejich malého hloučku.
„ Jaké milé setkání, že?“ nadhodil s úsměvem.
„ Kdo jsi?“ zamračil se na něj Sirius.
„ To je Leon,“ odpověděli Harry s Jean jednohlasně a všichni ho zaujatě pozorovali. Jeho pohled se však upřel na vítěze rozhodujícího souboje a ukázal mu řadu drobných perliček.
„ Říkal jsem ti, Harry, že se ještě setkáme a měl jsem pravdu. Gratuluji ti k vítězství, bylo zasloužené.“
Harry mu v odpověď jen přikývl a trochu víc se přitiskl ke svým rodičům, kteří stáli za ním, aby se ujistil, že tam stále jsou.
„ Všechno skončilo, jak mělo... věštba se vyplnila... staří přátelé se setkali... staré křivdy byly napraveny... je čas jít,“ usmál se na všechny svým okouzlujícím úsměvem a Harry ucítil, jak mu otec pevně stiskl rameno, zatímco jeho žena syna pevně objala.
Teprve teď mu došla krutá realita okamžiku.
„ Ne, to ne! To přeci nemůžete! Nemůžete odejít!“ vykřikl zoufale. „ Ne teď, prosím! Leone, to nesmíš!“ křikl na muže, ale jeho matka si otočila jeho tvář k sobě.
„ Harry, my jsme zemřeli už dávno a to nezměníš...“ šeptla k němu.
„ Mami, prosím... neopouštěj mě...“ hlesl zoufale a po tvářích se mu rozeběhly další slzy.

„ Prosím.“
„ Neopustím,“ přitiskla ho k sobě, „ vždycky budu s tebou. Vždycky...“
„ Sbohem, Harry, jsem na tebe hrdej, jak nejvíc to jenom jde,“ usmál se na něho James a pevně mu stiskl ramena, jakoby mu chtěl dopřát odvahu. „ Hodně štěstí, synku.“
„ Tati...“
„ Mám tě rád. Oba máme, to si pamatuj,“ řekl mu ještě James, jednou ho pevně stiskl a poté se s posledním úsměvem otočil a odešel k Leonovi, kde zaujal místo vedle své ženy. Za nimi už stál i Petr a společně s nimi mimo jiné i Cedric a další oběti Voldemortovy krutovlády, kteří dostali šanci na chvíli opět ochutnat tu hořkosladkou naději, které se říká život.
Harry sledoval ty dvě usmívající se tváře a už se ani nepokoušel zadržovat vzlyky, které se mu draly z hrdla. „ Ne, prosím ne...“ šeptl zoufale, ale věděl, že to nebude k ničemu. Oni odejdou...
„ Tak pojď,“ řekl náhle Leon s mírným úsměvem a nikdo nechápal, co tím myslí.Tedy skoro nikdo...
„ Vždyť už jdu,“ ozvala se Jean tiše a pomalu se zvedla od Siriuse, který klečel na zemi s tváří zarudlou od slz.
„ Ne, nechoď! Prosím!“ řekl jí a pevně chytl její ruku, aby jí zabránil se od něho vzdálit.

„ Neber mi ji! “ křikl na Leona, ale ten jen mírně zavrtěl hlavou. „ Prosím!“
„ Jean?“ zeptali se Harry s Remusem nechápavě.
„ Rozluč se,“ řekl jí Leon klidně.
Žena přiklekla ke svému příteli a vzala jeho hlavu do dlaní. „ Já musím a ty to víš...“ šeptla. „Věděl jsi to celou dobu, jen sis to nechtěl připustit! Věděl jsi to stejně jako já od chvíle, kdy jsem tě zachránila z obloku a porušila tím zákon Jiskry...“
„ Proč jsi to udělala? Proč?!“ hlesl Sirius.
„ ....měla jsem zemřít už tenkrát, ale díky malýmu jsem dostala rok a devět měsíců života navíc,“ šeptla a po tváři se jí spustily potůčky slz. „ Ale byly to ty nejkrásnější měsíce mýho života a nelituju jich... ani chviličky... neměnila bych je ani za celej život bez vás dvou... nikdy!... Promiň, že jsem na tebe byla tak hnusná, chtěla jsem, abys mě nenáviděl... ale chci, abys věděl, že tě miluju,“ šeptla.
„ Já tebe taky a...“ dostal ze sebe.
„.... postarej se o Prcka.“
„ Jean... prosím tě... ne! Nedělej...“ zbytek jeho roztřesené věty byl umlčen jemným polibkem, který mu vtiskla. Jemný dotyk rtů, který vypovídal naprosto o všem... poté se zvedla a otočila se na ostatní.
Její bratr jí k sobě pevně přitiskl a zašeptal jí do vlasů. „ Nesnáším, když máš pravdu... Slíbila jsi, že mě nenecháš samotnýho, proč to porušuješ?“ hlesl a Harry snad poprvé v životě viděl slzy lesknoucí se profesorovi v očích.
„ Promiň,“ šeptla. „ Možná nebudeš sám.“ Odtáhla se od něho a otočila se na Harryho. Ten na ni hleděl a nevěděl, co má říct. Nechtěl, aby odešla... nechtěl, aby odešli... ale copak on s tím něco dokázal?
Žena ho k sobě přitiskla. „ Kdyby měl Terry být někdy po někom, chtěla bych, aby byl jako ty,“ usmála se na něho a otřela mu slzu z tváře. „ Měla jsem tě ráda. Jsi prima kluk.“
„ Taky tě mám rád,“ šeptl a opět ji k sobě přitiskl.
„ Neříkej to Siriusovi, prosím...“
„ Neboj, neřeknu,“ kývl a ona se otočila na poslední osobu.
Remus zavrtěl hlavou a pevně sevřel oči, ze kterých se mu draly slzy. Padla mu do náruče a Harrymu po tváři sklouzly další krůpěje. Vzpomínka na setkání těch dvou po letech na ústředí, se mu náhle objevila na mysli... bylo to už tak dávno a přesto...
„ Postarej se mi o ty tři,“ šeptla k vlkodlakovi zoufale.
„ Neboj, postarám se o ně, slibuju...“ přikývl třaslavě a lehce jí políbil. Odtáhla se od něho a opět si je všechny přejela pohledem. Zastavila se u svého přítele, který jen klečel na svém místě a nechával slzy volně téct. Lehce se kousla do rtu a natáhla k němu ruku, kterou okamžitě pevně stiskl, jakoby to byla jeho poslední záchrana. Zahleděla se mu do očí a povzbudivě se usmála, i když jí po tvářích stékala slza jedna za druhou...
Poté se otočila na Leona, který klidně vyčkával, a mírně přikývla.
Sirius jí pevně držel za ruku a Harrymu unikl z hrdla vzlyk, když ještě skočil rodičům naposledy kolem krku a pevně je k sobě přitiskl, než se mu náhle oba v jediné vteřině rozplynuli v náruči jako pára nad hrncem a nezbylo po nich víc než vzduch a hluboká krvácející rána hluboko uvnitř...

***
A ty teď odcházíš a já se ptám,
co dát ti smím, co mám...
Jen aby jsi nešel a chvíli zůstal stát,
jen abych na chvilku nemusel se bát.
Bát se, že odejdeš a s tebou zmizí
ti, které mám tak rád,
ti, které odvážil jsem milovat....
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář