40. kapitola - Střípky
Harry se náhle zastavil a zalapal po dechu. Prolétl půlkou
hradu jako kulka a teprve teď se rozhlížel, kde se vlastně ocitl. Tuhle chodbu
moc znal, obraz na stěně mu jasně ukazoval, že se nachází nedaleko od kuchyně.
Potřeboval se trochu uklidnit a hlavně si to srovnat v hlavě. Potřeboval místo,
kde by alespoň chvíli mohl být v klidu a hlavně sám.
Komnata nejvyšší potřeby. Jistě, to bylo ono.
Ale nejdřív si musel ještě něco zařídit…
Řádně sevřel víčka a polkl pálivou tekutinu, která mu protáhla celou cestu až
do žaludku.
„ Áááá…“ vydechl spokojeně a nalil si ještě jednu skleničku.
Dobby se sice pořádně zdráhal, že to je proti školnímu řádu, že to má zakázané,
že ho vyhodí a kdesi cosi, ale nakonec ho přeci jen uprosil, aby mu někde v
kuchyni sehnal alespoň trošku nějakého alkoholu na uklidnění.
Tekutina v lahvi, které tam bylo víc než dvě třetiny, měla zvláštní příchuť a
alkohol z ní čišel na sto honů. Harry vyprázdnil druhou skleničku a začal
pochodovat po místnosti, která tentokrát byla vybavena jen krbem a pohodlným
křeslem.
„ Fajn, tak si to probereme. Co jsme se dneska dozvěděli?“
„ Není to už magoření, oslovovat se MY?“ ozval se hlásek v jeho hlavě.
„ Sklapni!“
„ Takže… uf… všechno bude v pohodě. Jen to musím trochu rozchodit. Záležitost
č. 1. Jean a Snape jsou sourozenci. Fajn… to ještě rozchodím. Rozchodil jsem
domnělé manžele, rozchodím i bratříčka se sestřičkou,“ řekl si a otočil se k
pochodu na druhou stranu. „ Jsou sourozenci přes otce, který měl dvě děti v
jednu dobu… každý s jinou ženou… a je to otec, kterého Jean potom surově
zavraždila, protože jí nejspíš lezl na nervy… tak tohle už nerozchodím.“ Nalil
si dalšího panáka, kopl ho do sebe, zakřenil se a pokračoval v kroužení po
místnosti.
„ Jedeme dál. Jean mi přiznala, že je Smrtijedka. Sakra… to je trochu velký
sousto.“ Další sklenička v něm v mžiku zmizela „ Fajn… teď se přidala k
Voldemortovi z pomsty, ale předtím se jím chtěla stát, protože… protože…
protože ji všude jinde odmítli, protože… protože neměla dodělanou školu,
protože… ji vyloučili, protože… to chtěla McGanagallová, protože zabila někoho…
kdo vlastně ještě neexistoval… nebo už jo? Ale to je jedno, prostě odkrouhla
McGonagallový vnučku… nebo pravnučku? Prostě někoho… a kvůli tomu musela
opustit školu. A hlavně jí Voldemort fascinoval jako nějakej pánbíček. No
bezva…
Bod č.3. Snape byl ženatej. Fajn, to ještě jakž takž rozkejchám… Tu holku,
která byla STARŠÍ… a asi nosila černý brejle a bílou hůlku… zbouchnul ještě na
škole… pak se s ní oženil a měl DVOJČATA… teda nejdřív měl dvojčata a potom se
oženil… jenže ty ženu i prťata mu Voldemort mírně rozkuchal, aby dostal nějaký
informace. Jenže Snape to nerozchodil a tak se chtěl zabít, jenže protože ho
Jean špehovala, tak se stal záchranářem… moment, to je blbost,“ zarazil se a
svraštil obočí. Alkohol mu pomalu, ale jistě začínal lézt na mozek. „ Co to
plácám? Obráceně, protože ho Jean zachránila, tak se stal špehem. Sakra, toho
je nějak moc. To chce panáka.“
Chtěl si nalít plnou skleničku, ale měl už tak rozostřený zrak, že si místo
toho polil ruku.
„ Sakra!“
Zvuk tříštícího se skla naplnil celou místnost, jak mrštil skleničkou proti zdi
a vyřešil to prostě a jednoduše - pil z lahve.
„ Fajn… a dál… co máme dál? Jo… vona mi taky řekla, že kdyby Voldemort nebyl
padlej na kebuli… že by jí vůbec nevadilo mi vodkrouhnout rodiče.“ Na chvíli se
zarazil, opřel se o opěrku křesla a mírně se pohupoval dopředu a dozadu. „ No
co? Tak bych teďka místo Petříčka nenáviděl ji. Třeba kdyby je zabila ona a ona
byla strážcem tajemství… tak by třeba Sírius ani nešel do vězení. Třeba by ho
vůbec nezatkli, co ty na to?“ otočil se směrem ke křeslu a pokoušel se na něj
zaostřit.
„ No… no….? Taky ňa to němáš čo říčt? Se ti nedivim…. Já bych taky radši mlčel.
Vždyť já to stejně němám komu říct… A vlastně ani nesmím, protože… poď
sem,“lákal křeslo ukazováčkem k sobě, ale to se tvrdohlavě ani nehnulo. „ No,
dobže, když seš tak línej, tak já pudu k tobě, jo?“ doplížil se k němu a
přitiskl se těsně k opěradlu. „ Já ti něco žeknu, jo? Jedno tajemství, ale
nesmíš to nikde vykecat, jasný? Jasný? Řekni, že jasný!“ Odpovědi se bohužel
nedočkal. „ No, dobře, tak to nežíkej, ale já ti to stejně žeknu.“ Naklonil se
blíž a vzal křeslo kolem „ramen“.
„ Víš, kdybych já někomu řek to, co sem ti tu řek, tak mi to kouzlo… čo? Čo mi
vlastně udělá? Já vlastně ani nevím… ale určitě něco hezkýho… to určitě… ale
čo, to už si nepamatuju. Tčeba by se mi pak všechno přestalo tak klásně
hóóupat… Houpy…houpy… kočka snědla króóupy… jééé… to se mi líbí.
Tos mi neřek, že tu máš houpací koberec,“ křikl ještě na svého přítele Křeslo a
snažil se jít po čáře na koberci, která se mu „mírně“ vlnila.
„ Pravá…levá… pravá… sakra, co je po pravý? No to je jedno… a ještě jeden krok…
áááá…“ Poslední „zhoupnutí“ koberce Harry nezvládl a svezl se k zemi, kde se na
sebe vylil trochu obsahu z lahve.
„ Sakra, vono z toho něco teče? Co to asi je? Vypadá to jako voda, nevoní to
jako voda a nechutná to jako voda. To asi nebude voda…“ svezl se na zem a začal
se chechtat na celou místnost. „ Co mi to ten šprťajzlik dal?“ trochu upil,
převalil tekutinu v ústech a polkl. „ Ale to je jedno. Hele, kámo,“ s dávkou
námahy se mu podařilo vyškrábat se na nohy a doplížil se ke křeslu. „ Koštni
to!“ Přiložil křeslu flašku k „ústům“ a obrátil láhev dnem vzhůru.
„ Co děláš?!“ obořil se na něj, když skoro všechen zbytek stekl dolů. „ Když
nechceš pít, tak to snad žeknu a ně, že… že to všechno vyplivneš. No nic už na
mě nezbylo, Sobče… už ti nedám ani…ani kapišku.“
Lehl si na zem a pomalu do sebe lil zbytek lihoviny.
„ Ha-ha.ha… jééé… já vidím hvězdičky… a mráčky… a kytičky…“žvatlal si pro sebe
a pozoroval pohybující se strop, zatímco prázdná flaška se odkutálela do rohu
místnosti.
„ Jééé…A svět se točí a točí a točí… a hvězdičky se taky
točej… a kamarád se taky točí… a Srabusek se taky točí… a Voldík se taky bude
točit… a Harry se taky točí… a já se budu taky točit… chrrrrrr….“
„ Harry! Harry! Jsi v pořádku?“ nedlouho potom, co usnul, ho ze spaní vytrhl
starostlivý hlas a silné třesení. „ Harry!“
„ Jééé, ahoj Mionko!“ objal svou kamarádku, která se nad ním skláněla, když
ležel na zemi a strhl jí k sobě.
„ Harry, co blbneš!“
„ Já tě tak rád vidím! Dej mi pusinku!
„ Pusť mě!“
„ Až mi dáš pusinku. Nedáš? Tak ti jí dám já.“ A vlepil jí pořádnou dlouhou
pusu. „ Chceš ještě jednu…?“
„ Harry, pusť mě! Pusť mě!“ vřeštěla dívka a začala sebou zmítat, když si pořád
něco kecal a odmítal jí pustit. „ Pusť…“
„ Pusť ji!“ Vřítil se k nim Ron a vytrhl mu ji ze sevření.
„ Poškej, čo mi ji bereš? Já ti taky neberu hračky. Tahle je moje…“ natahoval
se k nim, ale marně.
„ Dobrý Hermi?“ strachoval se Ron, když se mu v náruči úplně třásla.
„ Jo, jasně,“ přikývla vyděšeně.
„ Co mu je?“
„ Je ožralej,“ řekla napůl s nechutí, napůl se zděšením.
„ Ožralej? Kde k tomu přišel?“
„ To nevím, ale táhne to z něj jak z lihovaru. Je úplně mimo.“
„ No tak… zrzoune, puč mi ji taky na chvíli. Ty ji máš pořád… Já chci mít taky
na chvíli takovouhle pěknou kostičku. No tak, jen na chviličku. Jen dva
prstíčky ohřeju a hned zase půjdu,“ křikl na ně zespodu Harry a zatahal Rona za
hábit. „ No tak, nebuď labuť.“
„ Tak ten je fakt sjetej,“ konstatoval Ron.
„ Vůbec neví, co říká.“ Zavrtěla dívka hlavou a oba pozorovali svého kamaráda,
který se válel na zemi a něčemu se nepříčetně chechtal. Ron si náhle všiml
lahve povalující se v rohu a tak jí rychle zvedl a přičichl k ní.
„ Tak tohle nebude nealko,“ zkřivil tvář, když mu chřípí pálivé aroma protáhlo
nos až do dutin.
„ Ukaž,“ chytla flašku Hermiona a přičichla si. Svraštila čelo, přičichla znovu
a mírně olízla uzávěr. „ Nějaká pálenka,“ usoudila a nechala na jazyku
rozpustit kapičku, která z toho vytekla. „ A ještě k tomu dost nekvalitní. Fuj,
to je blivajz!“ odplivla si a rychle si přiklekla k Harrymu.
„ Jé, ahoj, my už sme se viděli, že jo?“ rozzářil se jako sluníčko a chtěl jí
znovu obejmout.
„ Harry, Harry, pusť mě!“ chytla mu obě ruce, aby je měl v klidu a vynutila si
jeho pohled.
„ Kolik jsi toho vypil? Rozumíš mi? Kolik toho bylo v tý
láhvi? Kolik…?“
„ Jen trošišku. Já toho měl jen trošišku,“ ukázal palec a ukazováček kousíček
od sebe a naklonil se blíž k ní. Hermiona na něho vrhla zamračený pohled. „ No,
tak trochu větší trošišku,“ zažvatlal a ukázal, jak nejvíc mu prsty dovolily. „
Ale von mi upíjel!“ postěžoval si.
„ Kdo?“ nechápala dívka.
„ Támhle ten,“ ukázal Harry nenápadně na křeslo tak, aby ho nemohlo vidět, jak
žaluje.
„ Upíjel mi. Ale neptej se ho. Stejně ti nic nežekne. Je to
strašněj sobec. Vůůůbec se se mnou nechtěl bavit. A… to sem mu já řekl všechno.
A on se se mnou nechtěl vůbec bavit,“ s posledním slovem začal natahovat. „ Ale
vypil mi půlku lahvičky. Byl na mě zlej… bůůů…“ Opřel se Hermioně o rameno a
začal předstírat vzlyky.
„ Neboj, to bude dobrý!“ pohladila ho po vlasech a zvedla oči k druhému
kamarádovi. Ron, který je pozoroval opodál, si přejel rukou po tváři a podíval
se z okna, aby si zakryl obličej.
„ Netlem se,“ upozornila ho Hermiona klidně, ale bylo znát, že ona by se smát
začala, kdyby na rameni neměla jeho hlavu.
„ Já se přece netlemím,“ řekl Ron a koutky mu cukaly.
„ To vidím,“ ušklíbla se dívka.
„ Co budeme dělat?“ zeptal se zrzek a strčil ruce do kapes.
„ To nevím. Ale mám strach, že jestli to vypil všechno, aby nedostal otravu
alkoholem. Nezdá se, že by byl zvyklej pít takový množství a ještě ke všemu
pálenky.“
„ Jak víš, že to je pálenka?“
„ Táta má jednoho známýho. A ten má neustále v krvi alespoň dvě promile
alkoholu a vždycky se rád postará o to, aby ostatní na tom byli podobně, bez
ohledu na věk, místo nebo příležitost. Kvůli němu jsem první kocovinu měla v
pěti letech.“
Ron se zašklebil. Představa pětileté kučeravé Hermiony v podobné situaci jako
byl teď Harry, mu připadala bizardní.
„ Mami, on mě kousnul!“ ozval se náhle od stěny strašný křik a Harry, který se
během jejich rozhovoru odkutálel od Hermionina ramene, byl schoulený do
klubíčka a křičel na všechny strany.
„ Co mu je?“ zvedl obočí Ron.
„ Koušnul mě. Ten koberec mě koušnul!“ křikl k dívce a ukázal jí ruku úplně od
krve.
„ Proboha!“ vyletěla Hermiona a v mžiku byla u něho. „ Co se ti stalo?“
„ Já ho chtěl pohladit a on mě koušnul, mami!“ postěžoval si Harry jako dítě ve
školce, že mu někdo sebral medvídka. Hermiona se podívala na místo, kde před
chviličkou byl a zjistila, že je poseté střepy, které zde nechala rozbitá
sklenička.
„ No jo, koberec je ošklivej. Ale ty teď musíš mamince ukázat, jak tě kousnul,
ano?“ zeptala se ho medovým hláskem a Harry jí konečně ukázal zkrvavenou ruku.
Měl na ní pár nepěkných škrábanců a na několika místech měl ještě zaseknutý
střípek skla.
Hermiona svraštila čelo a zkoumala jak hluboké jsou rány. „ Musí na ošetřovnu!“
rozhodla.
„ Cože?“ vypálil Ron a ztuhl. „ Hermiono, neblázni. V tomhle stavu ho tam
nemůžeme vzít!“
„ Má pořezanou ruku, Rone. Chci, aby se na to Pomfreyová podívala,“ řekla pevně
a obvázala mu ruku kusem látky.
„ Zabije nás a jeho taky. Nezapomeň, že jí zdrhnul z ošetřovny, už teď je
napružená a co teprve potom, až ho uvidí, jak je zpumprdlikovanej. Jestli se o
tom dozví ředitel, tak ho vyrazí!“
„ Tak se o tom nesmí dozvědět. Pojď mi ho pomoci vzít.“ Ron, i když zdráhavě,
pomohl Hermioně postavit Harryho na nohy, přehodili přes sebe neviditelný plášť
(který vzal Ron z ošetřovny, když ho tam Harry nechal) a pomalu se vydali směr
ošetřovna.
Jenže jít pod pláštěm, když jim byl jen tak tak a ke všemu, když tam měli
Harryho neschopného normální chůze, byl opravdu tvrdý oříšek. Zvláště, když v
půlce cesty zaslechly před sebou spěšné kroky. Vykoukli zpoza rohu a Hermiona
uviděla profesorku McGanagallovou, jak rádně kráčí jejich směrem.
„ Rovvííííjej se poupáááátko,“ ozvaly se Hermioně náhle za zády podivné zkuky,
které nejspíš měly být zpěv. Další slova byla zastavena Ronovou dlaní, ale tak
jako tak nebyli jediný, kdo to zaslechl.
„ Umlč ho!“ šeptla dívka ještě k Ronovi a vyklouzla zpod pláště.
„ Hermi, kam…? Silencio!“ Umlčel Ron kamaráda a v tu chvíli se zpoza rohu
vynořila jejich přísná profesorka. Ron se i s Harrym radši stáhl víc ke stěně.
„ Slečno Grangerová, co tu děláte?“ propálila profesorka svoji žačku přísným pohledem.
„ Už je po večerce.“
„ No… já… totiž…“ soukala ze sebe vrhala očkem někam, kde myslela, že stojí
její dva kamarádi.
„ Už jste zjistili, kam zmizel pan Potter?“ zeptala se McGonagallová.
„ No…no…my… totiž. Právě jsem ho byla hledat. Omlouvám se, paní profesorko,
byla jsem tak zabraná do hledání, že jsem si vůbec neuvědomila, že už je tak
pozdě. Víte, já a Ron se ho pokoušíme hledat celý den a… a…“
„ Co je to s vámi?“ zvedla učitelka obočí, když se dívka už po třetí podivně
podlomila kolena.
Když totiž Harry nemohl křičet, tak bral za velmi zábavné stát těsně za
Hermionou a vlastním kolenem jí zezadu tlačit na to její, že ho vždy musela
pokrčit a zaklonit se do zadu, aby udržela rovnováhu. Ron se mu v tom marně
snažil zabránit a tak se oba začali pod pláštěm prát.
„ Nic. Nic. Jen mám něco s kolenem,“ snažila se to zahrát do autu Hermiona. „ A
co…“
„ Radím vám, abyste si s tím došla na ošetřovnu a…“
„ Do prdele, nechte toho!“ obořila se Hermiona šeptem přes rameno na zbylé dva.
„ Co prosím?!“ zhrozila se profesorka.
„ Nic, nic. Já nic neříkala,“ nasadila svůj nejnevinnější úsměv. Bylo však
znát, že jí McGonagallová moc nevěří. Svraštila obočí a s podezíravým pohledem
obešla dívku, aby se přesvědčila, že za ní nestojí nikdo pod neviditelným
pláštěm, jak se domnívala. V tu chvíli by se v Hermioně krve nedořezali.
A to ani neviděla Rona, jak vší silou táhne Harryho ke zdi, protože ten se
natahoval k profesorce a snaží se chytit její ruku, kterou natahovala zkoumavě
před sebe.
Jejich ředitelka zavrtěla hlavou a otočila se zpět na Hermionu. „ Udělám
výjimku a nedám vám trest. Dojděte si na ošetřovnu a potom rovnou na kolej. A
až najdete pana Pottera, ať se hlásí u mě v kabinetu… A vy ho doprovoďte,“
dodala s chladným hlasem, až dívce vyschlo v krku.
„ Jistě,“ hlesla.
Profesorka se otočila a odkráčela pryč. Jakmile byla z doslechu, strhla
Hermiona plášť z obou chlapců a propálila je pohledem. „ Do prdele, co…“
„ Ticho!“ klidnil jí zrzek, když na ně začala řvát.
