50. kapitola - Šťastné a veselé? - 2. část
Druhý den ráno se vzbudil jako první. Chvíli se
dezorientovaně snažil rozpomenout, co dělá na podlaze v obýváku, ale
pohled na spící dívku mu poskytl brzkou odpověď. Ležela mu v náruči
zahalená dekou, kterou na sebe v noci nejspíš stáhli a klidně spala.
Vypadala krásně.
Z noci si toho sice moc nepamatoval, ale všechno mu splývalo v jeden
nádherný a nezapomenutelný zážitek. Lehce jí políbil do vlasů. Připadal si jako
ten nejšťastnější člověk na světě a i kdyby sem teď vpadnul Voldemort, tak by
mu to nevadilo.
„ Úžasná promilovaná noc, milovaná osoba v náruči, rádio hrající
krásnou písničku, krásná vůně všude kolem… - Rádio? Tys zapínal rádio?“
Harry se opřel o lokty a přes pohovku se podíval do kuchyně, ve které se
svítilo a ozýval se odtamtud hukot varné konvice a… žvatlání malého Siriuse.
„ Sakra,“ zaklel Harry, když zjistil, že je sedm hodin ráno, čili čas, kdy se
Prcek budí, aby ho máma nakrmila. Tím pádem už je Jean vzhůru. „ A ty se
tady válíš s nahým zadkem!“
„ Íw! Íw!“
„ Co je?“ zeptala se rozespale.
„ Vstávej. Ostatní už jsou vzhůru, asi by nás takhle neměli vidět,“ šeptl
k ní a vylezl zpod deky, aby našel svoje oblečení. Což nebylo nic
snadného, protože to se nějakým záhadným způsobem povalovalo všude po pokoji.
Natáhl na sebe kalhoty i zmuchlané tričko a dívka se rovnou nasoukala do
usušených věcí. Oba lítali po pokoji a ještě hledali svoje ponožky a polštáře a
všechno možné, až do sebe nakonec vrazili.
Oba se chytli za čelo a začali se smát. Harry byl strašně rád, že jí slyší se
smát. V jednu chvíli měl strach, že mu tu noc začne vyčítat nebo něco
podobného. Zdálo se, že opak byl pravdou. Přitáhla si ho k sobě a vášnivě
ho políbila. „ Bez stížností. Moc se mi to líbilo. Budeme to muset někdy
zopakovat.“
„ Jak si dáma přeje, vždy k službám,“ usmál se na ni a polibek jí vrátil.
„ Už bych měla jít.“
Dívka se snažila se vyplížit z domu bez toho, aniž by si jí žena všimla,
ale nepodařilo se.
„ Ewelin? Ty nezůstaneš na snídani?“ ozvalo se z kuchyně.
Zarazila se. „ No… ehm… asi ne… babička… babička už na mě určitě čeká,“ dostala
ze sebe.
„ No, myslím, že když jsi tu byla celou noc, že už těch deset minut nic
nezmění,“ vykoukla z kuchyně. „ Pojď. Máme vafle.“
„ Áááá,“ zasténala dívka. „ To mi děláš schválně! Víš, že jim neodolám!“ zoufala
si dívka, když se vplížila do kuchyně plné vůně čerstvých vaflí.
„ Musím pak jít srovnat ten gauč nebo už jste ho složili?“ zeptala se, když jim
nandala jídlo a začala pro syna mixovat nějakou kašičku.
Harry polkl. SložiLI – takže o nich věděla. Nejspíš je vážně viděla.
„ Už jsme to složili,“ řekla Ewelin nejistě a zakousla se do vafle, zatímco
Harry se snažil vyčíst budoucnost z čaje, hlavně aby se na ženu nemusel
dívat. Musel být rudý jak rak. Za jedno byl však vděčný – nekomentovala to.
Harry si byl bohužel jistý, že jeho kmotr si nějaký pořádný rejpanec neodpustí.
A proto mu byl ještě vděčnější, když se o ničem ani v nejmenším nezmínil.
A byly tu Vánoce.
Harry doufal, že až Ewelin skončí škola, už spolu nebudou muset být jen
odpoledne a užijou si krásný svátky. Bohužel mu přišla oznámit, že se jí
vrátili rodiče a zítra jí berou do Rakouska lyžovat, aby si jí trochu užili.
