Jdi na obsah Jdi na menu
 


52. kapitola - Když je život svině...

24. 6. 2006

Byla to Hermiona. Seděla na pohovce jako hromádka neštěstí, nohy měla přitažené k tělu a rukou si utírala uslzenou tvář. Vedle ní seděla Jean a lehce jí držela kolem třesoucích se ramen.
„ Ale no tak, nebreč... to bude dobrý. Třeba v tom je úplně něco jinýho. Třeba to je jenom kvůli nervům. Uděláme ti ten test a pak budeš moct začít brečet, jo.“
Dívka jen roztřeseně přikývla.
„ Chceš mudlovskej nebo kouzelnickej?“
Pokrčila rameny. „ Já nevím,“ hlesla. „ Kterej je lepší.“
„ Lepší, no... kouzelnickej je skoro 100%, ale trvalo by pár hodin než bych ho připravila. Mudlovskej je asi za pět minut.“
„ Tak ten mudlovskej... já se totiž... za... chvíli asi... zblázním,“ zajíkla se a popotáhla.
„ Ale prosím tě, uklidni se. To bude dobrý, jo? Jenom se uklidni, pláčem teď nic nevyřešíš. Dojdu pro to, tak tady počkej.“ Dívka přikývla a Jean se zvedla z pohovky. K Harryho smůle si to vzala přes kuchyň a on měl jen pramalou naději na útěk, protože byl z toho pořád ještě dost zkoprnělej.
Žena otevřela dveře a když ho zmerčila, vyvalila oči, dala mu dlaň přes pusu, zavřela ze sebou a odtáhla ho z doslechu.
„ Co tu děláš? Máš bejt s Ewelin!“ vypálila na něho potichu.
„ Musela jít dřív, tak jsem přišel domů, je to trestný?“ odsekl šeptem směrem k ní. Otočila se směrem k obýváku, jakoby se bála, že je Hermiona uslyší a mlčela. „ Ona... Hermiona... je vážně... v tom?“ zeptal se trochu nejistě.
„ To se právě snažíme zjistit,“ odvětila a stále ho držela za rukáv, jakoby se bála, že někam uteče.
Harrymu místo toho zacukalo v koutkách. „ Z Rona bude fotřík.“
 „ Jí to tak vtipný nepřipadá!“ odsekla a pak se zhluboka nadechla. „ OK, Harry, co kdybys teď šel za ní a pokusil se jí nějak uklidnit.“
„ Tak f...“
„ Ne, nebo radši ne,“ zarazila ho. „ Lepší bude, když... když se teďka někam vytratíš. Tohle to dost citlivá záležitost a nevím, jak by tvoji přítomnost skousla.“
 „ Já ji nic neudělám. Je to kamarádka.“
„ Já vím, ale pro ní to bude asi dost složitý mluvit o tom se mnou, natož když tam bude kluk.“
„ A kam mám podle tebe teď jít? Ven a dělat, že se nic neděje? No tak... když mě tam nebude chtít, tak odejdu, slibuju.“
„ Tak jo, tak běž,“ kývla k obýváku a odešla nahoru do pokoje. Harry se zhluboka nadechl, vynadal si, kam to zase leze a tiše vklouzl do obývacího pokoje. Stála před krbem a popotahovala
„ Hermi?“
Dívka nejdřív nadskočila překvapením, potom úplně zbledla a nakonec se otočila a spěšně si začala otírat oči. „ Ehm... ahoj, Harry. Co ty tady děláš?“
„ Bydlím tu?“ nadhodil.
„ Ehm... jo... jasně, blbá otázka,“ popotáhla a otřela si oči. „ A... ehm... Jean říkala... že jsi venku s... s nějakou holkou,“ řekla roztřeseně.
„ S Ewelin. Jo, byl jsem,“ přikývl.
„ Přítelkyně?“
„ Jo. Přítelkyně.“
„ A dobrý?“
„ Jo, super.“
Popotáhla a sklopila oči. Stáli naproti sobě a konverzace trochu vázla. („ Trochu? I konzerva konverzuje líp.“ )
„ Jak jste spolu dlouho?“ zeptala se po chvíli.
„ Hm... skoro půl roku.“
„ Ani ses nepochlubil.“
„ Neptali jste se,“ odvětil.
„ Tyhle věci se musej hlásit,“ vyloudila ze sebe úsměv, ale ten hodně rychle zase zmizel.
„ A jiný by se měly taky,“ oplatil jí dřív než si stačil uvědomit, co vlastně řekl. Dívka úplně zbledla a vyvalila na něho svoje zarudlé oči
„ Ty... ty... ty... to...“ dostala ze sebe, ale potom se jen schoulila a začala znovu brečet. „ Ježíši...“
Harry v tu chvíli nevěděl, co má dělat. Nevěděl, jak se k ní chovat a tak udělal to nejjednodušší, pevně ji objal. „ No tak, nebreč... to bude dobrý...“
 „ Rone, doufám, že jsi někde hodně daleko, protože až se mi dostaneš do rukou, tak se radši utečeš schovat pod Voldemortovu sukni.“
„ Hermiono?“ ozvalo se za nima. Ve dveřích stále Jean. „ Ještě jsem jeden našla. Tak pojď,“ kývla na ní mile. Dívka nejdřív polkla, potom se nejistě podívala na Harryho a pomalu odešla za ženou. Ta ji vzala kolem ramen a společně odešly nahoru.
Harry se svalil na pohovku. „ Ty vole!“
„ Ty taky... -  Tohle.... tohle... tohle.... – Tohle je vážně šok? – Jo. Nikdy  bych nevěřil, že... že... prostě že se tohle stane! A  zrovna Hermioně. Teda jestli je vážně v tom. Chudák Ron. – Dej si bacha, abys pak taky nemusel říkat, chudák Harry. – Co tím myslíš? – Tím myslím, že si dáváš bacha asi jako obyvatelé Sahary na příchod tsunami. – To je jak? – Vůbec! A pokud sis ještě nevšiml... už bys teda mohl... tak Ewelin je taky holka a dost stará na to, aby se jí stalo podobná „nehoda“. Abyste pak spolu s Ronem nechodili vozit... Ne že by to nebyl krásnej pohled.“
Harry se rychle posadil a snažil se trochu zklidnit dech.
„ Copak? Už ti něco došlo? Řekl bych, že jo. A dopis to asi nebude.“
Než si však Harry stačil uvědomit nebo udělat víc, přiloudala se do pokoje Hermiona.
„ Tak co?“ zeptal se, když viděl její zubožený výraz.
Zvedla jakousi tyčku. „ Dvě minuty. A pak to buď zmodrá nebo ne,“ dosedla zoufale na gauč a test položila za sebe na stolek. „ Já to nechci vědět!“ hlesla a opět usadila svoji hlavu na jeho rameni.
„ To bude dobrý!“
„ Ne, nebude. Jestli vážně čekám dítě, tak se půjdu radši zabít!“
„ Ale no tak. Takový věci se neříkaj.“
„ Matka mě zabije!“
„ Ale jdi ty. Musíš to brát z tý lepší stránky.“
„ Lepší?“ odfrkla si. „ Sedmnáctiletá svobodná matka bez přítele, bez práce, bez domova, bez dokončenýho vzdělání. Kde máš, prosím tě, tu lepší stránku?“
