49. kapitola - Šťastné a veselé? - 1. část
Říká se, že když chcete na chvíli zastavit a trochu si vychutnat život, čas utíká ještě rychleji než obvykle. Přesně tak to připadalo i Harrymu.
S Ewelin si připadal jako v sedmém nebi a trávil s ní každou chvíli, kdy to jen bylo možné, i když se to mnohým jejím nápadníkům nezamlouvalo. A někteří to dávali docela dost najevo.
„ Kdo si myslíš, že jseš? Přitáhneš si kdoví odkud a jen tak mírnix týrnix jí poblázníš hlavu?! Tak na to zapomeň! Ewelin je moje, tak od ní koukej dát ty svoje hnusný pracky pryč!“
„ Tvoje? Nevidím, že bys jí měl podepsanou!“ vytrhl se mu Harry ze sevření a se vztyčenou hlavou odkráčel pryč. Nehodlal se s těma ignorantama bavit. Ewelin chodila s ním a hodlal si ji ubránit. A že mu ta obrana dávala docela zabrat. Netýkalo se to totiž jen jejích nápadníků, ale z počátku taky Siriuse.
Nejdřív se Harry totiž docela snažil o to, aby jejich vztah zůstal v utajení, protože se chtěl vyhnout Siriusovým rejpavým poznámkám a narážkám. Bohužel.... to nějak...ehm.... nevyšlo...
„ A kdo za to může? No? Kdo? No jen se přihlas? No ty! Neotáčej se, s tebou mluvím! Jasně, že ty! Nikdo jiný tu není? Nikdo není tak blbej, aby se sám přiznal! – Já nic, já jsem v tom nevinně... – Jo tak nevinně?! Nevinnej jak ledovec nad vrakem Titaniku, co?“
„ Kdes byl?“ nadhodil Sirius, když se jeho kmotřenec vrátil z další procházky – jdu ven, nevím kam, a ani nevím, kdy se vrátím.
„ Nikde, jen tak venku,“ pokrčil rameny.
„ Aha,“ kývl Sirius chápavě a pak se k němu opět otočil. „ Jo, Harry, chtěl jsem tě jen požádat.“
„ Hm?“
„ Mohl bys říct Ewelin, aby změnila rtěnku? Tahle barva ti moc nesluší,“ nadhodil zcela nezaujatě a Harry si automaticky rukávem otřel rty. „ Sakra, já myslel, že Ewelin se nemaluje...“ napadlo ho, ale...
Sirius nasadil jen vítězný úšklebek. „ Dva nula pro mě...“
„ Siriusi, tohle byla podpásovka!“
„ Ale vyplatila se.“
Harrymu to vlastně moc nevadilo. Na jednu stranu byl rád, že už to nemusí tutlat, ale bylo mu jasné, že si bude muset připravit pořádné kvantum úsečných odpovědí, aby mohl Siriuse pěkně setřít, protože ty jeho narážky, když šel za Ewelin, typu – „ústní i tělesný cvičení je velmi důležitý, ale náročný, tak to radši moc nepřeháněj, ať se nám nezraníš“ – by si nějakýho pořádnýho stěra zasloužily.
Harry také dál pokračoval ve všech cvičeních a trénování jako dosud. Kouzla, která se učil, byla stále těžší a náročnější a to jak na schopnosti a soustředění, tak na tělesnou sílu. Už několikrát se mu stalo, že po použití kletby mu celým tělem projela neskutečná křeč a on měl pocit, jakoby z něho někdo vysával všechnu energii. Párkrát se mu stalo, že zůstal pět hodin jen tak bez hnutí ležet jako mrtvola a za pomoci Jean a Siriuse se z toho pokoušel nějak dostat.
Ještě větší prekérnější situace nastala, když se takhle se Siriusem jednou vyřídili navzájem a když je Jean našla oba polomrtvé, vůbec nevěděla, co má dělat, protože nevěděla, jakou na sebe použili kletbu.
Harryho výmluvnost pak dostávala pořádně zabrat, když se z toho vymlouval Ewelin a jediné ponaučení, které z toho plynulo, bylo, že jeho fyzické trénování má rozhodně ještě své místo.
Další věc, kterou ho také začaly učit, bylo přemísťování.
„ No, Siriusi, myslím, že tohle je na tobě! Přeci jen… už jsi v přemísťování trochu zkušenější.“
„ Trochu zkušenější,“ nadhodil Harry směrem k ženě. „ Vždyť ty se vůbec neumíš přemísťovat.“
„ Už umím. Od října mám zkoušky i povolení,“ ušklíbla se a pyšně vypjala a hruď.
„ Fakt? To máš dobrý, ale…“ zarazil se. „ Jak já udělám zkoušky? Nemůžu přeci jít na ministerstvo a bez povolení se přemísťovat nemůžu!“
„ Povolení nech na mě,“ mávla rukou. „ Tak se čiňte, pánové. A ať neskončíte někde na Sibiři,“ dodala a odešla pryč.
„ Tak, Harry, jdeme na to... přemísťování není v zásadě nic složitého, jde jen o to se plně soustředit. Bez soustředění to nejde. Fajn, zavři oči... pokus se přestat myslet na cokoli kolem a soustřeď se jen a pouze na svoje tělo. Abys věděl, kde máš ruce, kde máš nohy, záda, břicho, hlavu, všechno...“
„ To snad vím i tak, ne?“ otočil se na něho Harry.
„ No, nemysli si, ono to není tak jednoduchý. Když si sám sebe nebudeš pořádně uvědomovat, tak se přemístíš a místo zad budeš mít třeba jen velkou díru nebo místo nohou budeš mít ruce a podobně. Tak šup... zavři oči a soustřeď se.“
Harry poslechl.
„ Vyčisti si hlavu.... snaž se nemyslet („ To nebude moc velkej problém.“)... vnímej jen svoje tělo... představ si místo před tebou... asi metr před sebou... vybav si ho a soustřeď se jenom na to místo... to místo, kam se chceš přemístit... vnímej svoje tělo a snaž se na to místo posunout... nepoužívej svaly... ne, nohama ne... nedělej kroky, to nechci... používej celé tělo... jen ho tam přemísti... představ si, že jsi figurka s kterou někdo posune na šachovnici...“
Sirius chodil tiše kolem a dával mu instrukce, zatímco Harry se snažil vyčistit si hlavu a donutit svoje tělo k pohybu. Měl pocit, že to je blbost, to se mu přeci nikdy nemůže povést, ale zkoušel to. Náhle se začal pomalu pohybovat dopředu. Vůbec u toho nepoužíval nohy, ty se ani nehnuly, ale on si byl jistý, že se posouvá kupředu, kousek po kousku a potom otevřel oči a... spadnul na hubu.
„ Au!“
„ Přesně jsem tušil, že tohle na poprvé uděláš,“ řekl mu kmotr vážně a pomohl mu na nohy. „ Víš, kde jsi udělal chybu? Ty ses soustředil na to, abys nehnul nohama, ale dostal se dopředu. To nesmíš. Pak přepadneš. Musíš se soustředit, abys svoje celý tělo dostal dopředu. Vstávej, zkusíme to znovu a kašli na nohy a zkus to hlavou...“
„ Cože? – Že máš myslet hlavou a ne kolenem!“
„ Uklidni se... soustřeď se... koncentruj se... představ si svůj cíl... soustřeď se na posun svého těla... soustřeď se... nespěchej...“
Harry se soustředil. Ze všech sil se snažil donutit své tělo k pohybu, až mu na čele vyvstaly pulsující žilky.
„ Uvolni se, jsi strašně napnutej, klid,“ Sirius mu sáhl na ramena a mnul je, dokud se chlapec neuvolnil.
Uvolnit se, vyčistit si hlavu. Dokázal si uspořádat myšlenky, to ho Snape naučil docela dobře, ale donutit mysl, aby pohnula tělem?
Náhle se opět dostavil ten zvláštní pocit, jakoby s ním někdo kýval, přestože se ani nepohnul a on věděl, že to je jeho chvíle.
„ Pohnout dopředu!“ rozkázal si a k jeho překvapení se skutečně pohnul o kus dopředu, aniž by hnul nohama. Dokázal to! Přemístil se!
„ Harry! Harry! Co ti je?“
Chlapec se otočil a zjistil, že jeho tělo leží na zemi úplně nehybné. Dokázal posunout, ale pouze svou mysl. Protočil oči v sloup a rychle vklouzl do svého těla.
„ Harry!“
„ Dobrý, dobrý, jsem v pořádku,“ klidnil kmotra, když se konečně posadil.
„ Cos prováděl?“
„ Nic. Jen jsem přemístil mysl, ale bez těla.“
Sirius na něho chvíli koukal a přemýšlel. „ Myslel jsem, že to půjde, ale nenapadlo mě, že to dokážeš tak brzo. Jak se zdá, tak pro tebe tohle přemisťování bude snazší než to normální.“
„ Asi jo. Když přikážu mysli, aby se přemístila, tak se přemístí, ale sama.“
Kmotr kývl. „ Dobře, ale tím pádem se nejprve musíš pořádně naučit ovládat ty svoje schopnosti, abys dokázal udržet mysl i tělo spojený. Tak vstávat!“
Musel se naučit soustředit... musel se naučit za jakýchkoliv okolností oddělit mysl od těla a naopak... musel se naučit přemisťovat tělo... přemisťovat mysl... a potom i tělo za myslí. To poslední bylo nejnáročnější, nejvíce vysilující, ale také nejužitečnější. Dokázal teď v klidu dojít až do vesnice a počkat na Ewelin, i když si jeho tělo v klidu leželo v pokoji a pak ho přemístit k sobě. Musel si sice dávat pozor, aby ho nikdo neviděl a rozhodně to nebylo nic příjemného, protože každé přemístění těla byla jako ráda od boxéra, ale líbilo se mu to.
Během svého výcviku se taky zeptal na několik věcí, které mu už dlouho vrtaly hlavou. První věc, na kterou se zeptal, byla – co to Jean dělala se Snapem, když si hleděli do očí.
„ To je způsob komunikace založenej na Nitrozpytu a Nitroobraně.“
„ Ty dvě věci se přeci vzájemně vyrušej.“
„ Tak trochu,“ připustila. „ Představ si, že se ti třeba podívám do hlavy a ty, abych se ti tam nehrabala, tak si před myslí uděláš bariéru z Nitroobrany. Ale pokud umíš tu Nitroobranu dokonale, tak ji můžeš udělat trošku dál a nechat mi nějaký myšlenky, který chceš, abych před tou bariérou viděla. Třeba – Jdi do hajzlu a nehrabej se mi v hlavě. – Já si tyhle myšlenky přečtu, ale dál už mě nepustíš. To je vlastně všechno,“ pokrčila rameny.
„ Takže vy si vlastně jen čtete myšlenky, který vám ten druhý ukáže.“
„ Přesně tak. Je to užitečný, ale docela náročný.“
„ A ještě se chci zeptat, proč jsem s tebou měl občas takový ty divný spojení, že jsem slyšel, co komu říkáš a tak?“
„ Jo, ty myslíš tohle,“ znejistěla. „ Sirius mi říkal, že ses o něčem takovým zmínil... No, víš, Harry... vzpomínáš, jak jsi byl zasvěcen do Řádu a mě sis vybral jako opatrovníka?“ Kývl. „ Tím, že do toho lektvaru byla dána jak tvoje tak i moje krev, tak to mělo způsobit to, že jsem JÁ měla být schopná se napojit na tvoje myšlenky a zjistit tak, kde jsi a co děláš.“
„ To je normální lezení do soukromí!“ zamračil se.
„ Jo, je, ale bylo to pro tvoji ochranu. Jenže se to nějak zvoralo, takže mě stálo hodně úsilí se s tebou spojit, zatímco ty ses mohl i nevědomě napojit na mě a všechno tak slyšet,“ pokrčila rameny.
„ Chybička se vloudí. Ale přestalo to působit, jakmile jsi dosáhnul sedmnácti,“ dodala.
„ Tak tomu říkám super novinky.“
Říjen se pomalu přehoupl v listopad, listopad v prosinec, napadl první sníh, Sirius se začal snažit o první krůčky (lezení nějak úplně přeskočil) a Vánoce se začaly kvapem blížit.
„ ... jenže potom se na to přišlo. A když to Brumbál zjistil, že to jsme my, tak na něm bylo úplně vidět, že má chuť se začít smát a taky... nemůžeš, lezeš do šachu...“ upozornil ho kmotr, když hráli svou odpolední partičku šachů pro dopoledni plném kleteb, modřin a škrábanců.
„ Sakra,“ zaklel Harry a promýšlel další tah.
„ ... no a...jo... Jenže mu bylo jasný, že za to, co jsme provedli nás asi těžko může pochválit, zvlášť, když tam byla i McGonagallová a my jí tam udělali takovou paseku a tak...“
„ NEŠEL BY MI NĚKDO POMOCT?!“ ozvalo se z chodby a oba se vydali za křičícím hlasem.
V předsíni stála Jean, která se prohýbala pod obrovskými balíky a taškami, zasněžená od hlavy až k patě a vypadala tak trochu jako Santa Claus.
„ Ježíši, Jean, netušil jsem, že ty vánoční nákupy budeš brát tak vážně,“ zděsil se Sirius a sebral jí krabice, pod kterými mu ihned poklesly kolena. „ Kruci! Co to je? Cihly?“
„ Neremcej, já to táhla sama celou cestu!“ zchladila ho a konečně mohla položit všechny ty všemožné tašky a balíky. Oba dva totiž rezolutně odmítli jakékoliv další nákupy i přes žádosti i vyhrožování.
