46. kapitola - Eso v rukávu - 1. část
Harry sklopil oči k novinám a opět otevřel první stranu. Ty fotografie před ním byly plné smutku a bolesti... a on věděl, že to je kvůli němu. NĚMU!
„ Proč?“ hlesl jen. „ Proč jste to udělali?“ s posledním slovem se mu po tvářích rozeběhly slzy. Ani nechtěl pomýšlet na to, kolika lidem to ublížilo. Ron, Hermiona, Ginny, Molly, Brumbál, Remus... proboha, Remus, copak trpěl málo?!
Kousla se do rtu. „ Nevěděli jsme, jestli přežiješ,“ řekla jen.
„ Nevěděli jste, jestli přežiju... a tak jste radši všem řekli, že jsem umřel?!“ zeptal se nevěřícně. „ Víš ty, sakra, vůbec, kolika lidem to muselo ublížit?“ hlesl.
„ Harry, já...“
„ Udělala jsi to se Siriusem a teď to děláš znovu,“ přerušil ji naštvaně. Věděl, že tohle je její práce, „ to už ti to není blbý, pořád někomu způsobovat takovou bolest? Nebo tě to jen tak strašně baví?!“ rozkřikl se.
„ Myslíš, že mě to baví?“ šeptla.
„ Jinak bys to asi nedělala!“ řekl pevně a postavil se. „ Jdu za Ronem a Hermionou. Jdu jim to říct, ať se ti to líbí nebo ne!“ oznámil jim a vydal se ke dveřím. Nejspíš čekal, že jako vždy řekne – tak si dělej, co chceš, co uznáš za vhodné… je to tvůj život – nebo něco takového, ale k jeho překvapení udělala pravý opak.
„ NE!“ křikla za ním až nadskočil. „ Harry, ne. Prosím...!“ hlesla třaslavě.
Prosí? Ona prosí? Jean?
„ Prosím tě, Harry... nedělej to,“ šeptla zoufale.
Chvíli na ni jen mlčky hleděl. „ A proč? Proč bych neměl? Oni jsou moji přátelé, nemůžu je nechat v domnění, že jsem mrtvej! Nemůžu!“
„ Harry, já tě nežádám, já tě prosím…“ hlesla žena a oči se jí zalily slzami. „ Klidně si tu před tebe kleknu na kolena, jestli chceš! Ale prosím tě... nedělej to. Vím, že nechceš, aby trpěli, ale… my tě potřebujeme tady.“
Nechápal to. Nechápal, proč má zůstat tady. Došlo mu, že s ním má něco v plánu, ale netušil co. Zamračil se. „ Co po mě chceš?“ zeptal se do ticha.
Sklopila hlavu a vzdychla. „ Chci, abys to skončil!“ zvedla k němu uslzené oči.
Harry na ni vyvalil oči. Čekal toho hodně, ale rozhodně ne takhle přímou odpověď.
„ Chci, abys to konečně skončil, Harry,“ zopakovala třaslavě. „ Chci, aby tahle zasraná válka jednou pro vždycky skončila! O nic jinýho mi nejde!“
Mlčel. „ Tak proč mi bráníš se sejít s Ronem a Hermionou? Co se tím změní?“
„ Ztratíš výhodu. Výhodu, která ti může pomoct vyhrát.“
„ Výhodu?“
„ Všichni si myslí, že Harry Potter je mrtvý a myslí si to…“
„… i Voldemort,“ dořekl za ní Harry a zahleděl se do zdi. Díval se do prázdna a dlouho mlčel.
„ Voldemort o tobě neví. Věří tomu, že jsem tě zabila a zbavila se těla. Máš teď proti němu výhodu, možnost překvapení! Ale…“ zarazila se, „ ne, že bych Ronovi s Hermionou nevěřila, ale… nedostaneš se k nim bez toho, aniž by se o tobě dozvěděl někdo další. A jakmile to bude vědět víc lidí… tak to do několika hodin ví i Voldemort a do dalšího dne jsi na první stránce. Zvěsti se šířej hodně rychle a nevěř tomu, že by mu to nedoneslo. Doneslo… vždycky se to donese, protože vždycky to NĚKDO roznese. Vím to…jednu dobu jsem roznášela takovýhle informace sama. A nebyla jsem jediná.“ Odmlčela se. „ Vím, co se ti honí hlavou. I Řád má svoje skuliny, Harry, věř mi.“
„ A co mám teda dělat?“ rozhodil Harry bezmocně rukama. „ Mám tu zůstat zalezlej jako srab nějaký další tři roky, odříznutej od světa a od přátel?! Mám je nechat, aby mě oplakali? Promiň, ale tohle já nedokážu!“
„ Nechci po tobě, abys tu zůstal dva roky. Jen do doby než porazíš Voldemorta! Jen pár měsíců,“ hlesla.
„ Pár měsíců?“ vydechl nevěřícně i trochu vyděšeně. Zarazil se. „ Ne… to ne… na to zapomeň! Já… teď jsem přežil vlastní smrt… už jsem moh bejt tuhej. Konečně jsem si začal vážit života… zapomeň! Koukni se na mě! Jsem jen troska, nemám sílu ani schopnosti Voldemorta porazit. Nepočítej s tím, že bych se s ním teď toužil setkat. Vím, že musím… ale ne teď.“
„ Harry…“
„ Nejsem sebevrah!“
„ Harry, ty máš sílu na to ho zastavit. Máš schopnosti, který neměl v tvým věku nikdo a teď k tomu budeš mít i příležitost. Prosím tě, nepromarni ji…“
„ Nechci umřít!“ přerušil jí, ale nedala se.
„… skonči to, prosím!“ překřikla ho zoufale.
Chvíli ji jen mlčky pozoroval. „ Proč ti najednou tak záleží na tom, abych se s ním utkal teď?“ Mlčela. „Ty nevíš, co po mě chceš,“ dodal tiše a chtěl odejít. „ Nevíš, co to je muset se smířit se smrtí.“
„ Možná to vím. Možná jsem musela udělat to samé.“ ozvalo se za ním tiše. Otočil se. „ Je na mě vypsaná odměna deset tisíc galeonů. Za tu cenu mě udá kdokoli. Nebude jim záležet na tom, že žiješ, prostě to udělaj. Klidně mi vrazí kudlu do zad.“ Odmlčela se. „Nebudu ti lhát, Harry. Voldemort sílí a to s každým dnem. Jen za dobu, co jsi spal, získal moc, kterou měl za svý vlády před šestnácti lety. A sil mu přibývá. Můžeš mi věřit, vídám ho docela často,“ řekla trochu jízlivě. „ Za rok může mít moc, o jaký se nám ani nesnilo. A pak už ho nemusíš zastavit ani ty.“
„ Chceš, abych si podepsal rozsudek smrti? V sedmnácti?“ hlesl.
„ Chci, abys udělal, co musíš. Jednou to stejně budeš muset udělat. Já jen chci, abys to udělal teď, když máš šanci.“ Otočila se na něho a čekala na odpověď, ale chlapec mlčel. „ Harry, nikdy jsem nikoho o nic neprosila… až teď…
Jediný, co po tobě chci, je, abys tohle skončil… Jediný, na čem mi v tuhle chvíli záleží, je to, abych mohla Terryho poslat hrát si na pískoviště a nemusela se bát, že ho za dvě hodiny najdu roztrhanýho na kusy... jen proto, že má v sobě kouzelnickou krev! Jediný, co chci, je, aby tady byl svět, ve kterým by můj syn mohl klidně vyrůstat a nemusel se bát!... Nechci, aby musel prožívat strach, který mám teď já. Strach, ve kterém jsi vyrůstal i ty,“ dodala a po tváři se jí skutálela slza.