„ Že by ji někdo vytrhl?!“
„ Vidíš všechno moc černě. I kdyby úplně všechno selhalo, o čemž pochybuju, tak u mě máš vždycky dveře dokořán.“
„ To je sice pěkný, ale je tu jeden detail. – Jakej? – Ty nějaký dveře máš? – Ehm... co není, může bejt. Aha a... Sakra, sakra a ještě jednou sakra! – Co je? – Co vidíš? – Dva modrý proužky. – No vidíš. – A sakra!“
Harry doufal, že nebylo cítit, jak ztuhnul, protože on, narozdíl od dívky, už viděl krásně vybarvený těhotenský test. Sice si chvíli ještě namlouval, že modrá je dobrá... ale... přeci jen už tak naivní nebyl.
Ve dveřích se náhle objevila Jean a tak jí jemným posunkem naznačil, že jsou asi v háji a pusou artikuloval do slova – modrý.
„ Modrý?“ zeptala se ho neslyšně, když ukazoval na ten test a kývl. Žena vyvalila oči, sepjala ruce a zřejmě se v duchu připravovala na nejhorší.
„ Harry, je to modrý, že jo?“ zeptala se Hermiona, aniž by se od něho odtáhla. „ Ty tam vidíš.“ Harry mlčel, nechtěl to být on, kdo to řekne. „ Já nemám sílu se na to podívat,“ šeptla.
Ještě si s Jean vyměnil jeden zoufalý pohled a potom kývl. „ Jo, Hermi, je to modrý.“
Zaslechl slabé zakňučení, pak se mu schoulila v náruči ještě víc a začala opět plakat. „ Proč jsem si, kurva, nedávala větší bacha!“ hlesla.
Ještě dlouho tam jen tak seděl a snažil se jí uklidnit. Lehce jí hladil po vlasech a šeptal slova útěchy, ale nedala se. Teprve za dlouho se zklidnila natolik, aby dokázala komunikovat. Jean si s ní potřebovala promluvit o trochu detailnějších věcech a tak se Harry radši klidil pryč. Musel si  totiž ještě něco zařídit...
„ Íw... Íw... můžu s tebou teďka na minutku mluvit?“ zeptal se jí udýchaně, když jí konečně našel ve stájích.
„ Jo, jasný...“ řekla, opřela o zeď lopatu a pak jí odtáhl stranou.
„ Já... no... chtěl jsme se jen zeptat, jestli... jestli... jestli bereš nějaký prášky nebo... nebo něco takovýho, aby... aby.... abys...“
„ Co? Harry leze to z tebe jako z chlupatý deky!“
„ Prostě, abys nebyla to... no... ty víš...“
„ Těhotná?“ zkusila mu napovědět.
„ Jo, přesně to,“ oddechl si, že to nemusel říct sám.
Dívka se zamyslela a pak jen zavrtěla hlavou. „ Ne... neberu, proč?“
„ Mám zavolat Ronovi, abyste sladili barvy kočárků?“
Harry nejdřív hlasitě polkl a pak mohla Ewelin jen pozorovat, jak zbledl, zezelenal, zesinal a nakonec začal trochu modrat od nedostatku kyslíku. Zasmála se a vzala ho za ruku, aby ho probrala. „ Jasný, že beru, přece nejsem tak pitomá, abych to nechala na chlapovi,“ řekla mu s úsměvem, ale jemu do smíchu nebylo. Popravdě měl málem zaděláno na infarkt.
„ Prosím tě, tohle už mi nedělej,“ vydechl.
„ Proč? Co tak najednou? Nikdy ses o to nějak moc nezajímal!“
„ No právě a to mě nejvíc děsí!“ vydechl. „ Takže nejsi těhotná, nemůžeš bejt!“ ujistil se.
„ Ne, nemůžu. Co se najednou tak staráš?“
„ Ty vogo, za to moji nezodpovědnost bys mi měla jednu vrazit!“ vydechl a předklonil se, aby našel ztracený dech. „ Jedno dítě tu bude stačit!“
„ Cože?!“
„ Ale nic. Jen se teď u mě ukázala kamarádka a řekla, že je těhotná a já...“
„ Ty hajzle!“ Než se Harry stačil vzpamatovat, už ležel v kupce sena a na tváři se rýsoval otiskl dlaně a před druhým jen tak tak uhnul.
„ NE se mnou!“ ohradil se hned jak dostal možnost.
Dívka spustila ruku dolů. „ Tak proč...“
„ Prostě je to moje nejlepší kámoška... a její přítel je můj nejlepší kámoš... Ron a Hermiona, vždyť jsem ti o nich vyprávěl a prostě... neměla za kým jít. Ale já s tím dítětem nemám nic společnýho. Prostě jsem se jenom vyděsil.... že... že...“
„ Že bych mohla bejt taky těhotná?“
„ Jo.“
„ Na tos myslel vážně brzo.“
„ Já vím, jsem imbecil, prostě jsem si to neuvědomil. Promiň.“
Jen zavrtěla hlavou.  „ Na chlapi se spoléhat, to se nevyplácí. Zvlášť na ty, který teprve dospívaj, že?“ usmála se na něho a pomohla mu na nohy. „ Ale ty vogo... chudák holka.... co bude dělat?“
„ Nevím, já...“
„ Ewelin!“ ozvalo se ze dvora.
„ Musím jít, mám práci. Řekni tý svý kamarádce, že držím všechny palečky, aby to dopadlo co nejlíp.“
„ Vyřídím,“ naposledy jí políbil a pak se zase odšoural domů s trochu lehčím srdcem a žaludkem na svém místě.
Ženský jsou občas vážně skvělý! – Souhlas! – Já to myslel, trochu jinak než ty! – Ale to je teď jedno!“
Když se vrátil, obě ještě stále debatovaly a zdálo se, že se ještě pořád nedomluvili. Jelikož si ho opět nevšimly, mohl chvíli v klidu poslouchat. („ Je to hnusný, já vím, ale co byste dělali na mým místě vy?“)
„... ne, Hermiono, to se na mě vážně nezlob, ale tenhle lektvar po mě nechtěj! Já jsem totiž jeho silnej odpůrce!“
„ Jean, já si to dítě nemůžu nechat!“ vzlykla dívka zoufale.
Žena zoufale dosedla vedle ní. „ Proč ne?“ zeptala se tiše.
„ Je mi osmnáct,“ hlesla.
„ Jsi dospělá... jsi schopná... i když tomu nevěříš, tak rodiče tě určitě podpořej... Ron tě miluje...“
„ Až se to dozví, tak už nebude!“
„ Myslíš, že se pleteš...“ zavrtěla hlavou. „ Ty toho mrňouska chceš vážně zabít?“
Dívka popotáhla a přitáhla si nohy k tělu. „ Já si ho nemůžu nechat! Nejde to!“
„ A když ti řeknu, že jsme v tom dvě, bude ti líp?“
Harry vyvalil oči a Hermiona je zvedla k Jean. „ Ty jseš taky...“
Přikývla. „ Jo, taky. Hlavně to, prosím tě, nikomu neříkej, ano?!“
„ Jenže u tebe to je něco jinýho! Ty máš přítele, máš práci, máš zázemí, jsi dospělá... ne jako já!“ vzlykla a spustila další pláč.
„ Holka, ani nevíš, jak ráda bych teď byla v tvojí kůži,“ šeptla žena zoufale pro sebe.
 
