Jdi na obsah Jdi na menu
 


51. kapitola - Přestat snít...

24. 6. 2006

A bylo po válce.
Poslední bitva mezi dobrem a zlem byla dobojována a poslední souboj mezi Harry Potterem a pánem zla skončil. Rozhodla ho poslední smaragdová záře, která proťala vzduch a zbavila protivníka života v jedné jediné vteřině.
Vysoké štíhlé tělo nyní leželo bez hnutí na zemi a z chladnoucí ruky se s tichým klepnutím vykutálela dlouhá hůlka s jádrem z pera ptáka fénixe.
Vítěz souboje zvedl hrdě hlavu a sledoval hnědovlasou dívku, která se k němu začala pomalým krokem přibližovat. Nešla však k němu...
Pomalu klesla ke studenému tělu a roztřesenou rukou ho lehce pohladila po vlasech slepených krví.
„ Ne, to ne...“ šeptla zoufale a do očí se jí nahrnuly slzy. „ To nemůže být pravda...“
„ Hermiono, co blázníš?“
„ Zabil jsi ho,“ šeptla jen a stiskla chladnoucí tělo v náruči. „ Tys ho zabil, Harry! Proč?!“
„ Co blázníš, Hermiono, byl to Voldemort,“ Harry sklopil hůlku a nevěřícně hleděl na kamarádku, která svírala tělo jeho největšího rivala a usedavě vzlykala.
„ ZABIL JSI HO!“
Harry zvedl oči a viděl, že všichni stojí kolem nich a vrhají na něho ublížené a bolestivé pohledy.
„ ZABIL JSI HO!“ zněl jejich ortel. „ ZABIL JSI HO!“
A poté byl jen pláč.... a pláč.... a pláč....

 

Harry se s trhnutím probudil. Pohledem přejel přes tichou místnost a snažil se opět dostat pod kontrolu zrychlený dech. Nikde nebyly žádné vyčítavé pohledy, žádná Hermiona, žádné mrtvé tělo, jen.... jen ten pláč souhlasil. A ozýval se z pokoje malého Siriuse.
„ Sakra, já už vážně blbnu,“ řekl si Harry a vyhrabal se z peřin. Cestou z pokoje se ještě mrkl na hodiny a trochu se zamračil, když zjistil, že je už po sedmé a tudíž už by měl mít v sobě Prcek půlku snídaně a sedět dole v kuchyni.
„ Jean nejspíš zaspala. – A vsadím se, že vím, kdo na tom má svůj podíl viny,“ ušklíbl se. Došel do dětského pokoje a zvedl do náruče svého malého kmotřence.
Už to byl skutečně jeho oficiální kmotřenec. Křest se konal nedávno v malém kostelíku za kopcem. Harry sice hodně dlouho váhal, jestli to má přijmout, přemlouval je, že je bláznovství mu dávat malýho na starost, když měl víc než poloviční šanci, že se nedožije příštích Vánoc, ale ani jeden nechtěl o ničem slyšet.
Nezbývalo mu nic jiného než se modlit, aby v nejhorším případě přežil alespoň někdo, kdo by se o Prcka postaral.
„ No tak, nebreč, Prcku, to bude dobrý, strejda je u tebe,“ chlácholil ho, když se vydal s dítětem do kuchyně, aby mu udělal alespoň něco k snědku.
„ Co je? Co se děje?“ vykoukl Sirius rozespale z pokoje.
„ Nic, jen jsi nejspíš v noci Jean moc utahal,“ ušklíbl se Harry na kmotra.
„ Hele, mladej nebuď drzej, já se ti taky nerejpu v tvejch nočních aktivitách,“ vlepil mu symbolický pohlavek. „ Jean zas byla celou noc pryč a...“
„ Tak to sis v noci moc nevrznul,“ neodpustil si Harry, když scházel do kuchyně.
„ Pottere!“
„ Už mlčím!“
„ To máš štěstí,“ zamračil se na oko Sirius. Potom široce zívl a dal hřát vodu na čaj. „ Jen by mě docela zajímalo, kde se zase courá,“ řekl skoro nezaujatě, ale bylo znát, že má obavy.
„ Neboj, ona to zvládne,“ klidnil ho kmotřenec, vyndal z ledničky dětskou výživu, otevřel ji a když olízl víčko, otočil se na dítě. „ Prtě, jdem baštit.“
„ No jo... snad jo....“
Ozval se zvuk práskajících dveří.
„ ....a už je tady,“ prohodil Sirius a vydal se na chodbu, ale v další chvíli dovnitř nakoukla Jean.
 Sirius vyvalil oči, zatímco Harry zůstal s lžičkou na půlce cesty a dítě se mohlo marně natahovat pro svoji snídani.
„ Bez komentáře,“ řekla žena jen a ihned odešla do sklepa pro lektvary.

 

„ AU! Nemůžeš být trochu jemnější?“ zavrčela.
„ Snažím se,“ odvětil Sirius a přiložil jí na ránu na čele vatičku s desinfekcí.
„ Tohle nesnáším,“ zabrblala. Kromě natrženého obočí, rozbité hlavy, přeraženého rtu, monokla a ráně na ruce měla ještě pár krásných modřin a ran, které nebyly naštěstí už vidět.

„ AU!“
„ Sakra, Jean, jak ti to mám zašít, když si to nenecháš ani vyčistit!“ rozčiloval se muž a opět nalil na vatu trochu červené tekutiny. Harry jen zavrtěl hlavou a dál ládoval do dítěte pribináček, který stejně v převážném množství skončil dítěti na bryndáku místo v žaludku.
„ Víš, jak to pálí?“
„ Kdyby ses nervala, tak ti to nemusím čistit.“
„ Já se nervala!“ ohradila se a hnula s hlavou právě ve chvíli, kdy se jí právě snažil zašít ránu, takže jí skoro vypíchl oko.
„ Sakra, nehejbej se!“ chytl jí hlavu do velké dlaně a držel. „ Tak cos teda dělala?“
„ No... my... nějak... nemohli jsme se domluvit na... ceně,“ dostala ze sebe skrz zaťaté zuby.
Sirius se trochu stáhl. „ Tomu říkám důkladná dohoda! Kvůli takový prkotině se musíš rvát jak malý dítě?“
„ To nebyla prkotina! To bylo docela důležitý,“ otočila se na něho a oko s natrženým obočím měla bolestně sevřené. „ Zvlášť teď, když to začíná dole tak vřít.“
„ Jak... vřít?“ zarazili se oba uprostřed pohybu.
„ Něco se chystá. Všichni to tuší. Je mnohem větší poptávka, mnohem menší nabídka a stále častěji se objevují požadavky na nelegální přísady a to za VELMI slušný ceny. Něco přijde. A bude to brzo...“ V místnosti nastalo ticho.
„ Dokonči to.“
Sirius udělal další steh. „ Necukej tak sebou, kdybys měla dostatek léčivý masti, tak jsme to měli všichni snazší.“
„ Jenže to byste se nesměli předevčírem s Harrym tak zřídit, že?“ zavrčela. „ Ale máš pravdu, bude lepší, když doplním zásoby.“
 „ A taky, když už nebudeš za těma svejma obchodama lízt sama.“
„ Tím máš na mysli co? AU!“
„ Hádej! Necukej sebou! Sakra, nehejbej se.“
„ AU, to bolí! Vyndej to, sakra!“
„ Jak to mám asi vyndat, když to tam máš zaseknutý!“ vztekal se Sirius a snažil se vyndat jehlu, která jí zůstala v čele, když sebou cukla. „ Pojď sem, vyndám to!“
„ Vyndám si to sama!“
„ Ale nevyndáš, nech to na mě a...“ oba dospělí se zarazili a podívali se na Harryho, který vedle nich bublal smíchy.
„ Já... já nic,“ dostal ze sebe. „ Klidně pokračujte!“
Vyměnili si nechápavé pohledy a teprve poté jim došel ten dvojsmysl. „ Harry!“

 

Jedna věc se Siriusovi musela uznat. Když si něco usmyslel, tak si za tím šel jak býk za červenou barvou. A v tuhle chvíli si usmyslel, že Jean už nikam nepustí bez doprovodu!
Vzpírala se, vztekala se, hádala se, vyhrožovala.... nebo zase mile přesvědčovala, házela psí oči... ale stejně nic nezmohla. Sirius se zakousl jako umanutý pes a nehodlal se pustit.
„ Dobře, dobře... vzdávám se!“ vzdala se nakonec pro několika hodinové rozpravě na tohle téma a zhroutila se do křesla, zatímco Sirius vypnul vítězně hruď. „ Dobře, vezmu tě sebou... Ale mám podmínku.“
„ Ano?“
„ Budeš poslouchat moje rozkazy! Podsvětí má svoje pravidla a jestli je porušíš, tak mi to můžeš pěkně zavařit!“
„ OK, budu poslušnej jak pejsek,“ ušklíbl se.
„ Toho se právě bojím...“ protočila oči v sloup. „ Podívej se, Siriusi, chápu, že o mě máš strach, ale já se o sebe dokážu postarat, ale věř mi, že nebudu mít ani v nejmenším čas ti krejt záda. Takže když se mnou nepůjdeš, věř mi, že budu mít dvakrát míň starostí.“
„ Já tě tam samotnou nepustím!“ oznámil ji Sirius klidně, ale zároveň dost pevně.
Jean zoufale vydechla a promnula si čelo. „ Co s tebou mám dělat?“
„ Nic?“
„ Budou z toho problémy. Nevíš, jak se chovat, může se ti něco stát,“ řekla mu šeptem.
„ A takhle se může něco stát tobě, řekl jsem jasně – jdu s tebou.“ Jen zavrtěla hlavou a oba mlčeli.
„ Mám nápad,“ vložil se jim do toho Harry a nasadil zářivý úsměv ala Zlatoslav Lockhart.

„ Co kdybych šel s vámi já?“
Oba si ho změřili hodnotícím pohledem.
„ To je dobrej nápad,“ přikývl Sirius.
„ Myslíš?“ nadhodila Jean. „ Celostátně hledanej vrah a půl roku mrtvej národní hrdina... ? Fakt nenápadný, jak Voldemort mezi baletkama.“
„ Neblázni, budem se krýt navzájem a když nás nikdo nepozná, tak to bude v klidu. Já můžu jít klidně jako Blas a Harry může jít bez těla. Objevíme se jen v případě nebezpečí. To je dobrý!“ usmál se Sirius a objal Harryho kolem ramen. „ Rozhodnuto, Jean. Právě jsme tě přehlasovali.“
Chvíli je pozorovala zuboženým pohledem, jak se oba šklebí jak v reklamě na zubní pastu, a pak se s beznadějí rozvalila zpátky na křeslo. „ Chci panáka!“

 

Jeden panák nestačil. Nakonec jich do sebe kopla asi ještě pět. Marně se snažila oba přemluvit, aby od toho plánu upustili, že to je pro ně i pro ni příliš nebezpečný, ale ani jeden z nich to nechtěl vzdát. Nakonec jí nic jiného nezbylo než souhlasit.
Dalších pár dní tedy Harryho a Siriuse čekala výuka, která se by dala nazvat: „ Jak se chovat v podsvětí aneb čím podleji, tím lépe.“
Oba se museli naučit, jak se chovat, když se jednalo s osobou na vyšším nebo naopak nižším postavení, kdo je přítel, kdo nepřítel, na koho se útočit smí a na koho zase vůbec ne a také kde je hranice mezi normálním a útočným chováním.
Harrymu z toho šla hlava kolem a nedokázal si představit, jak to může vypadat v reálu. Ale brzo se mu k tomu našla příležitost. Jean měla pár dní na to další „obchodní jednání“ a podle jejích slov to byla jen podřadná záležitost, takže se na ní mohli v klidu „učit“.

 

