39. kapitola - Pravdy a lži
Konečně se mu podařilo nadzvednout olověná víčka a zamžoural
před sebe. Oči se mu však stále klížily a přes všechnu snahu nedokázal zaostřit
zrak bez toho, aniž by se mu strašně roztřeštila hlava. Před sebou viděl jen
bílou, bílou a zase bílou.
Opět zavřel oči a pokusil se donutit oči k normální činnosti, ale nic se
nezměnilo. Víčka mu po chvíli únavou klesla, ale přesto, že byl velmi unavený,
nespal. Propadl se do podivné apatie a únavy, kdy napůl spal a přesto vnímal.
„ Néé… Severusi! Severusi! Ne! Tohle mi přeci nemůžeš udělat! Nenechávej mě tu,
slyšíš? Nenechávej mě tu!“ Zoufalý křik se rozléhal celou ošetřovnou ne-li
celým hradem.
„ Severusi!“ Žena zakřičela znovu a všem, kdo jí slyšel bylo
jasné, že brečí. Dál byly slyšet jen tiché vzlyky. „ Ne… prosím tě, bráško,“
šeptala, protože její hlas už ztratil sílu, „ prosím, neopouštěj mě… Prosím!“
Bez odezvy.
Kdyby teď Harry mohl vidět, co se děje jen několik metrů od něho, spatřil by
tělo obávaného profesora lektvarů, které zůstalo naprosto nehnutě ležet na
posteli. „ Ne… prosím…neee…“ hlesla žena a poté jí selhal hlas. „ Nenechávej mě
tu… prosím…“ Tolik zoufalství, kolik čišelo z těch několika málo slov, mohlo
znamenat jen jednu jedinou věc.
Byl mrtvý… Snape… obávaný a ten nejhorší profesor, kterého každý nenáviděl…
Harry slyšel její křik, slyšel její pláč, její nářek. A přesto mu to bylo
jedno. Apatie stále ovládala jeho tělo i mysl. Slyšel ale nevnímal, nerozuměl,
nechápal…
Sluneční paprsky probleskly okny a zasvítily spícímu chlapci přímo do zavřených
víček. Harry neochotně otevřel oči, ale vzápětí je opět zavřel a otočil hlavu z
dosahu zářícího světla. Natáhl před sebe ruku a nahmatal brýle. Konečně dokázal
v klidu zaostřit a i třeštění hlavy a únava se vytratily.
Posadil se.
Byl na ošetřovně. Ať už se tam dostal jakkoliv, tak teď měl na sobě bílé pyžamo
a na stolku vedle něho stálo několik lahviček s lektvary. Kolem postele byly
zatažené závěsy a všude kolem bylo naprosté ticho.
„ Jak se sem dostal a jak tu je vůbec dlouho?“ Naposledy si pamatoval Jean, jak
proti němu používá nějaké kouzlo, ale co potom dělá na ošetřovně?
„Musí jít za Brumbálem. Musím mu říct, že Jean je…“zarazil se. „ Jean? Snape?“
Náhle mu na mysli vyvstaly podivné vzpomínky. Záblesky hlasů, o kterých
nevěděl, odkud si je pamatuje, ani jim moc nerozuměl, ale jednu věc si
pamatoval dobře…
Naprázdno polkl. Tohle přeci nebyla pravda. To se mu určitě jenom zdálo…
Vylezl z postele a hodlal to zjistit, jít se někoho zeptat, něco vyzvědět…
cokoli. Měl až příliš otázek. Ale jakmile mírně rozhrnul závěs kolem postele,
naskytl se mu zvláštní pohled.
Naproti němu byly závěsy kolem postele a i přesto, že byly zatažené, v nich
byla skulinka, kterou mohl vidět dovnitř. U postele seděla Jean a v dlaních
svírala bezvládnou ruku, kterou mírně hladila palci. Seděla skoro bez hnutí a
jen mlčky pozorovala nehybné tělo před sebou. Harry nemusel moc dlouho hádat,
kdo to byl. Pochyboval, že se našel ještě někdo, kdo by měl podobný hákovitý
nos a temné vlasy jako jejich učitel lektvarů.
„ Copak ono se mi to nezdálo?“ napadlo ho se zatrnutím. „ Přeci není mrtvý?!“
Nebyl.
Jak Harry zjistil po chvíli upřeného pohledu na Snapeovu hruď, která se
pomalinku zvedala a zase klesala ve velmi slabém nádechu.
I přes všechnu nenávist se mu ulevilo.
„ Proč jsi to udělal?“ šeptla žena do ticha a po tváři se jí skutálela třpytivá
krůpěj.
Harry se vrátil zpět do postele. Náhle ho přepadla podivná únava a on se ve
chvíli propadl do říše snů.
Probudila ho něčí přítomnost. Jakmile otevřel oči, zjistil, že to madam
Pomfreyová mu právě kontroluje tep. „ Jak je vám?“
„ Trochu přetaženě,“ odpověděl po pravdě Harry. „ Jak tu jsem dlouho? A jak
jsem se sem vůbec dostal? Co se mi sta…?“ vyzvídal. Jeho další salva slov byla
zadržena teploměrem, který mu ošetřovatelka strčila do pusy.
„ Jste tu druhý den. Dnes je neděle. V pátek vás sem v noci dopravil jeden
domácí skřítek, že vás našel ležet na chodbě. Sice nevím, co jste tam
pohledával, ale nejsem si jistá, jestli si to po té ráně do hlavy sám pamatujete?“
Byla to napůl otázka, napůl konstatování.
Harry se už už nadechoval k odpovědi, ale vzápětí si to rozmyslel. „ Ne…
nepamatuju,“ zavrtěl hlavou a hmátl si na týl, kde pod prsty nahmatal bolavé
místo, pokryté vrstvičkou hojivé mastě.
Vrchní ošetřovatelka si jeho ránu taktéž prohlédla. „ S tím jsem tak trochu
počítala. Ta rána nebyla příjemná, ale už to bude v pořádku. Ještě si tu
poležíte do zítřka než se to úplně zhojí a poté můžete jít. Teď ještě
odpočívejte,“ dodala a zmizela za závěsy.
Harry se tedy natáhl na postel a zaposlouchal se do vzdalujících se kroků,
které se zastavily u druhé postele. „ Jean, sedíš u něho už celé dva dny. Běž
si lehnout, tohle tvému stavu neprospěje,“ kárala jejich profesorku Pomfreyová.
„ Ne, já tu chci u něho zůstat. Prosím, Popy, dovol mi to. Chci tu být, až se
probere. U sebe bych se ukousala strachem. Prosím,“ žadonila.
„ Dobrá,“ přikývla ošetřovatelka neochotně. „ Připravím mu další lektvar a tobě
něco na posilnění.“
„ Děkuji.“
Rychlé kroky se vzdálily následovány vrzáním dveří a poté nastalo ticho. Harry
v něm rezignoval jen slaboulinký šepot, ale tomu nebylo rozumět. Zanedlouho se
opět vrátila ošetřovatelka a nesla dvě lahvičky s lektvarem.
Harry ležel jen tak na posteli a zíral do stropu. Přemýšlel. O všem možném, ale
hlavně o mladé profesorce, kolem které bylo nějak mnoho záhad a nejasností. A
on to tak nehodlal nechat dál. Byl rozhodnutý, že pokud mu nedá jasnou odpověď
na několik otázek, tak jde rovnou za Brumbálem.
Mohl by za ním jít teď, ale přeci jen měl trochu soucitu. Tiché vzlyky, které
se už chvíli rozléhaly po ošetřovně, dávaly jasně najevo, že tohle by nebyla ta
správná chvíle na tahání rozumů z někoho, kdo byl na pokraji zhroucení.
„ Přestaň brečet, tady se nedá spát!“ ozval se náhle slabý chraplavý hlas.
„ Seve… Severusi!“
„ Eh…gr…úúú… pusť mě!“ zachrčel naléhavě profesor lektvarů a Harry vylezl z
postele, aby měl alespoň trošku přehled o tom, co se tam děje.
„ Promiň, promiň… ale ty… ty žiješ,“ radovala se Jean a vypadalo to, že ho hodlá
znovu obejmout. „Bože, já jsem tak ráda, že ses probudil. Víš, jak jsi mě
vyděsil.“
„ Hlavně mě samým štěstím neumačkej,“ zachrčel.
Žena se usmála, ale poté zvážněla. „ Severusi, víš, jakej jsi cvok? Mohl tě
zabít!“
„ Žádná škoda,“ odvětil bez zájmu.
„ Severusi!“ napomenula ho.
„ Hlavně že se nic nestalo tobě. Co dělá malý, je v pořádku?“ zeptal se a
pomalu položil ruku na její vypoulené bříško a jemně ho pohladil.
„ V naprostým,“ usmála se a položila svou ruku na jeho. „ Díky tobě. Ale neměl
jsi to dělat. Mě by ty dvě kletby nic neudělaly, ale…“
„ Ale dítěti jo. Mohlo by ho to klidně při nejhorším zabít. Jean, vím, že to je
tvoje věc, ale já se o vás bojím. Přišel jsem už o dvě děti, nechci to zažít
znova i když nejsou moje vlastní.“
„ Já vím. Děkuju,“ hlesla a sklopila hlavu. Věděla, že má pravdu, „ ale stejně
jsi naprostý blázen. Věděl jsi moc dobře, že jakmile mu zabráníš, aby na mě
poslal další kletby, a budeš mě bránit, že se naštve. Víš, že nesnáší jakýkoli
projevy citů.“
„ Měl jsem se jen tak nečinně dívat, jak tě tam mučí?“
Žena mlčky sklopila hlavu. „ Měla jsem o tebe strašný strach,“ řekla jen.
„ To já taky.“
Dlouhou dobu bylo ticho. „ Jak se vůbec cítíš?“
„ Tak jako člověk po asi deseti Cruciatusech, křečový kletbě, nitrozpytu a… co
to vlastně ještě použil? Už ani nevím… kurva to bolí…“ zaklel, když se pokoušel
posadit, ale kvůli bolesti mu to nešlo. Opět zalehl do peřin.
„ Lež, na tohle jsi ještě příliš slabý. Dojdu pro Pomfreyovou a přinesu ti
nějaké další lektvary,“ zvedla se k odchodu, ale zadržel ji.
„ Ne, počkej, ještě nikam nechoď. Mám klid, když vím, že jsi tady.“
„ Jsi blázen,“ jemně ho pohladila po tváři, „ ale právě proto tě mám ráda.“
Nějakou dobu nastalo ticho.
„ Co otec? Už se ozval?!“ zeptal se náhle Snape a Harrymu neušel pohrdavý tón v
hlase. Jen zavrtěla hlavou. „ Říkal jsem ti to. Říkal jsem ti, že je to
nezodpovědnej a …“
„ Nech toho, prosím tě,“ šeptla zoufale. „ Už takhle mám nervy na pochodu, když
nevím, co s ním je. Nemusíš mi to ještě stěžovat.“
„ Promiň,“ když si všiml, že má v očích slzy.
Přikývla. „ Měl by sis odpočinout, já zase přijdu.“ Vlepila mu lehký polibek na
tvář a chystala se odejít.
„ Jean,“ zastavil jí ještě. „ Dones mi, prosím, ten řetízek. Měl by být na
nočním stolku.“ Opět přikývla a rychle se vytratila.
Harry zůstal přikrčený na zemi jako opařený. V hlavě mu stále a stále zněla
jedna a tatáž věta. „Přišel jsem už o dvě děti… přišel jsem o děti… O DĚTI!“
„ O děti? Snape měl děti? Dvě? Co se jim stalo? Jak to, že jsou mrtvý? Jak
to, že mu Jean říkala bráško?!“ V hlavě se mu rojily myšlenky jako vosy nad
lízátkem a on toužil jen po jedné věci. Najít odpovědi.
Bylo mu jasné, že ze Snapea nevytáhne ani slovo a tak se rozhodl zkusit štěstí
někde jinde. Někde na snazší oběti. Hodil na sebe v rychlosti hábit a vytratil
se z ošetřovny bez toho, aniž by si ho někdo všiml. Věděl, že pokud šla Jean
ještě za ošetřovatelkou, tak by jí mohl stihnout.
Vyřítil se z ošetřovny a vydal se rovnou do křídla, kde byly ložnice profesorů.
Byl si jistý, že tam bude. Nemýlil se, za chvíli před sebou uslyšel něčí kroky.
Udržoval si mezi ní a sebou dostatečnou vzdálenost, aby si ho nevšimla a tiše
jí sledoval.
Minula vlastní ložnici a vydala se dál. Nevěděl sice, kam jde, ale i tak jí
sledoval dál. Prošla dlouhou chodbou, zahnula doprava, sešla jedno schodiště a
teprve poté se zastavila před jedněmi dveřmi. Vytáhla hůlku, cosi zamumlala a
poklepala jí na kliku. Dveře cvakly a pootevřely se. Vešla dovnitř a hned za
sebou chtěla zavřít dveře. Harry dveře zachytil a vklouzl dovnitř. Žena
naštěstí zmizela ve vedlejší místnosti a tak si ho ani nevšimla. Práskl dveřmi,
aby si myslela, že se samy zabouchly a rozhlédl se po místnosti.
Byla to velice vkusně vybavená ložnice, laděná do černé a tmavě modré. V jednom
rohu stála široká postel z masivního dřeva, vedle stál noční stolek a nad ním
se v mírném větru pohupovaly záclony zakrývající vysoké majestátní okno. Kousek
od něho bylo ještě jedno a mezi nimi trůnil dubový stůl, pokrytý mramorovou
deskou a nad ním visela nenápadné polička. V druhém rohu stále tmavá šatní
skříň a zbytek postraní stěny pokrývala přeplněná knihovna. Místnost jakoby
úplně napodobovala charakter jejího majitele. Temná, pochmurná a přesto
urovnaná a vkusná.
Harry přešel ke stolu, na které ho upoutala jedna fotografie dvou malých dětí,
kterou už jednou viděl, ale poté mu pohled sklouzl na onu poličku nad stolem,
která byla něčím zvláštní. Nenápadná a přesto přitahovala pozornost, protože se
tak trochu vymykala z okolního prostředí.
Řádně si prohlédl všechny věci, které tam ležely.
Fotografie v tmavém rámečku, starodávná váza naplněná sušenými květinami,
ušpiněný dětský plyšový medvídek pouze s jedním okem a zlatý prstýnek. Vše
osvětleno dvěmi nehasnoucími svícemi a zaneseno vrstvičkou prachu, která ještě
podtrhovala zdání minulosti a bolestivé vzpomínky, která z věcí sálala.
Harrymu se sevřel žaludek.
Bolest, smutek, vzpomínka, osamění… To vše se dalo vyčíst z těch několika málo
předmětů, které, byť zaprášené, byly opečovávané s tou největší precizností a
citem.
Harryho pohled sklouzl k oné fotografii. Drobná nevěsta celá v bílém se smála
na celé kolo a její muž, který ji držel kolem pasu, se stejně jako ona usmíval
do fotoaparátu.
Nemusel být genius, aby přišel na to, kdo je ten muž. Znal tenhle Snapeův
šťastný výraz, i když jen z Jeaniné fotografie.
Pomalu natáhl ruku a zvedl z poličky prstýnek, po kterém zůstalo v prachu smavé
kolečko. Byl to snubní prstýnek a podle velikosti by řekl, že mužský… Všimla
jsem si, že už nenosíš prstýnek… Je s ním příliš mnoho vzpomínek…
„ Mnoho vzpomínek,“ zopakoval Harry, pohrával si s kulatým šperkem a vůbec si
neuvědomoval, že to řekl nahlas.
„ Co tu děláš?!“ ozval se za ním napůl vyděšený, napůl naštvaný hlas. Harry
neváhal ani vteřinu. Otočil se k Jean a namířil jí hůlkou přímo na srdce.
„ Mám pár otázek,“ odvětil chladně.
„ Harry,“ začala nejistě. Výraz v jeho očích jí trochu naháněl strach. „
Přestaň blbnout…“
„ Blbnout?“ odsekl. „ Naopak. Nikdy jsem nebyl víc při smyslech. Hůlku! A dělej
nebo se neznám,“ rychle jí sebral zbraň a schoval jí do hábitu.
" Harry, co...?"
„ Musel jsem být naprostý hlupák, že jsem ti věřil. Myslíš, že si nic
nepamatuju? Myslíš, že nevím, co jsi zač?... Ani se nehni! Varuju tě, jeden
chybný pohyb a přísahám, že tě zabiju. A mám k tomu i důvod… Nikdo by mě
neodsoudil za vraždu Smrtijeda. A zvláště Smrtijeda, který se pod maskou
dobroty a vlídnosti vetřel až do Řádu, aby mohl Voldemortovi donášet informace.
No tak… ukaž, co máš na předloktí… šup… jen pěkně vyhrň ten rukáv… ukaž, co tam
máš za pěkný tetování…“ popoháněj jí skoro s fanatickým výrazem. Žena až
zdráhavě, vyhrnula rukáv hábitu a odhalila tmavou lepku a hadem – Znamení zla.
„ Harry… není to tak, jak si mysl…“
„ Jistě, nic není tak, jak si myslím, že?“ přerušil jí chladně. „ Copak mi
chceš říct za další lži? Že jsi špeh? Že to děláš pro Řád? Smůla. Já jsem se
totiž ptal. Tak co si vymyslíš teď? No… jen povídej. Jsem docela zvědavý.“
Mlčela. „ Copak? Došly nám výmluvy?“ zeptal se jízlivě. „ No, měla bys hodně
rychle něco vymyslet. Brumbál bude určitě zvědavý, až mu tohle všechno řeknu…“
„ Ne! Harry, prosím, neříkej mu to. Všechno ti vysvětlím, jen mu to, prosím,
neříkej nebo všechno zkazíš!“ zakřičela na něho zoufale.“
„ Copak, zmařím tvůj plán se Voldemortovi vetřít do přízně?“
„ Tak to není. Nech si to vysvětlit! Já nepatřím k Voldemortovi. Ne tak, jak
myslíš!“
„ Vysvětlit? Není co vysvětlovat. Nechci od tebe slyšet ani slovo!“
„ Proč mi nevěříš?“ hlesla plačtivě.
„ Proč? Ty se ještě ptáš? Od doby, co se známe, jsem od tebe neslyšel snad
jedinou věc, která by nebyla lež. Nejdřív, že jsi sousedka a já ti věřil. Věřil
jsem, že můžeme být přátelé, ale jak ti mám věřit, když mi o sobě říkáš samé
lži. Ani ses mi neobtěžovala říci, že jsi… že jsi… kdo vlastně jsi? Vždyť já to
ani nevím! Tvrdíš, že o ničem nic nevíš a nakonec máš stejně ve všem prsty. Do
všeho jsi zapletená. A nakonec nejenže jsi Smrtijedka, ale s dalším Smrtijedem
čekáš dítě a schováváš ho na hradě, mě potom napadneš a ještě k tomu všemu ses
mi ani neobtěžovala říci, že jsi Snapeova sestra!“ vychrlil ze sebe a jen
sledoval její vyděšený výraz.
„ Jak to víš?“
„ Mám uši,“ odsekl a žena si složila hlavu do dlaní, že byla tak strašně pitomá
a neuvědomila si, že on je na ošetřovně taky. „ A po tomhle všem ti mám věřit?“
dodal nakonec.
„ Kdybych ti to předtím řekla, tak by jsi ve mně viděl jen sestru toho
debila . Nenáviděl bys mě!“ hlesla zoufale a zahleděla se mu do očí.
Pohled, který na něho upřela, ho trochu obměkčil, ale stále jí moc nevěřil.
„ Myslím, že bych si rozhodl sám, jestli bych tě nenáviděl nebo ne. Ale
upozorňuji tě, že teď na tom nejsi o moc líp! Jak si myslíš, že se teď na tebe
dívám, když jsi mi celou dobu lhala!“
„ Nelhala jsem ti. Nikdy jsem ti lhát nechtěla,“ řekla smutně a do očí se jí
vrhly slzy. Rychle si je setřela a Harry zaslechl něco ve smyslu, „
zatracený hormony!“
„ Tak kdo tedy jsi? Smrtijed? Spolužačka? Učitelka? Členka Řádu? Jako koho tě
mám brát? Kdybych tě alespoň trochu neznal, tak už ležíš spoutaná pod stolem,
protože jsi Smrtijed. Ale neudělal jsem to kvůli Remusovi, protože ten má snad
dost rozumu na to, aby věděl, s kým se přátelí, a taky kvůli tomu dítěti.
Nechci ti ublížit, ale jestli máš v sobě alespoň kousíček cti, tak mi řekni, co
jsi zač. A to po pravdě!“
Zavrtěla odmítavě hlavou. „ Pravda se ti nebude líbit.“
„ To je fuk! Myslím, že teď už mě u tebe nepřekvapí nic, ale chci-vědět-s- kým-
mám- tu- čest!“ hláskoval jí Harry. Stejně jako předtím nejdřív jen pevně
sevřela oči a poté slabě přikývla. Pokynula mu židli se slovy, že to bude na
dlouho a Harry se s chutí posadil. Chvíli bylo ticho a Harry si opět začal
pohrávat s prstýnkem.
„ Dej mi to!“ řekla mu náhle a Harry rychle uhnul s hůlkou stranou, aby mu jí
nevzala.
„ Nemyslím hůlku, myslím to, s čím si hraješ,“ řekla mu a i
přes její situaci zněla výhrůžně.
„ A proč bych měl?“ odsekl.
„ Není to tvoje. Nemáš právo tu na něco sahat!“
„ Můžu si sahat, na co chci!“ oplatil jí a pevně sevřel prstýnek v ruce.
Nechtěl jí ho vrátit už z principu.
„ Jestli máš v sobě alespoň trochu úcty ke vzpomínkám na mrtvé, tak to sem
dej!“ křikla na něho. Nastalo ticho. Harry váhal. Náhle nechápal, co ho to
popadlo. Jednu věc, ke které měl vždy úctu, byla vzpomínky na mrtvé. Náhle mu
přišlo, že se chová jako vandal. Jean měla pravdu, na tohle neměl právo.
Pomalu jí vložil prstýnek do natažené dlaně. Beze slova si ho vzala a vydala se
k poličce, kde prstýnek vrátila přesně do kroužku, ze kterého ho Harry vzal.
Zůstala stát a bez hnutí si prohlížela fotku ozářenou plamínkem.
„ Kdo to je?“ zeptal se po chvíli ticha.
„ Do toho ti nic není,“ odvětila chladně, aniž by se na něho otočila.
„ Říkala jsi, že mi řekneš pravdu,“ připomněl jí.
„ Tohle je ze života někoho jiného. Nemám právo o tom mluvit bez Severusova
svolení.“
„ Myslel jsem, že jste manželé vy dva.“
„ To mi došlo,“ odvětila a otočila se k němu. „ Ale jak vidíš, tak nejsme.“
„ Jak to, že to je tvůj bratr?“
Vzdychla a přešla k oknu, kde chvíli hleděla ven.
„ To, co se ti chystám říct, ví asi jen dvě osoby. Chci, abys mi věřil, proto
ti to říkám. Chci tě jen poprosit, abys mi odpřísáhl, že se to nikdo nedozví.
Nic z toho, co ti řeknu.“
„ Jakou mám jistotu, že to nebudou jen další lži?“
„ Dobrá otázka. Znáš kouzlo Veritas varitus?“
„ Pravda za pravdu? Jistě,“ přikývl. „ Chápu. Slib pravdomluvnosti za slib
mlčení?“ zeptal se, když vytahoval hůlku a když přikývla, opsal vzduchem jemnou
kličku doprovázenou několika slovy. Poté přehodil nohu přes nohu, pohodlně se
usadil a čekal.
„ Dobře, řeknu ti pravdu, i když se ti to nebude líbit a nejspíš o mě ztratíš
všechny iluze. Musím ti říct všechno úplně od začátku, protože jinak by si to
asi nepochopil. Neříká se mi to vůbec lehce, tak buď tak laskavý a nepřerušuj
mě.“ Opět se na chvíli odmlčela a poté začala vyprávět.
„ Jak už jsem ti říkala… moje máma je mudla, která neměla o světě kouzelníků
ani ponětí. Nevěděla o něm ani v době, kdy se seznámila s jedním… mužem.
Strašně se do něho zamilovala, ale když zjistila, že čeká dítě, a šla mu to
říct, vyrazil jí pryč s tím, že s ní nechce mít nic společnýho… Když chtěla
vědět důvod, řekl jí, že je ženatý a jeho žena je těhotná. Můj milovaný tatínek
čekal v jedný době dítě s manželkou i milenkou… hajzl jeden…
Mámu to dost vzalo, nevěděla, že je ženatý, ale v tuhle chvíli s tím nemohla
nic dělat…
Když jsem se narodila, zkusila to ještě jednou. Vzala mě a šla za ním, ale
otevřela mu jeho žena. Máma se vymluvila na to, že je jeho přítelkyně z dětství
a že se s ním chce jen vidět. Uvěřila jí a nechala jí tam dokud se manžel
nevrátí. Měli podobně staré děti a tak si rozuměli. Tam vznikla ta fotka,“
ukázala směrem ke stolu, kde ležela fotografie s dvěma malými dětmi.
„ Ale když se otec vrátil a našel jí tam, tak jí seřval a vyhodil pryč.
Samozřejmě, že nechtěla, ale když na ní použil hůlku a řekl, že je kouzelník a
že jí klidně zabije, radši odešla.
Odstěhovala se i se mnou zpět do Francie, kde chvíli žila. Tam se poznala s mým
otcem… Tedy s člověkem, kterého jsem já považovala za otce. Jenže ten umřel,
když mi bylo šest. Přejel ho kamion přímo před našim domem,“ zavrtěla hlavou,
aby z hlavy dostala tu strašnou vzpomínku.
„ Žili jsme spolu sami a máma doufala, že se na mě nepřenesly kouzelnický
schopnosti, ale když mi bylo jedenáct, tak jsem samozřejmě dostala pozvánku do
Bradavic. Měla jsem chodit do Bradavic a ne do Krásnohůlek, protože jsem se
narodila v Anglii a tam taky byla zapsaná.
Já nechápala, proč. Nevěděla jsem, že nějaká kouzla vůbec existují. Myslela
jsem, že to je vtip, ale máma mi to vysvětlila. Řekla mi, že otec… ten, kterého
zajelo auto… byl kouzelník a po něm jsme to zdědila a já jí to věřila. Taky mi
úplně na rovinu řekla, že nesnáší všechno, co je spojeno s kouzly. Nezabránila
mi, abych nastoupila, ale dala mi podmínku, že pokud se rozhodnu studovat
Bradavice, že mě v tom podporovat nebude.
Nebylo to vůbec jednoduchý, ale byla jsem zvědavá. Kouzla mě lákala.
Máma mi dala nějaký peníze do začátku a já nastoupila sem. Byla jsem zařazená
do Havraspáru a měla úplně normální školní léta. Teda ne úplně normální… od
třeťáku jsem nejezdila domů, máma mě nechala v domě, který zdědila v Cambridgi,
že bych ho stejně jednou zdědila, ať si s ním dělám co chci. Díky Brumbálovi
jsem o víkendech mohla chodila pracovat do Prasinek, abych si vydělala na
učebnice, protože máma mi žádný peníze nedávala.
Moc přátel jsem neměla, zvlášť u sebe v koleji. Pár jich bylo, ale nic moc
velikého. Jednou jsem dostala nějakej úkol… už ani nevím, co to bylo… a dali mě
dohromady s Remusem. Tam jsme se seznámili.
Byl strašně fajn, žádnej takovej rozjívenej puberťák, jen príma kluk. To byl
tak čtvrťák. Naneštěstí jsem se s ním jednou střetla, když jsem se v noci
vracela z Prasinek. V jeho vlkodlačí podobě, samozřejmě myslím. Zachránili mě
ty dva, tvůj táta a Sirius. Dostali mě do bezpečí a když jsem se vzpamatovala z
šoku, vysvětlili mi to, abych mlčela a nikomu to hlavně neříkala. Byla jsem z
počátku vyjevená, ale nějak mi to ani nevadilo. Já byla vděčná za kamarády. A
Pobertové mě potom docela brali. Nikdy jsem nebyla moc svatoušek.
Začali jsme občas dělat blbosti a průšvihy, dokud nás při jedný takový akci
nechytli. Všechny. A jelikož do toho byl namočenej i Severus, tak jsem trest
schytala s ním. Učitelé věděli, že dát ho dohromady se Siriusem nebo s Jamesem
by byla skoro vražda.
Docela jsme si padli do oka. Jako přátelé samozřejmě. Oba jsme měli slabost pro
černou magii a lektvary a dost jsme se spřátelili. Jemu se samozřejmě nelíbilo,
že jsem ho do tohohle pomohla namočit a že se tahám s Nebelvírskejma, ale oni
na tom byli podobně. Ale já prostě přátelila se všema.
Jednou u mě Severus našel tu fotku s dětma. Jsem prostě naprostej šílenec do
fotek a pořád jsem jí tahala s sebou. On měl totiž úplně stejnou a tak jsme si
dali dohromady, že se asi musíme znát a tak jsem se jednou zeptala mámy, jak to
je možný.
Až tenkrát mi řekla, že táta nebyl můj skutečný otec a já to nechápala.
Nechápala jsem, proč mi to neřekla dřív. Proč mi lhala. Ale k té fotce mi
stejně nic neřekla. Neřekla mi, odkud se známe se Severusem.
Jednou v šesťáku jsme zase něco prováděli a potom k ránu… vlastně už ani nevím,
jak…nás napadlo vyzkoušet lektvar krevního spojení. Prostě to byla jen taková
blbost… ale on byl pozitivní.
Ani jeden z nás nechápal, jak to je možný, ale prosto to tak bylo. Abychom měli
jistotu, zašli jsme na ministerstvo a nechali si ty testy udělat pořádně.
Výsledek zněl jasně… byli jsme sourozenci. Proto mě od té doby ministerstvo
eviduje jako Snapeovou a ne Párkrovou. Automaticky si přepsali mé jméno podle
otce. Otce!“ odfrkla si s krajním pohrdáním.
„ Osoba, která nemilovala nic víc, jen samu sebe,“ dodala
spíš pro sebe.
Já a Severus jsme byli pro všechny dost zajímavá dvojce, ale skvěle jsme si
rozuměli. Oba jsme byli vyděděnci. Mě matka nenáviděla kvůli magii, kterou jsem
zdědila po otci, kterého jsem do té doby nikdy neviděla a jeho otec mlátil a
matka ho v podstatě ignorovala. Měli jsme jeden druhého, nikoho jiného.
I když to bylo zvláštní, hlavně kvůli averzi mezi tvým tátou a Snapem, tak jsem
stejně pořád blbla s Pobertama a jinak byla se Severusem. Oni o tom, že jsme
sourozenci nevěděli, tedy kromě Remuse.
To byl poslední rok. Už se k nám přidala i Lily a Denisa a to teprve bylo něco.
Když nás sedm někam vyrazilo, tak z toho měli učitelé noční můry ještě měsíc na
to,“ Jean se při té vzpomínce usmála, ale vzápětí opět zvážněla. Vyhlédla z
okna ven a chvíli mlčela.
„ V březnu jsem začala dělat ty svoje blbosti. Prostě… jsem připravila takovou
pastičku na chodbě ve třetím patře… Když jsi do toho vlezl, tak si ty kouzla s
tebou začaly hrát. Vzaly tě do vzduchu, párkrát s tebou proletěli chodbu,
převracely tě… byla to blbost… Jenže do toho vlezla jedna holka a začala sebou
strašně mlet.
Chtěla jsem jí uklidnit, ať neblázní, že jí to nic neudělá, ale ona se tam
objevila McGonagallová a začala zkoušet různý kouzla, aby to zastavila. Jenže
kvůli těm kouzlům se to úplně vymklo kontrole. Snažila jsem se, jak to šlo, ale
prostě s tou holkou už to metalo o zdi, tam a sem. Chtěla jsem jí pomoci a
vlezla jsem za ní, ale nepomohlo to.
Nevím, co se s námi dělo, probudila jsem se až na ošetřovně s otřesem mozku.
Nic by se nestalo, kdyby…“ náhle se zarazila a lapala po dechu. Harry si všiml,
že jí po tváři stekla slza. „ Vlastně ani nevím. Ta holka měla přeražených
několik kostí, jinak vypadala zdravě… Problém byl v tom, že byla těhotná… A
kvůli tomuhle o to dítě přišla.
Nikdo o tom nevěděl a ani vědět neměl. Mělo to být utajený alespoň ještě pár
měsíců než by ta holka odešla. Nikdo o tom neměl vědět. Stejně jako nikdo
nevěděl, že to byla vnučka McGonagallový.
Prostě jsem jí zabila pravnouče,“ vzdychla a zavřela oči, aby zabránila dalším
slzám ve stékání po tváři.
„ Měla to být legrace, já nikomu ublížit nechtěla, ale prostě to tak bylo. S
tou holkou to dopadlo dost bledě. Kvůli nervům jí museli odvést k Mungovi.
Nevím, kde skončila.
Brumbál to sice zahrál do autu, že to přestali vyšetřovat, protože to byla
nehoda, ale McGonagallová si prosadila moje vyloučení. A taky mi zakázala
zůstat v Prasinkách nebo kdekoli jinde. Nechtěla mě už nikdy vidět. Od tý doby
mě nenávidí a já… se jí nedivím.“ Odmlčela se a vyhlédla z okna.
„ Odešla jsem z Bradavic a neměla kam jít. V kouzelnickém ani mudlovském světě
jsem neměla školu, neměla jsem peníze ani práci, nikoho jsem neznala, neměla
jsem zázemí ani šanci se někde usadit.
Pár dnů jsem se jen potulovala po putykách a přála si, abych skončila někde pod
mostem a už se neprobudila.
Nakonec jsem mi brácha… myslím tím Severuse…nabídl, abych nějakou dobu zůstala
u něho a dal mi ještě jednu velmi zajímavou nabídku. Jemu už v tu dobu bylo
sedmnáct, ale mě ne. V dobu už byl Smrtijed. Dal mi nabídku, ať se k nim
přidám. Chtěl, abych se stejně jako on stala Smrtijedem.
Černá magie mě fascinovala a mě to přišlo jako šance se prosadit a najít nějaký
smysl života a tak jsem nadšeně souhlasila. Voldemort měl v té době úžasné
schopnosti i moc. Dokázal věci, které neuměl nikdo před ním. Byl úžasný a s
mocný. Fascinoval mě.
Tenkrát nás bylo docela dost, kteří se k němu chtěli přidat. Všichni jsme k
němu vzhlíželi jako k idolu a plnili jsme pilně všechno, co chtěl, abychom se
mu zavděčili. Nikomu z nás se nepříčilo mučení ani zabíjení, jen když jsme za
to dostali jeho uznání.
Dělal různé prověrky a testy, ale když mělo přijít zasvěcování, řekl mi, že mě
nepřijme. Byla jsem prý neschopná, protože nemám dodělanou ani školu a ke všemu
nezletilá. Až prý něco dokážu, mám se vrátit.
Jednoduše mě odkopl, ale já byla rozhodnuta se k němu dostat za jakoukoliv
cenu. Byla jsem rozhodnutá se stát tou nejlepší čarodějkou a dostat se mu do
přízně.
Severus mi sehnal nějaké učebnice černé magie i její obrany, spoustu lektvarů a
podobné. Lektvary byly v té době jediné, co jsem mohla bez hůlky dělat. Zašila
jsem se k sobě domů a učila se. Taky jsem zfalšovala spousty dokladů a dostala
se jako učitelka na jednu mudlovskou školu, abych se uživila. Nebylo to moc
složité se tam udržet, a mě to vyhovovalo. Měla jsem, co jsem potřebovala.“
Odmlčela se.
„ V té době žil brácha se svojí přítelkyní. Peggy. Byla o něco starší než on, i
když na to vůbec nevypadala, a už v době, kdy my jsme končili školu, s ním
čekala dítě. Ale co? Oba z bohaté rodiny, kde se o ně nestarali a v tom, jak se
uživit, nebyl problém. A Severus do ní byl naprosto blázen.
Okamžitě po škole našel práci a z dlouhý chvíle dělal poskoka Voldemortovi.
Jenže ona to nevěděla. Byla z bystrozorské rodiny a když se to dozvěděla,
nechtěla s ním mít nic společného. Chodil za ní pořád a přesvědčoval ji, že se
jí to nijak nedotkne, že jí pořád miluje. Přesvědčoval jí skoro rok a potom
ještě další tři než kývla na to, že si ho vzala. Ona ho měla ráda, ale bála se.
O sebe a o děti… jo, to jsem skoro zapomněla. Narodila se jim dvojčata, Marcus
a Emili… když se pořádně koukneš na tu fotku ze svatby, tak za nimi vykukují
dvě hlavy, to jsou oni.“ Harry se pořádně podíval a opravdu na fotce vyděl
vykukovat zpoza nevěstiných šatů dvě malé střapaté hlavy, obě řádně černovlasé
a rozchechtané.
„Tak šťastnýho jako tenkrát ty tři roky jsem Severuse nikdy neviděla a nejspíš
už ani neuvidím,“ dodala spíš pro sebe.
„ O pár měsíců později, nevím, jestli to bylo na tip nebo jen náhodou,
Smrtijedi unesly Peggy i obě děti. Jak už jsem říkala, Peggy byla ze známé
rodiny a Voldemort se nejspíš snažil zjistit nějaké informace. Chvíli jí mučil
a když mu nic neřekla… tak jí jednoduše zabil. Severusovi přímo před očima.
Samozřejmě, že by mu v tom mohl zabránit a říci, že to je jeho žena, ale to by
tak jí i sobě zajistil jen velice, velice pomalou smrt. Voldemort by si chtěl
ověřit věrnost Smrtijedů. Mučil by je oba tak dlouho, dokud by nezešíleli.
Nesnáší projevy citů, věrnost Pánu zla nade vše!
Měla jsem tehdy dost špatný pocit a tak jsem se vydala za ním. Našla jsem ho na
tý louce, kde jí zabili. Vzpomínám si, jak jí držel v náruči.“ Hlesla. „
Nebrečel… jen jí hladil po vlasech a mlčel.“ Nechala skanout další dvě slzy a
pokračovala s bolestí v hlase.
Těla dětí jsme nikdy nenašli. Na starost je měli ostatní Smrtijedi a ti si rádi
hráli. Našli jsme z obou jen… části.
Co se s bráchou dělo potom, bylo nepopsatelný. Přišel o všechno, co miloval. Tu
dobu bydlel u mě a přes všechny moje snahy si zkusil několikrát vzít život.
Když se mu někdy pozorně podíváš na zápěstí, uvidíš tam jizvy. Byl dokonce tak
chytrej, že si namíchal lektvar, aby mu nešlo zastavit krvácení.