„ Jak jí je?“ zeptal se Sirius, když Jean večer konečně přišla do kuchyně.
„ Spí. Dala jsem jí do pokoje pro hosty, snad se z toho vzpamatuje. Alespoň trochu,“ zavrtěla hlavou, nalila si vodu a posadila se k nim ke stolu.
„ Co hodláš dělat?“ zeptal se Sirius a nabral trochu jídla pro Prcka.
„ Nevím, snad se to zejtra nějak vyřeší. Protože ten lektvar se mi jí vážně dělat nechce,“ řekla zoufale a natáhla se pro obložený chleba.
Harryho i zarazilo, že spolu promluvili už tři věty bez toho, aniž by se začali hádat. „ Zázraky se ještě dějou. – Hm, tenhle zázrak bych docela bral. I když bych řekl, že se nehádaj jen kvůli ní a nebo.... Ví Sirius vůbec, že je Jean těhotná? – Třeba si to vymyslela kvůli Hermioně, aby jí uklidnila. – To je taky možnost. – Nebo kvůli Siriusovi, aby se usmířili. – Nezdá se mi, že by to věděl. A v tuhle chvíli bych ani nezkoušel mu to říkat, protože by nejspíš řekl, že není jeho.“
„ Co je?“ zeptala se Jean, když na ní už nějakou tu chvíli zíral.
„ Nic,“ zavrtěl Harry hlavou a zakousl se do chleba.
„ Jakej lektvar?“ zeptal se její přítel.
Vzdychla. „ Na potrat.“
„ Cože?“ vypálili oba.
„ Chce, abych jí udělala rulíkovej lektvar. Aby potratila, no,“ řekla bezradně. „ Teď když jsme se ujistili, že vážně čeká dítě, tak říká, že si ho nemůže nechat. A nechce vůbec poslouchat nebo aby si nejdřív promluvila s rodičema... s Ronem... nic. Je úplně zatvrzelá. Nevím, co s ní mám dělat...“
„ Tak zkus napsat třeba jejím rodičům nebo někomu. Jakto, že jí vůbec pustili ze školy?“
„ Řekla McGonagallový, že má nemocnou mámu. A nechci volat jejím rodičům, když to nechce. Přijde mi, že když má ke mě takovou důvěru, že za mnou přišla, že bych jí tímhle úplně ztratila,“ zavrtěla hlavou. „Ach jo, někdo si umí tak nádherně zkomplikovat život.“
„ Myslela jí nebo sebe? -  Těžko říct...“

 

„ Harry?“ zarazila ho ještě Jean, když si už chtěl jít lehnout. „ Ehm... napadlo mě, jestli... jestli bys sis nemohl jít lehnout k ní. Nechci jí nechat samotnou.“
„ Jo, jasný. V pohodě,“ kývl Harry.
„ A ještě něco. Kdyby... no... možná bude dělat trochu... blbosti. Nevšímej si toho, je asi dost zmatená,“ upozornila ho ještě a pak si to namířil směr pokoj pro hosty. Za sebou ještě slyšel Siriusovu trochu odměřenou otázku, jestli má opět spát na gauči nebo jestli dostane povolení jít si lehnout do ložnice.
Tiše zaklepal, ale nikdo neodpovídal. Vkradl se dovnitř a proplížil se až k druhé posteli.
„ Nepůjdeš ke mě?“ ozval se slabý hlásek. Harry zvedl oči a zjistil, že se na něj dívá zpod peřiny smutnýma očima, které se ještě leskly od slz.
„ Myslel jsem, že už spíš,“ řekl jí šeptem a vlezl si k ní do postele. („ Vidět tě Ron, tak jsi mrtvej. – Vidět mě Ewelin, tak taky. – Jenže vražda mrtvýho už není vražda, měla by smůlu.“)
„ Nemůžu spát, potřebuju se někoho chytnout,“ stočila se mu do náruče a on po chvíli jen cítil, jak mu na hrudník kapou další slzy.
„ No tak, Hermi, nebreč, vždyť to není tak hrozný,“ („ Kdybys byl na jejím místě, tak to neříkáš. – Kdybych byl na jejím místě, tak už ležím pod nejbližším vlakem.“) hladil jí po vlasech a snažil se jí uklidnit. Pomalu se začala uklidňovat a jemu se začaly klížit oči, když náhle ucítil, jak se něco dotýká jeho tváře a poté i její rty na těch svých. Zavřel oči a polibek jí automaticky oplatil. Byl jemný, příjemný a trochu slaný od slz, ale poté se mu v hlavě rozezněl varovný signál.
„ Hermi,“ odtáhl jí od sebe. „ Co to děláš?“
Chvíli se na něho jen dívala, jakoby si teprve teď uvědomovala, kdo to je. „ Promiň! Já už vážně ani nevím, co dělám!“ vzlykla a chtěla vylízt z postele, nejspíš aby utekla pryč. Harry viděl, že je na pokraji zhroucení a tak si jí rychle přitáhnul zpátky do náruče. „ Klid, klid....“
„ Co to dělám... Co si o mě pomyslíš.... ježíši... já jsem tak pitomá! Tak pitomá!“ vzlykala.
„ Nic si o tobě nemyslím...“ šeptl jí a dál s ní lehce pohupoval, aby jí uklidnil. Už chápal, co Jean myslela těma „blbostma“. Nikdy by nevěřil, že uvidí Hermionu takhle zmatenou a na pokraji sil.
Naštěstí už se nevzpírala, její vzlyky pomalu ustaly a oba se propadli do říše snů...