Když vstoupili do zakouřená, zapadlé putyky praštil Harryho do nosu odporný puch místa, kde nikdo neuklízel nejmíň deset let. Zkřivil nos, ale následoval bez poznámky Jean, která si to namířila přímo k do zadní části, kam by Harryho nikdy nenapadlo jít. Myslel si, že míří někam do sklepa, ale o to víc ho překvapilo, že se náhle ocitli v malém útulném pokojíku osvětleného pouze několika svícemi. Uprostřed stál stůl se dvěma židlemi proti sobě, ale jinak tam nebylo nic.
Žena se usadila suverénně na židli, Harry se Siriusem zavřeli dveře a podle domluvy se postavili každý z jedné strany. Teprve poté si Harry všiml, že v protějším rohu stála skrčená postava jakéhosi muže. I přesto, že musel být velice mladý, vypadal otrhaně a jakoby pokrouceně.
„ Bouchači?“ zeptal se směrem k mužům u dveří.
„ Prevence,“ odvětila žena nezaujatě a muž se mírně uklonil, jakoby se omlouval. „ Žádala jste si mě?“ dodal.
„Kde je zboží?!“ vypálila.
Mladík se ani nepohnul. „ Poptávka je velká a nabídka mizivá,“ odvětil nakonec.
„ O kolik ti dali víc než já?“ zeptala se klidně, jakoby jí vůbec nepřekvapilo, že její zboží dostal úplně někdo jiný. Muž mlčel a místností se rozhostilo těžké ticho. 
Žena pokynula, aby se posadil.
Harry už věděl, že jako výše postavená osoba má právo rozhodnout, jestli muž bude sedět nebo ne. A tímhle gestem mu nabízela sobě rovnou pozici. Pro tuto chvíli.
„ Zapomeň na to, o čem jsme mluvili posledně, mám pro tebe jinou nabídku. A na tý mi záleží mnohem víc a věřím, že ty jediný jsi schopný mi to opatřit.“
Muž se na židli hrdě narovnal. Přes jeho tvář se roztáhl široký, sebejistý úsměv. „ Nejsem levný, ale schopný. Co potřebuješ tentokrát? Nějaký povolení, krev Tříprsté medůzy nebo další odstranění nepohodlné osůbky nebo....?“
„ Ne!“ zarazila ho pevně. „ Dnes to nebude normální obchodní dohoda. Mám pro tebe zvláštní úkol.“
„ Poslouchám.“
„ Nebude to snadný, tahle věc není vůbec mezi překupníky k mání.“
„ Ale ty mluvíš s tím nejlepším,“ ušklíbl se. „ Mluv, seženu cokoli. Za dobrou cenu,“ dodal.
Jean se pohodlně posadila v křesla a sepjala prsty. „ Chci tělo Harryho Pottera!“ řekla klidně.
Zatímco Harrymu popovylezly oči z důlku, překupník jen zavrtěl hlavou.
„ Tak to nemůžu sloužit,“ odvětil klidně, jakoby ho ta žádost vůbec nerozhodila.
„ Proč?“ nechápala.
„ Proč asi? Protože moje tělo je na prodej ještě moc živý!“
„ Je zadaný! A pokud vím…. už rozebraný,“ odvětil překupník.
„ Nepovídej. Já si připadám zatím docela v celku. – Třeba tě rozprodávaj za pochodu. Víš, jako na orgány.“
„ Jak to?“ zamračila se Jean. „ Kdo ho má?“
„ Nevím,“ pokrčil rameny. Jediné, co žena udělala, bylo, že zacinkala s vakem plným peněz.

„ Nejsem si jistej, ale řek bych, že…Červ?“ nadhodil. „ A ten se ho asi těžko vzdá, to bys mohla vědět! I když….“ nadhodil a zvedl jedno obočí. Chvíli bylo ticho, překupník se potutelně usmíval a ženě nebylo vidět do obličeje.
„ Kolik?“ zeptala se klidně.
„ No…“ nadhodil překupník a jakoby přežvýkl, „ řekněme… pět tisíc?... a možná se mi podaří něco... čmajznout…“
„ Nechci jen tak něco…“ oznámila mu stroze, „ ...mám jasný požadavky.“
„ Poslouchám…“ kývl.
„ Chci jeho hlavu…“ Harryho až zamrazilo, s jakou klidností to dokázala říct. „ Přesněji řečeno…“ poklepala si na čelo, „tohle.“
„ Jizva?“ dovtípil se.
„ Správně. Nejseš tak blbej, jak vypadáš.“
„ Zdání klame!“
„ To jistě... „ ušklíbla se. „ Domluvíme se? Odměna... bude vysoká.“
„ Kolik?“
„ Dvacet? Třicet? Padesát? Řekni si,“ pokrčila rameny.
Překupník nejprve vyvalil oči a zároveň se trochu zamračil. „ Proč chceš platit tolik za kus mrtvoly?“
 „ Řekněme, že má pro mě…“odmlčela se, „ sběratelskou hodnotu?“
„ Sběratelskou?“ zvedl obočí a žena jen přikývla.
„ Tak dohodneme se?“
„ Udělám, co budu moci,“ přislíbil.
„ Víš, kde mě najdeš!“ řekla a zvedla se od stolu.
„ Vím. Ale moment!“ zarazil ji. „ Na něco jsi zapomněla.“
Žena se ušklíbla a hodila na stůl sáček s několika galeony.
„ Tak málo?“ potěžkal sáček. „ Je to těžká práce.“
„ Padesát galeonů. Nejdřív práce, pak prachy…. Čiň se a dostaneš desetinásobek. A nesnaž se mě podfouknout! Jinak se z těch prachů bude platit tvoje kremace,“ sykla mu do obličeje.
„ S tebou je vždy radost spolupracovat,“ ušklíbl se překupník, popadl peníze a... zmizel.
„ Padesát galeonů?“ sundal si Sirius naštvaně kápi. „ Za něco, co víš, že nikdy nedostaneš?“
„ To jsou pravidla. Bez zálohy by mi nevěřil ani slovo. A neboj, ty peníze se mi vrátěj. Už teď mám za Harryho hlavu nabídku dvaceti tisíc.“
„ Tolik? Za mě? Za co?“ nechápal Harry, kterému se vůbec nelíbilo, že se jeho tělo zaživa po kouskách rozprodává. „ Vždyť já, sakra, žiju!“
„ Žiješ… ale pro všechny už jsi mrtvý! Pro všechny už jsi jenom... ehm...řekněme…. obchodní artikl.“
To slovo se Harrymu vůbec nelíbilo. „ A na co mě chtějí? Proč mě chtějí? Proč moje tělo? Nechápu to!“
„ Je to jednoduchý. Tvoje tělo někde je... to si alespoň všichni myslí... a jako tělo někoho, kdo měl tak ohromnou moc, aby porazil Voldemorta, mu je přisuzována velká hodnota. To znamená přísady do lektvarů… talismany a někteří kouzelníci ještě věří, že když sní maso soupeře, že získají jeho sílu. A že z tebe by jí získali hodně.“
„ To je nechutný!“ zkřivil tvář.
„ To je. Ale to je byznys. Až na to, že v tomhle případě to je trochu zajíc v pytli. Ptáš se, proč jsem nabídla tolik za tvoji hlavu? Protože ten, pro koho Mario pracuje, se v tuhle chvíli už nejspíš dozvěděl, že po tvojí jizvě někdo jde a když nabídl takovou sumu, že v tom nejspíš něco bude. Až to dozví další a další lidi, budou nabízet větší a větší ceny, větší a větší protislužby a o to jde. Za chvíli to tady začne být zajímavý… Jdeme, pánové, máme ještě práci.“
Práce bylo hodně. Za celou noc se sešli s dalšími třemi překupníky a domů se vrátili až brzo k ránu. Ani jednou nebylo Harryho ani Siriuse potřeba a Jean možná doufala, že už s ní příště nepůjdou. Měla smůlu, Sirius si postavil hlavu.
Když Harry později vzpomínal na tenhle okamžik, mnohokrát si nadával, že Siriuse nepřesvědčil, aby tam už nechodili. Potom by se možná všechno nesesypalo jako domeček z karet.

