36. kapitola - Láska je sázka
„ Já nevím, Harry, mě se to prostě nějak nezdá,“ zavrtěla
Hermiona hlavou a zaklapla obrovskou bichli, kterou měla rozloženou na klíně.
„ Co?“ nechápal Harry a zvedl hlavu od domácího úkolu na formule. Seděli ve
společenské místnosti a každý byl ponořený do své práce. Pomalu se blížila
půlnoc.
„ No to… co jsi nám říkal dopoledne,“ vysoukala ze sebe a rozhlédla se po
místnosti, jestli je někdo náhodou neposlouchá. Neposlouchal. Popravdě řečeno
jediná osoba v doslechu byla Ginny, která se věnovala nějaké četbě a sem tam si
promnula spánky.
„ A co se ti na tom nezdá?“ zeptal se.
„ Já nevím… prostě… nějak se mi to nelíbí. Něco mi na tom nesedí, nevím co,“
pokrčila rameny.
„ Já bych o jedné věci věděl,“ ozval se Ron.
„ No?“ otočili se oba k zrzkovi.
„ Pokud to opravdu byli manželé a rozvedli se, tak je mi divný, že spolu tak
dobře vychází. Normálně se snad lidi po rozvodu nenávidí, ne?“
„ To nemusí být pravda, Rone,“ zavrtěla Hermiona hlavou. „ Nemusí se nenávidět.
Záleží jen na nich a taky kvůli čemu se rozvedou. Když prostě zjistí, že jim to
je neklape, tak se nemusí nenávidět. Třeba jedna moje tetička žila asi tři roky
s přítelem a skvěle jim to klapalo. Pak se vzali… museli, kvůli dítěti….
nastěhovali se k sobě, ale do půl roku se rozvedli, protože to spolu prostě
nevydrželi. Po roce se opět dali dohromady a za další čtyři roky se opět vzali
a za půl roku opět rozvedli. Nakonec spolu zůstali tak na hromádce, spíš jako
milenci, protože zjistili, že jakmile se vezmou, tak jim to neklape. Takže
záleží naprosto na nich, jestli se budou nenávidět nebo ne, v tom bych já
neviděla problém.“
„ To je fakt, nemusí se nenávidět. Ale já nevím, co ti na tom nesedí, vždyť to
do sebe všechno zapadá.“ Harry jim dopoledne ještě řekl, jak na to přišel, co
si pamatoval z těch jejich rozhovorů a všechno ostatní. Ale kvůli povinnostem
museli jejich další rozpravu nechat až na teď.
„ A nemyslíš, že může být nějaký jiný důvod, proč by se jmenovala stejně?“
„ Myslíš jako, že spolu nemají nic společnýho?“ zvedl Ron obočí. „ To by byla
trochu velká náhoda, ne?“
„ No já spíš myslela, jestli třeba nemůžou být nějak jinak příbuzný,“ pokrčila
rameny.
„ Jako třeba bratr a babička?“ Ron si vysloužil pár zoufalých pohledů.
„ No,“ začal o tom přemýšlet Harry, „ neříkám, že to je nemožný, ale nevím, jak
přesně to myslíš. Když to vezmeme popořadě. Takový ty věci jako bratr a babička
a otec a dcera můžeme vyloučit, protože spolu chodili do školy. Sourozence bych
taky vyloučil, protože Snape je z čistokrevný rodiny a Jean z poloviční, z
čehož vyplývá, že by to šlo asi dost těžko.“
„ A co když jsou sourozenci? Třeba dvojčata a Jean dali na výchovu do mudlovský
rodiny?“ navrhla Hermiona.
„ Moc se díváš na Hvězdný války,“ zchladil kamarád její nadšení.
„ Na co že se dívá?“ nechápal Ron. Harry nad tím jen mávnul rukou.
„ A ke všemu mám pocit, že věkový rozdíl mezi nimi je asi tak půl roku. A potom
nějaký takový ty bratránky a podobně to bych taky vyloučil, protože jak už jsem
řekl, Snape je z čistokrevný rodiny. Takže…“ místo dokončení věty jen pokrčil
rameny.
„ Asi máš pravdu,“ přikývla Hermiona. „ Ale tím pádem bych rozhodně řekla jednu
věc.“
„ Jakou?“ vyzvídali oba chlapci.
„ To dítě není jeho.“
Oba chlapci si vyměnili nechápavé pohledy. „ Jak není jeho? Myslíš jako, že mu
zahnula?“ dostal ze sebe Ron.
„ No, jelikož už nejsou manželé, tak pojmenování zahnout, bych rozhodně
nepoužila,“ otočila se na něj dívka. „ Ale ano, myslím, že to dítě rozhodně
není Snapea.“
„ Jak jsi na to přišla?“
„ Nevím, prostě se mi to nezdá. Podle toho, jak se k ní chová. Nechová se k ní
tak, jako by čekala jeho dítě. Ale to byste asi nepochopili,“ mávla rukou nad
jejich vykulenými výrazy.
„ Ale vždyť to zapadá. Čistokrevný kouzelník a každý ho zná a ke všemu se o ní
pořád stará na jeho vkus až moc. Jsou si dost blízký, tak co se ti na tom
nezdá?“ nechápal Harry.
„ To ano, stará se o ní. Má o ní strach, ale… nevím… prostě nevěřím tomu, že by
byl otec. A ke všemu, ten její popis na něj sice sedí, ale taky sedí na
dalších dvě stě čistokrevných kouzelníků v celý Anglii. Já nevím, může to být
Kingsley, Remus, Charlie, pan Weasley… těch možností je strašně moc,“ pokrčila
Hermiona rameny. „ Bez urážky, Rone,“ dodala směrem ke kamarádovi, kterému se
její poznámka o otci moc nezamlouvala.
„ Asi máš pravdu. Ale stejně… já myslím, že je jeho.“
„ Harry, já bych spíš řekla, že ty si přeješ, aby bylo jeho. Přeješ si, aby jsi
proti němu měl nějakou… jak bych to nazvala… zbraň. Nějaký místo, kde by byl
zranitelný, protože sis všiml, že on o to dítě stojí. Taky jsem si toho všimla,
ale rozhodně s tebou nesouhlasím. Já bych spíš řekla, že on Jean má rád a proto
to dítě chce. Třeba si ho chce vzít jen na starost, protože… třeba vlastní děti
mít nemůže,“ rozhodila dívka rukama.
„ Jako že je impotent?“ zachechtal se Ron. „ Chudáček malinkej vykastrovanej,“
dodal směrem k Harrymu, aby to dívka neslyšela.
„ Třeba,“ odsekla Hermiona. „ Třeba spolu děti mít nemohli, tak se rozvedli a
teď se o něj chce postarat. To se úplně klidně mohlo stát.“
„ Nebo už o nějaký dítě přišel,“ šeptl Harry pro sebe. Náhle si totiž vzpomněl
na tu fotku v Jeanině kabinetu. Ty dvě malý děti…
„ Co jsi říkal?“
„ Ale nic, Hermi. Nic…“ zavrtěl hlavou.
„ Ale, prosím tě, Hermiono, jen k němu nezačni být soucitná,“ protočil oči v
sloup Ron, který si Harryho poznámky vůbec nevšiml.
„ Tobě by to taky občas neuškodilo. Kdyby jsi se občas pokusil podívat na svět
očima někoho jiného,“ zchladila ho.
„ Pro mě za mě… ale nechtěj po mě, abych to zkoušel u Snapea. Do jeho těla bych
se nikdy rozhodně dostat nechtěl. Ty jeho umaštěný licousy… fuj tajbl… A jestli
je to dítě vážně jeho, tak toho chudáka malýho upřímně lituju,“ zavrtěl hlavou
Ron.
„ Rone, co kdyby jsi přestal mít ty svoje blbý poznámky. Třeba Snape není tak
špatný. Neznáš ho přeci,“ kárala ho Hermiona.
„ A ani o to nestojím. Těch předchozích šest let mi docela stačilo.“
„ Seš hrozně povrchní!“
„ Já?“
„ Jo ty! Je tu snad ještě někdo jiný?“
„ Já nejsem povrchní! To spíš on. On nenávidí lidi už jen kvůli tomu, z jaký
jsou koleje nebo jaký mají jméno, ne já!“
„ Ale v tuhle chvíli se chováš stejně. Taky ho odsuzuješ, i když ho znáš jen z
tý strany, kterou ukazuje ve škole.“
„ Když někdo tuhle stranu ukazuje šest let, tak bych řekl, že tu druhou stanu
má ještě horší nebo žádnou nemá!“ bránil se tvrdohlavě Ron. Harry jen zavrtěl
hlavou a vrátil se zpět ke knížce. „ Tohle zase bude na dlouho,“ ušklíbl se nad
jejich další výměnou názorů.
Když se podíval vedle, tak si všiml, že ho Ginny pozoruje.
„ Co je?“
„ Nic,“ odvětila a sklopila hlavu. „ Jen přemýšlím o tom, o čem jste se
bavili.“
„ Tys nás poslouchala?“ Přikývla. „ A co si o tom myslíš?“ zeptal se jí.
„ Nevím sice úplně o všem, o čem jste se bavili, ale asi budu souhlasit s
Hermionou.“
„ No jo, dívčí instinkt,“ protočil Harry oči v sloup. Ginny se jen ušklíbla. „
Tohle asi nikdy nepochopím.“
„ Ani se o to radši nesnaž,“ vítězně se na něho ušklíbla a Harry se radši
vrátil zpět k úkolu.
Náhle ucítil naléhavé šťouchání. Otočil se na zrzku a poté hned směrem, kam
ukazovala. V místě, kde se jeho kamarádi doteď hádali, bylo náhle podivné
ticho.
Zjistil, že Ron s Hermionou sedí vedle sebe jako předtím jen jejich obličeje
jsou jen kousíček od sebe. Hleděli si navzájem do očí a ani jeden z nich se
nepohnul ani o píď . Jejich tváře se pomalililinku přibližovaly k sobě.
„ Tohle vypadá nadějně.“ Harrymu bylo jasné, že ti dva nevnímají okolí, ale
stejně se neopovážil ani pohnout, aby tohle nějak nepřekazil. Nebo to možná
bylo i tím, že byl totálně ztuhlý překvapením. Sice by nikdy nečekal, že se
stane svědkem něčeho takového, ale i tak byl dost zvědavý. A i tak trochu rád
za Rona.
