Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. kapitola - Přání

15. 5. 2006

.„ Už se probouzí.“ Harry nad sebou rozeznal obrysy něčího obličeje. Pokusil se zaostřit, ale zaplavila ho strašná bolest. „ Au, moje hlava.“zasténal. Teď měl opravdu pocit, že se mu rozskočila. Na jednu stranu ho nesnesitelně pálila jizva a na tu druhou mu hlava třeštila na nejvyšší obrátky. Cítil, jak hoří. Chtěl si sáhnout na tvář a trochu si jí zchladit. Neměl sílu pohnou rukou. Zasténal. „ To je bolest.“
„ To přejde,“ utišoval ho milý hlas, ale zněl jako by z dálky. Něčí ruka mu vzala obklad z čela, který vůbec necítil, a dala mu nový, příjemně chladivý. Bolest mírně povolila.

„ Kdo jsi?“vypravil ze sebe.

„ On mně nepoznává,“ zavolal vyděšený dívčí hlas. Ozvaly se kroky a poté další hlas. „ No tak, kámo, neříkej, že nás nepoznáváš?“

Harry se snažil zamyslet. „ Ginny, Rone,“ šeptl po chvíli ztěžka. Oba sourozenci ulehčeně vydechli. „Poznává nás. Díky bohu. Dojdu to říci ostatním. Zůstaň tu s ním, Ginny.“ Dveře práskly.

Harry se pokoušel zvednout hlavu. „ Lež!“nakázala mu a otírala mu obličej. „ Kde…kde to jsem? Jak jsem se sem dostal… co se mi stalo?“ Šeptal Harry, ale měl příliš vyschlé rty a ztuhlou pusu, než aby mu bylo rozumět. Pokoušel si vzpomenout, jak se tam dostal, ale hlava ho rozbolela ještě víc.

„ Jsi na základně Fénixova řádu. Svíjíš se tu v horečkách už několik dní,“ řekla dívka jakoby mu četla myšlenky. „ Pokus se usnout.“ Nemusela to ani říkat. Její poslední věta zněla opět odkudsi z dálky. Usnul.

Probudily ho hlasy.

„Prý už se probral.“

„ Ano, přišel k sobě, ale zase usnul. Alespoň, že už neblouzní. Má ale stále horečku.“ Ty hlasy odněkud znal. Jeden patřil jeho opatrovnici, ale tomu druhému nemohl přijít na jméno.
„ Dejte mu tohle. Pokuste se toho do něho dostat co nejvíc. A co nejrychleji. Pomůže mu to.“ Potom opět zaskřípaly dveře.

„ Harry?“ozval se Ginnin nesmělý hlásek, jak zkoušel jestli spí. Dostal ze sebe jen jakési zasténání. „Harry, napij se.“

„ Ne.. nech…“ Vlhká lžíce se dotkla jeho rtů. Od té chvíle jen jako ryba na suchu otvíral a zavíral ústa a pomalu polykal nabízenou tekutinu. Nevnímal vůbec chuť a ani nevěděl, kolik toho vypil. Opět usnul.

Ještě několikrát zaregistroval něčí hlasy. Nedokázal rozeznat, komu patří. Jedinou osobu, kterou poznal, vždy byla Ginny. Pokoušela se do něho dostat co nejvíce vody a otírala mu tvář. Její hlas ho uklidňoval.

Probral se. Byla noc. Po chvíli zírání do stropu si uvědomil, že mu pohyb nedělá problémy a že už není ani tak unavený. Pokusil se zvednout hlavu. Šlo to. Bolest se neozvala.

Pokusil se posadit. Šlo to. Zamžoural do tmy.Bohužel toho bez brýlí moc neviděl.

Zašmátral před sebou. Měl štěstí. Hned vedle postele stál noční stolek a na kraji nahmatal svoje brýle. Rozhlédl se.

Opravdu byl zpátky na Grimmauldově náměstí. Tenhle pokoj loni vyklízeli. Teď tu byla jen jeho postel, stůl a asi dvě skříně. Uprostřed pokoje stálo křeslo, na kterém seděl Bill a na jeho klíně Ginny. Oba tvrdě spali.

Vstal. Udělal pár kroků a zavrávoral. Na poslední chvíli se zachytil stolku, až na něm zařinčely všemožné lahvičky a hrníčky. Ztuhl. Jeden ze spáčů zabrblal cosi ze spaní, ale spali dál. Harry se vydal ke dveřím. Nohy se mu stále třásly, takže se musel přidržovat zdi.

Vyšel z pokoje. Na chodbě bylo naprosté ticho.

Ač se toho Harry tak moc děsil, přítomnost v Siriusově domě mu nepřipadala tak hrozná, jak si představoval. Pořádně se protáhl, až mu zapraštěly ztuhlé kosti.

Vydal se chodbou podél pokojů. Sejít dolů po schodech si přece jen netroufl. Jako první ho napadlo zajít za Klofanem. U toho měl naději, že se nebude vyptávat a nebude spát. Jaké překvapení ho čekalo, když zjistil, že Klofanův pokoj je prázdný a vyklizený. Nikde ani stopy po slámě či zbytku jídla. „ Co se s ním asi stalo? Že by to samé, co Siriusovi? Tak dlouho zavřený, až…“ zavrtěl hlavou.

Z chodby se ozval šramot. Hlasy. Harry vyšel pomalu z pokoje a zamířil směrem k nim.

Před jeho pokojem uviděl osobu, jak se hádá s někým na schodech. Byl to Bill. Podle hlasu poznal Lupina, který právě hlasitě lamentoval. „ To nechápu. Měli jste ho hlídat. Jste u něho dva, tak jak si může jen tak zmizet?“

„ Prostě jsme usnuli. Nenapadlo nás, že si odpochoduje pryč, Remusi.“ Protestoval Bill.

„ Ale vždyť se třeba jen někde prochází,“ špitla nesměle Ginny. Hlas se jí třásl.

„ Pochybuju, že je ve stavu, kdy by se jen tak procházel, Ginny,“utrhl se Lupin na dívku. „Musíme ho najít dřív, než si něco udělá. Jestli teď někde blouzní v horečkách a něco se mu stane, máme pěknej malér.“

„ Kdo že se to hledá?“zeptal se hloupě Harry a strčil hlavu do jejich malého hloučku. Všichni na něj vyvalily oči. „ Harry, kde si byl? “Chytil ho Remus za ruku, jakoby se bál, že zase uteče.

„ Jen jsem se šel projít,“ odvětil. Ginny se na něho široce usmála a lehce šťouchla do Lupina.

„ Jen jsi se šel projít?“ opakoval nevěřícně muž.

„ Jsi v pořádku?“ Ujistil se Bill, jen aby se neřeklo..

„ Zdravý jako řípa.“ Usmál se Harry jejich vyjeveným tvářím.

„ Kolik je dva plus dva?“ vypálil na něho Lupin.

„ Čtyři.“

„ Otevírací zaklínadlo?“

„ Alohomora.“

„ Kdo je ty- víš-kdo?“

„ Od kdy neříkáš Voldemort?“

Lupin se narovnal. „ Zdá se, že je při smyslech. Opravdu jsi v pořádku?“ Přikývl. „To je úžasný. Ty Severusovy lektvary vážně zabírají.“

„ Severusovy?“ tentokrát vytřeštil oči Harry. „Dělá se mi špatně.“

„ Přestaň plácat nesmysly,“ zchladil ho jeho nynější opatrovník. „ Díky němu si teďka už nepovídáš se svatým Petrem. A teď mazej do postele. Bez poznámek.“ Nakázal mu.

„ Tak panstvo, jestli už mě nebude potřebovat, myslím, že se půjdu taky natáhnout. Dobrou,“ zívl Bill a vydal se k jednomu z pokojů.

„ Můžeš říct Ronovi, že už nemusí chodit,“houkla za ním jeho sestra. Bill zamával, jako že slyší a zapadl pokoje.

„ A ty taky do postele,“ rozkázal kouzelník chlapci.

„ Já se o něho postarám Lupine.“ Ginny chytila Harryho za ruku a táhla ho zpět do pokoje. Lupin něco zabrblal a potom byly slyšet už jen vrzající schody.

