Jdi na obsah Jdi na menu
 


53. kapitola - Poslední

27. 6. 2006

„ Pryč? Ale to není žádná odpověď! Já se ptám, kde? Kde? KDE? KDE?! – Právě jsem asi přišel o bubínky... – Jsou to moje bubínky, tak neštvi! – Ale moje jsou taky!!! – Nestěžuj si! A radši mi řekni, kam šla! – Pr... – A opovaž se odpovědět, že pryč!!! – Už mlčím... – Tak mlč!“
Harry nechápal, co se stalo, nechápal, kam odešla.... nechápal nic. Jen dlouho stál v předsíni úplně připražený a zíral před sebe do prázdna, jakoby i doufal, že se náhle otevřou dveře a v nich bude stát Sirius, Jean i Prcek. Usmějí se na něho a řeknou, že se nic nestalo... že to byl jen hloupý vtip... omyl... že se vrací domů...
Jenže oni nepřišli. Dveře byly stále zavřené a celý dům naplňovalo až bolestivě tíživé ticho.
Náhle to však Harrymu přišlo všechno úplně přitažené za vlasy!
Proč by odcházela? A hlavně kam? Vždyť to byl její dům! Její! Přeci by jim ho tu jen tak nenechala! A i kdyby... i kdyby odešla pryč... kam by šla? Kam by mohla jít, když jí všichni hledají kvůli odměně, když...“ Harry se náhle zarazil. Bylo jediné místo, kam chodila celou dobu. Jediné místo, kde by ji nevydali. „ Voldemort...“
„ Ale proč? Proč? Proč tak najednou!“ rozčiloval se Harry nahlas, jakoby doufal, že mu něco nebo někdo pomůže rozluštit tuhle zapeklitou hádanku.
„ Kdyby šla za Voldemortem, tak by... přeci by s sebou nebrala syna! Přece by nepříteli nepřinesla svoje jediný dítě! – Oprava, skoro jediný. – Dobře, tak skoro jediný. To druhý má zatím maximálně pár centimetrů! – A co když právě kvůli těm pár centimetrům odešla... co když odešla za... „otcem“... – Tím myslíš koho?! – Já... no... radši nemyslím... Jen mě tak napadlo... že třeba... opravdu šla za... Voldemortem.“
Harryho ta myšlenka úplně přikovala k podlaze. Jedna strana mu říkala, že už mu ty všechny kletby začaly lézt na mozek, protože takový blbosti, jaký ho napadají, už nemají obdoby... Tak proč mu druhá strana oponovala, že to až zas taková blbost není... Kdo tvrdí, že to dítě je Siriusovo...
„ Přestaň konečně snít...“
„ Ne!“ zarazil Harry nahlas tok svých myšlenek. „ Ne, ne, ne a ještě jednou ne! Vždyť ani nemám jistotu, že opravdu odešla! Třeba si to Sirius jen špatně vyložil!“ přesvědčoval se Harry, když se otočil a vydal se do patra, schody berouc po třech. Vpadl do dětského pokoje... a zarazil se.
Dětská postýlka byla úplně prázdná a opuštěná. Peřinky byly pryč a ani po jeho oblíbených hračkách, které vždycky byly všude kolem rozházené, nebylo ani památky. Celá místnost byla pečlivě uklizená, srovnaná a... prázdná.
Se srdcem pokleslým někam hodně hluboko, se Harry odhodlal k poslednímu kroku. S obrovským knedlíkem v krku a roztřesenýma nohama se vydal do ložnice. Stačil mu jediný pohled. Jeden jediný pohled, aby se ujistil o všem, čemu se snažil bránit. Byli...
„ ... pryč,“ vydechl zoufale, když udeřil pěstí do futer a pevně sevřel víčka. „ Jsou pryč, ale proč? Proč?“ Poté se narovnal a pomalou vratkou chůzí se vydal dolů. Krok za krokem... schod za schodem...
V půlce schodiště mu však i nohy vypověděly službu. Zuboženě klesl na jeden ze schodů a schoval hlavu do dlaní. Zhluboka vydechl. Hlavou mu létaly stovky myšlenek, jedna za druhou a stejně nedokázal zachytit ani jednu. Jen se jemně kousal do kloubů ruky a zíral před sebe.
Bylo to zvláštní... vždyť tu ženu znal vlastně sotva pár měsíců. Mnohokrát se mu pletla do života a dělala věci, za které by ji normální člověk měl nenávidět, ale i tak... měl ji rád. A za tu dobu, co s ní žil v jednou domě, mu hodně přirostla k srdci. A Prcek zrovna tak. A teď byli oba kdoví kde...
Konečně se zvedl ze schodů a šouravým krokem se vydal do kuchyně. Nalil si pití a nepřítomně začal přecházet po místnosti. I obývák byl uklizený, ale bez hořícího ohně v krku a hraček po zemi, podivně prázdný. Náhle si Harry všiml, že na krbové římse chybí dvě fotografie. Na jedné z nich bývala Jean s oběma Siriusi a na té druhé Harry se svým kmotrem. Zůstaly po nich jen osamělé rámečky. Harryho však zaujala ještě jedna věc.
Nažloutlá obálka opřená o jeden z rámečků a s drobným rukopisem – Harrymu.
Roztřesenými prsty obálku roztrhl a rozložil popsaný kus pečlivě složeného pergamenu.

Ahoj Harry,

až tohle budeš ráno číst, já už nejspíš budu někde úplně jinde. Možná se divíš, že ti nechávám vzkaz, ale přišlo by mi vůči tobě hodně nefér, kdybych nevysvětlila alespoň něco málo.
Ujišťuju tě, že za můj odchod nemůže Sirius, ani ty, ani kdokoli jiný... ne, není to tak, musela jsem to udělat, měla jsem to v plánu už hodně dlouho. Nemůžu ti ale říct, kam jsem odešla, protože by to mohlo být příliš nebezpečné, jak pro tebe, tak pro mě a já tě už nehodlám víc ohrožovat. Už tak jsi v ohrožení až dost.
Taky bych se myslím, měla omluvit. Nejen za to, jak jsem včera mluvila o tvých rodičích, ale taky proto, jak jsme ti posledních několik týdnů znepříjemňovali pobyt tady. Možná jednou v budoucnu pochopíš, o co šlo.
Jestli chceš, můžeš tady zůstat, jak dlouho jen budeš chtít. Mně to rozhodně vadit nebude a myslím, že Siriusovi taky ne. Naopak budu ráda, když ho nenecháš samotného, vím, že jsem mu hodně ublížila a věřím, že bys mu ty mohl alespoň trošku pomoci se z toho dostat.
Poslední věc, kterou bych ti chtěla říct, je, že jsem hodně přemýšlela nad tím, na co ses mě včera zeptal.
Ano, Harry, já vím, jak tahle válka skončí, ale nemůžu ti to říct, protože kdybych ti to řekla, mohl bys pak za to pykat stejně jako teď já a to si ani v nejmenším nezasloužíš. Pravda je občas trochu krutá, ale i když ti to nesmím říct, nechala jsem ti jedno malé vodítko. Možná na něj přijdeš, možná ne... to záleží na tobě. Stejně jako to, co uděláš potom. Už nemám právo se ti do života plést. Snažila jsem se tě naučit, co nejvíc jsem dokázala, co nejvíc jsem mohla a troufám si říct, že už pro tebe nemůžeme udělat víc. Už to záleží jen na tobě.
Už ti můžu dát jen poslední malou radu, která ti může pomoci proti Voldemortovi. Brumbál má pravdu, láska k někomu je ta nejsilnější věc, kterou můžeš mít, (věř mi, nedávno jsem to zažila na vlastní kůži a myslím, že víš, o čem mluvím) ale pamatuj, že je to také tvoje největší slabina. Nedovol protivníkovi, aby ji otočil proti tobě, protože to potom bude bolet víc než jakákoli kletba.
Pamatuj si, že ses zapletl s Osudem a ten si občas strašně rád pohrává a dokáže dát do souvislosti věci, které by tě nikdy ani nenapadly spojovat. Hlavně se, prosím tě, nesnaž utéct a schovat se! Protože, kdo uteče, zemře...
Troufám si říct, Harry, že se ještě uvidíme. Brzo. A do té doby ti přeji hodně štěstí.
Jean

PS: O svého kmotřence se neboj, bude v bezpečí.