Už chyběl jen kousíček…
„ Já se na to vykašlu!“ Portrét Buclaté dámy se s ránou otevřel a s ještě větší
zase zavřel. Dovnitř vpadl Dean.
„ Ááá,“ zasténal Harry se zrzatou kamarádkou a probodli příchozího pohledem, že
jim překazil zábavu. Ron s Hermionou se vzpamatovali a rychle se od sebe
odtáhli.
„ Nebude ti vadit, když tě připravím o přítele, že ne?“ zavrčel chlapec k
zrzce.
„ Klid, já ho zabiju sama.“
„ Proč tam ten debil Filch musí vždycky šmejdit, kretén jeden…“ drmolil ještě
stále příchozí a bez jediného slova se vydal do klučičích ložnic.
„ No… ehm…já… jdu spát,“ vypravila ze sebe Hermiona, popadla knížku a spěšně
utekla do ložnice. Harry jen stačil zahlédnout její zrudlou tvář. Počkali,
dokud nezmizí na schodišti a poté se podívali na Rona. Ten vypadl jako by právě
spadl z višně. Oči měl trochu vytřeštěné a stejně jako dívka byl rudý až za
ušima.
Pod pronikavým pohledem svého kamaráda a sestry se zrzek ponořil trochu
hlouběji do gauče.
„ Co to…“ začal Harry, ale nedokončil.
„ Já už taky musím spát!“ vyhrkl zrzek a než se stačili nadát, byl pryč.
Nastalo ticho.
„ Co to, prosím tě, mělo znamenat? Ginny?“ zeptal se Harry po chvíli a otočil
se na dívku.
„ Je ti něco?“
Držela se za hlavu a masírovala si spánky. „ Nic, jen mě poslední dobou bolí
hlava. Nic víc.“
„ Hele, ale viděla jsi taky, že se chtěli… no…“
„ Políbit? Jo,“ přikývla a oba se podívali směrem, kde před chvílí oba zmizeli.
„ Fajn, já jen jestli nemagořím.“ Harry zavrtěl hlavou a posadil se do křesla.
„ Co je?“ zeptala se ho dívka posmutně a k jeho překvapení se mu posadila na
klín. „ Stalo se něco?“
„ Ne, nic,“ řekl klidně. „ Jen přemýšlím, jakým způsobem zabiju Deana.“
„ Hele, hele… Dean za to nemohl. Prostě přišel v blbou chvíli.“
„ No jo, to Dean vždycky.“
„ Co tím myslíš?“
„ Ale nic,“ mávl rukou.
„ Ne, počkej, co jsi tím myslel?“ Mlčel. „ Nežárlíš na něho pořád, že ne?“
zeptala se.
„ Proč bych měl? Kvůli tomu, že má krásnou, chytrou, hodnou holku, kterou si
podle mýho nezaslouží?“ nadhodil.
„ On opravdu někoho takovýho má?A já myslela, že jsem jeho jediná,“ odvětila
stejným tónem. „ A ty snad víš o někom, kdo by jsi jí zasloužil víc?“
„ O někom bych věděl,“ pokrčil rameny a ruce mu zabloudili k jejímu pasu.
„ Povídej,“ šeptla.
„ Je krásnej, inteligentní, milej, má dobrou postavu, všichni ho mají rádi, je
populární…“
„ Hm, tak toho taky neznám,“ šeptla k němu. Jejich oči se střetly a Harry měl
pocit, že se v nich co nevidět utopí.
„ Já jo, dokonce máme společnou postel.“
„ Ty spíš s klukem?“ nadhodila.
„ Možná. Ale vyřiď tý holce, že jestli někdy bude chtít přijít na návštěvu, tak
že ho klidně vyhodím na ulici. Kdykoliv. “
„ Ty bys byl opravdu tak ošklivý?“ šeptla.
„ Jenom někdy.“
Jejich tváře se začaly pomalu přibližovat. Hleděli si do očí a Harry mohl vidět
každou její řasu, každý záhyb její tváře. Viděl jak zavřela oči a napodobil ji.
Dělil je jen kousíček…
„ MÁ KLUKA!“
Kdoví proč na poslední chvíli svojí tvář stočil na stranu a zahleděl se jí přes
rameno, tak že se její rty dotkly pouze jeho tváře. Slyšel zklamaný vzdech. „
Měla by jsi už jít taky spát,“ hlesl a dál hleděl do plamenů vedle. Jenom
přikývla a pomalu se mu zvedla z klína. „ Dobrou noc,“ řekl jí ještě, ale
neodpověděla. Jakmile uslyšel zaklapnutí dveří, zaklonil zuboženě hlavu.
„ Sakra, co jsem to zas dělal? Tohle musí přestat. – Pro
příště to buď nezačínej nebo to dokonči. Ale tohle usekávání tě jednou zabije…“
Tak uběhl další týden. Ron s Hermionou si stále zpříjemňovali čas pravidelnými
hádkami, ale jinak šlo všechno jako hodinky.
Ve škole doháněl, jak se jen dalo a všechno ostatní dospával na hodinách. K
tomu byl ještě Ronem požádán, aby mu pomohl s výběrem do famfrpálového
družstva, protože za měsíc se měl hrát první zápas a oni ještě neměli ani tým,
z čehož byla McGonagallová patřičně nevrlá.
Harry rád pomohl. Zájemců bylo velmi mnoho a někteří byli velmi dobří, někteří
méně dobří a někteří příšerní… Pozoroval je spíše z povzdálí a snažil se vypozorovat
ty, kteří na to opravdu měli. Sledoval je, když hráli, protože jich byl
dostatek na to, aby složili bez problému dva týmy. Někteří z nich byli opravdu
kopyta, ale… popravdě… to byl Ron loni taky.
Pomalu vyřazovali další a další zájemce až jich zbylo pouze pět. Ernie Wilson
byl přijat se svou sestrou okamžitě, protože to byli naprosto sehraní odrážeči.
A na posty střelců byli jmenování dva chlapci ze čtvrtého a třetího ročníku a k
nim ještě jedna dívenka z druhého. Ta tam byla dosazena na Harryho popud,
protože si všiml, že při své drobnosti dokáže být neskonale rychlá. Ronovi ani
zbylým střelcům se to moc nelíbilo, ale nakonec Harry kapitána přemluvil.
Trénink byl každý druhý den a Harry Ronovi musel slíbit, že tam bude chodit s
ním. Po pár dnech si začal připadat trochu jako trenér. Když k tomu Harry
přičetl další hodiny nitroobrany a k tomu ještě Jeanino doučování kouzel, měl
toho vždycky plný kecky. Ty kouzla vlastně ani nebyla moc náročná, spíše to
bylo vysvětlení určitého problému a jak se reaguje na daná kouzla. Zbytek se
Harry musel naučit sám. Taky se ho Jean zeptala, jestli by nechtěl dál
pokračovat ve BA a Harry si uvědomil, že by to nemuselo být až zas tak špatné.
Jen sehnat lidi a čas…
Jednou po obzvláště těžké nitroobraně se dovlekl zpět do ložnice, kde sebou
švihl na postel a jeho tělo odmítalo jakoukoli další činnost.
„ Já toho Snapea zabiju! Jednoho krásného dne ho zabiju. Jo, udám ho
Voldemortovi a budu se pěkně dívat, jak ho mučí, škvaří a rozřezává zaživa…
Muhaha…. To bude legrace. – No uvidíme, kdo se bude u toho smát. – Ale mlč,
prosím tě, takový štěstí nikdy nebudu mít, aby se mi něco takovýho poštěstilo.
Ale to jak se mi dneska zase hrabal v hlavě, já myslel že ho…“
Jeho další myšlenkový proud byl přerušen prásknutím dveří následováno hlasitým
zavýsknutím a ranou dopadajícího těla na vedlejší postel.
„ Co to sakra bylo? To znělo jako Ron!“ Harry dost neochotně zvedl hlavu a
podíval se na vedlejší postel, kde ležel zrzek, hlavu měl zabořenou do polštáře
a pěstmi bouchal do peřiny pod sebou.
„ Rone?... Rone?... Rone!“ Zrzek konečně zvedl hlavu a zadíval se na kamaráda s
tváři roztaženou do úsměvu od ucha k uchu. „ Copak se stalo?“ zvedl Harry obočí
při pohledu na jeho výraz.
Ron se vymrštil do sedu a naklonil se k němu, aby mu co nejrychleji vyklopil
všechny ty novinky, jenže…
„ Ty fakt chodíš s Grangerovou?“ vpadl dovnitř Dean a Seamus s očima na vrh
hlavy.
Harry přejel pohledem od Rona k nim a zase na Rona. Ten se na příchozí
zamračil, ale poté usmál na kamaráda a horlivě přikývl. „ Jo!“
„ Tak to gratuluju, jak se ti to povedlo?“ usmál se na něho, i když jeho
vnitřní já tomu pořád nechtělo věřit.
„ Já nevím, ale prostě to tak je. Ježeši Harry, já jsem tak šťastnej!“ houkl a
udělal přes postel kotoul vzad. Harry se jen ušklíbl. Takhle šťastnýho ho snad
ještě neviděl, ale stále ho hryzal červíček pochybnosti, jak dlouho mu to
vydrží. V tuhle chvíli však nejvíce toužil po názoru „druhé strany“.
Najít Hermionu nebylo tak složité. Jako vždy seděla ve společenské místnosti
jako poslední osoba a dělala si domácí úkoly. Kvůli své nemoci byla přeci v tak
strašném skluzu!
„ Ahoj,“ pozdravil a sedl si na vedlejší křeslo.
Zvedla k němu oči a poté vrátila k práci. „ Ahoj,“ řekla s povzdechem. „ Ron ti
to asi řekl, co?“
„ Jo. Ale nezdá se, že bys sdílela jeho nadšení.“
„ Jediné, co asi budeme sdílet je špatná známka z lektvarů,“ utrousila a dál se
snažila najít v knize to, co hledala. Pár minut oba mlčeli a Harry jí jen
pozoroval, jak listuje knihou tam a zpět. Její soustředěnost však byla nulová.
Nakonec nešťastně zaklapla bichli a unaveně na ní položila hlavu. „ Jsem v
háji!“
„ Proč jsi to udělala?“ zeptal se Harry klidně.
