41. kapitola - Živý mrtvý
Harry v tu chvíli ztuhl. Vteřinu na to, co vypustil z úst
kmotrovo jméno, mu sice rozum říkal, že se asi zbláznil, že to je přeci
nemožné, aby se vrátil, že má z těch kleteb halucinace a kdesi cosi, ale teď,
když muž promluvil, i když trochu nakřáplým hlasem, nebylo pochyb. Byl to ON…
Sirius!
Ale nebyl to duch, to by ho přeci nemohl srazit na zem a tím pádem to nemohl
být ani výplod jeho fantazie. Nebo to snad byl nějaký Voldemortův trik jak ho
dostat? Mnoholičný lektvar či něco podobného? Ne… to určitě ne! I když vypadal
trochu jinak – měl hnědé vlasy, zarostlou tvář a špínu a škrábance všude po
tváři, určitě to byl on!
„ Ale… ale to… ale…“ Harry nebyl z překvapení schopen dát dohromady jedinou
kloudnou větu.
„ Teď ne, Harry!“ zarazil ho jeho kmotr a vytáhl ho na nohy, protože Harry by
to asi sám nezvládl. „ Pojď, musíme se dostat na konec chodby. Běž! Já je
zdržím,“ rozkázal mu a postavil se před něj, aby mohl na Smrtijedy poslat další
kletbu. Chlapec však stále zůstal stát na místě a ani se nepohnul. Stále byl
zkoprnělý překvapením a jeho mozek naprosto vypověděl službu, takže ani
nechápal, co mu Sirius řekl.
„ Harry, běž!“ křikl na něj Sirius a musel do něho opět strčit, aby ho nezasáhl
proud rudého světla. „ Harry!“ Sirius s ním zatřásl a chlapec konečně začal
vnímat. „ Touhle chodbou, druhá odbočka vlevo a pak pořád rovně! Běž!“
Harrymu se sice trochu příčilo nechávat ho tam s bandou nepřátel, držel se však
jeho příkazů a vydal se chodbou dál. Na druhé odbočce zatočil doleva a utíkal
pořád rovně, přesně jak Sirius řekl. Dunivé kroky ho však stále pronásledovaly.
Čím více si uvědomoval, co se tady vlastně děje, tím větší rychlostí se řítil
kupředu. Jaké překvapení ho čekalo, když se před ním náhle objevila pevná zeď.
„ Ne!“ bouchl do ní pěstí a šátral všude kolem, jestli tam někde nenajde nějaké
dveře nebo něco podobného. Cokoli!
Nenašel nic. „ Ty tupče, určitě jsi někde špatně odbočil!“ nadával. Sirius by
ho přeci nikdy neposílal do slepé uličky. Teď měl pouze dvě možnosti. Buď tu
zůstane a počká na jistou smrt… nebo se vydá vstříc blížícím se krokům a vpadne
jim přímo do rány.
Nestačil však uběhnout ani pár metrů zpět, když se proti němu vyřítil Sirius a
mířil si to přímo na něho. Ohlédl se za sebe, kde se mihotaly stíny pronásledovatelů,
a v další chvíli popadl Harryho za rameno a dost nešetrně s ním, už
potřetí za velmi krátkou dobu, sekl o zem. Než se Harry stačil vzpamatovat, co
to dělá, co se děje nebo co vůbec zase dělá na zemi, chytil ho kmotr za límec a
vtáhl ho do zdi.
Ocitli se v nějaké úzké štěrbině těsně při zemi. Byla tak nízká, že se v ní
Harry nemohl opřít ani o lokty bez toho, aby se nepraštil do hlavy, a široká
jen tak tak na dvě osoby. Jediné světlo, které tam přicházelo, bylo z otvoru,
kterým sem vlezli a který byl zahalený podivným mihotavým světlem, jaké Harry
občas vídával nad silnicemi, když bylo v létě příliš velké vedro. Teď to však
byl výsledek zastíracího kouzla, které Smrtijedi vnímali pouze jako pevnou zeď.
„ Siriusi, co…“
„ Pššššt!“ tišil ho kmotr a v další chvíli se jim těsně před obličejem objevily
několikatery páry nohou. Harrymu se zatajil dech. Ani ne půl metru od nich
stálo teď už na deset Smrtijedů a jediné, co ho dělilo od jisté smrti, byla v
podstatě vzdušná zeď a nic víc. Stačilo by, kdyby někdo z nich věděl o tomto
úkrytu.
Harry sledoval míhající se černé polobotky a snažil se donutit plíce, aby
přestaly dýchat tak hlasitě. Těch několik vteřin bylo nekonečných. Posléze se
přeci jen všichni shodli, že uprchlíci nejspíš odbočili někde cestou a všichni
zmizeli pryč. Jakmile odezněly kroky, oba dva v úkrytu si řádně oddechli.
Sirius se převalil na záda a promnul si rameno. Cosi tiše zaklel, ale jinak
mlčel.
„ Siriusi, já myslel, že jsi… že jsi…“ koktal Harry, ale kmotr ho rázně
přerušil.
,, Já vím, Harry, ale teď není na otázky čas. Musíme odtud zmizet. Pojď!“ A bez
dalšího slova, se s menšími problémy pozadu začal plížit pryč, až Harrymu
zmizel ve tmě. Nezbývalo mu než se vydat chodbičkou za ním. Nebylo to rozhodně
nic příjemného se protahovat mezi nánosy prachu a spoustou jiného svinstva
všude kolem, zvláště když jste neviděli ani na krok a nevěděli jste, co čeho
strčíte ruku v příští vteřině. Na druhou stanu to Harry vlastně ani vědět
nechtěl.
„ Ááá…“ vykřikl náhle, když mu něco přeběhlo přes ruku a těsně minulo jeho
obličej.
„ Co je?“ ozvalo se před ním.
„ Nic… jen… krysa,“ řekl omluvně.
„ Příště tak neřvi!“ varoval ho kmotr a pomalu se začal plazit dál.
„ Ehm… Siriusi,“ ozval se po chvíli Harry. „ Mohl bys mi říci, kde to jsme?“
„ Tohle?“ ozvalo se kdesi před ním. „ Řekl bych, že to jsou chodby pro domácí
skřítky. Bohužel, jak to vypadá, tak už tady hodně dlouho žádný z nich nebyl.
Fuj… co to tu je? Zdechlina…,“ zabrblal si pro sebe a Harry při té představě
zkřivil tvář. „ Neboj, za chvilku jsme na konci a pak už to je lepší.“
Na konci byli a to hodně rychle, jak Harry poznal podle toho, že se chodba
náhle velmi prudce svažovala dolů a on i Sirius spolu s ní. Bohužel ho nikdo
nevaroval, takže když po několikavteřinové jízdě zabrzdil o dolní zeď, jeho
tělo proti tomu dávalo jasně najevo své protesty.
„ A…a…a…au. Kruci, tos mě nemohl varovat?“ utrhl se Harry někam do tmy, kde
tušil svého kmotra. Místo odpovědi mu však přišel jen přidušený výkřik. „
Kurva!“ zasténal muž místo odpovědi a opět si promnul levé rameno. „ Do prdele,
to bolí!“
„ Co je?“
„ Mám něco s ramenem. Ten lektvar už zase přestává účinkovat,“ procedil Sírius
přes zaťaté zuby a mnul si bolavou část těla.
„ Lektvar?“ nechápal Harry.
„ Proti bolesti a krvácení. Našel jsem ho tu, tlumil bolest a krvácení, ale
poslední dávka se mi rozbila dneska ráno.“
„ Ukaž mi to!“ Natáhl se ke kmotrovi a odhrnul mu cíp potrhané košile, který
zakrýval jeho rameno. Našel tam kus zmuchlané látky, který byl ušmudlaný od
krve a špíny.
„ To nic není,“ řekl muž pevně a opět si zakryl ránu košilí. „ Pojď, musíme
dál,“ hlesl a pokračoval v cestě, i když Harry podle jeho úpění poznal, že mu
to dělá víc než problémy. Plížili se dál a když po chvíli začal cítit pod sebou
cosi lepkavého, doufal, že to není Siriusova krev.
Plížili se dlouho. Možná minuty, možná hodiny. Chodba už sice nebyla tak úzká,
ale i tak to nebylo nic příjemného. Špínu a pavučiny už měl úplně všude,
mnohokrát se o něco zachytil tak, že si roztrhl oblečení a nevsázel by na to,
že to párkrát nebylo i trochu s kůží. Prach mu dráždil oči a jeho plíce se
dožadovaly vzduchu, v němž by procento kyslíku alespoň trochu převyšovalo
procento prachu a špíny. Naštěstí netrvalo tak dlouho a chodba je vyhodila u
malinkého okýnka, které bylo tak ponořené do země, takže venku viděli
povětšinou jen udusanou hlínu a jen nahoře byla úzká štěrbina, kudy mohli vidět
ven. Všude byla tma…
„ Kde to jsem? A kam to vůbec jdeme?“ zachraptěl Harry a snažil se dostat z
krku prach.
