Jdi na obsah Jdi na menu
 


54. kapitola - Noc mrtvých

2. 7. 2006

„ To já taky!“
Harryho hlas se rozlehl Velkou síni a ozvěna jeho slova ještě několikrát zopakovala.
V síni nastalo hrobové ticho, přerušované jediným zvukem... ozvěnou téměř neslyšných kroků neznámého muže v kápi, který procházel mezi stoly. Jeho pohyb byl sledován každičkým pohledem v síni a on si toho byl dobře vědom.
Kráčel pomalu... krok za krokem... vzpřímeně... nespěchal... neměl kam. Pozorně zkoumal každý pohyb Smrtijedů, kolem kterých procházel, a mířil si to přímo k Voldemortovi, který stál na vyvýšeném místě u učitelského stolu. Na tváři měl arogantní výraz a právě dával pokyn svým poskokům, aby na neznámého neútočili. Zatím...
Harry se pro sebe ušklíbl. Voldemort si byl až příliš jistý svým postavením, jinak by ho už dávno nechal poslat na věčnost. Ale o to tady šlo. O výhodu... o moment překvapení. O jeho moment překvapení.... jenom jeho!
Za Voldemortem stála ještě jedna řada Smrtijedů a pozorně ho sledovala. „ No jistě, jeho nejvěrnější. Malfoy, Ester, Greysen, Avery, Snape a... Jean,“ přejel po nich pohledem a u ženy se zastavil a na okamžik se jí zahleděl do očí.
„ Vítej,“ nechala mu při střetu jejich pohledů přečíst svou myšlenku. Poté se však vydal zase dál. Jeho pohled se stočil přes mrtvá těla studentů k veliké kupě kouzelnických hůlek, které ležely v rohu místnosti. Znal tohle hromadné odzbrojovací kouzlo, které na tohle bylo použito a které způsobilo, že nikdo v celé síni kromě Smrtijedů, jejich pána a Harryho nebyl ozbrojený, což ho stavělo do velice nezáviděníhodné situace přesily asi čtyřiceti na jednoho.
V dostatečné vzdálenosti před Pánem zla se náhle zastavil a chvíli zůstal jen bez hnutí stát, aby si vychutnal to nejisté ticho všude kolem. Věděl, že ho všichni pozorují jako ostříži a proto by bylo bláhové něco zkoušet. Nakonec jen hrdě zvedl hlavu a donutil tak kápi, aby pomalu sjela a odhalila tak jeho tvář.
Síní se okamžitě rozlehl šum stovek hlasů, ve kterých se dalo rozeznat jediné slovo, jediné jméno – Harry?
Brumbál ležící u Voldemortových nohou na něho unaveně zaostřil a v jeho očích se dalo číst stejné překvapení jako v tváři pána zla. „ Ale to přeci...“
„ Po... Pottere?“ vydechl Voldemort nevěřícně a i přesto, že se nejspíš nesmírně snažil zachovat vážnou tvář, z jeho obličeje sálalo naprosté překvapení a nevěřícnost. „ To... to přeci není možné!“
„ Překvapen?“ nadhodil Harry rozverně a sledoval vyjevenou tvář Pána zla. I kdyby celou tuhle bitvu prohrál, tak za tenhle pohled by to rozhodě stálo.
V tu chvíli měl sice nutkání zvednout hůlku, využít situace a Voldemorta zabít, protože by v tu chvíli rozhodně neměl šanci se pořádně bránit, ale... k čemu by to bylo? Proti němu by zůstalo dalších čtyřicet Smrtijedů, kteří by okamžitě začali likvidovat veškeré osazenstvo síně. A to by se... bez hůlek... mohlo asi jen těžko bránit.
„ Neměl bys být...“ dodal.
„ Máš být mrtvý!“
„ Ale...ale Voldemorte,“ zavrtěl Harry hlavou, „ přece sis nemyslel, že mě dokáže zabít někdo z tvých nohsledů. Věštba přeci mluví naprosto jasně... nebo jsi ji už zapomněl?“ pokračoval klidně s pokrčením ramen a začal pomalinku přecházet sem a tam před vyvýšeným stolem.
„ Viděl jsem, jak tě zabila... jak tě zasáhla smrtící kletba. Nemohl jsi to přežít!“
„ Zdám se ti snad mrtvý?“ nadhodil Harry a vychutnával si tu vyjevenou tvář dosyta.

„ Ne...ne...kdepak, Voldemorte, asi tě zklamu, ale tvoji věrní to zbabrali. Jako vždy samozřejmě... už ani vraždit nedokážou POŘÁDNĚ!“ vykřikl poslední slovo a s rychlou otočkou vyslal kletbu na Smrtijeda, který se ho právě zezadu snažil uřknout. Smrtijed se rozplácl o zeď za ním a s plesknutím sklouzl na zem. Jeho druh okamžitě tasil hůlku, ale Harry okamžitě poslal k zemi i jeho a na třetího za svými zády v mžiku zamířil hůlku jako varování.
Osoba v kápi se pomalu stáhla.
Jean měla pravdu. Kletby se dají vycítit, ten trénink rozhodně stál za tu bolest.
Harry sklopil hůlku a opět se otočil na Voldemorta. „ Tvoji stoupenci nemají absolutně žádné vychování, Voldemorte. Měl by sis je převychovat. Je krajně neslušné metat na někoho kletby, když dotyčný mluví...“ otočil se na Smrtijeda, který už se na něho jednou snažil zaútočit a teď se chystal znovu, a jedinou kletbou mu vyhodil všechny končetiny z kloubů.

„... s jeho pánem. Už to nezkoušejte!“ zavrčel na přisluhovače zla a ti se na pokynutí jejich pána všichni stáhli zpět do svých řad.
