54. kapitola - Noc mrtvých
„ To já taky!“
Harryho hlas se rozlehl Velkou síni a ozvěna jeho slova ještě několikrát
zopakovala.
V síni nastalo hrobové ticho, přerušované jediným zvukem... ozvěnou téměř
neslyšných kroků neznámého muže v kápi, který procházel mezi stoly. Jeho pohyb
byl sledován každičkým pohledem v síni a on si toho byl dobře vědom.
Kráčel pomalu... krok za krokem... vzpřímeně... nespěchal... neměl kam. Pozorně
zkoumal každý pohyb Smrtijedů, kolem kterých procházel, a mířil si to přímo k
Voldemortovi, který stál na vyvýšeném místě u učitelského stolu. Na tváři měl
arogantní výraz a právě dával pokyn svým poskokům, aby na neznámého neútočili.
Zatím...
Harry se pro sebe ušklíbl. Voldemort si byl až příliš jistý svým postavením,
jinak by ho už dávno nechal poslat na věčnost. Ale o to tady šlo. O výhodu... o
moment překvapení. O jeho moment překvapení.... jenom jeho!
Za Voldemortem stála ještě jedna řada Smrtijedů a pozorně ho sledovala. „ No
jistě, jeho nejvěrnější. Malfoy, Ester, Greysen, Avery, Snape a... Jean,“
přejel po nich pohledem a u ženy se zastavil a na okamžik se jí zahleděl do
očí.
„ Vítej,“ nechala mu při střetu jejich pohledů přečíst svou myšlenku. Poté se
však vydal zase dál. Jeho pohled se stočil přes mrtvá těla studentů k veliké
kupě kouzelnických hůlek, které ležely v rohu místnosti. Znal tohle hromadné
odzbrojovací kouzlo, které na tohle bylo použito a které způsobilo, že nikdo v
celé síni kromě Smrtijedů, jejich pána a Harryho nebyl ozbrojený, což ho
stavělo do velice nezáviděníhodné situace přesily asi čtyřiceti na jednoho.
V dostatečné vzdálenosti před Pánem zla se náhle zastavil a chvíli zůstal jen
bez hnutí stát, aby si vychutnal to nejisté ticho všude kolem. Věděl, že ho
všichni pozorují jako ostříži a proto by bylo bláhové něco zkoušet. Nakonec jen
hrdě zvedl hlavu a donutil tak kápi, aby pomalu sjela a odhalila tak jeho tvář.
Síní se okamžitě rozlehl šum stovek hlasů, ve kterých se dalo rozeznat jediné
slovo, jediné jméno – Harry?
Brumbál ležící u Voldemortových nohou na něho unaveně zaostřil a v jeho očích
se dalo číst stejné překvapení jako v tváři pána zla. „ Ale to přeci...“
„ Po... Pottere?“ vydechl Voldemort nevěřícně a i přesto, že se nejspíš
nesmírně snažil zachovat vážnou tvář, z jeho obličeje sálalo naprosté překvapení
a nevěřícnost. „ To... to přeci není možné!“
„ Překvapen?“ nadhodil Harry rozverně a sledoval vyjevenou tvář Pána zla. I
kdyby celou tuhle bitvu prohrál, tak za tenhle pohled by to rozhodě stálo.
V tu chvíli měl sice nutkání zvednout hůlku, využít situace a Voldemorta zabít,
protože by v tu chvíli rozhodně neměl šanci se pořádně bránit, ale... k čemu by
to bylo? Proti němu by zůstalo dalších čtyřicet Smrtijedů, kteří by okamžitě
začali likvidovat veškeré osazenstvo síně. A to by se... bez hůlek... mohlo asi
jen těžko bránit.
„ Neměl bys být...“ dodal.
„ Máš být mrtvý!“
„ Ale...ale Voldemorte,“ zavrtěl Harry hlavou, „ přece sis nemyslel, že mě
dokáže zabít někdo z tvých nohsledů. Věštba přeci mluví naprosto jasně... nebo
jsi ji už zapomněl?“ pokračoval klidně s pokrčením ramen a začal pomalinku
přecházet sem a tam před vyvýšeným stolem.
„ Viděl jsem, jak tě zabila... jak tě zasáhla smrtící kletba. Nemohl jsi to
přežít!“
„ Zdám se ti snad mrtvý?“ nadhodil Harry a vychutnával si tu vyjevenou tvář
dosyta.
„ Ne...ne...kdepak, Voldemorte, asi tě zklamu, ale tvoji
věrní to zbabrali. Jako vždy samozřejmě... už ani vraždit nedokážou POŘÁDNĚ!“
vykřikl poslední slovo a s rychlou otočkou vyslal kletbu na Smrtijeda, který se
ho právě zezadu snažil uřknout. Smrtijed se rozplácl o zeď za ním a s
plesknutím sklouzl na zem. Jeho druh okamžitě tasil hůlku, ale Harry okamžitě
poslal k zemi i jeho a na třetího za svými zády v mžiku zamířil hůlku jako
varování.
Osoba v kápi se pomalu stáhla.
Jean měla pravdu. Kletby se dají vycítit, ten trénink rozhodně stál za tu
bolest.
Harry sklopil hůlku a opět se otočil na Voldemorta. „ Tvoji stoupenci nemají
absolutně žádné vychování, Voldemorte. Měl by sis je převychovat. Je krajně
neslušné metat na někoho kletby, když dotyčný mluví...“ otočil se na Smrtijeda,
který už se na něho jednou snažil zaútočit a teď se chystal znovu, a jedinou
kletbou mu vyhodil všechny končetiny z kloubů.
„... s jeho pánem. Už to nezkoušejte!“ zavrčel na
přisluhovače zla a ti se na pokynutí jejich pána všichni stáhli zpět do svých
řad.
„ Jak vidíš, tak jsou poslušní,“ ušklíbl se Voldemort, „ ale poslouchají jen
toho... koho mají.“
„ To jistě...“
Harry chvíli váhal, co má říct. Jeho pohled totiž upoutal tmavý pes, který se
pomalu plížil mezi nohama studentů pod stolem a jednoho po druhém si pomalu
očichával. Harry nechápal, co to Sirius dělá, ale byl si jistý, že by od něj
měl hned odtrhnout oči, aby na něj neupozornil.
„... ale nezdálo se, že bys byl moc nadšený... když mě tvá věrná zabila...
tedy... skoro zabila,“ opravil se hned a opět se podíval Voldemortovi do rudých
očí. „ Doufám, žes jí nedal nějaké odměny, protože jak vidíš, tak to pěkně
zpackala!... Začal jsi oslavovat příliš brzo, měl ses přesvědčit, že nejsem
mrtvý. Tvoje smůla,“ dodal s pokrčením ramen.
Pán zla se nejspíše už vzpamatoval z toho šoku, protože se mu na tváři rozšířil
široký úsměv. „ Věř mi, Pottere, že bych to udělal, kdyby tam nevpadl ten váš
povedený Řád a nezabránil mi tak vychutnat si ten slastný pocit ze tvé smrti.
Měl jsem tě tenkrát zabít sám!“ zamračil se, ale v další chvíli se po jeho
tváři opět rozšířil široký úsměv. „ Nu což... alespoň dostanu krásnou
příležitost zabít tě osobně,“ ušklíbl se a tasil hůlku, zatímco Harry zůstával
ledově klidný.
„ Co si člověk neudělá, to nemá, že?“ nadhodil.
„ V tom se shodneme,“ odvětil Voldemort. „ Někdo tu špinavou práci dělat musí.
Ale já ji udělám rád a s největším potěšením. A neboj, ujišťuji tě, že
tentokrát se z toho už nevyvlíkneš.“
„ Nemyslíš, že je tady na vraždu trochu moc svědků?“
„ Myslím, že ani ne. Jen ať se všichni podívají, jak zemře jejich jediná naděje
a spása. A ke všemu... až tě zabiju, tak už mi nic nebude bránit v tom, udělat
z nich své přisluhovače nebo mrtvoly stejně jako z tebe... takže myslím, že
když tě uvidí umírat, že jim to jenom prospěje...“ ušklíbl se Voldemort a
Harrymu začaly docházet hloupé otázky. Věděl, že už dlouho nedokáže udržet
Voldemorta v téhle „vysvětlovací“ náladě, ale on potřeboval získat čas... pro
Siriuse... pro Řád... pro sebe...
„ Vyndej hůlku, Pottere!“ rozeznělo se náhle síní. „ Pokud nechceš, abych tě
zabil, jak tu nejspodnější krysu. Važ si toho... mohl jsem tě už dávno zabít.“
„ Nápodobně,“ odvětil Harry a Voldemort se začal ledově smát.
„ Myslíš si, že bys mě dokázal zabít? Myslíš si, že by ses jen dotkl hůlky bez
toho, aniž by tě některý ze Smrtijedů na místě zabil?“ chechtal se Voldemort
chladně a poté opět zvážněl.
„ Ne, Pottere, ne... chci jen ukázat, že se ti klidně
postavím tváří v tvář i v souboji... Chci všem dokázat, že nejsi nic víc než
obyčejná krysa, které je nutno se zbavit.... Skoncujeme konečně s těmi hloupými
pověrami o Vyvoleném, tas hůlku, Pottere!“
Poslední věta se odrazila od kamenných stěn, které ji několikrát zopakovala.
Harrymu vyschlo v krku. Věděl, že teď to přijde... že už ho nejspíš nic
nezachrání od střetu s jeho noční můrou, ale on ještě nechtěl... ne kvůli němu,
ale kvůli ostatním!
Když ho Voldemort zabije, tak ostatní dostanou možnost buď se k němu přidat
nebo zemřít... a když náhodou vyhraje on... tak je Smrtijedi stejně všechny
povraždí.
Jeho pohled sklouzl mezi studenty a zjistil, že tmavý pes mezitím několika
studentům roznesl hůlky z velké hromady.... ale stále jich bylo příliš málo.
Nedokázali by se ubránit. Jeho pohled sklouzl zpět na soupeře a poté na postavy
stojící za ním. Přejel všechny ty arogantní tváře a jeho pohled se zastavil na
hnědovlasé ženě s kamennou tváří. Zahleděl se jí do očí a použil Nitrozpyt,
jakoby žádal o pomoc.
„ Získej čas!“ ukázala mu naléhavou myšlenku.
„ Jak?!“ vrátil jí ji zpět.
„ Jakkoli! Musí mít čas!“ odpověděla spěšně. „ Alespoň ještě chvíli!“
Harry vůbec netušil, jak by ten čas měl získat. Nic ho nenapadalo a tancovat
kozáčka se mu v tuhle chvíli opravdu nechtělo. Jeho pohled sklouzl k Siriusovi,
který se právě vplížil pod stůl se třemi hůlkami v tlamě a poté rychle pohlédl
na Jean, ale cestou se jeho oči střetly s pohledem profesora lektvarů.
„ Prozraď nás!“ objevilo se mu v mysli.
„ Cože?!“ vykulil nevěřícně oči. „ To přeci...“
„ Dělej!“ rozkázal.
Harry přerušil spojení a ještě se podíval na Jean, ale ta už s ním
nekomunikovala. Měli pravdu, potřeboval získat čas... a tohle byla ta nejlepší
možnost. I když... nejspíš toho bude litovat.