PPS: Ptáky nech když tak na mě.

PPPS: Neříkej to, prosím, Siriusovi.

„ Neříkej to Siriusovi...“ zopakoval tiše, když dočetl poslední řádek. „ Co mu ale nemám říkat?!“ Zavrtěl hlavou, ale nakonec ji opět sklopil k papíru a několikrát ještě přelétl úhledné řádky. Vysvětlila toho hodně... a přece nic.
„ Vodítko...!“ vydechl Harry napůl naštvaně a rozhlížel se po místnosti, jakoby se snažil najít ukazatel s šipkou a velkým nápisem VODÍTKO! Jenže nikde nic nebylo, nikde nic neviděl. Šel se podívat do kuchyně, prošel celé horní patro, sklep... nikde nic...Nakonec opět skončil na schodišti stále s dopisem v ruce. „ Kdo uteče, zemře... Ale odkud uteče? Já to nechápu! Co tím myslela? CO??? Proč musí pořád mluvit v hádankách? Jak mám něco udělat, když vůbec nic nechápu? Jak?... jak...jak...“

Sirius se vrátil až pozdě v noci. Vypadal strašně zuboženě, že Harry ani neměl sílu na něho nějak naléhat a žádat vysvětlení. Jeho prázdné oči mu byly dostatečnou odpovědí. Sirius jen nešťastně zavrtěl hlavou a odešel spát. Další dny chodil jako tělo bez duše... nejedl... nemluvil....
Každé ráno se vypařil kdoví kam a Harry se ho ani nepokoušel hledat nebo z něho tahat nějaké informace. Věděl, že by to bylo k ničemu. Často se jen chodil toulat po okolí za pomoci Ewelin se snažil přijít na jiné myšlenky, ale čím víc byl s ní, čím víc se s ní bavil, tím víc si začínal připadat rozdílný, odlišný... tím víc si uvědomoval, že ona je mudla, zatímco on je a vždycky bude kouzelník....
Harry i Sirius byli ze všeho tak zaskočení, že dokonce úplně zapomněli i otočil kalendář na další měsíc. Harry si toho všiml a pro pořádek se rozhodl to napravit. Sundal kalendář ze stěny a otočil list na další měsíc.
„Březen,“ řekl si pro sebe Harry a podivil se, že jeden den je označený velkou, tlustou, černou čarou. Celý čtvereček označující 21. březen byl kolem dokola černý, jakoby se ten den měl konat nějaký pohřeb. Harry se naklonil trochu blíž a zjistil, že v kroužku je ještě dopsána malá číslice 1.
„ No jo, Prcek má narozeniny,“ uvědomil si, proč je to datum tak zvýrazněné a pověsil kalendář zpět na hřebík. „ Jenže, kde ten teď asi je,“ vzdychl a otočil se k odchodu.
Náhle se však zarazil. Srdce mu v mžiku začalo bít stokrát rychleji než je obvyklé a hlavou začaly létat zběsilé myšlenky. Pomalu se otáčel zpět ke kalendáři a s každým milimetrem, mu do sebe zapadaly střípky vzpomínek jako kousky poztrácené dětské skládačky...

„.... dostala jsem rok!... ROK… jestli padne Brumbál, padnou i Bradavice... jestli padnou Bradavice... tak si budeme moct jít kopat hrobeček... PADNE.. .čekají na příležitost, o nic jiného už jim nejde!... PŘÍLEŽITOST... je to jedno z nejstarších zaklínadel, vydrží v plné síle čtyři sta let... musí se obnovit a trvá několik dní než opět získá plnou síly… OSLABENÍ … v březnu bude v Bradavicích ples. Slaví se nějaký výročí hradu. Myslím 1600 let...VÝROČÍ… budou tam úplně všichni… VŠICHNI... osud si občas strašně rád pohrává a dokáže dát do souvislosti věci, který by tě nikdy ani nenapadly spojovat.... SOUVISLOST… s osudem si není radno zahrávat. Já to zkoušela a tvrdě za to pikám... TREST... kvůli jedný pitomý věštbě... je to jen pitomá věštba, ale závisí na ní víc životů než kolik si nejspíš uvědomuješ!... VĚŠTBA... jedno malé vodítko.... VODÍTKO.. .kdo uteče, zemře... ZEMŘE... ještě se uvidíme... brzo... BRZO.... 21. března...

Harry nepřítomně a vyjeveně hleděl na kalendář, jakoby ho snad viděl poprvé v životě. Připadalo mu to tak jednoduchý... tak složitý... tak nemyslitelný... tak neuvěřitelný... tak... tak... tak absurdní...
„ Nesměla to říct,“ ozval se za ním slabý hlas. Harry se otočil a zjistil, že za ním stojí Sirius a unaveně se opírá o futra. Chvíli oba mlčeli a poté se kmotr narovnal a pomalu se vydal k němu. „ Alespoň ne přímo,“ dodal tiše a přejel ukazováčkem po černém čtverečku, jakoby doufal, že tu černou čáru dokáže donutit, aby zmizela.
Jenže ona tam zůstala. Pořád stejně tmavá a zlověstná...
„ Takže... takže... je to to... co myslím?“ dostal ze sebe Harry přiškrceně.
„ Ano,“ odvětil kmotr a konečně se na Harryho podíval. Dlouho si jen hleděli do očí. Siriusův pohled byl podivně nešťastný a zároveň odhodlaný, zatímco Harry byl úplně zmatený.
„ Co když to tak vůbec není?“ zeptal se s nadějí. „ Třeba to jsou všechno jenom... náhody.“
„ Náhody neexistují,“ zavrtěl kmotr hlavou. „ Ne, když se do toho zaplete Osud,“ otočil se na něho a Harry musel uznat, že tohle už by byla opravdu hodně velká souhra náhod.
„ Přijde mi to absurdní,“ hlesl nakonec a opět se na chvíli odmlčel. „ Jednadvacátýho března... patnáct dní? Vždyť... vždyť... vždyť... to je... to je...“ náhle nemohl najít ta správná slova. Zuboženě svěsil ramena a zavrtěl hlavou. „ Co mám teď dělat?“
„ Smířit se s tím,“ řekl Sirius jen.
„ Smířit se s tím?“ zopakoval Harry nevěřícně. „ Jak se mám smířit s tím, že za dva týdny budu nejspíš muset bojovat s nejmocnějším černokněžníkem?... Jak se mám smířit s tím, že za dva týdny už budu nejspíš mrtvý?!!“ vypálil na kmotra zoufale, jakoby za to snad mohl on.
Sirius však zůstal úplně klidný. „ Smířit se s tím jsi musel už dávno.... Věděl jsi, že to jednou přijde... jediný rozdíl je ten,“ šeptl Sirius, vzal kmotřence lehce za ramena a podíval se mu do očí, „že teď víš, kdy. Nic víc...“
„ Kdybych to nevěděl, bylo by mi líp!“ hlesl Harry.
„ Nevědomost je sice sladká, Harry, ale pořád je to nevědomost. Ale teď máš výhodu... drž se jí!“
„ Nejsem připravenej umřít!“
„ Myslíš, že někdy budeš?“
Sklopil hlavu. „ Jen tak málo času... dva týdny!“ zoufal si Harry.
„ Za tu dobu se toho dá stihnout víc, než si myslíš. Jen když je nepromarníš,“ podíval se mu Sirius pevně do očí. „ Jenom... prosím tě, Harry... neutíkej,“ řekl ještě kmotr než mu povzbudivě stiskl ramena a odešel pryč.
Harry jen sevřel oči. Ano, přesně nad tímhle uvažoval. Utéct, někam hodně daleko! Někam, kde by se mohl v klidu skrýt. Nevěděl, kam se náhle podělo všechno jeho předchozí odhodlání.
V tu chvíli také pochopil, co měla znamenat ženina poslední věta v dopise – kdo uteče, zemře.
„ A Harry?“ ozvalo se ještě za ním. „ Jestli máš nějaké nevyřízené... věci... vyřiď si je teď,“ řekl mu kmotr. „ Dokud máš ještě čas.“ Pak bylo slyšet jen slabé zaklapnutí dveří...
Harry jen zoufale vydechl. „ Dokud mám čas...“