 

Jakmile vstoupili do tmavé, zapadlé hospody, všiml si Harry, že je pozoruje mnoho kradmých pohledů. Cítil se dost nesvůj, i když věděl, že ho nikdo nemohl vidět, protože nechal tělo dostatečně daleko. Jean si nervózně mnula ruce a pes u jejích nohou se nejistě rozhlížel kolem. Z tohohle místa vyzařovalo nepřátelství na sto honů. Už se nedivil, proč byla žena dneska celý den tak strašně nesvá.
Jakmile dorazili k jednomu stolu a chtěli se posadit, objevili se za ženou dva vysocí hromotluci.
Sirius na ně chtěl vystartovat a i Harry už se připravoval na útok, ale zarazila je.
Oba muži si ji změřili pohledem a poté jeden promluvil drsným hlasem. „ Paní vás očekává.“
„ Paní?“ zopakovala. „ To bude omyl. Mám zde schůzku s někým jiným,“ odvětila a chtěla se posadit, jenže muž ji chytl za opěradlo židle, aby s ním nemohla pohnout. „ Kobra… vás očekává,“ zopakoval dost netrpělivě a Harry, i když přes kápi neviděl ženě do tváře, si byl jistý, že úplně zbledla.
„ Něco je špatně?“ zeptal se jí přes Nitrozpyt.
„ Všechno. Úplně všechno,“ odvětila nervózně a následovala hromotluky dlouhou chodbičkou do zadní části hospody. Přivítala je místnost, velmi podobná té předchozí a za stolem seděla mladá pohledná žena. Byla štíhlé postavy, blonďatá a jiným slovem než krásná se popsat nedala.
To, co však Harryho nejvíce zarazilo, byl fakt, že na sobě neměla kápi, což snad ještě neviděl. Buď byla tak neskonale bláhová, že dávala všem na odiv svoji identitu nebo tak sebejistá svým postavením, že jí to přišlo jako zbytečnost.
Když Jean vešla, nasadila žena široký a přesto velice nepřátelský úsměv.
„ Vítej, Kryso, je mi ctí se s tebou setkat osobně,“ ušklíbla se na ni.
„ Ráda bych řekla to samé, ale bohužel došlo nejspíš k omylu. Měla jsem se setkat s Kobrou a ne s vámi,“ řekla pevně a i tak se musela snažit, aby to znělo alespoň trochu pokorně.
Blonďatá žena se jen ušklíbla, „ Já jsem Kobra. Teď už ano…“
Jean znejistěla a propálila ženu tvrdým pohledem. „ Co se stalo s tvým otcem?“ Formální vykání bylo v trapu.
„ Můj otec měl… nehodu,“ mávla nezaujatě rukou. „ Chudáček. Naštěstí tu jsem já… abych dál vedla všechny jeho obchody,“ dodala nakonec a její úsměv se ještě rozšířil.
Jean jen zaskřípala zubama.
„ Ale no tak, Jean, děláš, jakoby ti na něm nějak záleželo,“ zasmála se blonďatá žena a zvedla se od stolu. Harryho překvapilo, že jí zná jménem. Většina lidí se zde znalo pouze pod krycími jmény.
„ On byl na rozdíl od tebe ke svejm lidem čestnej, Izo!“ ohradila se Jean a sundala si z hlavy kápi. „ Což se o tobě říct nedá ani v nejmenším.“
„ Děkuji za poklonu, ale teď ti stejně v ničem nepomůže.“
„ Dokážu si přesně tu jeho nehodu představit. Udělala jsi to osobně nebo jsi i na to byla příliš zbabělá,“ nadhodila hnědovlasá žena se zájmem.
„ Dej si pozor na jazyk. Mohla by si o něj přijít,“ upozornila jí druhá a po tváři se jí opět rozšířil úšklebek, když si Jean uvědomila, kdo tu má vyšší postavení. Ač jí to muselo stát hodně přemáhání, nakonec sklopila hlavu na důkaz své podřazenosti.
„ Hodná,“ ušklíbla se Iza, pohodila svými zářivými, plavými vlasy a usadila se zpět za stůl.

„ Takže k věci. Mluv.“
„ Přišla jsem si pro své zboží. Pokud jsi převzala po otci všechny dohody, víš, o co jde,“ řekla Jean pevně.
„ Vím,“ přikývla. „ Dokumenty. Bohužel tu bude menší problém… s placením. Cena se trochu zvýšila.“
„ Cena nebyla žádná. Je to pouze protislužba, za pomoc, kterou jsem tvému otci poskytla!“ ohradila se.
„ Jistě. Ale ta pomoc byla otci a ne mně,“ ušklíbla se Iza.
„ Nehodlám za jednu věc platit dvakrát!“
„ Nemusíš,“ pokrčila druhá rameny. „ Zájemců je dost!“
„ Nezměnila ses, stejná svině jako na škole,“ zavrčela směrem k ní a plavovláska se jen ušklíbla. „ Tak co za to chceš?“ zeptala se nakonec Jean.
„ Jednu informaci. Než sis udělala jméno a zabila Pottera… mimochodem, krásná prácička, to se musí uznat… tak jsi pracovala pro Řád. A jelikož ten podle mých informací spolupracoval s ministerstvem, určitě víš, kde se nachází sídlo Rudý hvězdy – elitní jednotky bystrozorů.“
„ Proč to chceš vědět?“
„ Je pro tebe osmdesát tisíc ve zlatě dobrá odpověď?“
„ Začínáš upadat,“ odvětila Jean. „ A proč si to nezjistíš? Když máš tak dokonalý informátory, tak těm určitě nebude trvat dlouho, aby to zjistili. A zadarmo.“
„ Také jsem to tak udělala. Jenže poté se začali vzpírat a chtít víc,“ luskla prsty a dva hromotluci zmizeli za dveřmi a vzápětí se vrátili a hodili na zem jakýsi pytel. To si alespoň Harry v první chvíli myslel, teprve poté si uvědomil, že to je lidské tělo. Byl to jakýsi mladičký hoch, kterému možná nebylo ještě ani dvacet, oblečení měl potrhané a tvář zkrvavenou. „ Škoda ho. Chamtivost se nevyplácí,“ nadhodila nezaujatě Iza, zatímco Jean hleděla nehnutě na tělo. Nastalo ticho.
„ To má být výhrůžka?“ zeptala se po době absolutního ticha.
„ Jsem ráda, že to chápeš,“ ušklíbla se druhá žena. Hnědovláska zatínala pěsti, ale mlčela.