„ …co jste sakra vyváděli?“ obořila se na svého přítele, tentokrát už šeptem. „
Málem na vás přišla.“
„ To neříkej mě, ale tomuhle,“ ukázal na Harryho, který se právě zabavoval tím,
že strkal ruku pod neviditelný plášť a zase ven a pozoroval, jak jeho ruka mizí
a znovu se objevuje.
Hermiona zavrtěla hlavou. „ No jo, radši jdeme. Tady jsme moc na ráně.“ Hodila
přes Rona a Harryho plášť a pokračovali v cestě. Když konečně dorazili do
nemocničního křídla a vklouzli na ošetřovnu, přivítal je nepříjemný hluk.
„ … ne, Albusi, to je naprostý skandál! Ještě nikdy se mi nestalo, aby mi
takhle někdo utekl beze slova z ošetřovny. To je naprosto skandální. Ten kluk v
sobě nemá ani kousíček morálky. Vždyť ani netuší, co se mu všechno může stát.
Je naprosto nezodpovědný a…“
„ …a jistě měl pro své jednání nějaký pádný důvod, Popy,“ přerušil jí ředitel
klidně.
„ Ty se ho ještě zastáváš? Myslím, že i tobě ten kluk přidělává víc starostí
než je nutné,“ prskla na něho vrchní ošetřovatelka. „ Docela ráda bych viděla
ten jeho pádný důvod.“
„ Jistě se najde vysvětlení. Až ho najdeme, tak se to určitě vysvětlí.“
„ Až ho najdete, tak mi ho sem nevoďte. Odmítám léčit někoho, kdo…“
„ Popy, nemyslím si, že bys dokázala odmítnout pomoc někomu, kdo by ji
potřeboval,“ pohlédl na ni Brumbál přes své půlměsícové brýle. Ošetřovatelka
pouze přikývla.
Ron i Hermiona slyšeli dost. Bylo jim jasné, že přivést sem Harryho v
takovémhle stavu by byla vražda. Bez toho, aniž by si jich někdo všiml, se
vyplížili z ošetřovny a vydali se zpět do Komnaty nejvyšší potřeby. Jejich
zpáteční cesta se naštěstí obešla bez obtíží.
Jakmile se dostali zpět, zrušil Ron umlčovací kouzlo a Harry se konečně mohl
pustit do další salvy žvatlání. Ron i Hermiona si řádně oddechli.
„ Rone?“ otočila se dívka na svého přítele, když si důkladně prohlédla nové vybavení
místnosti. „ Jen dvě postele?“ zvedla obočí. Ron jen nevinně pokrčil rameny. „
Fajn, dneska spíš na zemi.“
„ Ale Hermi…“
„ A neházej na mě ty svoje psí oči. Nejsem na ně zvědavá. V tuhle chvíli by mě
nejvíc zajímalo, jak se Harry dostal k tý flašce!“
„ Dobby se moc omlouvá,“ ozvalo se z rohu místnosti. Oba dva se tam podívali a
spatřili drobnou postavičku s netopýříma ušima a vypouklýma očima.
„ Dobby,“ vydechla Hermiona. „ Co tady děláš?“
„ Dobby se moc omlouvá paní. Dobby nechtěl, ale pan moc a moc prosil a Dobby
nedokázal odmítnout.“
„ O čem to mluvíš?“
„ Tady máš odpověď na to, jak se dostal k tý flašce,“ odpověděl za skřítka Ron.
„ Vzpomínáš? Tahle místnost ti dá všechno, co chceš.“
„ Dobby se omlouvá. Dobby si kvůli tomu i spálil prsty o vařící kotlík,“
stvoření jim ukázalo drobné prstíčky spálené do krve a Hermioně, která chtěla
skřítka v první chvíli seřvat (i přes SPOŽÚS), ho náhle bylo líto. „ Nezlobte
se na Dobbyho. Dobby udělá cokoli, aby pomohl z toho pána dostat.“
„ Dobře, Dobby, buď tak laskavý a dones mi horkou vodu, desinfekci, nějaké
obvazy, potom něco k večeři a šťávu z citrónů, pokud možno čistou, ano?“
Skřítek kývl a v tu ránu byl pryč.
„ Tu večeři chápu, ale ten citron ne,“ zavrtěl Ron hlavou a nevšímal si Harryho
smutných pohledů, když už nemohl tahat skřítka za jeho obrovské ponožky.
„ Vitamín C dokáže alespoň částečně vysrážet alkohol v krvi, to nevíš?“
Plán to byl dobrý. Při ošetřování rány se Harry ani moc nevzpouzel, což se nedá
říct o tom, když se do něho pokoušeli dostat citronovou šťávu. Harry byl
strašně paličatý, ať už se jednalo o vzpouzení nebo jen ležení se staženými
rty, aby do něho tekutinu nemohli dostat.
Nakonec Ron dostal nápad a použil metodu, „Když nechceš, nedostaneš“ a v tu
ránu se Harry po skleničce sápal jako po pokladu. Když to vypil, pustil se
Harry do jídla a ostatní dva měli na chvilku klid.
„ Bože…“ vydechla Hermiona.
„ To je dobrý, stačí, Rone,“ odvětil zrzek a schytal od přítelkyně dloubnutí do
zad. „ Au!“
„ Ale tohle jsi zvládnul bezvadně,“ uznala Hermiona po chvíli ticha.
„ Viď, to by si zasloužilo odměnu,“ zamrkal na ní šibalsky a natáhl se k ní pro
polibek.
„ A copak byste chtěl?“ zeptala se dívka a naklonila se trošku blíž.
„ O něčem bych věděl,“ šeptl k ní a v očích se mu žádostivě zalesklo.
„ A copak by to mělo být?“ hrála si na nechápavou.
„ Vždyť ty víš co.“
„ Myslím, že teď na to není ta správná chvíle, protože…“
„ Proč?“ nechápal Ron její náhlé odtáhnutí.
„ …Harry!“ Dívka se rychlostí blesku vyřítila směrem k oknu, kde se druhý
chlapec vyklonil ven a v další chvíli začal na celé nádvoří prozpěvovat Ruskou
národní hymnu.
Rychle ho vtáhli dovnitř a okno opět zavřely. „ Rone, připomeň mi zítra, že
jsem chtěla Harryho zabít.“Hodili ho na postel, kde ho museli chvíli držet, aby
sebou přestal zmítat a k jejich překvapení skoro okamžitě usnul.
„ Spí?“
„ Jako špalek,“ potvrdila Hermiona a konečně se mohla v klidu protáhnout. „ Co
budeme dělat?“
„ Hádej,“ šeptl jí Ron do ucha a zezadu ji objal.
„ Pane Weasley, tohle slušní chlapci nedělají,“ usmála se dívka.
Zrzek jí však jen vzal do náruče a přenesl na prázdnou postel. „ Kdo taky
říkal, že já patřím mezi ty slušné…?“
„ Áááá…. Moje hlava!“ První věc, kterou si Harry ráno po probuzení uvědomoval,
byla nepředstavitelná bolest hlavy. Měl pocit, že i to, mít otevřené oči, mu
způsobuje úplná muka.
„ A hleďme, náš malej lihovar se nám probudil,“ zašvitořil mu Ron vedle ucha.
Harry se s námahou posadil a snažil se uvědomit, od čeho mu tak třeští kebule.
Pamatoval si ten včerejšek. Rozhovor s Jean… kuchyni… Dobbyho… Komnatu nejvyšší
potřeby… jedna sklenička… druhá… třetí… flaška… flaška… flaška… a pak jen tma a
tma.
„ Kurva, co se stalo? Kde to jsem? Kolik je?“ dostal ze sebe několik otázek a
pokoušel se zaostřit na Rona. „ Jsi v Komnatě nejvyšší potřeby a je přesně osm
hodin a dvě minuty. A pokud tě zajímá, proč tě tak bolí hlava, tak tě
upozorňuji, že máš normální opici… což se v tvém případě není čemu divit,“
ušklíbl se zrzek.
„ Tohle není opice, to už je gorila,“ zasténal Harry a promnul si spánky. „ Cos
myslel tím, že se není čemu divit? To sem byl tak namol? Sakra, co to mám s
rukou?“ Jeho zamlžený pohled ulpěl na obvázané ruce.
„ Pokousal tě koberec,“ odvětila vedle něho Hermiona. Harry ji věnoval naprosto
nechápavý pohled a chvíli vážně uvažoval nad jejím zdravotním stavem. „ Tos
tvrdil ty,“ ušklíbla se.
„ Cože? Vyváděl jsem hodně?“ optal se a odpověď vlastně znát nechtěl.
„ Vůbec ne,“ odvětili oba dva kamarádi svorně a Harrymu vyschlo v krku. „ Co
jsem plácal?“
„ No, kromě toho, že jsi zpíval ruskou hymnu, Hermioně jsi říkal mami a
stěžoval sis, že si s tebou křeslo nechtělo povídat, to docela ušlo. A zbytek
ti řekneme až po dvaadvacáté hodině,“ dodal Ron s úšklebkem a Harryho úlevný
výraz opět zmizel. „ Dělám si srandu,“ zachechtal se zrzek nad jeho vyjeveným
pohledem. „ Jen ses pokoušel sbalit tady Hermionu a měl jsi zálusk i na
McGonagallovou.“
V tu chvíli by se v Harrym krve nedořezal. „ Co…cože? Ona…ona…ona mě viděla i
McGonagallová?“ vykoktal s očima na vrch hlavy.
„ Naštěstí neviděla. Byl jsi pod pláštěm, ale moc nechybělo.“ Oba kamarádi se
dali do líčení toho všeho, co předchozí večer prováděl a docela se u toho
bavili. Jen Harry byl rudý od hlavy k patě a stále a stále se přátelům omlouval
za své strašné chování. Celý den ho provázela nesnesitelná bolest hlavy a k
tomu citlivost na hlasitý zvuk i světlo.