„ Harry... Harry?!“
„ Co? Co je?“ chlapec se konečně vzpamatoval a podíval se na dívku, která ještě před chvílí byla opřená o jeho hrudník.
„ Posloucháš mě vůbec?“
„ Jo... jo... jasně,“ dostal ze sebe roztržitě a trochu se posunul, aby po drsné kůře stromu nesklouzl dolů. Ewelin mu věnovala jen nevěřícný pohled. „ ... no, tak ne... no... neposlouchám,“ připustil.
„ Co se s tebou děje? Jsi úplně mimo a vůbec mě nevnímáš!“ vyzvídala, ale Harry jen zavrtěl hlavou. Už to byly tři dny, co znal pravdu a tři dny, co se rozhodoval říct pravdu i Ewelin. Jenže kdykoli už byl rozhodnutý to udělat, tak ho vždycky náhle opustila všechna odvaha.
„ Proč mi neřekneš, co tě trápí,“ upřela na něho dívka smutné oči a prstem mu přejela po svraštěném čele. Mrzelo jí, že jí nevěří.
„ Nic... nic mě netrápí.“
„ Proč mi lžeš? Co se stalo? Už mě nemáš rád nebo co?“
„ Ne... ne! Totiž jo, mám tě rád, v tom to není... prostě... prostě... nechce se mi o tom mluvit,“ řekl nakonec. Věděl, že teď má příležitost, ale nedokázal ji využít. Prostě nedokázal...
„ Jen se přiznej! Máš naděláno v trenkách, co? Hrdino... – Ty moc nemluv, jsou to i tvoje trenky. – Ježíši, a jo. No fuj...“
„ Aha... nebo o tom spíš nechceš mluvit se mnou, že?“ dovtípila se dívka a narovnala se „ Je v tom nějaká jiná? Je, viď?“ zeptala se naprosto klidně.
„ Ne, není, Ewelin...“
„ No, jen to klidně řekni, já se zlobit nebudu!“
„ Ewelin, není v tom žádná holka a...“
„ Tak proč mi to nechceš říct?! Já myslela, že jsme partneři! Co je tak hroznýho, že mi to nemůžeš říct?!“ vypálila na něho zoufale a po tváři se jí skutálela slza.
Tohle už asi muselo být hodně vážné, Ewelin nepatřila mezi osoby, které by si potrpěly na žárlivé scény.
„ Dobře, když to chce slyšet, tak jí to řeknu! – Počkej! – Co je? Máš sepsanou závěť? Všechno své ženě Filoméně? – Komu? – To je jedno. Tak máš nebo ne? – No... nemám. – Aha, takže na vlastní nebezpečí. Jak myslíš, s chutí do toho. Já si beru lopatu a jdu kopat hrobeček. – Komu? – Tobě? Nebo jí? Vždyť to je jedno. Při nejhorším ušetřím práci hrobníkovi.“
„ Dobře,“ kývl Harry s povzdechem. „ Ale slib mi, prosím tě, že mě vyslechneš a nebudeš dělat unáhlený závěry.“ Dívka váhavě přikývla. Harry se zhluboka nadechl a snažil se najít způsob, jak jí to říct, co nejšetrněji.
„ Začni Avadou Kedavrou, ta je šetrná dost.“
„ Věříš v kouzelníky?“ zeptal se nakonec.
Dívka zvedla nevěřícně obočí a vyvalila oči. „ Cože?“
„ Jestli věříš v kouzelníky?“ zopakoval.
Dívka chvíli váhala. „ Myslíš jako jestli věřím v ty triky, co prováděj kouzelníci?“
„ Ne, já se ptám, jestli věříš v kouzla. Opravdový kouzla, ne triky. Kouzla, čáry, lektvary, čarodějnice, kouzelný hůlky, talismany, lítací košťata atd....“
Ewelin ho pozorovala zkoumavým pohledem a poté jen zavrtěla hlavou. „ Samozřejmě, že ne! Jsou to jenom pohádky. Neříkám, že ty triky, který předvádí třeba Copperfield jsou špatný, ale jsou to pořád jen triky.“
„ Copperfield? Tsss, takovej amatér!“
„ Proč se ptáš?“ nechápala.
„ Víš, Ewelin, oni neexistujou jen tyhle triky,“ začal pomalu a vážil každé slovo než ho vypustil z pusy.
(„Alespoň někdy.“ )
„ Existují i opravdový kouzla. Čáry, kletby, zaříkadla, lektvary a všechno, co mud... co lidi považují za pohádky.... Ale oni to pohádky nejsou. Vedle tohohle světa existuje ještě jeden, ve kterém žijí kouzelníci, draci, skřeti, obři a podobní... Mají stejný svět jako tenhle, mají svoje úřady, domy, školy a všechno... Žijí úplně stejně jako normální lidi, ale k mnoha věcem používají kouzelnický hůlky... Ale všichni kouzelníci se snaží, aby to všechno zůstalo v utajení. Proto jsi o tom nikdy neslyšela, proto o tom nevíš a proto jsem to nemohl říct ani já. Víš... já jsem totiž... kouzelník,“ dodal Harry nakonec a sledoval přitom Ewelin, která ho celou dobu pečlivě pozorovala a ani se při tom nepohnula.
Rozhostilo se mezi nimi tíživé ticho. Harry sledoval její tvář jakoby se snažil zachytit jediný náznak její reakce, ale ona se vůbec nehýbala.
„ Ježíši, co přijde teď? Vyjede na mě? Seřve mě? Pochopí to? Nebo začne... ne, nebreč prosím tě, Íw, nebreč! – Nerad tě zklamu, ale ona nebrečí. Ona se... směje.“
„ To... to... to bylo dobrý, Harry...“ válela se v trávě a popadala se za břicho. „ Tak za tohle... za tohle bys vážně měl dostat Oskara... nejlepší hereckej výkon... hahaha... málem jsem ti to sežrala...“
„ Já si nedělám srandu,“ řekl suše.
„ Jasný! Jasný, já ti věřím,“ posadila se a otřela si slzy od smíchu, ale Harrymu rozhodně do smíchu nebylo. Naopak ho to docela naštvalo. Jak se mu mohla smát? On si to připravoval tak dlouho! Tak se snažil, aby jí to vysvětlil a ona místo pochopení... I když, musel přiznat, že to znělo přitažený za vlasy.
Vytáhl tedy z kalhot hůlku a namířil na nedaleký kámen. „ Nastav ruku,“ řekl jen.
„ Ty máš fakt i tu hůlku, jo?“ ušklíbla se Ewelin. „ Vzals to vážně precizně, tak se ukaž,“ řekl a nastavila mu dlaň.
Harry zamumlal nadnášecí kouzlo a pomalým plachtěním dopravil kámen dívce až do nastavené dlaně.
Její úsměv zkameněl.
„ Máš ráda kopretiny, že jo?“ zeptal se a aniž by musel znát její odpověď, mávl hůlkou a kámen v její dlani se přeměnil v krásnou žlutobílou kopretinu.
Dívka naprázdno polkla a nepřestávala pozorovat květinu, která se jí náhle zjevila v ruce. Teď už musela věřit, i kdyby nechtěla. Harry doufal, že to nejhorší má za sebou, ale to se šeredně spletl.
„ Ježíši!“ vyjekla Ewelin náhle, ucukla s rukou, jakoby jí květina popálila a vyděšeně vyskočila na nohy. Couvla o dva kroky a roztřeseně těkala očima od Harryho ke květině, která ještě před chvílí byla jen kus skály.
„ Ewelin, já...“ zvedl se k ní a lehce jí chytil za ramena, ale vyklouzla mu.
„ Nepřibližuj se!“ křikla na něho a couvla o další dva kroky. Zakryla si pusu dlaní, aby zadržela výkřiky a vzlyky, sledovala Harryho vyděšeným pohledem a pořád couvala roztřeseně dozadu.
„ Ewelin, neblázni, já ti...“ začal Harry a udělal krok ní, ale to jí nejspíš vyděsilo ještě víc.
„ Nech mě být! Slyšíš, nepřibližuj se! Ty... ty... ty zrůdo!“ křikla na něho zoufale, ale poté jakoby jí v hlavě něco úplně přeskočilo. „ Ne, to není pravda... já tomu nevěřím, nevěřím... nechci tomu věřit... není to pravda... jen se mi to zdálo...“ šeptala zoufale, když škobrtala o kameny a hroudy hlíny.
Harry se vydal za ní, chtěl jí uklidnit, obejmout ji, ale v tu chvíli jakoby se probrala. Podívala se na něho s takovou hrůzou v očích, jakoby proti ní šel masový vrah se sekáčkem na maso a s dalším škobrtnutím se svalila na zem. Jenže okamžik na to se zvedla a se strachem se dala na zběsilý úprk.
„ Íw! Íw! Ewelin!“ křičel za ní a snažil se jí chytit, ale její strach jí nejspíš dal mnohem větší sílu i vytrvalost k útěku. Rezignovaně se zastavil a naštvaně kopl do nejbližší hroudy hlíny.