„ Tohle je od maminky,“ prohlásila a ukázala na obrovské krabice, které Sirius právě položil na stůl a začal zkoumat jejich obsah.
„ Tak to si nechám líbit,“ rozzářil se Sirius jako měsíček nad krabicí přeplněnou vánočním cukrovím a slastně si strčil do pusy velkou kokosovou kuličku. „ Mňam! Vyřiď paní mámě můj nejvyšší obdiv.“
Bylo to opravdu vynikající a ani jeden z nich si nemohl odpustit, aby od každého druhu neochutnali. Žena jim to však brzo zatrhla a pod výhrůžkou nějaké ošklivé kletby krabice odnesla pryč. Naštěstí byla tak laskavá a jednu plnou mísu jim přinesla na „ochutnání“.
Po ochutnávce se jen zaprášilo.
Sirius několikrát spokojeně zamlaskal. „ Ještě bych něco vokoštnul,“ zatvářil se šibalsky a s prázdnou mísou se odplížil pryč. Netrvalo dlouho a byl zpátky... i s nášupem!
Kmotr Harrymu vyprávěl všechny možné i nemožné zážitky, které zažil s jeho rodiči, oba ujídali cukroví a když „náhodou“ došlo, skočili si pro další... a další... a další...
„ A mám toho dost!“ rozlehlo se náhle pokojem až oba nadskočili a rozházely všechny figurky.
„ Zatraceně kluci, pokud vám to nevadí, tak už jste sežrali pátou mísu cukroví! Jste nenažraný jak australský kobylky!“ rozčilovala se.
„ Já myslel, žes to nabrala pro nás,“ ozval se Sirius.
„ Tu první jo, ale ne těch zbylejch pět! Od týhle chvíle jsou všechny krabice s cukrovím pod elektrickým proudem!“ řekla a zmizela naštvaně v kuchyni.
„ A máme po ptákách,“ zamračil se Harry.
„ A máme po cukroví...“ zabručel kmotr.
„ My se někam chystáme?“ zeptal se Sirius se zívnutím, když ráno přišli do kuchyně a na stole leželo jídlo jako na dlouhou cestu.
„ Já ne, ale vy jo,“ usmála se na něho Jean a lehce ho políbila. „ Napadlo mě, že byste si s Harrym mohli udělat takovej menší výlet po okolí. Určitě by vám to oběma prospělo.“
„ To nebude myslím nutný,“ zabručel líně.
„ Nutný to není, ale dneska vás tu nechci minimálně do poledne ani jednoho vidět.“
„ To je trest? Co jsme udělali?“ nasadil Sirius svoje nevinný oči a přitáhl jí k sobě.
„ Nic, jen si to tu chci před svátkama pořádně uklidit a navařit a nechci, aby se mi do toho pletli nějaký kobylky,“ ušklíbla se.
„ Takže nás vyhazuješ?“ nadhodil klidně a vzal jí lehce kolem pasu. „ A nedostali bychom nějakou výjimku? Snížení trestu? My budem hodný.“
„ Fajn. Můžete mi pomoct s úklidem,“ řekla a políbila ho.
Sirius jí polibek opětoval a pak se odtáhl. „ OK, Harry běž se oblíknout, za chvíli vyrážíme.“
A vyrazili!
Sníh jim jemně křupal pod botama, když se prodírali nově napadlou závějí a šlapali směrem nahoru na kopec, odkud byl naprosto fenomenální výhled na celé město pod nimi.
Většinu cesty strávili hovorem o Jamesovi a Pobertech, o Řádu, o době, kterou Sirius strávil jako Blas a o tom, co hodlali dělat dál.
„ Já? V budoucnosti?“ zopakoval Harry kmotrovu otázku a nějakou dobu přemýšlel. „ Nevím. Nějak nechci... plánovat,“ dostal ze sebe.
Sirius kývl. „ Bojíš se?“
„ A ty se divíš?“
„ Ne. Nedivím,“ řekl klidně a zahleděl se kamsi do údolí. Drahnou chvíli jen pozorovali paprsky odrážející se na umrzlých vločkách a mlčeli. Pak náhle Sirius sáhl do kapsy a vytáhl malou sametovou krabičku, otevřel ji a podal kmotřenci. „ Myslíš, že se jí bude líbit?“
Harrymu došla slova a oči vylezly z důlků . V krabičce se leskl drobný zlatý prstýnek z dvoubarevného zlata pokrytý mělkými pravidelnými rýhami jako vlny a malým bílým kamínkem uprostřed.
„ Siriusi...“ vydechl Harry. „ Je nádhernej,“ vydechl.
„ Harry, brzdi. Ten není pro tebe! Myslím, že Sirius chce za manželku spíš Jean a ne tebe! – Na to bych vážně nepřišel! – Uf, už jsem se lekl!“
„ Líbí?“ vydechl Sirius a schoval šperk opět k sobě. „ To jsem rád.“
„ Ty si jí chceš vzít?“
„ No... tak... napadlo mě, že... že když už spolu máme dítě a žijem spolu, tak... myslíš, že je to blbý?“ zatvářil se náhle úplně vystrašeně.
„ Ne! Ne, to vůbec ne, jen... nějak... zaskočil jsi mě. Myslel jsem, že na ženění moc nejsi. Myslím, že bude ráda. A svatba ať je co nejdřív! A kdy se jí chceš vůbec zeptat?“ vyzvídal.
„ Nevím, až na to bude nějaká vhodná chvíle. A do tý doby ani slovo, jasný?“ varoval ho.
„ Mlčím jako hrob!“ zatvářil se Harry svatouškovsky. („ Už ti chybí jen ta svatozář.“)
Spořádali všechny obložené sendviče, vypili horký čaj se sušenkami a vydali se opět k domovu, aniž by věděli, že je tam čeká menší překvápko.
„... ježíši, to jste vážně udělali?“ zasmál se Harry, když se blížili domů a Sirius mu právě dovyprávěl, jak jednou pod McGonagallovou při hodině proměnili židli v divočáka a ten s ní začal běhat po celý třídě a nechtěl se zastavit.
„ A to vám za to nic neudělala?“
„ No... ona nikdy nepřišla na to, že jsme to byli my. Půjčili jsme si totiž její hůlku a...“
„ Vy jste...“ začal se Harry smát, ale nedořekl.
Z jejich domu se totiž náhle ozval zoufalý křik a rána jakoby v domě někdo použil kouzlo a rozmlátil při tom všechno nádobí v dosahu.
„ Jean!“ vykřikl Sirius vyděšeně a okamžitě vypálil do domu jako kulka. Harry chtěl běžet za ním, ale k jeho smůle se mu batoh zachytil o sloupek od plotu, kolem kterého právě procházeli.
„ Zatraceně!“ zaklel a prudce sebou trhl, aby se uvolnil. Ucítil slabou bolest a něco se přetrhlo. Nebyl si jistý, jestli to byla látka, kůže nebo přezka od batohu, ale na tom mu v tuhle chvíli nezáleželo. Rány vycházející z domu byly totiž stále víc a víc silnější.
Jakmile se přiřítil do chodby, akorát zahlédl, jak nějaké kouzlo odhodilo Siriuse skrz dveře do obývacího pokoje a mrštilo s ním o podlahu. („ Kouzelník? Tady? Smrtijedi!“)
Kuchyně byla v dezolátním stavu, nádobí a střepy všude po zemi, stůl převrhnutý, židle zničené a Jean se krčila v rohu u skříně. Celým domem se také rozléhal zoufalý dětský pláč. Ten však byl přehlušen ještě jedním a ještě zoufalejším....
„ Jak jsi to mohla udělat, já ti věřil! Proč?“ ozval se povědomý hlas a hned na to vyletěla další kletba a vteřinu na to, zela půl stopy od Jeaniny hlavy obrovská díra do zdi a všude kolem létaly kusy omítky. „ Věřil jsem ti! VĚŘIL!“
Harry na chvíli ztratil řeč. Teprve teď poznal, kdo je původcem toho všeho.
„ Remusi!“ dostal ze sebe slabě.
„ Zabila jsi ho! Proč? Proč jeho?“ Další kletba.
PRÁSK!
„ Teď zaplatíš. Avada...“
„ Remusi, NE!“ zařval Harry z plných plic, aby nějak zabránil tomu, co se vlkodlak snažil udělat. Muž se na něho naštvaně otočil a už se rozpřahoval, že na něj vyšle nějakou kletbu...
„ To jsem já, Harry!“ křikl na něho zoufale, protože mu bylo jasné, že ho Remus nejspíš kvůli jeho změně nemůže poznat. Vůbec by se nedivil, kdyby ho muž taktéž poslal přímo k zemi a věděl, že k tomu Remus nemá daleko.
Muž mu z počátku nejspíš opravdu vůbec nevěřil, ale v další chvíli úplně ztuhl. Stáli s Harrym tváří v tvář a oba si nevěřícně prohlíželi toho druhého.
Harry nemohl uvěřit vlastním očím. To, co před ním stálo, přeci nemohl být Remus. Byl úplně bledý, tváře měl povadlé a pod očima obrovské kruhy. Hábit na něm visel jako snad ještě nikdy dřív a vlasy měl šedivější než si pamatoval. A oči... prázdné a přesto plné šílenství.
Ruka s hůlkou mu ve vzduchu úplně zmrtvěla, jakoby snad viděl ducha. („No, on ho vlastně vidí.“)
„ Harry?“ vydechl neslyšně. Nemohl tomu uvěřit, to nemohla být pravda.
„ Jo, Remusi, jsem to já... ehm... dej tu hůlku dolů, ano?“ řekl chlapec klidně a udělal k němu pomalé dva kroky.
„ Harry...!“
„ Remusi, tu hůlku, prosím!“ snažil se ho Harry zklidnit, protože si nebyl jistý, co od muže může čekat. V očích se mu totiž stále odrážel slabý lesk šílenství. Pomalu, krok za krokem šel k němu a když byl dostatečně blízko, snížil mu hůlku k zemi. Kdyby totiž Remuse třeba napadlo, že je jen přestrojený Smrtijed, nemuselo by to dopadnout dobře.
„ Harry,“ vydechl Remus a po tvářích se mu skutálelo několik slz. „ Já myslel, že jsi...že jsi... že ona...!“
„ Ne, jsem to já, Remusi. Jsem živý! Byla to kamufláž. Nic víc... jen kamufláž...“ ujistil ho.
„ Harry,“ muž ho popadl kolem krku a pevně ho k sobě přitiskl. V další chvíli se mu však podlomily nohy, jakoby na něj náhle dopadlo všechno vyčerpání a Harry se pod jeho vahou málem sesypal. Rychle popadl nejbližší obstojnou židli a Remuse na něj posadil. Ten se ho však stále nehodlal pustit a brečet mu do bundy. Harrymu nezbývalo než ho držet a tišit jeho vzlyky.
„ To bude dobrý, Reme... dobrý...“
Sirius se mezitím dobelhal do kuchyně a když viděl, že nebezpečí už nehrozí, rychle se sehnul k ženě, která se stále krčila v rohu.
„ Jsi v pořádku?“ zeptal se s obavami. Jen roztřeseně přikývla. Chvěla se po celém těle a kromě mnoha modřin a škrábanců byla bílá jako stěna. Celým domem se opět rozlehl dětský pláč. Jean se chtěla zvednout, ale nedokázala to, nohy jí vypověděly službu.
„ Zůstaň sedět. Já tam dojdu,“ řekl Sirius, ale Harry si všiml, že nedopadá na jednu nohu. Zpod kalhot vytékal pramínek krve a celá nohavice byla dost prosáklá. Nevypadalo to moc hezky.
„ Počkej, já tam dojdu,“ řekl kmotrovi a potom se podíval na Remuse, který se začínal uklidňovat.
„ Remusi, teď mě musíš pustit,“ řekl mu a vyvlékl se z jeho sevření.
„ Kdo to křičí?“ zeptal se vlkodlak dezorientovaně. „ To je Sirius?“
„ Hádej!“ zavrčel Harryho kmotr nevrle a opřel se o židli, aby nespadl.
„ Nemusíš bejt na mě tak nabroušenej! Já jsem…“ ohradil se vlkodlak a pokoušel se vstát, aby se mohl bývalému spolužákovi podívat do očí.
„ Málem jsi nás oba zabil!“ zavrčel uprchlý trestanec.
„ Nic jinýho byste si ani nezasloužili!“ bránil se druhý kouzelník naštvaně. „ To, co jste udělali, bylo...“
„ Neměli jsme na vybranou!“
„ Nechte toho!!!“ zarazil je Harry naštvaně. To, o co v tuhle chvíli nejmíň stál, byly hádky. Oba muži se na něj nechápavě podívali. „ Myslím, že vy tři si navzájem nemáte co vyčítat!“ zchladil je a bez dalšího slova se vydal nahoru za Prckem.
„ To snad není možný,“ vydechl Remus nevěřícně pár hodin na to, když po velkém „úklidu“, seděli u stolu a Sirius s Jean mu právě vypovídali, co se stalo a jak. Nad polovinou věcí jen kroutil hlavou a upíjel silný čaj. V místnosti se rozhostilo ticho, přerušované jen Prckovým žvatláním.