„ Jsem pod severní věží. Kus odtud je místo, odkud se dá přemísťovat,“
vysvětlil mu kmotr a rozkašlal se. „ Kurva.“
„ Jak daleko?“ vyzvídal ještě Harry.
„ Kousek,“ odvětil kmotr a otočil se na chlapce za sebou. „ Asi jen dvě míle,“
dodal.
„ JEN dvě míle?“ vypálil Harry a v další chvíli se rozkašlal. „ To si snad
děláš srandu,“ dostal ze sebe se sípáním, jak zadržoval kašel.
„ Ne. Všude jinde to je klidně třicet mil. Tady jsem našel jedno slabý
místečko.“
„ Tak fajn! Padáme odtud!“ Harry chtěl vylézt ven. Kmotr mu v tom však
zabránil.
„ Ani se nehni,“ hlesl k němu a zahleděl se štěrbinou ven. Harry následoval
jeho příkladu a začal pozorovat, jestli v tom šeru venku něco zahlédne. V další
chvíli se kolem okýnka prosmekly tmavé boty. Sirius se na Harryho zadíval
pohledem „ A-do-tohohle-bys-vlezl.“ Poté se odtáhl od pozorovatelny a natáhl se
na zem. Z krku mu uniklo bolestivé zachrčení.
„ Co teď?“ zeptal se Harry nejistě.
„ Musíme počkat. Pak snad budeme mít chvíli na to, abychom se odtud dostali.
Pokud to přežijeme a dostaneme se až do jeskyně, tak se odtamtud přemístíme.“
„ A proč musíme čekat?“ vyzvídal Harry. On už chtěl odtud pryč a pokud možno
hodně rychle a hodně daleko.
„ Musíme počkat na správnou chvíli,“ polkl. „Promiň, ale já si teď vážně musím
odpočinout,“ zachraptěl a zavřel oči. Úplně znehybněl.
Dokonce se ani nebránil, když se po chvíli nad něj Harry naklonil, odhrnul mu
košili a sundal mu z rány kus zmuchlané látky. Byl špinavý a zkrvavený a zpod
něj vytékal slaboučký pramínek krve. Když látku sundal úplně, objevila se před
jeho očima tmavá rána. Krvavá a podle Harryho úsudku dost hluboká a zanícená.
Muselo to strašně bolet a jak se zdálo, tak lektvar přestal účinkovat úplně a
Sirius začínal dostávat horečku.
Harry se jemně dotkl prsty okraje rány a Sirius se úplně napjal a vydal
bolestivé zaskučení.
„ Nech toho!“
Harrymu se náhle vybavilo to podivné vidění, které měl před mnoha týdny na
hodině lektvarů. „ Dýka,“ konstatoval, ale poté se zamračil. „ Ale vždyť to
musí být starý alespoň dva měsíce.“
Muž slabě přikývl. „ Jo, je. Ale nedoléčil jsem to a před několika dny se to…
se to zase otevřelo,“ vydechl s námahou a poté se rozkašlal. „ Jak o tom víš?“
dostal ze sebe ještě, ale zdálo se, že se spíš musí soustředit na bolest, než
aby Harryho moc vnímal.
„ Pak ti to vysvětlím,“ řekl chlapec. Sedl si zády ke zdi a přitáhl kolena k
sobě. Pozoroval kmotra a přemýšlel. „ Takže Sirius není mrtvý. Ale jak je to
možný. Vždyť já ho viděl, viděl jsem, jak propadá tím obloukem. Jak se odtamtud
dostal? Vždyť i Remus a Brumbál říkali, že odtamtud není cesta zpátky, tak jak
je to možný?
A kde byl celou tu dobu? Vždyť už to je skoro rok, proč mi o sobě nedal žádnou
zprávu? To byl tak daleko, že mi nemohl poslat ani dopis, sovu, narážku…
cokoli, co by mi dalo naději, že nezemřel?
Ale moment! Vždyť je to on! Ten, kterého zranili tou dýkou…čili to musí být ten
muž, kterého viděl při plese utíkat z Bradavic… on byl v Bradavicích a ani se
na mě nepřišel podívat, to snad NE!... ale počkat, jakto, že jsem ho nepoznal?
Vždyť tamten měl přeci hnědé vlasy a úplně jiný hlas, to nemohl být on. Ale
vlastně… vždyť on je teď neměl úplně černé, měl je takové špinavě hnědé. Že by
nějaký lektvar?
Ale MOMENT… jestli to je ten, kterého jsem viděl na věži, tak to musí být i
ten, kterého jsem viděl u Jean v kabinetu, když se tam se Snapem hádali… hádali
se kvůli nějakému… uprchlému vězni… Smrtijedovi… nebo domnělému Smrtijedovi,
který uprchl z Azkabanu… hádali se kvůli… to si ze mě děláte prdel!... kvůli
otci dítěte!!!“
Harry vytřeštil na Siruse oči čelist mu spadla na podlahu. „ Ne, to jsem se
určitě spletl. Tohle nemůže být pravda. Vždyť ti dva se nesnášeli! Alespoň
podle toho deníku od Remuse… tam se vždycky jenom dohadovali… Ale na druhou
stranu… to všechno zapadá.“ Ano, všechno do sebe sice zapadalo, ale Harry i tak
nerozuměl vůbec ničemu. Tohle potřeboval vysvětlit.
„ Siriusi…“ Nedokončil. Náhle se celým hradem ozvala silná rána, až se všechno
zatřáslo a na Harryho spadlo ze stropu několik pavouků.
„ Co to bylo?“ vyhrkl.
„ Menší dáreček pro Smrtijedy,“ vydechl jeho kmotr a vyškrábal se na nohy.
Nahmatal v hlíně za výklenkem jakousi desku a se silou, kterou by od něj v jeho
stavu nečekal, s ní škubl. Sesypalo se na ně množství hlíny, která je málem
zasypala, ale průchod ven měli náhle úplně volný.
„ Poslouchej mě,“ zarazil ho ještě Sirius, „ vidíš támhle naproti ty stromy?“
ukázal kamsi do dálky. Harry rozeznal v té tmě jeden tmavší flek a kývl. „
Fajn, musíš se tam dostat. Najdeš tam takový křoviska, kterýma uvidíš směrem
sem. Až se tam dostaneš… tady máš hůlku… tak mě budeš muset krýt, je ti to
jasné? Jen pro jistotu, kdyby si mě někdo všiml.“
„ A kam jdeš?“
„ Jenom si ještě musím pro něco sběhnout. A ještě mě poslouchej. Kdybych se do…
do půl hodiny neukázal, tak musíš jít dál.“
„ Nenechám tě tady!“
„ Buď zticha a poslouchej mě. Ty se odtud musíš dostat, já ne. Nezapomeň, že
jsem mrtvej,“ řekl s takovou pevnou jízlivostí, že si Harry v první chvíli
říkal, že to myslí vážně. „ Kdybych se neukázal, tak musíš jít lesem pořád dál.
Asi za dvě míle dorazíš do jeskyně a tou budeš muset projít. Nevím sice, jaká
tam je cesta, nešel jsem tamtudy, ale jiná cesta ven není. Rozumíš?“ Harry
skoro neznatelně kývl. „ Neboj, tohle je krajní možnost. Já tu nehodlám
chcípnout,“ dodal ještě Sirius a s výrazem plným očekávání se zahleděl ven. „
Tak dělej…“ šeptl si pro sebe. V další chvíli se ozvala další ohlušující rána,
ještě silnější než ta předtím.
„ Jdi!“
Harry se začal škrábat nahoru a poté se protáhl výklenkem ven. Bylo tam tepleji
a nebyla tam taková tma jako ve sklepě, ze kterého právě vylezl. Rozhlédl se.
Nikde nikoho neviděl… teprve poté si všiml, že na rohu kus od něj stojí
skupinka zakuklenců a koukají někam na druhou stranu, do míst, odkud se ozval
výbuch. „ Běž!“ strčil do něj Sírius a Harry se vyřítil kupředu.
Se srdcem v kalhotách doufal, že Smrtijedi jsou tam překvapení, že si ho
nevšimnou. Byl asi v půlce cesty ke stromům, když se ohlédl. Měl štěstí, nikdo
si ho ani nevšiml. Doběhl do cíle a hned sebou hodil do křoví. Lehl si tak, aby
viděl k věži, připravil si hůlku, pro případ, že by ji potřeboval a lapal po
dechu. „ Tak tomuhle se říká sprint,“ řekl si v duchu.