Harrymu to nepřišlo fér, ale nemohl s tím nic dělat. Vyměnili se tedy jen
dárky, popřáli si pěkný svátky a poté už musela dívka jít, aby si zabalila.
Harry si v tu chvíli připadal ještě osamělejší než obvykle. Nejenže to
budou první svátky po letech, které bude trávit mimo Bradavice, ale hlavně
úplně sám bez svých nejlepších přátel a teď i bez Ewelin.
Dárek byl vybírat se Siriusem a koupil jí stříbrný náramek s drobnými
sluníčky a ještě plyšového medvěda, o kterém Sirius prohlásil, že je Harrymu
strašně podobný. Možná i byl. Měl zelené oči a kulaté brýle. Možná proto se mu
tak líbil a strašně se těšil, až ho dívka rozbalí a na plyšové ruce mu najde
náramek. Možná i trochu doufal, že si potom někam zalezou a zopakují si jejich
společnou noc, ale teď se všechny představy rozplynuly a jemu klesla nálada na
teplotu venkovního vzduchu, tedy hluboko pod nulu.
Celý následující den se snažil co nejvíce zůstat u sebe v pokoji a ven
vycházel jen na jídlo. Bylo mu jedno, že je Štědrý den, celá ta vánoční nálada
ho nějak míjela.
„ Harry, co je?“
„ Nic.“
„ Večer přijde Remus, řekli jsme ti to?“
„ Ne. Fajn.“
„ Co...“
„ Nic,“ odpověděl dřív, než se stačili znovu zeptat.
„ Ewelin přijde?“ zeptal se Sirius, ale odpověděla mu žena.
„ Ne, ona... odjela.“ Teprve teď jim nejspíš došlo, proč má Harry takovou
náladu a radši už se nevyptávali.
„ Harry, pojď dolů. Bude večeře. A taky přišel Remus.“
„ Hm,“ dostal ze sebe a dál zíral do stropu, rozvalený na posteli.
„ Má pro tebe překvapení.“
„ Hm.“
„ Bude se ti líbit. Tak pojď.“
„ No jo,“ odvětil a když dveře zaklaply, zůstal stejně ležet. Nikam se mu
nechtělo. Nějak se mu vůbec nechtělo slavit. Nakonec se přeci jen zvedl a
neochotně sešel dolů. Na schodišti ho však zastihly nějaké hlasy vycházející
z obývacího pokoje.
Zamračil se. Nevěděl, že přijde ještě někdo. Neochotně otevřel dveře do
obývacího pokoje a namířil si to přímo ke třem dospělým stojícím uprostřed. „
Tak, kde máte to vaše překvapení?“
„ HARRY!“
Dvouhlasný výkřik ho donutil vyskočit metr do vzduchu a podívat se na druhou
stranu místnosti. V další chvíli měl pocit, že bude muset hledat oči na
podlaze od toho, jak mu vylezly z důlků. Kousek od něho stáli Ron
s Hermionou, oba úplně vykolejení a oba s napřaženými hůlkami.
„ Harry?!“ řekl Ron. „ To snad není možné, jak...“
Nedokázal ze sebe dostat ani slovo.
„ Ne, to není Harry!“ přerušila ho dívka a zvedla hůlku. „ Harry je mrtvý! Jak
ses mohl opovážit se za něj přestrojit,“ křikla na něho zoufale a do očí se jí
začaly hrnout slzy.
„ Hermi, neblázni. Jsem to já. Vím, že vypadám jinak, ale jsem to já... Věř
mi.“
„ Ne! Viděla jsem tě, jak tě zabila! Já to viděla!“ křikla zoufale.
„ Poslala na mě Avadu, ale přežil jsem to! Jak jinak bych se sem dostal?“
„ Ty nejsi Harry,“ šeptla. „ Harry by se nám tak dlouho neskrýval. To by nám
neudělal.“
„ Chtěl jsem vám to říct, ale nešlo to. Pro vaše bezpečí, nechtěl jsem
vás ohrozit,“ řekl a udělal několik kroků dopředu, ale dívka zvedla hůlku ještě
víc.
„ Proč bychom ti měli věřit?!“
„ Tak věřte jim,“ kývl na dospělé, kteří se ani nepohnuli.