„ To kdybych věděla,“ odtušila a opět nastalo ticho. „ Možná jsem to chtěla
zkusit a pokusit se zachránit naše přátelství.“
„ Mě se zdálo, že poslední dobou už to mezi vámi je jako dřív.“
„ Jo, to i docela jo. Ron se ke mně zase začal chovat jako ke kamarádce, ale…
nevím, prostě ani jeden z nás už se v přítomnosti toho druhého necítí nejlíp.“
„ A teď je Ron v sedmém nebi a ty…“
„ A já se snažím zachránit, co jen jde.“
„ Ale chodit s ním nechceš.“
„ Neříkám, že ne a neříkám, že jo. Harry, Ron se strašně prima kluk a poslední
dobou se ke mně chová přímo ukázkově, ale… mám strach, že jakmile mezi námi
bude něco víc, tak tohle všechno skončí. Jenže, když bych mu nedala šanci, tak…
poslední dobou je pořád smutnější a mě ubíjí to vědomí, že to je kvůli mně.“
„ Pořád nechápu, proč jsi to udělala.“
„ Doufám, že když zjistí, že se k sobě nehodíme, tak to skončí sám a všechno
bude jako dřív.“
„ Nebo se do tebe zamiluje ještě víc, protože jsi mu teď dala šanci a až se s
ním rozejdeš, tak se zblázní,“ řekl Harry klidně a pohlédl kamarádce do její
ustarané tváře.
Ztrápeně vzdychla a jemně si prohrábla vlasy spadané do obličeje. „ To je taky
možnost.“
Ginny měla i nadále trochu problémy s hlavou, což se dost projevilo na jejích
výkonech na hřišti. Sice jí říkali, ať si dojde na ošetřovnu a nebo se jde
vyspat, ale ona tvrdila, že lektvary jí nepomáhají a jakmile si jde lehnout,
tak stejně nespí, protože má noční můry.
Na další trénink přišla dost pobledlá, ale i tak si ani slovem nestěžovala.
Nasedla na koště a vznesla se s ostatními nahoru. Harry byl opět s nimi.
Pozoroval je a občas někomu trošku poradil, zvláště na Ginny se snažil
dohlížet, protože když se hrálo, tak kapitán nestíhal vnímat, kde se co děje.
„ Do prdele!“ zaklel náhle Harry, když si všiml, že na tribuně pod nimi sedí
několik „fanoušků“ alias Malfoy a spol. „ Rone! Rone!“ okamžitě se vydal ke
kapitánovy družstva. Když byl těsně u něho musel se vyhnout jednomu potlouku,
který na něj omylem vyslala Edit Wilsonová.
„ Sorry,“ usmála se omluvně.
Jen nad tím zavrtěl hlavou. „ Rone, měli bychom skončit!“
„ Proč? Vždyť… Aha. Malfoy. Kruci…“
Hrajte, hrajte klidně dál,
kdo by se vás přeci bál,
Vždyť je Weasley kapitán,
Weasleyová chytá míč,
nezvládnou tu zhola nic…
Rozeznělo se náhle tribunami, čímž Rona naprosto vydeptali. „ No počkej,
Malfoy, já ti…“
„ Rone, nenech se vyprovokovat. Sbal to a jdeme, nebudeme tu dělat problémy,“
zarazil ho Harry a druhý mu musel dát za pravdu. Oznámil družstvu, že se pro
dnešek končí a oni s remcáním odešli do šaten.
„ Ginny, jsi v pořádku?“ strachoval se Harry, když si všiml, že dívka je stále
na místě a jen si tiskne ruce těsně k uším. „ Gin!“
„ Ať toho nechají!“ křikla na něho s pláčem. Zmijozelští však prozpěvovali dál,
i když na hřišti už kromě nich nikdo nebyl.
„ Vykašli se na ně. Pojď,“ jemně jí vzal za rameno a společně slétli na zem.
Sesedl z koštěte a vydal se do šatny, ale náhlé utichnutí toho dotěrného zpěvu
ho donutilo otočit se.
„ Ginny!“
Dívka ležela bez hnutí na zemi a koštětem vedle sebe. Rychle k ní přiklekl.
Byla bílá jako stěna a neprojevovala žádné známky vědomí. „ Ginny, prober se!“
poplácal jí po tváři, ale beze změny. „ Ginny! No tak!“ Řádně s ní zatřásl, ale
beze změny.
Popadl jí do náruče, sedl na koště a co nejrychleji se vydal směrem k hradu.
Vlétl do vstupní síně a řítil se přímo na ošetřovnu. Dívku tiskl pevně k sobě a
prolétával chodbami jak nejrychleji mohl. Z prázdnin, kdy se tu s Ginny honili
na košťatech, měl docela cvik. Nevěděl, jestli za to neschytá nějaký trest, ale
teď na to nemyslel. Seskočil z koštěte a vřítil se na ošetřovnu.
„ Co se stalo?“ vyzvídala okamžitě ošetřovatelka.
„ Nevím, prostě najednou ležela bez pohybu na zemi.“
„ Položte jí tady! A běžte počkat na chodbu! A bez poznámek!“ přerušila ho,
když se chtěl ohradit. Harry vyšel ven, sedl na lavičku a čekal. Zanedlouho se
přiřítil Ron a Dean a její bratr chtěl vědět, co se stalo, ale madam Pomfreyová
ho stejně vyrazila ven. Asi po půl hodině je konečně pustila dovnitř.
„ Je v pořádku. Jen je naprosto vyčerpaná. Divím se, že nezkolabovala už dříve.
Nevíte, kvůli čemu by mohla být tak vystresovaná?“
Pokrčila rameny. „ Jen říkala, že nemůže spát, jinak nic.“
„ Nějaké problémy ve škole, s rodinou… přítelem?“ vyzvídala ošetřovatelka, ale
oba jen pokrčili rameny. „ Nevadí. Pár dní si tu poleží, odpočine si a bude
zase fit. Ale teď jí nechte spát.“
Opravdu. Uběhly dva dny a pustili ji z ošetřovny. A nejen, že byla naprosto
zdravá, ale ještě ke všemu zářila jako sluníčko. Jakmile se objevila na koleji,
skočila Harrymu kolem krku. Nechápal, co se děje.
„ Nic se neděje, jen jsem šťastná. To se nesmí?“ zeptala se s úsměvem od ucha k
uchu., vlepila mu slabý polibek a vyběhla k sobě do ložnice. Cestou ještě
udělala jednu hvězdu a pak jen slyšeli její smích.
„ A tohle má být nemocná osoba, jo?“ zvedl obočí Ron.
„ Buď rád, že je šťastná. I když by mě zajímalo, co se stalo.“
Druhý den se všichni pospolu vydali v klidu na snídani, ale ranní pohoda jim
nebyla přána.
„ Hleďme… Tragický hrdina, šílený kapitán, příšerná šmejdka a zoufalá
náhradnice…“ ušklíbl se Draco Malfoy a změřil si je pohrdavým pohledem.
„ Já tě varuju, Malfoyi! Nemám na ty tvoje blbý kecy náladu!“
„ Ale, ale... že by náš milý Pottříček ztrácel nervy?“
„ Já neztrácím nic. Nemám co ztratit!“ odvětil Harry klidně.
„ No jo vlastně… když už jsi přišel o rodiče, kmotříčka, post v famfrpálovém
mužstvu... Chudáčku, nechtěl bych se dívat, jak moje vlastní družstvo prohraje
zápas. Ale když i pětiletý děti hrají líp…“
„ Cos to řekl?“ utrhl se na něho Ron s Harrym společně.
„ Ale snad si nemyslíte, že vaše družstvo v čele s Weasleyem a touhle...
slabošskou vyžlí, že proti nám něco svedou.“
„ Dej si pozor na jazyk, Malfoyi!“
„ A ty si dej pozor, Weasleyová, aby jsi nespadla z koštěte. Co když se ti zase
udělá nevolno? Bůůů...“
Ginny se na něho chtěla vrhnout, ale Hemriona jí zastavila. „Vykašli se na něj,
Ginny. Nestojí ti za to,“ šeptla kamarádce.
„ A ona za to hlavně nestojí mě, šmejdko… Ale jinak díky, Pottere. Díky výběru
vašeho skvělého týmu ani nemusíme trénovat. Máme to vyhraný tak jako tak...“
„ Jsi si nějak jistý!“
„ A mám být proč. Vyhrajeme to levou zadní!“
Dracova tvář trochu znejistěla, ale Harrymu bylo jasné, že kdyby odmítl, tak se sám srazí a to mu jeho Malfoyovská hrdost nedovolí. „ Klidně!“ odtušil.
„ Tak o co? Řekni, co chceš, já se nebojím,“ oplatil mu Harry chladně.
„ Harry, neblbni...“ snažila se ho krotit zrzka.
„ Klid, já věřím svýmu týmu. Tak o co?“
„ Věřit jim klidně můžeš,“ ušklíbl se. „ Dobrá! Kdo prohraje, projde dvakrát Velkou síní. A bez jediného kousku oblečení! Za dne, Pottere!“
Harry naprázdno polk. V hlavě mu proběhlo asi půl milionu důvodů, proč by to měl odmítnout, ale stejně odpověděl pravý opak než mu radila jeho racionální část. „Platí!“
Draco se ušklíbl. „ Už se těším, Pottere,“ dodal povýšeně a odešel.
„ Harry, to jsi neměl,“ zavrtěla hlavou Hermiona. „ Modli se, abyste vyhráli.“
„ Spíš se modlím, abys Ginny chytla Zlatonku. Jinak mě máš na svědomí,“ popadl batoh a odkráčel pryč.
„ A když ne, tak uvidím tvůj krásnej zadek. Óóó, jaké dilema,“ odvětila zrzka pro sebe.
Zpráva o jejich malé sázce se roznesla po škole rychlostí australského lesného požáru. Kamkoli přišel, slyšel Harry šuškání a jednou dokonce zaslechl dvě dívky z Nebelvíru, jak se o tom baví.
„ Podívej, támhle je.“
„ Kruci, to je snad poprvé, co bych Nebelvíru přála, aby prohrál.“
„ Proč?“
„ Jen se na něj podívej. Dokážeš si představit, jakou ten musí mít prdelku?“
Harry při tom vyvalil oči a radši se co nejrychleji kvaltoval pryč. Teprve teď si uvědomil, do jaké šlamastiky se dostal. A vzhledem k tomu, že jim McGonagallová jednou nenápadně připomněla, že oblečení je na škole povinností a zvláštně se na něho podívala, byl si jistý, že se to doneslo i k profesorským uším.
Neměl na vybranou. Museli vyhrát! A to za každou cenu.