„ Jak vidíš, tak jsou poslušní,“ ušklíbl se Voldemort, „ ale poslouchají jen toho... koho mají.“
„ To jistě...“
Harry chvíli váhal, co má říct. Jeho pohled totiž upoutal tmavý pes, který se pomalu plížil mezi nohama studentů pod stolem a jednoho po druhém si pomalu očichával. Harry nechápal, co to Sirius dělá, ale byl si jistý, že by od něj měl hned odtrhnout oči, aby na něj neupozornil.
„... ale nezdálo se, že bys byl moc nadšený... když mě tvá věrná zabila... tedy... skoro zabila,“ opravil se hned a opět se podíval Voldemortovi do rudých očí. „ Doufám, žes jí nedal nějaké odměny, protože jak vidíš, tak to pěkně zpackala!... Začal jsi oslavovat příliš brzo, měl ses přesvědčit, že nejsem mrtvý. Tvoje smůla,“ dodal s pokrčením ramen.
Pán zla se nejspíše už vzpamatoval z toho šoku, protože se mu na tváři rozšířil široký úsměv. „ Věř mi, Pottere, že bych to udělal, kdyby tam nevpadl ten váš povedený Řád a nezabránil mi tak vychutnat si ten slastný pocit ze tvé smrti. Měl jsem tě tenkrát zabít sám!“ zamračil se, ale v další chvíli se po jeho tváři opět rozšířil široký úsměv. „ Nu což... alespoň dostanu krásnou příležitost zabít tě osobně,“ ušklíbl se a tasil hůlku, zatímco Harry zůstával ledově klidný.
„ Co si člověk neudělá, to nemá, že?“ nadhodil.
„ V tom se shodneme,“ odvětil Voldemort. „ Někdo tu špinavou práci dělat musí. Ale já ji udělám rád a s největším potěšením. A neboj, ujišťuji tě, že tentokrát se z toho už nevyvlíkneš.“
„ Nemyslíš, že je tady na vraždu trochu moc svědků?“
„ Myslím, že ani ne. Jen ať se všichni podívají, jak zemře jejich jediná naděje a spása. A ke všemu... až tě zabiju, tak už mi nic nebude bránit v tom, udělat z nich své přisluhovače nebo mrtvoly stejně jako z tebe... takže myslím, že když tě uvidí umírat, že jim to jenom prospěje...“ ušklíbl se Voldemort a Harrymu začaly docházet hloupé otázky. Věděl, že už dlouho nedokáže udržet Voldemorta v téhle „vysvětlovací“ náladě, ale on potřeboval získat čas... pro Siriuse... pro Řád... pro sebe...
„ Vyndej hůlku, Pottere!“ rozeznělo se náhle síní. „ Pokud nechceš, abych tě zabil, jak tu nejspodnější krysu. Važ si toho... mohl jsem tě už dávno zabít.“
„ Nápodobně,“ odvětil Harry a Voldemort se začal ledově smát.
„ Myslíš si, že bys mě dokázal zabít? Myslíš si, že by ses jen dotkl hůlky bez toho, aniž by tě některý ze Smrtijedů na místě zabil?“ chechtal se Voldemort chladně a poté opět zvážněl.

„ Ne, Pottere, ne... chci jen ukázat, že se ti klidně postavím tváří v tvář i v souboji... Chci všem dokázat, že nejsi nic víc než obyčejná krysa, které je nutno se zbavit.... Skoncujeme konečně s těmi hloupými pověrami o Vyvoleném, tas hůlku, Pottere!“
Poslední věta se odrazila od kamenných stěn, které ji několikrát zopakovala.
Harrymu vyschlo v krku. Věděl, že teď to přijde... že už ho nejspíš nic nezachrání od střetu s jeho noční můrou, ale on ještě nechtěl... ne kvůli němu, ale kvůli ostatním!
Když ho Voldemort zabije, tak ostatní dostanou možnost buď se k němu přidat nebo zemřít... a když náhodou vyhraje on... tak je Smrtijedi stejně všechny povraždí.
Jeho pohled sklouzl mezi studenty a zjistil, že tmavý pes mezitím několika studentům roznesl hůlky z velké hromady.... ale stále jich bylo příliš málo. Nedokázali by se ubránit. Jeho pohled sklouzl zpět na soupeře a poté na postavy stojící za ním. Přejel všechny ty arogantní tváře a jeho pohled se zastavil na hnědovlasé ženě s kamennou tváří. Zahleděl se jí do očí a použil Nitrozpyt, jakoby žádal o pomoc.
„ Získej čas!“ ukázala mu naléhavou myšlenku.
„ Jak?!“ vrátil jí ji zpět.
„ Jakkoli! Musí mít čas!“ odpověděla spěšně. „ Alespoň ještě chvíli!“
Harry vůbec netušil, jak by ten čas měl získat. Nic ho nenapadalo a tancovat kozáčka se mu v tuhle chvíli opravdu nechtělo. Jeho pohled sklouzl k Siriusovi, který se právě vplížil pod stůl se třemi hůlkami v tlamě a poté rychle pohlédl na Jean, ale cestou se jeho oči střetly s pohledem profesora lektvarů.
„ Prozraď nás!“ objevilo se mu v mysli.
„ Cože?!“ vykulil nevěřícně oči. „ To přeci...“
„ Dělej!“ rozkázal.
Harry přerušil spojení a ještě se podíval na Jean, ale ta už s ním nekomunikovala. Měli pravdu, potřeboval získat čas... a tohle byla ta nejlepší možnost. I když... nejspíš toho bude litovat.