„ Do prdele!“ zakřičel z plných plic a klesl na kolena. Ruce zabořil do země a snažil se zahnat slzy, které se mu draly do očí.
„ Co jsem udělal špatně? Co?! – Všechno? – Buď zticha!“
Harry to nechápal, nevěděl, co udělal špatně. Jediný, čím si byl úplně jistý, že hůř už to opravdu dopadnout nemohlo.

Další dny byly jedny z nejhorších, jaké snad kdy zažil. Ewelin se ho bála jako čert kříže. Kdykoli ho někde spatřila okamžitě vzala do zaječích a Harry měl pramalou naději na to, ji chytit. Všechna místa, kde ji předtím vždy skoro stoprocentně našel, byla vždy prázdná a dokonce snad i začala jezdit jinými autobusy do školy, protože jí tam ráno ani odpoledne nikdy neviděl.
Ráno ho nebudily ani hlasy ani písničky linoucí se z radia, která ho dříve provázely celý den... neslyšel žvatlání ani smích a pláč dítěte, které se snažilo o svoje první krůčky, kterými by mohlo prozkoumat svět kolem sebe... necítil vůni čerstvé kávy ani domácího jídla, která se pokaždé linula z kuchyně ani neslyšel ženiny ironické poznámky, které si často vyměňovala se svým přítelem... neslyšel vůbec nic.
Dům byl pustý a prázdný... a Harry jen marně bloudil opuštěnými ztichlými pokoji a snažil se najít alespoň kousíček toho domova, který tu předtím měl.
Nenašel... byl pryč...
Většinu času trávil už jen tím, že osaměle seděl pokoji, jehož stěny se kolem něho každou chvíli svíraly víc a víc jakoby ho tím tichem a ponurostí chtěly zadusit a rozdrtit.
U Siriuse měl i takový neblahý pocit, že úplně rezignoval na život, protože to, co se z něho stalo, se chodící mrtvolou nedalo jen nazvat... on jí opravdu byl.
Jediné chvíle, ve kterých byli oba více než živí, byli jejich pokračující souboje. Jedním velkým rozdílem však bylo, že tentokrát to už opravdu nebylo jen na zkoušku. Kromě zakázaných kleteb bylo dovoleno úplně vše a když kouzlo toho druhého odhodilo na druhou stanu, až si přerazil pět žeber a rozrazil hlavu, tak to rozhodně neznamenalo konec souboje.
Dokonce by se dalo říct, že si jeden na druhém vybíjí vztek, ale tak už to prostě bylo. Nešetřili se.
Harry za poslední týden zažil tolik bolesti a zranění jako už dlouho ne, ale z nějakého důvodu mu to nevadilo. Věděl, že ani Smrtijedi a Vodelmort ho šetřit nebudou a takhle mohl alespoň na chvíli zapomenout na všechno... na strach... na nadcházející dny... na Ewelin...