„ Mimochodem, Voldemorte...“ začal jakoby chtěl navrhnout, jestli nepůjdou
večer do kina a snažil se ignorovat, že na něho ten masový vrah stále míří
hůlkou, „ než to tady skončíme... vím, že už se jistě velice těšíš... nemůžu si
odpustit, abych se nezeptal na jednu věc...“
„ Snažíš se zachránit si krk, Pottere? Dostal jsi strach?“
„ To ani ne... jen jsem zvědavý... jen mě tak napadlo... Tys nikdy nepřišel na
to... kdo dělal Brumbálovi celá ta léta špeha? Nikdy jsi nepřišel na to... kdo
tě celá ta léta za zády... zrazoval?“ nadhodil a bylo vidět, že uhodil hřebíček
na hlavičku.
Voldemort se očividně zarazil.
„ Chceš to vědět? Já vím, že chceš.... Chceš vědět, kdo byl ten špeh!“
přimhouřil oči a ušklíbl se.
„ Harry, nee...“ zasýpal starý ředitel u Voldemortových nohou, ale ani jeden si
ho nevšímal.
„ Přesněji řečeno... abych byl úplně přesný... kdo byli ti špehové!“ dodal. „
Oni totiž byli dva. A pracovali opravdu svědomitě, to se musí nechat....
Zvláště jeden... velice schopný a velice věrný...“ pokýval uznale hlavou. „ Ale
... ne tvojí straně, pochopitelně... i když jsi o jeho věrnosti byl přesvědčený
...“
Harry přejel pohledem pod stoly, aby zjistil, že Sirius právě doručil další
zbraně a poté se otočil zpět na Voldemorta. „ Už tě někdo napadá?“ nadhodil. „
Poradím ti trochu... je to osoba, kterou jsi považoval za jednu z
nejvěrnějších, i když se tě hodně lidí snažila přesvědčit o opaku. Škoda, že
jsi je neposlechl... mohl jsi mít o jednu starost míň. Ale... ne že by mi to
vadilo,“ ušklíbl se a podle toho, jak Voldemorta štve, se docela divil, že se
ještě nekrčí na zemi v kaluži krve. Moc dobře ale věděl, že Voldemort strašně
touží po tom vědět, kdo ho zradil. A o to tady šlo. Trochu podráždit chřestýše
bosou nohou...
„ A co se týká té druhé osoby, tak... je to poměrně nováček. I když... znal jsi
ji už dost dlouho! Ano, slyšel jsi správně - JI. Ale v tuhle chvíli bys už měl
vědět, kdo to je... nebo si snad myslíš, že v tom, že nejsem mrtvý, je jen síla
nějaký pitomý věštby?... Už ti svítá?“ nahodil a ve Voldemortově tváři se
zračilo pochopení. „ Víš o kom mluvím...“pokračoval Harry tiše, protože nemusel
mluvit hlasitěji. Takové ticho nebylo ani v hodině Lektvarů, „... a víš, že
mluvím pravdu... přiznej si to... dva sourozenci... každý úplně jiný a přesto
oba úplně stejní... oba stejní... zrádci!“ zasyčel a v tváři Pána zla se
rozšířil neskonalý vztek, zatímco jeho oči rudě plály zuřivostí.
Naštvaně máchl hůlkou a řady zakuklenců za ním vyletěli dva Smrtijedi a
rozplácli se těsně vedle Harryho na zemi jako mouchy na skle. Voldemort znovu
mávl hůlkou a kouzlo oba zrádce vzneslo do vzduchu, praštilo s nimi o stěnu a
poté je vrátilo doprostřed síně, kde je zvedlo do vzduchu a strhlo jim kápě.
Ve vzduchu před nimi se teď vznášela Jean se Snapem a oba měli zakloněnou
hlavu, jak je neznámá síla držela pod krkem a zabraňovala jim v normálním
přístupu kyslíku.
Davem pod nimi to mírně zašumělo. Většina osazenstva síně nečekala, že jejich
profesor lektvarů je Smrtijed a už vůbec nečekali, že se tu objeví i jejich
bývalá a všemi nenáviděná profesorka obrany.
Harry je sjel jen klidným pohledem a pak se jeho zrak stočil zpět na jeho
soupeře, i když ho tahle hra stále spoustu přemáhání.
„ Pottere...“ zaskřehotal Snape a snažil si uvolnit krk, aby se mohl
nadechnout, „... ty... ty zrádče.“
„ Nevím, kdo z nás dvou je větší zrádce, Snape,“ odvětil Harry klidně a ani se
neobtěžoval se na něho podívat.
„ Jaký je to pocit, být zrazen a vyzrazen člověkem z vlastních řad, Snape...?
Alespoň víte, jaké to je...“ zasyčel Voldemort a v další chvíli se oba
sourozenci vznesli do vzduchu, několikrát narazili do stěn a poté se opět
rozplácli vedle Harryho. Ten se sice snažil tvářit, že se ho to netýká, ale
když muž ležící vedle něho vyprskl chuchvalec krve nejspíše od proražených
plic, tak měl opravdu hodně blízko k tomu, to všechno skončit.
„ Proč jsi je vůbec prozradil, Pottere? Myslíš si, že jejich životy sis
zachránil krk?“
„ Nevyřízené účty,“ odvětil Harry suše. „ Chci se chvíli dívat, jak trpí oni...
znepříjemňovali mi život už dost dlouho... Ode dneška už stejně nebudou nic
platní....Dělej si s nimi, co chceš! Klidně je zab!
„ Jak si přeješ...“ ušklíbl se Voldemort. „ Snape!“ zasyčel nebezpečně a měřil
si svého „věrného“ Smrtijeda nenávistným pohledem. „ Ty zrádný červe! Měl jsem
tě zabít okamžitě, jakmile jsem tě poprvé uviděl! Přesvědčovali mě, že jsi
zběhnul a já jim nechtěl věřit... považoval jsem tě za příliš zbabělého, abys
něco takového udělal... jak vidím, tak jsem se mýlil...“ zavrčel, zatímco Snape
vedle Harryho se bezúspěšně snažil zvednout na nohy.