Zahleděl se k věži, kde se právě cosi podivného plížilo. Harry se zamračil a
pokoušel se rozeznat, co to je, ale po chvíli usoudil, že se to tam možná krčí
Sirius. Stín zmizel za rohem a chlapec dost znejistěl. Teď když nevěděl, co se
děje a nemohl kmotrovi nijak pomoci, se cítil víc než nesvůj. Musel jen čekat…
a čekat.
Po několika minutách se někteří Smrtijedi vrátili zpět na svá stanoviště a
Harry teď mohl vidět, že kdyby je ten výbuch neodlákal, tak by neměl šanci se
sem vůbec dostat.
Minuty se vlekly jedna za druhou a Harry cítil stále větší nejistotu. „ Sakra,
kde jsi!“ šeptl po půl hodině, když už si představil všechny možné scénáře, co
se Tichošlápkovi mohlo stát.
Srdce mu bušilo napětím a jeho mozek už začínal spřádat plán, jak se vydat zpět
do hradu Siriusovi na pomoc, aniž by si ho někdo všiml. Náhle do něho někdo
zezadu strčil až sebou cukl a namířil na útočníka hůlkou. Byl to však je… „
Blasi?“ Harry se zarazil. Co ten tu dělá?
Pes se však k vysvětlování moc neměl. Pohodil hlavou, jakoby říkal, ať jde
Harry za ním, sevřel v zubech jakýsi vak a belhal se pryč.
Ano, belhal. Harry si všiml, že nedopadá na jednu nohu a celý se tak nějak
klátil. Nedošlapoval na stejnou přední nohu, jako měl Sirius zraněnou ruku…
Harrymu to v hlavě šrotovalo a po chvilce konečně zapadla kolečka na správné
místo.
„ Siriusi, jsi to ty??“ vylil oči. Pes se k němu otočil,
zavrtěl ocasem a kývl. Tohle byla jasná odpověď. To by snad normální pes
nedokázal. Opět pohodil hlavou na stranu a šel dál. Harry se ještě chvíli
vzpamatovával a pak se vydal za ním.
Šli dlouho. Chlapec se stále otáčel jestli za nimi nikdo nejde, ale nepotkali
živou duši. Smrtijedi je nejspíš stále honili po hradu. Blas… teda Sirius se po
chvíli začal strašně plahočit a zpomaloval víc a víc. Harry už mu vzal ten
podivný vak, aby mu ulehčil, ale i tak se pes sotva plahočil. Po chvíli se
zastavil a zuboženě si lehl.
„ Siriusi,“ klekl si k němu Harry, „ no tak, Siriusi, teďka to nesmíš vzdát. No
tak…“ pohladil ho za ušima, i když si říkal, že to je trochu zvláštní, když si
uvědomil, že hladí vlastního kmotra. „ Nechceš se přeměnit do normální podoby.
Možná by ti bylo líp.“
Zvíře slabě zavrtělo hlavou. Pomalu se zvedlo na vratké nohy a vykročilo dál.
Po dlouhé době prodírání mezi křovisky a šlahouny se konečně vynořily u podivné
skály, které zde zcela samotná vyčuhovala ze země. Pes slabě štěkl a zmizel ve
skalné rozsedlině. Harry ho následoval. Jakmile vešel dovnitř, rozprostřela se
kolem neprostupná tma.
„ Lumos,“ porušil a jeskyni naplnilo slabé světlo. Rozhlédl
se. Všude bylo ticho a klid, jen na zemi ležel rozvalený Sirius s úplně bílou
tváří, košilí nasáklou krví a s čelem lesklým potem od horečky.
„ Siriusi!“ vyděsil se Harry a hned k němu zaklekl.
„ To je v pohodě,“ zachrčel kmotr. „ Dej mi… dej mi pět minut. Musím sebrat
trochu sil na přemístění.“ S obtížemi polkl a sevřel oči. Harry by mu strašně
rád pomohl, ale nevěděl, jak.
„ Kam se chceš přemístit?“ zeptal se po chvíli.
„ Asi na ústředí,“ hlesl.
Harry se zamyslel. „ Nebylo by lepší do Bradavic?“
„ Do hradu to je daleko. A je tam moc lidí,“ dostal ze sebe s obtížemi.
„ Siriusi, na ústředí teď nejspíš nikdo nebude, protože mě hledají a ty
potřebuješ v první řadě ošetřit. V Bradavicích je ošetřovna, tam budeš v
bezpečí. Je noc, nikdo tam nebude a Brumbálovi budeme moci poslat zprávu. A ke
všemu… jsi příliš slabý na to, aby ses dokázal přemístit do jediného domu v Londýně.
Ale takhle budeš mít výhodu v tom, že Bradavice i Prasinky mají velké okolí. Do
hradu tě dostanu, to se neboj,“ ujistil ho nakonec. Zdálo se, že o tom kmotr
přemýšlí a nakonec kývl. „ Umíš být přesvědčivý.“ Pomalu se vysoukal do sedu, s
tváří zkřivenou bolestí a pokynul kmotřenci, aby se ho chytl. Do druhé ruky
vzal vak.
„ Přemístit se snad dokážu, ale nezaručuju, co se mnou bude
potom,“ hlesl.
„ Neboj. To už nech na mě.“
V příštím okamžiku ucítil podivné trhnutí a pocit jakoby se řítil tmou. Vteřinu
na to se oba rozplácli na zemi. Harry se vzpamatoval celkem rychle. Rozhlédl se
kolem a chvíli uvažoval, kde jsou. Po chvíli mu to došlo. Byli kus od brány.
Sirius se trefil skoro přesně. Teď však ležel na zemi a jen trhaný, chrčivý
dech dával najevo, že žije. Rychle ho popadl, dál si jeho ruku kolem ramen,
brašnu si hodil kolem krku a vydal se směrem k bráně. Jeho kmotr sice pletl
nožičkama, ale i tak ho Harry spíše táhl.
Zatímco přemýšlel, jak dlouho asi muže dokáže táhnout a co bude dělat pak, jak
se dostane do hradu a jak co udělá, když někoho potká, došel až k bradavické
bráně, kterou jako vždy hlídali dva obrovští kanci. K jeho překvapení, se však
náhle obě sochy probraly k životu a otočily k němu tváře se zářícíma očima jako
lampy.
Harry se zarazil a trochu couvl. „ Jsem Harry Potter. Bradavický student,“
hlesl, aniž by věděl, proč to vůbec řekl. Zářivé oči si ho sjely od shora dolů
jako rentgen a v další chvíli se kanci vrátili do své původní nehybné podoby.
Harry si vydechl. Popostrčil si kmotra na rameni a pokračoval v cestě. Za
chvíli už ho bolel celý člověk. Sirius rozhodně nebyl žádné pírko, ale i tak
musel jít dál. Trvalo ještě alespoň hodinu, než se ocitli před branou do
vstupní síně. Rychle jí otevřel a proklouzl dovnitř. Vrata zaklapla a jediné,
co bylo slyšet, byly Harryho kroky a Siriusovo slabé sténání, když ho vlekl
směrem na ošetřovnu.
„ Harry?“ ozvalo se za ním až úplně nadskočil. Ze stěny za ním na něj zírala
hlava Skoro bezhlavého Nicka. Vynořil se celý a zkoumal ho nevěřícným pohledem.
„ Ty jsi tady? Všichni tě hledají a… krindy pindy, vždyť to je Sirius Black!“
„ Jo je. Nicku, promiň, ale já teď musím… počkat. Říkal jsi, že mě všichni
hledají. Nikdo z řádu tady není? Brumbál, McGonagallová, Snape…“ Duch jen
zavrtěl hlavou a Harry naštvaně vydechl. „ Sakra! To snad… Nicku, něco bych od
tebe potřeboval. Mohl by ses dostat do Brumbálovy kanceláře a říct Fawkesovi,
aby řediteli vyřídil, že jsem tady? Prosím.“
„ Není problém, Harry,“ kývl hlavou Nick, až mu spadla na rameno.
„ Děkuju. Budu na ošetřovně.“ Duch zmizel a Harry se vydal dál. Měli štěstí,
cestou už nikoho nepotkali. Konečně se dostali do nemocničního křídla, kde
Harry položil Siriuse na lůžko a rozsvítil několik svíček. „ Počkej tu chvíli.“
A zmizel za dveřmi směrem k ložnici hlavní ošetřovatelky, na jejíž dveře začal
silně bušit, aby jí probudil.
„ No jo, no jo…“ ozvalo se zevnitř netrpělivě chvilku předtím než se dveře s
trhnutím otevřely a v nich stále rozespalá sestra. Její ospalost však byla
rázem ta tam. „ Pottere?“ vyvalila oči. „ Co tu děláte? Vždyť vás všichni
hledají a…“
„ Já vím, já vím, ale teď pojďte se mnou!“ přerušil jí a za ruku jí i přes její
protesty odvlekl na ošetřovnu. „ Musíte mu pomoci, je na tom dost špatně a…“
„ Vždyť to je Sirius Black!“ vykřikla a trochu se stáhla, jakoby ji snad měl
kousnout.
„ Nekřičte!“ klidnil jí. „ Ano, je to Sirius Black, ale je naší straně. Brumbál
vám pak jistě všechno vysvětlí, ale teď mu musíte pomoci. Ano? Prosím vás,
pomozte mu,“ dodal zoufale, když viděl, že se k ničemu moc nemá. Ono mít na
ošetřovně mezinárodně hledaného vraha nebyl asi žádný med.
Přesto kývla. Odběhla do vedlejší místnosti a za chvíli se vrátila se spoustou
lahviček a sáčků. Sklonila se nad ním, ale jakmile se dotkla jeho rány, jakoby
se probudil a chytil její ruku, až vykřikla.
„ Siriusi, neboj, klid. To bude v pohodě, pomůže ti,“ klidnil ho kmotřenec,
protože se zdálo, že Sirius je v pořádném šoku. Povolil stisk a lehl si zpět na
lůžko.
Ošetřovatelka mu sundala košili a začala zkoumat ránu. „ No nazdar… Pane
Pottere, počkejte, prosím vás, vedle, budu potřebovat klid.“
Nejdříve nechtěl, ale její přísný pohled nakonec zvítězil. Odešel o kus dál a
vrchní sestra za sebou zatáhla závěsy. Čekal dlouho. V jeden okamžik se zpoza
závěsů ozývalo bolestivé sténání, ale to poté ustalo. Ošetřovnu zahalilo ticho
a Harryho to pomalu uchlácholilo ke spánku…
„ Pane Pottere…“ někdo s ním zatřásl a chlapec se probudil. Ležel na lavičce,
stále na ošetřovně a všude byla stejná tma a ticho jako předtím. Nad ním stála
ošetřovatelka. „ Pojďte, myslím, že taky potřebujete ošetřit.“
Harry se posadil a vydal se za sestrou. „ Jak mu je?“
„ Panu Blackovi? I když ta rána nebyla hezká a celkově byl velmi vyčerpaný,
bude v pořádku. Teď se šel umýt,“ odpověděla ještě na jeho druhou otázku, když
viděl prázdné lůžko obklopené závěsy. Sedl si najdu postel a Pomfreyová ho
začala vyšetřovat. Narovnala mu nos, sešila obočí, napravila nárt, dala mu něco
na posilnění a zrovna, když zkoumala, jestli nemá něco s kostmi v levé paži, se
rozletěly dveře a dovnitř vpadl udýchaný ředitel v závěsu se zástupkyní a
Remusem.
„ Popy, prý tu je… Harry!“
„ Harry!“ vykřikli společně s ním McGonagallová i Lupin. Harry jen kývl na
pozdrav. Jeho opatrovník se k němu okamžitě vrhl. „ Jsi v pořádku? Jak ti je?
Neublížili ti? Jak ses odtamtud dostal? Jak jsi se dostal sem?“ chrlil na něj a
chlapec ani nevěděl, na co má odpovědět dřív.
„ Stejně mi to nebudete věřit,“ řekl jen.
„ Harry, je neuvěřitelné, že ses odtamtud dostal živý a zdravý. Celý Řád se právě
v tuto chvíli snaží se nějak dostat na ústředí Smrtijedů a dostat tě odtamtud…
to mi připomíná… Minervo, byla by jsi tak laskavá a šla rozeslat zprávu, že je
Harry v bezpečí a že se sejdeme na ústředí? Heslo znáte. Děkuji,“ usmál se na
zástupkyni a ta odešla. „ A teď, Harry, bychom rádi slyšeli, jak se ti podařilo
uniknout. A myslím, že ty už jsi zažil takové nevídané věci, že ti budeme muset
věřit vše,“ usmál se na něho ředitel.
Harry kývl a zhluboka se nadechl. Tušil, že mu nebudou věřit, ale stejně… „
Zachránil mě Sirius.“
Oba muži si vyměnili trochu udivené pohledy a poté se pohledem vrátili zpět na
studenta.
„ Harry,“ začal Remus, „ vždyť víš, že Sirius je…“
„ … mrtvý,“ doplnil. Ale nebyl to Harry. Ten hlas přicházel ode dveří. „ A ty
ses neměl ani k tomu, abys mu vystrojil pořádný pohřeb. A to si říkáš nejlepší
kamarád. Že se nestydíš,“ řekl Sirius s hraným smutkem a jen sledoval, jak na
něj Remus i Albus zírají s otevřenými ústy. To snad bylo poprvé, co Harry viděl
ředitele překvapeného. „ Co je?“ nechápal Sirius. „ Díváte se na mě, jako byste
viděli ducha,“ nadhodil.
Tak tohle byl opět jeho kmotr. Usměvavý, pohodový a trochu jízlivý. Roztrhané
oblečení vyměnil za čistou košili a kalhoty, tvář měl oholenou a čistou a umyté
vlasy stažené do ohonu. Jen pohublé tváře, několik modřin a ruka na pásce
dávala zdání, co prožil.
„ Siriusi?“ vydechl jeho dlouholetý kamarád nevěřícně a udělal několik kroků
kupředu.
„ Správně, Náměsíčníku, jsem to já,“ usmál se na něj spolužák a také se vydal o
trochu blíže.
„ Ale… ale…“
„ Zdám se ti snad mrtvý?“ odvětil dřív, než ze sebe druhý cokoli vymáčkl.
Remus ještě chvíli paralizovaně stál a pak přítele srdečně objal. „ Já tomu
nevěřím.“
„ Tak tomu věřit začni, Moony,“ přitiskl ho k sobě Sirius. „ Smrtonoše se nikdy
nezbavíš. To bys měl vědět.“
Když se ho Lupin pustil, natáhl bývalý vězeň ruku k řediteli. „ Brumbále.“
„ Tak tomuhle já říkám víc než příjemné překvapení, Siriusi,“ potřásl mu rukou.
„ Málokomu se podaří přežít vlastní smrt a tak se jistě nebudeš zlobit na
jednoho starocha, když ti položí pár otázek.“
„ A já taky,“ přidal se hned vlkodlak.
„ O mě ani nemluvně,“ dodal Harry.
„ Moment, moment, moment…“ brzdil je Tichošlápek. „ Nechcete toho po raněným
člověku trochu moc? Nezlobte se, ale opravdu nemám náladu všechno omílat
dvacetkrát dokola. Není toho málo a není to nic moc příjemného, takže…“
„ Jistě. Chápeme,“ kývl Brumbál. „ Nejlepší tedy bude, když nás doprovodíš na
ústředí a tam vysvětlíš všechno naráz. Ale myslím, že vysvětlení si zasloužíme,
přeci… člověk nevstává z mrtvých každý den.“ S těmito slovy se otočil a všichni
čtyři se vydali na ústředí, kam se dostali pomocí krbu v Brumbálově kanceláři.
První šel Lupin, za ním Brumbál, Harry a po něm teprve Sirius. Jakmile se Harry
vynořil z krbu, zvedla se vlna hluku. Paní Weasleyová ho okamžitě začala
objímat a vítat, zatímco někteří členové remcali, že je kvůli němu zase
pozdvižení a oni se nemohli ani pořádně vyspat.
Byl tam i Ron s Hermionou, kteří mu okamžitě padli kolem krku. „ Harry, my jsme
se tak báli, když nám Ginny, řekla, že tě unesli. Jsi v pořádku? Neudělali ti
nic?“ chrlila ze sebe dívka.
„ Jsem v pohodě.“
„ Nevypadáš, jakoby s utekl zubatý z lopaty, kámo,“ plácl ho Ron po zádech.
„ To víš. Mám malý překvápko,“ ušklíbl se. „ Za chvíli je tady.“ Vteřinu na to
se z plamenů vynořila vysoká postava a v tu ráno v celé místnosti někdo vypojil
zvuk. Takovéhle hrobové ticho nemá v hodině ani Snape.
„ Přeji dobrý večer.“
Nikdo neřekl ani žble.
„ Asi mám halucinace,“ hlesl Ron.
„ To je to tvoje překvapení?“ zeptala se Hermiona nevěřícně a Harry jen
přikývl. Nikdo se neměl k tomu, aby něco řekl a tak to byl nakonec Sirius, kdo
prolomil ticho. Otočil se na Ronovu matku a mírně se na ní usmál. „ Jsem rád,
že se našel někdo, kdo téhle barabizně dokázal vdechnout život, Molly,“ usmál
se na ni. Oslovená osoba jen zůstala sedět a stále nevěřícně hleděla na osobu
před sebou. Jediný, kdo se zvedl, byla Tonks, která pomalu přešla k bratranci
své matky a vzápětí mu skočila kolem krku. „ Já se asi zblázním!“ vydechla.
„ Kde jsi ksakru byl?“
Slova se ujal Brumbál. „ Myslím, že to bychom chtěli slyšet všichni.“
„ Brumbále, řekl jsem, že to řeknu všem naráz. A podle toho kolik nás tu je,
bych řekl že nejsme všichni.“
„ Luci a Nick se vrátili domů. Kvůli dětem,“ řekla Tonksová a otočila se na
ředitele.
„ Destiny a Kingsley mají hlídku.“
„ Bill dostal zprávu z Francie.“
Brumbál jen kýval. „ Jean?“ optal se.
„ Je u nás v nemocnici. Od včerejška!“ ozvalo se z davu.
„ Co se jí stalo?“
„ Včera měla rozpravu s jedním překupníkem. Ruční,“ odvětil Mundungus a
zamračil se.
„ Udělala šílenou blbost,“ zabrblal.
„ Není to vážné, Brumbále,“ řekl opět hlas zaměstnance nemocnice. „ Jen si ji
tam pár dní necháme. Byla hlavně vyčerpaná.“
„ Není se čemu divit. Vždyť po tom potratu si vůbec nedala pokoj. Není divu, že
byla zesláblá,“ kývla Molly Weasleyová a všichni začali tak trochu remcat.
Někteří se dohadovali o dalších členech Řádu, jiní vítali Siriuse zpátky a Ron
s Hermionou se snažili něco vyzvědět od Harryho o jeho únosu.
„… no samozřejmě, že se to neobešlo bez pár kleteb a potom mě odtáhli do
sklepení, kde…“
„ Jo, Siriusi, máme tady novýho člena, kterýho ještě neznáš,“ otočila se k němu
Molly a pokynula Ennien, aby šla blíž. Ta se pomalu zvedla z rohu a přešla
blíž.„ Tohle je…“
„ Ahoj Ení,“ usmál se na ni a potřásl jí drobnou rukou.
„ Ahoj Siriusi,“ kývla na pozdrav. „ Ráda tě zas vidím.“
„ Vy se znáte?“ zvedl Remus obočí.
„ Potkali jsme se. V Azkabanu,“ vysvětlil Tichošlápek.
„ Sirius se u mě chvíli schovával v době, kdy utíkal. Tenkrát jsem nevěřila, že
se ti to povede.“
„ Ani já ne,“ zavrtěl muž hlavou a trochu smutně se usmál.
„ …myslím, že se to jistě vysvětlí,“ klidnil Brumbál Moodyho vedle nich. „
Nemusíš mít strach. Jsme si jistý, že to není špeh ani nic podobného…“
Cink, cink… Ozval se náhle domovní zvonek. „ Já tam jdu,“ řekl Sirius a
hned se vydal z kuchyně.
„ Tichošlápku?“ řekl podezřívavě Remus.
„ Klid, Remíku. Z výslechu se stejně nevyvlíknu. Jen bych rád věděl, kdo mi
chodí po domě,“ ušklíbl se na něj a zmizel na chodbě. Harry nevěděl, jestli se
mu to jen zdálo nebo jestli opravdu Sirius tak toužil vypadnout z kuchyně.
Trochu ho to zamrzelo. Myslel si, že Sirius je rád, že je zpátky, ale jak se
zdálo, tak mu něco dost zkazilo náladu. Vydal se proto za ním. Chtěl mu trochu
zlepšit náladu, zjistit, co ho štve a pokud možno bez přítomnosti ostatních z
něj vytáhnout pravdu. Jakmile však vyšel na chodbu, strnul.
Sirius stál přede dveřmi, které byly otevřeny dokořán a právě do nich pomalu
vcházela Jean a ani na chvilinku nespouštěla z muže oči. Na odřené tváři s
mnoha škrábanci a podlitinami měla vyjevený výraz a pusu otevřenou úžasem.
„ Si… Siriusi?“
Muž jen rozpřáhl ruce, jakoby ukazoval, že to je opravdu on a koutky mu začaly
mírně cukat, protože Jean nebyla schopna sebemenšího slova a vypadalo to, že se
za chvíli buď zhroutí, začne jásat nebo brečet. „ Překvápko,“ nadhodil
rozverně.
Ani se nepohnula. Sirius za ní zabouchl dveře, udělal několik kroků k ní a
dlouze se jí zadíval do očí, přičemž se jemně dotkl její tváře. „ Ty delší
vlasy ti slušely víc,“ prohodil k jejímu novému sestřihu.
„ Ty taky v těch černejch vypadáš líp,“ oplatila mu stejným způsobem a po tváři
jí stekla osamělá slza. „ Ale stejně bych tě nevyměnila,“ šeptla a cestovní taška
jí spadla z ramene, když se mu vrhla kolem krku.
V další chvíli to byl Harry, komu oči vyletěly na vrch hlavy, když se k ní
Sirius naklonil a spojil jejich rty ve vášnivém polibku.
Měl to sice čekat, ale teď mu spadla brada na zem. „ Mám halucinace, mám
halucinace… - Vidíš, já ti říkal, ať přestaneš chlastat, ale ty ne… Teď vidíš
blbosti… Jenže problém je v tom, že já je vidím taky.“
Po chvíli se Jean konečně odtáhla a se zavřenýma očima a výrazem plným úlevy
položila hlavu muži na rameno (což nebylo nic snadného, protože byl o dost
větší než ona) „ Strašně jsem se bála, že jsem tě ztratila.“
„ To samý jsem si myslel i já.“
„ Víš, krucinál, jakej sem měla strach, když jsi se neozval?“ řekla mu skoro
jako výčitku. Neodpověděl. Jen jí k sobě trochu víc přitiskl a políbil do
vlasů. Chvíli jen takhle stáli a mlčeli. Náhle se však opět ozval zvonek a oba
dva se od sebe odtrhli.
„ Kdo to zase otravuje?“ zavrčel Sirius a opět otevřel. Jeho výraz v příští
chvíli naprosto ztvrdl ještě víc, když se na prahu objevil jeho dlouholetý
nepřítel a školní sok.
„ Co tu chceš S…“
„ Miláčku!“ vykřikla Jean a vrhla se ke svému bratrovi.
Sirius úplně ztuhl a Harry na tom nebyl o moc lépe. Sice už věděl, že Snapea
měla ráda, ale že by mu říkala miláčku? To se mu přeci jen nezdálo.
V další chvíli si však všiml, že se nehrnula k němu, ale k jakési podivné
„tašce“ (či co to bylo), kterou nesl. Nebyla to taška, ale dětská sedačka
důvěrně nazývaná skořápka.
Za chviličku z ní zvedala do náruče velice malé spící dítě. „ Zlatíčko moje.
Ukaž se mi… Bože, ty jsi za tu dobu tak strašně vyrostl a já se na to ani
nemohla dívat,“ šeptla skoro a pláčem. Přitiskla k sobě svého syna a jemně ho
políbila do tmavých kučeravých vlásků.
Snape mezitím vtáhl dovnitř tašku i dětskou sedačku.
„ Kam jsi ho dal?“ vyzvídala jeho sestra a nemohla spustit oči z miminka
spícího v její náruči. „ Kde byl celou tu dobu?“
„ V bezpečí,“ odvětil její bratr a pohladil dítě pro malé hlavičce. „ Neboj,
tvoje matka se o něj dobře starala,“ dodal na vysvětlenou a vysloužil si od své
sestry překvapený pohled, který se v zápětí změnil na výraz plný vděku. „
Děkuju.“
Než však stačila říct něco dalšího, otočil se Snape na Siriuse a jeho pohled
ztvrdl. Tichošlápek mu ho však neopětoval, stál opodál a v tuto chvíli vypadal
naprosto dezorientovaně, takže i kdyby na něj Snape začal chrlit nadávky,
zřejmě by se nedočkal žádné odezvy.
Učitel lektvarů však na svého školního soka vrhl jen vražedný pohled plný
nenávisti a otočil se k odchodu. „ Mám ještě nějakou práci,“ řekl na
vysvětlenou ke své sestře a překročil práh. Jedině Harry ještě zahlédl ve
dveřích jeho poslední pohled na osoby stojící v místnosti. Byl v něm napůl
vztek a… napůl bolest?
Dveře zaklaply a v chodbě nastalo ticho.
Sirius se po chvíli vzpamatoval a přistoupil trochu blíž, stále úplně
rozechvělý. „ Ale…ale… oni říkali… oni…že… že…“ koktal.
K dalšímu slovu se však nedostal, protože v tu samou chvíli se miminko
probudilo a drobnou ručkou si začalo protírat oči. Muž úplně ztuhl a jen
pozoroval to drobné stvořeníčko, které v tuhle chvíli považoval za ten největší
zázrak přírody, jaký kdy viděl. Nevěděl, co má dělat, co má říci nebo co dělat
s rukama, takže s nimi jenom šermoval kolem sebe. Nakonec udělal to jediné, co
ho v tu chvíli napadlo. Vzal ženinu hlavu do dlaní a jemně jí políbil na čelo.
„ Miluju tě.“
Potom se sehnul k miminku.
Dítě na něho upřelo své veliké nevinné oči a pevně sevřelo nabízený prst celou
svou pěstičkou. „ Ahoj kluku…“ usmál se na chlapečka, který mu svíral
ukazováček, „ ahoj... Já jsem tvůj táta. Tvůj táta…“
Jean se úplně rozzářila, když se na dětské tváři objevil slabý úsměv. „Chceš si
ho vzít?“ zeptala se a bez čekání na odpověď mu dítě podala. Sirius si ho
trošku neobratně přebral.
„ Drž mu hlavičku,“ poučila ho ještě.
„ Pojď k tátovi, kluku…“ Když Tichošlápek zvedal svého syna do vzduchu, měl
Harry pocit, že ho ještě nikdy neviděl tak šťastného.
Jejich idylka však byla přerušena náhlým hlukem přicházejícím od kuchyně. Než
se Harry stačil otočit, stál za ním Bill a v závěsu za ním se trousili další.
„… ale houby se tu bojuje,“ křikl Charlie a otočil se na ostatní.
„ Tak proč tu jsou tak dlouho?“ ozvalo se ze zadu.
„ Jean se nám jen vrátila a…“ zarazil se Charlie.
Ten náhlý příval hluku se totiž malému ani trochu nelíbil a tak začal
vzdorovitě plakat. Jean si ho radši hned vzala zpět k sobě a konejšivě si ho k
sobě přitiskla. „ Ale neboj, malej, maminka je u tebe. Neplač…“
„ Jean?“ zvedla Molly obočí a hnedka se vrhla k malému kloučkovi. „ Ten je
tvůj?“ zeptala se sladce a když žena přikývla, hned se nad ním začala
rozplývat. „ No, ten je ale krásnej. Jakpak se jmenuje?“
„ Sirius,“ odvětila bývalá učitelka a natočila chlapce tak, aby si ho mohla
prohlédnout.
Harry zašilhal vedle na Remuse a čekal, jestli mu už taky došlo kolik je dvě a
dvě. Zřejmě ano.
„ Sirius?“ zopakoval vlkodlak opřený o zeď a upřel na svého kamaráda zkoumavý
pohled.
„ Že by tvůj jmenovec?“ nadhodil.
„ To není můj jmenovec, Reme,“ řekl jmenovaný dost hlasitě, aby utišil všechny
kolem a opět si vzal do náručí teď již uklidněného chlapce, „ Je to můj syn.“
Remus přikývl. Ani se nezdál, že by byl nějak překvapený.
„ S… syn?“ vykoktala Molly a sjížděla z jednoho na druhého s pusou dokořán.
„ Tím se dost vysvětluje, co?“ otočila se k Harrymu a Ronovi Hermiona.
„ Vysvětluje?“ vypálil Ron. „ Já v tom mám ještě větší guláš než před pěti
minutama.“
„ Mám pocit, že nám náhodou něco uteklo?“ nadhodil Harry směrem k nim.
„ Vy dva,“ ukázal na ně Remus. „ Dovnitř! Myslím, že máte co vysvětlovat.“
Snažil se nejspíš mluvit přísně, ale stejně mu na tváři pohrával mírný úsměv.
Všichni se vrátili zpět do kuchyně. Harry ještě kmotrovi posunky naznačil
Co-to-má-jako-znamenat, ale ten se jen ušklíbl a pokrčil rameny.
„Koukejte, kdo přišel,“ nadhodil Remus směrem k těm, kteří zůstali v kuchyni.
Moody, McGonagallová, Artur, Brumbál, Mundungus s Tonksovou a dva další
členové.„ Jean?“ zvedli všichni hlavu.
„ Párkrová, copak tu děláš?“ zeptal se ten z nemocnice. „ Pokud vím, tak máš do
zítřka zůstat v nemocnici.“
Jean trochu zrozpačitěla. „ No, řekněme, že nesnáším nemocnice.“
„ A kdo je tohle?“ zvedla obočí McGonagallová a ukázala na mžourajícího
chlapečka v Siriusově náruči.
„ Sirius Terry Párkr Black,“ představila jim žena svého syna a pohladila ho po
tvářičce.
Brumbál zvedl obočí a všichni vypadali dost nevěřícně. „ Máte ještě v rukávu
nějaké překvapení, kterým byste nás dnes v noci chtěli obveselit?“ podíval se
na ně přes své půlměsícové brýle. „ Nebo nám konečně vysvětlíte, co se tady
děje?“ zeptal se klidně.
Všichni si posadili po kuchyni, aby měli na ty dva (tedy tři) dobrý výhled a
čekali, až se usadí a dají se do vyprávění. Harryho pálilo na jazyku asi
padesát otázek a musel na ně znát odpověď.
„ No, mladej,“ přerušil Remus mlčení. „ Tak začni… čekáme.“
„ A co chceš vědět, starej,“ušklíbl se na něho Sirius a sedl si k Jean na stůl
doprostřed místnosti. „ Tak se ptejte. Ale rychle, ano?“ dodal.
„ Fajn, ticho,“ ujal se slova Remus. „ Takže otázka číslo jedna. Počítám, že to
byla Jean, kdo tě dostal z toho oblouku.“
„ Ehm… ne,“ odvětil Sirius. „ Ne tak docela,“ dodal, když viděl přítelův
nechápavý výraz.
„ Mohl by jsi být konkrétnější,“ požádal ho Lupin, když se k ničemu neměl.
„ Já jsem tím obloukem totiž nepropadnul. Ano, byl jsem to sice já, ale jakási
moje hmotná část, který se nic nestalo, když tam „umřela“. Zatímco moje druhá
část… něco jako mysl nebo jak byste to chtěli nazvat… to pozorovala z
dostatečný vzdálenosti,“ ušklíbl se jejich vyděšeným výrazům. „ Potom mi dalo
docela zabrat se zase vrátit zpátky do normální podoby, ale v tom už mi pomohla
Jean.“
„ Počkej to nechápu. Ty už jsi na to ministerstvo šel v tý „rozdělený“ podobě?“
Sirius přikývl. „ Proč?“
„ Protože jsem věděl, že tam mám umřít. A jaksi se mi ještě nechtělo,“ zakřenil
se.
„ Jak jsi to mohl vědět?“ nechápal Charlie.
„ Jean,“ odpověděl mu Harry. „ Že ano? To Jean ti to řekla.“
Sirius s úsměvem kývl.
„ Jo, byla jsem to já,“ přikývla i ona. Sirius vzal ženu vedle sebe jemně kolem
ramen a pohledem na chvilku spočinul na dítěti v její náruči, potom se opět
podíval na Remuse. „ Jo, řekla mi, co se má stát a když jsem jí kývl na to, že
jí budu poslouchat, tak mi dala nějaký lektvar na to moje „rozdělení“. Potom
jsem šel normálně na to ministerstvo, kde mě Bellatrix „zabila“…alespoň to tak
mělo vypadat. Pak jsem se vrátil k Jean a pomocí nějakejch lektvarů se zase
vrátil do normální podoby. Nic příjemného, to vám řeknu. Ale jsem tu. A pak už
jsme se drželi plánu.“
„ Plánu? Jakýho plánu?“
„ Hlídání Harryho,“ kývl směrem k chlapci.
„ Hlídání? Jak jsi ho mohl hlídat, když byl v Bradavicích?“ nechápala Molly,
ale Harrymu to bylo jasné. Sirius se ušklíbl a v příští chvíli už před nimi
seděl světle hnědý pes. Jeho srst byla delší a od kořínků dostávala černý
nádech, stejně jako Siriusovy vlasy. Polovina přítomných překvapeně vydechla.
Muž se proměnil zpátky a ušklíbl se.
„ Jak to, že jsem tě nepoznal?“ upřel na něho Moody své čarovné oko.
„ Několik dobře volených zastíracích kouzel a lektvarů. Existuje lektvar, který
když se správně použije, tak ani ten nejlepší bystrozor nedokáže přestrojení
odhalit. Neodhalí ho ani kouzla,“ odpověděla žena klidně.