„ Mám ještě jedno jednání. Buď za hodinu na Staré hrázi a buď tam sama!“
Neodpověděla hned. „ Budu tam!“
„ Nebo já!“ ozvalo se za ním, až Harry nadskočil. Jean jen zatnula víčka i pěsti, jakoby věděla, že to udělá, protože to se neozval nikdo jiný než…
„ Sirius Black!“ ušklíbla se blonďatá žena a dala svým ochráncům pokyn, aby se vrátili na svá místa, protože se na Siriuse už už chtěli vrhnout. „ Jaké… milé… překvapení,“ řekla Iza a pomalu přešla k muži s širokým, milým úsměvem. „ Tak tebe bych tu opravdu nečekala. Slyšela jsem, že jsi mrtvý.“
„ Já jsem toho slyšel,“ oplatil jí mile. „ Ale o tobě nikde ani zmínka, což mě docela překvapilo… Stále krásná jako tenkrát,“ zhodnotil její vzhled a pohledem jí sjel od shora dolů.
„ Pořád stejně šarmantní jako tenkrát,“ oplatila mu. „ I když Azkaban pár vrásek přidal.“
„  Nenapadlo by mě, že skončíš tady… v takový zatuchlý putyce plný ožralů. Čekal bych, že budeš výš.“
„ Nedej se zmást, můj milý,“ ušklíbla se. „ Tohle je jenom místo pro jednání. Díky mému otci mám teď moc nad celým podsvětím. Mám moc nad více věcmi než vůbec tušíš. Když budu chtít můžu tuhle válku otočit ve prospěch jedné či druhé strany. Co si myslíš? Co by dělali bez informací a zbraní?“ nadhodila.
„ Tak proč to neuděláš?“ oplatil ji.
„ Protože potom by to přestala být zábava. Protože potom bych ztratila moc,“ zasmála se.

„ Pověz mi, kdes byl celou tu dobu. Už měsíce jsem se po tobě slehla zem. A jak ses vůbec dokázal dostat z toho Azkabanu? To je věc, která mě vždycky zajímala.“
„ Nikdo nerad prozrazuje svoje triky,“ oplatil jí.
„ Diplomatická odpověď, to se mi líbí… A teď k věci. Cos mi to chtěl nabídnout?“
„ Jenom to, abych s tebou šel já. Kde je středisko vím a… Nebylo by to tak lepší?“ nadhodil a Harrymu neušel zájem v jeho tváři.
„ Hmm… to určitě. Budeme moci zavzpomínat na staré časy,“ šeptla.
„ Tak vidíš,“ usmál se na ni a udělal k ní nepatrný krok.
„ Ehm, ehm…“ ozvalo se za nimi něco mezi zakašláním a zavrčením. Teprve teď jakoby si uvědomili, že Jean je stále ještě v místnosti.
„ Co je?“ zeptala se Iza a poté se otočila zpět k Siriusovi. „ Nechceš doufám říct, že s tím Strašákem máš něco společného, snad si tě neomotala kolem prstu. Máš rozhodně lepší vkus… nebo si na škole alespoň míval.“
„ Nikým se omotat nenechám, je to normální práce jako každá jiná,“ ušklíbl se.
Nasadila úšklebek a kývla. „ Někdo si to zřejmě nemyslí,“ dodala šeptem směrem k druhé ženě, která stála opodál a zatínala ruce v pěst. Kdyby pohled mohl zabíjet, už by drahá Kobra ležela v kaluži krve.
„ Takže domluveno. Za hodinu na Staré hrázi, když všechno půjde dobře, předám ti potom všechny dokumenty, podle dohody. A buď tam včas a… sám,“ dodala mu do ucha, lehce ho líbla na tvář a poté pomalu odkráčela zadními dveřmi pryč vrtící svým krásným zadečkem, následována svými ochránci. Harry si nemohl pomoci a musel se za ní dívat. Ta ženská byla prostě dokonalá!
„ FAJN!“ vytrhl je oba ze zasnění naštvaný hlas. „ Tak si to tam užij!“ prskla na něho Jean.
„ Prosím tě, neblázni. Měla bys mi být ještě vděčná, že jsem to zachránil. Já s ní nehodlám nic mít,“ ujistil ji, ale… Harry si nebyl jistý, ale zdálo se mu, že to neznělo až zas tak úplně přesvědčivě.
„ Ty možná ne, ale ona ano!“
„ Myslíš, že se tak snadno nechám?“
„ Nezdálo se, že bys byl proti tomu jejímu úžasnýmu ksichtíku imunní. Ani na škole jsi nebyl. Je to potvora nejvyššího kalibru! To bys měl, sakra, vědět!“
„ Vím! Na škole jsem s ní nic neměl a nehodlám to měnit, tak nežárli!“

 