Mohla jsem ho tehdy nechat odejít, ušetřit mu trápení, ale já nikoho jiného
neměla. Nechtěla jsem ho ztratit.
Byl úplně na dně a teprve tehdy jsme oba pochopili, co je Voldemort zač.
Severus se okamžitě vydal za Brumbálem s nabídkou, že bude špeh. Chtěl se
pomstít. Chtěla jsem mu nějak pomoci, snažila jsme se, jak nejvíc to šlo… ale
co z něho zbylo, vidíš sám,“ vzdychla a po chvíli odmlky pokračovala dál.
Potom ses narodil ty. Voldemort zmizel, Severus nastoupil do Bradavic, já
zůstala učit tady. Během deseti dalších let jsem já byla ve dne svědomitá
profesorka a v noci jsem se potulovala po kouzelnickém podsvětí, sháněla
přísady do lektvarů, získávala známosti a brzo jsem si tam připadala jako ryba
ve vodě. Byla to jediná možnost, jak neztratit kontakt s kouzelnickým světem.
Možná trochu drsný, ale jediný.
Severus se u mě objevil, až co jsi nastoupil do Bradavic a tak jsem trochu
zbystřila, protože moje schopnosti o sobě začaly dávat vědět. Zase jsme se
začali víc vídat a já měla informace přímo z Bradavic. Po turnaji tří
kouzelníků jsem se konečně sebrala dost odvahy a vrátila se do Bradavic.
Brumbál mě nevyhodil, ale dokonce mi dal šanci. Vyprosil mi výjimku a přijal mě
do Řádu.
Pak jsem se dost toulala po světe a hledala nový kontakty a vše, co bylo
potřeba. Do Anglie jsem se vrátila až loni v červnu, byla jsem oficiálně
přijata do Řádu a… jak už sis nejspíš domyslel nebo vycítil… v srpnu jsem byla
přijata mezi Smrtijedy. Voldemort konečně uznal za vhodné mě přijmout. Ví o tom
jen Severus. Nikdo jiný, ani Brumbál. Jsem tam opravdu na vlastní odpovědnost a
mám s tím svoje vlastní plány. A byla bych ráda, kdyby to tak i zůstalo. Nejsem
špeh a to ani na jedné straně. Tohle jsou moje osobní účty.“ Teprve teď se k
němu konečně otočila tváří.
„ Proč jsi mi neřekla, že je Snape tvůj bratr?“
„ Protože jsem nechtěla, aby ses na mě díval jako na Snapeovu sestru, proto.“
„ Kdo všechno to ví?“
„ Brumbál, Remus, my dva a teď ty.“
„ A když je teda tvůj bratr… Kdo je otec?“
„ To je osobní věc!“ řekla tónem, který jasně ukazoval, že na tohle téma už se
nehodlá bavit.
„ Dobře. Můžu mít ještě jednu otázku?“
„ Ptej se.“
„ Kdysi jsi chtěla být Smrtijed a teď jím jsi. Jak ti můžu věřit? Na čí straně
vlastně jsi?“ Harry věděl, že tahle otázka je dost divná, ale on jí prostě
musel položit.
„ A kdo je na mojí straně, Harry? Obě stany mě zavrhly, pro obě stany jsem
nebyla nic. Víš, Harry, Voldemort je sice hajzl, ale v jedné věci má pravdu.
Neexistuje dobro ani zlo. Všechno špatný je pro něco dobrý a naopak. Já dělám
to, co musím, nejsem ničí přisluhovač ani poskok.“
„ Tak co jsi?“
„ Pro někoho učitelka, pro někoho přítel, pro někoho nic. To však nemění nic na
tom, že pro mnoho dalších jsem překupník, zloděj a vrah. Ano, Harry, já jsem
vrah a mám na kontě víc mrtvých, než si myslíš. Jsou sice vraždy, které si budu
do nejdelší smrti vyčítat, ale jsou i takové, na které jsem hrdá. Chceš třeba
říci, co se stalo s mým otcem? Mým pravým otcem?“ zeptala se chladně a v očích
se jí nebezpečně blýsklo. „ Zabila jsem ho. A zabila jsem ho s takovou chutí, s
jakou může být vražda spáchána. Udělala bych to klidně znova.To jen tak, aby
jsi o mě neměl iluze, Harry.
Myslel sis snad, že jsem dokonalá čarodějka? Ne, nejsem. Nikdy jsem nebyla a
ani nebudu.
Možná se divíš, že ti to říkám jen tak, ale chtěl jsi říci pravdu a tak ti jí řeknu
celou.
Tenkrát… kdyby Voldemort nebyl tak hloupej a přijal mě, tak ve mně získal
nejvěrnějšího stoupence. A věř mi, že kdyby to udělal, tak to nebyl Petr… ale
JÁ, kdo zradil tvoje rodiče. A věř mi, že tehdy… by mi to bylo jedno.“
Síla těchto slov na něho dopadla jako obrovský balvan. Nevěřil tomu, nechtěl.
Zahltil ho neskonalý vztek a zlost. Nejraději by jí teď něco udělal, ale jeho
zbytek rozumu mu říkal, ať to nedělá. Jen jí chvíli pozoroval, jak stojí u okna
a mlčí. Možná čekal na omluvu, na žádost o prominutí, na nějakou výmluvu… ale
ta nepřišla.
„ To řekneš jen tak?“ vydechl a začal mírně couvat.
„ Chtěl jsi vědět pravdu. A tohle je pravda. Možná krutá, ale pravda.“
Ne, nechtěl tomu věřit, nemohl tomu uvěřit. Upustil na zem její hůlku a vylétl
z pokoje jako blesk práskajíc za sebou dveřmi, až se police otřásly.