„ Je ti doufám jasné, že tím, jak jsi mě zkoušel loni o prázdninách ty zesílený
odhalovací kouzla, že jsi mě málem zabil, Pošuku,“ zavrčel Sirius a probodl ho
pohledem.
„ A dobře jsem dělal. Kdybys byl špeh, tak to mohlo mít nedozírné následky. A
ani nemluvím o tom, kdyby…“
„ Buď zticha, Pošuku,“ utnul ho Remus a otočil se ke své bývalé spolužačce. „
Jean, ty chceš říct, že jsi celou tu dobu o Siriusovi věděla a neřekla
jsi nám to?“
„ No…když se to vezme… kolem a kolem…tak…no…jo. Věděla jsem o něm,“ zdráhavě
přikývla.
„ Co myslíš tím kolem a kolem?“
„ Tím myslí, že to celý vymyslela,“ odpověděl za ni Sirius.
Jean se na něho zamračila. „ Bonzáku!“
„ No co? Ještě řekni, že to není pravda.“
„ Neříkám, že to pravda není. Ten základ jsem vymyslela, ale tys na to
přistoupil a taky ses podílel, tak to na mě neházej!“ ohradila se.
„ Já to na tebe neházím, já jen říkám pravdu.“
„ Nechte toho, vy dva,“ opět je přerušil Remus. „ Jste jak manželé po dvaceti
letech,“ zarazil se. „ Nejste manželé, že ne?“ Zavrtěli hlavami. „ Fajn. Já se
jen ujišťuju. Dobře, skončili jsme v době, kdy tě vykurýrovala. Kdes byl dál?“
„ No, potom jsme se přesunuli do Kvikálkova a pár dní sledovali Harryho. Já
jako pes, Jean jako jeho sousedka. Potom si mě Harry vzal k sobě a nedlouho
potom útoku jsme spolu utekli do Doupěte. Tam nás ale napadli Smrtijedi.“
„ Takže tos byl ty!“ vypálil Harry vítězně a kmotr přikývl.
„ Ano, když ses praštil do tý hlavy, tak jsem vzal tvoji hůlku, spoutal je a
poslal zprávu, kde jsi. Když jsem si byl jistý, že tě našli, tak jsem se vrátil
k Jean, abych jí předal zprávu a vymysleli spolu, co bude dál. Potom…“
Náhled se otevřely dveře do kuchyně a dovnitř se vplížila Ginny. Rozhlédla se,
co se děje a pak se vrhla k Harrymu. „ Já jsem se tak bála. Fakt. Není ti nic a
co…?“ náhle se zarazila.
„ Siriusi!“ skočila muži kolem krku, že ho skoro porazila.
„ Nazdar, Ginátore.“
„ Už jsem se bála, že tě vážně zabili,“ usmála se na něho, když jí konečně
pustil na zem.
„ Jak skoro zabili?“ zamračil se Harry. „ Chceš snad říct, že jsi věděla o tom,
že Sirius žije?“
„ Věděla,“ odpověděla Jean a klidnila malého v náruči, zatímco dívka ho zaujatě
hladila po hlavičce. „ Ginny je totiž strašná zvědavka. Pamatujete, jak loni o
prázdninách, jak jsem kurýrovala Blase, Ginny najednou začala křičet?“
Přikývli. „ Ona vlezla za ním. Jenže tam samozřejmě nenašla psa, ale Siriuse.
Proto se tak vyděsila, přemluvila jsem jí, aby mlčela a když odešla se mnou
nahoru, všechno jsme jí vysvětlili a pak jí vymazali paměť. S jejím souhlasem,“
dodala směrem k dívčině matce. „ Jenže se zdá, že má silnější vůli než jsem
myslela. Po čase se jí vzpomínky začaly vracet nejdřív jen v noci a poté i ve
dne. Skončilo to tím, že zkolabovala na tom tréninku. Na ošetřovně si na
všechno vzpomněla a šla rovnou za mnou. Nemělo cenu to dál tajit ani jí opět
mazat paměť. Musela ale odpřísáhnout, že to neřekne,“ dodala Jean.
Harry si vzpomněl, jak se z ošetřovny tenkrát vrátila šťastná a teď už i věděl,
proč.
„ Harry, promiň, já to vážně nemohla říct,“ otočila se k němu zrzka.
„ Já bych se hlavně měla omluvit,“ ozvala se Jean. „ Věděla jsem to celou dobu
a vím, že jsem ti tím asi dost ublížila. A nejen Harrymu. Promiňte, ale opravdu
to bylo nutné,“ sklopila hlavu a v místnosti nastalo ticho.
„ No a dál?“ prolomil mlčení Remus.
„ No, dál,“ pokračoval Sirius. „ Hlídal jsem Harryho v Bradavicích, aby nedělal
blbosti… moc se mi to nedařilo… a později… kolem Vánoc… jsme našli způsob, jak
se dostat mezi Smrtijedy. Vydal jsem se tam na výzvědy, ale párkrát na mě
přišli. No… asi jsem jich pár odrovnal. Pak chytili Harryho a spolu s ním jsem
se vrátil zpátky. To je vlastně vše.“
„ Chceš říci, že jsi byl celou dobu v Bradavicích a já o tobě nevěděl?“ pohlédl
na něj Brumbál a Sirius se ušklíbl. „ To se nepovede jen tak někomu. Ale i když
chápu vaše důvody, myslím, že byli i tací, kterým ses mohl ukázat,“ slabě se na
něho usmál a muž sklopil hlavu. Harrymu bylo jasné, že Brumbál myslí jeho.
„ Já vím, promiňte, byla to součást plánu. Taky se mi to moc nezamlouvalo, ale
nešlo to jinak. Ale neboj, já si taky vytrpěl. Ani nevíte, jaký to je, strávit
přes půl roku jako pes.“
„ Vždyť ses mohl kdykoli měnit zpátky,“ namítl Charlie.
„ Ne. Vedlejší účinek toho zastíracího lektvaru je dočasná ztráta schopnosti se
měnit zpět. Teprve po protilátce nebo třech dnech po poslední dávce jsem se
mohl proměnit,“vysvětlil.
„ A našel jsi u Smrtijedů něco?“ zeptal se Brumbál.
Muž se natáhl přes stůl pro svoji brašnu a chvíli v ní něco hledal. Poté vytáhl
několik srolovaných pergamenů. „ Doufám, že jim to nebude moc chybět,“ ušklíbl
se a podal listiny Brumbálovi. Ten si je řádně prohlédl. „ Plány hradu, schéma
útoků a… vždyť tohle jsou strany Zbraní nejmocnějších.“
Sirius přikývl. „ Měli tam ještě další, ale několik jsem jich spálil. Víc jsem
toho nenašel.“
„ Našel jsi toho víc než dost,“ kývl Brumbál uznale. „ Víc než dost…“
„ Hermiono, tohle je pro tebe,“ hodil dívce jednu malou ampulku. Hermiona byla
tak vyděšená, že jí ale lahvička vypadla z ruky. Harry jí obratně zachytil. „
Chytač se nezapře,“ mrkl na něj kmotr.
„ Co to je?“ vyptávala se Hermiona.
„ Zkus to na tu svoji jizvu,“ usmál se. Jizva, kterou Hermiona schytala při
střetu se Smrtijedy totiž stále hyzdila její jinak tak hezkou tvář. „ Smrtijedi
tam mají docela slušnou zásobu lektvarů. Pardon, oprava…. měli slušnou zásobu
lektvarů. Pár jsem si jich půjčil a zbytek… no… doufám, že jim ten následnej
výbuch v laborce moc neuškodil. To by mě opravdu mrzelo,“ dodal ironicky a
ušklíbl se.
„ Takže těch pět Smrtijedů máš na svědomí ty?“
Pokrčil rameny. „ Nevím. S několika jsem se porval. Ale nevím, jestli jsem je
zabil. Jeden z nich mě taky zranil. Nic příjemného,“ promnul si rameno. „ Jsem
vážně rád, že jsem zpátky. Ani nevíte, jak. Viď, prcku,“ usmál se na chlapečka
a pohladil ho po tvářičce. Malý Sirius nakrabatil obličejíček a začal
natahovat. „ Ale no tak… Nebreč, mrně.“
„ Už začíná být protivnej. Dám ho spát a sama si už taky jdu lehnout, jsem
unavená.“
„ Můžeš si vzít hned ten první pokoj. Je volný. Ehm… nevadí, Siriusi, že…“
„ Vůbec ne, Molly,“ zavrtěl hlavou. Naposledy pohladil syna po hlavě, ženu líbl
na tvář a podal jí tašku s věcmi. „ Za chvíli přijdu.“
„ Dobrou noc.“ Dveře zabouchly.
„ Čistokrevnej a všichni ho znáte,“ řekl Remus, který pohledem vyprovázel
novopečenou matku za dveří. „ Já se snad picnu,“ zavrtěl hlavou a Sirius se
zasmál. „ Jasné a přesto složité.“
„ Můžeš mi říct, jak se ti tohle povedlo? Vždyť jste se na škole skoro sežrali
zaživa,“ vyzvídal vlkodlak. Tichošlápek pokrčil rameny. „ Jestli to takhle
půjde dál, tak začnu věřit, že všichni, co se spolu hádaj skončej nakonec
spolu. Ty a Jean, Lily a James, Ron a Hermiona. Ještě někdo?“ nadhodil.
„ Harry, s kým se ty na škole nejvíc hádáš?“ zeptal se Ron.
„ S Malfoyem,“ odpověděla za něj Hermiona a všichni vyprskli smíchy. Jen
Harrymu to moc vtipné nepřipadalo. „ Moc vtipný,“ utrousil.
„ No jo, já už půjdu taky spát,“ zívl Sirius. „ Mám toho dost. Docela se těším
na normální postel. Případné otázky se odkládají na zítřek. Mějte se.“
„ A nezapomeň, co znamená slovo spát,“ houkl na něj ještě Remus a schytal od
kamaráda kritický pohled. Dveře opět zaklaply. „ No, to bychom měli.“ Nastalo
ticho a každý si všechno pomalu rovnal v hlavě.
„ No, myslím, mládeži, že je čas na kutě. Je pořádně pozdě. Tak alou,“
rozkázala paní Weasleyová. „ Šup, Harry, Ginny, Rone, Hermiono, ať už jste v
posteli. A každý ve svý,“ dodala směrem ke svému synovi a jeho přítelkyni.
„ Já bych si tu ještě na chvíli nechal Harryho,“ ozval se Brumbál. Chlapec
přikývl a když všichni odešli, posadil se naproti Brumbálovi.
„ Chápu, Harry, že jsi nejspíš velmi unavený, ale byl bych rád, kdyby jsi mi
řekl, co se stalo od chvíle, kdy tě unesli,“ usmál se na něj. Harry jim všechno
vypověděl. Doufal, že řekl všechno, protože byl vším tak ohromený, že doufal,
že na nic nezapomněl. Moody se ho potom ještě vyptával na spoustu věcí, ale
nakonec byl přeci jen propuštěn na kutě.
Jak stoupal po schodech nahoru, padl mu zrak na první dveře. Tam spala Jean s
dítětem a byl si jistý, že tam bude i Sirius. Teď měl možnost si s ním
promluvit. Musel s ním mluvit. V klidu a bez ostatních. Zvedl ruku, aby
zaklepal.
„ Tam bych moc nechodila,“ ozvala se mu za zády Hermiona. Stoupala po schodech
a šklebila se od ucha k uchu. „ Nezapomeň, že se skoro půl roku neviděli,“
dodala s podivným blýsknutím v očích než zmizela ve svém pokoji.
Harry naprázdno polkl. Tuhle variantu si moc neuvědomoval. Ale on chtěl se
Siriusem mluvit. Musel si s ním promluvit. Musel to alespoň zkusit. Trochu
rozpačitě zaklepal na dveře. Chvíli bylo ticho a poté se mu zazdálo, že zevnitř
něco zaslechl. Bylo to snad dále? Nebyl si jistý a tak radši zaklepal znovu.
Tentokrát se opravdu ozvalo něco jako povolení ke vstupu. Pomalu pootevřel
dveře a nakoukl dovnitř. „ Můžu?“ zeptal se do ticha.
„ Jasný, pojď dál,“ odpověděl mu Sirius šeptem.
Harry za sebou zavřel a pomalu prošel ztichlou a tmavou místností. Sirius seděl
na posteli opřený o zeď. Na jeho břiše měla Jean položenou hlavu a spokojeně
oddechovala, ruku položenou mezi nimi na jakémsi spacáku, ze kterého vykukovala
jen malá střapatá hlavička.
Harry se musel mírně pousmát. Taková rodinná idylka.
„ Co potřebuješ?“ zeptal se ho Sirius.
„ Nic, jen… jen jsem si s tebou chtěl promluvit.“
Přikývl. „ Ale půjdeme někam jinam.“ Sirius zvedl jemně ženě hlavu a vyklouzl
zpod ní. Opatrně zvedl její ruku, ležící na dítěti, aby ho mohl dát do
postýlky, ale ona se jakoby instinktem přitiskla k Terrymu ještě pevněji.
„ Neboj, to jsem jen já. Dám ho spát,“ šeptl k ní. Její ruka povolila a Sirius
mohl svého syna vzít do náruče. Harry si všiml, že je stále trochu nejistý,
když ho zvedá, ale neřekl ani slovo. Opatrně dal malého na vedlejší postel, kde
měl připravené místečko mezi dvěma polštáři. Položil ho na bříško a do pusy
strčil dudlík. Ještě se vrátil zpět k Jean, přikryl jí dekou a jemně políbil do
vlasů.
„ Kam jdeš?“ zeptala se z polospánku.
„ Neboj za chvíli jsem zpátky. Klidně spi.“ Žena se zachumlala do deky a spala
dál. Sirius pokynul Harrymu a oba vyšli ven. Potichu za sebou zavřeli dveře.
Harry si nemohl pomoci, ale při pohledu na Siriuse se musel smát. Jeho kmotr
zářil jako sluníčko. „ Tak kam půjdeme?“
„ Nevím. Někam, kde bude klid.“
„ Fajn. Můžeme to zkusit venku. Nedaleko odtud je park. Tedy… kdysi býval. V
době, kdy jsem tu ještě žil.“ Pomalu sešli po schodech a vydali se ke dveřím.
„ Siriusi, můžu s tebou mluvit?“ ozvalo se ode dveří do kuchyně. Byl to Remus.
Tichošlápek se usmál. Podíval se na kamaráda a poté na kmotřence.„ Jestli ti
nebude vadit Harry,“ pokrčil muž rameny.
„ Jestli já nebudu vadit Harrymu,“ otočil se na něj Lupin a když chlapec
zavrtěl hlavou, všichni tři se vydali ven.
Šli mlčky. Prošli starou špinavou ulicí a po chvíli bloudění prošli železnou
branou, která byla vstupem do ztichlého parku.
„ A jak se cítí náš novopečený otec?“ nadhodil po chvíli Remus a plácl svého
kamaráda po rameni. Neodpustil si při tom šibalský úsměv.
Sirius se nepřítomně usmál, ale nevěřícně zakroutil hlavou. „ No, ty vogo…
já…já…já tomu pořád nějak nemůžu uvěřit. Fakt, nemůžu.“ Prošli parkem a sedli
si na nejbližší lavičku. Sirius se posadil na opěradlo a nohy položil na
sedátko. „ Abych pravdu řekl, tak… vůbec jsem si nějak nepřipouštěl, že to dítě
bude moje nebo tak… ale stejně… když… když Molly řekla, že Jean potratila, tak
já… najednou jsem se prostě cítil úplně hrozně… jakoby… jako bych o něco
přišel. Něco hodně cenného. Bylo mi fakt mizerně a to jsem se vlastně smířil s
tím, že ho stejně nikdy neuvidím, protože tam zemřu…“ zarazil se a chvilku
upřeně zíral před sebe,
„… ale když jsem pak viděl, jak ho drží a jak na mě ten malej koukal… ty jeho modrý oči… když jsem ho držel… když mi potom usínal v náruči…“ Při té vzpomínce se mírně usmál.
„ Je nádhernej, vážně nádhernej… Vůbec nemůžu uvěřit tomu,
že je můj… Chápete? Můj? Já mám syna! Mám syna!“ poslední větu zakřičel z
plných plic a ozvěna jeho hlasu se rozlehla celým parkem.
Harry i Remus si vyměnili pobavený pohled a nemohli se ubránit zasmání.
Harry jen zavrtěl hlavou. „ Jseš cvok…“
Komentáře
Přehled komentářů
prej: s kym se nevjíc ve škole hádáš?...s Malfoyem..tak to bylo goood;) pěkný..ale přidávám se ještě k někomu jinému, kdo to už říkal: ta sprostá slova se mi tam moc nehodí..ale pěkná povídka
Sirius
(Lucy Tonksová, 20. 6. 2006 15:13)Tak..předchozí kapitolu jsem ještě jakž takž přežila a dokonce se mi podařilo usnout,ale tohle už asi nerozdejchám.....
:)))
(Aladaria, 18. 2. 2007 16:20)