Seděl u stolu a společně s Jean hrál karty, zatímco Blas ležel pod stolem a všichni čekali, až uběhne hodina, aby Sirius mohl odejít za obchodem. Už zbývalo jen čtvrt hodiny, když se vedle nich objevil shrbený, vyzáblý výčepní a položil na stůl tácek s jedním panákem.
„ Já nic ne…“ začala Jean, ale náhle se zarazila. Výčepní se odbelhal a jí se na tváři usadil široký úsměv. Kopla do sebe panáka a zvedla se. „ Počkejte tady!“ A v další chvíli už mizela kdesi na schodech do patra.
Harry chvíli váhal, ale když viděl, že za ní mizí i stín velkého psa, rozhlédl se kolem a vyklouzl ze svého těla a vydal se za nimi. Při nejhorším bude vypadat jako další opilec, takže si jeho těla stejně nikdo všímat nebude.
Žena zaklapala na jedny dveře a po chvíli ještě jednou jakoby to bylo nějaké znamení a vklouzla dovnitř, Blas se protáhl za ní, aniž by si toho všimla a Harry po chvíli za nimi prošel dveřmi. Vzadu v další místnosti stál vysoký muž, na sobě měl tmavé kalhoty a upravenou košili a vyhlížel vůbec docela udržovaným dojmem na rozdíl od ostatních překupníků.
„ … nevím za co?! Ten tvůj minulej podraz mi přišel pěkně draho!“ ohradila se právě žena a posadila se na postel. „ Kdes vůbec byl?“ dodala už klidně.
„ Měl jsem práci. Nešlo to!“
„ Aha, pán měl práci. Ale mě jsi tu nechal ve štychu. Zmizíš si a já tě pak můžu marně shánět po všech čertech. Kvůli tobě jsem nedostala polovinu splátek!“
„ Tak se tolik nejež. Měl jsem práci! A dělal jsem ji kvůli tobě,“ usmál se a posadil se do pohodlného křesla. „ Ještě mi za to poděkuješ.“
„ Ááá, kvůli mně! A copak to bylo za tak úžasnou prácičku, ó mistře?!“
Upil ze skleničky vína a ještě víc se rozvalil na křesle. „ Našel jsem ji!“ rozhodil vítězně rukama.
V tu chvíli žena úplně oněměla a pomalu dosela zpět na postel „ Kde?“ vydechla.
„ Něco za něco,“ odvětil.
„ Zálohu jsi dostal a docela velkou. Nejdřív řekni, co víš a možná dostaneš víc,“ odpověděla mu pevně. „Nemám ani jistotu, že to je ona, mohl sis to klidně vymyslet.“
Muž se jen ušklíbl a sáhl do kapsy, odkud vytáhl jedinou fotku a podal ji Jean. Poté sáhl do druhé kapsy, vyndal malou složku, kouzlem ji zvětšil a začal číst.
„ Izabela Williemsová, 21 let. Záznam o narození není… první zápis z adopce před patnácti lety… vychována v rodině Wiliamsových. Matka zemřela před třemi lety… Vystudovala Grounich école ve Francii, poté pokračovala na Corpose. Nynější bydliště Vertenova 4576, Benátky, Itálie,“ s posledním slovem zavřel složku a hodil ji Jean. „ Ať je to kdokoli, ta holka má nejlepší výchovu, jaká je možná. Je to ona?“ dodal.
Neodpověděla hned a stále jen sledovala pohybující se fotografii. „ Je,“ šeptla.
„ Kdo to vůbec je? Víš, že ti je trochu podobná?“ nadhodil a zvědavě naklonil hlavu.
„ To se ti jen zdá,“ odvětila spěšně a opět schovala složku i s fotografií do kapsy. „ Jak jsi ji dokázal najít?“
„ Jsem dobrej,“ odvětil zvesela. „ Tak co? Zasloužím si zbytek peněz?“ nadhodil.
„ Víc než to,“ usmála se na něho. To bylo poprvé, co někomu věnovala skutečný úsměv.

„ Zítra ti ty peníze pošlu na účet.“
„ Spoléhám na tebe,“ přikývl a když ho míjela, tak si jí najednou přitáhl k sobě. „ A ještě jedna věc,“ šeptl.
„ Copak? Neblázni,“ odstrčila ho trochu, když si jí přitáhl k polibku, „ musím jít, dole mě někdo čeká!“
„ Tak počkej, tohle bude rychlý.“
„ Ale…“ nedořekla. Její další věta byla umlčela polibkem. Obtočila mu ruce kolem krku a přestala se bránit.
Harry jen valil oči a skoro mu i uniklo, že se tmavý pes prosmekl dveřmi pryč. Ještě se obrátil na ty dva stále v objetí a pak se radši vydal za Siriusem. Na chodbě slyšel před sebou jeho dunivé kroky, nejspíš už se proměnil zpět do lidské podoby a tak si i Harry přivolal svoje tělo.
„ Siriusi, počkej! Počkej!“
„ CO JE?“ vyjel na něho, až se Harry zarazil. Najednou nevěděl, co říct. „ Řekni jí, že musím nejdřív vyřídit tu schůzku!“ zavrčel. „ Kdyby si náhodou našla čas se zeptat!“ a s těmi slovy zmizel.
Harry jen naštvaně vydechl, když se za ním ozvala Jean s otázkou, kam šel Sirius.
„ No… na tu schůzku,“ dostal ze sebe a nevěděl, jak se má chovat. Na jednu stranu ho strašně štvalo, to, co viděl, ale na druhou stranu tam nebyla tak dlouho, aby mohlo k něčemu dojít. Třeba to udělala schválně. Třeba věděla, že tam jsou a jen chtěla Siriusovi oplatit to koketování s Izou.
„ Aha,“ přikývla Jean smutně a společně se přemístili domů. Tím to však bohužel mělo teprve začít.
Od chvíle, kdy se však vrátili, seděla Jean v kuchyni a zírala do stolu. Harry si s počátku myslel, že jen nad něčím přemýšlí, ale když kolem třetí ráno sešel do kuchyně a našel ji na stejném místě, kde seděla předtím, došlo mu, že v tom nejspíš bude něco víc.
„ Nechceš jít radši spát?“ zeptal se nezaujatě.
„ Ne.“
„ Čekáš na Siriuse?“
„ Jo.“
„ Myslím, že nemusíš. Za chvíli je zpátky. Neboj, ten se o sebe dokáže postarat,“ ušklíbl se.
„ Jistě,“ zabručela. „ A o ní taky,“ dodala naštvaně.
„ O ní?“ uvedl Harry obočí. Už pochopil, odkud vítr vane. Nešlo jí o to, kde byl, ale s kým byl. „ Ty žárlíš? Prosím tě, snad si nemyslíš, že by s ní Sirius mohl něco mít,“ zeptal se úsměvem.
„ Žárlit? Já?“ zamračila se na něho. „ Na koho, Harry? Snad nemyslíš na tu krásnou, vysokou, hubenou, blondýnu s krásnou tvářičkou a mírama 90-60-90, do který byl zabouchnetej každej kluk široko daleko se Siriusem v čele a který nejde o nic jinýho než každýho dostat do postele. Ne, Harry, řekni mi jedinej důvod, proč bych měla, sakra, žárlit?!“ poslední větu na něho už skoro vykřikla zoufalstvím. Popotáhla a upila trochu čaje.
„ Ne, ta nežárlí. - To je příliš slabý slovo!“
Harry nemohl popřít, že Iza byla krásná, dokonce okouzlující, ale Sirius by přeci něco takovýho neudělal. To přeci ne!
„ Jean, myslím, že ty nemáš co řík…“
„ Harry, prosím!“ přerušila ho. „ Mlč. Nic nechápeš…“ dodala tiše.
Zavrtěl hlavou. Neměl náladu na to, se s ní hádat ani nic podobného. Nalil si trochu džusu, vypil ho a odpochodoval po schodech nahoru. Když už byl skoro v pokoji, ozvalo se dole otvírání dveří. Sirius vešel dovnitř a Harry se docela těšil, až se ženě vysměje za to, co si o něm myslela. Ani netušil, jak se spletl.
 „ Kdes byl?“ zeptala se žena a opřela se o futra dveří do kuchyně. Znělo to až podivně klidně.
„ S Izou. Na tom úkolu, vzpomínáš?“ odvětil nezaujatě. A hodil na stůl do kuchyně dokumenty. Ani si jich nevšimla.
 „ Na úkolu,“ přikývla. „ Přes tři hodiny,“ nadhodila. „ Tak doufám, že sis to alespoň užil… Iza určitě! Konečně totiž dostala, to, co chtěla!“ řekla mu skoro klidně a hodlala odejít pryč.
„ Co ti to zas přelítlo přes nos!“ chytl jí naštvaně za ruku, aby ji zastavil.
„ Mě? Nic? Coby?“ nadhodila naštvaně. „ Jen jsem se právě utvrdila v tom, co mi říkala máma. Jedinej věrnej chlap je mrtvej chlap!“ sykla mu do obličeje a vytrhla se mu z ruky.
Tohle nevypadalo na přátelskou rozpravu.
„ Že o věrnosti mluvíš zrovna ty! Ty, která se taháš s tím ubožákem ne-li celou tu dobu, co jsme spolu. A teď mi tu hodláš dělat kázání o věrnosti?!“
„ O čem to, sakra, mluvíš?!“
„ Viděl jsem tě! Viděl jsem tě, jak jsi za ním šla do toho pokoje i všechno potom! Tak co? Je lepší než já?  Nebo je lepší někdo jinej? S kolika chlapama vůbec chodíš po nocích šukat, co?!“ vyjel na ni vytočenej do běla.
Ztuhla. „ Ty si o mě sakra myslíš, že jsem nějaká kurva, co dá každýmu?!“
„ Po dnešní noci nemám jedinej důvod si to nemyslet!“
„ Nic jsem s ním neměla! Kdybys tam byl, tak bys to věděl. Taková je jen občas prostě cena!“
„ Tímhle způsobem jistě platíš ráda, že?“ ucedil.
„ Jseš nechutnej! Od doby, co se…“
„ Nesnaž se!“ přerušil ji. „ Jsme si kvit! Jasný?“ rozpřáhl ruce a na tváři se mu usadil skoro šílený úsměv.
„ Jak kvit?  Aha, takže podle tebe, když jsem spala s ním, tak ty máš právo taky, jo? Asi tě zklamu, chlapečku, ale já na rozdíl od tebe nejsem taková štětka, že nešukám s každým, kdo se mi zrovna namane!“ vřískla na něho.
Tohle nejspíš bylo i na něho moc. Ač si Harry myslel, že něco takového nikdy neuvidí, Sirius se rozpřáhl a vrazil ženě takovou ránu, až se zapotácela.
Zhluboka oddechoval a oba dlouho mlčeli.
„ Tohle…už si příště… vodpusť!“ procedil skrz zaťaté zuby.
„ Vždyť je to pravda,“ šeptla skoro slyšitelně a mnula si zarudlou tvář. „Nemyslíš, že se mi za ten jedinej polibek mstíš trochu moc?“
„ Já se ti nemstím! Nic jsem neudělal!“
„ Tak proč máš na sobě její značku.“
„ Žádnou značku tam nemám!“ křikl na ni.
„ To tě kontrolovala vona, jestli někde něco nemáš?“ Mlčel. „ Asi jo. Jak jinak by ti tu mohla nechat tohle,“ obrátila mu límec naruby, kde se objevil rudý otisk rtěnky. „ Nemohls to vidět,“ zavrtěla hlavou skoro úplně apaticky. „ To totiž bylo určený mě… abych věděla, že vyhrála,“ šeptla s pláčem. Sledoval svůj límec a chvíli mlčel.
„ Kdyby ses netahala s tím hajzlem, tak jsem neměl důvod to udělat!“ zavrčel.
„ Nejlepší obrana je útok, že? Nedokážeš připustit ani chybu! Jsi stejně ješitnej jako všichni ostatní!“
„ Ostatní?“ zeptal se slabě, ale v další chvíli byla všechna jeho vynucená klidnost ta tam.

„ Aha! Tak jsi jdi za těma ostatníma! Jdi si za nima, když už ti nejsem dost dobrej! Rozumíš?.... Já to už ti totiž žádnýho paroháče rozhodně dělat nebudu! Táhni si, kam chceš! Klidně za samotným Voldemortem. Už chápu, proč patříš mezi jeho oblíbený! Tak táhni! A toho parchanta si vem klidně s sebou, stejně pochybuju, že je můj!“ vřískl na ni z plných plic.
Teď nejspíš narazil na citlivé místo, protože další příval jeho slov byl umlčen ranou pěstí, která mu přistála v tváři.
Utřel si trochu krve vytékající z nosu a pomalu se podíval se na ženu. Hleděla na něho s očima plnýma slz a oba dlouho mlčeli.
„ Teď jsme si kvit,“ šeptla nakonec a utekla pryč. Minula Harryho na schodech a aniž by řekla jediné slovo, zmizela s prásknutím dveří v ložnici.
Harry nechápavě zíral ze dveří zpět na kmotra stojícího dole a jeho mozek odmítal pochopit, čeho byl právě svědkem.
„ Siriusi,“ zeptal se, když sešel dolů. Ten se něho otočil a zatvářil se ještě rozmrzeleji.
„ Co chceš?“ odsekl.
„ Siriusi, tohle… ale… ona… ty… tohle…“ Ne, nebyl schopen dát do kupy jedinou větu. Nakonec se přeci jen vzpamatoval. „ Proč jsi to udělal?... udělali?“ opravil se. Ani vlastně nevěděl, proč.
Sirius na něho hodil zoufalý pohled.  „ Harry, jseš už dospělej… přestaň konečně snít...“

 