 

„ VSTÁVEJ!“ řval jeho vnitřní hlásek na poplach a vytrhl ho ze snění. Všude kolem byla tma a ticho, ležel rozvalenej v posteli a nebýt toho pitomýho hlásku, tak spal klidně dál. Nevrle zabručel, převalil se na druhý bok a chtěl spát dál, když si uvědomil ten menší detail.
„ Hermiono?“ zeptal se do tmy, ale nikdo mu neodpověděl. „ Sakra!“ náhle úplně vzhůru vyletěl z postele a vypálil z pokoje. Podíval se ke dveřím do koupelny, ale tam bylo zhasnuto, podíval se do pokoje k Prckovi, ale ani tam nebyla. Teprve potom uslyšel z kuchyně řinčivý zvuk. Rychle seběhl dolů a už v půlce schodiště se mu zastavil dech.
V kuchyni svítila jen malá lampa a tam, u zásuvky s příbory, stála úplně bílá dívka se slzami na tvářím a zaujatě pozorovala své roztřesené zápěstí, ze kterého v drobných potůčkách stékala tmavá krev. Nuž zacinkal o podlahu, když jí vyklouzl z prstů. Pomalu zvedla oči k Harrymu, který zkoprněle stál na schodech.
Poté se skácela na zem...
„ Hermiono!“ okamžitě se k ní vrhl, popadl utěrku a obalil jí do toho ruce. Všude kolem bylo spoustu krve a to, jak dívka byla bledá ho děsilo. „ HEJ! Pomoc!“ křikl směrem do patra.

„ Slyšíte mě?“
„ Co se děje?“ ozvalo se ze shora rozespale.
„ Hermiona! Podřezala si žíly!“
Kroky na chodbě se o poznání zrychlily a v další chvíli vpadli oba dospělí dovnitř.
„ Proboha!“ ztuhle žena a Harry měl v jednu chvíli pocit, že začne zvracet. Pak však rychle přiklekla a zkontrolovala jí tep. „ Lektvar na zastavení krvácení. Měl by tam být ještě poslední, třetí polička vpravo,“ otočila se na Siriuse a ten zmizel ve sklepě.
„ Proboha, holka nešťastná, co tě to napadlo,“ vrtěla zoufale hlavou a snažila se jí zaškrtit ránu.
Sirius byl v mžiku zpátky, ale... život má rád složitosti a naschvály... v tom šeru si nevšimnul Prckovi hračky a dutou ranou a zvukem tříštění skla sebou sekl na podlahu. Lahvička se změnila v miliony drobných střípků všude po podlaze.
V další vteřině jakoby někdo vypnul zvuk. Všichni se dívali jeden na druhého a přemýšleli, co bude dál.
„ Co...“
„ Pojď to sem podržet!“ přikázala náhle Jean Tichošlápkovi pevně a když přiklekl na její místo, vydala se pryč. „Za chvíli jsem zpátky. Snad!“ a s těmi slovy zmizela.
„ Kam šla?“
„ Nemám ponětí.“
„ Hermiono, prosím tě, vydrž...“
Minuty se vlekly jedna za druhou. Harrymu přišlo, že už to snad byla hodina, co žena odešla, ale ono to bylo sotva pár minut... Ještě nikdy se mu snad nic netáhlo jako teďka tohle. Nedokázal si představit, že by teď tady umřela. A už vůbec ne, že by tím skončily vlastně dva životy.
„ Kde je?!“ zavrčel netrpělivě, když se náhle vedle nich objevila celá zarudlá, zmrzlá a udýchaná. V ruce držela dvě flakonky a jednu mističku s mastí. Rychle jí lektvary nalila do pusy a mast nanesla na otevřené rány.
„ Kdes byla?“
„ V Bradavicích,“ odvětila nezaujatě a nanesla na rány hojící mast.
„ Cože? Jean, ty ses zbláznila, vždyť...“
„ Neboj,“ zarazila ho. „ Nikdo mě neviděl.“
Poté Hermionu už v lepším stavu přenesli do obýváku, položili na pohovku, zapálily oheň v krbu a zápěstí ovázaly čistými obvazy. Po několika neskutečně dlouhých minutách se jim jí konečně podařilo alespoň částečně probrat a  pak si konečně všichni trochu oddechli.
„ Tomuhle říkám noční vzrůšo,“ vydechl Harry.
„ Já bych si ho klidně odpustila. Zůstanete tu s ní někdo?“ Oba přikývli, že zůstanou a tak se vydala do sklepa.
„ Kam jdeš?“
„ Kam asi?“ vydechla. „ Udělat jí ten rulíkovej odvar.“

 

Hermiona prospala celý zbytek noci a probudila se až kolem poledne.
„ Milá mladá dámo, tak tohle si příště odpusťte,“ řekl jí Sirius, jakmile otevřela oči. Znělo to trochu i ironicky, ale byla v tom jasná výčitka. Dívka nejdřív vůbec nic nechápala a potom sjela pohledem z něho na svoje ovázané ruce a začala brečet...
„ Proč jste mě nenechali?“ vzlykla zoufale a zabořila hlavu do polštáře.
Tentokrát to byl Sirius, kdo ji schoval v náruči a lehce jí konejšil. Když se z toho vzpamatovala, dostala velikej hrnek silnýho kakaa a tabulku čokolády, kterou snědla do posledního kousíčku. Harrymu to přišlo jako blbost, ale zdálo se, že to pomohlo. Vypadala mnohem klidnější.

 

„ HEJ, pomozte mi někdo!!“
Tentokrát to nebyl Harryho hlas, který se pozdě v noci rozléhal celým domem. Chlapec vyděšeně vyletěl, ale naštěstí Hermiona seděla vedle něho a mžourala stejně jako on.
„ To je tady každou noc takhle živo?“ vyptávala se Hermiona, když společně vylezly z postele a pak rychle na chodbu.
„ Sakra, toho vzrušení už myslím bylo vážně dost!“ zavrčel Sirius a rychle sbíhal schodu do přízemí, odkud se ozýval zoufalý hlas. V kuchyni na zemi klečela Jean v černém smrtijedím plášti a kolem ramen se jí držel ještě někdo. Tedy spíš ona držela jeho.
„ Snape?!“ zavrčel Sirius.
„ Sirie, prosím, teďka ne,“ hlesla zoufale. „ Prosím tě, pomoz mi dostat ho na gauč!“
Tichošlápek, ač nerad popadl mužovo bezvládné tělo a položil ho na pohovku.
„ Co se mu stalo?“
„ Spadnul ze schodů. Někdo mu nejspíš dal nějakej lektvar, byl úplně mimo,“ vysvětlila ve spěchu, sundala ze sebe plášť a začala zkoumat jeho rány.
„ Spíš se ožral a popletly se mu nožičky,“ řekl Sirius šeptem, aby to Jean neslyšela. „ Mládeži, myslím, že můžete jít klidně spát, my to tady vyřídíme,“ otočil se k nim Sirius.
„ A nechat tady vás tři samotný? Vždyť se zabijete,“ odvětil Harry zcela vážně.
„ Neboj, když tu bude mrtvola, tak jen jedna,“ ušklíbl se na něho Tichošlápek.