Nevěděl, co na to má říct.
„ Nemůžeš to chápat,“ šeptla a zavrtěla hlavou. „ Já to taky nechápala, dokud jsem neměla Terryho... nevěděla to ani tvoje máma do doby, než se musela rozhodnout... Matky jsou všechny stejný, Harry. Chceme jen dětem zajistit alespoň trochu světlou budoucnost,“ hlesla a podívala se na něho uslzenýma očima. „ Uděláme pro to cokoli.... cokoli, Harry.... Jestli to neuděláš pro naše, tak to udělej alespoň pro svoje děti.“
„ Pokud někdy vůbec dostanu možnost je mít,“ odvětil Harry.
Kousla se do rtu a zavřela oči. „ To nevím, Harry, ale… udělala jsem, co jsem mohla… dala jsem ti šanci to skončit… prosím… nenech si ji proplavat mezi prstama,“ šeptla s tichou prosbou.
Dlouho jen stáli proti sobě a hleděli si do očí. Jejich spojení očí přerušil až příhod Siriuse. „ Tak mrně, maminka nám určitě udělá něco dobrýho k snědku, viď, mami?!“ zasmál se Sirius, rozšklebený stejně jako jeho syn. „ Děje… se něco?“ zeptal se Sirius. Atmosféra v místnosti se totiž dala krájet.
„ Harry našel ty noviny,“ řekla Jean prostě. „ Chtěl by se vrátit zpátky.“
Harryho kmotr si posadil syna trochu výš na ruku a podíval se na Harryho. Dlouho si jen hleděli do očí. „ Harry… já… byl bych rád, abys to nedělal. Jean ti určitě řekla o tom… že bys takhle měl výhodu, ale… nejsem tvůj rodič a ke všemu... už jsi dospělej. Jestli chceš, tak klidně běž… nebudu se zlobit,“ řekl mile a Harrymu neušel zoufalý vzdych, který žena vydala za jeho zády.
Dlouho jen mlčeli a hleděli jeden na druhého.
„ Nebudu se zlobit, Harry. Je to tvůj život,“ zopakoval Sirius i když zdráhavě.
Harry nevěděl, jak se má rozhodnout. Nevěděl! Bylo to jako padat z mrakodrapu a rozhodovat se, jestli skočit do skleničky s vodou stojící na chodníku nebo radši vedle.
„ Ale…kdybys chtěl něco… co by ti pomohlo v rozhodování,“ pokračoval náhle Sirius. „ Možná bychom ti mohli dát ještě jedno eso do rukávu,“ otočil se na svoji přítelkyni, která se chvíli nechápavě mračila a pak se jí rozsvítilo.
„ Jaký eso?“ nechápal Harry.
„ Dojdu pro to,“ řekla Jean a zmizela kdesi na chodbě.
„ Jaký eso? Co tím myslíš?“ otočil se na kmotra.
„ Uvidíš,“ odvětil jen a chytl svého syna za drobnou ručičku. Harry se radši zahleděl do prázdného ohniště a přemýšlel. „ Na co myslíš?“ vytrhl ho kmotr ze zamyšlení.
Harry se na něho podíval a uvažoval, jestli mu říct pravdu nebo ne. „ Nechci umřít,“ řekl jen.
Sirius vzdychl. „ To nechce nikdo, Harry. Ale občas je to prostě… riziko. Víš o něm. Je tu vždycky a vždycky i bude. Někdy je větší a někdy menší... Ty máš to větší. Víš o něm... od doby, co ti Brumbál řekl o tý věštbě. Možná jsi něco tušil i dřív, když po tobě Voldemort šel. Věděl jsi o něm, když jsi šel za mnou tenkrát na ministerstvo... když zaútočili na ústředí... když jsi zachraňoval Ginny… bylo tady vždycky. A ty jsi s tímhle rizikem souhlasil. Souhlasil jsi s ním ve chvíli, kdy jsi souhlasil s přijetím do Řádu.“
Jeho kmotřenec dlouho mlčel. „ Vždycky jsem…“ začal Harry nejistě a přešel k oknu do zahrady,
„ považoval strach z Voldemorta za… přehnaný. Jistě, věděl jsem, kolik lidí zabil… jakou moc měl… co všechno dokázal. To všechno nahánělo hrůzu, ale… prostě jsem z něj necítil strach jako z něčeho děsivýho. Z něčeho s čím... když se setkáš, tak už se nevrátíš… Cítil jsem ho jako soupeře, ale všechny ty věci s Ty-víš-kým, všechny ty řeči o tom, že se jeho jméno nesmí vyslovit a tak… neděsilo mě to. Přijde mi, že jsem si vůbec neuvědomoval, koho mám před sebou,“ řekl a na chvíli se odmlčel. „ Vždycky jsem z toho nějak vyváznul. Vždycky, když se s ním setkal, tak mě něco zachránilo… náhoda… štěstí… zázrak…“ pokrčil rameny, „ a já... samozřejmě měl strach... ale na druhou stranu jsem si říkal… přežil jsi to tolikrát, přežiješ znovu. Ty jseš hrdina, ty přeci nemůžeš umřít!“ Několikrát se nadechl. „ A pak jsem se s ním setkal naposledy. A zjistil jsem, že to vůbec není pravda… Můžu umřít a je to tak jednoduchý, až mě to děsí. Když jsem tam klečel a jen čekal, až ke mně dolítne ta kletba, uvědomil jsem si, že… stačí tak strašně málo… dvě slova... a všechno skončí. Tak málo,“ dodal šeptem. „ A já nevím… v tý chvíli se prostě ve mně něco zlomilo a teď když jsem zase zpátky tady, tak… já nechci umřít. Nechci.“
V pokoji se rozhostilo ticho.
„ Chápu to,“ kývl Sirius. „ Takový chvíle, kdy se člověk „podruhý narodí“ jsem taky zažil. Poprvý, když se mi podařilo utýct z Azkabanu… podruhý, když jsem utek Mozkomorovi a potřetí… když jsme se dokázal vyhnout tomu oblouku. Chápu, že máš strach, kdybys ho neměl, tak tě považuju za blázna… Ale občas jsou chvíle, kdy se tomu strachu musíš postavit… kdy ti stojí za to, se mu postavit, protože žít ve strachu je horší než stát proti němu. Věř mi, já to zažil…“ Odmlčel se. „ Myslíš si, že nemám strach? Mám, Harry, mám a víc než předtím, protože teprve teď mám pocit, že mám domov. Že mám něco, co můžu ztratit. Ale to já nehodlám dopustit, Harry,“ dodal.
Chlapec mlčel.
„ Tak jsem tady,“ ozvala se Jean a vkráčela dovnitř v náruči s nějakým nepopsatelným balíkem. Položila ho na malý stolek a otočila se na Harryho, který jí začal nakukovat přes rameno.
„ Co to je?“ vyzvídal.
Vyměnila si se Siriusem jeden pohled a pak začala rozbalovat starou, trochu zašpiněnou látku.
„ Tohle je naše eso v rukávu,“ řekla a odstranila poslední roh látky. Harrymu poklesla čelist a oči povylezly z důlků. Přímo před ním ležela obrovská, v kůži vázaná kniha. Na vrchu byl vystouplý emblém čtyř hůlek propletených do sebe. Stránky byly od pohledu zašlé a zohýbané, ale to jí rozhodně neubíralo na magičnosti.
„ To… to… to je…“ Harry nebyl schopen dát dohromady kloudnou větu.
„ Zbraň nejmocnějších,“ kývla Jean a přejela rukou po hřbetu. „ Nejspíš patřila Godrikovi, ale jeho část tam je jen velmi omezeně. Není kompletní, ale je tam toho dost, aby se s tím dala udělat pořádná paseka, kdyby se to dostalo do špatných rukou… Všechno, co jsem za těch dvacet let našla,“ řekla do ticha.
Harry byl stále neschopný pohybu i slova.Už jednou sice Zbraň držel v ruce, ale tenkrát to bylo v takovém spěchu, že si to ani pořádně neuvědomoval, ale teď… Tahle byla zachovaná, měl ji na dosah, mohl se jí dotknout, listovat si v ní, číst v ní… učit se z ní?
„ Ty… ty… ty máš Zbraň nejmocnějších,“ vydechl nakonec. „ Celou tu dobu? A nikomu… jsi o tom neřekla? Už jsme mohli dávno vyhrát!“
„ Nemohli,“ řekla klidně. „ Ty kouzla nejsou jednoduchý, nesvede je každý. Spíš by nás to poštvalo proti sobě. Smrtijedi se kvůli tomuhle povraždili navzájem. A ke všemu… nebylo to přeložený. Dokončila jsem to nedávno. Strávila jsem nad tím snad půlku svýho života,“ opět pohladila pevnou vazbu až s nábožnou úctou a pak jí lehce vzala do náruče a trochu nepřítomně pohladila. „ Je na čase to využít,“ dodala spíš pro sebe.
„ Když by se celý Řád naučil kouzla odtud, tak zvítězíme!“
„ Ne, Harry, nedám tu knihu Řádu k dispozici.. Vím, co dokážou kouzla, který tu jsou obsažený. Ono má něco do sebe, že Zbraně nejmocnějších vymizely lidem z povědomí. Nedovolím, aby se ty kouzla obrátily proti nám.“ Odmlčela se a pomalu se na Harryho otočila. „ Jen o jedné osobě si myslím, že má dost schopností i rozumu na to, abych mu ji mohla svěřit. A to jsi ty.“ Pomalu mu vložila knihu do chvějících se rukou. „ Tohle je tvoje eso v rukávu.“
Harry ležel na posteli a zíral do stropu. Přemýšlel. Vzpomínal na všechno, co se stalo za těch pár dní, co tu byl. I na ten podivný sen, co se mu zdál. Byl to vůbec sen?
Vzdychl a trochu se převrátil, aby viděl na stůl. Ležela na něm veliká v kůži vázaná kniha. Kniha, která mu mohla pomoci k vítězství a zároveň mohla být jeho zkázou. Zavrtěl hlavou a zase se překulil zpátky. „ Ach jo.“
„ Copak tu vzdycháš jak umučenec?“ ozval se za ním přívětivý hlas a dovnitř nakoukl jeho kmotr.
„ Můžu?“
„ Proč se ptáš? Ty jseš tady doma,“ odvětil jen Harry.
„ Ale ty teď taky. Alespoň na nějakou dobu… než se ukáže, co bude dál,“ dodal hnedka a položil na stůl tác s obědem. „ Měl bys to sníst. Potřebuješ to.“
„ Hm,“ zabručel bez zájmu a zíral do stropu.
„ Nad čím zase dumáš?“ zeptal se ho Sirius a přisedl si na jeho postel.
„ Jen přemýšlím, jak je teď Ronovi a Hermioně,“ vzdychl. „ I ostatním.“
Sirius si povzdechl. „ Bolí je to. Stejně jako tebe. Ale bolest… už je trochu součást týhle doby. A i když bolí, ještě nikdy nikomu neublížila. Každej se s ní jednou smíří. Někdo dřív... a někdo později.“
„ Tohle mi řekl Remus, když jsme mysleli, že jsi mrtvý,“ ušklíbl se, ale pak zvážněl. „ Co s ním asi teď je? A co ostatní? Tak rád bych je viděl.“
„ Možná uvidíš. Chci se k nim nějak dostat,“ řekl Sirius a jeho kmotřenec vystřelil do sedu. „ Až je nebudou tak hlídat,“ dodal Sirius. „ Teď jsou příliš pod dohledem. Budeme muset nějakou chvíli počkat. Teda… podle toho, jak se rozhodneš,“ dokončil tišeji a Harrymu bylo jasné, že sem přišel hlavně kvůli tomu.
Nějakou dobu mlčel. „ Já nevím… Žít ve strachu nebo se mu postavit…“ vzdychl a zavrtěl hlavou.
„ Jean je strašná intrikánka,“ dodal.
Sirius se k jeho překvapení pobaveně zasmál. „ To je,“ kývl s úsměvem a už vážněji dodal. „ Ale můžu tě ujistit, že ví, co dělá.“
„ Ale já nevím, co dělat. Nevím… dejte mi čas,“ otočil se na kmotra a chvíli si hleděli do očí. Sirius kývl. „ Máš ho mít. Kolik budeš chtít,“ zvedl se z postele a vydal se ke dveřím. „ Jo, mimochodem, Harry. Jen takový malý upozornění. Nepoužívej hůlku, pokud na tom nebude záviset život. Mohli by nás podle toho vystopovat. A sněz to!“ dodal směrem k tácu naoko přísně a odešel.
Harry se vyškrábal z postele a šel se podívat, co mu přinesl dobrého. Zase to byla nějaká polotekutá strava a ovoce. Nebylo to sice nic moc, ale Harry si nestěžoval. Před několika dny zkoušel normální jídlo a… ehm… letělo to ihned zpátky.
Vzal si misku s kaší a začal ujídat. Pomalu se vyplížil z pokoje a opřel se o zábradlí. Pod sebou měl podlouhlou chodbu s červeným kobercem na zemi a také dvoje dveře, jedny vedoucí do kuchyně a druhé do obýváku. Chvíli jen pozoroval to ticho a pohodu, která z tohohle domu sálala a po lžičkách ujídal kaši.
„ A teď uděláme letadloooo,“ ozvalo se zezdola a v další chvíli se celým domem ozval dětský smích. „Fííííííí… líbí se ti to, Prcku? Uděláme s tátou ještě jednou letadlo, jo?“ zeptal se Sirius a už podle toho hlasu bylo znát, že se musí usmívat. „ Jo? Tak ještě jednou. Připravit ke startu ... A letííííme…. To se nám bude motat šiška… letííííme...“
Harry se musel usmát. Až k němu doléhal ten dětský chechot. Byl tak uklidňující, milý a nevinný. Úplně hladil po duši a zaháněl všechny chmurné myšlenky, které se mu honily hlavou. Mohl by ho poslouchat věčně.
Kvůli tomuhle smíchu by to Harry snad i všechno udělal…
„ Zdravím,“ ozvalo se náhle od balkónových dveří druhý den ráno a dovnitř se vřítila černovlasá dívka. Dlouhé prameny vlasů měla stažené do ohonu a schované pod kšiltovkou, na sobě jen tričko na ramínka a krátké maskáčové kalhoty.
Harry zastavil lžičku s ovesnou kaší na půli cesty k ústům a s otevřenou pusou na ni zíral.
„ Ahoj Ewelin,“ usmála se na ni Jean a přehodila si utěrku přes rameno. „ Co potřebuješ?“
„ Babička moc děkuje,“ řekla jen s úsměvem a podala ženě podlouhlý pekáč.