„ Lehni si,“ řekla Ginny jakmile zavřela.

„ Nejsem unavenej,“ ohradil se.

„ Lehnout!“ Nakázala mu a začala se přehrabovat v rozličných lahvičkách. Harry poslušně zalezl do postele. Dívka ještě chvíli něco míchala.

„ Jak tu jsem dlouho?“zeptal se.

„Kingsley, Dedalus a Snape tě přitáhli asi tak před šesti dny. Byl jsi jako mátoha. Nejspíš nějaký kouzlo.Chvíli jsi ležel tuhej jako mrtvola a potom si zase blouznil v horečkách. Nikdo nevěděl, co se s tebou děje. Na, vypij to!“Podávala mu malou ampulku s jasně žlutou tekutinou.

„ Co to je?“

„ Lék. Ano, je od Snapea,“odpověděla dřív, než se stačil zeptat. „ Ale pomohlo ti to. Tak neremcej a vypij to,“ nařídila mu Ginny přísně. Harrymu připomínala madam Pomfreyovou.
Široce zívla. Harry si už předtím všiml, že má veliké kruhy pod očima. Nejspíš toho za posledních pár nocí moc nenaspala. Vyprázdnil lahvičku do dna. „ Fuj, to je blivajz.“ Zakřenil se Harry hořké pachuti lektvaru.

„ Předtím ti to moc nevadilo. Pil jsi jako batole.“

„ Tak to jsem na tom musel být asi opravdu špatně.“

„ To jsi byl. Nebýt toho, že se všichni báli, že by jsi tam byl moc na ráně Voldemortovi, odvezli by tě okamžitě ke svatému Mungovi. Všem se uleví, až se dozví, že ti je líp. Hlavně Remusovi a mámě.“

„ Remus nevypadal zrovna nadšeně,“ řekl Harry smutně a pokoušel se uhnout, když mu dívka šahala na čelo.

„ Taky jsem se trochu divila jeho chování. Ale měl o tebe strašnej strach, když jsi zmizel. Horečku nemáš.“

„ Zmizel? Au, co to děláš?“ Ginny se mu hrubým násilím snažila otočit hlavu.

„ Jen ti chci zkontrolovat tu ránu. Tak se otoč.“ Ginny vylezla za něho na postel a něco prováděla na jeho zátylku. „ Otoč tu hlavu.“ Harry si snažil prohlédnout zkrvavený kus obvazu, který hodila na stůl. Vůbec si neuvědomoval, že na hlavě nějaký má.

„ Jo, zmizel,“pokračovala dívka po chvíli. „ Nevím toho moc. Jenom to, že pro tebe chtěli letět, ale ty jsi napsal, že sem nechceš. Po tom útoku Smrtijedů to všechny dost překvapilo, ale Lupin prosadil, že se budeme řídit, tím, co jsi chtěl. No, a co vím potom, je, že přišla zpráva od…od…od…no, od toho, kdo měl službu, že tam jsou zase Smrtijedi a že tě nemůže nikde najít. To víš, všeobecná pohotovost. Pak mi nikdo nic neřekl. Byl tu strašnej zmatek. Máma byla na mrtvici, Lupin bílej jako stěna, Moodymu už málem odvezli.

No, a potom asi po dvou dnech tě našli až polomrtvýho u nás doma. Byl si ztuhlej jako špalek a na hlavě si měl ránu. Nejspíš jsi se praštil o stůl. Jak jsi se k nám vůbec dostal?“

„ Já si nic nepamatuju,“ odvětil suše a zatínal zuby. Ginny se zřejmě rozhodla, že ho skalpuje.

„ Ani ty Smrtijedy?“zeptala se překvapeně Ginny.

„ Jaký Smrtijedy? Auu!“

„ Neotáčej se, kruci. Nestrkej sem ty ruce. Otoč se!“ Zpacifikovala si ho dívka, jak potřebovala. „ Přece ty dva omráčený. Chceš mi snad říci, že to jsi neudělal ty?“

„ Poslední, na co si pamatuju, že proti mně někdo poslal nějakou kletbu a pak…nic.“

„ Tak buďto jsi naprostý génius nebo máš anděla strážnýho. Tak už to je. Ještě tak dva dny a budeš to moci sundat.“ Ginny seskočila z postele a Harry si nahmatal na hlavě kousek obvazu. „ Moc si na to neš-ma-tej.“ Zívla. „ A teď jdi spát. Já půjdu taky. Kdyby si něco potřeboval, jsme vedle.“ Otevřela dveře.

„ Ginny, nenašli tam se mnou náhodou nějakýho…psa?“ Rozpomněl se.

„ Psa? O ničem nevím. To se musíš zeptat těch, co tě přinesli. Dobrou.“

Dveře za ní zaklaply.

Harry se natáhl na postel. „ Šest dní. Takže je…třiadvacátýho? Hm, zase Smrtijedi. Ještě, že jsem odtamtud utekl. – No jo, ještě že tak,“ozval se hlásek v jeho hlavě. „Paní Weasleyová se mohla zbláznit. A Lupin taky. Pěkně jim oplácíš jejich dobrotu. Proč jsi jim nenapsal, ať si pro tebe přijdou. Ušetřil by jsi jim spoustu práce a hledání.– Nechtěl jsem sem. – Ale teď tu jsi stejně. A k tomu musíš ležet a pít ty Snapeovy šílený driáky. A to ještě nemluvím o tom, kolik starostí jsi jim musel připravit.“ Jeho vnitřní hlasy se daly do další rozpravy.

Harry se posadil.„Kdepak je asi chudák Blas? Doufám, že se o tomhle, že jsem ho ztratil, nedoví Jean.“ Zesmutněl. Její přítomnost mu trochu chyběla. „Hlavně doufej, že Smrtijedi neudělali s Blasem krátkej proces. – Hned jakmile mi to dovolí, tak se zaletím podívat k Doupěti, jestli tam nezůstal. Určitě se před nimi někde schoval. Dokáže se o sebe postarat.“ Začal přecházet po pokoji.

„ Jak to, že se ale tam ti Smrtijedi dostali? Vždyť u Dursleyů mám být chráněný. – Chybička se vloudila. Mě by spíš zajímalo, jak jsi zvládnul ty dva útočníky, aniž by jsi o tom věděl.- Já to nebyl. Musel to být někdo jinej.“ Harry si pokoušel vybavit, co se stalo.“ Váza, okno, vrčení. Potom jsem se otočil. Dva stíny. Záblesk. Padám. Vypadla mi hůlka. Otáčím hlavu a tam … Ne, to je blbost. Začíná ti šplouchat na maják, Harry. Sirius je mrtvej, tak už se s tím smiř.“ Řekl nahlas.

Zastavil se. Po šesti dnech spánku se mu nechtělo ležet.Teprve teď si uvědomil, že má celé tělo pokryté zaschlým potem. A také, jaký má strašný hlad a žízeň. Po tom lektvaru (ač si to nerad přiznal) mu bylo opravdu líp, ale zanechal v ústech nepříjemnou chuť.

Rozhodl se dojít do kuchyně a najít něco pořádného k snědku. Ale nejdříve došel do umývárny a pořádně se umyl. Voda příjemně chladila a osvěžovala. Čistě se oblékl (kufr našel pod postelí) a vydal se do kuchyně. Plížil se potichu. Nechtěl, aby někoho vzbudil a už vůbec ne obraz bývalé majitelky. Když procházel kolem závěsu, trochu se mu sevřelo hrdlo. I když ho nenáviděla, byla to přece jen Siriusova matka.

Škvírou prolezl do kuchyně a potichu za sebou zaklepl dveře. Oddechl si. Bylo tam ticho, jen v krbu plápolal oheň. Počítal s tím, že tam nikdo nebude a tak ho o to více překvapilo, když u stolu viděl sedět shrbenou postavu. Poznal hned, že to je Lupin. Hlavu měl položenou na rukách na stole a pravidelně oddechoval. Harry si nemohl nevšimnout, že jeho vlasy ještě více prořídly a prošedivěly.