 

Sirius šel spát až pozdě v noci, zatímco Jean zůstávala u bratra, který se sice už probral a celkem i vzpamatoval, ale k čilosti měl stále hodně daleko. Harry věděl, že ho stále považuje za mrtvého a že by bylo docela příhodné, aby se mu ukázal. Když šel ráno pro snídani, řekl si, že to vezme při jednom.
Jean právě něco dělala v kuchyni a v obýváku byl pouze Snape a Sirius. Ale ten menší.
Seděl na zemi vedle pohovky a se žvatláním šťouchal do autíčka, které mu Snape lehce vždycky poslal zpátky. Kdykoli se hračka dítěti zastavila o botičku, začalo se dítě hlasitě smát a tleskat. Znovu strčilo do autíčka, aby odjelo a Snape ho rukou přes okraj pohovky znovu vrátil zpátky.
„ Líbíš se mu,“ usmála se Jean a opřela se o opěradlo gauče.
„ Strašně mi připomíná Marcuse,“ odvětil Snape slabě a pohladil chlapce po černých vlasech. „ Taky se uměl takhle chechtat.“ Jakoby dítě vědělo, o čem se mluví, začalo se hlasitě smát svým bezzubým úsměvem. Oba se na něho zářivě usmáli.
„ Tak pojď mrně, jdem si dát baštu,“ zvedla Jean syna ze země a odnesla ho do kuchyně. Snape je pozoroval a poté mu pohled sklouzl na Harryho.
„ Pottere?“ zamračil se. Harry se na něho otočil. „ Jste to vy?“
Pomalu se vydal k němu. „ Jo, jsem.“
„ Skoro jsem vás nepoznal.“ Harry na to nic neřekl, jen se ušklíbl. „ Vypadáte... jinak... dalo by se říct i dospěle....“ Harry mlčel. „ Nevěřil bych, že to někdy řeknu... ale rád vás vidím,“ řekl poté Snape naprosto klidně a Harry by snad ani nevěřil, že před ním leží profesor lektvarů.
„ Nápodobně,“ kývl Harry.
„ Ale příště buďte tak laskav a odpusťte si podobný hovadiny!“ dodal už opět svým pevným a chladným hlasem, který Harrymu (ač to nerad přiznával) chyběl.
Ušklíbl se. „ To už si vyřiďte se svou sestrou,“ odvětil s úsměvem a těmi slovy došel do kuchyně a vrátil se zpět do pokoje nahoru. S Hermionou tam strávili skoro celý den a mluvili úplně o všem, co je napadlo. Tedy skoro o všem... tématu jejího těhotenství se oba vyhýbali, jakoby věděli, že o dvě patra níž už bublá rulíkový lektvar, který všechno změní.
A přitom stačí tak málo...
 „ Počkejte, pomůžu vám,“ řekla Hermiona, když si šla pro něco k pití a viděla, jak se Snape marně pokouší natáhnout na stolek pro nějaký lektvar. Pomohla mu se zpět na gauč, protože málem přepadl..
„ Gran... Grangerová... co vy.... máte... u matky....“ dostal ze sebe a ztěžka polkl. Byl úplně bledý a vypadal docela ztrhaně
 „ Co jste chtěl?“ zeptala se místo odpovědi a otočila se ke stolečku s lektvary.
„ Ten... ten...“ zachrčel Snape. „ Proti... bol...“
„ Proti bolesti? Tenhle?“ zvedla drobnou flakonku, ale muž jen chabě zavrtěl hlavou.
„ Ten vedle...“ řekl a dívka zvedla druhou lahvičku. Přikývl. Odzátkovala lahvičku, podala mu ji a on ji hltavě vypil. Na tváři se mu ihned usadil úlevný výraz. Zavřel oči a několikrát zhluboka vydechl. Dívka si od něj vzala lahvičku a dala ji mezi ostatní na stoleček. Snape už měl sice zavřené oči a odpočíval, ale nezdálo se, že by se mu leželo moc pohodlně. Natáhla se přes něj, aby zpod něj vytáhla zapadlý polštář, ale Snape ji náhle chňapl za zápěstí, až vyjekla.
 Chtěla se mu vysmeknout a uskočit, ale nedovolil jí to. I přes to, jak vypadal, měl sílu. Držel ji pevně, ale ne tak, aby to bolelo. Jen na ni hleděl pohledem, ve kterém se zračila jasná otázka.
Pak jemně sjel po její dlani a vyhrnul rukáv, čímž odkryl obvázané zápěstí.
Chtěla se mu vysmeknout, ale když chtěla sundat jeho prsty, popadl ji i za druhé zápěstí a už po hmatu se ujistil, že i to je obvázané. Dlouho ji jen hleděl do zoufalých očí.
„ Pusťte mě,“ hlesla s pláčem, ale už se nebránila.
„ Proč jste to udělala?“ zeptal se šeptem a konečně ji pustil.
Odstoupila několik kroků a sklopila hlavu. „ To byste nepochopil,“ šeptla a jakoby se stáhla do sebe.
„ Proč myslíte?!“
„ Nepochopil byste to, když nejste v mý situaci,“ hlesla.
„ Opravdu?“ zeptal se klidně a natáhl k ní ruce, na jejíž obou zápěstí se rýsovaly drobné jizvičky, které před lety byly hluboké řezné rány. Hermiona si je nevěřícně prohlédla a pak sklouzla pohledem do jeho bledé tváře.
„ Proč jste to udělal?“ vrátila mu otázku.
„ Protože jsem už neměl co ztratit,“ odvětil klidně.
Chvíli bylo ticho. „ A teď už máte co ztratit?“ odvážila se zeptat.
„ To nejcennější,“ odvětil. „ Život.“ Mlčela. „ Někomu tak mladýmu to musí připadat divný, protože podle vás je život dlouhej.... Ale věřte mi, že vám polovina života uteče mezi prstama ani nevíte jak a teprve potom si ho začnete vážit. A když vidíte kolem sebe tolik umírání... “ odmlčel se a trochu si pod sebou narovnal polštář, i když u toho zkřivil tvář bolestí. „ ... vzít si život je strašně jednoduchý, ale nestojí to za to. Každej život má smysl... ať je sebehorší.“
„ A vy ho máte?“ zeptala se šeptem. „ Ten smysl.“
„ Měl jsem ho a pak...“ na chvíli se odmlčel a mávl rukou. „ od tý doby v podstatě je smysl života jen jen hledání... Ježíši, to vyznělo tak poeticky, že bych si měl jednu vrazit,“ ucedil pro sebe a stále si pod hlavou pokoušel narovnat polštář, „ řeknu vám na rovinu, že ten život stojí za nic! Ale kdyby to tak nebylo, tak by byl moc snadnej a smrt ještě snadnější a to by bylo na nic!“ zavrčel pro sebe a konečně se mu za její pomoci podařilo narovnat si polštář pod pochroumanými zády. Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho.
„ Nevím, proč jste to udělala,“ začal po chvíli opět, „ ale věřte mi, že ať se vám stalo cokoli, tak to za to nestojí. Každej problém ať je sebevětší po čase ztratí vážnost a bude se menšit až úplně zmizí. Vždycky...“
„ Nebo naopak bude pořád růst,“ šeptla dívka zoufale a pevně sevřela oči.
Muži neuniklo, jak při tom zkřížila ruce na břichu, jakoby ho chtěla chránit.
Stáhl obočí, zamračil se a pak... pochopil. Jeho tvář však stále zůstala bezvýrazná.
„ Ještě pořád to chcete udělat?“ kývl k jejím obvázaným rukám.
Chvíli zasněně sledovala svoje obvazy. „ Nevím.“
„ Rozmyslete si, co uděláte, abyste potom nelitovala. Život je svině a druhou šanci nedává moc často... .“
Dívka sklopila hlavu a mírně kývla. Pak se otočila a vydala se pryč, už tam nechtěla být, nechtěla, aby viděl její slzy.
„ A Hermiono,“ ozvalo se za ní. Prudce se otočila.
 On jí řekl jménem?
„ Děkuju,“ řekl klidně, s námahou se otočil na bok, přetáhl si přes sebe deku a uložil se k spánku.
„ Já děkuju,“ šeptla, že to bylo sotva slyšet a odešla pryč.
Harry o tomhle rozhovoru nevěděl. Kromě nich o něm nevěděl nikdo, ale nejdůležitější bylo, co z toho vyšlo. Jean sice lektvar podle slibu dodělala, ale Hermiona slíbila, že si to nechá ještě projít hlavou. Nikdo nevěděl proč, ale na tom teď nezáleželo.