„ Už se to nebude opakovat, paní profesorko,“ ujišťoval Harry svoji ředitelku,
když ho už několik minut dusila u sebe v kabinetu. Harry jí sice odmítl říci,
proč odešel z ošetřovny a kde se zdržoval, ale měl pocit, že ona to stejně ví.
„ S tím počítám, pane Pottere,“ odvětila chladně. „ S tím počítám. Jelikož vaše
víkendové aktivity nejsou moje záležitost a to, že jste odešel z ošetřovny, je
věc vrchní ošetřovatelky, nemám vám k tomu již nic co říct. Jen vás upozorňuji,
že alkohol je na škole zakázaný! A pokud vás někdy nachytám, tak vás
upozorňuji, že já nebudu tak laskavá jako pan ředitel. Můžete jít.“
Harry vylezl z kabinetu a opřel se o zeď, aby si mohl vydechnout. „ Tak tohle
bylo o fous,“ vydechl. V další chvíli ale ztuhl, protože právě zvonilo a oni
měli právě lektvary. „ Kurva!“
Jaké překvapení ho čekalo, když vpadl do učebny a Snape tam ještě nebyl. Teprve
v tu chvíli mu došlo, že tam vlastně ani být nemůže, vždyť leží na ošetřovně.
Ale proč jim tím pádem neodpadla hodina?
„ Už jsme si říkali, jak dlouho tě tam McGonagallová ještě bude držet. Máš
štěstí, dneska má skluz,“ uvítal ho Ron, když si sedal vedle nich.
„ Ten ani nepřijde. Leží na ošetřovně.“
„ Cože?“ vypálili oba dva.
„ Jo,“ kývl. Bylo mu však jasné, že se ho budou vyptávat. Ale on nesměl nic
říct. „ To byl vlastně ten důvod, proč jsem utekl. On totiž…“ V tu chvíli se
rozletěli dveře a dovnitř vešla Jean. Dveře za ní práskly až se futra otřásly a
třídou se rozlehlo vzrušené šeptání. Harry jí propálil vražedným pohledem, ale
ona si ho ani nevšimla.
„ Sedněte!“ rozkázala chladně a všichni okamžitě uposlechly. Vzala ze stolu
desky a nalistovala příslušnou stránku. „ Dneska máte dělat Rozpínací lektvar.
Jaké jsou jeho účinky i postup byste měli vědět, pokud někdo neví, nalistuje si
stranu tři sta třicet tři. Dejte se do práce, na konci hodiny chci mít vzorky
na stole,“ bez jediného dalšího slova se posadila za stůl a nechala všechny
pracovat. Někteří studenti si vyměnili nechápavé pohledy, ale udělali to, co se
po nich požadovalo.
„ Hermiono, co mám dělat, když mi to zezelenalo?“ šťouchl do společnice v půlce
hodiny Ron a sledoval přitom profesorku, která si jich ale nevšímala.
„ Sakra, Rone, to máš vědět. Vždyť to je přeci tak jednoduchý. Dobrá, dobrá…
musíš tam nejdřív přidat pět kapek dračí žluče, potom to minutu povařit,
zamíchat třikrát doprava, sundat z ohně a potom… proč ti to tu říkám, když mě
vůbec neposlouch…“ začala se rozčilovat Hermiona, když si všimla, že Ron zírá
před sebe a věnuje jí pramálo pozornosti, pouze do ní trochu šťouchal, jakoby
se snažil upoutat její pozornost. „ Co je?“
„ Dívej,“ šeptl a ukázal směrem na Jean. Harry i Hermiona se tam podívali.
Už se nedivili, že Rona tak zaujala. Byl bledá jako smrt, hlavu měla sklopenou,
ruku zasunutou ve vlasech a tak křečovitě sevřenou, že to vypadalo, že si chce
vyrvat vlasy. Tou druhou svírala třídnici na stole a klouby měla úplně bílé a
celá paže se jí nepříčetně třásla. Tvář i když nebyla vidět celá dávala znát
výraz, jakoby na ni právě někdo použil kletbu Cruciatus. Harrymu trochu
zatrnulo, tohle nebylo normální, zatímco Hermiona rovnou vylítla ke katedře. „
Paní profesorko, není vám nic?“ zeptala se vyděšeně.
Oslovená zvedla bledou tvář a snažila se vyloudit slabý usměv, její ruce však i
nadále zůstávaly v podivné křeči. „ Ne, vůbec ne,“ zalkla se a ruka jí sklouzla
k břichu, jakoby jí opět projela prudká bolest, „ jen bych potřebovala trochu
na vzduch,“ dostala ze sebe a pomalu se dostala na nohy a za pomoci Hermiony
opustila třídu.
„ To by byla prča, kdyby nám tu začala rodit,“ nadhodil Ron, ale Harry ho
neposlouchal. Hlava mu náhle začala podivně třeštit a on se musel opřít o
stolek, aby se mu nepodlomily nohy. Nejprve si myslel, že to má z toho přebytku
alkoholu, ale bolest se náhle začala stupňovat, až jakoby mu před očima cosi
vybouchlo…
Viděl dlouhou chodbu… dva muži… jeden měl hůlku a metal na toho druhého
kletby… ten mu jí vyrazil z ruky a strhl svého protivníka k zemi… ruce kolem
krku… škrtí ho… cosi na něj křičí, ale není rozumět… muž na zemi se snaží
sundat soupeřovy ruce… hrábne mu do obličeje… snaží se ho také chytit kolem
krku… cosi slabě zařinčí… stisk nepovoluje a tak vytahuje dýku… muž, který
škrtil, couvá se zkrvavenou tváří… soupeř na něj opět útočí… druhý se brání,
ale přesto se v další chvíli skácí k zemi… rudá rána… krev…
„ …Harry!“ Chlapec se vytrhl z podivného transu a lapal po dechu. Obrazy
zmizely stejně rychle jako se objevily.„ Co je, Harry?“ Ron ho pozoroval
vyděšeným pohledem. „Najednou jsi úplně ztuhnul. Co se stalo?“
„ Nic,“ vydechl Harry a snažil se vybavit, co tam viděl. Nebo spíše, koho tam
viděl. Tvář toho mrtvého… vždyť ho znal… vždyť to byl… ne, to byl nesmysl. „
Nic se neděje.“
Poslední hodinu toho dne zvládly bez větších potíží, ale při večeři se k nim
přiřítila Ginny jako blesk. „ Už jste to slyšeli?“ vypálila sotva si sedla.
„ Co?“ nechápali.
„ Párková zkolabovala na hodině,“ vyhrkla. „ Teď mi to říkal Ernie ze čtvrťáku.
Prej ne jako zkolabovala, ale prej nedávala pozor a schytala nějakou kletbu.
Museli běžet pro Pomfreyovou, že vůbec nevěděli, co s ní dělat. Prej jen
klečela na kolenou, držela se za břicho a odmítala se hnout. Má štěstí, že tam
neporodila,“ zavrtěla dívka hlavou a pustila se do zeleninového salátu.
„ Ona je vážně blázen, vždyť tohle už není normální,“ bouchla Hermiona
vidličkou o talíř.
„ Ona je snad vážně padlá na hlavu, copak si neuvědomuje, co
to tomu dítěti může udělat. Vždyť může potratit!“ rozčilovala se. „ To je jako
dneska na lektvarech. Když jsem jí vyvedla na chodbu, tak jsem jí řekla, ať si
sedne, ale ona najednou prostě ztuhla, zbělala a byla tak mimo, že mi skoro
rozmačkala ruku. Jakoby byla v nějakým transu nebo tak ně… Harry, kam letíš?“
Oslovený jí nevnímal. Právě ho něco napadlo. Ten trans nebyl normální a už
vůbec nebylo normální, že ho měl v podstatě ve stejnou chvíli jako Jean. Ať už
bylo mezi nimi jakákoliv spojitost, tak to chtěl vědět. A taky si nemohl
pomoci, ale tak malinko chtěl vědět, jestli je v pořádku. „ Kurva, ta moje
dobrota mě jednou zabije,“ řekl si pro sebe.
Prořítil se hradem, zaklepal na dveře jejího kabinetu a trochu pootevřel. „
Můžu?“
„ Pojď dál,“ odpověděla, i když to neznělo přívětivě. „ Co chceš?“
„ No…já… totiž… Ty někam jedeš?“ vypadlo z něho nakonec. Všechny skříně byly
otevřené a prázdné a na stole byl ležel obrovský kufr, do kterého právě
skládala věci.
„ Jo,“ odvětila.
„ A kam?“
„ Odcházím ze školy, stačí?“ odsekla.
„ Hele, nevztekej se, jo? Ten, kdo by si tady měl stěžovat jsem spíš já!“
obořil se na ní. Neřekla na to ani popel. „ Proč odcházíš?“ zeptal se po chvíli
ticha.
„ Určitě jsi slyšel to, co se stalo dneska na hodině. Remus měl pravdu… je toho
na mě moc. Už tu nemám co dělat.“ S posledním slovem zavřela kufr, opřela se o
něj a s povzdechem sklopila hlavu. „ Bude to tak lepší,“ řekla si pro sebe.
„ Kam půjdeš?“ zeptal se Harry a snažil se, aby to nevyznělo moc zvědavě.
Odfrkla si. „ Nevím, nejspíš na Ústředí. Nebo domů, pokud mi odmítnou dát
nějakou práci, ale nevím… teď tam stejně moc užitečná nebudu. Do akce mě stejně
nepustí…“
„ A co Voldemort?“ zeptal se a když neodpovídala pokračoval. „ Nechceš se před
ním ukázat, protože kvůli tobě málem zabil někoho ze svých nejvěrnějších?“
nadhodil.
„ Nevím, o čem to mluvíš,“ odvětila a bez jediného pohledu na něj pokračovala v
balení dalších věcí.
„ Proč by Snape jinak ležel na ošetřovně?“
Svěsila hlavu. „ Dobrá, máš pravdu. Kdybych se před ním teď ukázala, tak by na
mě mohl zkoušet to, co na Severuse. Nejsem padlá na hlavu, nebudu opět riskovat
život svýho dítěte, když se Severus nechal skoro zabít, aby ho zachránil. Je ti
tohle alespoň malinký důvod k tomu, abys ho přestal považovat za zrůdu bez
kousku citu?“ nadhodila a zapnula svou cestovní tašku.
„ To ti Voldemort nic neudělá?“ divil se Harry.
Žena se ušklíbla. „ To si piš, že udělá. Severus to schytá nejmíň ještě jednou,
i když ne tak moc, když se k němu vrátí brzo. A mě to čeká taky, až se k němu
vrátím! Ale pokud možno až v sobě nebudu nosit toho malýho, chápeš?“ odpověděla
mu příkře a odtáhla tašku ke dveřím.
„ Kde je Blas?“ uvědomil si náhle Harry a rozhlížel se po vyklizené místnosti.
„ Odvezla jsem ho k matce. Začínal tu trochu moc divočet,“ odvětila nezaujatě a
prošla celou místnost, jestli někde něco nenechala. Nakonec se zastavila až u
Harryho.
„ Tak, Harry, měj se,“ natáhla k němu ruku a on jí po chvíli váhání přijal. „
Když budeš mít štěstí, tak mě zabijou dřív než se stačíme znovu setkat. Takže
přeju hodně štěstí,“ vrhla na něj podivný úškleb, potřásla mu rukou a odešla
pryč její kufry levitující za ní. Harry zůstal stát a jen přemýšlel na tím,
jestli někdy slyšel podivnější rozloučení.
Zpráva, že jejich učitelka konečně odešla na mateřskou dovolenou se roznesla
opravdu velmi rychle. Stejně rychle jako spekulace, kdo nastoupí na její
profesorské místo. Harry měl pocit, že to ví, ale radši na to nechtěl ani
pomyslet. Bohužel jeho noční můra se stala skutečností a druhý den vpochodoval
do třídy jejich učitel lektvarů a (jak jim s úsměvem oznámil) i nový učitel
Obrany proti černé magii. Ron dostal okamžitě školní trest, protože Snapeův
příchod okomentoval slovy: ,, To si děláš prdel, vole!“
„Prdel“ to však nebyla. Snape jim okamžitě začal dávat sáhodlouhou přednášku o
černé magii, ze které se museli dělat podrobné poznámky. Harry ještě nikdy
neviděl v jeho očích takový zápal a nadšení pro výklad, který by se dal naznat
až fanatickým. Ale jedno museli všichni uznat. Snape věděl opravdu skoro
všechno a jak zjistili, za pár dní byl tento "náhradník" zřejmě znám
už od začátku roku, protože byl rozvrh udělaný tak, že se ani v jediném bodě
nekřížily Lektvary s Obranou. Jak to mohl Snape stíhat, bůh suď... Tak jako tak
by se dalo říct, že zářil, protože se mu konečně splnil jeho sen.
Následující týdny se však nesly ve znamení dalších útoků a rostoucího strachu.
Počet útoků se neustále stupňoval a Smrtijedí akce byly čím dál odvážnější.
Postupem času se dokonce odvážili zaútočit na Gringottovu banku. Díky včasnému
zásahu však stačili způsobit pouze paniku a několik zranění.
Opravdový šok přišel několik dní na to, když se ve velmi brzkých ranních
hodinách vřítil do jejich ložnice Fred a dost nehezkých způsobem začal budit
svého bratra. ,, Rone! Rone! Vstávej, sakra! No tak, Rone!“
,, Co je? Nech mě spát...“ zabručel mladší zrzek ze spaní a otočil se na druhý
bok.
,, Do prdele, Rone, vstávej! Máma je v nemocnici!“
,, Cože?" vyletěl Ron i Harry a oba se posadili na posteli. ,, Co se
stalo?!“
Fred se na ně chvíli díval, jakoby hledal řeč a lapal po dechu. Nejspíš celou
cestu sem utíkal. ,, Ona... ona... je to hrozný...“ koktal ze sebe a Harry
poprvé slyšel z hlasu někoho z dvojčat náznak pláče. Rukou si přejel přes pusu
a zoufale se posadil k Ronovi na postel. Jemu i Harrymu se zastavilo srdce.
,,... shořel...“ vypadlo nakonec ze staršího zrzka.
,, Cože? Jak shořel? Táta... nebo... co?“ nechápal Ron a jeho barva by se dala
přirovnat k barvě povlečení, ve kterém spal.
,, Ne, táta s mámou jsou v nemocnici, snad budou v pořádku, ale dům, Rone...
Doupě vyhořelo. Nezbylo z něj nic, vůbec nic. Vůbec nic,“ šeptl a po tváři mu
stekla jedna jediná slza.
,, Jak je to možný?“ hlesl Ron a hlas mu selhal.
,, Smrtijedi. To oni ho zapálili. I přes všechny ochranný kouzla se tam dostali
a prostě ho srovnali se zemí. Nic nám nezbylo, vůbec nic. Rodiče se zachránili
jen zázrakem...“ Fred zíral před sebe do prázdna a Ron byl tak vyděšený, že
nebyl schopný jediného slova. Harry mohl jen pozorovat, jak se mu oči zalévají
slzami a pomalu stékají po tvářích.
Naštěstí z toho oba Ronovi rodiče opravdu vyvázli živí, ale také opravdu
ztratili úplně všechno, co měli. Paní Weasleyová (za kterou dostali povolení
jít do nemocnice) právě objímala svého manžela a vzlykala, co s nimi bude dál,
vždyť nemají kam jít. Bill, Charlie a dvojčata už sice měli zázemí jinde, ale
pan a paní Weasleyovi neměli kam jít, což platilo i pro Rona a Ginny v době
prázdnin. Brumbál jim okamžitě nabídl, aby zatím zůstali na ústředí, než si
něco najdou. Nikdo nic nenamítal, tak se tam všichni rovnou přesunuli. Byl pátek,
takže to stejně nevadilo.
Neblahá překvapení té noci však ještě neskončily. Asi po hodině totiž přišla
zpráva, že hoří další domy. A mezi nimi i Úplňková 66. Harrymu to nic neříkalo,
ale ostatním bohužel ano.
„ Není to tam, kde bydlí Remus?“ zhrozila se Molly. Harry byl v tu chvíli na
nohou a společně s ním i spousty dalších. K jeho rozhořčení mu však zakázali,
aby šel s nimi, takže musel opět zůstat sedět v kuchyni a třást se strachy. Pár
minut poté, co se Artur i Bill přemístili, přišla krbem zpráva, kde bylo
úhledným písmem napsán vzkaz. Úplňková 66 srovnána se zemí, nalezení
obyvatelé – žádní.“ Harrymu zatuhla krev v žilách. Ne, to nebylo možné, to
přeci…“
„ Co to je, Harry?“ zeptala se ho Enien, která se přiloudala dolů, vzbuzená tím
náhlým randálem. Harry nic neřekl a tak mu vytrhla vzkaz a přečetla si ho sama.
„ Ale… ale… vždyť tam… tam bydlí Remus,“ hlesla rozechvělým hlasem. Jen
přikývl. „ Ne… to ne… to prosím ne…ne, ne, ne…ne, Remuska ne…“ začala brečet a
klesla na kolena, kde se schoulila do klubíčka.
Neutěšoval jí, nedokázal to. Cítil se stejně.
Dlouhou dobu seděl bez hnutí na židli s prázdnou hlavou a poslouchal vzlyky,
které vydávala dívka sedící vedle něho. Náhle se z chodby ozvaly hlasy. Byly
dva a oba poznával. Ten první byla Tonks a ten druhý…
„ Remus?“ hlesl Harry nevěřícně, náhle úplně probuzený a vrhl ke dveřím
zamračený výraz. Dívka zpozorněla, vylezla zpod stolu a taktéž se zadívala ke
dveřím. V další chvíli se dveře otevřely a dovnitř se vbelhal jejich bývalý
učitel Obrany. Harry spadl ze srdce tak ohromný kámen, že se musel držet, aby
se úlevou nezačal smát.
„ Remusi?“ hlesla dívka. „ Remusi, Remusi!“ S výkřikem mu skočila kolem krku a
nohy mu obtočila okolo boků jakoby se chtěla ujistit, že jí neuteče. Vlkodlak
zavrávoral a musel se opřít o futra, aby to ustál. Chvíli se tvářil naprosto
zmateně, ale nakonec jí obejmul a s úsměvem jí k sobě přitiskl.
„ Tys nám dal, Náměsíčníku,“ řekl mu Harry, když se ho Enien konečně pustila a
odkryla tak Remusovy sežehnuté vlasy, roztrhané oblečení a popálené ruce a
tvář. Přesto se usmíval.
„ Já vím. Měl jsem na mále.“ Když jim potom vyprávěl, jak zpozoroval, že se
kolem jeho domu shromažďují Smrtijedi a jak se jim pokoušel utéct, běhal z toho
Harrymu mráz po zádech. Celý jeho dům lehl popelem a on vyvázl jen tak tak.
Bylo jasné, že Smrijedi se zaměřili na domy členů Řádu a také bylo jasné, že
Grimmauldovo náměstí 12 mělo o dalšího obyvatele navíc.
„ …ale pořád nechápu, jak se mohli jen tak mírnix týrnix dozvědět, kde bydlím,“
vztekal se Remus, když poté řešili s Brumbálem otázku nočních útoků.
„ To opravdu nevím, Remusi. Zdá se, že nejspíš mají někoho, kdo jim donáší. Buď
od nás nebo od ministra. Tak jako tak se…“
„ Nééé. To nééé…!“
Náhle se z chodby ozval strašný křik. Všichni ihned vyběhli z kuchyně, ale
jediné, co mohli zahlédnout byl Snape v jehož konejšivém obětí vzlykala jeho
sestra jako smyslů zbavená. Visela mu na krku a zdálo se, že je na pokraji
zhroucení. „ Nééé… prosím… prosím, kohokoliv, jen jeho nééé…. prosím…“
„ To bude dobrý. Uvidíš…“ klidnil jí Snape a vrhl mrazivý pohled na mlčící dav
stojící vedle nich. „ Pojď, odvedu tě do pokoje.“
„ Ne, prosím, jeho ne… neberte mi i jeho… prosím…“
Dveře práskly a pláč náhle ustal. Všichni si věnovali nechápavé pohledy a nikdo
netušil, co se stalo. Radši se vrátili zpět do kuchyně, jen Harry, Ron a
Hermiona (přišla za nimi ráno) zůstali stát na chodbě.
„ Co si myslíte, že se jí stalo?“ zeptala se dívka.
„ Nemám zdání,“ pokrčil zrzek rameny. „ Přišlo mi, jakoby… co to je?“
Dívka se sehnula a zvedla ze země jakýsi kámen zavěšený na kusu řetízku, který
byl však roztržený. Harry v tom rozeznal Permentir.
„ Harry, ten je tvůj?“ zeptala se ho Hermiona a ukázala mu přívěsek.
„ Ne, já svůj mám,“ řekl Harry a vytáhl řetízek zpod košile. Ron udělal totéž.
„ Tak čí tedy…“ náhle se zarazila. Sjela pohledem z přívěsku na schodiště
vedoucí do patra.
„ A sakra…“ hlesla.
Přívěsek nebyl ani Remuse ani Snapea a jak brzo zjistili, ani Jean. Jediná
osoba, která tedy zbývala, byl „otec“ a ten byl v tuto chvíli (soudě podle
jejího zhroucení) již nejspíš mrtvý, jak se dalo soudit i ze zpráv z dalšího
dne, kde kromě řádění Smrtijedů a vypalování objektů, byla pěkná řádka jmen
přisluhovačů pána zla, jejichž mrtvá těla byla nalezena toho rána. Zdálo se, že
se Smrtijedi mezi sebou nepohodli.
Jean to nesla více než špatně.
Ani další dny a týdny se nezměnilo prakticky nic. Útoky byly stále stejné, ať
už byl únor nebo březen. S Ronem pořádně oslavili jeho plnoletost a tentokrát
měli „gorilu“ oba dva. Ve škole vládla napjatá atmosféra a teprve první paprsky
slunce je dokázaly rozehnat a alespoň trochu zatlačit chmurné myšlenky.
Březen se pomalu přehoupl do druhé poloviny a jediná podivná věc, která je
potkala, byla jejich středeční hodiny lektvarů.
„… do protijedu se většinou používají látky, které jsou účinky přesným opakem
substancím daným do jedu. Proto je velmi…“
„ Ťuk, ťuk, ťuk…“ ozvalo se klepání na okno.
„ …je velmi důležité, abyste dokázali rozpoznat příznaky jednotlivých jedů a
znali i…“
„ Ťuk, ťuk, ťuk…“
„ … i jejich složení, abyste dokázali připravit protilátku,“ recitoval Snape a
když se ozvalo další zaklepání zamračil se. „ Buď si převezměte dopis nebo tu
sovu vyhoďte!“ rozčiloval se.
Hannah otevřela okno a nechala sovu vletět dovnitř. Vzala od ní dopis a
přečetla si, komu byl list určen.
„ Tak komu mám strhnout body?“ ušklíbl se Snape.
„ To je pro vás,“ hlesla dívka a natáhla před sebe roztřesenou ruku. Několik
studentů se zachechtalo, ale radši opět rychle zmlklo. Snape je všechny
zavraždil pohledem, vytrhl dívce dopis z ruky a přelétl ho. Zbledl a v další
chvíli se spěšně vydal ke dveřím od učebny. „ Jestli něco provedete, je s vámi
ámen. Až se vrátím, chci mít všechny vzorky na stole!“ A s těmito slovy zmizel.
Co bylo v dopise nebo kam šel, neměl nikdo ani ponětí.
Kam mohl tak spěchat, napadlo Harryho až hodně zpětně poté. Dokonce i dlouho
poté, co přišel duben a oni opět zůstali na ústředí přes víkend. Spíše kvůli
tomu, aby byli v obraze, co se děje, než aby se zapojovali.
Seděli u večeře a debatovali o všech událostech. Náhle se pomalu otevřely dveře
a dovnitř vešel nějaký muž, jak se dalo soudit podle otrhaných džínsů, vytahané
košile a vlasů ostříhaných na ježka. Teprve, když osoba vstoupila do světla,
poznal Harry, že to je jejich bývalá učitelka obrany. A právě v tuto chvíli
vypadala jako chodící zombie. Byla pohublá, bledá a vůbec vypadala naprosto
žalostně, jakoby snad měsíc ani nespala a celou tu dobu jen probrečela. Co ho
však zaujalo nejvíc, byl fakt, že už neměla bříško, z čehož dokázal logicky
vyvodit, že už nejspíš porodila. Nikdo se však vůbec nezmínil o nějakém mimču.
Rozhodl se zeptat.
„ Jean?“ zeptal se předběžně, když se natahovala na jednu poličku a začala se
hrabat v nějakých papírech. Otočila na něho svůj prázdný pohled „ Nikdo nám
vůbec neřekl, že už jsi po…“ Zbytek jeho slov utonul v nenadálém návalu hluku,
který naplnil celou kuchyni. Všichni jakoby na povel začaly vrzat židlemi,
hlasitě se mezi sebou bavit nebo bouchat příbory. Harry se zamračil a přeměřil
si ostatní nechápavým pohledem. Měl jen ten pocit nebo mu opravdu zabránili v
tom, aby se zeptal?
Remus do něj kopl a zeptal se přes všechny ostatní. „ Ehm… Jean… už pro mě máš
připravený ten Veniční lektvar?“
Žena chvíli mlčela, jen si ho měřila nevýrazným pohledem. „ Zítra ti ho
donesu,“ hlesla chraplavým hlasem, který dával zdání, že ho dlouho nepoužila.
Vzala si jednu listinu z poličky a bez dalšího slova nebo pohledu odešla pryč.
Jakmile se zavřely dveře, Remus si vydechl.
„ Na co potřebuješ Veniční lektvar?“ zvedl obočí Kingsley.
„ Na nic, jen jsem jí chtěl dát práci, aby přišla na jiný myšlenky. Tohle je
dost složitý na to, aby se musela naplno soustředit,“ vysvětlil vlkodlak a
Harry už nechápal absolutně nic.
„ Co se tu děje!“ vypálil na opatrovníka a Ron i Hermiona se k němu přidali. „
Proč jsi mi zabránil, aby se jí zeptal? Chtěl jsem jen vědět, jestli má holku
nebo kluka,“ rozčiloval se.
„ To je…“
„ Nemá nic,“ šeptl Remus a Harrymu zmlkl.
„ Jak nic?“ hlesla Hermiona a i ona úplně zbledla.
„ Prostě o to dítě přišla,“ vysvětlil muž a když vidět jejich nechápavé výrazy,
pokračoval.
„ Asi před měsícem odešla do porodnice. Když se za pár dní
vrátila byla úplně bílá a přišla bez dítěte. Když jsme se jí zeptali na to samý
co ty, začala jen brečet a utekla pryč. Snape nám řekl, ať jí necháme na pokoji
a tak… neptáme se jí a to samý radím i vám.“ Lupin vzdychl a přes všechny čtyři
padla podivné ticho. Harry na ní měl sice vztek (sice ne takový jako na
začátku), ale tohle jí rozhodně nepřál.
„ Já ji varoval,“ zaslechl ještě Lupina a sledoval jeho nešťastný výraz. Nikomu
nebylo zvlášť do smíchu.
Květen se přiřítil strašnou rychlostí a přinesl sebou nádherné skoro letní
počasí. Jakmile to bylo možné, spakovali všichni věci a šli ven, učit se nebo
se jen tak povalovat. Nebelvírská trojka si vždy zabrala svoje místo pod dubem
u jezera a tam trávili veškeré volné chvíle, které jen mohli. Hermiona si sice
s sebou vždy brala učebnice, ale Ron jí v jejím snažení, něco se naučit, vždy
mile rád zabránil. Zpočátku ho sice odstrkovala, ale nakonec vždycky podlehla.
Harry je pozoroval, jak blbli nedaleko od něj v trávě a nevěřícně kroutil
hlavou, když si uvědomil, že ti dva už jsou spolu půl roku. Skoro se tomu
nedalo věřit, zvláště když si uvědomil, že jejich vztah začal jako Hermionin
chabý pokus o to, přesvědčit Rona, že se k sobě nehodí. Opak však byl pravdou.
Byl z nich nádherný páreček, všeobecně známý po celé škole i v učitelském sboru
a obou byl jen a jen k prospěchu.
Natáhl se pro knížku, ze které se Hermiona chtěla učit a náhodně jí otevřel.
Dívce to rozhodně vadit nebude, ta měla teď jiné zájmy.
„…ochranná kouzla, která se používají na zabezpečení domů, hradů nebo celých
pozemků. Jedná se o jedno z nejstarších zaklínadel, které vydrží v plné síle
čtyřista let. Po uplynutí této doby se však musí ochrana obnovit a trvá několik
dní než opět získá plnou sílu. Přesto patří mezi nejstabilnější a nejpevnější.
Těmito zaklínadly je chráněno příkladně Cantervilské panství, Bradavický hrad,
hrabství Fredrika Stona a mnoho dalších významných staveb. Jedním z mnoha prvků
této kletby je…
„ Vrrraf!“ ozvalo se mu náhle těsně za uchem podivné štěknutí, až nadskočil a
knížka mu vypadla z ruky. Nebyl to však žádný vzteklý pes ani vlkodlak, jak si
v první chvíli myslel.
„ Ginny, já tě zabiju!“ hlesl a snažil se zklidnit svůj dech
opět na normální frekvenci.
Dívka si sedla vedle něho a chechtala se na celé kolo. „ Leknul se, leknul se,
leknul se…“
„ Ty jseš potvora,“ ušklíbl se a snažil se opět najít článek o oněch ochranných
kouzlech.
„ Kde je Ron s Hermionou? Myslela jsem, že jste sem šli spolu.“
„ Támhle,“ ukázal Harry někam do míst, kde ještě před chvílí byli, bez toho,
aniž by zvedl oči od knížky.
„ Aha, jasný. Klape jim to, co?“
„ Jo,“ odvětil nezaujatě.
„ Šel bys do Prasinek?“
„ Cože?“ Poprvé zvedl hlavu.
„ Ptala jsem se tě, jestli bys šel do Prasinek,“ zopakovala mu otázku a snažila
se, aby jí necukaly koutky z jeho vyjeveného obličeje.
„ Teď?“
„ Proč ne? Povolení máme, čas taky. A já nevím jak ty, ale já se tu strašně
nudím.“ Váhal. „ Já tě nezvu na rande, Harry,“ ujistila ho.
Harry chvíli přemýšlel, poté sklouzl pohledem na své dva kamarády, kteří se
odkutáleli kamsi pod stromy a poté přikývl. „ Dobře, tak jo. Jen si dojdu pro
peníze. Sejdeme se u brány?“
Ginny přikývla a vydala se směrem k bráně z bradavičkách pozemků. Harry se
mezitím vydal do ložnice, kde popadl z vaku pár galeonů, hodil na sebe jinou
košili a před zrcadlem si snažil trochu upravit vlasy. Nakonec usoudil, že to
je stejně k ničemu a tak se radši spěšně vydal ze kamarádkou. Z nějakého důvodu
byl však tak rozehřátý, že na chodbě do někoho vrazil.
„ Promiň!“
„ Promiň!“ omluvili se sobě navzájem Harry i Adriana.
„ Kam tak letíš? Právě tě tu hledal Snape,“ řekla dívka a usmála se na něj.
„ Tak ať si hledá, umaštěnec. Jdeme do Prasinek. S Ginny. Jdeš taky?“
„ Právě jsem Ginny hledala, jestli by nešla.“
„ Tak fajn, jdeme,“ Harry jí položil ruku kolem ramen a vydal se s ní směrem k
hlavní bráně. Cestou mu popisovala, co zase provedla na hodině přeměňování, jak
z ní profesorka McGonagallová málem dostala žaludeční vředy a Harry se tomu
mohl jen smát. „ Ty jseš teda číslo.“
„ Co? Já za to nemohla. Já jen…“ Náhle se zarazila. Proti nim se zpoza rohu
vynořil bradavický ředitel. Oba zdvořile pozdravili a on sklouzl ze své
pravnučky na Harryho a na jeho ruku kolem jejích ramen. Mírně se usmál a opět
odkráčel pryč. Harry si nebyl jistý, ale měl pocit, jakoby na něho snad i mrkl?
Doufám, že tu ruku nepochopil nějak špatně. Dívka jen vzdychla.
„ Co je?“
„ Nic,“ zavrtěla hlavou. „ Jen nemám ráda, když se na mě takhle kouká.“
„ Proč? Vždyť je to tvůj příbuznej. V tuto chvíli tvůj opatrovník… alespoň tak
to bylo v Denním Věštci – „Albus Brumbál vzal pod svá ochranná křídla osiřelou
pravnučku“ a ke všemu to je nejmocnější kouzelník, kterého všichni obdivují.“
„ Já vím,“ hlesla dívka a stále hleděla do země, „ jenže pro mě to je pořád
cizí člověk.“
Zbytek cesty už o tom nemluvili. Asi v půlce potkali Seamuse a ten jim vyřídil
vzkaz od Ginny, že si musela ještě něco zařídit, že se setkají u Tří košťat.
Vydali se tedy tam. Venku bylo nádherně a všude potkávali spousty spolužáků z
velké části spárovaných ve dvojicích. Bylo mu jasné, že se kvůli své ruce kolem
dívčin ramen opět dostane do drbů, ale nějak mu to bylo jedno.
„ Hele, běž napřed za Ginny, já si skončím jen pro něco k Taškáři a hned
přijdu, ano?“
Přikývla. Harry se vydal směrem k obchodu, procházel uličkami vesnice a užíval
si krásného slunečného dne. Při cestě zpátky, kdy si právě ukládal do kalhot
zbylé peníze se však zarazil. Byl v ulici, kterou před chvilkou šel, až na to,
že teď byla úplně… prázdná.
„ Kam se všichni poděli?“ napadlo ho. I tak šel dál. S každým krokem však jeho
nejistota narůstala víc a víc. Jeho ruka pomalu sklouzla ke kapse s hůlkou a
uši byly nastřežené, jak nejvíc to šlo.
,, Ahoj Harry," ozvalo se za ním náhle. Váhal jen vteřinu. Ten hlas poznal
a i ty pouhá dvě slova v něm dokázala vyvolat strašný vztek. V další chvíli se
otočil s napřaženou hůlkou a hodlal Ester, Krumově expřítelkyni i jeho
vražedkyni, rozbít ciferník a měl k tomu připravenou jednu velice bolestivou
kletbu. ,, Mortey...“
,, Ale, ale, Pottříku," zašvitořil Ester a přitiskla k sobě dívku, kterou
měla jako štít, ještě pevněji, ,, takovou ošklivou kletbu bys přeci neposlal na
svoji malou kamarádku. To by mohlo bolet.“
Ginny slabě zasténala a po tváři se jí skutálela slza od toho, jak jí dívka
kroutila ruku za zády a druhou rukou jí tlačila hrot hůlky ke krku. Harrymu
zatrnulo. „ No tak…“ řekla Ester a pokynula mu, aby dal hůlku dolů. „ Žádný
blbosti nebo snad chceš, abychom tady slečně Weasleyové něco udělali?... No
tak, no tak, no tak… hůlku pěkně dolů.“ Udělal, co po něm chtěla. Věděl, že
Ester je dost šílená na to, aby udělala to, co říkala. „ Taky hodnej. Dlouho
jsme se neviděli, viď, Harry?“
„ Ne dost dlouho na to, abys mi začala chybět,“ procedil skrz zaťaté zuby.
„ Ó, to od tebe nebylo hezké, Harry. Opravdu nebylo. Cos to na mě chtěl použít
za kletbu? Morteylis? Hm... zkusíme to,“ mávla hůlkou a Harry se připravil se na
nával bolesti. Místo toho však uslyšel dívčin křik. Ginny zakřičela bolestí,
několikrát sebou zazmítala a po chvíli jí zpod trička začal vytékat pramínek
krve. ,, Ó, to muselo bolet,“ ušklíbla se Ester. „ Zkusíme to ještě jednou,
ano? Mor...“
,, Ne!“ zarazil jí Harry.
„ Ale proč ne, Harry? Ty už si nechceš hrát?“ nadhodila. „ No nevadí, když si
nerad hraješ se mnou, možná si rád zahraješ s nimi,“ ukázala směrem za jeho
záda a on se nemusel ani otáčet, aby mu bylo jasné, že za ním stojí další
armáda Smrtijedů.
„ Co chcete?“ štěkl na ní.
„ To je otázka. Co asi můžeme chtít?“ váhala Ester. „ Chceme tebe. Koho jiného,
že ano?“
„ Pusť ji!“ řekl Harry pevně a doufal, že nebylo znát, jak má vyschlo v ústech.
Dívka se dala do ledového smíchu. ,, Myslím, že nejsi v pozici, kdy by sis mohl
diktovat podmínky, Harry," ušklíbla se na něj.
„ Pusťte ji,“ řekl Harry a poté dodal. „ A já s vámi půjdu sám.“
Smrtijedka se dala do dalšího smíchu, zatímco Ginny zavrtěla pevně hlavou a
vyvalila na něj oči. „ Myslíš si, jaký nejsi hrdina, že? Jenže ta tvoje odvaha
ti je k ničemu, hochu. Máme tebe i ji, tak nevím, proč bychom tě měli
poslouchat. Klidně jí teď zabiju a tebe pak odvedu pánovi.“
„ Jestli jí zkřížíš jen vlásek, tak se začnu bránit. A jestli jsi o mě slyšela
jen polovinu pravdy, tak musíš vědět, že než byste mě dopadli nebo zabili,
poslal bych alespoň několik tvých kolegáčků pod drn. A vsadím se, že váš pán mě
chce živého,“ řekl Harry pevně a udělal pohyb rukou, jakoby se rozhodoval zda
zabít je nebo sám sebe. Vnitřní hlásek mu sice říkal, že dělá neprostou
volovinu, ale snaha zachránit Ginny byla silnější.
„ Nějak si věříte, Pottere,“ ozval se vedle něho Malfoy. „ Na takové nemehlo
jako vy máte mnoho planých řečí.“
„ Planých řečí?“ zopakoval Harry. „ Myslíte, že kdyby to byly jen plané řeči,
že tak bych vám dokázal už tolikrát utéct? Myslíte, že by po mě váš pán tak
šel, kdybych byl nemehlo?“ sykl Harry a bylo znát, že oba Smrtijedi, kteří s
ním mluvili, o jeho slovech uvažuji. Nakonec přikývli.
„ Dobrá, Pottere. Ať je po vašem. Ta holka bude moct jít,“ kývl Malfoy. „ Dejte
mi hůlku.“
„ Až bude na támhle na hlavní ulici, tak se vám vzdám. Nebo,“ namířil si na
srdce.
„ To neuděláte, Pottere,“ řekl Malfoy pevně.
„ Vsadíte se?“ zeptal se Harry a dal si záležet, aby jeho hlas zněl hodně
fanaticky.
„ Dobrá. Pusť ji,“ porušil Smrtijed. Ester pustila dívku a postrčila jí směrem
k hlavní ulici, na které už zřejmě neplatilo ochranné kouzlo jako zde, aby sem
nikdo nechodil. Ginny se však zastavila. „ Hni se, ty náno!“
„ Ginny, běž,“ řekl jí Harry klidně. Ani se nepohnula a dál na něj upírala své
uslzené oči.
Jeden ze Smrtijedů na ní vyslal nějakou kletbu, takže musela uskočit dozadu a poté začala couvat pryč. Jakmile byla dost daleko, Harry pustil hůlku na zem a svěsil hlavu. Nemělo cenu se bránit.
V další chvíli se k němu vrhl dav Smrtijedů a nedlouho potom se s ním přemístili pryč.
Jak čekal, jeho první cesta vedla za Voldemortem. Opět byli v tom velkém sále, kde už byl jednou „hostem“ a kde zemřel Krum. I tentokrát ho Voldemort přivítal širokým úsměvem.
„ Ale, mladý pan Potter, jaká čest pro nás, že jste k nám zavítal.“
„ Potěšení na mé straně,“ odvětil Harry.
„ Ano, jistě. Smysl pro humor až do konce, že? Máte odvahu, to musím uznat. Ale teď… mám náladu na trochu zábavy.“ Harrymu zatrnulo. Bylo mu jasné, co znamená pojem zábava. V další chvíli klesl na kolena pod vlivem bolestivé kletby, po které přišla další a ještě jedna. Tentokrát si ho však kupodivu nevychutnával tak dlouho, jako předtím.
„ To je vše? Začíná to být fádní, Voldemorte,“ ušklíbl se Harry a vyškrábal se na nohy. Bez hůlky a proti mnohonásobné přesile neměl šanci, tak chtěl zemřít alespoň se ctí.
Jeho protivním se zamračil. „ Jak chcete, pane Pottere. Skončíme to už. Otravujete mě už příliš dlouho a…“
Harry byl opravdu dítě štěstěny. V další vteřině se dovnitř vřítil jeden ze zakuklenců a ihned padl na kolena. „ Pane. Omlouvám se, ale… dole ve sklepení. Tři z našich stoupenců jsme opět našli mrtvé. Nevíme vůbec, co se stalo.“
Voldemort zbělal a vyslal na Smrtijeda Cruciatus, aby si vybil vztek. „ Štěstěna vám přeje, Pottere. Dokončíme to zítra, ano? Pak si vás budu moci lépe vychutnat. Odveďte ho!“
Harryho dovlekli kamsi dolů, kde ho hodili do tmavé kopky a nechali ho tam. „ Tak tady už jsem jednou byl. Pochybuju, že budu mít takové štěstí, aby se mi to podařilo i napodruhé,“ řekl si pro sebe a položil hlavu na zem. Bylo to zvláštní, ale vůbec nebyl nervózní nebo tak něco. Jeho mozek ještě nepřijal fakt, že brzy zemře.
Ležel dlouho na studené zemi a poslouchal kapky vody. Dlouhé minuty, nejspíš i hodiny…
Náhle se ozvalo cvaknutí zámku a dveře se pootevřely. „ Aáá… už si pro mě jdou,“ napadlo ho. Bylo však zvláštní, že nikdo nevstoupil. Harry zvedl hlavu a podíval se ke dveřím, ale tam nikdo nebyl. Jakoby se ten zámek otevřel úplně sám.
Rychle vyskočil na nohy a vykoukl ven. Nikde nebylo ani živáčka. Buďto to byla past nebo zázrak. Teď to však nehodlal řešit. Přijal svou nově nabytou svobodu a vydal se podél stěny chodbou pryč.
Neměl sice moc zdání, kam jde nebo jak se odtud dostat, ale rozhodně nehodlal stát na místě a čekat, až ho najdou.
Uslyšel dusot kroků a poté se kolem něho prohnal hlouček přisluhovačů zla. Přitiskl se za jedno brnění a snažil se nedýchat. Přehnali se kolem něho jako voda a ani si ho nevšimli. S výdechem pokračoval v cestě.
Jeho štěstí však netrvalo dlouho, za dalším rohem narazil přímo do nízkého stolku a rozřinčel nádobí, které na něm bylo přichystané. Nenadálý zvuk přilákal na pět Smrtijedů.
Všichni, jakmile ho uviděli, připravili hůlky a chystali se zaútočit. Harry věděl, že beze zbraně nemá šanci. Využil své jediné výhody. Začal se soustředit a v další chvíli se jeho tělo skácelo na zem. Dřív než se Smrtijedi stačili vzpamatovat, co se děje, vytrhl jednomu z nich Harry hůlku a druhému přerazil nos. Jeden dobře mířený kopanec vyřadil z provozu dalšího a se čtvrtým se začal prát, protože získanou hůlku mu další nechtěně vyrazil z ruky.
„ Pottere!“ přerušil je výkřik. Harry se otočil směrem ke Smrtijedovi a ztuhl. Zakuklenec svíral jeho tělo a u krku mu držel nůž. „ Pottere, vím, že mě slyšíš. Teď pěkně poslouchej. Ty stejně dobře jako já víme, že bez těla být nemůžeš. Dávám ti možnost, buď se vrátíš zpátky než napočítám do tří nebo tě pěkně podříznu, rozumíš?“ štěkl Smrtijed a rozhlížel se někam, kde tušil chlapce. „ Jen pro ukázku,“ řízl do chlapcovi bezvládné ruky. Z rány neodkápla ani kapička krve, ale jeho „mysl“ to cítila až moc dobře. „ Takže, raz…“
Harrymu zatrnulo. Kdyby ho podřízl, tak ho zabije. Jean mu vysvětlovala, že se jeho tělu nesmí nic stát nebo…
„ …dva…“
Neměl na vybranou.
„ …tři!“ Těsně předtím než stačil říznout, se Harry vrátil zpět a ruku zarazil. „ Vida, vida,“ ušklíbl se Smrtijed. Další dva ho vytáhli na nohy a než se nadál schytal přesně všechny rány, které on udělal jim a i něco navíc. Předtím ho však zbaběle spoutali, aby se nemohl bránit.
„ Ještě já,“ zarazil ostatní onen zakuklenec s nožem a ostatní odstoupili. Smrtijed si ho pohrdavě změřil a chystal se k útoku. „ Pán se nebude zlobit, když mu řekneme, že to bylo v obraně,“ ušklíbl se.
V dalším momentu se však kolem Harryho prohnala zářivá kletba a odrazilo Smrtijeda k protější stěně. Než se ostatní mohli vzpamatovat, padli další dva k zemi. Harry padl na kolena a jen koutkem oka zahlédl světlehnědého muže za jeho zády, který se právě vyhýbal jednomu z kouzel vyslaným Smrtijedy. Vyslali na něj i další kletby, ale on dokázal všechno bezchybně vykrýt. Smrtijedi začali couvat.
„ Miřte na Pottera!“ křikl některý z nich a Harry vytřeštil oči. Mohl jen sledovat, jak se proti němu řítí podivně měňavá záře, kvůli spoutání nebyl totiž schopen pohybu. Se zatajeným dechem pevně sevřel oči a čekal na zásah.
Jaké překvapení ho však čekalo, když místo nárazu, ho někdo povalil k zemi za nejbližší brnění. Silná rána a kusy kamenů všude kolem mu potvrdily, že se paprsek roztříštil o protější stěnu.
Onen muž, který ho zachránil před střetem s kletbou, zamumlal protikouzlo a Harry se konečně mohl pohnout. Promnul si bolavý nos a pohlédl na svého zachránce, který si právě odhrnul z tváře dlouhé, špinavě hnědé vlasy. Harryho srdce se zastavilo a mysl zmizela bůh ví kam. Zůstalo jen jedno jediné jméno.
„ Siriusi?!“
„ Nazdárek, Harry. Taky tě rád vidím…“
Komentáře
Přehled komentářů
:-) Doufám že jsi se teda vyspala :-D
Sirius
(Lucy Tonksová, 19. 6. 2006 19:11)To si děláš legraci? Sirius a Tonks jsou moje nejoblíbenější postavy! Momentákně vydýchávám ten poslední řádek... Ted nebudu moct usnout:+)
Siriusek!!!!
(Susan Topperová, 19. 6. 2006 17:41)Já teda nevím jak vy, ale Sirius je moje nejoblíbenější postava z HP, takže já jsem za tuhle kapitolu mocinky moc vděčná!!!
Jak jsi se vyspala?
(Susan Topperová, 20. 6. 2006 13:04)