32. kapitola - Mise
Harry si to
rázoval chodbou. Byl vytočený na nejvyšší obrátky. Jestli nesnášel ještě něco
víc než Smrtijedy a Snapea, tak to bylo to, když se k němu chovali jako k
malýmu neschopnýmu harantovi…
„ Tak na tohle hezky zapomeň, mladej.“ Někdo ho popadl za triko a násilím
odtáhl do vedlejší místnosti.
„ Au, Remusi, co blbneš,“ vyjel na něho příkře a vyškubl se mu ze sevření. „
Přeskočilo ti?“
„ Ne, ale tobě asi jo,“ zavrčel muž a práskl za nimi dveřmi, že to muselo
vzbudit celý hrad. „ Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to mělo znamenat?“
Harry nebyl jediný v místnosti, komu přetekl pohár trpělivosti.
„ Coby,“ odsekl Harry. „ Řekl jsem to snad jasně. Nebo jseš hluchej?“
„ Nejsem! Bohužel… doufal jsem, že se mi to jenom zdálo, ale jak tak poslouchám,
tak to přelud nebyl,“ rozčiloval se Remus a opřel se o jeden stůl naproti
Harrymu.
„ Ne, to vážně nebyl. Řekl jsem, co jsem řekl a zatím si stojím. Jsem člen Řádu
jako ty nebo kdokoliv jinej!“
„ Ne, to teda nejsi,“ vykřikl Remus. „ Nejsi jako my ostatní. Jsi…“
„ Předtím vám nevadilo, že jsem nezletilej!“
„ To jsem teď zrovna nemyslel, ale máš pravdu… Víš moc dobře, že jedna z
podmínek byla, že se nebudeš zúčastňovat velkých akcí, protože na to nemáš
zkušenosti a…“
„ Tohle přece není veliká akce. Nehrozí tam bezprostřední nebezpečí!“ oponoval
Harry.
„ Všude je teď bezprostřední nebezpečí, Harry! Zvlášť pro tebe!“
„ A už jsme zase u toho,“ přerušil ho Harry unaveně. „ Zvláště pro tebe…
Musíme hlídat tebe… Ty jsi pro nás nejdůležitější…. Kašlu na to, Remusi!
Kašlu na to! Nechci se schovávat jako malinkej protekční chlapeček! Víš moc
dobře, že ve věštbě mám předurčeno, že se mám s Voldemortem utkat. Je to blbý,
ale prostě to tak je a já už jsem se s tím smířil. Je mi jasný, že na tom
záleží i vaše životy, ale tím pádem nechápu, jak můžete spoléhat na někoho, kdo
podle vás není schopnej se postarat ani o sebe, natož aby bojoval s
nejmocnějším kouzelníkem,“ chrlil ze sebe a s každým slovem jeho hlas sílil.
Teď Harry lapal po dechu a probodával Remuse pohledem.
„ Harry, takhle to není. A ty to víš,“ začal muž klidně.
„ Tak jak to teda je?!“ odsekl Harry.
„ Prostě jen… nemáš dostatek zkušeností a...“
„ Zkušeností?“ vypálil chlapec nevěřícně a rozpřáhl ruce. „ Pětkrát! Pětkrát,
Remusi, jsem se s ním setkal a přežil jsem to. Kolik zkušeností ještě mám mít?“
„ Tohle je úplně jiná věc,“ skočil mu Remus do řeči a ze všech sil se snažil
mluvit klidně, i když se musel zatraceně přemáhat.
„ Ne není! Pořád ze mě děláte malýho, ale já…“
„ Tak kolik lidí jsi už zabil?“ vyštěkl najednou muž a Harry ztuhl. Remusova
klidnost byla tatam.
„ Řekni mi,
kolikrát už jsi vyslovil smrtící kletbu? Kolikrát už ses musel rozhodnout mezi
tím, co jsi chtěl a co jsi musel? Řekni, kolikrát už jsi viděl, jak Smrtijedi
rozmetali před tvýma očima někoho na kousky? Kolikrát už jsi s někým stál ve
skutečným souboji a věděl jsi, že pokud uděláš chybu, tak to bude to poslední,
co v životě uděláš? Kolikrát už jsi viděl umřít někoho, kdo ti byl blízký?
Kolikrát jsi viděl mrtvolu?“ Remus křičel na celou místnost a obličej měl rudý
od vzteku. „Kolikrát… Harry?“ dodal tiše.
Chlapec zůstal stát, jako když ho přiková. Nevěděl, co na tohle má říct.
Způsob, jak to Remus řekl, ho dost zarazil. Z jeho hlasu zněla zlost,
ale oči se mu podivně leskly od vzpomínek a zoufalství, že on tohle všechno
zažít musel…a ne jednou.
„ Kolikrát?“ hlesl znovu a pozoroval chlapce podivně zamlženým pohledem. Harry
mlčel. „ Už chápeš? My tě od tohohle chceme ochránit. Jsi příliš mladý na to,
aby jsi tohle všechno musel zažít,“ řekl mu opatrovník naléhavě.
Harry věděl, že tohle je pravda, že oni ho chtějí před tímhle uchránit. Stačilo
mu jednou… jednou vidět umírat někoho blízkého…a vlastně se z toho do teďka
nevzpamatoval. Chtěli ho uchránit… Ale to už teď nešlo… už věděl příliš mnoho
na to, aby ho mohli dál chránit.
„ Ochráníte mě před Voldemortem?“ zeptal se tiše. Lupin k němu zvedl hlavu a
chvíli si hleděli do očí. V Harryho byl vzdor a hrdost, zatímco v Remusových se
zračilo zoufalství a strach.
„ Neochráníte,“ konstatoval Harry, když muž mlčel. „ A když se sám musím
postavit Voldemortovi… tak se musím umět i sám postavit Smrtijedům. Tak mi v
tom nebraňte.“
„ Harry, vysvětlil jsem ti, že to je příliš nebezpečné. Smrtijedům se nesmíš
dostat do rukou.“
„ Zatraceně, kdy se ke mně přestanete chovat jako k pětiletýmu frackovi?“
rozkřikl se opět Harry.
„ Až se tak přestaneš chovat! Možná až pobereš trochu rozumu, aby jsi přestal
vyvádět hlouposti, ale do tý doby budeš poslouchat!“
„ Tak co mám podle tebe dělat? Čekat, až si pro mě přijde Voldemort a doufat,
že to jen tam mírnix týrnix přežiju? Ano, máš pravdu, nemám zkušenosti, ale jak
je mám získat, když mě držíte pod zámkem?“zuřil.
„ Rozhodně ne tím, že tě pošleme do boje, aby tě tam zabili nebo využili proti
nám.“
„ A co teda chcete dělat? Naučit mě to ve škole? Nerad tě zklamu, ale byl jsi
to ty, kdo mi sám říkal, že škola tě nenaučí všechno. Takže jdu s vámi…“
„ Nikam nepůjdeš!“
„ Chceš se vsadit?“sykl Harry.
„ Jsem tvůj opatrovník,“ oplatil mu Remus přes zaťaté zuby.
„ Nejsi táta ani Sírius,“ vykřikl Harry.
„ Představ si, že to vím, Harry,“ překřikl ho Remus. „ Ale budeš poslouchat!
To, co si dovoluješ v posledních dnech, už překračuje všechny meze a jen díky
tomu, že máš protekci, se ti ještě nic nestalo, ale jestli v tom budeš
pokračovat, tak…“
„ Tak co?“ skočil mu Harry do řeči. Naklonil se k Remusovi přes stůl a když muž
mlčel, zeptal se šeptem. „Copak mi uděláš, Remusku?“
Neodpověděl hned. Chvíli jen pozoroval chlapce před sebou. „ Osobně se postarám
o to, aby tě vyloučili z Bradavic,“ řekl kouzelník tiše.
Harry by čekal ledacos. Výhružky, vyhození z Řádu, změnu opatrovníka, školní
trest, ale tohle ne… rozhodně ne s takovou vážností.
„ To neuděláš,“ řekl Harry pevně. Doufal, že nebylo slyšet, jak se mu zatřásl
hlas.
„ Chceš se vsadit?“ šeptl druhý. Takovou chladnost by od něho Harry nečekal.
Chvíli oba mlčeli.