„ Nedokážu uvěřit, že jste to vážně udělali,“ ozval se Remus a promnul si unavené oči. „ Uvědomujete si vůbec, co to v celým kouzelnickým světě udělalo za paseku? Mysleli jste vůbec na to, jak budou reagovat ostatní? Molly, Ginny i Hermiona se z toho sesypaly a Ron…“
„ Jak je jim?“ přerušil ho Harry. Cítil se za to taky zodpovědný a chtěl věděl, jak na tom jsou.
Muž se uklidnil a jen pokrčil rameny. „ Z nejhoršího už se vzpamatovaly, ale stejně to pořád bolí. Všechny… ani já jsem se z toho ještě nevzpamatoval! A to tu s tebou už nějakou tu chvíli sedím! Jste parchanti, jestli chcete znát můj názor! Normální parchanti! Způsobujete jen bolest! Alespoň nám jste to mohli říct!“ zavrčel.
Harry čekal, že oba dospělí se začnou hájit, ale k jeho překvapení oba sklopili hlavy a mlčeli.
„ Co brácha?“ zeptala se žena po chvíli nejistě.
„ Severus? Nic moc. Zatím tě brání dobře. Brumbál ho podrobil všema zkouškama a ani u jedný neprozradil, kde žiješ. Sem jsem se dostal jen díky hledání a shánění tvých záznamů. Nemusíš se bát, Severus tě nevyzradil.“
„ Ani nemohl. Neví, kde bydlím, upravila jsem mu paměť,“ hlesla. „ Ale nenapadlo by mě, že kvůli mě bude muset tak trpět.“
„ Takže on o tomhle neví?“ zeptal se Remus nevěřícně.
Zavrtěla hlavou. „ Viděla jsem ho asi dvakrát na schůzkách. Snažil se mě chytit, ale vždycky jsem utekla. Nemá s tímhle nic společnýho.“
Dlouhou dobu nikdo nic neřekl.
„ Hodně lidí si myslelo, že díky Harrymu tohle všechno skončí a teď....“ nadhodil Remus. „ Polovina kouzelnických rodin se odstěhovala ze země. Skoro nikdo už nevěří, že teď dokážeme Voldemorta porazit. Všichni se sice snaží jak to jde, ale síla nás hodně rychle opouští, Voldemort si začíná být až příliš jistý svým vítězstvím.“
„ Neslyšela jsem, že by byly nějaké obrovské útoky,“ nakrčila Jean čelo.
„ Obrovský zase ne, ale... Smrtijedi se chovaj divně a jsou hodně přidrzlí, ale na druhou stranu zase ne tak, jak bych to od nich v této situaci čekal. Něco chystaj, něco velkýho. Poslední ránu...“
„ Ministerstvo?“ zeptal se Harry.
„ Je to možný. Možná se pokusí zabít ministryni nebo ji dostat na svou stranu, ale Ministerstvo je teď chráněno lépe než palác královny.“
„ Bradavice?“
„ Do Bradavic se nedostanou,“ zavrtěl hlavou Sirius. „ Na to jsou až moc dobře chráněný.“
„ A kdyby jo? Ty ses tam taky dostal.“
„ Brumbál nedopustí, aby škola padla. Jedině přes jeho mrtvolu... jestli padne Brumbál, padnou i Bradavice... jestli padnou Bradavice... jediný místo, který je stále považováno za naprosto bezpečný.... tak si budeme moct jít kopat hrobeček,“ řekl Sirius a upil čaje.
„ A Brumbál k tomu nemá daleko. Svět se mu zhroutil, po tom, cos „umřel“. Dával do tebe všechny naděje. Nevypadá to s ním dobře,“ řekl Remus smutně a pak se podíval na chlapce. Ten však mlčel.
„ Divím se ti, Harry,“ řekl mu příkře. „Víš, jak ti bylo, když Sirius umřel, ale stejně jsi přistoupil na stejnou hru.... Divím se ti! Myslel jsem, že přátelství pro tebe znamená víc.“
Harry se zvedl ze židle. „ Myslíš, že je to pro mě snadný?!“ zavrčel a s prásknutím dveří rychle opustil místnost.
„ Harry, co je s tebou?“ zeptala se Ewelin smutně, když po svém příteli hodila už druhou sněhovou kouli a on se ani nepohnul. To nebylo normální. Byly spolu venku už nějakou chvíli, smrákalo se a on stále jen zíral do země a mlčel. „ Stalo se něco?“ objala ho zezadu kolem krku a lehce políbila.
„ Ne, nic,“ zavrtěl hlavou a vyloudil ze sebe úsměv. „ Nic, jen jsem se zamyslel.“
„ Když se zamyslíš, tak nevypadáš, jakoby ti umřel domácí mazlíček. Co se stalo?“
„ Vážně nic.“
„ Mě to můžeš říct!“ naléhala dál.
„ Říct jí to. Říct jí pravdu. Říct jí všechno o kouzlech, o jeho světě, o Voldemortovi, o věštbě, o Vyvoleném... říct jí všechno o něm... Jak bude reagovat? Bude mi věřit? Pochopí to? Vyděsí se? Uteče? Opustí mě? Kéž bych to věděl! – Kdybys všechno věděl, svět by byl moc jednoduchej. – Trochu jednoduchosti by se občas docela hodilo. Ještě jsem nezažil, jaký to je. – A asi ani nezažiješ. Prostě to riskni. – Risknout? A ztratit ji? Zrovna teď, když je nám spolu tak krásně? Proč zrovna teď? – A kdy jí to chceš říct jindy, když ne teď? Po svatbě? – Nikdo neříká, že si ji chci vzít! – Ale ta možnost tu je... Dělej, jak myslíš, ale pamatuj taky na to, jaký to může mít následky.“
„ Následky...“
„ Cože?“ nechápala Ewelin.
„ Ale nic, vůbec nic,“ usmál se na ni. „ Jen jsem si říkal, že bys měla začít nést následky za ty dvě sněhový koule,“ zasmál se v další chvíli oba dva s výkřikem zmizeli kdesi v závěji.
Když se potom celý promočený vracel domů pěšinou, měl hlavu docela jasnou, všechny myšlenky utříděné a na tváři mu hrál mírný, spokojený úsměv. Chladný vzduch a zamilované hlouposti dokáží dělat divy.
„ Můžu se připojit?“ ozvalo se za ním a ze tmy vyšel Remus, zachumlaný do kožichu. Očividně na něho čekal. Harry popotáhl, přešlápl a pak jen kývl a počkal, až s ním muž srovná krok.
„ Byl jsem hnusnej,“ ozval se po chvíli starší kouzelník, „ promiň!“
„ Máš na to právo,“ odvětil Harry, aniž by se na něho podíval.