 

„ Kam jdeš?“
„ Ježíši, Harry, neděs mě!“ nadskočila dívka, když se v noci znovu plížila z pokoje.
„ Kam jdeš?“ vypálil na ni.
„ Neboj, za chvíli jsem zpátky!“
„ Tak to ne!“ vyskočil z postele a zarazil jí dveře. „ Kam jdeš?“
„ Chci jen na záchod,“ otočila se na něho s očima obrácenýma v sloup.
„ Fajn, tak jdeme,“ otevřel dveře a ukázal ven.
„ Harry!“ zasténala zoufale, ale nebránila se, když jí pošoupl ze dveří na chodbu. Když došli až ke koupelně, otočila se dívka na Harryho. „ Počkáš tady? Nebo chceš jít se mnou?“ nadhodila.
„ OK, počkám.“
„ Ty mě pustíš? A co když se budu chtít oběsit na splachovadle nebo se uškrtit toaletním papírem?“ nadhodila už chtěla zajít dovnitř, když zadržel dveře.
„ Máš pravdu, půjdu s tebou,“ oznámil ji zcela vážně.
Zarazila ho. „ Fajn, nebudu se pokoušet zabít, stačí ti moje slovo?“
„ Ne.“
„ Nemusíš se o mě starat jako o mimino, jsem těhotná, ne nemocná.“
„ Starat se o tebe musím, protože by mi Ron neodpustil, že jsem neubránil jeho přítelkyni a dceru.“
„ Abys mě pak nemusel bránit před ním,“ zavrtěla hlavou a zalezla dovnitř. „ Mimochodem,“ vykoukla, „ jak můžeš vědět, že to bude holka?“
Pokrčil rameny. „ Mužskej instinkt.“
„ Něco takovýho existuje?“ zvedla překvapeně obočí.
„ Budeš mi věřit, když řeknu, že jo?“
Pokrčila rameny. „ Hm... svět se vážně zbláznil.“

 