„ To by jsi vážně udělal?“ hlesl, ale přesto jeho hlas neztratil chladnost.
„ Zachovám se podle tebe,“ odvětil Remus tiše. Potom se otočil a vydal se ke
dveřím.
Harry ale ještě neskončil. „ Tohle by Sirius nikdy neudělal.“
„ Jak už jsi sám řekl, já nejsem ani Sirius ani James. A na to si hold budeš
muset zvyknout. Řekl jsem ti svoje podmínky. Řiď se jimi nebo dej Bradavicím
sbohem. Rozhodni se sám, protože mě už došla trpělivost.“ Mluvil chladně
a příkře. Odmlčel se. „ Kdyby jsi byl můj syn… tak za to, co jsi předvedl, bys
dostal pořádnejch pár facek!“ dodal.
„ Jenže tvůj syn nejsem!“ odsekl chlapec.
„ Představ si, že to vím, ale mám tě na starost.“ Zuřil, ale přesto nekřičel. „
Severus měl pravdu, dávali jsme ti až moc svobody. Potřeboval by jsi trochu
přistřihnout křidýlka.“
„ Ohó, takže ty už posloucháš Severuska? No jo a proč vlastně ne?“ ušklíbl se
Harry ironicky. Zmínka o jeho profesorovi lektvarů byla poslední kapka. „ Jen
jsi jdi za tím Smrtijedem, jenom dělej, co ti radí… jen jdi za ním nebo jestli
chceš, tak se rovnou přidej k Voldemortovi. Určitě se jim jedna krvelačná
bestie navíc bude hodit. Jen si běž navštívit svýho starýho dobrýho kámoše
Červíčka, určitě tě po těch letech zase rád uvidí. Můžeš s ním třeba nad šálkem
arsenu poklábosit o starých časech, o tom, jak zradil mámu s tátou….
Nebo třeba můžete vykoumat nějakej plánek, jak by mě mohl dostat, aby měl můj
opatrovník o jednu přebytečnou starost míň…“ chrlil ze sebe. Toužil ze sebe
dostat všechen ten vztek a vybít si ho klidně i na Remusovi, který jen stál a
slabě šeptal přestaň.
Pokračoval dál. „ A cestou vlastně můžeš třeba pozdravit i Bellatrix. Určitě si
s ní rád poklábosíš o jejím bratránkovi. Můžeš jí třeba poděkovat za to…“
PLESK.
Harryho hlava se stočila na stranu, až ho zabolelo v krku a v puse cítil
slaboulinkou pachuť krve od toho, jak mu Remus jednu vrazil. A to pořádnou.
„ Tohle… už jsi trochu přehnal, mladej,“ ucedil Remus přes zaťaté zuby, jak se
snažil nekřičet. Lapal po dechu a zorničky měl zúžené vztekem.
Harry se vyděšeně díval do jeho brunátné tváře a mnul si bolavou pusu.
„ Ještě že jsou tvoji rodiče mrtví,“ řekl Remus slabě. „ James by si musel
nafackovat, kdyby viděl, co z jeho syna roste.“ Ještě chvíli hleděl do těch
smaragdových očí a poté s prásknutím dveří odešel. Harry zůstal sám s jednou
jedinou myšlenkou… Harry…ty jseš vůl!
„ Proboha, co jsem to zase kecal? – Jo, bylo toho dost.“ V hlavě měl podivně
vymeteno. Pouze se mu v hlavě přehrával předchozí rozhovor a teprve teď si
uvědomoval, co všechno Remusovi řekl. Bylo mu z toho nanic…
„ Harry?“ozvalo se za nim, když procházel chodbami. „ Harry, hledala jsem tě.“
„ Hm, a já zase hledám Remuse. Neviděla jsi ho?“
„ Jo, něco se kolem mě přehnalo. Tak před deseti minutami. Buď to byl Remus
nebo raketa. Ty jsi mu něco udělal?“ zeptala se trochu nezaujatě.
„ Ještě ty začínej,“ odsekl naštvaně.
„ O.K., O.K, jen se uklidni. Je to vaše věc. Já jen…byla tu Pomfreyová.
Přinesla zprávy o Hermioně. Můžeš za ní jít. Ron už tam je.“
Harry chvilku uvažoval. Chtěl nejdřív najít Remuse a vyříkat si to s ním, ale
bylo mu jasné, že i kdyby ho našel, tak si navzájem řekli takové věci, že oba
musí nejdřív pořádně vyšumět, aby se nepovraždili.
Přikývl a vydal se na ošetřovnu.
Ron už tam byl. Ukazováčkem přes pusu mu naznačil, aby byl potichu. Klečel
vedle postele a držel dívku za drobnou ruku. Byla bledá jako smrt a přes celou
tvář se jí táhl ošklivý šrám, který začínal nad obočím a končil na druhé tváři.
Hrudník se jí slabě skoro neznatelně zvedal, ale jinak byla naprosto klidná a
nehybná. Tak klidná, až to děsilo…
„ Jak na tom je?“ optal se Harry tiše a přisedl na postel.
Zrzek pokrčil rameny a potom zavrtěl hlavou. „ Nic moc. Schytala několik
kleteb…a to před několika dny, takže už je prý jejich účinek dost silný a k
tomu ještě dostala oboustranný zápal plic, takže jí Pomfreyová nemůže dát
nějaké lektvary, protože by jí mohli zabít. Teď je v umělém spánku, ale…“ vzdychl.
„ Není na tom dobře. Ale prý když…když se dožije zítřejšího večera, tak má
šanci,“ dodal slabě.
Tohle nebyla právě povzbudivá zpráva.
„ Hermi, co nám to děláš?“ šeptl k ní Harry a odhrnul jí několik pramínků z
čela.
Dlouhou dobu jen u ní seděli a mlčky jí pozorovali. Harry to už nevydržel a
začal přecházet po ošetřovně. Byl sice rád, že je Hermiona tady, v bezpečí, ale
pohled na ni ho strašně bolel. Když si ještě vybavil Billa, Tonkovou a Viktora,
které teď nejspíš někde mučí… Brrr…. A k tomu ještě ta hádka s Remusem…
„ Zatraceně, to je na nic! Všechno jde od deseti k pěti,“ zavrčel a bouchl
pěstí do jednoho stolku.
„ Pěkně jste se spolu rafli,“ ozval se náhle Ron.
Harrymu bylo jasné, co tím myslí. „ Ty jsi to slyšel?“
„ Spíš se budu divit, když najdeš někoho, kdo to neslyšel,“ odvětil Ron. Jindy
by si nejspíš neodpustil nějakou fešnou poznámku, ale teď na to neměl ani
pomyšlení. „ Nepoužili jste tišící kouzlo, takže jste museli být slyšet až na
druhý straně hradu.“
„ No, bezva.“
„ Můžu se jenom zeptat, proč jste tak řvali?“
„ Remus si chce hrát na starostlivého tatínka,“ ucedil Harry.
„ Aha, a ty zase na nebojácného hrdinu , že?“ nadhodil Ron. „ Nebo se snad
pletu?“
Harry mu na to něco říct něco hodně nepěkného, ale potom si uvědomil, že má
pravdu. „ Ne, nepleteš se,“ hlesl a sklopil hlavu. Začal netrpělivě přecházet
po místnosti.
Až ho upoutala hromádka věcí. Byly roztrhané a špinavé.
„ To je Hermiony?“
Ron mlčky přikývl. Harry nevěděl ani proč, ale něco ho na tom přitahovalo.
Odsunul roztrhané tričko a kalhoty. Pod tím leželo několik věcí. Propiska,
hodinky, stříbrná, úzká krabička, sponky a …
„ Rone?“ otočil se na zrzka. „ Není ti tohle nějak povědomý?“ zvedl k němu
poslední předmět. Veliký, lovecký nůž celý od krve.
„ Vždyť to je přece…“ vydechl zrzek.
„ Jo, ten nůž z toho snu,“ přikývl. Ron se k němu zvedl a společně ho
prozkoumali.
„ Jak by se tu ale vzal?“
„ To nevím, ale…“ Harry se zarazil. „ Moment… moment. Hele, koukni se na ty
věci. Hodinky a sponky jsou beze sporu Hermiony. Ta propiska…“
„ Je přenášedlo, kterým se dostávala tam a zpátky do Bulharska. Dali mi
stejnou,“ vysvětlil Ron.
„ Fajn. No a jelikož ten nůž není její…alespoň jsem ho u ní nikdy neviděl… a
měla u sebe tam v tý boudě i tady. A vypadala, že se k němu chtěla dost
usilovně dostat tak…“ nadhodil a doufal, že to Ronovi dojde.
„ Tak?“
Nedošlo.
Harry protočil oči v sloup. Poklepal na předmět hůlkou. Nůž se slabě žlutě
rozzářil. Tohle světlo se ukazovalo pouze u jednoho druhu očarovaných věcí. „
Tak to musí být přenášedlo,“ dodal.
„ No jasně,“ sepnulo Ronovi. „ Musel jí ho dát Krum. Proto se dostala pryč a
potom skončila v Německu. Nejspíš jí ho dal, aby utekla těm Smrtijedům. Ale…
proč se nevrátila pomocí tý propisky zpátky sem? Mohla by tak přivolat pomoc?“
„ To nevím. Třeba na to v tom spěchu zapomněla,“ pokrčil Harry rameny. „Fajn…a
tady máme i místo odkud se přemístila.“ Zatímco si Ron prohlížel nůž,
vzal Harry stříbrnou plechovou krabičku (vypadala trochu jako zásobárna na
cigarety jen trošku užší). Jak počítal, byla naplněná několika zmenšenými
pergameny s pokyny a (to bylo hlavní) s mapou. Podle drobounkých nápisů se dalo
soudit, že se jedná o to místo, které hledali.
Celý se rozzářil se a v hlavě už osnoval vlastní plán. „ Když se dostaneme na
to místo, odkud se přemístila, tak snad to přenášedlo dokážeme donutit, aby nás
přemístilo do toho Ruska.… nebo kde to byla,“ vysvětlil nadšeně.
Ronovo nadšení však pohaslo. Beze slova se opět posadil k dívce na postel. „
Harry, já nejdu,“ ozval se po chvíli tiše.
Zarazil se. „ Cože?“
„ Nezlob se…ale já nikam nepůjdu. Chci tu zůstat. S ní,“ hlesl Ron. Harry
zůstal jako zkamenělý. „Neměl by jsi chodit ani ty… ale vím až moc dobře, že
když si něco usmyslíš, tak s tebou nic nehne.“ Konečně k němu Ron otočil svoji
tvář.
„ Jak víš… co chci udělat?“ hlesl Harry nechápavě.
Ron se uchechtl. „ Harry, znám tě dost dlouho a dobře na to, abych věděl, co se
ti honí hlavou,“ ušklíbl se, ale potom zase zvážněl. „ Harry, je to nebezpečný,
neblbni,“ snažil se kamaráda přemluvit, i když věděl, že má pramalé naděje. „
Nedělej to. Nemusím ti snad říkat, že chceš udělat neskutečnou blbost?“
„ Nemusíš,“ odvětil Harry klidně. Nezlobil se na Rona. Sice s ním počítal, ale
nemohl ho do ničeho nutit. Vlastně ho ani nechtěl tahat do dalšího
nebezpečí…jen doufal, že nepůjde sám. Ale chápal ho.
Nejraději by taky zůstal, ale nešlo to. Byl až příliš pevně rozhodnutý ostatním
ukázat, že není dítě…
„ Ale já musím,“ řekl spíš pro sebe a upřel oči na Hermionu.
„ Proč?“
„ Rone, Hermiona mi poslala ten pergamen. Ona mě žádala, abych jí pomohl.
Spoléhala na mě. A i když už je tady, tak pořád jsou v sázce tři životy.
Musím…to… udělat.“
Zrzek opět sklonil hlavu a nechápavě s ní zavrtěl. „ Je nějakej způsob, jak
bych ti v tom mohl zabránit?“
„ Ne,“ odvětil.
„ Proč to nenecháš na ostatních? Proč tolik riskuješ?“ šeptl Ron.
Harry chvilku mlčel a přemýšlel. Pohledem opět sklouzl na Hermionu a odvětil. „
Protože si rád hraju na hrdinu.“
Chvíli na sebe zůstali hledět, jako by nevěděli, co říct… bylo to však něco
jiného. Oba měli pocit jakoby se loučili. Harry mírně kývl, vzal přenášedla a
beze slova odešel.
Nevěděl, proč to dělá, proč to nenechá na ostatních nebo alespoň jim to nejde
říci. Proč tak riskuje… proč si zase hraje na hrdinu…. A kam se poděl jeho
strach a hlavně pud sebezáchovy.
Jeho cesta z hradu však nebyla bez překážek.
„ Ehm…ehm…ehm,“ ozvalo se za ním lehké odkašlání.
Harry se zarazil a unaveně zavřel oči. Moc dobře, kdo to je. Zase mu lezla do
života? Ne, tentokrát už se rozhodl a nehodlal se nechat zastavit. Tentokrát
ne. Obrátil se na ženu, která stála opřená o zeď se zkříženýma rukama, a
napřáhl hůlku. „ Nech-mě-jít,“ ucedil na Jean.
„ Nechat tě jít?“ zvedla obočí a popošla k němu. „ Aby jsi šel bůh ví kam a
nechal se jen tak zabít? Nespadnul jsi náhodou na hlavičku?“
„ Nech mě! Já tě varuju!“ zavrčel. Stále na ni mířil hůlkou. „ Nech mě jít!“
„ A proč bych měla? Nejsem padlá na hlavu. A ty určitě budeš tak laskavý a
půjdeš hezky zpátky na kolej, aby jsi byl zítra celý čilý do školy.“
„ A když ne?“
„ Když ne? Tak tě tady svážu a dotáhnu tě k Removi, ať si s tebou dělá, co
chce. Asi by nebyl rád, kdyby věděl, co chceš udělat.“
„ Svázat mě? A to chceš udělat jak? Já mám hůlku a ty ne,“ připomněl jí Harry.
„ Nemáš proti mně šanci. Můžu tě tu znehybnit a nikdo mi už nebude stát v
cestě. Než by tě našli, byl bych dávno v luftě. Teď mám navrch já.“
„ Chceš se vsadit?“šeptla. Harry jí sledoval nechápavým výrazem. V její tváři
se nezračil ani náznak nějakého citu… strach, pohrdání, vztek… nic. Ona se snad
vůbec nebála. Měl podivný pocit, že ta její sebejistota není bezdůvodná.
K jeho ještě větší nejistotě udělala krok k němu a hrot hůlky se jí zapíchl
přímo doprostřed hrudníku. „Tak co budeš dělat? Znehybníš mě? Zabiješ mě? No
tak na co čekáš? Udělej to,“ šeptla.
Harry se ani nepohnul.
„ Tak co? Budeme tady rozmlouvat?“ nadhodila po době mlčení. „ Nebo budeš
rozumnej, dáš to dolů,“ stlačila hrot hůlky k zemi, „ pěkně půjdeš na kolej a
popřípadě nám řekneš, jestli jsi na něco přišel. A tohle necháš na ostatních?“
Harry přemýšlel. Po chvilce sklopil hůlku i zrak.
„ Hodnej. Bude to tak lepší. A teď běž.“ Harry se beze slova vydal pryč. Zpět
na kolej. To, že se i ona k němu chovala jako k malýmu, ho jen utvrdilo v
jeho rozhodnutí. Neměl ani v nejmenším náladu se nechat jen tak zviklat ze
svých plánů. Bylo mu jasné, že tam teď bude hlídat, ale když to nejde dveřmi,
bude to muset jít oknem…
Proběhl chodbami jako blesk a už chtěl křiknout vstupní heslo, když se obraz
otevřel.
„ Rone?“
„ Harry?“
„ Co ty tady?“
„ Jdu s tebou!“
„ Co?“ vypálil Harry, když vešel za Ronem do prázdné společenské místnosti. „
Neříkal jsi náhodou, že to je neskutečná blbost?“
„ Tak jsem asi neskutečnej blb, ale prostě jdu s tebou.“ Ron byl celý rudý od
toho, jak běžel, ale vypadal odhodlaně.
„ Ne! Řekni ne! – A proč? Já chci, aby šel se mnou. – Ne, nemůže s tebou jít.
Zase ho zatáhneš někam a potom toho budeš jen litovat. Nedělej to! – Vždyť já
ho nenutím. On se rozhodl sám. Jde z vlastní vůle, nemůžu mu v tom bránit. –
Jde tam jen kvůli tobě, víš to dobře. Říkám ti, nedělej to. Nedělej to vůbec,
nechoď tam, dostaneš se do průseru. – No co, jeden průser navíc už mě nezabije…
- Tím bych si nebyl tak jistý. – Ale jdi. Prostě jdu a basta. A ty mi do toho
nebudeš kecat! – Já tě varoval. Andělíčku, můj strážníčku, opatruj tomuhle
debilovi jeho dušičku… - Ha…ha…ha. – Uvidíme, kdo se bude smát na konci.“
„ Fajn,“ přikývl. „ Dobře. Ale na cestě ven je menší překážka, takže to musíme
vzít jinudy.“
Ron zvedl obočí. „ Kudy?“ Jediné ukázání k oknu mu stačilo. „ Oknem? Košťata?“
„ Bingo, chlapče. A hni sebou.“
Netrvalo ani deset minut a už si to řítili z nebelvírské věže přímo k okraji
bradavických pozemků. Sice jim dalo trochu práce se protáhnout malým okýnkem,
ale nakonec to zvládli. Museli se hlavně dostat mimo dosah bariery proti
přenášení. Hodili na sebe jen něco teplejšího, popadli hůlky a vydali se vstříc
osudu. „ Vstříc sebevražednému atentátu by bylo výstižnější. – Mlč, laskavě!“
U hlavní brány z pozemků schovali košťata do křoví a chystali se přemístit
dřív, než někdo z hradu zjistí, že jsou pryč. Harry si byl jistý, že Brumbál už
to ví. Vždyť věděl vždycky všechno.
„ Rone děl…“ V další chvíli stál s napřaženou hůlkou. Nedaleko od nich se něco
pohybovalo a to směrem k nim. Harry nevěděl, co to je. Na člověka to bylo moc
malé a rychlé. Takže Harry usoudil, že to může být jedině…
„ Blas,“ vydechl Harry a oba sklopili hůlky. „ Blasi, co tu zatraceně děláš?“
zeptal se psa, jako by mu snad byl schopný odpovědět.
„ Myslíš, že ho poslala Jean?“ optal se Ron.
„ Nevím, je to možný. I když nechápu, co by tím získala. Spíš si myslím, že se
zas někde potuloval a viděl nás. To je jedno… Blasi, mazej zpátky do hradu.
Tady není nic zajímavého. A ty, Rone, pojď.“
Oba se chytli propisky a Ron ji jednoduchým kouzlem aktivoval. Okamžitě ucítili
ten známý škubavý pocit v břiše. Trvalo to trochu déle, než byl Harry zvyklý,
ale za nějakou chvíli se už oba stáli na pevné zemi. Přesněji řečeno se rozplácli
na pevné zemi.
„ Bezva, jsme tu,“ řekl Harry a začal se sbírat ze země. Ocitli se nějaké
rozlehlé mýtině. Vypadalo to spíš jako pustina než mýtina. Jediný porost byla
chabá pokrývka trávy.
„ Jo,“ utrousil Ron nevrle, „fakt super. Kurva, to bude modřina jak kráva,“
postěžoval si a promnul si zadek. „ Máš tu mapu?“ zeptal se kamaráda a
oprašoval si z hábitu ten svinčík, ve kterém přistáli.
„ Jo, jasně. Mám ji tady.“ Harry sáhl do pravé kapsy, ale ta byla kromě nože
prázdná. Rychle zkusil ještě levou a potom i kapsy u kalhot. Nic. Prohrabal všechno
ještě jednou, ale nenašel nic. „ Hups.“
„ Hups? Co myslíš tím hups?“ zamračil se Ron.
„ Já tu mapu nemám. Já ji tam asi nechal.“ Harry nasadil ten nejnevinnější
úsměv, který dokázal.
„ Pottere, já asi Voldemortovi ušetřím práci a zabiju tě sám!“Ron zrudl vzteky
až za ušima. Několikrát naštvaně vydechl, aby se uklidnil. „No, bezva, tak co
teď.“
„ Teď si dáme D… - Drž hubu!“„ No, máme dvě možnosti. Buď se vrátíme zpátky pro
mapu a s velkou pravděpodobností nás tam někde chytnou. Nebo budeme spoléhat na
to, co si pamatujeme…“
„ Čili nic.“
„ …a pokusíme se to místo najít sami, abychom se mohli přemístit.“
„ A odtud by to nešlo?“ zeptal se Ron. Harry vytáhl nůž a poklepal na něj
hůlkou. Nic se nestalo.
„ Ne, musíme se dostat na to místo, odkud se přemístila Hermiona.“
„ Aha, už chápu, proč se Hermiona nevrátila pomocí tý propisky,“ ozval se Ron.
„ Proč?“
Ron mu předmětem zamával před obličejem, zacvakal, poklepal hůlkou, ale ono
nic. „ Chybí zpětná vazba. Ten zatracenej krám je rozbitej. Nefunguje na cestu
zpátky.“
„ Super,“ kývl Harry jízlivě.
„ Pamatuješ si něco z tý mapy?“ zvedl Ron pochybovačně obočí.
„ No řekněme… že něco bych ze sebe vypotil.“
„ Fajn, tak můžeš začít,“ zkřížil Ron ruce a čekal. Harry se rozhlédl kolem a
snažil se nejít nějaký záchytný bod, podle kterého by dokázal poznat, kde jsou.
(Pokud se vůbec dostali tam, kam chtěli.)Popošel pár kroků sem, pár kroků tam,
ale nějak mu nic mapu nepřipomínalo.
„ Harry,“ ozval se náhled Ron o několik metrů dál. „ Na tohle by ses měl podívat.“
Harry sice nevěděl, o co jde, ale i tak šel za Ronem. Jakmile stanul vedle
něho, čelist mu poklesla. Nebyli na žádné mýtině, jak si mysleli, ale na útesu.
Na skalním převisu, kde se pod nimi rozléhalo celé široké údolí obklopené
skalními převisy všude, kam dohlédli. Dole pod nimi se leskla matná hladina
ohromného vodního příkopu, v jehož středu trůnil na malém ostrůvku jako kamenný
pták ohromný tmavý hrad. Nikde kolem nebyl les nebo louka. Všude se tyčily
monumentální skály a ohromná vodní plocha byla jako nekonečné zrcadlo.
„ Páni,“ vydechl Harry.
„ Kruval.“
„ Fajn, řekl bych, že můžeme s jistotou tvrdit, že tu jsme správně. Nebo máš
snad ještě nějaké pochybnosti?“
„ Ani ne. Jedině snad jak se tam dostaneme?“
„ To ti řeknu rovnou. Nijak. To údolí musí být střeženo líp než palác anglický
královny. Nedostaneme se tam. Jednu věc si z tý mapy pamatuju jistě a to to, že
to místo nebylo v tom údolí. Musí být někde trochu jinde. Ještě nějaký dotazy?“
„ Ani n…“ Ron náhle ztuhl.
„ Co j…“ nechápal Harry. Ale jen do doby než si všiml, že má Ron v zádech hrot
něčí hůlky.
„ Já bych pár dotazů měla,“ ozval se chladný mladý ženský hlas. Dívka mluvila
sice anglicky, ale výslovnost a přízvuk byl dost strašný. „ Třeba to, co tu
pohledáváte,“ pokračovala. Harry se na ni chtěl otočit, ale zarazila ho.
„ Hejbni sebou, krasavec, a z tvýho kamaráda je cedník na brambory. Navalte
hůlky, páni. “
Harrymu se koutkem oka podařilo jí zahlédnout. Měla na sobě obyčejný hábit,
žádný plášť s kápí. To nevypadalo tak bledě. Byl si jistý, že by si s ní
dokázal poradit, ale špička zbraně mezi Ronovými lopatkami se mu ani v
nejmenším nezamlouvala. Přesto si však zachoval chladnou hlavu.
„ A když ne?“ zeptal se klidně.
„ Když ne?“ zopakovala. „ Tak vás to budě bolet. Zvlášť tohohle,“ řekla nemile
a zabořila hrot hlouběji do Ronových zad. Sykl a udělal podvědomě krok dopředu.
V zápětí, ale usoudil, že je přeci jen lepší mít modřinu na zádech než být
rozplácnutý dole na skalách.
„ Hele, hele, brzdi laskavě,“ křikl na ni a pootočil hlavu. „ Já se nemám právě
náladu na to, se dole rozplácnout.“
„ To je tvoje věc. Nemáš lízt tak blízko ke kraji,“ odvětila. Další zabodnutí
hrotu do zad. „ Tak co, vyklopíte konečně, co tu pohledáváte?“
„ Nic. Jen jsme přišli na návštěvu,“ odvětil Harry a nenápadně se snažil dostat
ruku k hůlce.
„ Jo tak na návštěvu, jo?“ probodla ho pohledem. „ To se…“
Ve chvíli, kdy Harry sahal po hůlce, popadla Rona pod krkem a hrot mu stále
tiskla k zádům stejně jako jednu ruku, až bolestí sykl. „ Nech svůj klacík, tam,
kde je! Varuju tě. Jeden jediný pohyb a z tvýho kámoše bude krmení pro ryby.“
Harry radši ruku z hábitu opět vytáhl. Byla sice tma, ale přesto zahlédl ten
záblesk, který jí proběhl očima. Byl si jistý, že by to udělala. „ Na návštěvě,
jo?“pokračovala. „ Jste v druhém ochranném pásmu Kruvalského hradu. Nevím sice,
jak jste se sem dostali, ale rozhodně ne na návštěvu. Tak co?“ nadhodila a
udělala několik kroků dozadu. Rona táhla s sebou. Bolestivě sevřel oči, když mu
opět zaryla hůlku do zad.
Harry šel pomalu za ní. „ Do prdele, co mám dělat?“ Náhle si všiml Ronovy ruky.
Něco mu naznačoval.
Harry neznatelně kývl. Ron ohnul jeden prst…
„ No, my…“ začal Harry, aby získali trochu času.
...druhý…
„ My totiž…“
…třetí…
V dalším okamžiku se Ron pokusil vytrhnou dívčinu sevření a uskočit na stranu,
aby se dostal mimo její dosah. Bohužel ho držela velice pevně, takže při úskoku
ho stále držela a z jeho ramene se ozvalo silné zapraštění. „ Auu!“ Skulil se
na zem.
V ten samý okamžik měl Harry dostatek prostoru na to, aby jí zbavil hůlky. Byla
však moc daleko a tak mu nezbývalo, než se rozmáchnout nohou a zbraň jí z ruky
vykopnout. Povedlo se. Mělo to však menší háček. Nikdy dřív to nedělal a jeho
tělo mu to dalo dost jasně najevo.
„ Do prdele, moje třísla! – Jenom třísla?“ Klesl na kolena v návalu bolesti,
která jím projela. Věděl, že musí vstát dřív, než se ta holka dostane zpět k
hůlce.
Ta však na hůlku kašlala. Vykopla nohu a (rozhodně s větší elegancí a
zkušeností než Harry) mu přerazila nos. Svalil se na zem a do očí mu hrkly
slzy. Z nosu mu sršel proud krve.
Jeho místo na bojišti zastoupil Ron. „ Přestaň!“ křikl na ni. „ Nejsme žádný
š…“ Jen o kousíček minul jeho hlavu další výkop.
„ Zatraceně, tohle je jako akční film. Kde jsou kamery, sakra. – Jo a taky ty
honoráře.“ Harry klečel na zemi a snažil se zastavit tok krve. Věděl, že musí
pomoct Ronovi, ale bolest a šok ho naprosto ochromili. Nemohl se ani hnout.
Zrzek si vedl dobře, ale dívka se však rozhodně nevzdávala. Dál švihala nohou a
nutila protivníka couvat stále dál a dál. Ron nevěděl, co má dělat, protože na
ruční souboje (a obzvlášť s holkou) nikdy nebyl. Zvláště, když ho výkopy
nepustila k sobě, aby jí mohl jednu vrazit. K jeho smůle ho však stále víc a
víc nutila ustupovat k srázu. Harryho začala jímat hrůza, že tohle nedopadne
dobře.
Dřív než stačil chmátnout po hůlce, Ron to vyřešil sám. Při dalším výkopu
jednoduše necouvl a zdravou rukou chytil dívčinu nohu ve vzduchu a mírně jí
vytočil.
Dívka čekala ledacos, ale tohle asi ne. Její rovnováha selhala a svezla se na
zem jako hadrová panenka. Ron jí však stále držel a levou nohou přišlápl její
druhou nohu, aby se nemohla moc hnout. Pravačku stále držel ve vzduchu tak, aby
jí způsobil co největší bolest.
„ Áááá…“
Harry se vyhrabal na nohy, sebral dívčinu hůlku a postavil se vedle kamaráda.
Musel být stále v předklonu, protože nos nepřestal krvácet.
„ Lumos.“
Ron jí konečně pustil. Zasténala, semkla nohy k sobě a schoulila se do
klubíčka. Konečně si jí mohli prohlédnout. Měla krátké tmavé vlasy, snědou pleť
a mohla být jen o pár let starší než oni. Byla dokonce docela pěkná.
Oba vytáhli hůlky a spoutali ji neviditelnými provazy.
„ Pěkný. Rone, dík.“ Kvůli přeraženému nosu Harry trochu huhňal.
„ Nemáš zač. Co nos?“ optal se a nespouštěl zrak ze zajatce .
Harry otřel další pramínek krve stékající po tváři. „ Nejspíš přeraženej,“
konstatoval. „ A co ty?“ zeptal se starostlivě. Všiml si totiž, že Ron celou
dobu nehýbe levou rukou.
„ Udělala mi něco s ramenem. Nemůžu s tím hnout,“ zaklel a odplivl si. Sevřel
bolavé rameno a tvář se mu zkřivila bolestí. „ Ssss…Kurva to je bolest.“
„ To mi povídej. Nos mám na padrť a málem jsem si urval ptáka, když jsem jí
vykopával tu pitomou hůlku. Sakra, to bolí.“
Ron se ušklíbnul. „ Jo, tak to máš smůlu chlapče. Ale vypadalo to docela pěkně,
když jsi jí tu hůlku vykopnul.“
„ Ona mi to pak taky pěkně oplatila. Au… Nejraději bych jí zabil.“ Odplivl
krev, která mu stekla do pusy a zaklel. Chvíli sledovali dívku, která ležela na
zemi a nehýbala se. „ Co s ní?“
„ Nemám ponětí. Necháme jí tady. Ať si s ní dělaj, co chtěj.“
„ To ne. Řekl bych, že se tu vyzná. Mohla by se hodit. A ke všemu není k
zahození,“ ušklíbl se Harry spíš z hecu a sklonil se do úrovně jejího obličeje.
„ Jakpak se jmenuješ?“
Mírně zvedla obličej a vrhla na něho vražedný pohled. Potom mu plivla do tváře.
Utřel slinu.„ Nemá moc dobrý způsoby. Až se zase uvidíme s Viktorem,
musíme mu říct, že jsme čekali jiný uvítání. Tyhle Bulhaři nemají žádné
vychování.“
„ Viktorovi?“ ozvala se náhle dívka. Všechna nevraživost zmizela. „ Jakýmu…
Viktorovi?“
Oba si vyměnili nechápavé pohledy. „ Krumovi. Proč se ptáš?“
Chvilku mlčela. „ Vy víte, kde je Viktor? Kam zmizel? Vy jste mu něco udělali?
Co? Slyšíte? Tak odpovězte mi, sakra!“
Opět si vyměnili nechápavé pohledy. „ Nic jsme mu neudělali. My ne. A odkud ho
znáš ty, jestli se smím zeptat?“ vyptával se Ron nevrle.
„ Odkud? Chodíme spolu. Je to můj přítel,“ křikla zoufale.
Ronovi zmizelo obočí někde ve vlasech. „ Jo tak přítel, jo?“
„ Jo, přítel, co je na tom divného?“ prskla na něho a snažila se dostat ze
spoutání. Po chvíli vyčerpaně rezignovala. Mlčky jí pozorovali. „ Vy jste z
Bradavic, že jo?“ šeptla po chvíli do trávy.
„ Jak to můžeš vědět?“ ozval se Harry.
„ Jednoduše. Jste Angličani. A jediný Angličany Viktor znal z Bradavic. Z
Turnaje tří škol. Znáte se s ním odtamtud, že jo?“ zvedla k nim hlavu a když
nic neřekli, zase jí položila. „ Stejně jako tu mrchu. Tu čubku jednu mizernou,
se kterou se tady scházel. Měl jí plnou hlavu,“ brblala si spíš pro sebe. „ To
za ní šel, když zmizel. Angličanka… prej jenom kamarádka. Hovno, nemyslel na
nic jiného. Jo, ona… Určitě mu něco udělala… podvedla ho…jo, určitě to byla ta
zpropadená, zkurvená děvka…“
„ Mírni trochu slovník, laskavě,“ okřikl jí Harry, když se vzpamatoval. Bylo to
jasné, kterou osobu tituluje těmi „lichotkami“ a moc se mu to nelíbilo. To se
ovšem nadalo říci o Ronovi, který zrudl až za ušima a klouby zdravé ruky mu
zapraštěly vztekem.
„ Jo, ta zpropadená děvka je zase pro změnu moje přítelkyně,“ zavrčel. Harry se
na něho otočil a hodlal ho zchladit malinkou poznámkou na adresu toho jejich chození.
Potom ale uznal, že by to v tuto chvíli nebylo to pravé a radši jí spolkl.
„ Fakt, jo?“ zúžila dívka zorničky. „ A to jsi jim ty schůzky jen tak trpěl, jo?“
Tohle Ron přešel bez komentáře. Dívka se opět začala zmítat. „ Zatraceně,
nemohli byste mě už pustit?“
„ A proč bychom měli. Málem jsi nás zabila,“ řekl jí Harry a otřel si další
pramínek krve.
„ A co jsem měla dělat jiného? Nemáte tu co pohledávat. Jste cizinci, který se
potulovali na místech, kde zmizel můj přítel a ke všemu jste Angličani, o
kterých sem si myslela, že ho unesli. Co jsem měla dělat? Pozvat vás na kafe?“
„ Nemusela jsi na nás hned útočit!“
„ Měla sem strach,“ zavrčela a opět položila hlavu na zem. „ Nechci nic jiného
než zjistit, kde je Viktor, je to tak těžký pochopit?“
„ Ne není. Kdy jsi ho viděla naposledy?“ vyzvídal Harry. Chtěl jí věřit, ale
nejdřív se chtěl alespoň trošku pojistit.
„ Ehm… v sobotu. Říkal, že jde zase na schůzku s tou kr…ehm…holkou,“ opravila
se, když viděla, jak se Ronovi zalesklo v očích. „ Chodila jsem sem, kdyby se
sem třeba ti únosci chtěli vrátit.“
„ Jak víš, že ho unesli?“
„ Ehm…no… neozval se, ani se neukázal. To by normálně neudělal. A ke všemu sem našla
jeho hůlku a stopy po boji,“ vysvětlila.
„ Kde?“
„ Nedaleko odtud.“
Harry se postavil a podíval se na Rona. „ To by odpovídalo. Myslím, že jí
můžeme pustit.“
„ Jo, to byste teda mohli! A taky byste mohli vyklopit, co tu děláte vy a co
víte o Viktorovi!“
Ron dal jediným pohledem jasně najevo, co si o tom myslí, ale přikývl. Mávl
hůlkou a dívka konečně mohla pohnou rukama, které měla do té doby svázané za
zády. „ Au…sakra,“ zaklela a promnula si ramena.
„ Postavila se. „ Tak co? Odpovíte mi?“
Oba kluci si vyměnili tázavé pohledy. Chvíli se bavili šeptem. Harry jí potom
vysvětlil, co tam dělají a co vědí o Viktorovi. Řekl jí toho dost, aby se
přestala vyptávat a dost málo, aby se nedostali do problémů.
„ Zaveď nás na to místo, kde jsi našla tu hůlku.“ řekl nakonec.
„ O.K,“ přikývla a natáhla k Harrymu ruku. „ Dáš mi moji hůlku?“
„ Ne,“ odpověděl a strčil si její zbraň do kapsy u kalhot. „ Sice jsme tě
pustili, ale to neznamená, že ti věříme. U mě bude v bezpečí.“
„ Jste dva a já jsem sama a ke všemu holka. Co vám můžu udělat?“
„ Udělala jsi toho už dost,“ zavrčel a opět si otřel nos. „ Veď nás.“
Dívka vzdychla a vydala se pryč. Následovali ji. Cestu si osvětlovali jenom
hůlkami, takže postupovali pomalu.
„ Děláme blbost, Harry, že jí posloucháme. Nevěřím jí,“ zavrčel Ron a pohlédl
mezi kameny, kde před vteřinkou dívka zmizela.
„ Klid. Taky se mi nelíbilo, co říkala o Hermioně, ale ty Viktora taky nemáš
moc v lásce.“
„ O to nejde. Mám z ní jen blbej pocit. Něco se mi tu prostě nelíbí.“
„ Fajn, jsme tady,“ zastavila se dívka a ukázala na malý hájek stromů. Prolezli
dalšími křovinami a ocitli se na mýtině. Označení „stopy po boji“ nebylo moc na
místě, protože to vypadalo, že se tudy přehnalo tornádo. I přes velké šero
mohli vidět zohýbané a zlámané větve. Několik rozťatých stromů a v trávě byly
vypálené černé kruhy. („ Už chápu odkud se bere UFO,“ napadlo Harryho.) I listí
na stromech bylo sežehnuté. Vyšli na trávu a místo si řádně prohlédli. Náhle
Harry ucítil v kapse slabé vibrace. Byl to ten nůž. To mohlo znamenat jedinou
věc. „ Rone, jsme tu správně,“ křikl na něj. „ Pojď sem.“
„ Samozřejmě, že jsme tu správně. Co jste… Kde jsi to vzal?“ obořila se na
Harryho a vytrhla mu z ruky nůž. „ Tohle je Viktora.“
„ To bylo Viktora. Než to dal tý svý rádoby milence, aby jí zachránil. A teď to
naval zpátky. “ Pokusil se jí to vytrhnout, ale uskočila. „ Dej mi to,“ snažil
se mluvit klidně.
„ A proč? To je Viktorův nůž. Mám na něj větší právo než vy,“ odsekla a uhnula
dalšímu pokusu o to, aby jí nuž vzali. Teď už však oba opět tasili hůlky. „
Proč vám na tom tolik záleží?“ hlesla, když jí nůž vytrhli z ruky.
„ Protože na tom závisí pár životů,“ ucedil Harry. „ Rone, aktivuj to.“
„ A to i Viktorův, že jo?“ vyhrkla. „ Jdu s vámi!“
„ Ne to teda nejdeš!“
„ Hele, mladej, jsem starší než ty, tak mi nerozkazuj!“
„ Ale…“
„ Harry, nebav se s ní. Jdeme.“ Ron podal kamarádovi přenášedlo, které v šeru
blikalo slaboulinkým světlem.
„ Tady máš hůlku a těšilo nás.“ Harry jí hodil její zbraň, chytl se nože a poté
už cítil jenom známé škubnutí. Všechno kolem se zatočilo a oni opět letěli
vzduchem. Let byl dlouhý a dopad tvrdý.
„ Auuu… do prdele!“ Ronův výkřik byla první věc, kterou Harry zaregistroval.
„ Co je? Lumos.“
„ Já jsem spadnul na to zkurvený rameno,“ zasténal Ron a válel se po podlaze.
„ Tak proč si ho nevyléčíš?“ ozvalo se za nimi. „ Lumos!“Vedle Harryho stála
dívka a široce se usmívala.
„ Co ty tu děláš?“
„ Řekla jsem, že jdu s vámi a za tím si stojím. Stačilo malý poutací kouzlo,“
řekla nevinně na Harryho tázavý pohled. Poté přiklekla ke skučícímu Ronovi. „
Ukaž,“ vzala ho za bolavou ruku a prohmatala mu rameno, až zasyčel bolestí.
Harry se porozhlédl po místnosti, kde byli. Nebylo pochybu, byli na tom samém
místě, kde předtím viděli Hermionu. „ Alespoň, že tak,“ řekl pro sebe.
„ To už začínám tuhnout nebo tu je taková zima?“ optal se Ron.
„ Ne, to je tady taková zima,“ odpověděl Harry a zachumlal se do slabého
hábitu, pod kterým mu byla dost zima. „ Ani se nedivím. Jak to vypadá, jsme
opravdu v Rusku.“
„ V Rusku?“ třeštila oči. „ Co děláme v Rusku?“
„ Hledáme.“
„ Co?“
„ Nejspíš knihu.“
„ Knihu?“
„ Jo,“ přikývl Harry. Neměl moc na vybranou. Ve zkratce jí vyložil důvod, proč
jsou tady a co hledají. „Musíme to najít. Dřív než Smrtijedi zabijí ostatní i s
Viktorem. Když už jsi tady, tak nám můžeš pomoct… ehm…“
„ Ester,“ představila se. Ve stejné chvíli hnula pomocí kouzla Ronovi
s ramenem, až to zapraskalo a zrzek strašně zakřičel. „ Fajn.“
„ To není fajn,“ zaskučel.
„ Musíš něco vydržet. Jsi chlap. Neumím to doléčit, ale alespoň ti to umrtvím.“
Znovu mávla hůlkou a Ronův zkřivený obličej trochu povolil a víka mu klesla.
„ Co jsi mu udělala?“ strachoval se Harry.
„ Jen jsem mu to umrtvila. Asi tak patnáct minut teď bude mimo,“ vysvětlila.
Mávla hůlkou a uprostřed chatrče se objevil zářivý kouzelnický oheň, který
ozářil a hlavně oteplil celou místnost.
„ Aby nezmrznul.“
„ Fajn,“ kývl Harry. „ Díky. Já jsem Harry,“ podal jí ruku, kterou vřele
přivítala. „ A tohle je Ron.“
„ Jasný, slyšela jsem. Harry, jo? Ještě řekni Potter,“ ušklíbla se.
„ Jasný, to jsem celej já,“ ušklíbl se. Doufal, že to znělo tak ironicky, aby
to nebrala vážně. Potom se otočil a začal zkoumat osvětlenou místnost. Kdyby se
otočil, možná by si všiml těch zlověstných očí, které ho pozorovaly.
Pomalu přešel pokoj a začal se orientovat. Přešel ke staré ztrouchnivělé skříni
s policemi. „Hermiona vyšla odněkud odtud.“ Podíval se na zem. Na podlaze se
pod tenkou vrstvou ledu barvily stopy krve.
„ Její krve.“
Harry se při té myšlence otřásl. Prohledal police plné starých krámů, ale nic
nenasvědčovalo tomu, že by se s tím poslední dobou hýbalo nebo že by to sem
bylo přidané nedávno. I přes oheň se třásl zimou a od úst mu šla pára.
„ Harry?“ ozval se vedle něho nesmělý hlásek. Otočil se na Ester. „ Promiň.“
„ Za co se omlouváš?“ zeptal se tiše.
„ Za ten nos,“ šeptla. „ Bylo to unáhlený. Bolí to moc?“ Upřela na něho své
velké nevinné oči. Měly podivnou našedlou barvu, ale měly i své kouzlo.
„ Ne, dobrý, já to nějak vydržím. Už se mi staly i horší věci,“ usmál se na ni.
„ No jo, aby sis nezamachroval, co?“ ozval se jeho vnitřní hlásek. „ Kuš!“
„ Takhle s tou krví na obličeji,“ položila mu jemnou dlaň na tvář, „ vypadáš
strašně mužně. Vážně,“ šeptla a přistoupila blíž.
„ Myslíš, že bych si to měl nechat?“
„ Určitě,“ zašeptala a přitiskla se na něho. Harry naprázdno polkl. Byl
naprosto ztuhlý a to v tuto chvíli nejen mrazem. Tiskla se k němu a on mohl
cítit každou křivku jejího těla. Chovaní, jako bylo to její snad ještě nezažil.
Ne, že by se mu to nelíbilo, zvláště když si k sobě otočila jeho tvář a lehce
přitiskla své rty na jeho. Nevěděl, co má dělat a tak… nedělal nic a jen se
oddával dotykům jejích rtů.
Jejich příjemné spojení přerušilo až Ronovo zasténání. Harry se od ní odtrhl a
ihned se k ní otočil zády. Bylo to zvláštní, ale jako by na tu chvíli, co jí
líbal naprosto zmizel jeho výstražný šestý smysl, který náhle začal bít na
poplach. Nevěděl proč a tak se radši opět začal věnovat skříni.
Zkoumal jí dlouho a pečlivě, zatímco se Ester starala o Rona a zkoumala druhou
část místnosti, ale v blízkosti skříně nebylo nic, čeho by se dalo chytnout.
Prozkoumal skříň, zeď, použil několik kouzel, ale nebylo tam absolutně nic. „
Sakra, vždyť to musí být tady. Co by tu jinak dělala. Vždyť tu nic není, jen
holá zeď. – A co tu děláš ty? Vždyť tu je jen holá zeď. – Zmlkni, ty radílku!“
„ Já se na to vyseru!“ zavrčel a bouchl pěstí do skříně. Ze shora se na něho
sesypalo spoustu bordelu a prachu. Vycouval dozadu a rozkašlal se. Náhle se
však zarazil. Všiml si totiž, že jeho kroky nezněly stejně. Dupl jednou, dupl
podruhé a potřetí. Na poslední pokus bylo dupnutí odměněno dutou ozvěnou.
Okamžitě padnul na kolena a jako naprostý magor začal šmátrat po zemi. Prsty
měl sice zmrzlé, ale jeho nadšení bylo mnohem větší, než aby cítil nějaký
chlad. Vytáhl hůlku, rozsvítil jí a skousnul jí v zubech, aby měl dostatek
světla.
„ Co to děláš?“ zeptal se Ron a Harry poznal, že za ním stojí oba dva.
„ Hahy heho he,“ odpověděl.
„ Cože?“ nechápal ani jeden.
Harry si vyndal hůlku z pusy a netrpělivě se na ně otočil. „ Tady něco je.“
Potom se vrátil zpět k hledání. Natrvalo to ani několik vteřin, když se mu pod
prsty objevila drobná rýha. Zasekl do ní prsty a objel dokola dřevěný poklop.
„ Mám to, mám to, mám to!“ radoval se a pokoušel se najít nějaké příhodné
místo, kde by se poklop dal zvednout. Když to nešlo, zkusil použít jednoduché
otevírací kouzlo, které ho naučila Hermiona v prvním ročníku. Zámek tam sice
nebyl, ale tak jako tak poklop mírně nadskočil.
„ Harry, ty seš ale šikulka,“ usmála se na něho Ester a společnými silami
všichni tři poklop zvedli. Otevřel se jim přímý pohled dolů do díry, kde byla
naprostá tma.
„ Lumos.“
„ Lumos.“
Všichni tři posvítili dovnitř hůlkami. Díra byla uplácaná jenom z hlíny, ale na
dno nebylo vidět. Viděli jenom tmu. Harry vzal kus dřeva, který se povaloval
opodál a hodil ho dovnitř. Předmět zmizel ve tmě. „No… bezva, kdo jde první?“
nadhodil a stále zíral do temnoty dole. Teprve, když bylo naprosté ticho, zvedl
hlavu, aby zjistil, na koho se oba dva dívají. „ No jo no, zase já, co? – Je tu
snad ještě nějaký jiný hrdina, který se beze strachu vrhá do všech nebezpečí? –
Hrdina možná, beze strachu těžko. No jo, ale co, když už mají někoho zabít, ať
to jsem já.“
Harry vzdychnul a protočil oči v sloup. Přesto se posadil na okraji díry a
spustil nohy dovnitř.
„ Harry, určitě to chceš udělat? Nechci nic říkat, ale nemáš nejmenší ponětí,
co tam dole je. Co když tam bude nějaká past nebo něco, může tě to zabít,“
upozornil ho Ron starostlivě.
„ Já vím, Rone, ale musím to udělat. Závisí na tom tři životy a už jsme tak
blízko,“ řekl.
„ Nebylo by lepší, kdybych šel já?“ zeptal se zrzek. Byl úplně bledý a Harrymu
bylo jasné, že má hrůzu z toho, co by ho dole mohlo potkat. Zároveň si ale
uvědomil, že mu Ron nabízel v podstatě vlastní život za ten jeho. V tu chvíli
si uvědomil, co je Ron za kamaráda.
„ Neboj, v prváku jsem taky skočil a nevěděl jsem do čeho lezu. Jak se zdá, tak
jsem se nepoučil,“ vyloudil ze sebe něco jako úsměv, i když v krku měl pořádně
vyschlo. „ Kreténe, do čeho to zase lezeš?“
„ Drž se, kámo,“ chytl ho ještě Ron za rameno. Harry přikývl, zhluboka se
nadechl a skočil do neznámé temnot…
„ Sakra,“ zaklel jakmile dopadl. Což nebylo za moc dlouhou dobu, protože když
se postavil měl nad sebou asi dvě stopy. Nemohl být hlouběji než dva metry pod
podlahou srubu.
„ Harry?“ ozval se nevěřícně Ron. „ To byl let, co?“ nadhodil. Bylo vidět, že
se mu ulevilo.
„ To teda jo,“ přikývl Harry. „Musí tu být nějaký kouzlo. I když stojím, mám
pořád pocit, že pode mnou je díra. Tohle je šikovnej oblbovák,“ vzhlédl nahoru,
kde viděl jenom dva obličeje.
„ A vidíš tam něco?“
„ Mrknu se.“ Zvedl hůlku a rozhlídnul se po „místnosti“. Mohla to být kopaná
díra, tak tři krát čtyři metry. Okolo stěn byly poličky a byla tam pěkná
klendra. Harry si domyslel, že to nejspíš dřív sloužilo něco jako lednička.
Prošel celou místnost kolem dokola a hledal něco nezvyklého, ale nenašel nic.
Ani když k němu seskočila Ester a potom i Ron a hledali s ním, tak nic nenašli.
Až…
„ Hele, Harry, co je tohle?“ ozvala se náhle dívka a ukázala na kovovou desku
se znakem zasazenou do jedné zdi z hlíny. Harry to poznal. Byl to ten znak,
který označoval i pergamen, který mu Hermiona poslala.
Ester zvědavě přejela po znaku rukou, ale v další chvíli ucukla a bolestivě
zakřičela. Harry k ní hned přiskočil a zjistil, že její dlaň je spálená do
masa. Jako by ten kov byl rozpálený do ruda.
To Harrymu stačilo, aby věděl, kde má hledat. „ Dobrý?“ otočil se na dívku.
„ Jo, v pohodě,“ sykla bolestí.
Ron použil na kov chladící kouzlo a potom na to lehce položil dlaň. Okamžitě
ale ucukl, protože ho to spálilo stejně jako dívku. „ Kurva, já mám teda dneska
štěstí,“ zaklel.
Harry nevěděl, co má dělat. Musel se toho dotknout, sundat to… nevěděl proč,
ale něco mu říkalo, že musí. Opět zkusil chladící kouzlo a i vodní. Stejně tomu
nijak moc nevěřil. Měl sice ruku úplně zmrzlou a trochu zahřátí by přivítal,
ale ne takovéhleho zahřátí. Obalil si ruku do hábitu a pomalinku jí přiblížil
ke znaku. Myslel si, že se látka rozpálí nebo něco, ale ono nic. Vyndal ruku z
látky a pomaloučku jí přibližoval ke kovu. Měl dlaň těsně nad povrchem a stále
nic necítil. A to se nezměnilo ani když se dotkl. Pro jeho kůži byl kov
chladivý a obyčejný.
„ Jak jsi to udělal?“ vypálil Ron a taky se dotkl, ale toho to opět spálilo.
„ Nemám ponětí, ale teď to nehodlám řešit.“ Zaryl prsty do zmrzlé hlíny a
nahmatal okraj veliké kamenné dlaždice s vyrytým znakem. S napnutými svaly se
mu podařilo s ní hnout. Odsunul jí stranou a otevřel tak malou skrýš. Jako
první vypadl nějaký klacek. Nevěnovali mu pozornost, protože je upoutala
veliká, majestátně obalená kniha.
Harry jí vyndal a zkoumal jí skoro až s posvátnou úctou. Byla veliká a těžká.
Na hřbetu byl zlatý nápis, kterému Harry nerozuměl, ale i tak jí otevřel.
Prolistoval několik listů a brada mu poklesla až na zem. Byla to kniha plná
kouzel. Těch nejmocnější a nejsložitějších lektvarů a kleteb…– Zbraň
nejmocnějších. Ale tahle byla něčím zvláštní. Byla totiž celá napsaná anglicky.
Ne ve starém jazyce, jak mu říkala Jean. Tahle byla celá přeložená a jen čekala
na někoho, kdo si jí přečte.
Už se nedivil, že o ní Smrtijedi tolik stáli. „ Páni,“ vydechl.
„ Co to je?“ zeptal se ho Ron.
„ To je na dlouho. Teď odtud musíme zmizet. Za chvíli mi umrznou uši.“ Zaklapl
knihu a vydali se k díře. Domluvili se, že jako prvnímu pomůžou Ronovi, který
potom vytáhne Ester a nakonec Harryho. Společnými silami se Ron dostal nahoru.
„ Harry, nejdřív mu tam dej tu knihu,“ řekla mu dívka a Harry jí podal
kamarádovi. „ Dej pozor, ať se jí něco nestane,“ křikla ještě na něho. Ronův
obličej zmizel z dohledu. „ Harry, ještě než půjdeme nahoru,“ otočila se na
něho nesměle. Kousla se do rtu a opět se na něho přitiskla. „ Ještě jeden
polibek,“ šeptla a přisála se k jeho rtům. Harry naprosto vyvedený z míry,
opět nevěděl, co má dělat.
Po chvilce se odtrhla a Ron jí pomohl nahoru.
„ V pohodě?“ křikl Harry nahoru, když dívka vylezla. " Tak a teď už se
jenom nějak vrátíme zpátky. To by neměl být až zas takový problém. Bylo to
celkem snadný. - Taky si myslím. Až moc snadný."
Harry měl trošku strach, jestli se něco nestalo, ale naštěstí v příští chvíli uviděl Ronův pihovatý obličej. K jeho velkému překvapení mu však nehodlal pomoci nahoru, naopak sám slézal dolů.
„ Rone, co…?“
„ Já tě varoval,“ šeptl k němu jen.
„ Ale, ale, kohopak to tam máme?“ ozval se ze shora škodolibý hlas. „ Snad to není náš Pottříček.“
„ Malfoy,“ hlesl Harry, když rozeznal jízlivý hlas Malfoye staršího. Hrdlo se mu sevřelo.
„ Ty hajzle, co tu děláš? Kde jsi se tu vzal? A co jsi udělal s Ester?“ vypálil na ně. Její obličej se však objevil vedle zakuklence.
„ Co by mi měl udělat, Harry?“ ušklíbla se.
„ Ty…?“
„ Co jsi čekal? Snad si nemyslíš, že bych se zahazovala s takovou nulou, jako je Krum. Chodící kachna. Jsi opravdu tak naivní, že sis myslel, že tě neznám? Slavného Harryho Pottera? Blázne.
Věděli jsme, že ta šmejdka to někde schovala a že se to Řád pokusí najít, aby jste zachránili kolegáčky, ale nenapadlo nás, že přijdeš osobně… Copak? Hledáš tohle?“ zatočila ve vzduchu jeho hůlkou, když si všimla, jak prohledává všechny kapsy. Musela mu jí vzít, když ho líbala. „ Neboj, to už nebudeš potřebovat. Stejně jako ten tvůj kamarádík a stejně jako ostatní. Zabijeme je tak jako tak a vy dva tu umrznete zaživa. A my ke všemu máme tohle,“ zvedla těžkou knihu. „ Moc děkuju za pomoc. Bez tebe bych to jen velmi těžko našla. Moc jsi mi pomohl. A ještě něco,“ mávla hůlkou směrem k Ronovi a ten se skácel na zem v další vlně bolesti, která mu projela znovu vyhozeným ramenem. „ Chudáčku malej. Mějte se tu kluci. A mimochodem, Harry,“ naklonila se trochu blíž. „ I pařez líbá líp než ty,“ řekla mile a našpulila rty do polibku.
„ Ty,“ zavrčel Harry, ale už viděl jenom zaklapnuté víko a potom šoupavý zvuk posouvajícího se nábytku. V mrazu, bez hůlek, bez pomoci a pod poklopem se skříní. Byli v pasti…