Jeden z možností, jak to zařídit, bylo vzít si na paškál nového chytače. Ginny nic nenamítala, ráda se s ním učila famfrpál (vždyť jí to o prázdninách i slíbil), ale to ještě netušila, co jí čeká.
Venku začalo být víc než sychravo. Slunečné dny pominuly a vystřídal je déšť a vítr. Všichni trénovali, jak jen to šlo a Harry k tomu tahal Ginny ven za každého počasí a pokud možno každý den. Občas k tomu použil i násilí a prostě jí tam dovlekl. Tady šlo o jeho krk (v tomto případě spíš zadek), ale jaksi si neuvědomil, že každý má jen jedny nervy. A Ginny jednou (asi po dvou týdnech trýznění) už povolily.
„ Zatraceně, můžeš mi říct, co tam děláš?“ utrhl se na ní, když se jí nepodařila úniková klička. „ Sakra, vždyť už jsem ti to vysvětloval snad milionkrát, jsi natvrdlá?!“
Dívka neodpověděla. Jen slétla na zem a bez jediného slova se vydala k šatnám.
„ Vrať se. Slyšíš? Okamžitě se vrať,“ křičel za Ginny, ale ta ho ignorovala. Přilepil se k násadě a slétl k ní. Zatarasil jí cestu. „ Kam jdeš? Nemůžeš si jen tak odejít,“ zuřil.
„ A ty se ke mně nemůžeš chovat jako k věci,“ vřískla mu do tváře až ztuhl. „ Chováš se ke mně jako ke kusu hadru. Pořád jenom - pojď… dělej… tohle… tamto… teď hned… takhle ne… takhle zase jo. Mučíš mě takhle každej den za každýho počasí, jen aby jsi dostal Malfoye a vůbec tě nezajímá, co chci já!“ Poslední slovo už vřískla s naprostým zoufalství. Potom schovala tvář do dlaní a rozbrečela se.
Vážně je takový blb, aby si něco uvědomil až potom, co někdo začne křičet nebo brečet? Asi ano.
„ Ginny,“ hlesl, když se vzpamatoval a chytil jí za rameno.
„ Nech mě bejt!“
„ Ale Gin, já to tak nemyslel…“
„ Nesahej na mě! Takhle jsi to přece chtěl. Vůbec ti nejde o mě, jde ti jen o to, aby jsi vyhrál tu pitomou sázku! A bylo ti úplně jedno, že mi třeba bylo špatně, zajímalo tě jen, abych skákala, jak ty pískáš! Nech mě!“ vztekala se. Odtrhla se od jeho ruky a kapek, které na ně začaly dopadat, si vůbec nevšímala. „ Malfoy ti je přednější než já! Myslela jsem, že to děláš proto, aby si mi pomohl, ale jak vidím, tak to děláš všechno jen kvůli Malfoyovi!“ křikla na něho. Nasedla na koště a vznesla se ze země. Harry jí však nenechal. Nebyla moc daleko, když jí opět chytnul. Vytrhla se mu, ale neodhadla sílu a s vyděšeným výrazem se skácena na zem. Dopadla na záda a vykřikla bolestí. Harry nevěděl, jestli to bylo tím pádem nebo velkou zmrzlou kroupou, kterou dostala v tu samou chvíli do obličeje.
Spustil se strašný liják. Kroupy velikosti holubích vajec se sypaly, jako by s nimi někdo roztrhl pytel. Harry seskočil z koštěte a zaklekl k dívce. V tu chvíli nevěděl, co dělat. Nebyl si jistý, jestli se nějak nezranila a zda si při tom pádu něco neudělala se zády. Ale teď neměl čas to řešit, protože kroupy padaly víc a víc a bubnovaly do jejich těl.
Přetáhl si hábit trochu přes hlavu a vytvořil tím jakousi stříšku, poté zalehl dívku svým tělem celou. Složil ruce na hlavě pod hábitem a všechny tvrdé nárazy mu bubnovaly do prokřehlých prstů. S každou další kroupou, která se mu zastavila o jeho tělo, si víc a víc přál, aby to už skončilo, nevěděl, jak dlouho to vydrží.
Dívka pod ním se chvěla a brečela.
Po chvíli přeháňka zmizela stejně rychle, jako se objevila. Konečně mohl zvednout hlavu. Všude kolem byly kupy zmrzlých krup a z nebe už padaly jen slabé kapky.
„ Ginny?“ zeptal se tiše a konečně se posadil, čímž jí uvolnil pohyb. Zrzka se chvěla a po tváři jí tekly slzy. Okolo oka se jí vybarvoval monokl. „Budeš mít krásnýho moncla,“ ušklíbl se a lehce jí přejel po tváři. Potom zvážněl. „ V pohodě?“
Přikývla.
„ Co ten pád, neublížila sis?“
Zavrtěla hlavou.
„ Fakt ne? Nebolí tě něco? Ruce, nohy v pořádku? Co záda? Zahejbej nohama.“
„ Je mi fajn,“ hlesla.
„ Udělej to,“ přikázal jí. Na špičkách bot se dal rozeznat slabý pohyb. „ No vidíš, že to jde.“
„ Už zase jsi rozkazoval,“ řekla tiše.
Nevěděl, co na tohle říci. Jenom na ni zůstal hledět. K jeho překvapení ten vztek z její tváře vyprchal. Už zůstaly jen ty čokoládově hnědé duhovky. Byla blízko. Tak blízko.
„ Proč jsi to udělal?“ hlesla. „ Proč jsi mě zalehnul? Musíš být strašně pomlácenej.“ Jemně vzala do dlaně jeho ruku. Klouby prstů měl omlácené a mírně odřené.
„ Protože tu musíš být kvůli mně,“ odpověděl. Ani nevěděl jak, ale náhle byly jejich tváře jen kousíček od sebe. Už zase mohl vidět každý rys její tváře…
„ Nedělej to. Má kluka, je to Ginny. – Drž hubu a neotravuj!“
„ A taky proto, že tu nechci být kvůli Malfoyovi, ale kvůli tobě,“ šeptl a konečně, po tak dlouhém čekání, spojil svoje rty s jejími. Nejdřív to byl jen lehký dotek, ale když se nebránila, prohloubil polibek víc. Dívka byla nejdříve vyjevená, ale poté si ho přitáhla blíž, obtočila ruce kolem jeho krku a jeho polibky horlivě vracela. Bylo jim jedno, že na ně prší, bylo jim jedno, že leží na mokré zemi uprostřed hřiště, kde je mohl kdokoliv vidět, bylo jim jedno, že je obklopuje nějaký svět mimo ně…
„ Zatraceně, tohle bychom neměli,“ hlesl, když na chvilinku odtáhl.
„ Neplácej nesmysly!“ odvětila a opět ho políbila. Dlouhou dobu jen seděli uprostřed hřiště a ochutnávali nasládlou chuť toho druhého. A taky by to pokračovala mnohem déle, kdyby se v Harrym opět neozvalo svědomí.
„ Gi… Ginny, počkej, tohle nejde.“ Odtrhnout se od ní bylo velmi těžké, ale nakonec to šlo.
„ Proč by to nešlo?“ Chtěla pokračovat dál, ale Harry jí zarazil a jemně jí sundal ruce ze svého krku.
„ Ty máš někoho jiného a já nikomu nehodlám přebírat holku.“
„ Vykašli se na to. Klidně se s Deanem rozejdu, jestli…“
„ Ne!“ zarazil jí. „ To přeci nemůžeš. Dean je do tebe blázen a já nechci, aby ses s ním rozcházela. Ne, kvůli mně!“
Chvíli na něho mlčky hleděla. „ Ty mě nemáš rád?“
Vzal její hlavu do dlaní a zvedl si jí k sobě. „ Mám, Ginny, mám. Jsi strašně pěkná a milá holka, ale pochop, že já nestojím o to, abych někomu rozvracel známost. Dean tě miluje a tohle si nezaslouží. Ani ode mě ani od tebe.“ Sklopila oči a mlčela. „ Zapomeneme na to, ano?“
„ Chci vidět, jak na tohle chceš zapomenout. V tuhle chvíli bys jí totiž nejraději povalil zpátky na tu trávu a pokračoval tam, kde jste skončili. – Ale to nesmím! – Jak myslíš. Já si sice myslím, že můžeš, ale jak chceš. – Nejsem svině! – Fakt? Že jsem si ještě nevšiml. No nic…“
Hleděli si do očí a Harry se modlil, aby souhlasila, protože kdyby ho znovu políbila, tak by se asi už neovládl. Naštěstí přikývla.
A tak běžel den za dnem. Harry lítal z tréninku na trénink, z hodiny na doučování, z doučování na Nitroobranu. Po večerech dělal domácí úkoly a v noci se tajně doučoval kouzla. Ginny sice i nadále učil chytačství, ale snažil se si od ní udržet alespoň nějaký odstup. Naštěstí se ani ona nesnažila o opak. Stále častěji jí vídal s Deanem a oba vypadali více než spokojeně, což jim přál.
Čí vztah nevypadal zrovna růžově, byl Ron a Hermiona. Přesněji řečeno byl více než kostrbatý. Ron se musel hodně naučit a Harry měl mnohokrát pocit, že těmhle dvou to nemůže dlouho vydržet. Hermiona byla v tomhle ohledu zvláštní. Pro ní neznamenal vztah dlouhé pětiminutové líbání, veřejné držení za ruce nebo sladké bezduché řečičky, jako spíš blízký, skoro spíš přátelský vztah s někým, o koho by se mohla opřít a občasnou známkou něčeho většího. Pro Rona to bylo těžké, ale pro ní ochoten udělat cokoli.
Harry ho hodně krát viděl, jak jen tak bezduše leží na posteli a tlumeně si nadává za to, že zase něco zpackal. Mnohokrát se už skoro vsázel sám se sebou, že se s ním Hermiona rozejde, ale ta se držela. Vlastně se Harry ani moc nedivil, protože Ron, i přes všechny ty občasné kiksy, jí zahrnoval neskutečnou pozorností a galantností, kterou by od něho čekal asi jen málokdo, Harryho nevyjímaje. Hermiona se proti tomu nebránila a Harry si mnohokrát všiml, že jeho kamarád dokáže na její tváři vyčarovat podivně spokojený výraz, jaký měla poslední dobou jen velmi málokdy.
I přesto, že jim to spolu zatím jakž takž klapalo, si Harry nebyl jistý, jak dlouho ještě…
Nastal poslední listopadový víkend a s ním i famfrpálový zápas Nebelvír versus Zmijozel. A i přesto, že všechny tyto zápasy měly velikou oblibu, dnes byly na hřišti snad opravdu celé Bradavice do posledního studenta. Zvěst o sázce se rozšířila opravdu všude.
Možná právě proto byl Harry naprosto rozklepaný a nervóznější než při svém vlastním prvním zápase. Tentokrát šlo totiž o hodně a on s tím nic nesvedl. Mohl jen přihlížet. Naučil Ginny sice všechno, co sám uměl, ale stejně… když prohrajou, tak bude muset… ááá…. Já nechci!
Obě družstva nastoupila na hřiště. Harrymu spadlo srdce do kalhot, když si všiml, jaký je rozdíl mezi jejich a soupeřovým týmem. Zmijozelští byly hromotluci většinou ze sedmého ročníku a jejich tým… Harry naprázdno polkl. „ Do prdele, proč jsem to udělal? Proč jsem se vsázel? A zrovna s Malfoyem?“
Zápas byl odpískán a všech čtrnáct košťat se vzneslo do vzduchu. Harry upřel svůj zrak směrem k nim a palce pevně sevřel v dlaních. „ Bože, ať vyhrajou!“
Jeho přání však nebylo vyslyšeno, protože po dvaceti minutách vedli Zmijozelští 80:30. Nebylo to ani tím, že by neměli dobré hráče, ale nebyli vůbec sehraní. Začali s trénováním pozdě. Příliš pozdě.
Po dalších deseti minutách se Harry jen opřel o zábradlí se zavřenýma očima a vnímal pouze jásot soupeřovy tribuny.
„ A dalších deset bodů pro Zmijozel. Stav je 200:40 a Camrál má v držení Zmijozel. Perks přihrává Greenovi a ten… ale co se to děje? Že by Ginny Weasleyová zahlédla Zlatonku?“
Harry v tu chvíli zpozorněl. Přelétl hřiště a opravdu si všiml Ginny, která se řítila směrem k jedné z brankových tyčí. Z druhé strany se k ní řítil Malfoy, ale dívka měla jasný náskok. Harryho srdce poskočilo, ale v další chvíli spadlo někam hodně, hodně hluboko, když se podíval na výsledkovou tabuli. „ 40+150=190. Zmijozel má 200. Ginny, né!!!“ poslední větu vykřikl z plných plic, ale už mohl jen přihlížet, jak natáhla ruku po zlatém míčku.
V tu chvíli by se v Harrym krve nedořezal. Sklopil hlavu a pokoušel si uvědomit, v jaké šlamastice se ocitl.
„ A zlatonka je chycena, takže Zmijo… ale moment… co to má znamenat? Nebelvírská chytačka Zlatonku nechytila… to snad není možné… ona jí odehnala! Ano, opravdu to tak je! Nejspíše si byla vědoma stavu jejího mužstva… velmi dobrý tah! Není to proti pravidlům, Zlatonka zmizela a hraje se dál… ano a Nebelvírští využívají momentu překvapení a střílejí další gól. 200:50 stále pro Zmijozel…“
Harry nebyl schopný racionálního myšlení. On snad slyšel špatně! Ona to nechytla. A schválně! „ Ginny, ty jsi naprostý zlatíčko!!!“ křikl z plných plic, když se prořítila nad jejich tribunou.
Konečně měl dostatek sil, aby sledoval hru. Se zatrnutím sledoval další střelu Zmijozelských a také Ronovu bravurní brankářskou práci. Chycený míč hodil jednomu ze střelců, ale ten byl právě zaměstnaný vyhýbáním se potloukům a míč upustil, čehož okamžitě využili soupeři.
„ Sakra,“ zaklel Harry, ale v další chvíli mu oči vyletěly na vrch hlavy. Tim, ta mrňavá druhačka, kterou pomohl dosadit do týmu, se vyřítila proti zmijozelským střelcům rychlostí letící kulky. Harry si až říkal, že tohle nemůže skončit jinak než srážkou. Jaké bylo jeho překvapení, když se kolem soupeřů prosmekla jako myš a jediná známka toho, že tam byla, byly prázdné ruce a vyjevené tváře zmijozelských. Prosmekla se kolem všech protihráčů a brankáře, který se proti ní vyřítil, zblbla dokonalou kličkou a průletem mezi jeho napřaženýma rukama. Ten už mohl poté jen sledovat, jak se zastavila těsně u jedné tyče a naprosto provokativně pomalu prohodila míč obručí. Tohle nebyla hra, ale dokonalé divadlo.
Tribuny jásaly, ale v další chvíli všichni sykli, když jí strefil přímo do hlavy jeden potlouk. Praštila se ještě o nejbližší brankovou obruč a poté spadla na tvrdou zem. Vypadalo to opravdu ošklivě. Okamžitě se k ní vrhla ošetřovatelka a profesoři, ale dříve než se stačili vzpamatovat z tohohle šoku, ozval se hvizd ukončující zápas. Všichni se rozhlédli a teprve poté zahlédli tři chlapce, kteří mezi sebou někoho svírali a jediné co bylo vidět, byla zrzavá hlava a pěst svírající třepetající se míček.
Harry sjel pohledem na tabuli a… „ 60+150= 210. Zmijozel má 200. My jsme VYHRÁLI!!!!!!“
„ JOO!!!“ To bylo jediné, co ze sebe dostal. Okamžitě se vyřítil po schodech dolů a rovnou na hřiště. Nemohl tomu uvěřit. Vyhráli, on vyhrál! Vyhrál nad Malfoyem a i když na tom měl minimální zásluhu, srdce mu plesalo štěstím, že to skončilo takhle. Jediné, po čem toužil, bylo umačkat Ginny v náručí.
Všichni hráči slétli na zem a zrzavá dívka se okamžitě vyřítila proti němu. Skočila mu kolem krku a on s ní štěstím zatočil.
„ Já to dokázala, dokázala, Harry!“
„ Děkuju, děkuju, děkuju!“ šeptla jí a pořád jí k sobě tisknul. Najednou z něho spadlo napětí těch posledních dnů a on se mohl konečně volně nadechnout. Políbil jí a dívka v jeho náručí se začala smát a on mohl s ní…
„ Deane?“ zarazila se náhle a její veselí zmizelo. Harry jí položil a podíval se směrem, kudy ona. Vedle nich stál Dean a dost nevěřícně na ně zíral. „ Deane, to není, jak myslíš…“ snažila se mu to vysvětlit, ale on nechtěl poslouchat. Probodl Harryho vražedným pohledem.
„ To vidím!“ odsekl, otočil se a odkráčel pryč.
„ Deane! Deane!“ křičela a rozběhla se za ním, ale on jí neposlouchal. Harry mohl jen sledovat, jak se jí ho podařilo zastavit až na půlce cesty k hradu. Viděl, jak se spolu baví (přesněji, jak on na ní křičí), potom jak se napřáhl, jako by jí chtěl uhodit, ale nakonec to neudělal. Něco jí řekl a odešel. Dívka zůstala klečet na zemi a Harry jasně viděl, jak se jí záda zvedají vzlyky. Vydal se za ní, ale jakmile ho zahlédla, utekla pryč. Harry nechápal, proč. Byl sice šťastný, že vyhráli, ale tohle výhra nebyla…
Oslavy trvaly dlouho do večera. Ginny i Tim (kterou k večeru propustili z ošetřovny) stáli samozřejmě v centru toho všeho, ale ani jedna nevypadala nějak extra šťastná. Harry si to taky nějak moc neužíval, pouze si s gustem počkal na Malfoye a když se s ním konečně střetl, sykl jedinou větu. „ Už se těším, Malfoyi!“
Potom se zahrabal někam k jezeru, kde v klidu strávil zbytek dne za přítomnosti pouze Blase a svých myšlenek. Do hradu se vracel až hodně pozdě, když už bylo dávno po večerce a všichni už měli pomalu spát. Proplížil se hradem a potichu vklouzl do ložnice. Toho večera ho však čekalo ještě jedno překvapení. Proplížil se ztichlým pokojem k sobě do postele a roztáhl závěsy. Jaký šok ho čekal, když na něho z příšeří postele koukala dvě hnědá kukadla.
„ Ginny, vyděsila jsi mě!“
„ Promiň,“ hlesla omluvně.
„ Co potřebuješ?“ zeptal se zvědavě a sedl si vedle ní. Měla nohy přitisknuté pevně k tělu a mírně se pohupovala dopředu a dozadu.
„ Ani nic, já jen…“ sklopila hlavu.
„ Co? Stalo se něco?“ zeptal se lehce jí prohrábl vlasy. Zavrtěla hlavou.
„ Jen… Vzpomínáš, co jsi mi řekl ve společenský místnosti asi před měsícem?“
„ Nevím, co máš na mysli. Ale když mi to připomeneš.“ K jeho velkému překvapení se však místo odpovědi k němu naklonila a políbila ho. Po počátečním šoku jí začal polibky oplácet a to s velkou chutí. Nemohl se však zbavit pocitu, že tu něco nehraje.
Přitáhla se k němu blíž a posadila se mu rozkročmo na klín, aniž by přerušila polibek. Objala ho kolem krku a její drobné prstíky si začaly razit cestu pod jeho košili.
„ Gi…Ginny… počkej…co to děláš?“ trochu jí od sebe odtáhl.
„ Hádej,“ vydechla a pokračovala dál tam, kde přestala.
„ Počkej, tohle přeci nejde.“ I napodruhé se mu jí podařilo od sebe odtrhnout, i když jeho mužská část svědomí byla důrazně proti.
„ A proč by to nešlo?“ zeptala se. Harryho udivilo, kolik nevinnosti a zároveň podivné žádostivosti se dokázalo zračit v té jedné větě. Chvíli jí jen pozoroval a zkoušel si představit, jak tohle asi skončí. Jeho mozek však nebyl schopný racionální činnosti.
Mírně se popošoupla na jeho klíně a přitiskla se, jak to jen nejtěsněji šlo. Jeho tělo dalo na tento počin okamžitou odpověď, aniž by o to nějak stál. Chlapec mírně zrudl a sklopil hlavu, zatímco Ginny se jen slabě ušklíbla. „ Tak proč by to nešlo?“ zopakovala a mírným tlakem ho donutila k tomu, aby se položili na postel. Opět splynuli ve vášnivém polibku a jejich jazyky se střetly ve vyrovnaném souboji.
Tohle bral jako výzvu a byl by blázen, kdyby jí nepřijal. Jednou rukou zatáhl všude kolem závěsy a jednoduchým kouzlem jim zajistil soukromí. Hůlku chtěl položit na stolek, ale nakonec skončila někde na zemi stejně jako jeho košile. Dál už bylo jen vášnivé objetí…
„ Do háje, co to tady dělám? – Hádej, můžeš třikrát? – Mě je jasný, co tu dělám, jen tomu pořád nějak nemůžu uvěřit. – Tak tomu radši věř a neruš! – Nezdá se ti, že na to jde trochu moc zhurta? – Jo možná, ale je to setsakramentsky příjemný. – Hele, neblbni, stopni to! Slyšíš! Zastav to, než bude pozdě! – A proč bych měl? Mě se to líbí. – To je mi jasný, že se ti to líbí, ale musíš to skončit, budeš z toho mít průser, rozumíš?! – Ne… - Sakra, vždyť je to Ginny! Ronova sestra! Ta malá nevinná holčička! – Ta nevinná holčička, který ti právě zajela rukama do kalhot a masíruje ti pevný pozadí… ááá… to je příjemný…“
Zatímco se Harryho mysl zabírala vlastním soubojem, jeho tělo si šlo vlastní cestou. Ruce pomalu rozepínaly knoflíčky na dívčí košili a rty jemně prozkoumávali dívčinu šíji. Kůže byla jemná a na dotek příjemně teplá. Její prsty zkoumali jeho záda a zanechávaly za sebou příjemné mrazení. Hodlal jí oplatit všechno stejnou měrou a tak nechal prsty pomalu klouzat po jejím těle až k sukni, kde se jal hledat zapínání, aniž by přerušil vášnivé spojení jejich rtů a jazyků…
„ Ty blbečku jeden ignorantskej!“ křičelo jeho vnitřní já. „ Vzbuď se sakra! Vždyť vůbec nevíš, co děláš! – Já bych řekl, že vím, co dělám. A moc dobře…“ Sukně skončila v mžiku na zemi a chlapcovo koleno mělo volnou cestu do jejího klína, kde se mírně přitisklo. Odpovědí mu byla vzrušené zasténání.
„ Zatraceně, přestaň na chvíli dělat blbosti a poslouchej mě! – Vždyť já tě poslouchám. Vždycky. – Ne, neposloucháš. Věnuješ se tady… tomu… zábavě. – Já vždy dokážu poslouchat i se věnovat zábavě, v tom je právě ta genialita, víš? A teď neruš! – Jo, to vidím, ty genialito. Svádíš tady Deanovu holku. – Bývalou holku. – Ale vždyť spolu chodili ještě dneska, nech toho, já tě varuju. Skonči to! – A když se mi nechce? Zrovna se mi to začalo líbit. - Víš vlastně, kdo ta tvoje zábava je? Vždyť to je Ginny! Sakra, ani s ní nechodíš a už s ní jsi v posteli, to je trochu blbý, ne?! – A proč, když se nebrání? – Nebrání, ale ty máš být tady ten rozumný! Vždyť jí je jen patnáct a ke všemu to je Ronova sestra! Stopni to, dokud to jde! – ………… – Posloucháš mě?! – ……….. – Harry! Zatraceně, posloucháš mě?! Stopni to! – ….????????....... – Harry!!! – ERROR… ERROR… ERROR – Sakra a je to v prd…“
Jeho tělo přerušilo spojení s myslí a racionální myšlení mělo smůlu.
Dívka ho od sebe trochu odstrčila a jediným pohybem nechala podprsenku sklouznout z jejího těla přímo na zem. Harry jen zalapal po dechu, když se zpod látky vyklubaly dvě pevná ňadra s mírně nahnědlými vztyčenými vrcholky. Pomalu vztáhl ruku a jemně se dotkl jednoho z nich. Následovala druhá dlaň a po ní i rty. Přitiskl rty k jednomu vrcholku a začal ho jemně masírovat. Jen zaklonila hlavu a slabě zasténala. Jemně položil dívku do peřin a dál zkoumal její tělo. Každý záhyb, každou křivku…
Ani nevěděl, kde se v něm bere tolik zkušenosti a odvahy na to, aby věděl, co má dělat. Ale věděl to… Následoval instinkt a ten ho spolehlivě vedl dál.
Jeho dlaně jemně zkoumaly dívčí šíji a poté se přesunovaly níž následovány rty. Cítil, jak jí zběsile bije srdce a uvědomil si, že on sám na tom není o moc lépe. Drobné prsty, které mu zkoumaly záda a i hruď mu zvyšovaly tep a vzrušovaly ho na nejvyšší obrátky.
Ucítil dívčí ruce na svém opasku. Sundal je pryč a sám si ho rozepnul a nechal kalhoty odcestovat na podlahu. Spodní prádlo putovalo hned za nimi. Přitiskl se k jejímu tělu a cítil, jak pod ním trochu ztuhla. On jí však chtěl dát čas, nikam nespěchal. Dál se s ní mazlil a jemně jí zpracovával svými polibky a dotyky.
Už zbývalo jen velmi málo. Jejich slastné spojení už odděloval jen jeden jediný kus látky. Zpropadený a v tuto chvíli velmi zbytečný kus látky.
Zaklesl prsty za lem dívčích kalhotek a pomalu je začal stahovat dolů…
„ Ne!“
Nechápal, jak se to stalo, ale v mžiku se mu dívka vysmekla a schoulila se v rohu postele. Otočila se k němu zády a kolena přitiskla těsně k tělu. Harry zůstal ležet na místě a pokoušel se uklidnit svůj vzrušený dech. Nechápal, co se děje. Ještě vteřinu před tím byla v jeho náručí a teď…
Přesunul se za ní a jemně jí vzal za rameno. „ Ginny…“
„ Já nechci,“ šeptla a on rozeznal slabý náznak pláče v hlasu.
„ Gin, neboj, nic to není. Nebude to bolet, slibuju.“ („ Ty máš co říkat, Pottere,“ neodpustilo si jeho dotěrné já.)
„ Já prostě nechci… promiň, Harry,“ dodala skoro slyšitelně.
Harry vypustil nosem páru. Rozhodně teď neměl v plánu skončit. Ne teď! Chybělo už jen tak strašně málo a mohl se ocitnout v ráji, takový kousíček… a ona náhle řekne, že nechce… Ale vždyť to byla ONA, kdo ho svedl. ONA přišla jako první… ONA s tím začala…
„ Tak to ne!“ chytl jí za ruku a obrátil jí k sobě. Byl strašně naštvaný a rozhodnutý pokračovat. Jediné, co však viděl, byl její vyděšený a vystrašený pohled nevinné laně.
„ Ty debile, opovaž se jí jen dotknout! Opovaž se jí udělat něco proti její vůli, rozumíš!!! Jestli na ní jen šáhneš, tak tě Ron zabije. Všichni budou proti tobě, budou tě nenávidět, sakra, tohle přeci nejsi ty!!!“ křičel na něho jeho vnitřní hlásek.
„ Au!“ vykřikla dívka, protože jeho stisk byl opravdu pevný. Sám překvapený svým chováním povolil stisk. Odstrčila ho od sebe a schoulila se do klubíčka ještě těsněji. Harry jen chvíli sledoval její nahá záda, která se teď zvedaly v pravidelném vzlykání.
Naštvaně popadl kalhoty a vyřítil se z postele přímo do sprchy. Bylo mu jedno, že byl nahý a mohl ho ze spolunocležníků kdokoli vidět, jediné, co potřeboval, bylo uklidnit se.
Vlezl do sprchy a pustil na sebe proud ledové vody. Jeho tělo sice dost silně protestovalo, ale teď měl rozum navrch. Opřel hlavu a chladné dlaždičky a snažil se uklidnit. Měl pocit, jakoby se právě teď probudil. Teprve teď si uvědomil, co se stalo tam vedle. A nechápal to…
„ Proboha, já bych byl vážně schopný si jí vzít proti její vůli? To snad ne!“ proběhlo mu hlavou. „ A co jsem to vůbec dělal? Vždyť to je Ginny. Proboha a já se s ní málem vyspal. Jen tak… Vždyť jí je sotva patnáct a já... Co mě to napadlo? Ježíši, já jsem blbec! – Je nutný říkat, že já to říkal? – Měl jsi mě zastavit! – A o co si myslíš, že jsem se celou tu dobu snažil? Jenže jakmile sem přišla, tak se ti odkrvila hlava ve prospěch jiného orgánu! – Ale proč? Vždyť já v tu chvíli vůbec nevěděl, co dělám… - To jsem si všiml. – Proboha, co si teď o mě bude myslet? – Dobrá otázka. Ale máš štěstí… neudělal jsi žádnou blbost. – Díky ní. Proč to vůbec stopla? – Asi si uvědomila to, co ty ne. A nebo… - Nebo? – Ale nic… Měl by jsi radši vylízt nebo tady zmrzneš.“
Harry vylezl ze sprchy a pomalu na sebe natáhl kalhoty. Ještě se opřel o dlaždičky a snažil se uklidnit. Představil si, co by se stalo, kdyby se neovládl a opravdu udělal to, co měl v plánu. Co by s ním udělali, až by se to ostatní dozvěděli?
Všichni Weasleyovi by ho nenáviděli, Ron by ho nejspíš zabil, studenti by se na něho dívali přes prsty, profesoři by byly proti němu a v Brumbálových očích by jeho hrdina klesl na nejnižší příčku.
„ To se nesmí stát!“ řekl si pro sebe a konečně opustil místnost. Bylo mu jasné, že Ginny už nejspíš utekla, ale byl rozhodnutý jí hned ráno najít a omluvit se. „ A neměla by se spíš ona omluvit mě? – Grrrr… - No jo… už mlčím.“
Docela ho překvapilo, že když roztáhl závěsy, že jí tam našel. Stále schoulenou do klubíčka. Jen teď na sobě měla přetaženou jeho košili a byla schovaná pod dekou. Vypadala tak nevinně a zranitelně, že Harry musel zavrtět hlavou a znovu si vynadat, jak jí mohl chtít ublížit. Teď mu bylo jasné, že by to nedokázal.
Potichu si lehl vedle ní a jemně jí vzal kolem ramen. I přesto, že myslel, že spí, cítil, jak pod jeho rukou ztuhla.
