37. kapitola - Soubojnický klub
Harry
seděl v nejvyšší astronomické věži mezi dalekohledy a hleděl před špičky stromů
v Zapovězeném lese. Vlastně ani nevěděl, proč tam přišel. Prostě ho tam nohy
zanesly a jemu to vyhovovalo.
Byla mu sice zima, protože na sobě měl jen to, v čem ráno vylezl z postele, ale
neměl ani v nejmenším náladu jít teď do společenské místnosti. Mezi ty
nechápavá individua, která by si na něj akorát ukazovala a něco si šuškala.
Tady mu bylo dobře. Byl sám a měl klid na to, si všechno pořádně urovnat v
hlavě.
Zavanul vítr a Harry si přikrčil nohy blíže k tělu. Promnul si holé paže a
snažil se zahřát.
Náhle do něho zezadu někdo slabě šťouchl. Harry se v první chvíli trochu lekl,
protože neslyšel nikoho přicházet, ale v další chvíli zjistil, že to je jen
Blas. A k jeho překvapení držel v tlamě pletený svetr s velkým H na hrudníku.
Dárek od paní Weasleyové.
Harry si od něho svetr vzal, ale dřív než mu stačil poděkovat, zmizelo zvíře ze
dveřmi. Ve vteřině bylo zpátky a za sebou táhlo Harryho hábit. Ten se mu však
zasekl u dveří a tak se s ním musel chvíli prát. Harry si pro něj radši došel
sám, protože jinak hrozilo, že jeho hábit skončí na dva kusy, protože Blas ani
dveře se tvrdohlavě nechtěli vzdát.
Na hábitu sice bylo dost znát, že s ním pes vymetl půlku školy, ale i tak za
něj byl vděčný. Hodil na sebe svetr i druhý svršek a podrbal psa za ušima.„ Ty
seš takovej můj strážníček, co?“
Sedl si zpátky na ochoz a zahleděl se do dálky. Pomalu hladil chlupatou hlavu,
která mu ležela na klíně a sledoval mraky honící se po obloze. Vypadalo to, že
v nejbližších dnech začne sněžit.
Zavřel oči a vyčistil si hlavu. Nechal si vlasy čechrat větrem a myšlenky se
ztratily někde v dáli.
„ To je klid. Slyšíš to ticho? Žádný dotěrný šeptání, žádný vlezlý otázky…
žádný holky! Čert aby se v nich vyznal. Nejdřív mě div nedonutí k tomu, abych
se s ní vyspal, pak to najednou skončí a pak mi ještě jednu vrazí, když se
kvůli ní poperu. To je na nic… No jo, ty s tímhle problémy nemáš, co?“ zeptal
se dřímajícího psa, který na něho upřel své jantarové oči. „ Víš, že ti občas
závidím? Žádný úkoly, žádný komandování, žádný problémy s holkama… žádnej
strach z toho, že kvůli tobě zabije Voldemort někoho dalšího. Žádný obavy z
toho, jak tohle všechno skončí…“ Harry dlouze vzdychl.
„ Jen klidnej život. Můžeš si jít, kam chceš. Lítat si všude kolem bez toho,
aniž by ti někdo dával rozkazy co máš a nemáš dělat. Taky bych se nejraději
někam rozběhnul a nechal tady všechny starosti, všechnu odpovědnost. Nejraději
bych odtud zmizel… někam… kde bych na každém kroku necítil oči v zádech.“
Zavřel oči a mírně se usmál při té představě svobody, kterou by měl…
„ Jenže to nejde. Teď už ne. Příliš lidí tady na mě spoléhá a já je tu nemůžu
nechat. Ne… už kvůli mně umřelo moc lidí. Teď už mi jen zbývá se s tím nějak
vypořádat…“ Odmlčel se. „ Jenže co mám teď dělat? Všichni jsou na mě naštvaný.
Hermiona, Ron, Dean, Ginny… ach jo… Ginny… tohle se nemělo stát.
Nesmím! Nesmím na sebe poutat další lidi. Už tak jich je kvůli mně v nebezpečí
víc než dost… Ale stejně… jsem blb, že jsem vůbec začínal… Hele, to je divný.
Ten můj dotěrnej hlásek ani nic nenamítá.“ – „ Tvůj dotěrnej hlásek totiž s
tebou souhlasí. Konečně děláš něco rozumného.“ – „ Aha, už jsem se lekl, že jsi
zmizel. – Jééé, ty jsi se snad o mě bál? – Strašně.“ Harry se pousmál nad
ironií svého druhého já a dál hladil chundelatou hlavu.
„ No, co ty? Blasíku. Ty se teď vrátíš za paničkou. Dostaneš od ní něco dobrýho
na zub a budeš spokojený. A nebudeš muset mít strach, že někdo odkrouhne tebe
nebo někoho, koho máš rád. Viď? Blasi? Čmuchale?“ zeptal se jen tak do vzduchu,
ale pes ač tak podobný Siriusově přeměně zůstal bez hnutí. Harry jen zavrtěl
hlavou a promnul si unavené oči. „ Ach jo, už vážně magořím… Siriusi, ani
nevíš, jak moc bych tě teď potřeboval…“
Místo na večeři si zašel do kuchyně a do společenské místnosti se odvážil až
pozdě v noci. Všude bylo prázdno, jen jedno křeslo bylo obsazené. Hermiona byla
ponořena do nějaké bichle a Harry doufal, že nebude vnímat okolí jako obvykle.
Neměl totiž zrovna náladu na přednášku o slušném chování.
Tiše se proplížil místností a když už položil nohu na první schod…
„ To se na mě pořád ještě zlobíš?“ ozvalo se za ním trochu nezaujatě. Ta otázka
ho zarazila.