Jen stál a pozoroval ho. Jak tam seděl v otrhaných šatech, připadal Harrymu jako hromádka neštěstí.Vybavil si jejich poslední rozhovor.

„ Vypadá hrozně. – A ty se divíš? Jestli o tebe měl takový strach, tak toho asi moc nenaspal. – Když o mně měl takovej strach, tak proč se ke mně tak chová? –A jak by se měl chovat? Po tom, co jsi mu řekl? – Já vím, byl jsem hnusnej. Budu se mu muset omluvit.“ – To by jsi měl. A modli se, aby do tý doby, než se k tomu rozhoupeš, nezměnil svoje výhrůžky ve skutečnost a nevzdal se toho opatrovnictví. Kdo by to asi vzal za něj? – Možná paní Weasleyová. Nebo Brumbál. – Nebo třeba Moody nebo Snape. Proč by to nebylo možný?“ Harry zavrtěl hlavou a snažil se na tuhle variantu radši nemyslet.

Zakručelo mu v břiše. Žádné jídlo nikde neviděl, ale na skříni s nádobím stál velký džbán, ve kterém byl vždycky máslový ležák.

Prošel kolem spícího co nejtišeji a natáhl se pro nádobu. „ Tak jen pojď ke mně,“ brblal si pro sebe. „Mám tě.“

„ Neříkal jsem ti, že máš jít do postele?“ Náhlé hromové promluvení Harryho tak vyděsilo, že džbán málem pustil na zem. Zachytil ho na poslední chvíli. „ Neděs mě, Remusi.“

„ Tak říkal jsem ti to nebo ne?“ Lupinův hlas zněl ještě nevrleji než předtím.

„ Jo říkal,“odvětil kluk stejným tónem. „Ale řekl bych, že jedinej, kdo v týhle místnosti potřebuje spát, jsi ty.“ Poznamenal Harry k Lupinovým podlitým očím.

„ Do toho ti nic není. A teď buď tak laskavý a mazej do postele. Nebo…“ Postavil se.

„ A ty buď tak laskavý a přestaň se ke mně chovat tak hnusně.“ Vypálil na něho Harry.

Tohle zabralo. Lupin na něho chvíli zíral a potom se rezignovaně posadil. „ Promiň,“ řekl chabě a složil hlavu do dlaní.

„ Ty promiň.“ Harry se nadechl a sklesle pokračoval. „Promiň, že jsem byl na tebe posledně tak protivnej. Některý věci jsem ti neměl říkal. Nebo je alespoň říci jinak.“ Odmlčel se.          „ Jsem třeba opravdu rád, že jsi mým kmotrem ty. Nikoho jinýho bych nechtěl.“ Jeho společník mlčel. Harry to pochopil jako nezájem o jeho omluvu a proto položil džbán na stůl a vydal se ke dveřím.

„ Nemáš hlad?“ zarazil se a otočil se. Remus za ním koukal dychtivým pohledem. V očích se mu úplně zračila touha se s chlapcem usmířit.

„ Strašnej!“usmál se. Dřív, než se posadil, Lupin mávl hůlkou a už na stole přistával chleba, slanina, vajíčka a spousta dalších věcí, na který se jenom sbíhaly sliny.

Oba se usadili a Harry začal mlčky hodovat. Už dlouho neměl takový hlad a chuť zblajznout všechno, co má na dosah.

„ Tak jak ti je?“začal Remus trochu nervózně.

„ Mě? Skvěle. Už dlouho mi nebylo tak dobře.“Zarazil se. „ Zato ty vypadáš strašně. Neber to osobně.“ Dodal, když k němu kouzelník zvedl své podlité oči. Harry se věnoval svému talíři.

„ Nemohl jsem spát. Měl jsem strach. A byl úplněk.“

„ Kdy?“

„ Včera. Tentokrát se přeměna dostavila jen velmi málo, takže jsem si dneska mohl vzít službu. Jsem vážně rád, že jsi zdravý. A jsi tady. V bezpečí,“ prohrábl chlapci otcovsky vlasy.

„ Původně jsem sem vůbec nechtěl,“ zavrtěl hlavou Harry a zíral do talíře.