Přestat snít...
Ano, přesně tak to bylo. Příjemné dny vzaly za své a sen o poklidném životě zmizel v nenávratnu. Atmosféra v domě se změnila rychlostí australského hurikánu, zamilované pohledy se vytratily a nahradily je každodenní hádky a nálada pod bodem mrazu.
Harrymu sice bylo jasné, že to, co se mezi nimi stalo, vztah trochu nabourá, ale nenapadlo by ho, že až zas tak moc. Snad i doufal, že si to mezi sebou nějak vyříkají, že si to mezi sebou urovnají, protože chybu udělali oba dva a navzájem si neměli co vyčítat. Snad i věřil v to, že za pár dní se to zase srovná a usmíří se... ale nejspíš byl opravdu jen naivní snílek.
Do každého nového dne ho vítaly jen další a další hádky a když byl v domě klid, znamenalo to jedině, že jeden nebo druhý je někde pryč. Harry si nemohl pomoci, ale občas se mu zdálo, že ty hádky snad i vyvolávají schválně, protože takový blbosti, kvůli kterým si vjížděli do vlasů snad ani nebyly možný. Hádali se kvůli všemu, od neumytých hrnků až po bláto na botách.
Ještě snad horší než hádky samotný bylo to, co přicházelo po nich.
Sirius povětšinou zmizel s prásknutím dveří někde venku, zatímco Jean si chvíli něco naštvaně brblala na jeho účet a tvářila se jako nabroušená šelma.
Jenže ať se pohádali jakkoliv, ať si řekli cokoli, ať se osočili z čehokoli... tak Sirius vždycky skončil v lese s papírem a uhlem na kreslení krvácejícího srdce a Jean si vždycky zalezla někam, kde by ji nikdo nemohl vidět, jak brečí. Takhle to vždycky končilo...
Harry to věděl, věděl to moc dobře a strávil nespočet hodin tím, že jednoho nebo druhého přemlouval, aby se spolu usmířili, protože ti dva se očividně pořád milovali. Ale bylo to jakobyste mluvili do dubu... bezvýsledný. Jakmile opět stáli vedle sebe, tak všechny slzy a bolest byly pryč a zůstaly jen chladné masky.
To, co Harryho naštvalo nejvíc, bylo, když se začali hádat kvůli Prckovi. Zpočátku se alespoň kvůli němu snažili mírnit, ale nic netrvá věčně. Bohužel...
Sirius jednou jen tak mimochodem řekl Jean něco ohledně zeleninový kaše, kterou udělala synovi. Neznělo to ani nijak naštvaně, ale ona ho odbyla jen tím, ať se nestará, vždyť to dítě přeci není jeho.
Tahle hádka patřila k těm nejhorším...
Po několika dnech už se to opravdu nedalo snášet. Harry se povětšinou ráno vytratil pryč a vracel se až pozdě večer, aby unikl těm strašným hádavým hlasům, které ho provázely úplně všude. Jakoby nestačilo, že se mu opět začaly vracet jeho staré noční můry o Voldemortovi a Smrtijedech.
Povětšinou bral už Prcka sebou ven, protože nechávat ho s těma dvěma, to už opravdu nešlo. Užil si s ním docela dost srandy, zvlášť teď, když se učil sám chodit, a Ewelin byla z mrňouse úplně nadšená.
Největší sranda ovšem byla, když jednou byli v parku a jedna stará paní prohlásila, že ten hošíček je celej tatínek. Harry úplně zrudnul, zatímco Ewelin měla hodně daleko k zachování vážné tváře.
Jenže jak už to bývá, tak neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a aby toho nebylo málo, tak se přililo ještě trochu oleje do ohně.
„ ...no tak, Harry, to se spraví,“ chlácholila ho Ewelin, když kráčeli pomalu cestou nahoru k domu.
„ Já se z nich zblázním. Fakt už jo. Ty jejich hádky už se opravdu nedaj vydržet!“ zavrčel naštvaně. „ Mám sto chutí se spakovat a prostě se někam odstěhovat. Někam hodně daleko.“
„ A co já?“ zakňučela.
„ Tebe si vezmu sebou,“ přitáhl si ji blíž a políbil. „ Protože nebýt tebe, tak už jsem se zbláznil,“ usmál se na ni. Byla to pravda, kdyby nebylo Ewelin, tak už se opravdu nejspíš sbalil a někam odešel, protože ona byla to jediný, co ho tady drželo.
„ Jako zavazadlo?“ nadhodila.
„ Jako okrasu do novýho, krásnýho bytečku.“
„ Ty máš byt?“
„ Se koupí.“
„ Aha a kde na to chceš vzít peníze, hm?“ usmála se na něho a lehce mu prohrábla vlasy.
„ Něco by se našlo. Něco jsem podědil,“ ušklíbl se.
„ Aha, takže ty bys koupil byt, já bych odešla ze školy a udržovala bych náš krásnej byteček a starala se o kupu dětiček, ano?“
„ No s těma dětičkama bych počkal, myslím, že jsem na to ještě hodně mladej.“
„ Mladej a blbej. – Mlč, laskavě! – Co si myslíš, že by říkala na to, kdyby jí najednou dítě začalo levitovat v postýlce a hejbat s předmětama. Ta by asi docela koukala. – Prosím tě, mlč! Teďka jí to rozhodně říkat nebudu! Už tak mám problémů dost! – Jak myslíš, šéfe. Bude to tvůj ksicht, kterej pak rozbije.“
„ Když myslíš?“ usmála se na něho a lehce políbila. „ Už musím jít, slíbila jsem Anně, že jí pomůžu s úklidem stájí, Peter je nemocnej. A zítra mám jízdy, takže když tak v pátek, pa.“
„ Měj se,“ opětoval jí polibek a dívka odběhla pryč. Harry jí chvíli pozoroval a pak se zhluboka nadechl a vykročil do jámy lvové. Ani netušil, že tam na něho čeká jedno malinký překvápko.
Jakmile vlezl do domu, uvítaly ho hlasy přicházející z obývacího pokoje.
„ Ty si vážně nedaj pokoj,“ zavrtěl hlavou a vydal se radši do pokoje.
„ ... prosím tě, hlavně nebreč, vždyť to vůbec nic nemusí znamenat! Může v tom bejt něco jinýho!“
„ Jenže, Jean, já mám POCIT, že jsem těhotná!“ ozval se druhý zoufalý hlas a Harry v tu chvíli úplně ztuhnul v půlce pohybu. Vždyť on ten hlas znal.
„ Hermiono, uklidni se, prosím tě...“
„ Her... Her...Her... – Nehraj si na němčoura! – Hermiona? – Jo, Hermiona. – Těhotná? – Jo, těho... Těho, co? To si děláš srandu, ne? Ses přeslech! – V to doufám!“
Co nejtišeji, jak jen dokázal, se Harry proplížil do kuchyně a škvírkou ve dveřích nakoukl do obýváku.
„ Smůla.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

njn...

(Susan Topperová, 24. 6. 2006 22:21)

To víš, to je právě na tom to nejlepší...

hádky

(Lucy Tonksová, 24. 6. 2006 19:15)

Já myslela že když už se blíží konec tak se to bude čím dál víc vyjasnovat a ono se to pořád zamotává...