„ Mimochodem, Voldemorte...“ začal jakoby chtěl navrhnout, jestli nepůjdou večer do kina a snažil se ignorovat, že na něho ten masový vrah stále míří hůlkou, „ než to tady skončíme... vím, že už se jistě velice těšíš... nemůžu si odpustit, abych se nezeptal na jednu věc...“
„ Snažíš se zachránit si krk, Pottere? Dostal jsi strach?“
„ To ani ne... jen jsem zvědavý... jen mě tak napadlo... Tys nikdy nepřišel na to... kdo dělal Brumbálovi celá ta léta špeha? Nikdy jsi nepřišel na to... kdo tě celá ta léta za zády... zrazoval?“ nadhodil a bylo vidět, že uhodil hřebíček na hlavičku.
Voldemort se očividně zarazil.
„ Chceš to vědět? Já vím, že chceš.... Chceš vědět, kdo byl ten špeh!“ přimhouřil oči a ušklíbl se.
„ Harry, nee...“ zasýpal starý ředitel u Voldemortových nohou, ale ani jeden si ho nevšímal.
„ Přesněji řečeno... abych byl úplně přesný... kdo byli ti špehové!“ dodal. „ Oni totiž byli dva. A pracovali opravdu svědomitě, to se musí nechat.... Zvláště jeden... velice schopný a velice věrný...“ pokýval uznale hlavou. „ Ale ... ne tvojí straně, pochopitelně... i když jsi o jeho věrnosti byl přesvědčený ...“
Harry přejel pohledem pod stoly, aby zjistil, že Sirius právě doručil další zbraně a poté se otočil zpět na Voldemorta. „ Už tě někdo napadá?“ nadhodil. „ Poradím ti trochu... je to osoba, kterou jsi považoval za jednu z nejvěrnějších, i když se tě hodně lidí snažila přesvědčit o opaku. Škoda, že jsi je neposlechl... mohl jsi mít o jednu starost míň. Ale... ne že by mi to vadilo,“ ušklíbl se a podle toho, jak Voldemorta štve, se docela divil, že se ještě nekrčí na zemi v kaluži krve. Moc dobře ale věděl, že Voldemort strašně touží po tom vědět, kdo ho zradil. A o to tady šlo. Trochu podráždit chřestýše bosou nohou...
„ A co se týká té druhé osoby, tak... je to poměrně nováček. I když... znal jsi ji už dost dlouho! Ano, slyšel jsi správně - JI. Ale v tuhle chvíli bys už měl vědět, kdo to je... nebo si snad myslíš, že v tom, že nejsem mrtvý, je jen síla nějaký pitomý věštby?... Už ti svítá?“ nahodil a ve Voldemortově tváři se zračilo pochopení. „ Víš o kom mluvím...“pokračoval Harry tiše, protože nemusel mluvit hlasitěji. Takové ticho nebylo ani v hodině Lektvarů, „... a víš, že mluvím pravdu... přiznej si to... dva sourozenci... každý úplně jiný a přesto oba úplně stejní... oba stejní... zrádci!“ zasyčel a v tváři Pána zla se rozšířil neskonalý vztek, zatímco jeho oči rudě plály zuřivostí.
Naštvaně máchl hůlkou a řady zakuklenců za ním vyletěli dva Smrtijedi a rozplácli se těsně vedle Harryho na zemi jako mouchy na skle. Voldemort znovu mávl hůlkou a kouzlo oba zrádce vzneslo do vzduchu, praštilo s nimi o stěnu a poté je vrátilo doprostřed síně, kde je zvedlo do vzduchu a strhlo jim kápě.
Ve vzduchu před nimi se teď vznášela Jean se Snapem a oba měli zakloněnou hlavu, jak je neznámá síla držela pod krkem a zabraňovala jim v normálním přístupu kyslíku.
Davem pod nimi to mírně zašumělo. Většina osazenstva síně nečekala, že jejich profesor lektvarů je Smrtijed a už vůbec nečekali, že se tu objeví i jejich bývalá a všemi nenáviděná profesorka obrany.
Harry je sjel jen klidným pohledem a pak se jeho zrak stočil zpět na jeho soupeře, i když ho tahle hra stále spoustu přemáhání.
„ Pottere...“ zaskřehotal Snape a snažil si uvolnit krk, aby se mohl nadechnout, „... ty... ty zrádče.“
„ Nevím, kdo z nás dvou je větší zrádce, Snape,“ odvětil Harry klidně a ani se neobtěžoval se na něho podívat.
„ Jaký je to pocit, být zrazen a vyzrazen člověkem z vlastních řad, Snape...? Alespoň víte, jaké to je...“ zasyčel Voldemort a v další chvíli se oba sourozenci vznesli do vzduchu, několikrát narazili do stěn a poté se opět rozplácli vedle Harryho. Ten se sice snažil tvářit, že se ho to netýká, ale když muž ležící vedle něho vyprskl chuchvalec krve nejspíše od proražených plic, tak měl opravdu hodně blízko k tomu, to všechno skončit.
„ Proč jsi je vůbec prozradil, Pottere? Myslíš si, že jejich životy sis zachránil krk?“
„ Nevyřízené účty,“ odvětil Harry suše. „ Chci se chvíli dívat, jak trpí oni... znepříjemňovali mi život už dost dlouho... Ode dneška už stejně nebudou nic platní....Dělej si s nimi, co chceš! Klidně je zab!
„ Jak si přeješ...“ ušklíbl se Voldemort. „ Snape!“ zasyčel nebezpečně a měřil si svého „věrného“ Smrtijeda nenávistným pohledem. „ Ty zrádný červe! Měl jsem tě zabít okamžitě, jakmile jsem tě poprvé uviděl! Přesvědčovali mě, že jsi zběhnul a já jim nechtěl věřit... považoval jsem tě za příliš zbabělého, abys něco takového udělal... jak vidím, tak jsem se mýlil...“ zavrčel, zatímco Snape vedle Harryho se bezúspěšně snažil zvednout na nohy.
„ A pak tvoje povedená sestřička... Měl jsem tě zabít tenkrát, když jsi ji bránil... tebe i ji. Měl bych klid! Crucio dublus!“ zakřičel z plných plic a obě osoby vedle Harryho se začaly zmítat v bolestivých křečích. Harry se snažil ignorovat ten křik a zmítání, ale nešlo to! Měl pocit, jakoby to kouzlo bylo použito i na něho. Pevně zatínal pěsti a nehty si do dlaní vyrýval krvavé šrámy.
Když po nekonečné chvíli kouzlo pominulo, oba zrádci se roztřeseně opřeli o lokty a lapali po dechu.
„Tohle byl teprve začátek... za tohle zaplatíte... protože za zradu se platí a vy budete platit tvrdě!“
Další salva bolesti zachvátila jejich těla a oba se začali zmítat v záchvatech bolesti. Harryho už stálo opravdu hodně sil, vypadat nezaujatě. Chtěl to ukončit, ale potřeboval ještě chvíli... ještě chviličku!
Voldemort pronesl několik dalších kleteb, ale poté se zaměřil pouze na profesora lektvarů. Zdálo se, že jeho zradu si přeci jen bere osobněji. Po několika kletbách konečně sklopil hůlku a jeho oběť dopadla tvrdě na zem.
Snape teď ležel jen kousek před Harrym a lapajíc po dechu se snažil opřít o lokty, ale zdál se být už příliš vysílen. Pán zla pomalu přešel blíž a svými štíhlými prsty si zvedl jeho tvář k sobě. „ Severusi, Severusi...“ zavrtěl hlavou, „ udělal jsi už tolik chyb a já ti je vždycky odpustil... ale tentokrát už ne! Udělal jsi totiž tu největší chybu, jakou jsi udělat mohl.... zradil jsi nejmocnějšího kouzelníka na světě... zradil jsi mě!“
Harry nechápal, kde se ve Snapeovi bere stále tolik vzdoru, když hrdě zvedl hlavu a skrz zuby zaťaté bolestí procedil, „ To mi slouží jenom ke cti!... pane!“
V další chvíli jeho tělo opět zachvátila další bolest. „ Čest je také to jediné, co ti možná ještě zůstalo, ale ani to už nebude trvat dlouho... rád bych si tě vychutnal trochu déle, ale na druhou stranu se takovou špínou nehodlám zatěžovat,“ ušklíbl se na muže a zvedl hůlku. „ Myslíš, že použiji Avadu? Asi tě zklamu... ale přišel jsem na mnohem zajímavější a hlavně bolestivější způsoby smrti... a ty budeš první, na kom si to vyzkouším... ber to jako poctu... poslední! Accidera!“ vykřikl kletbu a Harrymu se na chvíli zastavilo srdce.
Čekal to sice a hůlku měl připravenou, ale netušil, že Voldemort se rozhodne pro tak krutou kletbu jako tato. Kletbu, která protivníka pomalu a bolestivě začne zaživa ohlodávat na kost.
„ Tak dost!“ zakřičel Harry a ochranný štít odmrštil paprsek od muže na zemi. Snape jen zuboženě zvedl hlavu, aby zjistil jak to, že ještě žije a poté se vysílením skácel na podlahu.
Voldemort se obrátil na Harryho, jakoby na něho snad zapomněl, a změřil si ho vražedným pohledem. „Změnil jsi snad názor, Pottere?“
„ Strategie,“ vrátil mu Harry pevně.
„ Sám proti čtyřicetinásobné přesile... a taktizuješ?“ zvedl nechápavě obočí a jediným pokynem dal Smrtijedům pokyn, aby se připravili k boji. „ Hlupáku!“
Harry znejistěl. Jestli byl někdy ve větší bryndě než teď, tak si to rozhodně nepamatoval... Měl proti sobě na čtyřicet nájemných vrahů a za zády na tři stovky spolužáků jako rukojmí. Přesto věděl, že má jen jedinou možnost. Zvedl hůlku a s kamennou tváří se podíval protivníkovi do tváře.
Srdce mu bilo jako splašené a mozek si nehodlal připustit, co se vlastně děje... že to je tady... že za chvíli nejspíš zabije... a nejspíš také zemře...
Jaké překvapení ho čekalo, když za sebou náhle uslyšel silné šoupání mnoha židlí a dokonce několik hlasů křičící kletby a štíty. Stačil mu jediný pohled, aby poznal, co se děje.
Členové Brumbálovy Armády náhle všichni stáli okolo stolů a mířili na jednotlivé Smrtijedy hůlkami připraveni k boji. Mnoho zakuklenců se je sice pokusilo omráčit, ale všechna kouzla byla bezpečně vykryta.
Prozatím...
Okolo Voldemorta se ihned rozestavili jeho zbylí nejvěrnější, zatímco po boku Harrymu se každý z jedné strany objevili Ron a Hermiona a namířili hůlkami na své protivníky.
„ Není sám,“ zasyčela Hermiona, když v síni nastalo absolutní ticho.
Voldemort si chvíli měřil všechny soupeře a poté se rozesmál. „ Tohle má být tvoje armáda, Pottere? Skupinka bláznivých dětí? Myslíš, že nás dokážou porazit?“ zasmál se svým ledových smíchem a Harry musel na jednu stranu uznat, že i když se jejich postavení zlepšilo, tak proti sobě měli stále přesilu zkušených zabijáků. Zatímco oni byli... děti...
„ Tihle jsou alespoň věrní,“ procedil skrz zaťaté zuby a hůlku stiskl ještě pevněji. „ Můžeš to samé říct i ty?... Voldemorte?“ dodal chladně.
Nepřítelova tvář potemněla a v rudých očích se mu zlověstně zalesklo.„ Snad nevěříš, že mě s touhle bandou mimin dokážeš porazit!“ zavrčel chladně.
„ Tak proč se jednoho takovýho mimina bojíš?“ oplatil mu Harry a v síni opět nastalo ticho. Stačil jediný pohyb, jediný rozkaz, jediné slovo... a mohla nastat hotová jatka! Ale všichni vyčkávali... na znamení... rozkaz... příležitost...
Náhle se rozletěly dveře ze Vstupní síně a dovnitř vpadl zadýchaný zakuklenec.
„ Pane... oni... bystozor... Řád... ugrrrr...“ Mocný nápor kletby, která se mu jako nůž zabodl do zad, ho srazil na kolena. Vyplivl kalužku krve a než se zřítil na zem dostal ze sebe jen dvě slova, „...Fénixův... tady...!“
V tu samou chvíli se dovnitř začali přemísťovat jednotliví členové Fénixova řádu společně s Bystrozory. Jeden po druhém se s hlasitým PUF přemísťovali mezi protivníky a vyrovnávali tak misky vah osudu.
Harry se nedíval na to, kdo přichází, neodvážil se spustit oči ze svého soka. S každým zvukem přemísťující se osoby se mu však na tváři usazoval stále širší a širší úsměv, když pozoroval Voldemorta i jeho nejvěrnější, jak pomalu blednou.
Dokonce by se vsadil, že několik Smrtijedů se ze strachu přemístilo pryč a také tušil, že nebude trvat dlouho a Voldemort udělá to samé. Už viděl ten jeho vítězný úšklebek, když se začal soustředit na přemístění.... na zbabělý útěk...
„ Protekto Apparition Mortum!“ zakřičel Harry a zářivý safírový paprsek se vyřítil proti Voldemortovi. Malfoy ho okamžitě zpozoroval a vykouzlil před svým pánem ochranný štít, ale ani ten nebyl nic platný. Tohle kouzlo se dalo zastavit jen jediným štítem. Lidským. Paprsek proťal obranu a zasáhl Voldemorta přímo do hrudi.
V síni náhle nastalo ticho jakoby někdo vypnul zvuk.
Všichni sledovali, co se stalo a Smrtijedi se děsili ztráty svého pána. Ten však stále stál na svém místě a nejevil známky sebemenšího zranění. Všichni si mysleli, že Potter selhal, že se mu kouzlo nepovedlo, ale Voldemort stejně jako jeho sok věděl, že to tak není. Kletba mu sebrala jeho schopnost přemisťovat se. Nemohl utéct... a byl si toho dobře vědom.
„ Konec hraní,“ ušklíbl se Harry a v očích se mu nebezpečně blýsklo, „ Tome.“
Takové ticho, jaké potom nastalo, snad Harry nikdy neslyšel. Vedle něho stála Hermiona a on mohl klidně poslouchat tikot jejích hodinek...
... tik... tik... tik... tik... tik...
„ Mě neporazíš, Pottere!“ zasyčel Voldemort a oba Harryho kamarádi sebou trhli. Teprve poté si Harry uvědomil, že to bylo proto, že Voldemort použil hadí řeč.
„ Chceš se vsadit?“ odpověděl mu Harry stejným způsobem a nespouštěl ho ani na okamžik z očí. Teď teprve šlo o moment překvapení...
...tik... tik... tik...
O chvíli znejistění...
...tik...tik...tik...
Harry se snažil zjistit, jestli na něho nechce někdo použít kletbu, ale všichni byli tak napnutí a připravení k boji, že nedokázal nic rozeznat...
... tik...tik... tik...
Stačila vteřina nepozornosti... zaváhání...
„ Pozor, Harry!“ vykřikla náhle Hermiona, když zachytila myšlenku útočníka a strhla Harryho na zem. K její smůle jí část kletby zasáhla a odhodila na schod mezi stolem učitelů a zbytkem síně, kde se rozplácla přímo na břicho.
Harry jí vyděšeně sledoval těsně předtím, než vycítil další kletbu za svými zády, ale jakmile se otočil, zjistil, že útočnice – Bellatrix se v tu chvíli už rozplácla na protější zdi.
„ Útočit na někoho zezadu je krajně zbabělé, sestřenko!“ zavrčel Sirius a pozvedl pro ní hůlku.
Žena vyděšeně vyvalila oči a o trochu víc couvla. „ Ty... ty... ale ty jsi přeci mrtvý!“ vydechla Bellatrix nevěřícně a i několik dalších lidí vykřiklo zděšeně Siriusovo jméno.
„ To jsme dnes v noci vlastně všichni,“ ušklíbl se na ni a v další chvíli proti ní vyslal další kouzlo.
Jakoby právě tohle byl ten povel, na který všichni čekali. Vteřinu na to se všude kolem rozletěla všemožná kouzla, kletby, zaříkání, štíty... a tohle už nešlo zastavit.
Harry se rozhlédl, ale v tuhle chvíli si ho nikdo nevšímal. Rychle se dostal k Hermioně, která se s tváří zkřivenou bolestí držela někde mezi hrudníkem a břichem a snažila se postavit.
„ Hermi, jsi v pořádku?“
„ Jsem v pohodě,“ dostala ze sebe. „ Jen žebra...“ vydechla a roztřeseně se postavila. Harry jí pomohl, ale v další chvíli se oba museli sehnout, aby je nezasáhl zářivý paprsek.
„ Dík za záchranu,“ řekl jí ještě Harry a těkal očima po síni, aby se vyhnul případnému nebezpečí. Ke svému zděšení zjistil, že Voldemort využil chvíle zmatku a zmizel dveřmi za učitelským stolem. Když se nemůže přemístit, tak prostě uteče!
„ Jdi za ním,“ řekla mu Hermiona rozhodně, když zachytila jeho pohled. „ Musíš to skončit, Harry! Jdi za ním...“
Chvíli jí hleděl do očí a poté věděl, že má jedinou možnost. Naposledy se na ní podíval a vyřítil se ze síně, kterou teď zmítaly desítky kleteb a zářivých paprsků...
Řítil se tmavými chodbami a kdesi předním se ozývaly Voldemortovy spěšné kroky. Harry věděl, že má před ním dost velký náskok, ale také věděl, že ho nesmí nechat utéct... prostě nesmí...!
Nad schody se musel zastavit, protože se zde chodby rozdělovala a on nedokázal rozluštit, odkud se ozývají Voldemortovy kroky. K jeho neskonalému štěstí se na obraze vedle něho zpoza velkého sudu objevily dvě ruce, které mu ukázaly, kudy se Pán zla vydal.
S rychlostí, kterou by snad od sebe ani nečekal, se vydal danou cestou a za chvíli už vybíhal schody do západní věže. Tušil, kam Voldemort míří a proto sebou musel hnout. Dveře práskly a Harry věděl, že ho dohání.... Posledních několik kroků a už byl venku na cimbuří mezi dvěma věžemi.
„ Colloportus!“ zakřičel Harry z plných plic a už jen zahlédl, jak Voldemort naráží do dveří u druhé věže, protože mu nešly otevřít.
Lapal po dechu a čekal, až se k němu nepřítel otočí čelem. Oba stáli na jedné straně cimbuří a přerývavě dýchali. Voldemort se k němu pomalu otočil. Nemohl utéct... už ne... zvedl hůlku a zahleděl se soupeři do očí...
Stáli proti sobě a ani jeden se nehýbal. Vzduch byl těžký a napjatý a nebylo to pouze kvůli tomu, k čemu se schylovalo....v dáli se zablesklo a na oba soupeře začaly pomalu dopadat těžké kapky....
„ No jo, bez pořádný bouřky by to nebylo ono,“ pomyslel si Harry trpce a v tu chvíli děkoval za nápad zbavit se brýlí. V tuhle chvíli by se totiž jeho viditelnost snížila na nulu. I tak se ale nedalo říct, že by tma usnadňovala vidění, jediným zdrojem světla bylo v tu chvíli několik vzdálených oken a blesky létající po obloze.
„ Skončeme to, Voldemorte!“ křikl Harry na siluetu stojící před ním. „ Jednou pro vždy! Tyhle dveře jsou jediná cesta, která odtud vede... ale projde nimi jen jeden z nás...!“
„ Myslíš, že to budeš ty?“ zasyčel před ním Pán zla.
„ To se uvidí...“
„ Dávám ti poslední šanci, Pottere! Přidej se na moji stranu nebo zemřeš! Přidej se ke mě a zajistím ti uznání a tvým přátelům rychlou a bezbolestnou smrt!“
„ Jediné, co po tobě chci, je, abys mi slíbil, že v případě, když mě zabiješ, tak mi dopřeješ alespoň tolik úcty a pohřbíš mě! Slibuji, že učiním totéž.“
„ Tak to ti slíbím velmi rád. Slibuji, že tvůj hrob bude ten nejlepší, jaký ti budu moci dopřát... konečně, byl jsi můj nejlepší soupeř... tedy... pohřbím tě v případě, že zbude CO k pohřbení...“ušklíbl se, ale jeho tvář velmi rychle opět dostala výraz plný nenávisti. „ Poslední šance, přidej se nebo zemři!“
„ Nikdy se k tobě nepřidám, Tome, a ty to víš...“
„ Neříkej mi Tome!“ rozčílil se Voldemort a vyslal proti Harrymu kletbu, která se ale roztříštila o dveře ze ním.
„ Copak? Že by tady někomu praskaly nervy?“ nadhodil Harry, ale už se neusmíval. Na úsměv už tu nebylo místo. „ Ne, Tome, nepřidám se k tobě... Měl jsi pravdu... neexistuje dobro ani zlo, pouze moc... a mojí jedinou překážkou k moci... jsi ty!“ ucedil.
„ Rozmáznu tě jako švába, Pottere!“ zavrčel Voldemort vztekle a zvedl hůlku do bojové pozice.
„ Tak... dělej,“ sykl Harry se stále napřaženou hůlkou....
...tik... tik... tik...
„ Avada Kedavra!“ zakřičel Voldemort a proti Harrymu se vyřítil zářivě smaragdový paprsek. Harry se přikrčil ke stěně a kletba ho jen o vlásek minula. Rychle se postavil zpět na nohy a připravil se na další případné kletby.
„ Nezačínáš nějak zhurta, Tome? Přece to nechceš skončit tak brzo!“
„ Skončíme to hned teď! Už mě nebaví, jak mi pořád utíkáš! Považoval jsme tě za mrtvého, mohl jsi odejít a zajistit si klidný dlouhý život, tvoje smůla, že ses rozhodl se mi dál plíst do cesty! Mortonesa!“
„ Mentosonte!“ vytvořil Harry ochranný štít a hned za ním vyslal další kletbu.„ Disparsis totunum!“
Voldemort vytřeštil oči, když se proti němu vyřítila kletba, která mohla způsobit jeho rozprsknutí jako oné nešťastné myši, ale docela bez větších potíží se mu ji podařilo vykrýt.
Na chvíli opět nastalo ticho.
„ Jak vidím, tak i ty znáš kletby nejmocnějších,“ konstatoval suše.
„ Tvoje zrádkyně mě naučila víc, než si myslíš,“ ucedil Harry a snažil se zklidnit svůj dech.
„ To se ještě uvidí... Desmentoria!“
Další paprsek proťal vzduch a vyřítil se na Harryho, kterému se podařilo uhnout za cenu toho, že se mu několik kusů kamene z roztříštěné zdi zarylo do kůže. Metali po sobě kletby jednu za druhou a zatím se nezdálo, že by měl někdo viditelnou převahu.