„ Jim? Jean tě zabila, Sirius zmizel s ní a Remus nás teď dostal sem! A ty
chceš abychom jim věřili?!“
„ Sakra, ta její logika mě občas štve!“
„ Hermi,“ začal pomalu. „ Jsem to já. Jsem živej a zdravej. Přežil jsem
díky jednomu lektvaru, prosím, věř mi. Já vám nechtěl ublížit, všechno vám
vysvětlím, ale teď dej tu hůlku dolů, ano?“
„ Sakra, proč mi nikdo nevěří a stejně jako Remus na mě míří hůlkou? Je to
hnusnej pocit!“
„ Jak jsme se my tři dali dohromady?“ vypálila na něho.
„ Zachránili jsme tě na záchodcích před trollem a tys to potom vzala na sebe,
abys chránila nás.“
„ Fajn,“ znejistěla, „ jestli teda jsi vážně Harry, tak mi řekni.... co... co
mám v hůlce?“ vypadlo z ní nakonec.
„ Žíně z jednorožce,“ vzpomněl si Harry.
„ Správně... a... nepřibližuj se! Řekni mi.... řekni mi... jaký mám
mateřský znamínko na levý hýždi!“ vypálila na něho. Harry na ni vyvalil oči,
zatímco všichni ostatní se na něj podezřívavě podívali.
„ Jak to mám sakra vědět?!“ zamračil se.
Hermiona znejistěla. „ Dobrá otázka... Jak to máš sakra vědět,“ hlesla a
v další chvíli se skácela na zem.
„ Hermiono!“ vykřikli společně s Ronem a oba se k ní hned vrhnuli.
Ron ji zvedl do náruče a hned ji položil na pohovku.
„ Bacha,“ naklonila se nad ní Jean a otevřela jí oko. „ Jen šok. Opatrně jí
proberte,“ řekla a zvedla se.
Harry si k ní sedl a lehce jí poplácal po tváři, zatímco Ron na nahnul nad
opěradlem a vzal ji za ruku.
„ Hermi, no tak... prober se...“
„ Harry, tohle byl vážně hnusnej šok,“ řekl mu Ron. Neznělo to ani
jako výčitka, spíš konstatování.
„ Pro mě byl úplně stejnej jako pro tebe. Hermi... vzbuď se...“
Dívka konečně pootevřela oči a začala mžourat kolem. Chvíli zkoumala pokoj a
potom jí teprve zrak spočinul na Harrym. Usmál se na ni. Chvíli ho bezvýrazně
pozorovala a teprve potom jí vše došlo.
V první chvíli vykřikla, jakoby se nad ní skláněl sám Voldemort,
v druhé mu vrazila takovou facku, že se mu stočila hlava na stranu a
nakonec mu skočila kolem krku a držela se ho jako klíště.
„ Harry, Harry, Harry!“ šílela a i v sedě mírně poskakovala.
„ Jsem to já,“ odpověděl, když se vzpamatoval z toho šoku i z rány a
taky ji k sobě přitiskl.
„ Proboha, Harry, já tomu nemůžu uvěřit!“ šeptla. „ Kdes byl?“
„ Promiň mi to,“ řekl jen a nemohl se ubránit slze, která mu sklouzla po tváři.
Pak zvedl oči a zjistil, že Ron se opírá o opěradlo a pozoruje je
s širokým úsměvem. Dospělí se vytratili pryč.
„ Ty mi ani nevrazíš?“ zeptal se ho.
„ Mě to ještě nějak nedošlo,“ usmál se zrzek a v další chvíli k nim
skočil přes opěradlo a všichni tři se skutáleli na zem. „ Zatraceně, Harry!“
křikl šťastně a všichni tři se drželi a objímali na zemi, jakoby jim bylo zase
deset let.
Dlouho do noci seděli v obýváku a povídali si. Hermiona ležela na gauči
s hlavou na Ronově klíně a Harry seděl na zemi a musel jim vypovědět
všechno, co se za tu dobu stalo. O tom, jak se vzbudil, jak se musel učit znovu
chodit, o tom, jak se musel rozhodnout, o Zbraních nejmocnějších, o všem…
Oba se vyptávali a stále měli sto miliónů otázek a když přestali, tak zase
začal Harry.
Slyšet o tom, co se dělo po jeho smrti, rozhodně nebylo nic příjemného a každé
slovo se mu zažíralo pod kůži jako chladná čepel. K jeho zděšení se
dozvěděl, že akce „Bar“ si vysloužila jednoho mrtvého – Kingsleyho. Nevěděl,
jestli mu to Sirius s Jean neřekli schválně nebo jestli už si to po těch
třech měsících neuvědomili, ale i tak si připadal čím dál hůř.
„ A taky pokračujeme s BA,“ ozvala se Hermiona.
„ Vážně?“
„ Jo. Vedeme to my dva. Je o to celkem zájem. Probíráme už spíš složitější
kouzla a kletby, ale zatím to celkem jde. A je o to velký zájem,“ řekl Ron.
„ Snape nás učí obranu. Je vážně skvělej. A myslím, že o BA ví, protože nám
několikrát tak nějak podstrčil knihy s docela zajímavými kletbami. A
co Zbraně nejmocnějších? Je to hodně těžký?“
Pokrčil rameny. „ Jak co. Některý kletby jsou tam hodně těžký, jiný třeba dost
nepoužitelný. Co jsem tím tak listoval, tak tam jsou třeba kouzla, který mi už
v dnešní době nepoužijeme. Třeba na orání půdy a takový, protože to bylo
něco, co jim tehdá usnadnilo neskonalý práce. Ale jsou tam taky takový, který
kdyby na mě někdo použil, tak se radši sám zabiju, než začnou působit,“ přiznal.
„ Ale lehký to není. Hele,“ vyhrnul si rukách a ukázal jim na pravé ruce stovky
drobných puklinek pod kůží. „ To mám od těch kouzel. Tyhle ranky už nejdou
vyléčit, ale co… je to to nejmenší.“
„ A kdy se hodláš vrátit?“ zeptal se potom Ron a Harry zhluboka vydechl. Vůbec
nevěděl, co má odpovědět.
„ Nevím. Vůbec netuším. Nejdřív musím získat dost sil na to, abych se dokázal
postavit Voldemortovi a to ještě nějakou dobu potrvá a taky… nevím, vážně
nevím…“ řekl nakonec.
„ V březnu má být v Bradavicích nějaká oslava. Myslím, že
šestistý výročí od založení školy. Kdybys chtěl, tak přijď.“
„ Možná, uvidím. Kdy to je?“
„ Někdy kolem 20. března.“
„ Hm… možná se tam ukážu.“
„ Ale chceš se vrátit, že jo?“ uvedla hlavu Hermiona.
Neodpověděl hned. „ Chci to hlavně skončit.“
„ A AŽ DO DNA!“ ozvalo se náhle z kuchyně, až sebou
všichni cukli a když potom slyšeli ten hurónský smích, zvedli se a šli se
podívat, co se tam děje. Remus se Siriusem seděli u stolu, na kterém stálo
několik lahví různých lihovin a oba vypadali, že mají už dost upito.
„ Děcka, pojďte si dát s náma!“ křikli na ně. Jean protočila oči
v sloup a oni tři se vyměnili pohledy a potom si šli přisednout.
„ Přípitek?“ nadhodila Hermiona, když všichni zvedli skleničku
s průhlednou tekutinou, která se dala rovnat čistému lihu.
„ Na návrat ztraceného syna!“ křikl Remus a v další chvíli v něm pití
zmizelo jako nic. Tři studenti si přiťukli a také se napili.
Při dalším přípitku se připíjelo na Vánoce, na zdraví, na vítězství, na mládež
a pak už to začalo být zajímavější… Oba muži už byli úplně mimo, začali
vyprávět zážitky z mládí, do kterých se stejně vždycky tak zamotali, že se
stejně nikdy nic nedozvěděli, a přípitku už začali vypadat zcela jinak… na
školní tresty, na sežraný chlebíčky, na rozbitou skleničku, na vypitou flašku,
na vypitou pátou flašku, na Voldemortovu botu, na toho zrzka, kterej se válí
pod stolem… a při přípitku na toho růžovýho slona za oknem to Remus trochu
přehnal se záklonem a odporoučel se i se židlí na zem, což Sirius komentoval
jen větou: „ Kam jdeš?“
Harry sice taky pil, ale rozhodně nedosahoval kvalit svého kmotra. Přeci jen
jeho zkušenosti s alkoholem nebyly moc příjemný a tak se snažil, aby měl
alespoň trochu čistou hlavu. Alespoň se mohl soustředit na ty blbosti, od
kterých ho už po hodině neskutečně bolely břišní svaly.
Další osoba, která se zdála být docela při smyslech, byla Jean, i když měl
Harry pocit, že toho vypila stejně jako ostatní.
„ Miláčku a že si mě vezmeš?“otočil se na ní náhle Sirius a políbil ji.
„ Tebe? Vzít si tě?“ vyvalila oči.
„ Jo! Mě,“ řekl připitě. „ Někde tu mám i prstýnek… no… někde… no... nevím
zrovna kde…Harry, nevíš… kam jsem ho…. To nevadí… ale že si mě vezmeš?“ zeptal
se a usmál se na ni.
Žena seděla chvíli úplně zkoprněle. „ Ne,“ usmála se potom na něho.
„Ne?“ zopakoval.
„ Ne,“ zopakovala mu a lehce políbila. „ Jdu se podívat na malýho,“ řekla, aby
měla výmluvu a odešla pryč.
„ No jo, ty můj vlkodláčku, tak na tu svatbu, která nebude!“ Skleničky
zacinkaly a další várka alkoholu putovala do žaludku.
Harrymu začínalo být horko, alkohol mu začínal lézt na mozek. Vzdálil se od
stolu a na chvíli se vyplížil do zimy venku. Okamžitě ho to probralo. Chvíli
tam jen tak stál a přemýšlel. „Kde je asi Íw?“
Když se potom vracel zase zpátky dovnitř a procházel kolem dětské
chůvičky, přístroje, který dával vědět, když dítě křičelo, zaslechl z ní
vycházet hlasy. Přesněji řečeno hlas – Jean. Ale bylo to zvláštní...
„ … říkala jsem ti už milionkrát, abys mě nechal na pokoji. To mi ani o
Vánocích nemůžeš dát klid?.... To je sice pravda, ale tady jsi v mým domě,
tak mě nech sakra bejt!... Co po mě chceš?... Dostala jsem rok, co víc po mě
ještě chceš?... Toho vynech! Tohle je mezi námi!... Dal jsi mi slib, tak se
z něho nesnaž vykroutit. Já svou část splnila, tak ty udělej totéž. Ještě
mám čas… Do toho ty nemáš co mluvit… Vypadni!“
Bylo to, jakoby se nahoře s někým hádala, ale nikdo nebyl slyšet, ať se
Harry snažil sebevíc. A kdo by tam byl? O půlnoci? Na Štědrej den?
„ Chlast ti leze na mozek! – Asi jo. – Tak s tím koukej něco dělat! –
Tak jo. Jdem si dát další kolo.“
Ač si vůbec nepamatoval, jak se dostal do postele, bylo mu
ráno docela příjemně. Hlava sice trochu pobolívala, ale rozhodně míň, než
myslel. A jelikož byl Boží hod, nálada se mu vyšvihla hodně vysoko. Tušil, že
dárky budou dole pod stromečkem, protože je nikdo asi neroznesl a tak si
rozbalil jen ten od Ewelin. Z krabičky vytáhl tmavý přívěsek do tvaru růže
a s jemnou rytinou – S láskou E.
Připnul si ho na krk a vyřítil se dolů do obýváku. „ Šťastný a veselý!“ zakřičel
z plných plic.
„TICHO!“ byla mu sborová odpověď.
Když nakoukl do obýváku, ukázal se mu docela zajímavý obrázek.
Remus byl rozvalený v křesle a Sirius na gauči, oba na čele studenej
obklad a oba s výrazem připravenosti na smrt. „ Ještě – jedno – hlasitý –
slovo – a – zabiju tě!“ upozornil ho Sirius a hlava mu spadla přes opěradlo.
Harry se ušklíbl a odešel do kuchyně, kde u stolu seděl Ron a ten měl pro změnu
tvář jak jarní travička a vypadalo to, že se celou noc bratříčkoval se
záchodovou mísou. Hermiona vypadala jak přejetá vačice a taky se tak tvářila.
„ Už nikdy nebudu chlastat.“
Jedinej, kdo se tvářil vesele byl Prcek, který se smál na celé kolo a natahoval
k němu svoje malinkatý ručičky.
„ Jo, jo… chlast je svině,“ pronesla Jean a připlácla dívce na čelo obklad.
„ A když už chlastáš, měl bys to alespoň kombinovat s lektvarem proti
opití,“ dodala s úšklebkem.
„ Tys ho měla?“ zeptal se Harry a přisedl ke stolu.
„ Jo. Chlapům jsem ho nabízela, ale oba prohlásili, že to kazí chuť alkoholu,
tak ať si to teď užijou. A u vás tří jsem nepočítala, že se hned tak složíte. I
když... ty vypadáš docela střízlivě,“ zhodnotila Harryho a položila na stůl
tousty, což Ron ohodnotil změnou barvy rychlejší než na semaforu a ještě
rychlejší cestou na záchod.
Žena se naklonila ze dveří za ním. „ Není těhotnej?“
Když všichni vystřízlivěli natolik, aby se s nima dalo komunikovat, dali
se do rozbalování dárků. Harry sice neměl nic pro Rona ani Hermionu a oni pro
něj taky ne, ale v tuhle chvíli jim to bylo jedno. Nejvíce toho dostal
samozřejmě Prcek, ale ten byl úplně nejvíc unešený z balících papírů,
kterýma se dalo krásně šustit a zahrabat se do nich celej od hlavy až
k patě.
Jean dala Siriusovi trenýrky s trpaslíkama a na vysvětlenou dodala: „ Aby
mu tam nebylo samotnýmu smutno.“
Nejdřív nechápal a potom... „ Jo, tak trpaslík, jo?!“ zvolal Sirius, když došel
význam toho, co řekla. „ Já ti dám trpaslíka!“ A potom už je jen viděli, jak
vyběhli z domu a zmizeli někde v závěji.
„ A pak že my jsme děti,“ utrousil Harry.
On sám od nich mimo jiné dostal veliké album fotografií, na kterých byli jak
jeho rodiče a ostatních, ale i fotografie z jeho prvního roku života a
poté z další poslední doby ze školy, z ústředí i odtud. Bylo to
úžasný a věc, která ho úplně fascinovala, byly uhlové kresby, které se občas
mezi listy objevovaly. Na první straně byly nakresleny tváře jeho rodičů, snad
ze svatby, a Harry si v prvních chvílích myslel, že to jsou
fotografie.
„ Páni, kdo to kreslil?“ vydechl.
„ Já,“ řekl Sirius.
„ Ty? Nevěděl jsem, že umíš tak nádherně kreslit.“
„ No… občas. Podle nálady,“ pokrčil rameny. Hermiona natáhla k Harrymu krk
a když jí ukázal její vlastní podobiznu, oněměla.
„ Teda, Siriusi,“ vydechla. „ Kdys to kreslil?“
„ Tuhle docela nedávno.“
„ Podle fotky?“
„ Po paměti,“ odvětil s úšklebkem. „ To víš. Pamatuju si tě, když jsem
s tebou tolikrát usínal v posteli. Jako pes samozřejmě,“ dodal
okamžitě a nasadil andělskou tvář, jinak hrozilo, že mu Ron jednu vrazí.
Svátky bohužel utekly jako voda a oba dva kamarádi se museli vrátit i
s Remusem na ústředí a následně do Bradavic. Oba byli oficiálně totiž u
Lupina, protože Ronovi rodiče měli pohotovost.
„ A nikomu o mě ani slovo, jasný?“ upozornil je ještě Harry.
„ Neboj, od nás se to nedozví,“ ujistila ho Hermiona a objala ho na rozloučenou.
„ Opatruj se.“
„ Vy taky.“
Ještě si naposledy zatřepal rukou s Ronem i Remusem a za chvíli už všichni
zmizeli jako pára nad hrncem. Harry za nimi ještě dlouhou dobu hleděl. Byl
neskonale rád, že o něm vědí a on ví, že už je nebude trápit.
„ Chtěl bys jít s nimi?“ zeptal se za ním Sirius.
„ Ani ne,“ řekl Harry vážně a dlouho sledoval místo, kde před chvílí jeho
kamarádi zmizeli.
„ Nejdřív to tady budu muset dokončit...“