„ A pak tvoje povedená sestřička... Měl jsem tě zabít tenkrát, když jsi ji
bránil... tebe i ji. Měl bych klid! Crucio dublus!“ zakřičel z plných plic a
obě osoby vedle Harryho se začaly zmítat v bolestivých křečích. Harry se snažil
ignorovat ten křik a zmítání, ale nešlo to! Měl pocit, jakoby to kouzlo bylo
použito i na něho. Pevně zatínal pěsti a nehty si do dlaní vyrýval krvavé
šrámy.
Když po nekonečné chvíli kouzlo pominulo, oba zrádci se roztřeseně opřeli o
lokty a lapali po dechu.
„Tohle byl teprve začátek... za tohle zaplatíte... protože za zradu se platí a vy
budete platit tvrdě!“
Další salva bolesti zachvátila jejich těla a oba se začali zmítat v záchvatech
bolesti. Harryho už stálo opravdu hodně sil, vypadat nezaujatě. Chtěl to
ukončit, ale potřeboval ještě chvíli... ještě chviličku!
Voldemort pronesl několik dalších kleteb, ale poté se zaměřil pouze na
profesora lektvarů. Zdálo se, že jeho zradu si přeci jen bere osobněji. Po
několika kletbách konečně sklopil hůlku a jeho oběť dopadla tvrdě na zem.
Snape teď ležel jen kousek před Harrym a lapajíc po dechu se snažil opřít o
lokty, ale zdál se být už příliš vysílen. Pán zla pomalu přešel blíž a svými
štíhlými prsty si zvedl jeho tvář k sobě. „ Severusi, Severusi...“ zavrtěl
hlavou, „ udělal jsi už tolik chyb a já ti je vždycky odpustil... ale tentokrát
už ne! Udělal jsi totiž tu největší chybu, jakou jsi udělat mohl.... zradil jsi
nejmocnějšího kouzelníka na světě... zradil jsi mě!“
Harry nechápal, kde se ve Snapeovi bere stále tolik vzdoru, když hrdě zvedl
hlavu a skrz zuby zaťaté bolestí procedil, „ To mi slouží jenom ke cti!...
pane!“
V další chvíli jeho tělo opět zachvátila další bolest. „ Čest je také to
jediné, co ti možná ještě zůstalo, ale ani to už nebude trvat dlouho... rád
bych si tě vychutnal trochu déle, ale na druhou stranu se takovou špínou nehodlám
zatěžovat,“ ušklíbl se na muže a zvedl hůlku. „ Myslíš, že použiji Avadu? Asi
tě zklamu... ale přišel jsem na mnohem zajímavější a hlavně bolestivější
způsoby smrti... a ty budeš první, na kom si to vyzkouším... ber to jako
poctu... poslední! Accidera!“ vykřikl kletbu a Harrymu se na chvíli zastavilo
srdce.
Čekal to sice a hůlku měl připravenou, ale netušil, že Voldemort se rozhodne
pro tak krutou kletbu jako tato. Kletbu, která protivníka pomalu a bolestivě
začne zaživa ohlodávat na kost.
„ Tak dost!“ zakřičel Harry a ochranný štít odmrštil paprsek od muže na zemi.
Snape jen zuboženě zvedl hlavu, aby zjistil jak to, že ještě žije a poté se
vysílením skácel na podlahu.
Voldemort se obrátil na Harryho, jakoby na něho snad zapomněl, a změřil si ho
vražedným pohledem. „Změnil jsi snad názor, Pottere?“
„ Strategie,“ vrátil mu Harry pevně.
„ Sám proti čtyřicetinásobné přesile... a taktizuješ?“ zvedl nechápavě obočí a
jediným pokynem dal Smrtijedům pokyn, aby se připravili k boji. „ Hlupáku!“
Harry znejistěl. Jestli byl někdy ve větší bryndě než teď, tak si to rozhodně
nepamatoval... Měl proti sobě na čtyřicet nájemných vrahů a za zády na tři
stovky spolužáků jako rukojmí. Přesto věděl, že má jen jedinou možnost. Zvedl
hůlku a s kamennou tváří se podíval protivníkovi do tváře.
Srdce mu bilo jako splašené a mozek si nehodlal připustit, co se vlastně
děje... že to je tady... že za chvíli nejspíš zabije... a nejspíš také zemře...
Jaké překvapení ho čekalo, když za sebou náhle uslyšel silné šoupání mnoha
židlí a dokonce několik hlasů křičící kletby a štíty. Stačil mu jediný pohled,
aby poznal, co se děje.
Členové Brumbálovy Armády náhle všichni stáli okolo stolů a mířili na
jednotlivé Smrtijedy hůlkami připraveni k boji. Mnoho zakuklenců se je sice
pokusilo omráčit, ale všechna kouzla byla bezpečně vykryta.
Prozatím...
Okolo Voldemorta se ihned rozestavili jeho zbylí nejvěrnější, zatímco po boku
Harrymu se každý z jedné strany objevili Ron a Hermiona a namířili hůlkami na
své protivníky.
„ Není sám,“ zasyčela Hermiona, když v síni nastalo absolutní ticho.
Voldemort si chvíli měřil všechny soupeře a poté se rozesmál. „ Tohle má být
tvoje armáda, Pottere? Skupinka bláznivých dětí? Myslíš, že nás dokážou
porazit?“ zasmál se svým ledových smíchem a Harry musel na jednu stranu uznat,
že i když se jejich postavení zlepšilo, tak proti sobě měli stále přesilu
zkušených zabijáků. Zatímco oni byli... děti...
„ Tihle jsou alespoň věrní,“ procedil skrz zaťaté zuby a hůlku stiskl ještě
pevněji. „ Můžeš to samé říct i ty?... Voldemorte?“ dodal chladně.
Nepřítelova tvář potemněla a v rudých očích se mu zlověstně zalesklo.„ Snad
nevěříš, že mě s touhle bandou mimin dokážeš porazit!“ zavrčel chladně.