„ Zlobit? Já? Proč?“
„ Za tu facku,“ osvětlila mu a vykoukla zpoza knihy. „ Promiň.“
„ Ne, já se nezlobím,“ zavrtěl hlavou a šel si k ní přisednout, zdálo se, že
přednáška se konat nebude.
„ Tak proč ses tady plížil jak zloděj?“
„ Myslel jsem, že ty budeš naštvaná. Ráno jsi vypadala dost výhrůžně.“
„ Měla jsem strašnej vztek. Naštval mě Ron a pak i ty, jak jsi se začal smát.
Vytočilo mě to.“
„ To vás obě. Nechápu, čím jsem si to zasloužil. Zvlášť od Ginny, Vždyť já jen
chtěl, aby se jí omluvil a ona na mě vypálí, že jsem stejnej jako ostatní. Co
po mě sakra chce?“ Teprve teď ze sebe dost to, co mu v hlavě vrtalo celý den.
Čekal, že Hermiona mu to vysvětlí. Že to je jen další klička dívčí logiky,
kterou on nemohl nikdy pochopit. Jenže ona mlčela. Pohrávala si s pramenem
vlasů a hleděla před sebe. Přemýšlela, co mu má říci.
„ Víš, Harry… Ginny… ona...“ soukala ze sebe, „ jí se nelíbilo, že jste se
prali… kvůli ní. Nelíbilo se jí, co o ní Dean řekl a taky to, že… že se s ním
pereš ty. Víš, ona… víš, já bych ti to ani neměla říkat, ale… ona,“ Z Hermiony
to lezlo jak z chlupatý deky a Harrymu po chvíli došlo, co chce říci.
„ Má ráda Deana,“ doplnil sám.
Zvedla k němu překvapené oči a poté mírně kývla.
„ A za mnou šla jen proto, aby ho naštvala.“
Další přikývnutí.
„ To ti řekla ona?“ zeptal se po chvíli. Sice mu něco říkalo, že tahle varianta
bude pro všechny lepší, ale stejně to docela bolelo.
I po třetí však dívka přikývla. „ Jo. Po tý ranní hádce mi brečela na rameni
asi dvě hodiny. Cítila se strašně… trapně za to, co udělala a…“
„ A asi si myslí, že mě to bylo nějak extra příjemný. Svede mě a potom mi ještě
jednu vrazí, když se jí snažím bránit. Prostě bezvadný…“ začal v něm vřít vztek
a přecházel přes místnost jak lev v kleci. „ Doufám, že bude alespoň natolik
laskavá a řekne mi to sama. Ale co… vždyť mě to vlastně vyhovuje, alespoň jsem
jí kopačky nemusel dávat já. A vůbec, může mi dát vůbec košem, když spolu ani
nechodíme? Ale vždyť to je vlastně jedno. Mě už totiž všechno začíná být
jedno!“
„ Harry, uklidni se, prosím tě!“ krotila ho kamarádka. „ Prosím! Sedni si…
prosím!“ Nakonec se přeci jen posadil. „ Harry, prosím, věř mi, že ona to
neudělala schválně…ne, to není ten správný výraz, to znělo, jakoby byla pod
nějakou kletbou… prostě… ona…“ hledala ta správná slova, „ ona… udělala to ze
vzteku. Prostě jen chtěla, aby mu dokázala, že… že udělal chybu, když jí
odkopnul… a jelikož si…tak nějak všimla, že o ní stojíš…“ soukala ze sebe.
„ Já?“ vyvalil oči.
„ Ne, já, normálně,“ protočila oči v sloup. „ Nic proti, Harry, ale to, jak na
ní občas zíráš se nedalo přehlídnout. Každej, kdo má oči, si toho musel
všimnout. Mě třeba to bylo jasný od chvíle, kdy jsi jí na Grimmauldově náměstí
snažil přesvědčit, že Blas jí nic neudělá. V tu chvíli to mezi vámi jiskřilo
jak u svářecího stroje.“
Harry zrudl až za ušima. „ Fakt?“
„ Jo. Myslela jsem, že se nějak dáte dohromady, protože v době, kdy jsme se s
Ronem vrátili z nemocnice, jste se pořád pošťuchovali… ale od tý doby mi
přišlo, že… že… že to nějak vychladlo. Čím to bylo?“
„ Možná tím, že jsem si uvědomil, že pokud k sobě někoho přivážu ve vztahu, tak
mu přidělám jenom bolest. Tak jako všem.“
„ Jak to myslíš?“
„ Jak asi. Jde po mě Voldemort a neskončí dřív, než mě dostane. Čím míň lidí mě
bude mít rádo, tím míň jich bude v ohrožení. Čím míň lidí budu milovat, tím míň
jich proti mně bude moci využít.“
„ Harry, já chápu, že máš strach… kvůli té věštbě… ale to přeci neznamená, že
od sebe budeš odrazovat lidi.“
„ Odrazovat? Pokud sis nevšimla, tak teď jsem to nebyl já, kdo tohle skončil.
Zřejmě hold Ginny nejsem dost dobrej. Leda na to, aby si nejspíš něco dokázala…
No jo, vlastně se ani nedivím, na co jiného jsem taky dobrej? Ale co, vybrala
si sama a vlastně to tak je lepší! Jdu spát,“ zakončil, aby se vyhnul dalšímu
vyzvídání.
Jaké překvapení ho čekalo, když se otočil ke schodištím a na jednom z nich se
krčila drobná postava v dlouhé noční košili. Dívka se zrzavými vlasy na něho
upírala hnědé oči, ve kterých se ve světle ohně leskly slzy.
Harry si byl jistý, že to všechno slyšela. S jediným pohledem na ní se mlčky
vydal do ložnice.
„ Promiň,“ zaslechl za sebou slabý hlásek. „ Já ti nechtěla ublížit.“
Zastavil se. Chvíli jen tak stál a přemýšlel, co má říci. Nakonec se však bez
jediného slova vyřítil po schodech nahoru.
Jakmile sebou hodil na postel, propadl se do říše neklidných snů.
Ráno mu vylézt z postele přišlo jako nadlidský úkol, ale nakonec to přeci nějak
zvládl. Vyškrábal se na nohy, oblékl se, popadl učebnice a hodlal se vydat na
snídani. Tedy spíše do kuchyně, protože na ten lidinec ve Velký síni neměl ani
v nejmenší chuť, protože jeho nálada se rovnala bodu mrazu. Bylo mu totiž
jasné, že o té jejich včerejší pěstní výměně názorů už ví celá škola. Těsně
předtím, než však vyšel z ložnice se před něho postavil Dean.
Chvíli si hleděli do očí. Thomas měl zvláštní výraz. Něco mezi vztekem, prosbou
a němou otázkou.
„ Můžeš být klidný. Nic s ní nemám a ani to nehodlám měnit. Máš volný pole
působnosti,“ řekl Harry chladně. „ Já se ti do vztahu už míchat nebudu!“ Chvíli
na sebe ještě hleděli, dokud Harry druhého chlapce neobešel a neopustil
místnost.
Měl v plánu proklouznout společenkou bez povšimnutí, ale nějak se mu to
nepodařilo.
„ Harry,“ chytla ho Hermiona za rameno. „ Počkej na nás, půjdeme společně,“
usmála se na něho.
„ Ne, dík Herm. Ale nemám na to náladu. Nemám náladu na nic,“ zabručel a rychle
zmizel.
Dobby už na něho čekal s pořádně velkým talířem se snídaní, ale on se v tom
stejně spíš nimral než jedl. Nakonec chtě nechtě musel opustit příjemné
prostředí kuchyně a vydat se na hodinu.
„ Hele, mladej, to na nás ani nepočkáš?“ ozval se za ním rozverný hlas jeho
zrzavého kamaráda. Harry ho chtěl sice zchladit, že na nic nemá náladu, ale
nedostal k tomu příležitost. „ Na snídani jsi nám sice dal košem, ale na hodinu
přeci chodíme spolu, tak to nebudeme měnit, že?“ otočil se na Hermionu a oba je
vzal kolem ramen.
„ Jo, Harry, přeci bys mě nenechal jít jen s tímhle negramotou,“ ušklíbla se.
„ Co? Kdo je u tebe negramota?“ ohradil se Ron s úsměvem.
„ Ten, kdo do domácího úkolu napíše, že Pelyněk je velmi účinná bilyna …“
ušklíbla se a popoběhla kousek dál, protože Ron se po ní ohnal.
„ Omluv mě, Harry,“ otočil se k němu kamarád a pak vyrazil pryč. „ Já ti dám
negramotu, počkej až tě chytnu!“
Harry se musel zasmát. To nešlo mít mrzutou náladu, když tihle dva prováděli
takovýhle blbosti. Bylo to zvláštní, ale chovali se, jakoby se včera nic
nestalo. Ještě zvláštnější však bylo, když se kolem něho prosmekla Ginny. Jen
se na něho podívala a s mírným úsměvem mu řekla ahoj. Nic víc, nic míň. Prostě…
nic.
„ Ano… nic. Tak to všichni berou. Včera se nic nestalo. A tak to musím brát i
já. A proč si tím vlastně kazit život?“
„ Sakra, počkejte na mě!“
„ Dnešní hodina Obrany proti černé magii se přesouvá do Velké síně. S sebou
pouze hůlky. J. Parkerová“ Hlásala vývěsná tabule na dveřích učebny.
Všude kolem se rozezněl vzrušený šepot.
„ Co myslíte, že po nás bude chtít ve Velký síni?“ nechápal Ron.
„ Co asi? Přeci souboje!“ vykřikla vzrušeně Hermiona. „ No není to bezvadný?!“
„ Je. Alespoň někdy ti budu moci legálně natrhnout zadek, že Pottere?“ ozval se
za nimi chladný hlas zmijozelského blonďáka.
„ Abych já tobě nenatrhnul něco jiného, Malfoy. A mimochodem… doufám, že jsi
nezapomněl na tu naši sázku,“ řekl mu Harry, ale dal si záležet na tom, aby to
slyšeli všichni kolem. „ Protože všichni tu jsou určitě náležitě zvědavý na
tvůj… nádhernej zadešek,“ dodal s mírně přihřátým hlasem a všichni kolem se
začali hihňat.
„ Tohle si vypiješ, Pottere,“ prskl Malfoy a odkráčel pryč.
Ve Velké síni už čekala jedna skupinka studentů a pozorovali jejich profesorku,
jak přechází po jediném dlouhém stole, který se v tuto chvíli v síni nacházel.
Chvíli krokovala sem, potom zase tam a nakonec prostě v půlce stolu skočila na
zadek.
Harry si myslel, že si ho pořádně nabije, ale zásluhou nějakého kouzla jí deska
opět vymrštila na nohy, jakoby nebyla ze dřeva, ale z gumy. Prostě trampolína…
„ Tak jen pojďte,“ vyzvala je, když zkusila ještě spadnout na zem. Ani to se jí
nepodařilo, zastavila se ve vzduchu. „ Takže, jste tu všichni?“ zeptala se a
přejela je pohledem. „ Výborně. Takže vás vítám na vaší první hodině soubojů.
Jak jste si jistě všimli, tak tu jste dvě skupiny. Jste všichni ze sedmého
ročníku, tak by to neměl být takový rozdíl a bude lepší, když vás bude více.