„ To mám, ale myslím… že nebylo správný osočovat tebe. Myslím, že za to můžeš nejmíň.“
„ Můžu za to stejně jako ti dva. Dali mi na výběr a já… se rozhodl sám.“ Odmlčel se a chvíli bylo slyšet jen křupání sněhu pod jejich kroky. „ Jak se maj ti dva?“ ozval se po chvíli. „ Ron a Hermiona? Jsou pořád spolu?“
„ Jo, jsou,“ kývl Remus. „ Dokonce bych řekl, že je tvoje smrt… dala ještě víc dohromady. Dost se na sebe upnuli, není se vůbec čemu divit…“ vydechl a přitáhl si k sobě kabát ještě blíž. „ Musím říct, že Ron Hermioně hodně pomohl. Myslím, že ho tvoje smrt zasáhla skoro nejvíc, ale… nejspíš pochopil, že kvůli ní to musí skousnout. Myslím, že se z toho Hermiona dostala hlavně kvůli němu. Málokdo už to bere jako pubertální lásku. Už i Molly se s tím nějak smířila a spíš bych řekl, že je za to ráda.“
Harry smutně kývl. „ Chtěl bych je vidět. Chyběj mi… Strašně moc,“ dodal. „ Co Ginny?“
Remus pokrčil rameny. „ Nevím, co ti mám říct, moc ji nevidím. Protlouká se, jak jen to jde, ale zatím se tváří statečně.“
Harry přikývl a opět převládlo ticho. „ A Ennie?“ zeptal se nakonec. Nebyl si jistý, jestli to je adekvátní otázka, ale jeho to zajímalo.
„ Ennie je… Ennie…“ řekl jen. „ Nejspíš bych jí měl napsat, že dneska nepřijdu, aby nezešílela….“ Harry se na něho s trhnutím otočil, ale muž ho předběhl. „ Jo, pochopils to správně. Jsme spolu, i když… mám pocit, že to dělá jenom ze soucitu. Nepopírám, že jsem z toho dostal jen díky ní. Nechápu, jak jsem se z toho mohl tenkrát vzpamatovat bez někoho jako je ona, ale… až se vrátíš a ukáže se, že všechno je v normálu, půjde si hledat někoho jinýho… Nedělám si iluze.“
„ To si vážně myslíš, že je s tebou jen kvůli tomu? Třeba tě vážně… má ráda.“
„ Mě? Starýho, mrzutýho, chudýho vlkodlaka? A po tom všem? Nebuď naivní!“
„ Naivní? Proč? Jen si myslím, že třeba poznala, že se pletla. V čem jsou ostatní lepší než ty? V čem jsi ty horší? V ničem!“ přesvědčoval ho Harry.
„ Sám tomu nevěříš, Harry. Tak proč se o tom snažíš přesvědčit mě?!“
Harry sklopil hlavu, aby unikl jeho pohledu a opět nastalo ticho. „ Ale ty ji miluješ?“
Neodpověděl hned. „ Každej někoho miluje. Každej někomu ubližuje,“odvětil a odmlčel se. „ A ty ji miluješ?“
Harry nechápal jeho otázku.
„ Tu holku, kterou si vyprovázel.“
„ Špehuješ mě?“ zeptal se klidně.
„ Jen se tě snažím poznat, pochopit tě. Hodně jsi se změnil.“
„ K lepšímu? Nebo k horšímu?“
„ K dospělejšímu,“ odvětil. „ Miluješ ji?“ zeptal se znovu.
„ Nevím,“ pokrčil rameny. „ Možná… asi… určitě,“ dodal nakonec.
„ Bylo to vidět,“ přikývl a opět na chvíli zkoumal napadlý sníh pod nohama. „ Ví to?“
Harrymu došlo, co myslí. To nad čím odpoledne uvažoval a to, co neřekl.
„ Ne. Ještě jsem jí to neřekl. Je čas,“ dodal pevně.
„ To jsem si říkal taky...“ ušklíbl se Remus smutně. „ Jak to dopadlo, jsi viděl sám. No nic, je to tvoje věc... jen to nenech zajít tak daleko, protože pak bude říct pravdu ještě horší. Abys nelitoval.“
„ Co když nechci, aby to věděla?“ zeptal se Harry tiše.
„ Nechceš? Aha... no... kdyby tu šlo o pubertální lásku, o který už za měsíc ani nebudeš vědět, jak se jmenuje, tak v tom nebude problém. Když to dojde dál… tak v tom problém bude. A věř mi, že ne malej,“ dodal a zastavil se a Harry s ním.
V těch posledních několika slovech byl nesouhlas a Harry o tom moc dobře věděl. „ Remusi, pochop mě… nechci, aby to věděla.“
„ Proč?“
„ Proč? V tuhle chvíli jsem pro ni jen Harry Potter … ne Chlapec, který přežil, ne žádný hrdina! Má mě ráda proto, kdo jsem a ne proto, co jsem. Nezná kouzla, nezná náš svět. Neví nic o Voldemortovi, o bojích, o Vyvoleném…. proto ji miluju. Ale jakmile jí to řeknu… tak tohle všechno skončí. Chápeš?“ dodal trochu zoufale.
„ Chápu tě, Harry,“ kývl muž, „ ale ty by sis měl uvědomit jednu věc. Kouzla, i když je teď zastíráš, jsou tvojí součástí. Už od narození. Je to tvoje minulost a i když se jí pokusíš utéct, tak si tě jednou najde a dostane tě. Jednou budeš muset přiznat barvu, ať teď nebo za deset let. Nemůžeš kus sebe prostě zakopat do země a myslet si, že to tím končí, nejde to. I když na tu zakopanou část zapomeneš, ona nezmizí, protože ať se ti to líbí nebo ne, tak Harry Potter JE Chlapec, který přežil a to nezměníš...“
Remus u nich zůstal ještě dva dny. Za tu dobu se to mezi ním a Siriusem vrátilo do normálu a zdálo se, že jim dokonce i odpustil ten podraz. Harrymu však neuniklo, že si často všichni tři něco špitali za jeho zády, ale kdykoli se zeptal, neřekli mu nic. Věděl, že se něco děje, ale nehodlali mu říct, co!
„ Ježíši, já... já... já jsem pro... pro.... promrzlá na kost,“ drkotala Ewelin zubama. Právě se vrátili z vycházky na kopec a trochu to protáhli. Venku už byla tma a nejspíš se řítila pořádná chumelenice. Oba byli úplně promrzlí, ale dívka na tom byla hůř.
„ Jdi si sednout k ohni,“ řekl jí Harry pomohl jí z bundy. Dívka cosi zahuhňala přes modré rty a roztřeseným krokem se vydala do obývacího pokoje.
„ Ježíši, Ewelin, co ti je?“ šílela Jean, jakmile jí viděla. „ Vždyť ty jsi jak led! A úplně mokrá! Co jste vyváděli? Okamžitě ze sebe sundej ty mokrý věci a jdi si dát teplou koupel. Jinak máš akorát tak zaděláno na zápal plic!“ rozkázala žena a vedla dívku nahoru a cestou vrhla na Harryho zamračený pohled jakoby za to snad mohl on.