„ Neboj,“ zašeptal jí do ucha. „ Já bych ti přeci neublížil.“ Pohladil jí po vlasech a řádně se uvelebil. Nevěděl, jestli mu uvěřila, ale po chvíli (když nejspíš uznala, že jí opravdu nechce nic udělat) ucítil, že se uvolnila. Přitiskla se k němu ještě blíž a za chvíli už bylo slyšet jen dvoje pravidelné oddechování…
„ Harry, vstávej. Jde se na sní-da-ni…“
Harryho probudil Ronův hlas a jeho náhle zaražení ho donutila otevřít oči. „ Co je?“ zeptal se rozespale. Zrzek mlčel a jen na něho nevěřícně zíral. Jednou rukou držel závěs a druhou se musel chytit sloupku, aby nespadl. Harry se snažil pochopit, co mu je, ale teprve poté, co se mu něco zavrtělo v náručí, pochopil, kde bude problém. Sklouzl pohledem z Rona na Ginny, která se mu krčila polonahá v náručí, jakoby se bratra bála, a poté zpět na zrzka. Ron ze sebe nedostal ani slovo. Jen si je nevěřícně měřil a poté se jeho tvář změnila z vyděšeného na naprosto rozzuřený. Spustil závěs a vydal se ke dveřím.
„ Rone, počkej to…“ Odpovědí mu bylo jen hromové prásknutí dveří. „ Do prdele,“ zaklel Harry a vyletěl za ním. „ Rone! Rone!“ křičel za ním, když sbíhal schody a bylo mu jedno, že na sebe upoutá pozornost všech osob v okruhu deseti mil.
„ Nemluv na mě, ty zrádče!“ utrhl se na něho kamarád, čímž připoutali ještě více pozornosti. Nestávalo se moc často, aby se tihle dva hádali, zato to vždycky stálo za to.
„ Rone, počkej! Já ti to vysvětlím. Není to tak…“
„ Není? A co to teda mělo znamenat? Co? Chceš snad popírat, že jsi s ní spal?“ křikl na něho. Harry si uvědomoval moc dobře, že všichni, které vzbudili svým křikem, se teď sbíhají sem a zvědavě je pozorují. Nebylo mu to zrovna příjemné, ale jak se zdálo, tak Ronovi to nevadilo.
„ Rone, prosím tě, uklidni se!“
„ A já se nechci uklidnit! Já myslel, že jsi přítel, ale ty nejsi přítel, ty jsi obyčejnej zkurvenej hajzl!“
„ Sakra, uklidni se. Nebudeme to řešit tady!“
„ Mě je fuk, kde to budeme řešit. Já ti věřil! A ty jsi jí prachsprostě využil!!
„ Do prdele, buď zticha!“ utrhl se na něho Harry a popadl ho za límec košile. Ron se sice vzpouzel, ale Harry ho chtěl dostat z doslechu ostatních, protože tím, jak tady křičel, by se mohli ostatní doslechnout i nějaký ne zrovna pěkný věci. A to nechtěl.
Dovlekl ho až do nejbližší prázdné místnosti a tam ho konečně pustil. Ron úplně pěnil.
„ Sakra, Rone, uklidni se. Nic se nestalo a …!“ snažil se ho klidnit Harry, ale ten se nedal.
„ Vyspal ses s mojí mladší sestrou!“ utrhl se na něho Ron.
„ Nespal jsem s ní!“ ohradil se Harry.
„ Ne? A co to tedy mělo znamenat?“
„ Nic. Stejně ti nic není do Ginninýho soukromí!“
„ Ale Ginny je moje sestra! Mám za ní odpovědnost!“
„ Ale nemusíš se jí plíst do života. Může ti být přeci jedno, s kým tráví noci!“
„ Takže přiznáváš, že jsi s ní něco měl?“
„ Ne!“ ohradil se Harry. „ Nikdy bych se jí nedotkl!“ („ Ehm, ehm…“ ozvalo se jeho druhé já.) „ Tedy…“ zarazil se.
„ Tedy co?“ vypálil Ron. Harry mlčel. „ Ptám se tě. Spal jsi s ní nebo ne?!“
„ Jestli jsem s ní spal, tak to…“ chytal se stébla Harry.
„ Zatraceně, Harry, víš, jak to myslím!“
„ Jo, vím,“ přikývl. „ A jestli chceš vědět pravdu, tak ano. Chtěl jsem se s ní vyspat,“ vykřikl nakonec. Na Ronově tváři se nedalo vyčíst vůbec nic. „ Ale neudělal jsem to, protože v půlce řekla ne. Chápeš? Takže jsem to skončil, nic nebylo…“ vysvětloval a čekal na Ronovu reakci. Zdál se být celkem i klidný. „ O.K?“
„ Ty hajzle!“ Místo odpovědi dostal Harry pěstí do nosu. Okamžitě se poroučel mezi židle, kde si ještě pořádně natloukl ruce i hlavu. Z nosu mu kapala krev. „ Proč to ten debil udělal? – Řekněme ventilace pocitů? – A proč si je nešel ventilovat někam jinam? – Protože taky k tomu měl motiv i příležitost. – Jo a já to kvůli tomu schytal do nosu. – Ještě řekni, že sis to nezasloužil. – Ne, nezasloužil. Co jsem udělal? Jen to, že jsem chtěl udělat úplně normální věc, nic víc. – Harry, tady nejde o to, co jsi chtěl udělat, ale s kým a za jakých podmínek. Muselo ti být jasné, že je s tebou na truc. Tak teď netrucuj ty!“
Pomalu se vysoukal dosedu a otřel si nos. „ Je ti líp?“ zavrčel na zrzka, který stál nad ním a mnul si bolavou pěst.
Ron se trochu narovnal. „ A víš, že jo?“
„ Fajn, alespoň někomu to prospělo,“ ucedil Harry.
„ Sorry, Harry, ale nasral jsi mě!“ zavrčel.
„ To už jsem poznal,“ odtušil chlapec. „ Mohl bys mi alespoň pomoci na nohy?“ S Ronovou pomocí se mu konečně podařilo postavit se. „ Dík.“
Dlouhou dobu jen stáli a mlčeli.
„ Vážně jsi s ní nic neměl?“ přerušil ticho Ron.
Harry jen zavrtěl hlavou. „ Ne, že bych nechtěl…. Rone, klid… klid…“ snažil se mírnit kamaráda, který se nějak podivně napřáhl. „ Rone, sakra, pochop, že Ginny už není malá. Vždyť je z ní strašně pěkná holka a já nepopírám, že se mi moc líbí. A když mě k tomu ještě začne svádět, co jsem měl dělat?“
„ Nechat jí být!“
„ Nejsem pařez ani debil,“ ohradil se Harry. „ Podívej, Rone, vždyť tohle je normální. Nemůžeš po ní chtít, aby byla do smrti žila v celibátu. Ty taky nejsi zrovna svatoušek. Prostě to tak ber.“
„ Miluješ ji?“
Tahle otázka Harryho víc než zaskočila. Rychle uhnul před kamarádovým spalujícím pohledem a radši si držel krvácející nos. „ No…?“
„ Sakra, co mám odpovědět? – Třeba pravdu? – A ta je jaká? – Dobrá otázka… - Na špatnou osobu, já vím. Tak radši mlč, když nevíš.“ Harry nevěděl, co má říct. Něco k Ginny cítil, ale byla to láska? Nebo spíš pobláznění, touha, zvědavost…? Nevěděl.
„ No?“ ozval se Ron, ale druhý chlapec mlčel, to mu jako odpověď stačilo. „ Dobrá, Harry, řekněme, že na to, co se stalo dneska zapomeneme… ale mám jednu podmínku. Když to s ní budeš myslet vážně, tak prosím… do toho se já plíst nemůžu. Ale jestli ne, tak od ní koukej dát ruce pryč. Myslím, že jsi jí pobláznil až dost a já ji nechci vidět zničenou. A už vůbec bych si to potom s tebou nechtěl vyřizovat. Rozumíme si?“
Harry mlčky přikývl. Tohle by od Rona dřív asi nečekal, ale v tuto chvíli mu bylo jasné, co myslí tím slovem vyřizovat. A on opravdu nestál o to, aby přišel o nejlepšího kamaráda. Ne v případě, když si vlastně nebyl jistý, co cítí.
„ Fajn, tak jdeme.“ Oba se vydali zpět do společenské místnosti. Jakmile prolezli portrétem otočilo se snad všechny páry očí. Nejdříve si změřily Harryho rozbitý nos a poté jejich mírné úsměvy. Bylo jim jasné, že si to vyříkali, ať už jakýmkoli způsobem. Někteří zamručeli něco ve smyslu, že zase nebude žádná zábava.
Oba příchozí naprosto ignorovali všechny dotazy i zvídavé pohledy a vydali se zpět do ložnice. Jejich cesta se však neobešla bez překážek. V půlce schodiště se proti nim vyřítil rozzuřený Dean. A to pořádně rozzuřený…
„ Tak co, Weasley?“ vypálil na něho. „ Nejlepší kámoš ti právě přeříznul ségru, doufám, že jsi spokojenej!“ prskl.
To však neměl dělat. V Ronovi se opět rozhořel ten vztek, který před chvílí uklidnil na Harryho účet a tak ho teď uklidnil na Deanův stejným způsobem. Mladík se skutálel ze schodů a naraženým nosem.
Všichni přítomní ztuhli na místě a pozorovali, co se bude dít dál.
„ Deane!“ vrhla se k němu Ginny, zatímco bratra probodla vražedným pohledem. „ Jsi v pořádku?“
„ Nesahej na mě, ty štětko!“ odstrčil jí.
„ Co jsi to řekl?“ vypálili svorně Harry i Ron.
„ Zopakuj to ty hajzle a rozbiju tu hubu!“ zakřičel Harry a vrhnul se k němu. Rona zatím drželi Neville se Seamusem.
„ Slyšel dobře, Pottere, je to…“ Nedořekl. Dobře mířená rána do nosu dokonala Ronovo dílo a z nosu se ozvalo jen slabé křupnutí.
Thomas si držel zlomený nos a v očích se mu nebezpečně blýsklo. „ Tak tohle už jsi posral, Pottere!“ Vrhl se na Harry a srazil ho na zem. Začal do něho bušit, kam jen dosáhl. Ten si to však nenechal jen tak líbit, nohama ho dokázal odkopnout od sebe a další ranou se Dean poroučel přes křeslo na zem.