„ Jo. Když bude zase potřebovat, ať si klidně řekne.“
„ Jasný, vyřídím,“ usmála se. „ A mimochodem, kdy se zas ukážeš? Už jsi u nás nebyla ani nepamutuju. Jimovi už se stýská. A víš, že hřebečci se nemají nechávat čekat,“ dodala šibalsky a mrkla.
„ To víš, nemám teď moc čas. Ale možná šoupnu Prcka Siriusovi a na chvíli se ukážu. Tak mu vyřiď, že už se ho nemůžu dočkat.“
„ Tak fajn. Vyřídím. Už půjdu,“ otočila se k odchodu a teprve teď si všimla, že je v místnosti ještě další osoba. Změřila si Harryho pohledem a pak se otočila opět na ženu. Šeptem s ní prohodila několik slov a obě se zasmály.
„ Tak se mějte,“ křikla ještě na ně a v tu ránu byla pryč. Harry na ní celou dobu zíral s očima na půl cesty z očních důlků.
„ Co mělo znamenat to s tím hřebečkem?“ zamračil se Sirius a složil noviny.
„ Ale, ale… snad nám tu někdo nežárlí,“ ušklíbla se Jean a s polibkem na mužovu tvář přešla kuchyni, aby uklidila vrácený pekáč.
„ Ne… ne…teda… jo…Chvi vědět, kdo to ten Jim je? A rozhodně se mi nelíbí, aby jsi za ním chodila. Ať už to je kdokoli a vůbec… co si to ta holka dovolujte tě takhle…nabádat…“ rozčiloval se.
Žena se jen zasmála a další salvu jeho slov umlčela polibkem. „ Ale jdi ty, žárlivče,“ usmála se. „ Jim je čistokrevnej…kůň. Hřebec,“ ušklíbla se a pohladila ho po tváři. „ Ty můj žárlivej hřebečku,“ dodala a opět se vrátila k lince.
Sirius jen zavrtěl hlavou a pak se vrátil ke stolu, zatímco Harry stále nemohl spustit oči od místa, odkud před chvilkou zmizela ona dívka. Jeho kmotr ho chvíli pozoroval a potom před něho postrčil poloprázdnou misku od snídaně. Teprve teď se Harry probral.
„ Já nechci,“ řekl nechápavě.
„ To jen pro jistotu,“ řekl mu Sirius a potom s úšklebkem dodal, „ pro případ, kdyby ti vypadly oči.“ Projel mu rukou vlasy.
„ Moc vtipný,“ zamračil se Harry a pak se hned otočil na Jean. „ Kdo to byl?“
„ Tohle?“ ukázala směrem kudy dívka odešla. „ To byla Ewelin. Sousedka,“ dodala, když viděla jeho dychtivý výraz po dalších informacích. „ Žije tu u babičky, v tom domě hned pod námi, s těma zelenejma oknama. Je to hodná holka. Ale radím ti… nevejrej tak na ni, nesnáší to!“ upozornila ho a Harry konečně zavřel pusu.
„ Já na nikoho nevejrám!“ ohradil se, čímž si vysloužil dva podezíravé pohledy. „ No dobrá, tak trochu,“ dodal neochotně a sklopil hlavu, aby nebylo vidět, jak zrudl.
Uběhlo několik dní a Harry už se cítil dost silný na to, aby šel na průzkum okolí. Jeanin dům stál na pěkném místě na kopci a pod ním se rozkládala široká vesnice, která prý byla jednou z nejklidnějších okrajových částí Cambridge. Za domem se naproti tomu rozléhal docela hustý les. Všude tu byl klid a ticho.
Chodil sem málokdo, občas se objevil pošťák a několikrát zavítala Ewelin. Harry jí ale spíš vždycky jenom pozoroval, protože by ze sebe stejně nejspíš nedokázal dostat ani slovo.
Zavrtěl hlavou a vydal se pěšinou dolů do vesnice. Na sobě měl jen nějaké Siriusovo oblečení, protože svého neměl nic. Nebylo to sice tak strašné, jako když musel nosit oblečení po Dudleym, ale příjemné to taky nebylo.
Pomalu procházel mezi domy, kolem upravených předzahrádek, prolézaček, na kterých si hrály malé děti, a parků kde se proháněly ty starší na bruslích a na skateboardech. Uvědomil si totiž, že to je možná poprvé, co není pod permanentním dohledem osobních strážců a hlídačů… a to se mu líbilo.
Dál se toulal po ulicích, a zrovna když míjel zastávku, zastavil u ní školní autobus. Vyhrnul se z něho dav školáků, kteří se za obrovského povyku rozeběhli do všech směrů. Jako jedna z posledních vystoupila dívka s černými vlasy a kšiltovkou na hlavě. Bavila se s někým za sebou a Harryho by si vůbec nevšimla, kdyby do něj nevrazila.
„ Soráč…“ omluvila se nezaujatě.
„ Ahoj,“ vypadlo z něho a snažil se, aby nebylo tak moc vidět, jak je nervózní.
Teprve teď si ho pořádně prohlídla. Změřila si ho od založených kalhot, přes vytahanou košili až po neupravené vlasy.Nezdálo se, že by se jí nějak zamlouval. „ Ehm… ahoj. My se známe… jo, ty jseš ten kluk od Jean, že jo?“ vzpomněla si.
„ Ehm… jsem Harry, Harry Potter,“ přerušil jí a hned jí podal ruku. Změřila si ho pohledem s povytaženým obočím a pak mu opatrně potřásla rukou. „ Ewelin Connorová,“ představila se bez zájmu.
Náhle Harryho něco prudce popadlo kolem ramen, až ho to skoro porazilo na kolena. „ Zdar, Íw, neruším? Tak co, představíš mi svýho kámoše?“ zakřenil se kluk o hlavu vyšší než Harry a až bolestivě ho držel kolem ramen.
„ To není můj kámoš!“ ohradila se dívka.
„ Ehm… já se jmenuju Harry,“ představil se nejistě a chlapec se opět zakřenil.
„ Ooo, on se jmenuje Harry,“ ušklíbl se jízlivě. „ Tak to tě rád poznávám, Harry,“ a pak mu vrazil takovou herdu do zad, že mu nejen vyrazil dech, ale ke všemu byl Harry bez síly a překvapený, takže se svalil na kolena a lapal po dechu. Všichni kromě něj vybuchli v záchvat smíchu a odkráčeli pryč.
„ Pěknej kámoš, Íw.“
Harry lapal po dechu a cítil se jako naprostý tupec. Když se konečně vyškrábal na nohy, vydal se radši druhým směrem než odešli oni. Jak moc se mu dívka v první chvíli líbila, tak tak mu teď přišla odporná. Dál se toulal ulicemi, ale ta radost, kterou předtím cítil, se rozplynula. Minul několik bloků, až se dostal k velikému stavení, ze kterého byla cítil vůně slámy a potu. Proplížil se dovnitř a hned pochopil – hřebčín.
V kotcích podél stěn stály koně a vznešeně pohupovaly hlavami. Pomalu se přikradl k jednomu, který natahoval krk přes hrazení a když si ho kůň očichal, tak ho pohladil po čumáku. Lehce hladil tu jemnou srst a sledoval, jak kůň spokojeně stříhá ušima. „ No, ty jseš ale krasavec,“ usmál se na zvíře, které mírně pohupovalo hlavou.