Asi se opravdu zbláznil. Jinak si Harry nedokázal vysvětlit, jak bylo možné, že mu dva dny na to, co se Snape s Hermionou vrátili do Bradavic, chyběla přítomnost Snapea v domě.
Nejspíš to bylo tím, že pokud tam byl Snape, tak ustaly ty strašné hádky, nejspíš, aby nemusel plnit svůj slib, kdyby Sirius Jean ublížil. V těchhle dnech vystupovali jako obyčejný pár. Bohužel to dlouho nevydrželo. V následujících dnech se všechno vrátilo do starých kolejí, pouze s jednou změnou. Hádky se povětšinou přeměnily na vzájemnou ignoraci. Nedalo se říct, co bylo horší, protože teď když už se hádali, tak to stálo opravdu za to!
Ta nejhorší hádka, kterou snad Harry slyšel, se stala na konci února. Harry jí neslyšel celou, popravdě jí spíš neposlouchal, ale ten konec se mu vryl hluboko.
„ Jdi, kam chceš! Táhni!“ křikl na ni muž úplně nepříčetně.
„ Tohle je můj dům!“
„ Tak fajn!“ vřískl Sirius a pak bylo slyšet jen prásknutí dveří. Nebylo by to tak hrozný, takhle už skončili hodněkrát, jenže Sirius se nevracel...
Ani do večera... ani do noci... ani do rána... ani do dalšího dne.
Jean přecházela kuchyní sem a tam jako lev v kleci a po tvářích jí v neustálých potůčcích stékaly slzy. Harry z toho byl také jaksepatří vynervovaný a proto skoro ani nevnímal společnost Ewelin, která si u něho hrála s dítětem, a jen zíral do deštivého počasí z okna.
„ Harry, koukej... koukej...“ zavolala na něho, když k němu dítě udělalo pár kroků. „ Já ho nedržím, jde úplně sám...“ smála se na něho a i Harry se musel usmát.
„ Pojď ke mě,“ natáhl ruce k Prckovi, který udělal ještě dva vratké krůčky a se smíchem mu skoro spadl do náruče. „ No ty jseš šikula.“
Dívka ho pohladila po vlasech a zvedla se. „Bude šest, už budu muset jít.“
„ Půjdu tě vyprovodit,“ zvedl Prcka do náruče a vyprovodil dívku ven. „ Tak zejtra.“
„ Ahoj,“ lehce ho políbila. „ Ahoj Jean!“ křikla ještě do kuchyně a žena vystrčila svou uslzenou tvář. „ Jo, jo... ahoj,“ vynutila úsměv. Dívka už se otáčela, že odejde, když se dveře náhle otevřely a v nich stál úplně promáčený Sirius, ze kterého stékaly potoky vody.
 Atmosféra se ve vteřině dala krájet.
„ Ehm... já... radši půjdu. Tak čau,“ kvaltovala se dívka rychle pryč a za ní zůstalo jen tíživé ticho.
„ Ehm... přišel jsem si jenom pro věci,“ řekl Sirius do ticha a chtěl se vydat po schodech nahoru.
„ Nechceš nejdřív uschnout?“ zarazila ho Jean. Chvíli si jen hleděli do očí a potom přikývl. Zapadli do kuchyně a Harry chvíli přemýšlel, jestli by je měl vyrušovat nebo ne.
„ Tatata...“ zažvatlal Prcek a Harryho v tu chvíli něco napadlo. Postavil dítě na zem a jen jemně ho chytl za ručičky.
„ Jean, prosím, nesnaž se dělat, že jsem ti chyběl,“ ohradil se právě Sirius, když přišli do kuchyně.
„ Budeš se divit, ale bála jsem se o tebe!“
„ Najednou!“
„ Siriusi, nechci, abys šel pryč. Nikdy jsem to nechtěla!.... Prosím....“
„ Mámo, táto... koukněte se na mě, co už umím...“ řekl jím Harry, zatímco dítě nejistě kráčelo vpřed. Nejdříve vždycky našlápl na patu, potom na hranu, na špičku a nakonec vždycky došlápl nejistě na chodidlo. Náhle jakoby všechny hádky byly pryč...
Sirius si klekl na zem a natáhl ruce k synovi.
„ Prcku! No pojď k tátovi... no pojď ke mě! No ty jseš už velkej kluk!“ zvedl ho šťastně do vzduchu, když k němu dítě doškobrtalo.
„ No ty jseš mámin šikulka... a tátův taky...“
„ Ty ses nám naučil chodit, ty kluku...“
Harry se usmál. Proč nemohli být zase takhle jedna rodina? Proč?
Doufal, že alespoň na chvíli je nebezpečí hádek zažehnáno a došel Prckovi nahoru pro láhev a trochu se tam zdržel, aby taky měli chvíli spolu. Jak to ale bývá, vrátil se v nejnevhodnější chvíli. Pro něj...
„ ... když se ptal na hroby rodičů, tak jsi mu to měla říct!“ říkal právě Sirius klidně a houpal dítě na klíně.
„ Nechci mu to říkat!“ ohradila se.
„ Má právo to vědět!“
„ A co mu mám podle tebe říct?“ zeptala se zoufale. „ Hroby tvých rodičů? Promiň, Harry, ale těla svejch rodiče jsme vytáhli z hrobu a rozmetali je na miliony kousků po celý Anglii? Myslím, že by se mu to moc nelíbilo.“
„ Jestli mu to řekneš takhle, tak rozhodně ne,“ zvedl Sirius obočí.
„ Tak mu to radši neřeknu vůb...“
PRÁSK. Silná rána dveří, přerušila její větu.
„ Kurva!“ zaklela a zoufale sevřela víčka.
„ No... tak to jsem zvědavej, jak mu tohle vysvětlíš,“ kývl hlavou Sirius.
„ To já taky!“ vydechla.

 

Ťuk, ťuk...
Do ticha se ozvalo slabé klepání, ale Harry na to nereagoval. Dál hleděl z okna a pozoroval těžké kapky dopadající na sklo a stékající po něm v malých pramíncích stejně jako slzy na jeho tváři.
Klepání se ozvalo znovu...
„ Ať mě nechaj! Ať jdou všichni pryč!“ křičel v duchu, ale na pohled zůstával až ledově chladný.
Dveře slabě zaskřípaly a chlapec slyšel slabé kroky. „ Můžu?“
Neodpověděl.
„ Harry?“
„ Nechte mě všichni bejt!“ šeptl sklesle a ještě víc se shrbil u okna.
„ Promiň,“ hlesla žena. „ Neměla jsem to říkat... tímhle způsobem...“
V místnosti se rozhostilo těžké ticho.
„ Proč?“ hlesl. „ Proč jste to udělali? Proč mámě a tátovi? To ani po smrti nemůžou mít klid?“
„ Museli jsme.“
„ Proč?“
„ Kvůli kletbě Morditon. Kdybychom to neudělali, mohli by se stát, že by se Voldemort pokusil přivízt tvoje rodiče zpátky,“ šeptla.
„ Zpátky?“ vyhrkl a poprvé se na ženu podíval. „ Oživit je?“
Udělala několik kroků k němu a váhala. „ Jo, oživit... ale,“ přerušila ho, když viděla, že jí chce přerušit. Klekla si vedle něho. „ Harry, tvoji rodiče zemřeli. A žádná kletba... ať je sebemocnější... nedokáže mrtvýho přivízt zpátky. Ne někoho, kdo je opravdu mrtvý,“ mluvila k němu jako k malému dítěti, ale Harrymu to v tu chvíli bylo jedno. „ Kdyby Voldemort získal těla tvých rodičů, mohl by se pokusit je oživit. Ano, oživil by čarodějku a kouzelníka... ale nikdy by neoživil Lily a Jamese.
Měli by jejich schopnosti, jejich podobu... ale nic víc. Neznali by tě, nevěděli by, kdo jsi... byli by to jen figurky bez ducha, které na slovo poslouchají svého pána.  Ty bys jim nedokázal ublížit... zatímco oni by tě dokázali v klidu zabít. Věř mi, že jsme to udělat museli, i když to rozhodně nebylo snadný,“ s posledním slov mu pevně stiskla rameno a Harry se ani nesnažil zastavit slzy. Pomalu se zvedla a došla k posteli.
 „ Jestli tě to zajímá, tak tvoji rodiče mají hrob v Godrikově dole... i když prázdný,“ řekla mu, ale on mlčel. Věděl, že je opět za ním, ale nechtěl se na ni otočit, nechtěl s ní mluvit...
„ Tohle mám u sebe už dlouho... Chtěla jsem ti to dát dřív... ale nějak... jsem... zapomněla. Je to všechno tvoje...“ natáhla k němu ruku, ale Harry nechtěl vědět, co to je. Nakonec přeci jen otočil hlavu a zjistil, že mu podává jakousi krabici.
„ Co to je?“ šeptl.
„ Něco, co patří tobě,“ řekla jen, ale když se otočil zpět k oknu, položila krabici na poličku a vydala se ke dveřím.
„ Ty víš, jak tohle skončí,“ řekl slabě. Nebyla to otázka, ale konstatování. Žena se zastavila ve dveřích a pomalu se k němu otočila zpátky. „ Jsi přece Jiskra,“ dodal na její nechápavý pohled a poté se opět otočil k oknu.
Přešla o kus blíž a nějakou chvíli mlčela. „ Ne... už nejsem. Od porodu jsem o svoje schopnosti přišla. Ale protože Sirius je Vidoucí, tak jako jeho matka s ním mám nějaké... spojení. Ano, vím, jak tohle skončí, pokud se na to ptáš,“ dodala nejistě a stejně jako ona se zahleděla ven. „ Nechtěj to vědět...“ dodala tiše. „ jestli ti zbyla trocha rozumu... tak to nechtěj vědět.“ 
„ Takže umřu?“ zeptal se a samotného ho zarazila jeho klidnost.
„ To jsem neřekla,“ odvětila.
„ A kdyby ano, řekla bys mi to?“ zeptal se přímo a také dostal přímou odpověď.
„ Ne.“ Odmlčela se.  „ Kdybych ti řekla, že se zítra otrávíš obědem, snědl bys ho?“
„ Ne.“
„ Tak vidíš.... Harry, s osudem si není radno zahrávat. Já to zkoušela a tvrdě za to pykám,“ řekla klidně a dál pozorovala kapky dopadající na okno. Ani jeden se na toho druhého nepodíval.  „ Nechtěj vědět, co se stane, Harry. Dělej jen to, co musíš, to, co uznáš za nejlepší. Spoléhej na svoje schopnosti a na svoji hlavu. Protože ať máš přátel sebevíc, ať přátelství sebesilnější, tak v tomhle budeš sám...“ přidřepla si k němu a otočila k sobě jeho hlavu,