„ Kluci, nechte toho!“
„ Harry, dej mu!“
„ Přestaňte!“
„ Deane, do něj!“
Takové a spousty dalších výkřiků se ozývaly kolem nich, jenže oni je nevnímali. Oba v sobě dusili vztek a v tuto chvíli byla jen jedna možnost, jak ho ze sebe dostat. Vymlátit to ze sebe a z toho druhého vymlátit duši. A že se oba tedy činili.
Dean se vyřítil proti svému protivníkovi, ale ten se mu díky své famfrpálové průpravě dokázal v klidu vyhnout. Ginnin expřítel se přerazil o stolek a skončil na podlaze s přeraženým čelem. Harry byl v mžiku u něj a popadnul ho za košili. „ Odvolej, co jsi řekl o Ginny! Slyšíš?“ bouchl s ním o zem.
„ Ani mě nehne. Je to pravda! Nemysli, že to s tebou myslí vážně. Šla za tebou, protože jen hledala někoho, koho by svedla!“
„ Lžeš!“ praštil Harry opět s jeho hlavou.
„ Ne, nelžu a ty to moc dobře víš! Potřebovala jen nějakýho blbce, který by se dal svést, aby mě naštvala nic víc…“ ušklíbl se Dean a v očích mu poskakovaly veselá světélka. Podle soupeřova výrazu totiž poznal, že se strefil do černého.
„ Za tohle mi zaplatíš,“ šeptl mu Harry nebezpečně do tváře a uhodil ho takovou silou až druhý vyprskl pár kapek krve. Harry se na něho opět vrhl, ale Dean ho dokázal přehodit přes sebe a dostat se nahoru. Jeho rány se zaměřili na břicho a žebra.
Harry se nacházel v dost špatné situaci. Dean klečel na něm a ze všech sil do něho bušil, zatímco Harry měl co dělat s tím, aby si uchránil obličej. Jako poslední záchranu byla jediná volná končetina. Pokrčil nohu v koleni a zasáhl soupeře do těch nejcitlivějších míst.
Celá mužská část fanoušků bolestivě zakvílela a Dean se svezl na zem se zkřivenou tváří. Ruce si držel na onom inkriminovaném místě. Harrymu to sice bylo samotnému proti srsti, ale zasloužil si to. Teď si sice myslel, že má vyhráno, ale nebylo tomu tak. Dean opět využil momentu překvapení a oplatil mu stejnou ránu do stejných míst. Osazenstvo opět zaúpělo, což bylo nic proti Harrymu, který se svezl na zem s bolestivým výkřikem. Jeho protivník, který už se trochu vzpamatoval se na něho vrhl a hned mu uštědřil další ránu do obličeje a po ní další a další. „ Varoval jsem tě, Ginny je moje, měl jsi od ní dát ruce pryč!“ prskl mu do obličeje a praštil mu s hlavou o zem. Harry ho překulil, až se praštil hlavou o stůl.
„ Vybrala si sama, máš, co jsi chtěl!“ oplatil mu Harry a vrátil mu několik úderů do břicha. Protivník se vzepjal a shodil ho ze sebe. Překulili se někam za křeslo, kde se začali mydlit nanovo.
„ Rone, proboha udělej něco nebo se zabijou,“ slyšel Harry Hermionu, ale nevnímal jí.
„ Jen je nech. Ať si to vyřídí mezi sebou!“
„ Jak to můžeš říct! Jsi přeci prefekt! Vždyť se umlátěj! No tak… udělej něco!“
Ron vzdychl a vrhl se k nim, popadl Deana za čouhající nohu a odtáhl ho o kousek dál od Harryho. Bohužel se mu vysmekl a jakoby si ho vůbec nevšiml, se opět vrhl na černovlasého soupeře. Sklonil se k nim znovu, ale jednou napřaženou rukou dostal přímo do pusy, div mu nevyrazila zuby a jedna vzpouzející se noha ho odkopla pryč. Otřel si roztržený ret a s naštvaným výrazem se pustil mezi ně. „ Tak tohle ne…!“
To teprve začala ta správná mela. Ron bušil do Deana, Harry bušil do Deana, Dean se bránil obratně obou dvou a ti dva si občas navzájem taky uštědřili nějakou tu ránu, takže za chvíli už nebylo poznat, kdo se pere s kým.
Harry málem skončil dvakrát v krbu, Ron dostal šachovnicí přes hlavu a královna mu málem vypíchla oko, Dean uklouzl po ulomené noze stolu a rozbil si hubu o zeď, do které narazil.
Všichni tři schytali pořádné množství pěstních ran, kopanců, nárazů a pádů. Teprve asi po pěti minutách se je nějakým sedmákům podařilo od sebe odtrhnout.
Chytli jim ruce za zády a i přes kopance je dostali z dosahu zbylých dvou. Ještě se vzpouzeli a sršeli na ostatní nadávky, ale to skončilo okamžitě, jakmile mezi ně napochodovala děvčata. Hermiona vrazila Ronovi jednu dobře mířenou facku a ve stejnou chvíli to udělala i Ginny, až na to, že u Deana.
„ Jste jak malý fakani!“ vřískla zrzka naštvaně a společně s kamarádkou se vydala k odchodu.
Harry se zachechtal. „ Nemít přítelkyni se občas vyplatí.“ V další chvíli ho však úsměv přešel, když i jemu přistála na tváři dívčí dlaň. A z každé strany jedna. Obě dívky ho probodly pohledem.
„ A ty nejsi o nic lepší!“ křikla Ginny a společně s Hermionou zmizela na schodišti v dívčí ložnici. Všichni tři zůstali stát, jako by do nich hrom uhodil. Mnuli si rudé tváře a nechápali, jak po tolika ranách může jedna jediná facka bolet víc, než všechno ostatní…
„ Co se to tu děje?“ vřítila se dovnitř Jean, pro kterou došel někdo z mladších ročníků. Přejela pohledem před společenskou místnost (tedy spíše po tom, co zbylo ze Společenské místnosti) a poté na tři viníky. Harry měl přeražený nos, Ron roztržené obočí a Dean rozbitou hlavu a něco se zápěstím. Monokly, podlitiny a modřiny nepočítaje. „ Co má tohle znamenat?“ zkřížila ruce, ale nikdo ani necekl. „ Pojďte se mnou, pánové,“ pokynula jim a prošla portrétem. Všichni tři viníci v závěsu za ní.
„ Takže pánové,“ začala jakmile sedli na židle v jejím kabinetu. „ Doufám, že je vám známo, že rvačky jsou v Bradavicích proti školnímu řádu. A za to, co jste provedli ve vaší společenské místnosti, byste si zasloužili školní trest nejméně na měsíc a s profesorem Snapem nejlépe.“ Všem třem zatrnulo.
„ Co jsme udělali tak špatnýho?“ napadlo Harry, když si uvědomil, tak šílený trest. „ Vždyť jsme si jen rozbili držky, no?“
„ Ale pokud k tomu máte nějaký rozumný vysvětlení, tak jsem ochotná na tenhle malý incident zapomenout, aby se o něm nikdo jiný už nedozvěděl. Tak… poslouchám.“ Sedla si za stůl a tiše je pozorovala. Ani jeden z nich nic neřekl. Všichni koukli sem, koukli tam, ale nikdo nic neřekl.
„ Kdo to začal?“ Mlčeli. „ Dobrá, trochu vám to usnadním. Je mi jasný, že když se poperou tři kluci, tak v tom nejspíše bude nějaká dívka.“ Chvíli mlčela a čekala na odpověď, ale tou jí bylo jen mlčení. Souhlasné mlčení. „ Kdo to je nebo co jste si udělali, to je jen a jen vaše věc, to já řešit nebudu. I když… když se tak dívám na vás tři, tak je mi jasné, o koho se jednalo. Jediné, co po vás chci, je, aby se to už nikdy neopakovalo. Rozuměli jste?“ Mlčky přikývli.
„ Věřte mi, že pokud byste si o tom promluvili a to zvláště s onou osobou, tak byste z toho měli rozhodně víc užitku než z těhletěch pěstních soubojů. Počítám, že teďka jste si to u ní pokazili všichni… to mluvím především k vám dvou,“ ukázala na Harryho a Dean. „ A pokud o ní opravdu stojíte, měli byste si s ní jít promluvit a omluvit se. A to nejen jí, ale i sobě navzájem. Slyšela jsem, že zvlášť Nebelvír má velmi dobrý kolektiv a myslím, že by nebylo dobré, ho tímhle ničit. Ale ať už se to neopakuje. Dále… to, co jste způsobili ve vaší společenské místnosti je pořádná spoušť. Jak to dáte do kupy je vaše věc, ale do večera bude všechno spravené a na svém místě jinak to budu řešit jinak, než jen domluvou. Teď odebírám každému po patnácti bodech a můžete jít. Vy, pane Thomasi, si s tou rukou dojděte na ošetřovnu, máte jí nejspíše zlomenou a vy dva… samozřejmě si tam můžete dojít také, ale nezaručuji, že se to obejde bez všetečných otázek.“ Mlčeli. „ Můžete jít.“
Všichni se zvedli a otočili se k odchodu. „ Pane Pottere, mohl byste ještě chvíli zůstat?“ Harry počkal dokud nezaklaply dveře a poté se vrátil zpět na židli. „ Hodláš mi k tomu ještě něco říci?“ zeptala se aniž by k němu zvedla hlavu.
„ Ne.“
„ Jak chceš, to je mezi tebou, Deanem a Ginny. No…“ zvedla k němu tvář. „ Chtěla jsem ti jen říci, aby sis dal pozor na tyhle konflikty a chci tě upozornit, aby ses hlavně s nikým nepouštěl do soubojů s hůlkou. Při tvých schopnostech a v takovémhle rozčilení by to nemuselo dopadnout dobře. Můžeš jít,“ pokynula mu. „ Jo, mimochodem,“ zarazila ho, když se zvedal. „ Kdy se jde do tý hospody?“ dodala se se šibalským úsměvem.
„ Do jaký…?“ nechápal. V další chvíli si však vzpomněl na jejich prázdninový rozhovor u jezera. ,Fajn, jestli se s někým porvu kvůli holce a bude to dřív než mě dostane Voldemort, tak vás všechny zvu do hospody.‘“ Ano, to přesně tenkrát řekl a teď prohrál…
„ Uvidíme…“
mazec
(Hajny, 28. 7. 2007 1:16)