44. kapitola - Až zrádce pomůže a přítel zradí... - 2. část
„ Hm, bravo,“ kývl nepřítel s uznáním. „ Málokdo je po
této kletbě vůbec ještě schopen pohybu. Jsi silný… velmi silný…“ ušklíbl se
Voldemort svými úzkými rty. „ Ale brzy už nebudeš. Myslím, že i ty budeš
souhlasit s tím, abychom to už jednou pro vždy skončili. Přesněji, abych
to já ukončil. Jednou pro vždy.“
Nezaujatě zvedl hůlku a teprve v tu chvíli Harrymu konečně došlo, co to
znamená. Poprvé za celou tu dobu si uvědomil, že za chvíli už nebude. Že zemře.
Už nikdy nedokončí školu, nevrátí se na ústředí, nesloží zkoušky, nebude
bystorozorem, nebude mít rodinu, neuvidí Siriuse, Ginny... nikoho.
Prostě zemře, bude konec. KONEC!
„ Červíčku...“ hlesl vyděšeně, když stál proti Voldemortovi a hleděl na
hrot jeho hůlky.
„ Červíčku. To nic neuděláš?“ křikl ochraptěle na přikrčenou
osobu. „ Otec tě vždycky chránil! Bránil tě, vzal tě mezi sebe a tys je místo
vděku ZRADIL!“
„ Pottere, nesnažte se v tom idiotovi vyvolat soucit,“ ušklíbl se Voldemort. „
Není to nic než troska bez charakteru!“
„ Když jsme se potkali poprvé, zabránil jsem jim, aby tě zabili. Vzpomínáš,
Petře? Zachránil jsem tě! Beze mě už bys byl MRTVEJ!“
„ Nechte toho, Pottere! Už mě to přestává bavit!“
„ Zachránil jsem tě!“ křikl zoufale na shrbenou osobu krčící se v rohu.
Červíček se však jen schoulil ještě víc a zdálo se, že vůbec neposlouchá. Že
nechce poslouchat.
„ Slyšíš? Dlužíš mi to! DLUŽÍŠ MI ŽIVOT!“ křikl Harry z posledních sil. Víc už
nemohl. Už nemohl dál. Do očí se mu vhrnuly slzy. Měl strach. Nechtěl zemřít...
„ Tak dost!“ zakřičel Voldemort a napřáhl hůlku. Jediné, co teď Harrymu zbývalo
bylo sklopit hlavu a pevně sevřít oči. Čekal na smrt. Ta vteřina se vlekla jako
hodina.
Náraz se však nedostavil.
Slyšel výkřik a poté tupou ránu někde před sebou. Pomalu zvedl hlavu a s údivem
spatřil, že před ním leží bezvládné tělo malého obtloustlého muže s umělou
rukou a prázdným pohledem.
Splatil dluh...
Chvíli všichni hleděli na mrtvé tělo.
„ Ten blázen tě sice zachránil, ale teď už tě nezachrání nikdo,“ šeptl
Voldemort naštvaně a v očích se mu zalesklo. „ Teď už jsi jenom můj,
Pottere. Už tu není nikdo, kdo by ti zachránil krk. Teďka to skončíme. Jednou
pro vždy! Možná i bezbolestně, přeci jen… byl jsi můj nejsilnější nepřítel.
Zasloužíš si vznešenou smrt,“ dodal. „ Tak tedy…“ zvedl hůlku a namířil jí
Harrymu přímo na srdce.
„ Pane, dovolte...“ ozval se náhle z řady zakuklenců něčí hlas. Byl
ženský a Harry si byl jistý, že ho zná. V tu chvíli mu připadal jako rajská
píseň spásy. Určitě něco vymyslí. Dostane ho odtud. Zachrání ho!
Žena přistoupila k pánovi s mírnou poklonou a dříve než stačil cokoli
říci, otočila se k Harrymu, „ …abych vás zbavila sama této přítěže, která
vás už tolik let dusí,“ řekl chladně a s širokým úšklebkem plným šílenství
namířila na chlapce vlastní hůlkou. „ Adava…“
Harry vytřeštil oči a náhle ho zaplavil zvláštní strach. Strach ze zrady.
„ …kedavra.“
Už nevnímal Hermionin křik, neslyšel bouchnutí dveří, neviděl Voldemortovy
překvapené oči ani kamenný postoj chladné zrádkyně…
Jediné, co viděl byl slabý paprsek, který se mu pomalu vpíjí do hrudníku jako
zářivý smaragdový had.
Poté už zbyla jen tma…
Od nepřítele můžeš čekat cokoli, od přítele pouze zradu...“
Konec