Takže, pravidla jsou vám snad jasná. Ale pro jistotu… zakázány jsou…nepovolené
kletby, černá magie, magie vyššího stupně…pokud někdo ovládá…dále ohňové a
mučící kletby…z počátku… a nakonec samozřejmě fyzické rány. Souboj končí, pokus
se někdo vzdá, ztratí hůlku nebo nebude schopen dále bojovat. Radím vám tu
první možnost. Je lepší se vzdát než skončit na týden na ošetřovně. Uznat chybu
není žádná slabost, zatím se pouze učíte. Takže když někdo vyvolá bílé jiskry,
tak druhý NEÚTOČÍ! Všem jasné?“
Celá síň souhlasně zamručela.
„ Dobře, tak začneme. Samozřejmě tu mám pomocníka, vám dobře známého profesora
Snapea.“
„ Ale néé,“ zasténali všichni tři i polovina dalších.
„ Nějaký problém, pane Pottere?“ otočil se na něho příchozí Snape chladně.
„ Ani v nejmenším, pane profesore,“ odvětil Harry s andělským úsměvem.
„ Dobrá tedy,“ začala opět žena, aby zažehnala případnou hádku. Snape vylezl za
ní na stůl. „ Na začátku vám s profesorem ukážeme jeden souboj. Odstupte prosím
za bílou čáru. “ Otočila se k profesorovi čelem a chvíli se opět jen bavili
pohledy. Nakonec se Jean ušklíbla a postavila se na své místo. Oba se uklonili
a připravili hůlky. „ Můžeme?“ Bývalý Smrtijed přikývl.
„ Expelliarmus!“ vyslala žena první kouzlo.
„ Protego,“ mávl Snape hůlkou jakoby jen odháněl hůlkou a nechal paprsek zmizet
ve štítu.
„ Petrifikos peritos!“ vykřikla opět jedno z kouzel, jejichž účinkem je
odmrštit soupeře.
„ Tohle kouzlo jsme se učili ve třeťáku,“ pomyslel si Harry trochu nevrle.
„ Sakra, co to dělaj?“ nechápal Ron. „ Tohle má být souboj?“
„ Ne, Rone, tohle je zahřívací kolo,“ odvětila Hermiona a dál zasněně sledovala
oba bojující. Velmi rychle zjistili, že měla pravdu.
„ Erek protia!“ vykřikla Jean, když se jí podařilo vykrýt jednu z ran a z hůlky
jí vylétlo oslepující světlo. Její soupeř jen máchl hůlkou a kolem něho se
začaly vlnit ohnivé paprsky, které ho obtočili jako ohnivá klec. Zářivé paprsky
se od něho odrazily a rozdělily se na několik proudů. Všechny se však v mžiku
stočili zpět na ženu, která je vyvolala. S trochu překvapeným výrazem pronesla
zaklínadlo na ochranný štít. Ten jí sice ochránil, ale i tak jí síla několika
nárazů srazila na zem.
„ Korpe…“
„ Silencio!“ Její hlas se náhle ztratil ve výkřiku druhého profesora. V tu
chvíli naprosto přišla o hlas. Teď, když neměla hlas, neměla podle všech nárok
na to, se ubránit.
Jak hluboce se mýlili.
„ Expelliarmus!“ zakřičel Snape, ale v momentě, kdy to dořekl, už se proti němu
řítil paprsek, který byl vyřknut z těch němých úst. Modravý paprsek popadl
Snapea a odhodil ho na stěnu za ním, od které se odrazil jen díky ochranným
kouzlům, které všude kolem použila Jean. Spadl na zem, kde s ním kouzlo ještě
dvakrát praštilo. Nebýt kouzel a být tam opravdu kamenná podlaha, tak má dost.
Jean měla zatím dost času na to, aby použila protikouzlo, aby se jí opět vrátil
hlas. Stanuli opět proti sobě.
„ Veritum morfea!“ zahřměl Severus a vyslal další kouzlo.
Protivnice mávla hůlkou. Ke obrovskému překvapení všech jí však paprsek zasáhl…
dokonce jí proletěl. Prošel skrz ní a pomalu se rozplynul ve vzduchu. Byl to
jeden z nejnáročnějších štítů, jaké vůbec existují.
I přesto, že jí kouzlo vůbec nezasáhl, spadla na kolena.
„ Terion teria!“ vykřikla.
„ Pretagoa exersite!“
„ Verbino exita!“
Poslední dvě kletby se ve vzduchu střetly, až se celá síň otřásla. Záblesk na
chvíli oslepil všechny, ale nezdálo se, že by to bojujícím vadilo. Přesto už
vypadali více než unaveně.
„ Sperak totis!“
„ Sperak kertadios!“ Vykřikli kletby součastně, ale vzápětí vyřkli ještě jedno
zaklínadlo. Právě ve chvíli, kdy už zářivé paprsky byly těsně u nich, že by je
nezastavil ani nejlepší štít.
Teď však všichni zůstali zírat, protože kletby se zastavily uprostřed letu a
vysely ve vzduchu. Oba soupeři si hleděli do očí a zhluboka oddechovali. Hůlky
drželi pevně ve vzduchu a Harrymu došlo, že ty kletby si zastavili navzájem a
nejspíše, kdyby pohnuli s hůlkou, tak se paprsky dají opět do pohybu.
V místnosti bylo hrobové ticho. Nikdo ani nedutal.
Jean i Snape mírně kývli. „ Minimalis finig,“ řekli společně a paprsky zmizeli.
Byl konec.
Síní se rozezněl potlesk. „ Páni,“ vydechla Hermiona.
Snape se vydal k soupeřce a pomohl jí na nohy, protože už od toho těžkého štítu
zůstala klečet. „ Dobrý?“ zaslechl ho Harry, jak se ptá.
„ Jo, jasný, V pohodě,“ kývla žena a stále lapala po dechu. Potlesk utichl. „
Tedy,“ začala profesorka. „ Teď jste měli možnost vidět jeden souboj. Nebojte
se, nic podobného od vás neočekávám, mnoho z těch kouzel se budete učit, až
pokud se tomu budete věnovat více. Teď vás poprosím, abyste se rozdělili do
dvou skupin. Jedna k profesoru Snapeovi a druhá ke mně. Vždy vybereme jednoho z
vás a podle vašich schopností vám vybereme soupeře z druhé skupiny. Až se tady
toho trochu naučíte, tak uspořádáme turnaj na vyřazování. Pokud tu ještě budu,“
dodala.
V tu chvíli Harrymu došlo, že Jean je vlastně těhotná. Docela se divil, že
Snape přistoupil na to, že s ní bude bojovat.
„ Takže začneme.“
„ Draco Malfoy,“ řekl Snape bez váhání.
Jean přejela svoji skupinku pohledem a všichni trochu couvli. Tedy… skoro
všichni.
„ Dobrá… Harry Potter.“
Oba soupeři se postavili proti sobě a s vražednými pohledy se pozdravili podle
pravidel.
„ A pánové, upozorňuji, že to je JEN souboj. Ne boj. Nejdříve se snažte soupeře
pouze odzbrojit. Začněte!“
V tom okamžiku Harry vykřikl poutací kletbu.
Malfoy však proti němu poslal zářící paprsek a Harry ani nestačil postřehnout,
co to bylo. Samozřejmě okamžitě vytvořil štít, ale k jeho překvapení jím kouzlo
prošlo, jakoby tam ani nebyl a kouzlo ho zasáhlo. V celém těle ucítil
nepříjemné svědění a tiky. Ruka s hůlkou se mu strašně klepala.
„ Des… desti marte,“ dostal ze sebe a jeho soupeř se svalil na zem, když se
srazila neviditelná ruka.
„ Říkala jsem odzbrojit!“ křikla Jean.
„ Expelliarmus tatos!“ zakřičel Harry, ale ve stejné chvíli vykřikl soupeř
poutací kouzlo. Ani jeden z nich neměl čas na štít. Harryho ruce a nohy ztuhly,
že se nemohl ani pohnout a Dracova hůlka mu spadla k nohám a odmrštila ho pryč.
„ Konec. Souboj skončil na hlavu,“ řekla Jean. „ Pan Malfoy ztratil hůlku,
zatímco pan Potter by nebyl schopen dalšího boje.“ Mávla hůlkou a oba se zvedli
a odešli z podia. „ Děkuji vám. A teď… než bude další dvojice. Kde udělali tito
dva chybu?“
Jean jim podrobně rozebrala, kde dělali chyby nebo jaké možnosti obrany měli.
Narazili při tom na jedno kouzlo, které je hned naučila. Rozestoupili se do
dvojic a až do konce hodiny trénovali.
„ Teda to byla hodina. Fakt super.“
„ To teda jo. Ten souboj na začátku… to byla bomba.“
„ To teda jo. Ale překvapilo mě, že jí šel potom Snape pomoci na nohy. V tu
chvíli mi přišlo, že snad o ní měl strach nebo co.“
„ Blbost.“
„ Ale ne, já si toho taky všimla. Ale stejně, bylo to super, těším se na
další…“
Těšili se všichni. Zpráva o téhle hodině se roznesla po škole rychlostí blesku
a nikdo nemluvil skoro o ničem jiném.
A tak běžel den za dnem. Harry byl stále víc a víc zaneprázdněný nitroobranou,
tréninky, učením, doučováním a vším možným, ale nějak mu to nevadilo. Neměl čas
na to, dělat blbosti a když byl utahaný, nemíval ani noční můry.
Společnost mu dělal většinou Blas, který se od něho nehnul na krok a občas jeho
dva kamarádi. Ti však začínali čím dál tím víc času trávit spolu a Harry si
taky zanedlouho všiml, že se tomu Hermiona ani nebrání. Naopak. V Ronově
přítomnosti se zdála nadmíru spokojená a uvolněná. Prostě se… zamilovala.
A Harry nebyl rozhodně jediný, kdo za to byl rád.
Další osoba, která také vypadala nad míru spokojeně byla jejich profesorka
obrany. Všichni si všimli toho, že září jako sluníčko a jak pronesla Hermiona…
jenom kvetla. Uvědomili si, že už je skoro v šestém měsíci a pokud se dobře
dívali, tak bylo pod volným hábitem už vidět rostoucí bříško. I když většina
lidí to spíš brali jako součást její tělnatější postavy než jako příznak něčeho
jiného. To však nemělo trvat dlouho.
Seděli u snídaně a probírali všechno možné. „ Koukněte se na ně. Už zase se
něčemu šklebí,“ nadhodila Levandule a ukázala směrem k učitelskému stolu. Jak
už mnohokrát seděli Snape s Jean vedle sebe a něco si šuškali.
„ Nechápu, jak se s ním může bavit.“
„ Já taky ne,“ přikývla Parvati. „ Nevím, jak vy, ale já si vedle něho nedokážu
představit žádnou ženskou.“
„ Hm,“ přikývli. „ A chlapa taky ne,“ pronesl někdo. Zvláštní jak jen díky
týhle jedný větě padla smíchem půlka stolu.
„ A to je Parkerová taková skvělá učitelka. Nechápu, jak se s ním může bavit.“
„ Souhlasím,“ přikývla Hermiona. „ Je skvělá a musíte uznat, že jí to
těhotenství sluší!“ usmála se.