„ protože být hrdinou... znamená být sám... Hodně štěstí,“ šeptla mu ještě do vlasů, když ho do nich lehce políbila a poté odešla pryč.
Nevěděl, jak dlouho tam seděl... hleděl do matného skla a myšlenkami byl kdesi v dáli. Jediným zvukem pro něj zůstalo bubnování kapek těžkých kapek.
Ale po čase se k tomu přidal i silný dětský pláč.
„ To ho nemůžeš uklidnit, vždyť řve už nejmíň hodinu!“
„ Siriusi, rostou mu zuby, je pochopitelný, že bude brečet, když ho to bolí!“
„ Už se zase hádaj!“ zavrtěl nechápavě hlavou a otočil se zpět k oknu a teprve teď si uvědomil, že už je venku pořádná tma. Náhle se však domem rozlehlo ticho.
„ Na jejich vkus až podezřelý ticho,“ proletělo mu hlavou a vyšel na chodbu. Po jejich hádavých hlasech nebylo nikde ani památky. Dole nebyli, nesvítilo se tam a tak jen zběžně nakoukl do dětského pokoje.
Byli tam. Všichni tři.
 Prcek už spokojeně spal a ti dva... ne, nezavraždili se navzájem, ani se nehádali. Právě naopak, zabývali se tou příjemnější částí vztahu – usmiřováním. Stáli nad postýlkou a v objetí si vyměňovali vášnivé polibky, jakoby si chtěli vynahradit ten čas, který strávili odloučením a hádáním. Nebo ještě přesněji řečeno, jakoby ty dva měsíce hádek vůbec neexistovaly.
Harry se tiše vytratil a zapadl do postele pevně doufajíc, že se ten spor mezi nimi konečně jednou pro vždy vyřeší. Ani nevěděl, jak blízko pravdě byl...

 

 „ Brý ráno,“ pozdravil Harry a rozhlédl se po podivně prázdné kuchyni. V první chvíli ho povzbudila myšlenka, že neslyší hádku, ale poté si uvědomil, že ani nemůže, protože tam Jean nebyla a Prcek taky ne. Jediný, kdo tam seděl, byl Sirius s nohama na stole, cukřenkou v ruce a nepřítomným pohledem.
„ Pryč...“ hlesl bezmyšlenkovitě kmotr a hodil kostku cukru do hrnku na stole, až se po povrchu rozletěly drobné kapičky tekutiny. Podle toho, kolik kapek už tam bylo, to zřejmě už chvíli dělal.
„ Co jsi říkal?“ otočil se na něho Harry od kredence a vydal si hrnek. „ Kde je Jean?“
„ Pryč...“ hlesl kmotr nepřítomně a hodil další kostkou.
„ Kam šla?“
„ Pryč...“
Dalšé kostka... cink.
„ A kam?“
„ Pryč...“ další kostka zacinkala o okraj hrnku a  poté spadla vedle.
Harrymu se to přestávalo líbit.
 „ Pryč...“
Další.... cink...
„ Siriusi, jsi v pořádku?“
„ Pryč...“
... cink...
„ Siriusi!“
„ Pryč...“
... cink...
„ SIRIUSI!“ Harry položil ruku na hrnek, aby se do něj už nedalo nic házet a Sirius se konečně probral.
„ Co je?“ nechápal.
 „ Co se stalo?“ oplatil mu Harry otázku.
Sirius neodpověděl hned. „ Jean je pryč.“
„ Pryč?“vypálil nevěřícně. „ Kam šla? A kdy se vrátí?“ Harry to vůbec nechápal. V noci to vypadalo, že se usmířili a najednou...
„ Nevrátí se,“ vydechl Sirius a vydal se na chodbu, kde se natáhl pro svoji bundu.
Její byla pryč, stejně jako všechny boty.
„ Jak nevrátí?“ vypálil Harry. „ Nemohla přeci jen tak odejít. Vy jste se zase pohádali nebo co?!“
„ Pohádali?“ zopakoval Sirius pro sebe a otočil se na něho ode dveří se svým zamlženým pohledem. Chvíli mlčel, zíral do země a zdál se myšlenkama někde na míle daleko. „ Kéž by...“

„ A Prcek je kde?“ křikl za ním ještě chlapec, ale jedinou odpověď, kterou zaslechl, bylo tiché – pryč.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

fdgg

(fdg, 5. 3. 2007 9:09)

mas to trapny hajzle jeden