„ Ty mě sleduješ nebo co?!“ ozvalo se za ním. Prudce se otočil a zjistil, že Ewelin stojí za ním a rozhodně se netváří přívětivě.
„ Ne… ne… já… já jen…“ koktal. Kůň mu zezadu šťouchal do hlavy a Harry v tu chvíli nebyl schopný dát dohromady jedinou kloudnou větu.
„ Tady u koní nemáš bez propustky co dělat, tak laskavě vypadni,“ rozkázala mu příkře a ukázala k východu. Harry, bez nápadu co říct, se schlíplýma ušima radši odešel. Jen se otočil, aby zahlédl, jak vyvádí koně z kotce a vrhá za ním nasupený pohled. Sklopil oči a radši se vydal zpátky domů. Bylo mu pod psa. Přiloudal se do domu, zabručel něco jako pozdrav a hned se radši vydal k sobě do pokoje.
Mikinu strčil do skříně a když už chtěl zavřít, zarazil se...
Stál u otevřené skříně a ze zrcadla na vnitřní straně na něho zíralo podivné cosi. Naprosto vychrtlá osoba s neupravenými, přerostlými vlasy, propadlými bledými tvářemi, a kulatými brýlemi. Když se k tomu přidalo ještě jeho oblečení, tak mu chyběla už jenom hromada naučných knih, aby získal obraz dokonalého knihomola a šprta, jehož jediným zájmem by bylo sbírat známky a lepit si herbáře.
Kam se poděl ten kluk z Bradavic se zářícíma očima, širokým úsměvem a tělem vypracovaným z tréninkem, na kterého pokukovala půlka školy? Nezbylo z něho skoro nic.
Naštvaně třísknul dveřmi a sebou hodil na postel. Už se nedivil, že z něho měli takovou srandu. Bylo mu nanic. Chtěl pryč! Někam daleko. Pryč... pokud možno tak o dva roky zpátky.
Druhý den ráno se probudil celkem pozdě. Chvíli mžoural do světla a snažil si vybavit, proč mu je tak mizerně. Nakonec se přeci jen rozpomněl a radši se vydal dolů do kuchyně na snídani. Možná by se mohl zeptat Siriuse, jestli by mu neporadil, co má dělat, aby nevypadal a nechoval se jako trotl, ale jakmile sešel dolů, zjistil, že na to asi nebude ta pravá chvíle.
Jeho kmotr přecházel po obýváku jako lev v kleci. „ Už tu měla být! Už tu dávno měla být!“ brblal si pro sebe a každou chvíli se díval na hodinky.
„ Děje se něco? Kde je Jean?“ zeptal se Harry nesměle, když z kuchyně ukradl jeden obložený toast.
„ To bych taky rád věděl!“ zavrčel kmotr. „ V noci zase někam šla. Už měla být dávno zpátky!“
„ Tak jí zkus zavolat,“ napadlo Harryho a ukousl kus chleba. On i Sirius totiž vyfasovali od Jean nějaký starší typy mobilů, aby mohli být ve spojení. Pozorovat Siriuse, jak se s tím učí zacházet, byl celek legrace. Zvláště, když nedokázal pochopit, že může mluvit i když má přístroj u ucha a nemusí si ho dávat před pusu jako mikrofon.
„ To už jsem zkoušel. Vůbec to nevyzvání. Vypnula si ho,“ zamručel odpověď a dál dělal v koberci cestičky. „ Něco se jí stalo…. Určitě se jí něco stalo… já říkal, ať tam nechodí… říkal jsem jí to…“ brblal si pod vousy.
„ Ať nechodí kam? Kam šla?“ zeptal se Harry a zamračil se. Myslel, že Sirius neví, kam odešla.
Kmotr se zarazil. Chvíli přemýšlel a poté jen rezignovaně vzdychl. „ Šla na Obrtlou ulici. Má tam nějaký ty svoje kšefty s překupníky. Nevím co…“ mávl rukou a opět začal rázovat pokojem.
„ Cože? Ona šla mezi kouzelníky?“ zeptal se Harry nevěřícně. Sirius jen přikývl. „ Ona tam šla i když… i když je na ní vypsaná taková odměna?“
„ JO!“ odsekl muž. Harry se trochu zarazil, ale bylo mu jasné, že kmotr není naštvaný na něho, ale na svoji přítelkyni a taky na sebe, že ji nechal jít. „ Říkal jsem jí, že to je bláznovství, ale copak ona…“ vydechl. „Ale klid… tohle je jí podobný! Dřív to dělala taky…. Určitě se objeví,“ snažil se Sirius uklidnit Harryho, ale hlavně sebe.
Uběhla však další hodina a ona se neobjevila. Jediné, co se stalo, bylo, že Prcek spustil náhle neutišitelný vřískot i přesto, že v tuhle hodinu měl spát.
„ To je divný, tak z ničeho nic snad ještě nikdy nebrečel,“ strachoval se Sirius, když se snažil chlapce uklidnit v náruči. V další vteřině proběhlo Harryho hrudí podivné pálení. Ihned zjistil, že to způsobuje ten Permentir, který mu stále vysel na krku. Pomalu zvedl oči ke kmotrovi, který nejspíš cítil totéž. Chvíli si jen mlčky hleděli do očí. Muselo se něco stát.
„ Jdu jí hledat!“ rozhodl Sirius, položil dítě do postýlky a vyběhl na chodbu.
„ Ale Siriusi…“ houkl Harry a snažil se ho dohonit, jenže kmotr ho neposlouchal. Vřítil se do pokoje, popadl hůlku a plášť a se slovy – dohlídni na Prcka - byl pryč.
Harry zůstal sám. „ No bezva! Prostě bezva!“ Nejenže zmizela Jean, ale ke všemu teď zmizel i Sirius a on tu měl na krku půlroční dítě. Ještěže spalo. Harry se však děsil chvíle, kdy se probudí. S trochou naivity doufal, že se do tý doby Sirius vrátí.
Bohužel se tak nestalo. Uběhlo několik dalších hodin, když se celým domem rozlehl zoufalý pláč. Harry vytržený z myšlenek se nejdřív vyděsil, co to je, ale poté si uvědomil, že to se pozornosti dožaduje jeho budoucí kmotřenec.
Vyběhl po schodech, ale jakmile vešel do pokoje a sklonil se nad postýlkou, tak naprosto netušil, co má dělat. „ No tak, mrně, nebreč,“ řekl dítěti jemně, ale chlapec se na něho jen podíval a dál pokračoval v křiku. Harry ho párkrát pohladil, houpal mu před obličejem plyšovým medvídkem a snažil se ho všemožně uklidnit, ale nepomáhalo to. Napadlo ho, že kdyby ho třeba nějak pochoval, že by třeba přestal, ale ať dělal, co dělal, nedokázal přijít na to, jak ho má vzít, aby mu neublížil. Nakonec jen zoufale svěsil ramena. „ Sakra, co mám dělat!“ křikl nešťastně a rozhodil rukama. Dítě bylo od pláče celé rudé, mlátilo kolem sebe rukama a nohama a Harry byl úplně bezradný,
„ Co mám dělat? Krucinál… kdyby tu tak byla Hermiona nebo alespoň Ginny nebo někdo. Jakákoli holka,“ brblal pro sebe a snažil se přijít na něco, jak dítě utěšit. „ Holka? No jasný, holka! Ewelin!“ křikl vítězně a bez dalšího rozmýšlení se vyřítil z pokoje ven. Aniž by se přezul nebo oblékl, vyletěl z domu a mířil si to přímo do domu se zelenými okny. Vlastně ani netušil, co od toho má čekat. Byl jen tonoucí, který se chytal stébla. Po chvíli litoval toho, že si nevzal alespoň bundu, protože venku lilo a on byl za chvíli mokrý skrz na skrz. Jakmile doběhl ke dveřím, začal na ně divoce bušit.
„ No jo… no jo…“ ozvalo se za dveřmi, „ copak hoří?... To jseš ty?!“ vyjela na něho dívka, když otevřela. „ Nech mě bejt!“ křikla na něj a hodlala se prásknout dveřmi.
„ Ne, počkej! Nezavírej, prosím!“ zabránil jí, aby zabouchla. „ Potřebuju pomoct!“ dodal zadýchaně. „Jean ona…ona…“ lapal po dechu. „ Je pryč… a… a… Sirius taky a já…“
„ Co?“utrhla se na něho a opět ho chtěla vyhodit.
„ To dítě… Sirius… brečí… ono… nevím, co mám dělat?“
„ Stalo se mu něco?“ zarazila se.„ Kde je?“
„ Nahoře,“ kývl směrem k domu. Dívka na něj chvíli nevěřícně zírala a přejížděla pohledem od něho k domu v povzdálí. „ Tys ho tam nechal samotnýho!“ vyjela na Harryho a rychle se natáhle pro bundu. „ Zbláznil ses!“
„ A co jsem měl dělat?!“ křikl za ní, jenže to už se hnala po cestě nahoru. Ewelin opravdu sprintovala a Harry zesláblý nemocí a už po jednom běhu jí jen těžko stačil. Když doběhl nahoru, našel jí akorát v dětském pokoji, jak k sobě tiskne rudé dítě.
„ Šššš, maličký,“ konejšila ho, ale marně. Vrhla na Harryho vražedný pohled a potom lehce strčila dítěti do pusy prst. „ Má hlad,“ konstatovala okamžitě, když dítě přestalo brečet a začalo zkoumat jestli z prstu něco poteče nebo ne. Pak se dalo opět do breku. „ Dojdi dolů udělat mlíko,“ otočila se na Harryho.
Ten se jen zarazil a chvíli na ni zíral. „ A… a… a jak se to dělá?“ dostal ze sebe.
Ewelin se zamračila a přešla k němu. „ Tak ho alespoň podrž, já to dojdu udělat!“ Harry zíral na dítě, které mu podávala, a instinktivně o krok couvl. Když poznala, že si ho nevezme, tak jen rozzuřeně vydechla a i s dítětem v náruči odkráčela do kuchyně za brblání o nějakých neschopných blbečkách.
Harry jí neochotně následoval.
„ Zdravím,“ říkala právě do mobilu, „ hele, mám problém. Mám tu na hlídání jedno mrně a nevím přesně, jak se dělá sunar. A hlavně kolik toho asi vypije,“ na chvíli se odmlčela a pak se otočila na Harryho. „ Kolik mu je?“
Chlapce ta otázka úplně zarazila. Nejdřív byl úplně dezorientovaní a potom z něj vypadlo. „ Narodil se v březnu.“
Dívka chvíli počítala a pak se opět vrátila k hovoru. „ Půl roku.“ Chvíli jen přikyvovala. „ Fajn. Máš to u mě. Pa.“ Položila telefon a opět se věnovala Siriusovi. „ Koukni se do ledničky, jestli tam pro něj nejsou nějaký kašičky!“ rozkázala mu. Harry to hned udělal. Našel tam nějakou lahvičku s nápisem Mrkev s rajčaty a brokolicí, (No fuj, to mu snad nemůžu dát) od 4 měsíců. „ Asi tohle,“ ukázal to dívce, která právě do odměrky ředila jakýsi bílý prášek s nápisem na krabici BEBI.
„ Fajn, ohřej to! Dej to do mikrovlnky,“ dodala pro jistotu.
Harry jen přikývl a strčil skleničku do mikrovlnné trouby. „ Ohřát? Jak moc?“ napadlo ho. Nejistě se podíval na dívku, ale když si ho nevšímala, tak nastavil stejný čas, jako když si u Dursleyů ohříval jídlo.
Asi po minutě však Ewelin začala šílet. „ Ježíši, takhle ne! Řekla jsem ohřát, ne nechat přejít varem! Nemůže to mít tak horký, proboha!“ rozčilovala se, když vytáhla úplně vařící skleničku s dětskou stravou. „ To jseš vážně tak natvrdlej?! Prosím tě, zmiz!“ Sáhla do ledničky pro další skleničku a nastavila na mikrovlnce necelou půl minutu. Když bylo ohřáto, zkusila, jestli to má přijatelnou teplotu a pak si položila dítě do klína a začala ho pomalu krmit. Konečně bylo v domě ticho, dítě klidně jedlo a vypadalo spokojeně.
Jen Harry měl pocit, že je k ničemu.
Odšoural se do pokoje, hodil na sebe něco suchého a zuboženě sedl na postel. Cítil se mizerně. Byl úplně neschopnej. Ale copak on mohl vědět, co se má dělat? Jenže to je teď stejně jedno. Stejně si o něm Ewelin myslí, že to je nemyslící ignorant. A on bohužel neměl důvod jí to zazlívat.
Po nějaké době uslyšel na schodech kroky, nešly však za ním. Směřovaly do koupelny. Pomalu se zvedl a naplížil se za dveře.
Dívka právě opět debatovala s nějakou osobou přes mobil a vyzvídala, jakou teplou vodu by to dítě mělo mít na koupání. Potom napustila trochu vody, vysvlíkla dítě z oblečení i z pokakaných plínek a položila ho do vody. Okamžitě se ozvalo spokojené chechtání a čvachtání.
„ Tak co, špunte? Tohle se ti líbí, co?“ usmívala se na dítě a lehce na něho stříkala vodu. Ještě chvilku si s ním hrála a potom ho umyla a vytáhla ven. Pořádně ho zabalila do ručníku a vydala se z koupelny do pokoje. Když míjela Harryho, jen na něho vrhla trochu zamračený pohled.
Opět jí sledoval do pokoje, kde Prcka natřela nějakou mastí, přebalila, oblékla do čistého oblečení a poté uložila chechtající se dítě zpět do postýlky.
Harry jen zavrtěl hlavou a radši odešel pryč. Šel k zadním dveřím, které otevřel a chvíli jen pozoroval kapky padající venku.Cítil se jako naprostý debil. On by tohle v životě nedokázal. Prostě nedokázal. Copak to byla jeho chyba, že se neuměl postarat o dítě? Že nevěděl jakou teplotu má mít jídlo? Musela z něj dělat blba kvůli tomu, jak vypadá? Že má jinej svět?
Dlouho jen tak stál a v duchu nadával. Na sebe, na Ewelin, na Jean… na všechny.
Nakonec se přeci jen odhodlal a vydal se do kuchyně. Dívka seděla u stolu a popíjela čaj. Byl si jistý, že o něm ví, ale dělala, že si ho nevšimla.
Opřel se o futra dveří. „ Myslíš si, že jsem naprostej debil, že jo?“ zeptal se jí přímo.
Zvedla oči od hrnku a polkla čaj. „ Nemyslím si vůbec nic,“ zavrtěla hlavou.