„ Já nic... já Harry. – No právě.“
„ Ahoj, tady Jean, promiň, že volám tak pozdě,“ ozvalo se z chodby a Harry, který seděl v obýváku a ohříval se, nastražil uši k odposlechu. „ Hele, před chvíli sem přišla Íw... Jo, je v pořádku, neboj... Jen někde zase blbli. Byla jen úplně durch, tak jsem ji poslala do vany a nechci ji rozpařenou posílat do tý zimy. Mohla by tu přes noc zůstat?“ zeptala se přes telefon dívčiny babičky. „ Jo... jo... jasný... Tak fajn. Neboj, zítra ráno ti ji pošlu bez sebemenší újmy na zdraví,“ zasmála se. „ Dobře. Tak se měj.“ Žena položila sluchátko a opět odešla nahoru.
„ JO!“ křikl Harry neslyšně a vyskočil snad metr do vzduchu.
„ Co blbneš?“ ozval se za ním Sirius a Harry nasadil vážnou tvář. „ Tys něco vyhrál?“
„ Ne, vůbec ne. Nic se nestalo,“ odvětil nezaujatě a kmotr jen pokrčil rameny.
„ Siriusi, půjčila jsem Ewelin jednu tvojí košili, nevadí? Zůstane tu přes noc a všechny její věci jsou mokrý,“ řekla mu Jean, když vyrovnávala kolem ohniště promočené věci a potom rozložila gauč a rozestlala dívce deky.
„ Jo, jasný. V pohodě,“ přikývl Sirius a v očích se mu zablýsklo pochopením.
„ Fajn, tak já jdu spát,“ zívla žena a pomalu se odploužila pryč. „ Dobrou.“
„ Hned jdu za tebou,“ zavolal na ní její přítel, když zmizela na schodišti. „Tak tomu říkám výhra,“ otočil se na kmotřence šibalsky.
„ Nevím, o čem to mluvíš,“ snažil se tvářit nechápavě.
„ Nevíš? No nevadí. Jen bych tě rád upozornil, že bych se rád vyspal, takže žádný rušení nočního klidu. Je ti to jasný?“ nadhodil mile.
„ Ty a spát, jo?“ oplatil mu Harry. „ Moc bych se divil, kdyby tvoje první věc, kterou uděláš, až přijdeš nahoru do ložnice, nebylo to tvoje rušení nočního klidu. A vůbec, už jsem snad dospělej, ne?“
„ Jsi. Právě proto se ti do toho nesnažím kecat,“ kývl Sirius, i když se zdálo, že by do toho kecat nejspíš chtěl. „ Stejně bys mě neposlouchal. Takže jen... přeji příjemnou noc,“ dodal. Tenhle dvojsmysl byl nepřeslechnutelný.
„ Nech toho!“ utrhl se na něj Harry a chtěl mu jednu vlepit, ale to už jeho kmotr poskakoval v polovině schodiště s širokým, rozjařilým úsměvem.
Zůstal sám. Ze shora sem doléhal jen vzdálený zvuk padající vody a on najednou nevěděl, co má dělat. „Měl bych jít nahoru do pokoje a čekat tam? Měl bych jít normálně spát? Měl bych tu zůstat? Měl bych si dělat naděje? Měl… - Měl bys sebou hnout, jinak tu za chvíli vystojíš důlek. – A budeme hrát kuličky! – Kuličky? Ehm… no… myslím, nech to radši na Ewelin. – Nech si ty svoje blbý dvojsmysly! – Ale já to myslel jednomyslně.“
Konečně bylo slyšet, jak se nahoře otevřely dveře a někdo jde po schodech dolů. Harry si uvědomil, že tam stojí a čeká jak kudlanka na kořist a tak radši ihned zapadl do kuchyně a jal se udělat čaj. Nasypal do hrnku několik lístků a pár dlouhých minut čekal na to, až voda začne vřít. Pak ji slil a natáhl se do cukřenky pro cukr, ale ta byla prázdná. Cukr vzal tedy z kredence a pomalu se přesunul do obývacího pokoje.
Oheň v krbu tiše praskal a dívka seděla v Siriusově modré košili zachumlaná v dece na gauči. Mokré vlasy se jí lepily na tváře a pramínek vody jí stékal po krku za límec.
„ Ach… to je romantika. – To je kýč!“
Opatrně jí podal čaj, aby ji neopařil a dívka ho vděčně přijala.
„ Je ti líp?“ zeptal se a sedl si na zem vedle pohovky.
„ Jo je. O mnoho. Dík.“
„ Měla jsi říct dřív, že ti je zima. A ne až po třech hodinách, když jsi byla zmrzlá na kost.“
„ Mě předtím nebyla. Dokud jsme blbli, tak jsem byla v poho, to až pak…“ řekla a trochu upila z hrnku. Trochu se zarazila a potom polkla.
„ Co je? Je to moc horký?“
„ Ne,“ zavrtěla hlavou. „ Ten čaj jsi připravoval ty?“ zeptala se a znovu trošku usrkla, jakoby se o něčem chtěla přesvědčit.
„ Jo. Jak to víš?“
Zkřivila tvář. „ Protože jsi ho osolil,“ vyprskla tekutinu zpátky do hrnku a položila na stolek. „FUJ!“
Harry si připadal jak naprostý blb. „ Promiň, to jsem vážně netušil, já… jsem pako. Chceš novej?“
„ Ne.V pohodě,“ zarazila ho a rukávem si utřela ústa.
„ Jsem neschopnej, já vím! Promiň!“
„ Nech to plavat! Se občas stane. Radši to vždycky ochutnej, když si nejsi jistej, co to je,“ řekla mile a pak se opět zakřenila, aby dostala z úst tu podivnou pachuť.
„ Fakt promiň. Ach jo.... už nejsem schopnej udělat ani čaj,“ řekl zuboženě a opřel se o gauč.
„ No tak,“ chytla ho za rameno a sklouzla k němu na zem. „ Nemysli na to. Byl to jen pitomej čaj.“
Harry si opřel ruce o kolena a radši mlčel. Nechtěl nic říkat, nechtěl nic dělat, protože věděl, že při jeho štěstí to zase dopadne nějakým trapasem. On stačil už ten první polibek, který nakonec skončil tak, že dvě hodiny hledali jeho koně, který mu mezitím utekl.
„ Proč jsi nešel spát?“ zeptala se po chvíli jen tak, aby řeč nestála.
„ Chtěl jsem tu s tebou zůstat. Alespoň na chvíli,“ dodal.
„ Na tomhle krásným, romantickým místě?“ nadhodila. „ Se sněhovou bouří za okny… potemnělými světly v domě… ohněm plápolajícím v krbu…“
„ … zapalujícím tvoje oblečení…“ doplnil ji Harry a rychle skočil blíž, aby z roštu sundal její kalhoty, ze kterých se začalo nějak podivně kouřit. Naštěstí ohořelé nebyly, ale značně očouzené, to v každém případě.
„… příjemným zápachem spáleniny ve vzduchu a osoleným malinovým čajem na stolku. Fakt bezva!“ ucedil a hodil kalhoty o kus dál. Měl pocit, že už to horší vážně být nemůže.
„ A s klukem, který se mi za ten čaj už dobrou půlhodinu omlouvá,“ klekla si před něj a odhrnula mu z čela jeden pramínek. Když k ní zvedl oči, zjistil, že se usmívá. „ Mě to stačí. Já nejsem náročná,“ šeptla.
Usmál se. „ To já zase jo. Vždycky chci jen to nejlepší,“ řekl taktéž šeptem a klekl si, aby jí mohl vzít kolem pasu a druhou ruku položit na krk. „ Proto jsem si taky vybral tebe,“ hlesl do jejích rtů než je spojil s těmi svými. Nebránila se. Naopak mu obtočila ruce kolem krku a přitiskla se k němu ještě o trochu blíž.
Jemným tlakem ji donutil, aby se položila na zem a ona mu vyhověla. S každou vteřinou se jejich polibky stávaly intenzivnějšími a lehké doteky vášnivějšími.
Harryho ústa se nabažily jejích rtů a vydaly se zkoumat nová území kolem. Lehkými polibky přejel přes tvář a poté přes ucho pomalu putoval na jemnou kůži na krku, zatímco jeho ruce si začaly razit cestu pod košili.
„ Harry, co to děláš?“ odtáhla ho od sebe.
„ Hádej, můžeš třikrát,“ ušklíbl se a začal se opět věnovat jejímu krku.
„ Harry!“ opět ho od sebe odstrčila.
„ Co je?“ zeptal se a vpil se jí do očí. Myslel, že v nich uvidí strach, ale to spíš byla jakási nejistota. Hleděli si do očí a oba mlčeli. Oba čekali, co ten druhý řekne, co udělá… Mlčeli.
„ Co…co…“ začala, ale přerušil ji.
„ Chci se s tebou milovat. Teď… a tady....“ šeptl směrem k ní skoro slyšitelně a jemně ji pohladil po tváři. „ Co to meleš za blbosti! Ty už ses fakt pomátl! – Hej! To jsem neřekl já, ale ty! – Já? Ani náhodou. Já s tím nemám nic společnýho! – Já taky ne! - Tak kdo to sakra řekl!“
„... prosím, neříkej ne,“ dodal šeptem, když se ani nepohnula.
Opět jí chtěl políbit, ale odtáhla se dřív než to mohl udělat.
„ Harry, neblázni! Vždyť tu jsou Jean a Sirius. Můžou kdykoli přijít.“
„ Nemůžou!“ ujistil ji.
„ Jak to víš?“
„ Protože v tuhle chvíli nahoře praktikujou přesně to samý,“ odvětil a její další námitka byla umlčena dalším polibkem. Už se nebránila a jen odpovídala na každý jeho počin.
Její drobné dlaně si začaly razit cestu pod jeho tričko, zatímco jeho prsty se potýkaly s knoflíky její košile. Netrvalo však dlouho a oba svršky získaly dovolenou pro dva a odcestovaly kamsi za gauč.
„ Ehm... Harry...víš…já… no…nechci ti do toho kecat, ale... – Tak do toho nekecej! Konec spojení! – Tak prd!“
Zatímco Harryho mysl podávala rezignaci, jeho ruce putovaly po dívčině těle až k těm drobným tmavým vrcholkům, které mu vzrušeně vycházely vstříc díky zrychlenému srdečnímu tepu. Lehce se dotkl jejích prsou a prsty přejel v jamce mezi nimi a pokračoval stále níž, až na ploché břicho a drobný pupík. V tu chvíli mu přišla jako to nejkrásnější stvoření, jaké kdy viděl. Sklonil se níž a opět spojil jejich rty, kterými poté putoval níž, přes krk, úzkou jamku u klíční kosti až k jejích ňadrům, které začal zvědavě zkoumat.
Z hrdla jí unikl první tichý sten.
Dlouho zkoumal její mladé tělo a nechával ji, aby mu cuchala vlasy a jemnými tahy jejích nehtů mu po celém těle vyvolávala husí kůži.
Ruka mu pomalu klouzala po jejím boku až se dostala k poslednímu kousku jejímu oblečení, za který zachytil prsty a lehce začal táhnout dolů.
„ Počkej!“ zarazila ho náhle.
„ Co je?“ nechápal.
„ Já nevim… jen… jsi si jistej, že je to správný. Že… že…“
„ Ty jseš panna, že se tak bojíš?“ nadhodil rozesmátě. Bylo mu jasné, že řekne ano, ale byl na to připravený. Měl připraveno dost výmluv na to, aby ji dokázal přesvědčit. Chtěl ji přesvědčit, musel ji přesvědčit… protože ji chtěl.
„ Ne, jasný, že nejsem! Ale… já jen…“
„ Ne? A sakra! - Chybička se vloudí.“ Harry doufal, že na něm nebylo vidět, jak znejistěl. Připadal si dost nesvůj, když zjistil, že o dva roky mladší holka má víc zkušeností než on a k jeho smůle jeho polknutí muselo být slyšet všude.
„ Ale, ale…“ ušklíbla se dívka, když viděla jeho nejistotu. „ Tak schválně, kolik jsi měl přede mnou holek? A pravdu!“ nadhodila s šibalským úšklebkem a Harry zrudl až ušima.
„ No…ehm… totiž…řekněme... no…že mi.... zatím vždycky… ehm... utekly,“ dostal ze sebe a začal se zabývat předložkou před krbem.
Dívka si ho přitáhla blíž a šeptla, „ To jsi v posteli tak hroznej?“
„ Zatím si nikdo nestěžoval,“ odvětil klidně a naklonil se ještě trošku blíž. („ To může říct patolog taky.“)
„ Tak doufám, že nebudu muset být výjimka.“
„ Chceš utíkat?“ nadhodil.
„ To mě ani nenapadlo. Jen doufám, že si nebudu muset ztěžovat.“
„ Budu se snažit, abys nemusela,“ šeptl, než se jejich rty opět střetly ve vyrovnaném souboji.
Poslední zbytky rozumu dostaly výpověď, poslední zbytky oblečení postupně následovaly košili a tričko a místnost se začala plnit steny a tichými slůvky, která byla šeptaná jako poslední modlitba zoufalce.
Tentokrát věděl, že to nestopne, že nemusí spěchat. Řádně si to vychutnával a vedený pouze instinktem jí každým svým dotykem pomalu doháněl k šílenství. Za to všechno pak dostal tu nejsladší odměnu. Dostal propustku do ráje…
:-D
(Susan Topperová, 22. 6. 2006 20:09)