„ Dobrý den. Je doma Ewelin?“ zeptal se jejího dědečka, který mu otevřel dveře. Harry se odhodlával k poslednímu zoufalému pokusu. Po nespočtu útěků a jedné příležitosti, kdy mu kluci ze stájí dali pěstně najevo, že s ním nechce mluvit, se vydal za ní domů. Chtěl si s ní promluvit, musel! Čas se mu totiž pomalu krátil...
Postarší muž kývl. „ Je, ale... Ewelin?!“ zakřičel do patra a počkal dokud se neozvalo otevření dveří. „ Máš tu návštěvu!“
„ Kdo je to?“
„ To jsem já!“ zavolal na ni Harry i když mu bylo jasné, co přijde.
„ Sakra, nech mě bejt! Kolikrát ti to mám říkat! Nech mě bejt!“ ozvalo se zoufale než dveře práskly.
„ Ewelin, já...!“ zavolal Harry a udělal krok dopředu, ale muž ho zarazil.
„ Nech jí být, chlapče,“ řekl mu mírně.
„ Já jí ale nic neudělal, věřte mi.“
Muž zavrtěl prošedivělou hlavou. „ Harry, já jen vím, že ta holka do tebe byla blázen a poslední týden probrečela každou noc. Nevím proč, je to vaše věc a mě do toho nic není, ale jestli chceš radu, tak jí nech být.“
„ Ale...“ zarazil se, vlastně nevěděl, co říct. Ewelin mu strašně scházela. Její smích, její hlas, její vlasy, její polibky... všechno... chybělo mu to. Strašně moc, ale už opravdu nevěděl, co dělat. „ Mohl byste jí to alespoň dát?“ zeptal se smutně a vyndal zpoza zad velkou kytici.
Její dědeček přejel z květiny na Harryho a zase zpět. „ Stejně si je nevezme,“ zavrtěl hlavou.
Harry tam zůstal bez hnutí stát a společně si hleděli do očí.
„ Co se děje?“ objevila se u něho jeho manželka, starší usměvavá žena. Harry jen natáhl kytici směrem k ní. Žena si ji nechápavě vzala a pak zůstala překvapeně stát, když se Harry beze slova otočil a odešel pryč.
Dveře zaklaply a Harry se jen zuboženě otočil a podíval se nahoru do oken. Byla tam, za záclonou a pozorovala ho. Chvíli si hleděli do očí, ale ona poté zatáhla a zmizela z dohledu.
„ Ewelin,“ vydechl zoufale, když se na jeho tvář začaly snášet těžké kapky přicházejícího deště. „Potřebuju tě!“ Dlouho jen stál a pozoroval zatažená okna zatímco kolem něho pomalu padal soumrak. Nakonec se přeci jen otočil a odešel do domu obydleného jen tichem a samotou.
Dlouhé hodiny se jen převaloval na posteli sem a tam a snažil se nějak usnout. Jenže to vůbec nešlo, pořád se v mu v mysli objevovala její tvář... jak stojí za tím oknem... dívá se na něho... a bojí se...
„ Tak dost!“ rozkázal si nahlas a vyletěl z postele rovnou na nohy. Opřel se o okno a snažil se uklidnit. Jenže ono to nešlo. Nedokázal ji dostat z hlavy. Už to nebylo jen tím, že jí nedokázal přimět, aby poslouchala, ale uvědomil si, že mu chybí a jinak... tělesně... chvíle strávené s ní. „ Frustrovanej a nadrženej. Pěkně blbá kombinace.“
Věděl, že kdyby to nechal odležet, že by se s ní třeba za čas dalo mluvit... jenže on ten čas neměl! A potřeboval ji. S posledním pohledem na svůj odraz ve skle a s poslední myšlenou zoufalce se s tichým PUF přemístil...
Její pokoj byl celý ponořený do tmy a celou místnost naplňovaly jen tiché vzlyky. Její vzlyky. Ležela na posteli s tváří upřenou do zdi a slzy otírala do polštáře ve své náruči.
Harry tiše vydechl a připlížil se k ní, jak nejtišeji dovedl. Dívka přesto nějak vycítila jeho přítomnost a proto musel poslední metr skoro skočit, aby ji mohl zakrýt pusu dřív než začne ječet.
„ Nekřič!“ šeptl k ní, ale marně. Neposlouchala ho. Vrtěla sebou, mlátila do něho pěstmi a ze všech sil se snažila dostat se z jeho sevření. Harrymu nezbývalo nic jiného, než jí obě ruce přitlačit k posteli a její pusu umlčet jiným způsobem... polibkem. Vzpouzela se sice dál, ale po chvíli začal její odpor opadat. Zřejmě jí pomalu docházely síly a věděla, že ho nepřepere. Její rty však i nadále zůstaly nehybné.
Když opadla její obrana i Harryho útok ztratil na síle. Polibky se staly jemnější, stisk zápěstí byl povolen úplně a místo toho jí lehce začal hladit otlačená místa, jakoby se jí chtěl omluvit za svoji hrubost.
Když stále neodpovídala na jeho polibky, sjel rty lehce na krk a začal zkoumat to malé citlivé místečko za uchem. Kdyby chtěla, tak v tuhle chvíli mohla klidně začít křičet, shodit ho ze sebe, odstrčit ho, kopnout ho, cokoli... ale ona to neudělala. Jen dál bez hnutí ležet.
Pomalu se nadzvedl a podíval se jí do očí. Měla je zavřené.
Lehce položil ukazováček na její čelo a pomalu... milimetr po milimetru... jím začal sjíždět po její jemné pleti přes nos... přes rty... přes bradu... přes krk... a přes látku noční košile dolů k pupíku a poté přes stehno dolů, kam až dosáhl.
Když se vrátil pohledem zpět k ní, už ho pozorovala. Už v očích neměla strach, ale stále tam byl patrný smutek. Mlčela. Harry jí lehce pohladil po tváři a políbil na rty. Znovu se odtáhl a čekal na její reakci. Docela ho děsilo, když nic nedělala. Připadala mu trochu jako panenka na hraní a to on nechtěl...
Poté dívka pomalu zvedla ruce a obtočila mu je kolem krku, aby si ho mohla přitáhnout blíž. Jejich rty se poté konečně spojily ve vášnivém polibku. A takové bylo i jejich milovaní. Vášnivé... Někdo by to mohl nazvat rychlé nebo zbrklé, ale oni věděli své. Oba věděli, co musí udělat, aby toho druhého dováděli k šílenství, věděli co chtějí... co potřebují... potřebovali jeden druhého....
„ Proč jsi to udělal?“ hlesla dívka do ticha, když vedle sebe potom mlčky leželi.
„ Protože jsem tě potřeboval,“ odpověděl jí a lehce políbil na spánek.
„ Tímhle se nic nevyřeší.“
„ Já vím,“ opřel se o loket a lehce ji pohladil po vlasech. „ Jenže tys vůbec nechtěla poslouchat.“
„ A myslíš, že teď už chtít budu?“ otočila se na něho a pak tiše vylezla z postele. Natáhla na sebe kalhotky a když si přes hlavu přetahovala košili, chytly ji kolem pasu dvě ruce.
„ Nech mě!“ řekla zoufale a slabě odstrčila ho.
„ Co jsem ti udělal?“ zeptal se Harry zoufale a také na sebe radši natáhl kalhoty.
Neodpověděla hned a jen si ho chvíli měřila pohledem. „ Děsíš mě,“ hlesla.
„ Proč?“
„ Proč?! Ty se ptáš? Je ti málo, že mi po půl roce prostě jen oznámíš, že... že... že jsi kouzelník,“ vydechla. „ Zvedáš kameny do vzduchu a měníš je v kytky, jakoby se nechumelilo. S tou svoji... hůlkou můžeš úplně cokoli.... třeba někoho zabít! Bojím se i normálních kouzelníků, i když vím, že to jsou jen triky a ty...“ hlas jí náhle selhal, když se jí oči naplnily slzami, „ děsíš mě.“
„ Nikdy bych ti neublížil.“
„ Nepřibližuj se,“ varovala ho. „ Nech mě být. Prosím,“ stála proti němu se sklopenou hlavou.
„ Proč mě nechceš ani vyslechnout? Já ti nechci ublížit. Nikdy jsem nechtěl! Prostě... prostě to tak je.“
Chvíli mlčela a jen se otočila k oknu jakoby se na něho nechtěla dívat. „ Proč jsi mi to neřekl dřív?“
„ Protože jsem se právě tomuhle chtěl vyhnout. Nechtěl jsme tě děsit.“
„ Tak to se ti nepodařilo,“ šeptla. „ Proč jsi mi to teď řekl?“
„ Přišlo mi, že jsme dost daleko na to, abys znala pravdu,“ řekl a lehce jí položil ruce na ramena. Cítil, jak se napnula, ale neodstrčila ho.
„ Proč nemůžeš být normální?“ šeptla zoufale. „Proč zrovna já se musela zamilovat do kouzelníka?!“
„ To přeci není nic trestnýho,“ šeptl jí do ucha a lehce jí vzal zezadu kolem pasu. Už se nebránila. „Vždyť jsem to pořád já. Harry.“
„ Harry,“ zopakovala nepřítomně, jakoby to bylo jméno osoby, kterou znala, ale už na ni zapomněla.
„ Ewelin, odpusť mi, prosím.“
„ Já ti můžu odpustit všechno,“ šeptla a nechala sebou mírně pohupovat. „ Ale jestli se s tím dokážu smířit... ? To nevím... Víš, jakej to byl pro mě šok?“
„ Pro mě taky. Když jsem se to dozvěděl, taky jsem tomu nechtěl věřit.“
„ Jean a Sirius to vědí?“ zeptala se.
„ Jo, vědí to,“ odvětil a nemohl si odpustit malý úšklebek.
Dívka se zarazila. „Chceš říct, že oni taky...“
„ Taky,“ přikývl a o Íw se pokoušely mdloby. „ Vidíš, Jean znáš už takovejch let a nepoznala jsi to na ní. Jsme stejní jako nekouzelníci. Nerozeznáš nás! Tak nás prosím neodsuzuj.“
„ Mám strach!“ hlesla zoufale a pevně sevřela mokré oči.
„ Mě se přeci bát nemusíš,“ šeptl jí do ucha než jí vzal do náruče a odnesl zpět na postel, aby mohl po dlouhé době zase usínat s ní v náruči.
Ráno se vypařil dřív než přišli dívku vzbudit a přemístil se zpět domů. Na jednu stranu byl strašně rád, že se to mezi nimi dalo alespoň trochu do pořádku, ale na tu druhou ho ještě víc bolelo, když si uvědomil, že ji bude muset brzo opustit.
Valnou část dne teď trávil v tělocvičně a snažil se dohnat všechno, co za tu předchozí dobu nestihl a každý večer se přemístil za Ewelin. Většinou si jen zalezl k ní do postele, nechal jí spát v náruči, jakoby jí nechtěl víc ubližovat. Jenže dnů rychle ubývalo... až zbyly jen dva poslední...
„ Proč nespíš?“ zeptal se, když uprostřed noci zalézal k dívce pod deku. V tuhle dobu už většinou spala.
„ Nemůžu usnout,“ odvětila a přitulila se blíž.
„ Proč?“
„Bojím se usnout.“ Nechápavě se na ni podíval. Oplatila mu pohled, ale poté opět sklopila hlavu. „ Každý ráno se vypaříš... a já se budím sama, ale vím, že se večer zase vrátíš... ale teď... potom všem, co jsi mi řekl, že se děje ve vašem světě... jenom čekám na to, až se jednou probudím a zjistím, že na stole leží jen růže s kartičkou na rozloučenou... A já bláhová budu doufat, že se večer zase ukážeš... i když budu vědět... že už nepřijdeš...“ dodala a
Harrymu vyschlo v krku. Jak mohla vědět, co se chystá udělat? Jakoby mu četla myšlenky.Věděl, že s ní je dneska naposledy a taky věděl, že jí sbohem nedokáže říct do očí. Jeho odhodlání kleslo náhle na nulu.
„ Proč myslíš, že chci odejít,“ dostal ze sebe přiškrceně.
„ Proč bys sem jinak chodil každou noc a tvářil jako když se jdeš rozloučit?“ zeptala se, aniž by se na něho otočila. Snad i čekala, že to Harry popře, ale on jen tiše vydechl a mlčel. Už jí nechtěl lhát, ale říct pravdu...?
„ Harry?“ vytrhla ho z myšlenek dívka, chvíli si hleděli do očí a četli v tom druhém jako v otevřené knize. „Slib mi... že tu zůstaneš alespoň než usnu,“ šeptla jako malé dítě, které si ze strach z bouřky vlezlo k mámě do postele. Harry nevěděl, co na to má říct. Nakonec jí jen lehce políbil na čelo a uložil do náruče. „Spi.“

Když od ní ráno s těžkým srdcem odcházel, nechal za sebou jednu červenou růži na stole s lístečkem na rozloučenou... a kus sám sebe. Chvíli ji ještě pozoroval, jak klidně oddechuje ze spaní a snažil se klidnit tím, že to tak je nejlepší. Pro oba. Rozum to chápal, ale srdce...
Po návratu domů si vlezl do koupelny a dal si dlouhou sprchu. Stál pod padající vodou a snažil si utřídit myšlenky. Ať dělal cokoli, ať vymýšlel cokoli, vždy se mu do toho postavila jedna překážka – Voldemort. Věděl, že nedokáže vést normální život, dokud tahle osoba ještě dýchá a věděl, že on je jediný, kdo s tím může něco udělat. Když konečně opustil sprchu, natáhl na sebe černé kalhoty a vrátil se do pokoje, kde otevřel skříň a jal se hledat nějakou košili, ale v tu chvíli se zarazil. Na chvíli měl pocit, že tu osobu v zrcadle ani nezná.
Přišlo mu to jako včera, když se tam podíval a viděl jen ušlápnutého šprta ve vytahaném oblečení s brejličkami, vyzáblou a chatrnou postavou.
Teď před sebou viděl vysokého, vypracovaného mladého muže se stále rozcuchanými vlasy a drobnými jizvičkami všude po těle, především na pravé ruce. Vyrostl. Nejen na výšku, ale i v ramenou a pravidelné tréninky taky nechaly své. Ale změnilo se ještě něco... dospěl. Ale dalo by se říct, že možná i trochu moc...
„ Odcházíš?“ ozvalo se za ním, když si přes hlavu přetahoval košili.
Nemusel se ani otáčet, aby viděl Siriuse, jak se opírá o dveře. „ Jo,“ řekl jen a vytáhl ze dna skříně batoh, do kterého si složil kalhoty a ještě jednu košili. Původně si chtěl vzít hábit, ale bohužel zjistil, že mu jsou všechny malé. A kupovat nové nemělo smysl.
„ Myslel jsem, že zůstaneš. Alespoň do zítřka.“
„ Chci se ještě podívat do Godrikova dolu a taky... rád bych poslední noc svýho života strávit v Bradavicích.“
„ Proč takhle mluvíš? Odkdy jsi takovej pesimista?“
„ Nejsem pesimista,“ odvětil Harry suše. „ Jsem realista...“ přešel ke skříni, kde nechal tu krabici, kterou mu nechala Jean. Otevřel ji už před pár dny. Bylo v ní jen několik málo věcí... věcí, které když je poprvé uviděl mu vehnaly slzy do očí... otcova zlomená hůlka, dva snubní prstýnky, dva přívěsky Permentiru, pár náušnic... věci, které měli jeho rodiče u sebe, když zemřeli.
Harry zavrtěl hlavou a připnul si na krk strážné kameny svých rodičů a opět se podíval na kmotra, který ho jen mlčky pozoroval, a vůbec si při tom nevšiml, že všechny tři kameny na jeho krku splynuly v jeden jediný.
„Myslím,“ začal Harry po chvíli a krabici vrátil zpět na poličku, „ že schopnosti mám já vůči Voldemortovi tak 40:60 možná i 50:50, ale co se týče zkušeností, tak to tak 20:80, takže nevím, kde vidíš ten pesimismus,“ odvětil a jediným pohybem zapnul zip u batohu.
„ Ty máš moment překvapení.“
„ Ale pořád je to jen moment. Dlouho mi nevydrží. Neříkám, že nemám na to Voldemorta zabít, teď asi nejvíc, než kdy dřív... ale nevěřím, že to přežiju. V to už jsem přestal věřit dávno,“ natáhl na sebe mikinu a za opasek si pečlivě strčil hůlku.
„ Vezmi si tohle,“ řekl náhle Sirius do ticha a vytáhl zpoza zad bílou látku. Harry v ní okamžitě poznal ten plášť, který kdysi dostal od Jean. Ale ten zůstal v Bradavicích.
„ Je to jeden z těch tří, který Jean na můj popud koupila,“ pokračoval Sirius. „ Tenhle měla ona, jeden dostal Remus a jeden ty. Bude se ti hodit. Neviditelnej plášť to sice není, ale dokáže docela dobře splynout s pozadím. Když se budeš pohybovat dostatečně podél zdí, neměli by tě vidět,“ podal plášť kmotřenci a ten ji opatrně přijal. Sice se tím vyřešila jedna část jeho cesty hradem, ale tón jakým to Sirius řekl, mu dával jasně najevo, že je čas na to... rozloučit se.
„ A co ty?“ hlesl. „ Uvidíme se ještě?“
„ Jasný! Takovou párty si přeci nemůžu nechat ujít,“ ušklíbl se kmotr, ale úsměv dlouho nevydržel. Chvíli před sebou jen nervózně stáli, než ho Sirius k sobě pevně přitiskl. „ Sakra, proč jsem tenkrát souhlasil se změnou Strážce tajemství... proč jsem nedonutil Hagrida, aby mi tě dal... Proč jsem toho hnusnýho Červa tenkrát nezabil... Všechno mohlo bejt úplně jinak!“
„ Co se stalo, stalo se. To už nezměníš,“ řekl Harry tiše. „ Jen se s tím smiř.“
„ Já vím,“ hlesl kmotr a popotáhl. „ Nejradši bych tě nepustil, James by mi to neodpustil, ale...“ nedokončil. Nechal slova viset ve vzduchu, jakoby nevěděl, co dál říct a nakonec ho pustil a plácnul ho jen po zádech. Harry čekal, jestli něco řekne, ale věděl, že kmotr má v krku knedlík stejně jako on. Vzal batoh, hodil ho přes záda, naposledy na kmotra kývl a bez dalšího slova odešel. Naposledy sešel schodiště do haly a vydal se ke dveřím.
„ Harry!“ ozvalo se za ním a vyřítil se Sirius. Zastavil se v půlce schodiště a... mlčel. Najednou vlastně netušil, co vlastně chce říct. Oba si hleděli do očí a čekali, co řekne ten druhý. Měl v tu chvíli říct sbohem... ale nedokázal to.
„ Hodně štěstí,“ dostal ze sebe nakonec Sirius.
„ Tobě taky.“ Poslední úsměv, poslední slova, poslední pohled a poslední cesta nahoru na kopec, kde se rozhlédl po údolí, které se mu za tu dobu stalo domovem. Pohled... poslední... a poté jen tiché PUF.

Byla už noc... ještě tohle ráno se probouzel vedle spící Ewelin, ještě tohle odpoledne byl v Godrikově dole, kde našel hroby rodičů. Byly mramorové a docela udržované a jak Harry věděl... tak také prázdné, ale stejně u nich strávil několik hodin a jen pozoroval ta dvě zlatě napsaná jména na náhrobku, ke kterým možná brzy přibude i jeho vlastní... pokud zůstane vůbec někdo, kdo ho pohřbí.
A teď... seděl tady... na pozemcích bradavického hradu a lehce přežvykoval stéblo trávy. Chtěl si vychutnat ten pohled na majestátní stavbu, která ho fascinovala od prvního okamžiku, kdy ji spatřil. Chtěl být opět ten malý kluk, který se před sedmi lety nehodlal věřit, že existuje něco úchvatnějšího než tahle stavba. Ta, která se mu teď měla stát zkázou... jaká ironie...
Opřel se o strom a dlouho si vychutnával tu chvíli míru i klidnou noc rozkládající se kolem... noc... poslední...
S jeho znalostí všech možných chodeb a zkratek pro něho nebyl problém se uprostřed noci proplížit až do Komnaty nejvyšší potřeby, kde hodlal přenocovat. Ale ač věděl, že se potřebuje vyspat, aby načerpal síly a ačkoli bylo už pozdě v noci... nedokázal usnout. Hlavou mu stále znovu a znovu běhaly vzpomínky a dávné zážitky, o kterých si myslel, že už je zapomněl.
Nakonec se posadil ne veliký okenní parapet a jen pozoroval klid a ticho venku. Dokázal si úplně jasně představit, že tam venku třeba někde pobíhají tři zvěromágové s jedním vlkodlakem za patami... vzpomínal na všechny ty lumpárny, které vyčetl z deníku Pobertů a které by alespoň jednou chtěl prožít se svým otcem.... až s bolestným probuzením do reality si však uvědomil, že tam ve tmě není už ani jeden z nich. Všude bylo jen mrtvé neprostupné ticho... ticho... před bouří...

„ Říkal jsme ti, že tu nebude!“
„ Rone, byl na tom plánku! Musí tu někde být! Pobertův plánek nelže!“
„ A kde teda je? Šel na procházku?“
„ Hledáte někoho?“ zeptal se Harry a klidně vyšel zpoza dveří, kam ho Ron s Hermionou přibouchli, když přišli.
„ Harry!“ vykřikla dívka a skočila mu kolem krku. „Věděla jsem, že přijdeš.“
„ To víš. Tuhle párty si přeci nemůžu nechat ujít. I když nejspíš nebudu na seznamu hostů,“ usmál se na ni a s Ronem se podali ruce. „ Zdar, kámo.“
„ Zdar. Kdys přišel?“ zeptal se a všichni se posadili na velkou postel.
„ V noci.“
„ Nevěřil jsem, že se tu ukážeš,“ ušklíbl se Ron.
„ Nepřišel jsem na oslavu,“ řekl Harry vážně a strčil si ruce do kapes od kalhot, „ přišel jsem si to vyřídit s dalšími nezvanými hosty!“
V místnosti nastalo ticho. Ron s Hermionou si vyměnili vyděšené pohledy, zatímco Harry jen mlčel.
„ Smrtijedi?“ hlesla dívka. Přikývl. „ Dneska... na oslavě?“ Opět přikývl. „ Takže to je pravda,“ vydechla nakonec a opřela si ruce o kolena.
„ Vy o tom víte?“ nechápal Harry.
„ Tušíme. Je tu strašný napětí. Cítí to všichni, ale nikdo to nehodlá vyslovit nahlas,“ šeptla.
„ Dokonce prý dal někdo Řádu avízo. Celý večer má být Řád v pohotovosti.“
Harry se ušklíbl. Ptáky nech když tak na mě. „ Tak to by měl. Jinak nemáme moc šancí,“ řekl Harry klidně. „ Už i tak jich je dost málo.“
Hermiona se k němu zvedla a lehce ho vzala za ramena. „ Harry, ty to zvládneš!“
„ Já?“ zvedl k ní oči. „ Já jo, ale co ti ostatní?“ Nechápala. „To, že já umřu, s tím už jsem se smířil, už mi to ani nepřijde... ale nedokážu se smířit s tím, že budou umírat i ostatní... a to se vsaďte, že budou...“ dodal. V místnosti nastalo ticho. „ Jasný... já bych teď mohl jít za Brumbálem! Mohl bych mu říct, co se bude dít, mohl bych zařídit, aby všechny odvedl pryč, do bezpečí, ale co z toho?!“ křikl. „ Nějakej zmijozelák dá hlášku rodičům, že akce je prozrazena a Voldemort bude akorát dál a dál vraždit a mučit... dalších pět, deset let...“ odmlčel se. „ Jestli mám tohle skončit, tak teď! Už s tím nedokážu žít dál! Dneska zabiju buď já jeho... nebo on mě. Jiná možnost už není...“ dodal nakonec a v místnosti nastalo absolutní ticho.
„ Harry...“ hlesla dívka, ale přerušil ji.
„ Nejraději bych vám řekl, že nechci, abyste tam večer chodili. Zvlášť u tebe ne, Hermiono, ale...“
„ Víš, že tam půjdu!“ řekla mu pevně, ale v jejích očích bylo jakési zděšení, kterým Harrymu naznačovala, aby byl zticha. Ještě to Ronovi neřekla.
„ Harry, půjdeme tam oba! Jdou tam všichni od třetích ročníků nahoru. Nezabráníš jim v tom,“ doplnil jí Ron. „ I když tuší, co je čeká. Nenecháme tě samotnýho.“
„ Já vím,“ kývl tiše. „ Vím, že budete bojovat... ale pamatujte si, že Voldemort je můj boj! Jenom můj! To toho se nesmíte plíst.“ Přikývli. „Možná byste měli jít... aby vás nehledali.“
„ Vyháníš nás?“
„ Je to možná poslední den... tak si ho užijte. Spolu,“ usmál se na ně a snažil se zadržet slzy, které se mu pomalu ale jistě draly do očí. Zakazoval si na tuhle chvíli myslet jako na poslední loučení... ale jinak to nešlo.
Ron k sobě kamaráda pevně přitiskl. „ Opatruj se kamaráde! A ať stojí štěstí při tobě!“
„ Nápodobně! A kdybychom se už neviděli... tak hodně štěstí. Ve všem. Ať ti všechno vyjde,“ popřál mu Harry a slzy už si samy našly cestičky po tvářích.
„ Bude to znít blbě, ale tohle je to nejhnusnější, cos mi kdy řekl,“ popotáhl Ron a konečně se pustili. Harry objal kamarádku, která se k němu hned pevně přitiskla a on jí chvíli jen pohupoval v náruči.
„ Tak Hermi, buď statečná!“ šeptl jí do ucha.
„ Budu! Kvůli tobě.“
„ Kvůli mě? Tak udělej kvůli mě ještě jednu věc. Řekni mu to!“
„ Řeknu,“ odvětila šeptem a odtáhla se od něho. „ Když to oba přežijeme,“ dodala a s posledním polibkem na tvář od něho odstoupila a přidala se k Ronovi u dveří. Chvíli na sebe jen mlčky hleděli a mlčeli.
„ Mějte se,“ řekl nakonec Harry a lehce jim zamával. „ Určitě se ještě uvidíme. Někdy... někde...“
Neodpověděli. Hermiona ho sledovala uslzenýma očima a Ron ji nakonec vzal lehce kolem pasu a odvedl ji pryč. Oba se ještě jednou otočili a jejích pohledy se střetly... jednou... naposledy...

Vylezl ze sprchy, natáhl na sebe tmavé kalhoty... košili... tmavé ponožky... boty... vše dokonale uhladil, upravil si límeček u košile a kriticky se zhlédl v zrcadle. Vypadal skoro dokonale... uhlazený a kamenný...
„ Zkrátka připravený do rakve.“
Vydechl...
Venku už byla tma... oslava začala už nejmíň před hodinou a on jen čekal. Vlastně nevěděl na co... na nějaké znamení... narážku... cokoli! Cokoli, co by mu řeklo, že je čas jít... jít na popravu.
Náhle se hradem ozval výkřik desítek hlasů a několik ostrých ran... než se všude rozhostilo opět úplné ticho. A on věděl, že je čas.
Přehodil si přes ramena bílý plášť a bezvýraznou tvář zakryl kápí. Naposledy se změřil ve svém odrazu a se vztyčenou hlavou se vydal vstříc nejasnému osudu...

Stanul před vstupem do Velké síně. Dveře byly sice zavřené, ale díky porušené obraně hradu pro něj nebylo těžké se za ně přemístit, aniž by musel otvírat. Díky plášti okamžitě splynul s okolím a jeho očím se naskytl žalostný pohled.
Stoly, které byly kvůli oslavě posunuty ke stěnám byly plné vyděšených studentů, kteří se krčili pod hůlkami Smrtijedů, kteří stáli všude kolem dokola síně připraveni vyplnit každé pánovo přání.
Voldemort sám stál před stolem profesorů a u jeho nohou klečel... Brumbál!
Harryho až vyděsilo, jak staře a bezmocně ředitel vypadá. Kdyby ho Harry neznal, tak by mu nedával víc než dva dny života, ano... tak sešlý a pohublý byl bradavický ředitel.
„ Udělám, co budeš chtít... jen je nech jít, Tome. Ty děti za nic nemůžou... nech je jít. Chceš přeci mě!“ říkal právě roztřeseně a Harry zjistil, že nedaleko od něho leží nehybná těla dvou studentů.
Jistě... ukázka moci. A kdo jiný by to měl odnést než děti.
„ To právě ne, Brumbále,“ šeptl Voldemort vítězně a sklonil se trochu níž. „ Jde mi o ty děti. Jde mi o mé služebníky, kteří se z nich stanou. A ty to víš!“ Ředitel sklopil pokořeně hlavu.

„ Jak málo stačilo, aby se z největšího kouzelníka stala taková troska. Jen se zbavit toho tvého milovaného chráněnce. Co na to řekneš, Brumbále? Kde je tvůj Vyvolený teď?“ zeptal se.

„ Tolik let ses snažil, abys mě odtud držel pryč... tolik let ses snažil, abych se sem nemohl dostat... tolik úsilí tě stálo, abych se sem nemohl vrátit! Ale jak vidíš, Brumbále...“ roztáhl vítězně ruce a udělal několik kroků dopředu, kde se znovu otočil zpět na ředitele s širokým úsměvem na tváři a šíleností v očích, „ tak já... jsem se vrátil!“
„ To já taky!“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

možná poslední...

(Lucy Tonksová, 27. 6. 2006 18:19)

Až mi přejel mráz po zádech...tak a ted-nádech...výdech