„ Ale jo, myslíš si to. Myslíš si to, že jsem úplně neschopnej!“ stál si za svým. Mlčela. „ Dobře přiznávám, nejsem schopnej se postarat o dítě, nedokážu to. Ale když jsem v životě žádný ani nedržel v ruce, tak to asi těžko budu umět. Mám jen strach, abych mu neublížil, to je všechno. Jasný, podle tebe jsem zaostalej, zakrnělej šprt s brejličkama, kterej je furt zalezlej v knihách a nic jinýho neumí a slovo jako sport nebo zábava zná jen z naučnýho slovníku. Vypadám jako troska, ale to neznamená, že takovej jsem. Kdybys zažila to, co já, tak budeš vypadat stejně. Ale tobě to je nejspíš jedno. Zřejmě lidi soudíš z jinýho hlediska,“ dodal do ticha a pak se otočil a odkráčel zpátky k zadním dveřím. Sedl si venku pod střechu, aby na něho nepršelo a začal nadávat.
Bylo to zvláštní, ale nadával nejvíc na sebe. „ Zatraceně, proč jsem se před ní ospravedlňoval? Proč, sakra? Vždyť mě může být úplně jedno, co si o mě myslí! – Ale není. A v tom to nejspíš bude.“
Dlouhou dobu jen seděl s nohama pod bradou a hlavou mírně zakloněnou a opřenou o zeď. Zvuk padajících kapek ho uklidňoval. Pročišťoval mu hlavu a dával zdání, že přeci nic není tak špatné. Vzpomínal, jak občas za deště běhali po bradavických pozemcích a skákali do kaluží jako malé děti, aby co nejvíc stříkaly. Na tváři se mu usadil mírný úsměv.
„ Promiň,“ ozvalo se náhle vedle něho. Zvedl hlavu a zjistil, že dívka stojí nedaleko od něj. Její hlava vykukovala ze dveří a pozorovala ho s trochou nejistoty ve tváři.
„Kde je Prcek?“ zeptal se bez zájmu, aniž by se na ní podíval.
„ Spí.“ Přikývl. „ Asi... jsem nebyla nijak příjemná,“ pokračovala po chvíli, když se nedočkala jeho odpovědi.
„ Ne, tos vážně nebyla.“
Jeho přímá odpověď ji zarazila. „ Naštval jsi mě! Nesnáším, když na mě někdo vejrá nebo mě šmíruje.“
„ Já jsem tě nešmíroval!“ ohradil se.
„ Ne? Tak jak je možný, že jsem na tebe narazila všude, kam jsem se hnula?“ zvedla naštvaně obočí.
„ Nešmíroval jsem tě! Jen jsem se šel podívat po vesnici a do hřebčína a narazil jsem na tebe. Věř mi, že po tom milým setkání na zastávce už jsem tě potkat ani netoužil.“
Zarazila se a sklopila hlavu. „ Ehm… já vím… nebylo to od Michela moc… hezký… a…“
„ Hezký to vážně nebylo, ale ty ses nechtěla srazit před kamarádama, že?“ řekl Harry klidně, ale z hlasu mu sálala neskonalá ironie. „ Ale co, vlastně ti nemám co zazlívat. K blbcům je přeci povoleno vše a vůbec… můžu být rád, že jsi tady a postarala ses o Siriuse.“
Na dlouhou dobu nastalo ticho.
„ Co se ti stalo?“ zeptala se po chvíli do ticha. Nechápal. „ Říkal jsi přece: Kdybys zažila to, co já, tak budeš vypadat stejně. Co se ti teda stalo?“
„ Ale nech to plavat,“ mávl rukou. Vlastně ani nevěděl, proč to z něho předtím vylítlo a teď se děsil toho, jestli začne vyzvídat.
„ Ne, mě to zajímá!“ řekla pevně.
Chvíli váhal. Když sem za ním přišla měl chuť ji vyhodit, ale teď… „ OK... Měl jsem nehodu. V květnu. Přes tři měsíce jsem byl v komatu, vůbec nevěděli, jestli se z toho dostanu nebo ne, protože pořádně nevěděli, co mi je. Probral jsem se, je to několik dní. Učil jsem se znovu chodit, jíst, hejbat… všechno. Moje tělo bylo úplně v háji, proto vypadám takhle. Jako troska,“ dodal.
Mlčky přikývla. „ Co se ti stalo?“
Harry se na chvíli zarazil. „ Spadnul jsem… ze schodů. Kamenejch... a pořádně dlouhejch. A přímo po hlavě,“ dodal a v duchu děkoval svý schopnosti rychle si vymejšlet výmluvy.
„ Aha. To asi nebylo nic příjemnýho.“
„ Vlastně si to nepamatuju. Ale příjemný to nebylo.“
Opět nastalo tíživé ticho.
„ Ty se s Jean znáš dobře?“ zeptal se i když ho to vlastně nezajímalo. Snažil se jen udržet konverzaci.
„ Jo. Když jsem byla menší, tak mě chodila hlídat, když babička musela někam jít a pak… je pro mě něco mezi tetou a starší sestrou,“ usmála se.
„ Ty žiješ u babičky? Tvoji rodiče jsou mrtví?“ zeptal se, i když pak měl chuť si za takovouhle otázku ukousnout jazyk.
„ Ne, nejsou. Jen hodně cestujou. Tvrdí, že by pro mě nebylo dobrý pořád jezdit z místa na místo a tak…“ pokrčila rameny. „ Vídám je tak třikrát do roka.“ Harry si ji přeměřil nechápavým pohledem. Nevěřil, že tohle mohl někdo udělat. Prostě si cestovat a dítě nechat jen tak, někde míle daleko. „ Už jsem si zvykla,“ dodala mile. „ A co ty? Kde máš mámu?“
„ Moji rodiče jsou oba mrtví.“
Zarazila se. „ Já myslela, že Sirius je…“
„ Sirius je můj kmotr, stará se o mě. Ale jinak jsou moji rodiče mrtví. Zabil je… zabili se při havárce. Byl mi rok,“ řekl skoro nezaujatě. „ Už jsem si zvykl,“ dodal, když viděl její nevěřícný pohled
Zasmála se. „ Ježíši, my jsme dvojka.“
„ To teda jo,“ přikývl. „ Kolik ti vůbec je? Jen tak pro zajímavost, jestli nejsem moc vtíravej.“
„ Tipni,“ ušklíbla se.
Chvíli ji zkoumal pohledem. „ Tak… sedmnáct, osmnáct“
„ Hm,“ zčervenala dívka. „ Těsně… Patnáct.“
„ Fakt?“ vyvalil oči. „ Vypadáš na starší.“
„ To mi říkaj všichni,“ přikývla. „ A co ty?“
„ Šestnáct. Vlastně už sedmnáct. Nějak si na to nemůžu zvyknout. „Prospal“ jsem svoje narozeniny totiž.“
„ To naštve... ehm… jakže se to vlastně jmenuješ?“ zeptala se nesměle.
„ Harry…“
„ Ehm… jo… jasně… Harry,“ zrudla a sklopila hlavu.
„ Víš, že se s tebou dá docela i mluvit?“ nadhodil po chvíli.
„ To mám brát jako poklonu nebo jako urážku,“ zvedla obočí a snažila se tvářit naštvaně.
Harry chvíli váhal a nechápal ji v nejistotě. „ Jako poklonu, samozřejmě,“ řekl, ale ten ironický tón si neodpustil. Ještě nějakou chvíli si spolu povídali. Ewelin opravdu byla strašně milá a jak se zdálo, tak Harry svůj status Debila už taky ztratil. Bavili se o všem možném, Harry musel čas od času
„ improvizovat“, ale jinak šlo všechno v klidu.