„ TĚHOTENSTVÍ?!“ vykřikl celý Nehelvítský stůl, který byl v doslechu a celá síň
náhle ztichla, jakoby někdo vypnul zvuk.
„ Hermiono,“ procedil skrz zuby Harry s Ronem.
„ O ou, já asi něco plácla, co?“ usmála se nevinně.
„ Těhotná? Parkerová? To je jako ten důvod, proč může učit jen do pololetí?“
vysoukala ze sebe Parvati a Hermiona pomalu přikývla.
Harry jen zavrtěl hlavou a podíval se na Jean. Ta jen strnula v půlce pohybu.
Muselo jí být jasné, o kom se mluví. A taky mluvilo. Za půl hodiny to věděli
všichni a samozřejmě i to, kdo je „otec“. Protože toho, že je se Snapem v
dobrém, si všimli všichni. Samozřejmě se to neobešlo bez určitých narážek na
jeho osobu, které však velmi tvrdě trestal.
Vrchol drzosti si však dovolili neznámí sebevrazi (sedmý ročník havraspárské
koleje), kteří připravili svému milovanému profesorovi překvapení. Přesně týden
od té osudné snídaně, přišel Snapeovi balíček. Všichni zpozorněli.
Harry zavřel oči, vyčistil si hlavu (ta nitroobrana přeci jen nebyla k ničemu)
a pokusil se naladit na tu správnou vlnu. (tohle se taky naučil ovládat za
poslední týdny). Opět v hlavě slyšel Jeanin hlas.
„ Co ti to došlo?“
„ Nemám ponětí. Mě pošta nechodí.“ Snape roztrhl obal a otevřel krabici. Celá
Velká síň měla co dělat, aby se nezačali smát, když profesor lektvarů zevnitř
vytáhl… růžové dupačky.
„ Jé, to je krásný,“ rozplývala se nad oblečkem nastávající maminka po jeho
boku.
„ Tak tohle jim nedaruju,“ zavrčel Snape a chtěl vstát. Někteří studenti by v
tu chvíli radši zmizeli, protože podle jeho výrazu jim bylo jasné, že pokud se
mu dostanou do rukou ti, kteří to měli na svědomí, tak půjdou rovnou pod
kytičky.
„ Prosím tě, uklidni se,“ zarazila ho Jean a posadila zpátky na židli. „ Vždyť
o to jim přeci jde, aby ses naštval. Udělali to, aby tě vytočili, tak toho
nech. Vždyť to udělali ze srandy.“
„ Ale na můj účet,“ zavrčel.
„ Aby tě neubylo. Uklidni se. Co tam máš dál?“ vyzvídala a pohodila hlavou ke
krabici.
Postrčil bednu směrem k ní. „ Dělej si s tím, co chceš.“
„ Ne. Já se jen podívám. Poslali to tobě.“ Vytáhle druhé, tentokrát modré
dětské dupačky.
„ Mě to je k ničemu.“
„ A co když ne? Třeba se ti to na nějaký mrně bude ještě ho… promiň,“ zarazila
se náhle, když na ní vrhl mrazivý pohled. Opřel si hlavu a začal se hrabat ve
svých míchaných vajíčkách. Jean zatím vyndala dva dudlíky, botičky a nakonec
dětskou lahvičku. K překvapení všech do ní nalila černou kávu, kterou měla před
sebou, řádně protřepala a podala jí Snapeovi. „ Dáš si?“
Jenom mohli pozorovat, jak si profesor opřel hlavu o desku stolu a Harry měl
pocit, že se snaží zadržet smích. Tak jako tak, když opět tvář zvedl, měl jí
kamennou jako vždy.
„ Když nechceš,“ pokrčila rameny a sama z lahvičky upila trochu kávy.
„ Ta je normálně švihlá,“ ozvalo se odněkud z davu a všichni ostatní museli dát
za pravdy.
Napadl první sníh a po něm už následovala každodenní chumelenice. Okolo hradu
bylo několik čísel sněhu a na chodbách byla pořádná klendra. Přesto v hradě
panovala docela příjemná nálada.
Pomalu se už blížila půlnoc a jedině Nebelvírské trio ještě sedělo ve
společenské místnosti.
Harry si četl nějakou knihu, kterou mu půjčila Jean a ti dva se zatím věnovali
sami sobě. Harry si všiml, že Hermiona je občas dost odtažitá, ale jakmile byla
někde jenom s Ronem ( Harry jí nevadil), tak úplně roztála.
Právě teď seděla svému příteli na klíně a něco si tam špitali, občasně
přerušovaní dlouhými polibky. Harry se na ně občas podíval, ale poté se
většinou se zavrtěním hlavy vrátil zpět k četbě. Nebylo mu to ani nějak
nepříjemné, popravdě to moc nevnímal a i tak byl rád, že to mezi nimi klape.
Jenom jednou ze začátku je sledoval celou dobu, co se líbali, dokud se k němu
neobrátila Hermiona s nakrčeným čelem. „ Co je?“
„ Nic. Jen přemýšlím, jestli vám to mám měřit nebo ne,“ ušklíbl se a v další
chvíli schytal ránu polštářem do hlavy. „ Nech si toho!“
Trochu se nad tou vzpomínkou zasmál a vrátil se zpátky k četbě. Bylo to
zajímavé. Kniha pojednávala o všech známých štítech a jejich výhodách a
nevýhodách. „ Šikovná knížečka!“
„ Co…?“ vydechla dívka naštvaně.
Vzhlédl, právě když se ozvalo pohrdavé zasyčení a poté plesknutí dlaně o tvář.
Hermiona se zvedla a uraženou tváří vyběhla k dívčím ložnicím.
„ Hermiono!“ křikl za ní Ron.
„ Co se stalo?“ nechápal Harry.
„ Já nevím. Prostě jsem jí líbal a najednou takhle vyjela. Co jsem udělal špatně?
Vždyť jsem nedělal nic, co by neměla ráda. Ruce jsem měl jen na jejím pase. A…“
Chvíli hleděl za dívkou a poté se naprosto dezorientován podíval na kamaráda,
který jen s úšklebkem seděl v křesle stále mírně skloněný ke knize.
„ Co jsem udělal?“ rozhodil bezradně rukama.
„ Já nevím, třeba…“ Náhle to Harrymu došlo. Složil knihu a pohodlně se opřel. „
Rone? Na co si myslel, když jsi jí líbal?“ zeptal se s úšklebkem a jen
sledoval, jak zrzek zbledl.
„ Do prdele!“ zaklel a složil hlavu do dlaní. „ Já úplně zapomněl na tu její
schopnost. Sakra! Já jsem… Ale co se má ona co hrabat v mojí hlavě! To je přeci
jen…“ začal zvyšovat hlas, ale kamarád ho přerušil.
„ Na co jsi myslel?“ zeptal se ho klidně.
„ Nic… jen… jen…“ soukal ze sebe a podrbal se ve vlasech, „ jsem si
představoval, jaká je asi v posteli,“ odtušil Ron neochotně.
Harry bolestivě zasyčel. „ Ajaj… tak tohle ti nezávidím, kamaráde.“
„ Já za to nemůžu, vždyť… sakra, nemá se mi co hrabat v hlavě, vždyť tohle je
hrozný!“
„ To řekni jí a ne mě,“ pokrčil Harry rameny. Ron si sedl zpět do křesla a
nastalo ticho. „ Buď jí to zakaž nebo se nauč nitrozpyt,“ řekl Harry trochu
nezaujatě a opět otevřel knihu.
„ No jo, ale teď se za ní stejně nedostanu. Jdu spát.“ Ron zmizel a v místnosti
nastalo naprosté ticho. Harry se radši rozhodl to neřešit a radši se vrátil ke
čtení. Spát se mu rozhodně nechtělo.
Uběhlo asi půl hodinky, když se do ticha ozvaly drobné, sotva slyšitelné kroky.
Harry pomalu zvedl hlavu a zahleděl se směrem k dívčímu schodišti, odkud vykoukla
Hermionina hlava. Rozhlédla se po místnosti a teprve potom vcupitala dovnitř.
Harrymu bylo jasné, že nechce narazit na Rona. Harry jí sledoval celou cestu až
k místu, kde měla rozdělanou svoji úlohu na přeměňování.
„ Bez otázek!“ upozornila ho okamžitě, když se začal nadechovat. Radši jen
pokrčil rameny a rozhodl se jít spát. Popřál dívce dobrou noc a zalezl do
ložnice. „ Rone? Spíš?“
„ Skoro. Dokud jsi mě nevzbudil,“ ozvalo se nevrle z vedlejší postele.
„ Tak sorry. Já jen, že Hermiona je dole. A sama,“ dodal a zalezl do postele.
Nespal. Tiše vyčkával, co Ron udělá. Podle jeho předpokladu se zrzek po
několika minutách skoro neslyšně vyplížil z ložnice pryč.
„ Jak malý,“ pomyslel si Harry a otočil se na druhý bok.
„ Rone! Vstávat spáči, jde se na snídani! Tak vstáv… sakra… promiň, promiň!“
Harry roztáhl závěsy kolem kamarádovy postele, aby dovnitř vpustil alespoň
trochu světle a vytáhnul ho z postele. Jaké překvapení ho čekalo, když na něj z
pod peřiny vykoukla kromě zrzavé hlavy ještě jedna hnědá a střapatá. Radši
rychle zase zatáhl a stáhnul se do přiměřené vzdálenosti.
„ Sakra, co tam dělá Hermiona? – Co asi?“ Při tý představě Harrymu dost
zatrnulo.
Netrvalo ani pár vteřin, když se závěsy roztáhly a vylezla z nich rozcuchané
Hermiona. Na sobě měla jen bílou noční košili, jako včera večer.
„ Ahoj,“ špitla nesměle a zmizela za dveřmi.
Vzápětí vykoukl ven i Ron. Ušklíbl se na kamaráda, který ho sledoval se
zdviženým obočím a vylezl z postele.
„ Rone… mohl bys mi… ehm… vysvětlit, co jste spolu…ehm… prováděli?“ pohodil
hlavou směrem ke dveřím, kde dívka před chvilkou zmizela.
„ Usmiřovali se,“ ušklíbl se.
„ Vy jste spolu… to… no…ehm…“ snažil se Harry najít nějaký schůdný název.
„ Spali?“ dokončil ho Ron s naprostým klidem. „ Jo,“ přikývl klidně a vydal se
do koupelny.
Harryho oči povylezly z důlků. „ A to… není to nějaký jako dost na rychlo…
myslím jako když…. No, totiž… jako… je to vaše věc, ale…“
„ Harry,“ přerušil ho zrzek s úšklebkem a vzal ho za rameno, „ jdi do knihovny,
najdi si tam slovník a podívej se na původní význam slova spali.“ Nechal
Harryho hlavu zpracovat tyhle data a zaplul do koupelny.
Harrymu došlo, co mu tady právě řekl a musel se ušklíbnout. „ Já se z nich
zblázním.“ Ale co, podle toho, co právě viděl, mu bylo jasné, že se nenaplní
jeho předtuchy o tragickém konci jejich vztahu. Protože jak to vypadalo, tak si
ho oba užívali. V původním slova smyslu.