Voldemort byl zpočátku zaskočen Harryho znalostmi, ale velmi brzo se se sílami protivníka smířil. Oba byli úplně promoklí a unavení a po pár minutách měl Voldemort rozraženou hlavu, zatímco v Harryho rameni každou chvíli cuklo, jak se mu stále znovu a znovu lámala kost. Přesto stáli dál proti sobě a ani jeden se nehodlal vzdát.
Harry vykryl další kletbu, která ale byla tak silná, že ho odhodila dozadu a on se rozplácl na stěně za ním. Zatnul zuby, aby nevykřikl bolestí, když mu v těle něco zapraskalo, ale v tu samou chvíli stál Voldemort těsně nad ním a už už zvedal hůlku k poslednímu úderu.
Harry nedokázal myslet na žádné kouzlo, které by mu pomohlo, ale uvědomil si, že má narozdíl od Voldemorta ještě jednu výhodu – přemisťování.
Ze soupeřovy hůlky vyletěl rudý paprsek, ale jediné, co stačil zasáhnout, byla kamenná zeď, na které se vteřinu poté rozplácl i on sám, když se Harry přemístil za něho a poslal ho jedinou kletbou k zemi. Voldemort vyplivl krev a podíval se na Harryho, když zvedl hůlku k dalšímu kouzlu.
Něco uvnitř mu říkalo, ať ho zabije... ať to udělá... dvě slova a bude konec! Pro vždycky! Ale ta druhá část mu říkala, že i když to je Voldemort, tak přeci nepoužije Kletbu, která se nepromíjí... on přeci není vrah!
Jediná vteřinka zaváhání Voldemortovi stačila k tomu, aby poslal Harryho na druhou stranu cimbuří, kde div nepřepadl hradby a neskončil rozplácnutý těch padesát stop dole na nádvoří. V další chvíli stál jeho soupeř na nohách a chystal se k dalšímu útoku, ale Harry zkusil znovu trik jako předtím a přemístil se za něho. Tentokrát na něho neposlal žádnou kletbu, jen na něho zavolal a přemístil se opět jinam... Voldemort se otočil, ale už viděl jen prázdno...
„ Voldemorte, tady... ne... tady... tady...“
A znovu a znovu... hrál si s ním jako kočka s myší a Voldemort nemohl nic dělat, jen zuřit.
Ale štěstí se v tu chvíli otočilo k Harrymu zády.
Jakmile se znovu přemístil a chtěl na soupeře zavolat, uklouzla mu při neopatrném kroku vpřed na vlhkém kameni noha a on se s bolestivou grimasou skácel k zemi. V noze mu nehezky křuplo a hůlka se odkutálela kamsi v dál.
Na soupeřově tváři se rozšířil vítězný úšklebek. „ Konec hraní, Pottere! Crucio!“
Harryho tělem projela strašná bolest způsobená vpichováním čepelí tisíců dýk a on věděl, že se mu Voldemort mstí za tu dětinskou hru s přemisťováním. Bolest, která mu už tak drásala vnitřek se po chvíli ještě znásobila a v další vteřině jí nahradila jiná, snad ještě větší! Ale to nejhorší mělo ještě přijít!
„ Vertus audiatus!“ zakřičel náhle Voldemort a Harry nemohl vůbec nic dělat.
Blikající paprsek ho zasáhl do hrudi a po celém těle se mu rozšířilo slabé vibrování.
V další chvíli však sám klesl na kolena a pevně si držel uši, protože to, co se dělo, bylo naprosto nesnesitelné. Jeho sluch byl kouzlem tak zcitlivělý, že slyšel naprosto vše kolem… od kleteb, ran a úpění ve Velké síni pod nimi, přes Voldemortův zrychlený tep, až po vítr fičící kolem nich.... dopadání kapek ho pomalu dohánělo k šílenství, zatímco údery hromu pro něho byly jako dýky, které se mu znovu a znovu zarývaly do mozku a způsobovaly neskonalá muka.
„ Dost!“ zakřičel z plných plic a když se jeho sluchu vrátily normální vlastnosti, klesl vyčerpaně na zem. Už ne... už dost... prosím, já už víc nechci...
„ Máš dost, Pottere, skončeme to...“ konstatoval soupeř klidně. „ Nemáš hůlku a já ano... neudržíš se na nohou a já ano... nemáš sílu se odtud jakkoli dostat a já... ano!...myslíš, že proti mě máš ještě šanci?“ zeptal se klidně.
Harry mlčel. Vlastně ani nechápal, co mu říká a jeho mozek byl stejně příliš unavený, než aby odpověděl... jeho jedinou odpovědí byl náhlý... a naprosto bláznivý smích šílence....
Už nedokázal víc... neměl už na nic sílu ... už víc nechtěl! Klečel před Voldemortem a smál se, ačkoli každý záchvěv smíchu mu byl vrácen bolestí od rozlámaných žeber a pochroumaných vnitřností.
„ Čemu se směješ?“ zamračil se Pán zla, ale odpověď byla stejná. Trvalo dlouho než se Harry uklidnil natolik, aby byl schopný alespoň nějakého myšlení. Pomalu zvedl hlavu a jeho zdravá ruka zabloudila k přívěsku pod košilí. Kdyby se zamyslel, možná by mu došlo, že mu na krku visí pouze jeden Permertir a ne tři, jak by mělo, ale v tu chvíli to bylo to poslední, co ho zajímalo.
„ Tak dělej,“ řekl klidně. „ Skonči to konečně... zabij mě... to přeci chceš... už se nebudu bránit, nemám jak... tak už to sakra skonči!“
„ Škoda, že tohle nemůže vidět ten bláhový zastánce mudlů, Brumbál... jak rád bych mu přál ten pohled, kdy jeho chráněnec a spása klečí přede mnou a žádá smrt... inu, nemůžu chtít všechno...“ ušklíbl se Voldemort a odmlčel se. Ustávající déšť jim stékal po tvářích a smýval z nich krev a prach.
„ Myslíš, že tě jen milosrdně zabiju?“ nadhodil po chvíli Pán zla. „ Myslím, že ne...to bych nebyl já... pro tebe jsem si vybral jedno speciální překvapení... znáš Zbraně nejmocnější, takže budeš znát i tuhle kletbu... Dehydrarius... znáš? Pomalu se ti z těla začne odpařovat voda... bude přicházet vysílení... zvracení... závratě... křeče... praskání kůže... vyschnutí orgánů... až se tvoje tělo promění v prach! Říkal jsem... že nebude co pohřbívat. Sbohem... Harry Pottere!“
Harry zvedl hlavu a přímo proti své tváří viděl hrot soupeřovy hůlky, ze kterého vylétla zářivě modrá kapka, která si to namířila přímo k němu.
Vlastně nevěděl, na co v tu chvíli myslel... vlastně nevěděl, proč nemá strach... ani nevěděl, co ho k tomu vedlo... jediné, co věděl, bylo... že musí jen zvednout ruku s chránícím kamenem v dlani a zakřičet jediné slovo – protektoria!
Jediné slovo, jediné kouzlo – ochránce! Nebylo by moc silné, pokud by neměl silný podmět, silné pouto, silný cit... a on ho měl. Ochranné kameny jeho rodičů spjaté s jeho vlastním dokázaly vytvořit dost pevný štít, jaký by nedokázalo nic jiného.
Voldemortova kletba narazila do křemene uprostřed kamene a ten v tu chvíli rozžhavil do ruda a v další chvíli se roztříštil na milion kousků, které se rozletěly všude kolem! Ještě předtím však dokázal kámen svou ochranou silou odrazit smrtící kletbu na svého původce.
Voldemort, naprosto vyděšený z obrácení situace se nedokázal ani pohnout, když se mu kapka vpila do hrudi a on s vyděšeným výrazem klesl na kolena.
K Harrymu se dokutálela soupeřova hůlka a on věděl, že Voldemort se ji bude snažit za každou cenu dostat, aby použil protikouzlo, ale to on nesměl dovolit. I když měl jednu ruku na několikrát zlomenou a druhou popálenou do masa, dokázal v sobě najít dostatek síly, aby ji jediným pohybem rozlomil vedví.
„ Néééé!“ vykřikl Voldemort. V další chvíli se objevila obrovská záře vycházející z rozlomené hůlky, která oba soupeře oslepila. Harry stačil ještě zahlédnout jakési podivné stíny, ale poté musel zavřít oči a skrčit se, když se ozvala rána a zbytky hůlky explodovaly.
Nastalo ticho.
Pán zla trhaně dýchal a vyděšeně hleděl na své ruce, které se mu pomalu, ale jistě začaly smršťovat a Harry ležící na zemi se mohl jen dívat, jak mu jeho nepřítel vrásní, vysychá a vypařuje se před očima.
„ Ne... ne... ne... takhle ne... takhle přeci NE!“ zakřičel Voldemort, ale už to byl spíš je skřek vrásčitého starce, který se pomalu zmenšoval a scvrkával. „ Takhle to přeci neskončí!!!“
Harry se mu zahleděl do očí, ale ty mu náhle zapadly do vnitřku hlavy a vteřinu na to se Voldemort, Pán zla a vrah desítek nevinných lidí... rozpadl v prach.
... tik...tik... tik...
Harry ležel na chladné zemi a do tváře mu padaly těžké kapky deště. Snažil se popadnout dech, ale každé nadechnutí pálilo jako rozžhavené železo. Cítil, jak mu po těle z tisíců drobných i větších ranek stéká krev, která se smíchávala s vodou a špínou, ruka ho pálila, rameno se znovu a znovu lámalo a celé tělo ho nesnesitelně bolelo únavou a přesto se musel začít... smát.
Netušil, kde se v něm bere tolik síly... nevěděl, proč se vlastně směje... netušil, co se vlastně stalo, protože jeho mozek nefungoval... Ležel na zemi a smál se, zatímco mu po tvářích stékaly slzy smutku, bolesti a vyčerpání...
Věděl, že musí vstát. Věděl, že se musí vrátit zpět do Velké síně a ukázat, kdo vyhrál. Věděl také, že by měl jít okamžitě, protože každou další minutou tam mohlo umírat víc a víc lidí, ale nedokázal to. Najednou měl pocit, že má právo alespoň na tu chviličku klidu. Jen ležel na studených kamenech a nechal na sebe dopadat uklidňující déšť.
Pomalu se zvedl. Zjistil, že se na pravou nohu nedokáže postavit, hlava se mu točila a on se musel opřít o zeď, aby to vůbec ustál. Třásl se po celém těle a jen stěží dokázal pochopit, co se vlastně stalo. Jak jen mu to tělo dovolilo se krok za krokem vydal podle cimbuří ke dveřím. Sebral ze země svoji hůlku do roztřesených prstů a poté se pajdavým krokem vydal dál.
Když procházel kolem hromádky prachu a oblečení, která zůstala po jeho soupeři, dostala se mu do pusy trocha krve. Vyplivl ji a slabě popotáhl přeraženým nosem...
„ Nebude co pohřbívat,“ ucedil a poté pomalu prošel dveřmi, kterými mohl vyjít jen jeden...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

\akg

(haig, 17. 3. 2007 16:22)

HHHHHHHHHHHHHHhhuuuuuuuuuuuuuuussssssssssssssssssttttttttttttttttýýýýýýýýýýýýýý!!