„ Kde je vůbec Jean a Sirius? Kdy se vrátěj,“ zeptala se nakonec.
Harry se zarazil. Vůbec si neuvědomil, že už to je x hodin, co Sirius odešel o Jean ani nemluvě. Náhle se mu zrychlil dech, když si představil, co se jim mohlo stát.
„ Harry?“ znejistěla, když úplně zbělal.
„ Kdybych věděl, kde jsou, tak nejsem tak vynervovanej!“ řekl jen. Vysvětlil dívce, jak Jean někam zmizela a Sirius jí šel hledat.
„ Ah, tak to si nedělej starosti. Takovýhle noční vycházky na několik dní dělala Jean vždycky. Ona se ukáže,“ klidnila ho s úsměvem. Asi už na to byla zvyklá.
„ A měla doma předtím půlroční dítě?“ zeptal se.
Neodpověděla hned. „ Ne, neměla,“ přiznala.
Když se dítě opět začalo domáhat pozornosti, vytáhla Ewelin Harryho nahoru, aby ho naučila alespoň minimálně, jak se o něho postarat. Harry se sice bránil, ale když mu do náruče Prcka doslova vrazila, tak už neměl na vybranou. Nemotorně se ho snažil držet tak, aby nespadl a zároveň sledoval ten růžový dětský obličej, který si ho se zájmem prohlížel. Konečně ho nějak uložil v náruči.
Harry nahnul hlavu a dítě ho po chvíli napodobilo.
Dívka se začala smát. „ Vidíš, že to není nic těžkýho. Dokonce se mu líbíš.“
„ Jak jsi to poznala?“
„ Kdyby ses mu nelíbil, tak to uslyšíš,“ vysvětlila a vzala si ho k sobě.
Následovalo krmení. Ne, že by se to Harrymu nelíbilo, se lžičkou a bryndákem si připadal důležitý a mrně baštilo spokojeně za mírného brblání, ale ve chvíli, kdy si kýchlo, mu vrátilo i půlku broskvové přesnídávky a Harry byl nahozený od shora dolů a i za ušima. Ewelin se marně snažila udržet vážnou tvář.
A to nejlepší nakonec. Sice ho dívka ujistila, že kdyby se do zítřka ještě neukázali, že přijde hned po škole a dítě vykoupe, ale přebalovat se přeci jen naučit musel.
„ Ne, ne… já nechci! To po mě nemůžeš chtít. Nesáhnu na to!“
„ Harry, je to jenom plína. Neukousne tě!“
„ Kdyby kousala, bral bych to spíš,“ zašklebil se a s tváří zkřivenou od smradu odnášel pokakanou plínku pryč. Příště si beru plynovou masku! „ Proboha, jak něco tak malýho může vytvořit něco takovýhleho?!“ Jen představa, že kdysi v něčem podobným taky seděl a ležel… „ FUJ, nech toho nebo budu vrhat!“
Lehce zaklepal na dveře a pak tiše vešel. Celý pokoj byl ponořen do ticha a jediné světlo pocházelo z malé lampičky u postele. Potichu se sehnul nad postýlkou, kde klidně spal malý Sirius v dětském spacáčku a spokojeně žužlal svůj dudlík. Chvíli se na něho díval a možná začal trochu víc chápat to, co mu před pár dny říkala Jean.
Ještě se sehnul na postel a opatrně zhasnul lampičku. Co nejvíc se snažil, aby nevzbudil Ewelin. Slíbila totiž, že tu přespí, protože si prý nevezme na svědomí nechat, nechat mu dítě na krku. (To myslela Siriuse na krku Harrymu, ne naopak).
Dívka něco zabrblala ze spaní, přetáhla přes sebe deku a otočila se na druhý bok. Harry chvilku přemýšlel, na koho z těch dvou se dívá líp.
Bylo něco kolem půlnoci, když Harry přecházel kuchyní sem a tam. V ruce svíral svůj mobilní telefon a občas s ním z dlouhý chvíle do něčeho praštit. „ Kde jsou? Kde sakra jsou?“
Tohle už ale opravdu přestávalo všechno, určitě se něco stalo, určitě oba teď někde leží mrtví, někde je mučí, přišel na ně Voldemort… Ježíši, nemysli na to! Napomenul se. Byl však rozhodnutý, že jestli se do hodiny neukážou, jde je okamžitě hledat!
„ A kam, ty exote? – Kam asi? Na Obrtlou! – A víš kam? – Nevím. Prostě… prostě se když tak zeptám! – Zeptáš… hm… bezva. Hej, je tady Harry Potter a ptá se, jestli náhodou nevíme o Párkrový. – O tý, na kterou je vypsáno těch deset tisíc? – Přesně na tu! – Tak mu vyřiď, že o ní nevíme! Takhle si to představuješ? – A co mám podle tebe dělat? Jen tu takhle sedět a čekat, jestli se stane zázrak a oni se vrátí? – Ti dva se o sebe umí postarat a tím, že někam půjdeš, aby tě chytli jim moc nepomůžeš. – Tak co mám dělat? Nemůžu tu jen tak sedět. Prostě jdu!“
Jakoby jeho kmotr vycítil, na co se chystá, objevila se za půl hodiny za oknem tmavá sova a lehce ťukala na okno. Harry si od ní okamžitě vzal otrhaný vzkaz.
Harry, ať se bude dít cokoli, nikam nechoď. Zůstaň doma! Nechoď za námi! Sirius
Jasné, stručné a naprosto nedostačující. Podle kostrbatého písma jasně psaného ve spěchu jemu bylo jasné, že se něco děje a v hlavě se mu začalo rojit víc otázek než měl předtím. Přesto uposlechl Siriusův rozkaz a zůstal doma. Zatím.
„ Harry…. Harry…“
„ Co…co… co je?“ vyskočil vystrašeně, když do něho někdo šťouchal. Seděl v kuchyni u stolu, brýle nakřivo a kus od něho jen převrhnutý hrnek od čaje, naštěstí prázdný. Nad ním stále Ewelin, už převlečená a s batohem na zádech. Vlasy jako vždy stažené a přikryté kšiltovkou.
„ Víš něco novýho?“ zeptala se.
„ Co? Jo… jo… jasně. Psal mi Sirius. Jenom to, že jsou kdoví kde, ale že… jsou v pořádku a nemáme si o ně dělat starosti,“ přeložil kmotrův vzkaz.
„ Jinak nic?“ Zavrtěl hlavou. „ Tak nic. Hele… malej je nakrmenej, přebalenej a je vedle na dece, tak na něho dej pozor. Jídlo a mlíko máš v ledničce, všechno ostatní je nahoře. Tak za dvě hoďky asi bude chtít znovu jíst a pak ho dej spát, jasný?“
Rozespale přikývl.
„ Musím jít. Za chvíli mi jede bus. Po škole zas přijdu!“
„ Jasný,“ houkl za ní, když mizela ve dveřích. „ A dík!“ Jen zamávala na znamení, že slyšela. Harry se přesunul do obýváku, kde ležel na dece malý Sirius a nad sebou měl hrazdičku s různými hrkátky a cinkátky. Bouchal do nich ručičkami a neustále něco žvatlal. Harry sebou hodil na pohovku a přiospale ho pozoroval.
Za dvě hodinky nacpal do mrňouse trochu rozmixovaného ovoce a dal ho do postýlky. Ještě drahnou chvilku ho pozoroval. Pak sebou hodil na postel a usnul rychleji, než to mimino vedle.