„ Tak proč se jednoho takovýho mimina bojíš?“ oplatil mu Harry a v síni opět
nastalo ticho. Stačil jediný pohyb, jediný rozkaz, jediné slovo... a mohla
nastat hotová jatka! Ale všichni vyčkávali... na znamení... rozkaz...
příležitost...
Náhle se rozletěly dveře ze Vstupní síně a dovnitř vpadl zadýchaný zakuklenec.
„ Pane... oni... bystozor... Řád... ugrrrr...“ Mocný nápor kletby, která se mu
jako nůž zabodl do zad, ho srazil na kolena. Vyplivl kalužku krve a než se
zřítil na zem dostal ze sebe jen dvě slova, „...Fénixův... tady...!“
V tu samou chvíli se dovnitř začali přemísťovat jednotliví členové Fénixova
řádu společně s Bystrozory. Jeden po druhém se s hlasitým PUF přemísťovali mezi
protivníky a vyrovnávali tak misky vah osudu.
Harry se nedíval na to, kdo přichází, neodvážil se spustit oči ze svého soka. S
každým zvukem přemísťující se osoby se mu však na tváři usazoval stále širší a
širší úsměv, když pozoroval Voldemorta i jeho nejvěrnější, jak pomalu blednou.
Dokonce by se vsadil, že několik Smrtijedů se ze strachu přemístilo pryč a také
tušil, že nebude trvat dlouho a Voldemort udělá to samé. Už viděl ten jeho
vítězný úšklebek, když se začal soustředit na přemístění.... na zbabělý útěk...
„ Protekto Apparition Mortum!“ zakřičel Harry a zářivý safírový paprsek se
vyřítil proti Voldemortovi. Malfoy ho okamžitě zpozoroval a vykouzlil před svým
pánem ochranný štít, ale ani ten nebyl nic platný. Tohle kouzlo se dalo
zastavit jen jediným štítem. Lidským. Paprsek proťal obranu a zasáhl Voldemorta
přímo do hrudi.
V síni náhle nastalo ticho jakoby někdo vypnul zvuk.
Všichni sledovali, co se stalo a Smrtijedi se děsili ztráty svého pána. Ten
však stále stál na svém místě a nejevil známky sebemenšího zranění. Všichni si
mysleli, že Potter selhal, že se mu kouzlo nepovedlo, ale Voldemort stejně jako
jeho sok věděl, že to tak není. Kletba mu sebrala jeho schopnost přemisťovat
se. Nemohl utéct... a byl si toho dobře vědom.
„ Konec hraní,“ ušklíbl se Harry a v očích se mu nebezpečně blýsklo, „ Tome.“
Takové ticho, jaké potom nastalo, snad Harry nikdy neslyšel. Vedle něho stála
Hermiona a on mohl klidně poslouchat tikot jejích hodinek...
... tik... tik... tik... tik... tik...
„ Mě neporazíš, Pottere!“ zasyčel Voldemort a oba Harryho kamarádi sebou trhli.
Teprve poté si Harry uvědomil, že to bylo proto, že Voldemort použil hadí řeč.
„ Chceš se vsadit?“ odpověděl mu Harry stejným způsobem a nespouštěl ho ani na
okamžik z očí. Teď teprve šlo o moment překvapení...
...tik... tik... tik...
O chvíli znejistění...
...tik...tik...tik...
Harry se snažil zjistit, jestli na něho nechce někdo použít kletbu, ale všichni
byli tak napnutí a připravení k boji, že nedokázal nic rozeznat...
... tik...tik... tik...
Stačila vteřina nepozornosti... zaváhání...
„ Pozor, Harry!“ vykřikla náhle Hermiona, když zachytila myšlenku útočníka a
strhla Harryho na zem. K její smůle jí část kletby zasáhla a odhodila na schod
mezi stolem učitelů a zbytkem síně, kde se rozplácla přímo na břicho.
Harry jí vyděšeně sledoval těsně předtím, než vycítil další kletbu za svými
zády, ale jakmile se otočil, zjistil, že útočnice – Bellatrix se v tu chvíli už
rozplácla na protější zdi.
„ Útočit na někoho zezadu je krajně zbabělé, sestřenko!“ zavrčel Sirius a
pozvedl pro ní hůlku.
Žena vyděšeně vyvalila oči a o trochu víc couvla. „ Ty... ty... ale ty jsi
přeci mrtvý!“ vydechla Bellatrix nevěřícně a i několik dalších lidí vykřiklo
zděšeně Siriusovo jméno.
„ To jsme dnes v noci vlastně všichni,“ ušklíbl se na ni a v další chvíli proti
ní vyslal další kouzlo.
Jakoby právě tohle byl ten povel, na který všichni čekali. Vteřinu na to se
všude kolem rozletěla všemožná kouzla, kletby, zaříkání, štíty... a tohle už
nešlo zastavit.
Harry se rozhlédl, ale v tuhle chvíli si ho nikdo nevšímal. Rychle se dostal k
Hermioně, která se s tváří zkřivenou bolestí držela někde mezi hrudníkem a
břichem a snažila se postavit.
„ Hermi, jsi v pořádku?“
„ Jsem v pohodě,“ dostala ze sebe. „ Jen žebra...“ vydechla a roztřeseně se
postavila. Harry jí pomohl, ale v další chvíli se oba museli sehnout, aby je
nezasáhl zářivý paprsek.
„ Dík za záchranu,“ řekl jí ještě Harry a těkal očima po síni, aby se vyhnul
případnému nebezpečí. Ke svému zděšení zjistil, že Voldemort využil chvíle
zmatku a zmizel dveřmi za učitelským stolem. Když se nemůže přemístit, tak
prostě uteče!
„ Jdi za ním,“ řekla mu Hermiona rozhodně, když zachytila jeho pohled. „ Musíš
to skončit, Harry! Jdi za ním...“
Chvíli jí hleděl do očí a poté věděl, že má jedinou možnost. Naposledy se na ní
podíval a vyřítil se ze síně, kterou teď zmítaly desítky kleteb a zářivých
paprsků...
Řítil se tmavými chodbami a kdesi předním se ozývaly Voldemortovy spěšné kroky.
Harry věděl, že má před ním dost velký náskok, ale také věděl, že ho nesmí
nechat utéct... prostě nesmí...!
Nad schody se musel zastavit, protože se zde chodby rozdělovala a on nedokázal
rozluštit, odkud se ozývají Voldemortovy kroky. K jeho neskonalému štěstí se na
obraze vedle něho zpoza velkého sudu objevily dvě ruce, které mu ukázaly, kudy
se Pán zla vydal.
S rychlostí, kterou by snad od sebe ani nečekal, se vydal danou cestou a za
chvíli už vybíhal schody do západní věže. Tušil, kam Voldemort míří a proto
sebou musel hnout. Dveře práskly a Harry věděl, že ho dohání.... Posledních
několik kroků a už byl venku na cimbuří mezi dvěma věžemi.
„ Colloportus!“ zakřičel Harry z plných plic a už jen zahlédl, jak Voldemort
naráží do dveří u druhé věže, protože mu nešly otevřít.
Lapal po dechu a čekal, až se k němu nepřítel otočí čelem. Oba stáli na jedné
straně cimbuří a přerývavě dýchali. Voldemort se k němu pomalu otočil. Nemohl
utéct... už ne... zvedl hůlku a zahleděl se soupeři do očí...
Stáli proti sobě a ani jeden se nehýbal. Vzduch byl těžký a napjatý a nebylo to
pouze kvůli tomu, k čemu se schylovalo....v dáli se zablesklo a na oba soupeře
začaly pomalu dopadat těžké kapky....
„ No jo, bez pořádný bouřky by to nebylo ono,“ pomyslel si Harry trpce a v tu
chvíli děkoval za nápad zbavit se brýlí. V tuhle chvíli by se totiž jeho
viditelnost snížila na nulu. I tak se ale nedalo říct, že by tma usnadňovala
vidění, jediným zdrojem světla bylo v tu chvíli několik vzdálených oken a blesky
létající po obloze.
„ Skončeme to, Voldemorte!“ křikl Harry na siluetu stojící před ním. „ Jednou
pro vždy! Tyhle dveře jsou jediná cesta, která odtud vede... ale projde nimi
jen jeden z nás...!“
„ Myslíš, že to budeš ty?“ zasyčel před ním Pán zla.
„ To se uvidí...“
„ Dávám ti poslední šanci, Pottere! Přidej se na moji stranu nebo zemřeš!
Přidej se ke mě a zajistím ti uznání a tvým přátelům rychlou a bezbolestnou
smrt!“
„ Jediné, co po tobě chci, je, abys mi slíbil, že v případě, když mě zabiješ,
tak mi dopřeješ alespoň tolik úcty a pohřbíš mě! Slibuji, že učiním totéž.“
„ Tak to ti slíbím velmi rád. Slibuji, že tvůj hrob bude ten nejlepší, jaký ti
budu moci dopřát... konečně, byl jsi můj nejlepší soupeř... tedy... pohřbím tě
v případě, že zbude CO k pohřbení...“ušklíbl se, ale jeho tvář velmi rychle
opět dostala výraz plný nenávisti. „ Poslední šance, přidej se nebo zemři!“
„ Nikdy se k tobě nepřidám, Tome, a ty to víš...“
„ Neříkej mi Tome!“ rozčílil se Voldemort a vyslal proti Harrymu kletbu, která
se ale roztříštila o dveře ze ním.
„ Copak? Že by tady někomu praskaly nervy?“ nadhodil Harry, ale už se
neusmíval. Na úsměv už tu nebylo místo. „ Ne, Tome, nepřidám se k tobě... Měl
jsi pravdu... neexistuje dobro ani zlo, pouze moc... a mojí jedinou překážkou k
moci... jsi ty!“ ucedil.
„ Rozmáznu tě jako švába, Pottere!“ zavrčel Voldemort vztekle a zvedl hůlku do
bojové pozice.
„ Tak... dělej,“ sykl Harry se stále napřaženou hůlkou....
...tik... tik... tik...
„ Avada Kedavra!“ zakřičel Voldemort a proti Harrymu se vyřítil zářivě
smaragdový paprsek. Harry se přikrčil ke stěně a kletba ho jen o vlásek minula.
Rychle se postavil zpět na nohy a připravil se na další případné kletby.
„ Nezačínáš nějak zhurta, Tome? Přece to nechceš skončit tak brzo!“
„ Skončíme to hned teď! Už mě nebaví, jak mi pořád utíkáš! Považoval jsme tě za
mrtvého, mohl jsi odejít a zajistit si klidný dlouhý život, tvoje smůla, že ses
rozhodl se mi dál plíst do cesty! Mortonesa!“
„ Mentosonte!“ vytvořil Harry ochranný štít a hned za ním vyslal další kletbu.„
Disparsis totunum!“
Voldemort vytřeštil oči, když se proti němu vyřítila kletba, která mohla
způsobit jeho rozprsknutí jako oné nešťastné myši, ale docela bez větších
potíží se mu ji podařilo vykrýt.
Na chvíli opět nastalo ticho.
„ Jak vidím, tak i ty znáš kletby nejmocnějších,“ konstatoval suše.
„ Tvoje zrádkyně mě naučila víc, než si myslíš,“ ucedil Harry a snažil se
zklidnit svůj dech.
„ To se ještě uvidí... Desmentoria!“
Další paprsek proťal vzduch a vyřítil se na Harryho, kterému se podařilo uhnout
za cenu toho, že se mu několik kusů kamene z roztříštěné zdi zarylo do kůže.
Metali po sobě kletby jednu za druhou a zatím se nezdálo, že by měl někdo
viditelnou převahu.
Voldemort byl zpočátku zaskočen Harryho znalostmi, ale velmi brzo se se sílami
protivníka smířil. Oba byli úplně promoklí a unavení a po pár minutách měl
Voldemort rozraženou hlavu, zatímco v Harryho rameni každou chvíli cuklo, jak
se mu stále znovu a znovu lámala kost. Přesto stáli dál proti sobě a ani jeden
se nehodlal vzdát.
Harry vykryl další kletbu, která ale byla tak silná, že ho odhodila dozadu a on
se rozplácl na stěně za ním. Zatnul zuby, aby nevykřikl bolestí, když mu v těle
něco zapraskalo, ale v tu samou chvíli stál Voldemort těsně nad ním a už už
zvedal hůlku k poslednímu úderu.
Harry nedokázal myslet na žádné kouzlo, které by mu pomohlo, ale uvědomil si,
že má narozdíl od Voldemorta ještě jednu výhodu – přemisťování.
Ze soupeřovy hůlky vyletěl rudý paprsek, ale jediné, co stačil zasáhnout, byla
kamenná zeď, na které se vteřinu poté rozplácl i on sám, když se Harry
přemístil za něho a poslal ho jedinou kletbou k zemi. Voldemort vyplivl krev a
podíval se na Harryho, když zvedl hůlku k dalšímu kouzlu.
Něco uvnitř mu říkalo, ať ho zabije... ať to udělá... dvě slova a bude konec!
Pro vždycky! Ale ta druhá část mu říkala, že i když to je Voldemort, tak přeci
nepoužije Kletbu, která se nepromíjí... on přeci není vrah!
Jediná vteřinka zaváhání Voldemortovi stačila k tomu, aby poslal Harryho na
druhou stranu cimbuří, kde div nepřepadl hradby a neskončil rozplácnutý těch
padesát stop dole na nádvoří. V další chvíli stál jeho soupeř na nohách a
chystal se k dalšímu útoku, ale Harry zkusil znovu trik jako předtím a
přemístil se za něho. Tentokrát na něho neposlal žádnou kletbu, jen na něho
zavolal a přemístil se opět jinam... Voldemort se otočil, ale už viděl jen
prázdno...
„ Voldemorte, tady... ne... tady... tady...“
A znovu a znovu... hrál si s ním jako kočka s myší a Voldemort nemohl nic
dělat, jen zuřit.
Ale štěstí se v tu chvíli otočilo k Harrymu zády.
Jakmile se znovu přemístil a chtěl na soupeře zavolat, uklouzla mu při
neopatrném kroku vpřed na vlhkém kameni noha a on se s bolestivou grimasou
skácel k zemi. V noze mu nehezky křuplo a hůlka se odkutálela kamsi v dál.
Na soupeřově tváři se rozšířil vítězný úšklebek. „ Konec hraní, Pottere!
Crucio!“
Harryho tělem projela strašná bolest způsobená vpichováním čepelí tisíců dýk a
on věděl, že se mu Voldemort mstí za tu dětinskou hru s přemisťováním. Bolest,
která mu už tak drásala vnitřek se po chvíli ještě znásobila a v další vteřině
jí nahradila jiná, snad ještě větší! Ale to nejhorší mělo ještě přijít!
„ Vertus audiatus!“ zakřičel náhle Voldemort a Harry nemohl vůbec nic dělat.
Blikající paprsek ho zasáhl do hrudi a po celém těle se mu rozšířilo slabé
vibrování.
V další chvíli však sám klesl na kolena a pevně si držel uši, protože to, co se
dělo, bylo naprosto nesnesitelné. Jeho sluch byl kouzlem tak zcitlivělý, že
slyšel naprosto vše kolem… od kleteb, ran a úpění ve Velké síni pod nimi, přes
Voldemortův zrychlený tep, až po vítr fičící kolem nich.... dopadání kapek ho
pomalu dohánělo k šílenství, zatímco údery hromu pro něho byly jako dýky,
které se mu znovu a znovu zarývaly do mozku a způsobovaly neskonalá muka.
„ Dost!“ zakřičel z plných plic a když se jeho sluchu vrátily normální
vlastnosti, klesl vyčerpaně na zem. Už ne... už dost... prosím, já už víc
nechci...
„ Máš dost, Pottere, skončeme to...“ konstatoval soupeř klidně. „ Nemáš hůlku a
já ano... neudržíš se na nohou a já ano... nemáš sílu se odtud jakkoli dostat a
já... ano!...myslíš, že proti mě máš ještě šanci?“ zeptal se klidně.
Harry mlčel. Vlastně ani nechápal, co mu říká a jeho mozek byl stejně příliš
unavený, než aby odpověděl... jeho jedinou odpovědí byl náhlý... a naprosto
bláznivý smích šílence....
Už nedokázal víc... neměl už na nic sílu ... už víc nechtěl! Klečel před
Voldemortem a smál se, ačkoli každý záchvěv smíchu mu byl vrácen bolestí od
rozlámaných žeber a pochroumaných vnitřností.
„ Čemu se směješ?“ zamračil se Pán zla, ale odpověď byla stejná. Trvalo dlouho
než se Harry uklidnil natolik, aby byl schopný alespoň nějakého myšlení. Pomalu
zvedl hlavu a jeho zdravá ruka zabloudila k přívěsku pod košilí. Kdyby se
zamyslel, možná by mu došlo, že mu na krku visí pouze jeden Permertir a ne tři,
jak by mělo, ale v tu chvíli to bylo to poslední, co ho zajímalo.
„ Tak dělej,“ řekl klidně. „ Skonči to konečně... zabij mě... to přeci chceš...
už se nebudu bránit, nemám jak... tak už to sakra skonči!“
„ Škoda, že tohle nemůže vidět ten bláhový zastánce mudlů, Brumbál... jak rád
bych mu přál ten pohled, kdy jeho chráněnec a spása klečí přede mnou a žádá
smrt... inu, nemůžu chtít všechno...“ ušklíbl se Voldemort a odmlčel se.
Ustávající déšť jim stékal po tvářích a smýval z nich krev a prach.
„ Myslíš, že tě jen milosrdně zabiju?“ nadhodil po chvíli Pán zla. „ Myslím, že
ne...to bych nebyl já... pro tebe jsem si vybral jedno speciální překvapení...
znáš Zbraně nejmocnější, takže budeš znát i tuhle kletbu... Dehydrarius...
znáš? Pomalu se ti z těla začne odpařovat voda... bude přicházet vysílení...
zvracení... závratě... křeče... praskání kůže... vyschnutí orgánů... až se
tvoje tělo promění v prach! Říkal jsem... že nebude co pohřbívat. Sbohem...
Harry Pottere!“
Harry zvedl hlavu a přímo proti své tváří viděl hrot soupeřovy hůlky, ze
kterého vylétla zářivě modrá kapka, která si to namířila přímo k němu.
Vlastně nevěděl, na co v tu chvíli myslel... vlastně nevěděl, proč nemá
strach... ani nevěděl, co ho k tomu vedlo... jediné, co věděl, bylo... že musí
jen zvednout ruku s chránícím kamenem v dlani a zakřičet jediné slovo –
protektoria!
Jediné slovo, jediné kouzlo – ochránce! Nebylo by moc silné, pokud by neměl
silný podmět, silné pouto, silný cit... a on ho měl. Ochranné kameny jeho
rodičů spjaté s jeho vlastním dokázaly vytvořit dost pevný štít, jaký by
nedokázalo nic jiného.
Voldemortova kletba narazila do křemene uprostřed kamene a ten v tu chvíli
rozžhavil do ruda a v další chvíli se roztříštil na milion kousků, které se rozletěly
všude kolem! Ještě předtím však dokázal kámen svou ochranou silou odrazit
smrtící kletbu na svého původce.
Voldemort, naprosto vyděšený z obrácení situace se nedokázal ani pohnout, když
se mu kapka vpila do hrudi a on s vyděšeným výrazem klesl na kolena.
K Harrymu se dokutálela soupeřova hůlka a on věděl, že Voldemort se ji bude
snažit za každou cenu dostat, aby použil protikouzlo, ale to on nesměl dovolit.
I když měl jednu ruku na několikrát zlomenou a druhou popálenou do masa,
dokázal v sobě najít dostatek síly, aby ji jediným pohybem rozlomil vedví.
„ Néééé!“ vykřikl Voldemort. V další chvíli se objevila obrovská záře
vycházející z rozlomené hůlky, která oba soupeře oslepila. Harry stačil ještě
zahlédnout jakési podivné stíny, ale poté musel zavřít oči a skrčit se, když se
ozvala rána a zbytky hůlky explodovaly.
Nastalo ticho.
Pán zla trhaně dýchal a vyděšeně hleděl na své ruce, které se mu pomalu, ale
jistě začaly smršťovat a Harry ležící na zemi se mohl jen dívat, jak mu jeho
nepřítel vrásní, vysychá a vypařuje se před očima.
„ Ne... ne... ne... takhle ne... takhle přeci NE!“ zakřičel Voldemort, ale už
to byl spíš je skřek vrásčitého starce, který se pomalu zmenšoval a scvrkával.
„ Takhle to přeci neskončí!!!“
Harry se mu zahleděl do očí, ale ty mu náhle zapadly do vnitřku hlavy a vteřinu
na to se Voldemort, Pán zla a vrah desítek nevinných lidí... rozpadl v prach.
... tik...tik... tik...
Harry ležel na chladné zemi a do tváře mu padaly těžké kapky deště. Snažil se
popadnout dech, ale každé nadechnutí pálilo jako rozžhavené železo. Cítil, jak
mu po těle z tisíců drobných i větších ranek stéká krev, která se smíchávala s
vodou a špínou, ruka ho pálila, rameno se znovu a znovu lámalo a celé tělo ho
nesnesitelně bolelo únavou a přesto se musel začít... smát.
Netušil, kde se v něm bere tolik síly... nevěděl, proč se vlastně směje...
netušil, co se vlastně stalo, protože jeho mozek nefungoval... Ležel na zemi a
smál se, zatímco mu po tvářích stékaly slzy smutku, bolesti a vyčerpání...
Věděl, že musí vstát. Věděl, že se musí vrátit zpět do Velké síně a ukázat, kdo
vyhrál. Věděl také, že by měl jít okamžitě, protože každou další minutou tam
mohlo umírat víc a víc lidí, ale nedokázal to. Najednou měl pocit, že má právo
alespoň na tu chviličku klidu. Jen ležel na studených kamenech a nechal na sebe
dopadat uklidňující déšť.
Pomalu se zvedl. Zjistil, že se na pravou nohu nedokáže postavit, hlava se mu
točila a on se musel opřít o zeď, aby to vůbec ustál. Třásl se po celém těle a
jen stěží dokázal pochopit, co se vlastně stalo. Jak jen mu to tělo dovolilo se
krok za krokem vydal podle cimbuří ke dveřím. Sebral ze země svoji hůlku do
roztřesených prstů a poté se pajdavým krokem vydal dál.
Když procházel kolem hromádky prachu a oblečení, která zůstala po jeho soupeři,
dostala se mu do pusy trocha krve. Vyplivl ji a slabě popotáhl přeraženým
nosem...
„ Nebude co pohřbívat,“ ucedil a poté pomalu prošel dveřmi, kterými mohl vyjít
jen jeden...
Komentáře
Přehled komentářů
HHHHHHHHHHHHHHhhuuuuuuuuuuuuuuussssssssssssssssssttttttttttttttttýýýýýýýýýýýýýý!!
\akg
(haig, 17. 3. 2007 16:22)