A také to obou prospělo. Ron kvůli Hermioně strávil víc času nad učebnicemi a v
knihovně a ona zase kvůli němu, tam toho času netrávila až zas tak tolik. Čas
od času našel Hermionu u nich v ložnici a už ho to ani nijak nepřekvapilo.
Nejdříve se Rona vždycky zvědavě vyptával, ale odpověď byla vždycky stejná a on
mu věřil. Velmi často se teď stávalo, že ti dva trávili čas někde spolu, ale to
neznamenalo, že by se Harry cítil jako páté kolo u vozu. To vůbec ne. Měl klid
a čas na studium a přemýšlení, ale jinak to bylo mezi nimi skoro jako dříve.
Jen jedna věc se změnila. Jejich hádky sice nepřestaly, ale většinou je
ukončovali polibkem nebo něčím podobným a oba poslední dobou úplně zářili.
Harry jim to přál. Alespoň měl o jednu starost míň…
Bohužel starostí není nikdy málo a když jedna zmizí, objeví se tři další. A
jedna z nich přišla ne dlouho potom. Nejenže se po dlouhé době začaly opět
objevovat útoky Smrtijedů, takže Brumbál musel odjet na několik dní na ústředí
a vše zařídit, ale ke všemu se Harrymu jednou večer opět nechtěně objevily v
hlavě ty hádavé hlasy Jean a Snapea. A tahle hádka byla věru podivná.
„ Ty ses snad zbláznila! Víš ty vůbec, kdo to je?“ křičel na ní Snape.
„ Představ si, že to vím!“ odsekla žena naštvaně.
„ A… a… a to ho tady klidně takhle necháš? Jean, sakra, ty ses… tobě snad
přeskočilo! Víš, co udělá Brumbál, až se dozví, že je tady?“
„ Nedozví se o něm!“
„ Nebuď blázen, moc bych se divil, kdyby o tom už dávno nevěděl.“
„ Říkám ti, že se o něm nedozví. To už zařídím. Nevěděl bys o něm ani ty,
kdybys nelezl do mýho soukromí!“ odsekla.
„ Mám na to tak trochu právo, nemyslíš? Rozhodně větší než ON!“
„ Aby ses nedivil,“ zavrčela tiše.
Snape se nadechoval k dalšímu argumentu, ale zarazil se a chvíli hledal řeč. „
Moment…moment… Jean, nechceš mi doufám říct, že on je… že je… že je…“
„ A co když je?!“
Kdyby je Harry mohl i vidět, všiml by si, jak muž zbledl. „ Děláš si legraci,
že jo?“
„ V tomhle ohledu nikdy.“
„ Jean… ty… to… to snad nemyslíš vážně? Proboha, čekáš dítě s uprchlým vrahem a
ke všemu se s… Vůbec nechápu, jak se ti povedlo, že není tam, kde by měl být,
ale na to se radši neptám, ale sakra, Jean… tohle přeci nejde!“
„ Proč? Proč by to nešlo?“
„ Proč? Jakmile se někde objeví Bystrozorové, tak ho sejmou nebo odvedou zpátky
do Azkabanu. A pokud se o něm dozví Voldemort, tak ho čeká ještě něco horšího.
A pokud se o něm dozví Řád, tak tě nejspíš zabijou, že jsi ho u sebe měla
schovanýho. Jak je tu vůbec dlouho?“
„ Od začátku.“
„ Od… Proboha, to jsem asi opravdu musel být úplně slepej.“ Chvíli bylo
naprosté ticho. „ Nejraději bych ho na místě zabil… Nenávidím ho! Je stejnej.
Stejnej hajzl… stejnej jako ostatní Smrtijedi!“
„ Není! On není vrah!“ ohradila se žena.
„ A my snad ano?“ křikl naštvaně.
Dlouhou dobu bylo naprosté ticho a jediná známka toho, že se spojení ještě
nepřerušilo, byly naštvané kroky, pochodující pokojem sem a tam. „ Co teď
hodláš dělat?“ zeptal se po chvíli Snape.
„ Nic. To, co doteď. Držet ho v tajnosti.“
„ Jean…“
„ Severusi, nikdy jsi moc nesouhlasil s tím, co dělám. Zvláště poslední dobou
ne. A myslím, že to byly mnohem horší věci než jen to, s kým budu a i když vím,
že ho nemůžeš vystát tak jako spoustu jiných, tak buď, prosím, tak laskavý a
nech rozhodnutí na mě. “
„ I kdybych nechtěl, tak je to stejně na nic. Vždycky si uděláš, co chceš.“
„ Je vidět, že mě znáš.“
„ Budeš toho litovat a já taky.“
„ Nemusíš za mnou stát, Severusi. Nikdy jsem to po tobě nechtěla a nechci ani
teď. Jsme teď každý na jedné straně barikády a pokud na to někdo přijde, jsme v
tom oba sami. Tak zněla dohoda. To jsi snad nezapomněl.“
„ Ne, to opravdu ne.“
„ Tak se toho drž. Já vím, co dělám. Budu dělat to, co musím. A ty taky.“
„ A proč to děláš?“
„ Proč asi.“
„ Miluješ ho?“
„ Hádej.“
„ A on tebe?“
„ Tak se ho na to zeptej sám!“
Hlasy se pomalu rozplynuly a Harry se pomalu vrátil zpátky do reality. „ Co to
bylo? O kom se to bavili? Jak každý na jedné straně barikády? Že by Snape přeci
jen zradil, ale vždyť mu Brumbál tak věří… ale moment. Co když on je na naší
straně? Co když Jean…
A co mělo znamenat to s tím dítětem… Jak uprchlý vrah? Jak zabijou? Jak… Copak
Jean čeká dítě se… Smrtijedem?“ Harry naprázdno polkl.