„ To chápu. Je to těžký. Ale zvykneš si.“ Lupinův hlas se trochu chvěl.

„ Ty už sis zvyknul?“zvedl oči na svého opatrovníka. Lupin udělal totéž. Chvíli na sebe jen zírali. Potom kouzelník zavrtěl hlavou. „ Ještě úplně ne, ale už to není tak zlý. Jen mi bude chybět.“

„ Mě taky.“ Mlčeli.

„ Ale byl by na tebe rozhodně hrdej, jak si skvěle zvládl ty Smrtijedy.“ Přerušil zakrátko Lupin smutné ticho a usmál se.

„ To jsem ale nemohl být já.“ Harry mu vypověděl vše, od svého odjezdu, až do chvíle, než se probral nahoře v pokoji. „ Takže jsem je nemohl spoutat já. Oni mě omráčili dřív.“ Dokončil.

„ Ale nejspíš jsi to byl ty. Je možný, že ses praštil do hlavy a potom jsi s nima ještě bojoval, jen si to už nepamatuješ. Víš, když tě tam našli, tak jsi měl hůlku u sebe a tak jsme s ní udělali takovej pokus. Prior incantato. Už jsi o tom někdy slyšel?“ Chlapec přikývl. „ A to kouzlo ukázalo, že to byla tvoje hůlka, která je spoutala a jelikož tam nikdo jinej nebyl, tak jsi to musel být zákonitě ty. Teď jsou oba v Azkabanu. Na, tohle je tvoje.“ Podal mu dlouhý dřevěný předmět.

„ Dík.“

„ Nemáš zač. Jsem rád, že ti jí můžu vrátit.“

„ Říkal jsem si, kam se poděla,“Harry si pohrával se svojí hůlkou. „ Ale Ginny odešla spát než jsem se jí stačil zeptat.“

„ To se jí nediv. Nehnula se od tebe od tý doby, co tě přinesli. Starala se o tebe ve dne v noci. To ona tě z toho vykřesala. S pomocí ostatních samozřejmě. Hlavně Snapea.“

„ Hm. Nepamatuju si toho moc, ale ona tam byla pořád. Potom tam byl ještě Ron, ale jinak si nepamatuju nikoho. Kdo tu vůbec všechno je?“

„ Jsou tu ty dva. Molly, Bill, Artur je na ministerstvu, Percy taky. Charlie se vrátí snad zítra, dvojčata jsou v tom svým obchodě. Brumbál a Snape tu byli do včerejška,“svraštil obličej jak si snažil vybavit, kde kdo je. „Potom tu je Moody. Je tu Kopál, Tonksová, Dóže, Tobolka. Ne, ten odešel. Mundungus zas šel někam něco krást. Takže už asi nikdo. Všichni jsou někde za prací. Ale neboj, užiješ si dost, za dva dny je rada. Takže nás tu bude víc než ti bude milé.“

„ A Hermiona?“ vyptával se Harry.

„ Ta je u rodičů. Měla by taky ale přijet někdy na začátku srpna.“ Lupin oběma nalil hrnek Máslového ležáku . „ Takže, Harry,“zvedl číši. „ Na tvoje zdraví.“

„ Na Siriuse,“ připil Harry. Potom zase nějakou dobu seděli v tichosti a jedli.

„ Co Voldemort?“zeptal se, i když odpověď nejspíš znal.

„ Nic zajímavýho. Celý kouzelnický svět už ví, že je zpátky a tak se stáhnul. Jen mu nějak moc záleží na tom, aby tě dostal. I přes všechnu bezpečnost se mu to málem podařilo, ale ty jsi to naštěstí zvládnul. Část armády má v Azkabanu a marně se tě snaží dostat. Což jsou docela dobré zprávy. My se teď musíme snažit, aby nedostal tebe ani svoji armádu zpátky. To je hlavní.“ Lupin se napil a Harry mlčel. Zíral do svého poháru a přemýšlel. Potom se zhluboka nadechl.

„ Remusi,“začal nervózně. „ Ty jsi teďka můj zástupce, že jo?“

„ Ano.“

„ A brzy tu bude rada Fénixova řádu.“

„ Ano. Proč?“

„Chtěl jsem…Chtěl jsem tě o… něco poprosit,“ vykoktal.

„ Řekni. O cokoli.“ Usmál se na něho Náměsíčník.

„ Ale nebudeš se na mě zlobit.“

„ Proč bych měl?“

Harry se zvedl.„ Chci se stát členem Fénixova řádu,“řekl odhodlaně. Mlčky si hleděli do očí. Úsměv se z Lupinovy tváře vytratil pryč.

„ To nejde, Harry,“ odvětil zakrátko klidně a sklopil zrak.

„ Proč?“

„ Nejsi plnoletý.“

„ A možná ani nikdy nebudu,“ vypálil na svého poručníka a ten na něho opět pohlédl. „Nesnaž se mi nalhat, že nevíš o té věštbě.“ Remus si zabořil ruce do vlasů a zíral do stolu.
„ Nejde to. Fred a George taky chtěli do Řádu a nemohli jsme je přijmout.“

„ Fred a George nepřežili pět setkání s Voldemortem,“upozornil Harry sedícího. „ Já ano.“

Lupin stále zíral do stolu. „ Řád má svoje pravidla Harry,“ začal pevným hlasem a zvedl oči k chlapci. „A nemůžeme…“hlas se mu zlomil. Odhodlaný pohled v očích jeho svěřence mu nedovolil pokračovat. Zabořil hlavu do dlaní. „ Nejde to, Harry, nejde. Nechtěj to po mně.“ Hlas se mu třásl. „ Proč to tolik chceš?“

„ Kvůli Voldemortovi, kvůli sobě…Kvůli Siriusovi a tátovi. Určitě by si to přáli.“

„ Nechtěli by, aby jsi um….“opět se mu zlomil hlas.

„ Stejně mě to čeká.“ Harry se naklonil blíž k Remusovi a tiše pokračoval. „ Když jsi byl u mě, říkal jsi mi, že jednou se budu muset rozhodnout, jestli chci zůstat sedět v bezpečí nebo jít do boje, ze kterýho není možná návratu. A jestli to má znamenat, že se stanu nebo nestanu členem Řádu, tak JÁ …už jsem se rozhodl.“ Odmlčel se. „ A jestli to má znamenat, že dopadnu jako táta a Sirius… tak ať,“ Už jenom šeptal. „ Já jen nechci zůstat sedět se založenýma rukama a nechat ostatní za sebe umírat.“ Jeho společník se ani nepohnul. Jen mlčel.

Harry pomalu pokračoval. „Sirius ani táta by si určitě přáli, abych to udělal. Nechtěli by, aby ze mě byl srab zalezlý někde v bezpečí a nechávající svoje přátelé na pospas. Víš to. Znal jsi je líp než já. A já chci být alespoň trochu jako oni. Slib mi, že se o to alespoň pokusíš.“ Naléhal na Lupina.

Ten zvedl na Harryho svoji tvář. Oči měl zarudlé a po tvářích mu stékaly slzy.
Chlapec kousek couvl. S tímhle rozhodně nepočítal a vidět Remuse brečet nebylo rozhodně nic příjemného.

„ Prosím, slib mi to. Kvůli nim.“

Hleděli si do očí. Lupinovi stékala jedna slza za druhou a Harry k tomu neměl daleko.
„ Slibuju.“ Vypravil ze sebe skoro neslyšně.

„ Děkuju.“

Harry přešel přes kuchyň a nalil si další Máslový ležák. Dlouho ani jeden nic neřekl.
„ Asi by ses měl jít vyspat, Remusi. O mně už se bát nemusíš. Ostatní by určitě nepotěšilo, kdyby tě takhle viděli.“

„ Mám hlídku,“ odvětil Lupin stále chabě a s hlavou v dlaních. Zřejmě si stále vyčítal svůj neuvážený slib.

„ Já to tu ohlídám. Stejně se mi po těch šesti dnech nechce spát.“ K Harryho velkému překvapení se kouzelník zvedl a bez dalšího slova opustil místnost.

Harry si sedl ke stolu. Zůstal sám…

- by Blesk-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA