Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapitola - Společník

14. 5. 2006

Ani další den se mu nálada nezlepšila. Nejen, že ho opět probudily jeho noční můry, ale tentokrát ho k tomu bolela i jizva. V Denním věštci nenašel nic zajímavého, co by mu probuzení jeho starého zranění objasnilo. Stále to samé dokola: nalezení nových stop k dopadení vy-víte-koho, seznam pohřešovaných lidí, kteří nejspíše jenom večer nepřišli domů a jsou považováni za další oběti Smrtijedů a druhý den je pátrání přerušeno, kvůli tomu, že se vrátili sami domů. Popletalovo ujištění, že není třeba paniky, že má vše pod kontrolou. A v neposlední řadě varování, aby se všichni měli na pozoru, střežili sebe i své nejbližší a v případě ohrožení dali vědět na ministerstvo.
Jako vždy hodil noviny na hromadu a vydal se dolů na snídani. Nasoukal do sebe krajíc chleba, aniž by vnímal jeho chuť nebo alespoň věděl, co jí. Dopoledne ještě musel dodělat práci ze včerejšího dne a potom, když už teta nevěděla, co mu má dát za práci, měl volno. Normálně by mu to zvedlo náladu, ale teď, když neměl co dělat, se mu v hlavě stále dokola omílal včerejší rozhovor. Jediný záchytný bod ho čekal večer, kdy se má opět setkat s Jean a převzít od ní Blase. Teď by rozhovor s ní rozhodně potřeboval. Soumrak byl však ještě daleko a on neměl nejmenší ponětí, kde dívka bydlí.
Zašel tedy alespoň do parku a pokoušel se tam v trávě dospat pár posledních nocí. V měkké trávě brzy začal podřimovat, ale nebylo mu dopřáno. Po chvíli ho zakryl stín. „Vypadni mi ze sluníčka, ať jsi, kdo si.“ Stín zmizel a on podřimoval dál. Opět začal usínat a stín se objevil zase. Harry neměl náladu otvírat oči zakryté rukou a zkoumat kdo to je. Řekl to, co předtím a jako předtím to zabralo. Když se to však opakovalo po třetí, neměl na vybranou. Posadil se a zamžoural ospalýma očima. Vedle něho seděl v trávě světlý pes. Hned mu zvedl náladu. „Blasi. Pojď sem.“ Zvíře se s ním okamžitě přivítalo. Harry se ještě rozhlédl, ale Jean nikde neviděl. „ Kdepak máš paničku?“ Pes zaštěkal a otočil se k Harrymu zády. Za obojkem nesl vzkaz. Rozbalil ho.

Ahoj Harry,
promiň, že jsem nepřišla ,ale musela jsem odjet
narychlo už velmi brzy ráno a nestačila jsem ti
podat zprávu. Doufám,že sis to nerozmyslel a vezmeš
si Blase k sobě. S krmením ani s venčením si
nemusíš dělat moc starost.Je dost soběstačný. Před
mytím tě předem varuju. Od srdce ho nenávidí a
mohl by si přijít k úhoně. Pouze v nezbytných
případech.Natisíceré Ti děkuji, máš to u mě. Doufám,
že svého rozhodnutí nebudeš litovat. Opravdu mě moc
mrzí, že jsem se nemohla s Tebou rozloučit osobně.
Snad se brzy uvidíme.
S pozdravem a díkem Jean Parkerová

„ Bezva,“ odsekl Harry a schoval dopis do kapsy. „ Tak Blasi, zdá se, že jsme zůstali sami. Tak co, bude se ti se mnou líbit?“ Podrbal chlupáče za ušima a odpovědí mu bylo radostné zaštěkání.
Většinu dne strávili blbnutím v parku. Čím více se blížil večer, tím více si Harry uvědomoval problém s Blasem u strýce v domě. Od vždy věděl, že teta psy naprosto nesnáší: ‚Ty velký chlupatý zrůdy, který akorát všechno zaneřádí a zasmradí.‘ A strýc Vernon na tom není o nic lépe. Jejich celkový vztah ke zvířatům byl velmi negativní. Harry na chvíli dokonce zalitoval, že dal kamarádce slib. Jeho pochyby se však rychle rozplynuly.
„Takže teďka mě dobře poslouchej.“ Promluvil vážně k psovi jakmile stanuli před domem. „ Tady budeš teď nějakou chvíli bydlet. Jestli tu chceš zůstat, tak tě nesmí nikdo vidět. Je ti to jasný? Nikdo tě nesmí vidět, slyšet, cítit a mít vůbec ponětí, že tam jsi. Chápeš?“ Ač si byl Harry jistý, že mu zvíře nerozumí ani slovo, pes přikývl. „ Fajn, tak jdeme.“ Nadechl se a pomalu otevřel dveře. Nikde nikdo.
Vešli a Harry zavřel dveře. Kvůli průvanu však trochu hlasitěji než by chtěl.
„ Pottere!“ A je to v pytli. „Přestaň třískat těma dveřma a pojď na večeři.“ Ve dveřích do kuchyně se objevil tetin vyzáblý obličej. Chlapec ztuhl. „Nebudu ti to pořád ohřívat.“ Teta se otočila a zmizela. Harrymu spadl kámen ze srdce. Blas se stačil ztratit někde na schodišti dřív, než ho zahlédla.
„ Hned jsem tam, teto Petunie.“ Houkl dolů a vyběhl po schodech. Po psovi ani památka. To mi teď ještě scházelo. Kam se mohl podít? Dveře do jeho pokoje byly pootevřené. Nakoukl. A zpod jeho postele vykoukl hnědý čenich. „ Chytrej.“ Pochválil ho. „Jakpak si poznal můj pokoj? Teď musím dolů na večeři. Zůstaň tady. Něco ti přinesu.“
K večeři měli pečené maso. Harry samozřejmě dostal ten nejmenší a nejpřipálenější kousek, ale nestěžoval si. Spíše mu vrtalo hlavou, jak ukrást něco pro Blase. Když byli asi v polovině jídla, zazdálo se mu, že viděl přes kuchyni přeběhnout světle hnědý stín. Poté se zvedl průvan a zabouchl dveře. Asi se mu to opravdu jen zdálo. Nicméně halucinace bývají občas pravdivé.
„ Mami bylo by ještě?“
„ To víš, že bylo, Dudlánku.“ Petunie si vzala od svého syna talíř a šla mu nandat další porci. Nad pekáčem však ztuhla. „ Kam se podělo to maso?“
„ Jaké maso, miláčku?“zeptal se její manžel.
„ Tady jsem nechávala Dudleymu ještě kousek toho krásnýho masíčka. Co jsi s ním proved, ty kluku?“ Obořila se na Harryho. „ Ale teto, vždyť já jsem se odtud ani nehnul.“ Ohradil se. Teta mu nejspíš dala za pravdu, nandala synkovi zbytek masa, který se velmi podobal tomu, co měl na talíři Harry, a ještě si musela vyslechnout vzteklý záchvat svého malého žrouta. Harry se v duchu smál. Bylo mu jasné, kam maso zmizelo a už i pochopil, co Jean myslela tím soběstačný.
Potom se vytratil z kuchyně. Když už byl nahoře na schodišti, umožnil se mu docela zajímavý pohled. Domovní dveře se otevřely. Objevila se v nich chlupatá hlava, rozhlédla se a když nikdo nebyl v dohledu, vklouzl dovnitř, zabouchl za sebou a vyběhl nahoru za Harrym. „Tak tomuhle já říkám dokonalý výcvik.“
Příštích několik dní se neslo ve velmi podobném duchu. Z Blase se vyklubal přímo ,zlodějský pes‘. Dokázal ukrást kdykoli cokoli a zatím jim to procházelo. Harrymu z toho plynula zábava a o jednu starost méně, zato tetička zuřila.
Zvláštní také bylo pozorovat, když se Blas setkal s Hedvikou. Harry na to předtím vůbec nepomyslel a nedovedl si představit, co by z toho mohl být za rumraj. Nicméně se ti dva snášeli více než dobře. Tak dlouho se ale chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.
Stejně jako každý den od začátku prázdnin se Dudley začal vychloubat svým dalším Juniorským titulem v boxu. A stejně jako pokaždé ho tetička chválila a strýc Vernon si hrdě mnul knír. Harryho nálada klesla po probdělé noci opět na bod mrazu a tak se necítil na to, znovu to poslouchat. Jako vždy se odebral do obývacího pokoje. Dudley i s rodiči si měl dnes večer jet převzít cenu i oficiální certifikát o svém prvenství a Harrymu bylo jasné, že se celý den nebude mluvit o ničem jiném. O téhle „úžasné události“ se mlelo už hezkých pár dnů. A dnes se u snídaně ani u oběda neprobíralo nic jiného. Harry se natáhl na gauč a pokoušel se alespoň na chvilku usnout.
„ By sis to se mnou nerozdal co? Bojíš se co?“ uchechtl se Dudley a poskakoval po pokoji jako po ringu.
„ Drž klapačku a nevotravuj.“ Odbil ho bratranec.
„ Se bojíš co, srabe. Na mě si netroufneš. Bez toho svýho klacíku, by sis to se mnou nedal, viď?“
„ Dudley, varuju tě. Nemám dneska zrovna nejlepší náladu.“
„ Bojíš se, bojíš se.“
„ Nevotravuj. Rozuměl jsi mi?“ Harry toho začínal mít dost.
„ Srabe. Si na mě netroufneš. A kouzla používat nesmíš, jinak by tě vyhodili z toho blázince jako to chtěli udělat loni. Hahaha.“ V tu chvíli byl Harry na nohou s hůlkou v ruce. Boxer zjihl.
„ Tak tobě to loni nestačilo, Dudlánku? Já tě varoval. Je mi jedno, jestli jsi mistr světa. Klidně z tebe udělám štětku do záchodu. A jen pro tvoji informaci: z důvodů velkého nebezpečí se hůlky a kouzla používat smějí. Takže…“ Rozpřáhl se jako by chtěl čarovat.
„ Mamíííí… “ Za bratrancem se jenom zaprášilo. Harry věděl, že bude muset nést následky. Za chvíli se přiřítí brunátný strýček rozčilený tím, že vyhrožoval jeho malému synáčkovi. Celkem vzato mu to bylo fuk. Zastrčil si hůlku zpátky do kalhot a zapadl do svého pokoje. Blas právě pořádal svůj ukradený oběd.
„Pottere!“hromovým výkřikům nevěnoval pozornost. Natáhl se na postel a snažil se zachovat klid. „Snad nečeká, že za ním půjdu dolů?“
„Pottere!“ Na schodech zazněly těžké kroky. „ Blasi zalez!“ Pes se schoval pod postel zrovna ve chvíli, kdy se dveře rozlítly dokořán. Strýc Vernon, rudý až za ušima, trhaně oddechoval. „ Pottere! Co si to dovoluješ? Jak sis mohl dovolit mířit tou…tou věcí na Dudleyho.“
„ Nemá si začínat,“ odpověděl Harry s naprostým klidem a dával zvířeti pokyn, aby zůstalo v klidu ležet. „ A mimochodem té věci se říká hůlka,“ upozornil strýce a vytáhl z kalhot dlouhou tyčku. Strýc ještě více zrudl.
„ V mým domě tu věc nebudeš vytahovat. Stejně jí nesmíš používat,“ vytřeštil oči, když na něho synovec namířil hrot stejně jako předtím na Dudleyho. Harry měl dost mizernou náladu a už ze sebe nehodlal dělat boxovací pytel.
„Ale copak on bratránek nehlásil, že se pravidla změnila a já už kouzla používat můžu. To víš, strýčku, když po mně jde vraždící maniak, tak se musím nějak bránit.“ Strýcovy oči málem vypadly z důlku. Harrymu se ten jeho výmysl s povolením kouzlit začínal líbit.
„ Vraždící maniak?“
„ No. Voldemort. Ten, který zabil moje rodiče.Zapomněl jsi? Zabil už stovky a neostýchá se zabíjet další. Takže pokud bych z vás nadělal netopýry a řekl, že to byla sebeobrana, tak mi nikdo nic neudělá. A jen tak mimochodem, tak v mým světě jsem něco jako princ, takže pokud mi jen zkřivíš vlásek na hlavě, tak tě varuju, že existují mnohem horší kouzla než zakroucený prasečí ocásek a taky mnohem trvalejší,“ dodal tlumeně.
„ Jestli to tak je,“začal vyděšeně. „Jestli seš jejich princátko, tak ať si tě odvedou do toho vašeho blázince.Slyšel jsi, jestli po tobě jde masový vrah, tak koukej vypadnou z mýho domu,“ zařval z plných plic. „ Je mi jedno co říká Petunie. Nebudeš ohrožovat mojí rodinu. Rozumíš. V mým domě už nezůstaneš ani minutu. Nebudeš mířit tou věcí na mého syna, nebudeš mi vyhrožovat, nebudeš…“ Nedokončil. V okamžiku, kdy chytil Harryho za triko se zpod postele vyřítily bělostné tesáky a zakously se strýci do lýtka. „ Áááá…Moje noha! Co to je za zvíře?! Co dělá v mým domě! Petunie! Ááá, to bolí. Ven, ven. Ven z mýho domu. Žádný zvířata tu trpět nebudu. Žádný potřeštěný čáryfuky. Ven, ven.“ Vyskákal z pokoje držíc si zraněnou nohu a společně se svou manželkou sešel dolů do obývacího pokoje. Blas se za ním chtěl ještě vrhnout, to mu už Harry ale nedovolil. Práskl dveřmi.
„ Teď jsi tomu dal,“ utrhl se na psa a hodil po něm hůlku, kterou stále svíral v ruce. „ Ale jak chtějí. Padám z tohohle pitomýho baráku.“ Vytáhl těžký kufr a začal do něho házet všechno, co mu přišlo pod ruku. Za několik minut už v celém pokoji nezůstala jediná věc. Sbalil úplně všechno.
„ Nehodlám se sem už nikdy vrátit. Je mi jedno, co říká Brumbál. Budu spát klidně pod mostem. Nikde jsem nic nenechal? Ve skříni. Pod prknem. Klec. Hedvika je zase pryč. Koště. Kufr.“ Zaklapl zavazadlo a pokoušel se ho zvednout. Málem si při tom způsobil kýlu. „ Tak tohle moc dobře nepůjde. Tak použijeme menší kouzlo. Hůlka? Kde mám hůlku.“ Vyděsil se. Neměl sebemenší ponětí, kam jí mohl dát. Zakňučení. Přede dveřmi seděl Blas, hůlku svíral v zubech a omluvně kňučel. Při pohledu na něho Harryho konečně přešel vztek.
„ Promiň, neměl jsem to po tobě házet. Pust. Ale teďka odtud musíme pryč.“ Postavil se. Napřáhl hůlku. Další zakňučení. Pes na něho vrhal pohled, jako by ho prosil, aby to nedělal. Pohlédl na hůlku…
„Nechci tu už být. Chci se vrátit do Bradavic, ale to půjde jenom v případě, že mě nevyloučí.“
„ Jdeme.“ Popadl těžké zavazadlo a táhl je po schodech dolů. Klec i koště dělaly při chůzi strašný kravál.
„Pottere, kam si myslíš, že jdeš?“ vřískla na něho teta Petunie. Za jejími zády viděl strýce svíjejícího se na křesle. Harry tasil hůlku a jeho ochránce zuby.
„ Táhni, kam chceš,“ hlesla teta a couvla. „Stejně dopadneš jako tvoje šílená matka,“ zahučela za ním ze dveří. Pak se náhle odmlčela. Harry viděl, jak na ní Blas vrčí a zahání jí zpět do domu. Teď však měl jiné starosti. Kam mám jít? Do Bradavic? Nedostanu se tam. Na Grimmaldovo náměstí? Nechci tam. Děravý kotel? Možná. Nechci poslouchat ty neustálé otázky. Kam sakra? Au, moje hlava. Zatracená jizva. Doupě? Jasný, do doupěte. A je jen jediná možnost, jak se tam dostat.
Mávl hůlkou. V mžiku před ním stál třípatrový Záchranný autobus. Vykoukl Stan Silnička.
„ Harry Potter?“vytřeštil na něho oči, jako by viděl ducha. „Vítejte, pane Pottere. Račte.“ Uklonil se a shýbl se pro jeho těžký kufr. Harry nastoupil a za sebou slyšel jeho tiché klení.
„Tak, kam to bude?“optal se, když uložil zavazadla. „ Do Doupěte.“
„ Do Doupěte?“nechápal Stan.
„ K domu Artura Weasleyho.“
„ Aha, to jste měl říci dříve,“pochopil a vzal si od Harryho peníze. „ Cesta bude trochu další. Máme plno. Tak pojedeme.“
„ Ještě moment. Blasi!“zahulákal z okna a už si to od domů šinul světle hnědý pes.
„ Co to je?“ zíral na něho Stan s odporem „ To je pes. Můj pes. Chcete za něj příplatek?“optal se nevrle.
„ Ne, to je v pořádku. Bude ale ležet a nebude štěkat. Máme tu i jiný hosty. Jedem Ernie!“ Dali se do pohybu. Harry si sedl na svoji postel a vzal si od Blase tašku, kterou přinesl v zubech. „Co to je?“ Té mazané potvůrce se, bůh ví jak, podařilo ukrást tašku se sendviči, které teta připravila na večerní cestu. „ Šikovnej,“ pochválil psa. I když mu hlava třeštila a zmáhala ho únava, musel se zasmát při představě, jak se teta musela tvářit. Lehl si, pes vedle něj a potom začal podřimovat…

Harry se probudil při prudké zatáčce. Všude bylo ticho a venku se pomalu setmělo. Jen zepředu byl slyšet šeptavý rozhovor. Pokoušel se opět usnout, ale jen do té doby, než si uvědomil, že se mluví o něm.“
„ Myslíš si, že zase něco provedl?“
„ Proč myslíš, Ernie?“
„ Pamatuješ, jak jsme ho vezli poprvé?“
„ Jasný, to se nedá zapomenout.“
„ Taky to bylo takhle večer. Taky si s sebou vezl ten svůj kufr. A vzpomínáš, kdo ho vyzvedával? Sám ministr kouzel. Slyšel jsem, že měl nějakej průšvih.Tenkrát nafoukl svou tetu nebo tak něco.“
„ Já si spíš myslím, že ho hlídali kvůli tomu šílenci Blackovi. To bylo přece v době, kdy utekl. Nejspíš se ministr bál, aby Black nešel po něm. A vzpomínáš? Náš slavný Harry Potter vůbec nevěděl, kdo to Sirius Black je.“
„ Brr, stejně mi při pomyšlení na něj naskakuje husí kůže. Je to hrůza, že je pořád na svobodě. Teď je po něm klid jako po pěšině. Dokonce jsem slyšel, že někdo říkal, že je nevinnej.“
„ Cože? To já jsem zase slyšel, že už natáhl brka, že ho někde dostali. Ale žádný potvrzený zprávy. Ani Denní věštec už o něm nepíše. Teď mi spíš nahání hrůzu jeho pán.“
„ No jo no. Hrůza.“odmlčel se. „ Myslíš, že to máme hlásit? Jako, že ho vezem? Vzpomeň, jaká po něm tenkrát byla sháňka. Ptalo se po něm nejmíň pět lidí. Nejspíš jim utekl, chlapeček.“
„ Se nediv, když je někdo slavnej jako von. Nejspíš zdrhá před těma mudlama, u kterejch žije. Hahaha.“
„Hele, Stane jseš si jistej, že spí?“
„ Jasný! Zalomil to, jakmile lehnul.“ Harry slyšel několik kroků a tak radši předstíral tvrdý spánek. Kroky přešly k němu a potom se zase vzdálily. Jediné, co je doprovázelo, bylo Blasovo tiché vrčení.
„ Chrní. Vzhůru je jen ta jeho potvora.“
„ Stejně ho za chvíli budeš muset budit. Už tam budeme. Tak co myslíš, s tím hlášením.“
„ No, jestli ho máme vysadit u domu Artura Weasleyho, tak to nemá cenu hlásit. Ten je přece taky z ministerstva.“
„ Máš recht. Ať si to zaříděj sami, nám do toho nic není. Běž pro něj.“
Ani nemusel. Harryho jizva o sobě dala opět vědět. „ Au,“vykřikl a chytil se za hlavu. Už měl zase pocit, že se mu hlava rozskočí. Cítil Voldemortův vztek.
Měl tak trochu štěstí. Takové „mírné“ zabrzdění způsobilo, že spadl z lůžka a tak se vyhnul všetečným otázkám kvůli svému výkřiku. Harry se zvedl, společně se Stanem vynesli jeho věci ven a potom už jen sledoval, jak dopravní prostředek zmizel v zatáčce.
Sláva. Byl tu. Byl u Doupěte. Byl u Rona.
A byl tu úplně sám. V domě nesvítilo jediné světlo. Tak spí. Kdo by svítil o půl jedné v noci. Napadlo Harryho a vlekl svůj kufr po svahu k domu. Jeho podezření se však potvrdilo. Všechna okna byla zavřená, po obyvatelích ani stopa a na klepání, zvonění ani houkání nikdo neodpovídal.
„Jak jsem mohl být tak blbej. Mělo mi bejt jasný, že tu nikdo nebude. Všichni jsou na základně. Sakra, co teď?“Rozhlédl se kolem. Všude byla jen tma. Pes se někam ztratil a od seděl na kufru úplně sám.
„Můžu si buď znovu odmávnout Záchranný autobus, přežít další krkolomnou jízdu, další poznámky a předvést se jako totální trotl, který ani neví, kam chce jet. Nebo poslat sovu do řádu, ať si pro mě přiletěj a potom poslouchat Moodyho přednášku o tom, jak jsem nezodpovědný, proč jsem utekl, že mně mohli zabít a podobně (ke všemu nemám sovu) nebo se tu někde upelešit a počkat do zítřka.“
Rozhodl se pro třetí možnost. Hlava sice už jen mírně pobolívala, ale byl příliš vyčerpaný než aby se ještě někam chodil. Hodlal se natáhnout tam, kde zrovna byl, když se k němu přiřítil Blas a za tričko ho táhl za dům.
„Co je? Co se děje?“ Pes ho dotáhl až k zadním dveřím, které, světe div se, šli otevřít. Zřejmě je zapomněli zamknout. Nebo se sem někdo vloupal. Pro jistotu vytáhl hůlku. Vešel dovnitř. Opatrně prošel celý dům, ale nikde nebyla živá duše.
Harry si připadal trochu hloupě, že se courá po cizím bytě bez dovolení, ale neměl na vybranou. A pokud se zítra nějak rozhodne a vrátí se k Dursleyovým, odkud podá zprávu řádu, ať si pro něho přijedou, nikdo nemusí nic poznat. Harry vtáhl dovnitř své věci. Společně s Blasem snědli několik sendvičů a potom padl do Ronovi postele a tvrdě usnul.
KŘAH.
Silná rána, která ho vytrhla ze spánku, vycházela z dolních pater. Důkladně se zaposlouchal, jestli to nebyl pouze sen. Podle Blasova hromového vrčení však usoudil, že to nebyl výplod jeho hlavy.
Vytáhl hůlku a potichu se kradl ke dveřím. K jeho velké nelibosti panty silně zaskřípaly. Pes se protáhl škvírou a zmizel někde ve tmě na schodišti.
„ Bla…“Nemělo to smysl se ho pokoušet volat. Sám se co nejtišeji pokoušel sejít po schodech. Hůlku držel napřaženou a připravenou. Rozhlížel se kolem a rozmýšlel každý krok.
Všude bylo ticho. Nikde nikdo. Sešel až do kuchyně. Úzkostlivě se rozhlédl. Ten zvuk musel přijít odtud. Poté zjistil, co způsobilo rachot. Na zemi ležela roztříštěná váza a nad stolkem bylo otevřené okno. Chlapci spadl kámen ze srdce a zasmál se. Snížil hůlku a šel blíž.
Náhle mu proběhla hlavou zvláštní myšlenka. To okno bylo zabarikádované, nemohlo se jen tak otevřít, není vítr. V tutéž chvíli zaslechl šramot. Vrčení. „ Tady ho máme.“
Otočil se se zvednutou zbraní. Už zahlédl jenom záři. Cítil jak do něho narazila kletba a potom padal. Spadl na něco tvrdého. Bolest. Potom už nevnímal nic…

- by Blesk-



 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA