31. kapitola - Zoufalství a strach
„ …a pokud by byl pan Weasley tak laskav a začal dávat pozor, mohli bychom pokračovat,“ vytrhla profesorka McGonagallová Harryho ze zamyšlení druhý den na hodině přeměňování. Celou dobu nedával naprosto pozor a myšlenkami byl jinde… u Hermiony.
U tý kučeravý holčičky, která je vždycky poučovala a tahala je z bryndy. Ta, která mu byla tou nejlepší kamarádkou a spolehlivou oporou… a o kterou měl teď takový strach.
Bylo mu strašně. Nemohl spát, jídlo mu nechutnalo a to napětí a čekání ho pomalu, ale jistě ubíjelo. Ron na tom nebyl o moc lépe. Přesněji řečeno byl na tom snad ještě hůře, protože si ještě ke všemu dával vinu za Hermionin odchod. Stejně jako on nejedl (což u něho byl docela zázrak), ale na rozdíl od Harryho se mu párkrát podařilo usnout. Bohužel se vždy vzbudil zpocený a s křikem způsobeným nočními můrami.
Famfrpálová kvalifikace nebelvírského týmu byla odložena, protože kapitán byl mimo a Ginny by to prý sama nezvládla. Sice to znamenalo, že budou mít opět méně času na trénování, ale Ron neměl na „košťata“ ani pomyšlení.
„ Pane Weasley?“ zopakovala profesorka, když jí zrzek naprosto ignoroval a dál seděl s podepřenou hlavou a zíral do prázdna. „ Pane Weasley!“
Ron vyděšeně vystřelil na nohy. „ A…ano? Paní…ehm… profesorko?“
„ Byl byste tak laskavý a řekl nám, jaký lektvar je nutno vypít, než se provede přeměna?“ zeptala se ho profesorka a hleděla na něho přes své hranaté brýle.
Chlapec trochu ztuhl a nervózně těkal očima po třídě. Chvíli jen otvíral a zavíral pusu.
„ Ja…jak… jaká… přeměna?“ vykoktal.
„ Ta, o které se dnes učíme,“ oznámila mu klidně, ale Ron se ani nepohnul. „ Chcete snad říci, že nevíte, o čem se tu již skoro celou hodinu bavíme?“ upřela na něho svoje přísné oči.
„ No…totiž…ne.“
„ Pane Weasley, za vaše chování bych vám měla dát školní trest.“
„ No…já…totiž…ono…to…ehm…“ Byl úplně bílý a naprosto nevěděl, co má říci. „Promiňte!“ vypadlo z něho nakonec. Popadl svoji učebnici a vypálil ze třídy ven. To bylo už podruhé, co utekl McGonagallové z hodiny. Něco naštvaně zabrblala a srazila jim body. Harry měl ale pocit, že jeho chování rozumí, protože jinak by jim srazila mnohem víc.
„ Pane Pottere? Odpověděl byste nám vy?“ otočila se k němu.
Harry na tom však nebyl o moc lépe než Ron. Nevěděl, která bije.
„ Nezlobte se,“ odvětil tiše a po vzoru kamaráda spěšně opustil místnost…
„ Drží jí Smrtijedi? – Ježíši, to je strašná představa. – Ne, určitě to tak není. Určitě je někde jinde. – A kde, ty Einsteine? – Nevím, prostě… někde. – Někde třeba s Viktorem? – Ne!…. To je blbost. To by Hermiona nikdy neudělala. Nikdy by nikam nezmizela s ním. A i kdyby, tak by o sobě určitě podala zprávu.– Tak kde je? Nechci tě děsit, ale pokud by jí měli Smrtijedi, tak už byste o tom věděli, ne? – Jak to myslíš? - Nepožadovali by výkupné nebo něco takového? Nesnažili by se tě nalákat? – No…to mě nenapadlo. Kde teda je, když jí nemají Smrtijedi? – Třeba za ní nepožadují výkupné, protože už je… - Ne! Není mrtvá. Rozumíš? Určitě není mrtvá. – Když to tvrdíš… - Já to netvrdím. Já si tím jsem jistý. – Jistý? Železobetonově? – No, to zase ne. Já jen… musím tomu věřit. Musím, jinak mi bude ještě hůř, než mi je teď.
Sakra, jak já nesnáším tuhletu nejistotu. Ať to skončí. Jakkoliv… hlavně ať už nemusím takhle čekat v nejistotě. Je mi hrozně… – Tobě je hrozně? A co má říkat Ron? Podívej se na něj. – Já vím, já vím…Viděl jsem ho. Sedí u stolu, zírá do prázdného hrnku… - Třeba se z čajových lístků pokouší vyvěštit budoucnost…. O.K., O.K. Byl to blbej vtip. – To teda byl! Chudák, je jako tělo bez duše, oči zarudlý od toho, jak se snaží, aby nebrečel. – Já vím, musí mu být strašně… Jenže mě taky není zrovna do smíchu. Já o Hermionu nechci přijít…nesmím…“
„ Harry?“ ozvalo se za ním. Seděl ve společenské místnosti a zíral do plamenů. Harry i Ron vynechali kompletně celé vyučování a celou dobu mlčky seděli před krbem, dokud se Ron někam nevypařil. Teď ho vytrhla ze zamyšlení Adriana. „ Tohle jsi nechal ve třídě,“ podala mu jeho učebnici přeměňování a povzbudivě se na něj usmála.
„ Jo…ehm…jo. Dík,“ vypravil ze sebe, když asi minutu zíral na knihu a nutil svůj mozek pochopit, k čemu to je. „ Dík.“
„ Jak ti je?“ zeptala se ho dívka a klekla si vedle jeho křesla.
Odfrkl si.„ Jak mi tak asi může bejt?! Mizerně,“ položil knihu na zem, opřel se o opěradlo křesla a zahleděl se do plamenů. „ Mizerně.“
„ Nechceš si o tom promluvit?“zeptala tiše. „ Třeba by ti pak bylo líp.“
„ Není mluvit o čem.“
„ Určitě by se něco našlo,“ řekla mu mile a upřela na něho své safírové oči. Pohledl na ni a zahleděl se do těch modrých studánek. Nechápal proč, ale ten její pohled ho uklidňoval. Dával mu dojem, že ne všechno je tak špatné, jak se na první pohled zdá. Měl pocit, že ho nic netíží, nic ho netrápí. Neexistuje nic jako bolest a strach.
„ Harry, nechceš jít na večeři? Pojď se mnou se alespoň trochu najíst,“ šeptla k němu a jemně ho vzala za ruku. Zavrtěl hlavou a konečně odtrhl svůj pohled. „ Tak já ti něco přinesu,“řekla starostlivě.
Opět zavrtěl hlavou. „ Ne, stejně bych nic nesnědl. Nemám vůbec chuť.“
„ Ale musíš mít hlad. Vždyť už jsi strašně dlouho nic nejedl,“ řekla mu starostlivě. Ale on se ani nepohnul. „ Co tím Hermioně pomůžeš, když se tady umoříš? Přece ti nestojí za to, aby…“
„Takhle o ní nemluv!“ vyjel na ní, až se zarazila a o kousek ucouvla.
Bylo jí jasné, že přestřelila. „ Promiň,“ omluvila se. „ Já nechtěla, aby to tak vyznělo. Já jen…“
„ Ne, ty promiň. Chceš mi pomoct a já…“ složil hlavu do dlaní. „ Promiň.“
„ Máš prostě strach, to není nic špatného, ale i kdyby…“zarazila se, aby zase něco nekecla a milým hlasem pokračovala dál. „ Když tady umřeš hlady a vyčerpáním, tak jí nepomůžeš, Harry.“ Mlčel. „ Tak se jdi alespoň vyspat. Vypadáš strašně.“
„ Stejně neusnu,“ promnul si oči. Mlčela. „ Nemůžu spát… nemůžu jíst…nedokážu se soustředit… nedokážu na ni přestat myslet… nedokážu se přivést na jiný myšlenky… nedokážu nic.“ Zvedl se z křesla a začal přecházet po místnosti. „ Nic mě nebaví… u ničeho nevydržím. Prostě…prostě…mám o ní strach,“ vypravil ze sebe po chvíli zoufale. „ Nevím, kde je… nevím, co se s ní stalo. Nevím, jestli jí někde drží Smrtijedi… jestli je raněná nebo jestli už je…mrtvá,“ dodal, tak že to bylo sotva slyšet. Chvíli oba mlčeli. „ Proč sakra nemůže někdo přinýst nějaký zprávy?! Jakýkoliv…Klidně i to, že…že…že je mrtvá… ale proboha, hlavně ať už se nemusím užírat touhle šílenou nejistotou,“ kopl do křesla a z hlasu mu znělo naprostá beznaděj.
„ To by jsi vážně chtěl? Chtěl by jsi aby sem teď někdo přišel a řekl, že je…že už se nevrátí?“ vyhnula se tomu hroznému slovu. Upřela na ně oči a Harry se v nich zase chvilku utápěl.
„ Harry?“
„ Ne,“ odvětil šeptem. „ Nechtěl bych to. Nechci o ní přijít…zatraceně ne, ale… Co mám dělat? Sakra, co mám dělat?“ vykřikl. Zahleděl se z okna a mlčel dokud se nezklidnil.„ Co? Jak bych jí mohl pomoci? Jak můžu pomoci zjistit, kde je? Co se jí stalo? Nechci o ní přijít. Nemůže…To bych už asi vážně nepřežil,“ dodal tiše.
„ Máš jí rád?“ zeptala se po chvíli tiše.
Odfrkl si. „ Trochu hloupá otázka, nemyslíš?“
„ Myslela jsem víc. Jestli jí… miluješ?“ upřela na něho oči, ale tentokrát před jejím pohledem Harry uhnul a zahleděl se ven.
„ Jestli jí miluju?“ zopakoval potichu.
Venku pršelo. Harry měl pocit, jako by černá obloha všem ukazovala, jakou měl Harry náladu…jak se cítil.
„ Jestli jí miluju. Miluju ji?“ optal se svého druhého já. „ To by jsi měl vědět sám, ne? – Měl, ale nevím to. Mě to nikdy nenapadlo. – Tak proč se tím zabýváš? – Nevím. Prostě teď, když se na to někdo zeptal, tak…“ Harry nepřítomně hleděl z okna a snažil se najít odpověď. „ Proč o ní mám vůbec takový strach… proč tak panikařím? Proč? Musí to mít nějaký důvod. – Jasně, že to má důvod. Je to snad tvoje kamarádka, ne? Je normální, že o ní máš strach. - Ale není v tom… něco víc?“
Nevěděl, co s tím má dělat a tak si představil tu nejjednodušší věc, která se mu mohla stát. Zavřel oči a představil si Hermionu. Viděl její oči, její úsměv… Chvíli se soustředil a poté jí ve svých myšlenkách políbil. Pomalu, jemně…
Zatřásl sebou a otevřel oči. Teď už si byl odpovědí jistý.
„ Harry?“ ozvala se za ním Adriana. „ Harry, jestli nechceš odpovídat, tak nemusíš. Ale…Ron se to nedozví, ať už odpovíš cokoliv,“ dodala ještě. Přešla k němu, stoupla si hned vedle něho a položila mu ruku na rameno.
„ Jestli jí miluju?“ otočil se na ni. „ Ano,“ odpověděl pevně. V dívčině tváři se objevil podivný výraz. „Miluju ji víc než jako kamarádku… jako sestru. Je pro mě součást rodiny, kterou jsem nikdy neměl. Jen jsem si to nikdy neuvědomil… Ale nikdy bych s ní nemohl mít nic víc, pokud se ptáš na tohle,“ dodal a neodtrhl pohled od okna.
Řekl pravdu… Při té představě s polibkem jím projel třes. Ale nebyl to mráz na zádech způsobený vzrušením, který zažil třeba s Cho, právě naopak… bylo to trochu… znechucení…
Nikdy by jí nedokázal políbit… Prostě se mu to příčilo. Ano, chtěl jí jen mít u sebe, držet jí v objetí a konečně nemít strach, že mu jí někdo vezme. Že mu někdo vezme člověka, kterého považoval za rodinu… za sestru, kterou nikdy neměl… sestru, která je teď bůh ví kde…
S Adrianou si povídali ještě dlouho do noci. Harry musel uznat, že mu při tom bylo trochu líp, že přišel na jiné myšlenky, ale jakmile odešla, opět na něho dopadla tíha kruté skutečnosti. Z dlouhého zamyšlení ho vytrhl až Ron, který se přiloudal kolem půlnoci z večerní procházky. Byl mokrý od hlavy až k patě a zarudlé oči vypovídaly o všem. Harry se s ním pokusil navázat nějaký hovor, potřeboval si s ním promluvit. Ale zrzek jen něco zabrblal a zmizel v ložnici…
Byla to podivná tmavá místnost, se starým zničeným nábytkem, špinavou podlahou a malinkými neprosklenými okny… Jediný pokoj byl vybavený slaměnou postelí, dvěma skříněmi se záhadným obsahem a studenými kamny. Nikde nebyla ani jediná známka po svíčce nebo nějakém jiném zdroji světla a tepla. Místnost byla prázdná a to zdálo se velmi dlouho, protože všude bylo naváté tlející listí, které se dovnitř dostalo dírami v oknech, stejně jako tam teď dopadaly sněhové vločky, které vytvářely na podlaze ledově chladné ornamenty…
A přeci se našel nějaký obyvatel mezi těmi krysami a potkany, kteří se tu skrývali před krutými mrazy panujícími venku. Ozvaly se pomalé vrzavé kroky a zpoza skříně se vypotácela shrbená postava. Jako hadrová panenka se zřítila doprostřed místnosti a zůstala bez hnutí ležet. Neznámý měl na sobě potrhané staré hadry a deky, které zakrývaly jeho tvář. Dlouho ležel bez jediného pohybu.
Až po době se roztrhaná deka mírně pohnula a sklouzla neznámému z dlouhých vlnitých vlasů slepených krví. Zvedl tvář…
Dívce se přes tvář táhl ošklivý šrám. Rty měla popraskané a zmodralé mrazem a špinavá dlaň, kterou natahovala před sebe, se jí chvěla. Po chvilce však hlava i ruka vyčerpáním padly zpátky na zem.
Jen nepravidelné obláčky páry, které jí vycházely od úst, dávaly znamení, že stále žije. Zmrzlé prsty se opět pohnuly a s námahou se napnuly. Marně.
Do třetice se dívka vzepjala, jakoby něco hledala…. jakoby se pro něco natahovala…
Pro nůž…
Zkrvavená čepel velikého loveckého nože se zaleskla ve světle měsíce, když se jí ho konečně podařilo uchopit do mrazem ztuhlých prstů. Z posledních sil se nadzvedla a posunula se o kousíček dál, nechávajíc na zemi za sebou rudou stopu. Znaveně vydechla a zvedla zrak k čepeli a potom ho upřela směrem k Harrymu. V očích se jí zračil strach, beznaděj a neskonalá bolest, společně s touhou… s divokou touhou všechno to utrpení jedním jediným pohybem ukončit…
„ Hermiono, néééééé!!!“
Harry se s trhnutím probral. Srdce mu bilo jako zběsilé a po spánku mu stékaly kapičky potu. Musel nějakým záhadným způsobem usnout před krbem. Oheň však už pohasl a nezbylo víc než žhnoucí oharky.
„ Ne, ne, ne… to nemohla být pravda. Nemohla,“ šeptal si pro sebe a utíral si čelo. Zvedl se z křesla a přešel ztichlou místnost. „ Co se mi to zdálo? Co se mi to sakra zdálo?“ Věděl, že to bylo o Hermioně, byla tam tma a krev a potom… potom… Co bylo potom? Čeho se tak lekl? Co ho probudilo?
Ten nůž… v tu chvíli mu přejel mráz po zádech. „ Klid byl to jen sen. Jen sen… - Ale trochu moc živej sen. Ne, tohle nebylo normální. Určitě se jí něco stalo. Určitě…“ Harry naprázdno polkl. Nevěděl ani proč, ale první věc, která ho napadla, byla jít vzbudit Rona…
Nemusel, protože jakmile se postavil na druhý schod, otevřely se dveře a z nich vyletěl udýchaný zrzek.
„ Rone!“
„ Harry!“
„ Zdálo se mi o Hermioně,“ vyhrkli oba svorně a potom se zarazili. „ Cože?“
„ Viděl jsem Hermionu. V nějaký boudě. Ležela na podlaze…“
„ …na tváři měla šrám a natahovala se pro dýku,“ doplnil Ron Harryho. Oba naprosto zkoprněli a chvíli na sebe zírali. „ Jak to, že o tom ví? Nemůžeme mít přece oba stejný sny. Jedině, že by…“
„ To nebyl sen,“ řekl Harry. Nebylo znát, jestli to byla otázka nebo konstatování. Bez toho, aniž by řekli jediné další slovo, se vyřítili obrazem pryč.
„ Pánové, pánové, copak nevíte kolik je hodin,“ křičela za nimi Buclatá dáma. Neposlouchali jí, hnali se chodbami přímo k ředitelně. Cestou narazili na paní Norrisovou, která je sjela výhrůžným pohledem a zastoupila jim cestu, takže jí museli „mírným“ způsobem odstranit. Přesněji řečeno ji Ron odkopl na druhou stranu chodby.
„ MŇAAAUUU!!!“
„ Potvora, otravná, chlupatá. Ať si mě Filch zkusí chytit.“
Harry si uvědomoval malý problém, který se jim vyskytne, protože neznali heslo. Doběhli k chrliči a Harry marně zkoušel všechny možné pochutiny, které by Brumbál mohl jako heslo dát. Ron nervózně přecházel sem a tam a Harry registroval pouze tlumené nadávky.
Náhle se ozvaly spěšné kroky. Ron popadl Harryho a zatáhl ho za první roh. Z druhé chodby se přiřítila udýchaná McGonagallová. K jejich překvapení vypadala, že vůbec nemá v plánu jít spát, i když bylo už dávno po půlnoci. Pronesla tiše heslo a zmizela na schodišti.
Dřív než se ti dva odvážili se vyplížit za ní, ozvaly se kroky opět a zpoza chrliče vyběhli Brumbál i se zástupkyní a zmizeli za rohem.
Vyměnili si s Ronem tázavé pohledy a vydali se za nimi. Netrvalo dlouho a skončili za pootevřenými dveřmi vedoucími k učitelskému stolu ve velké síní. Společně s nimi tam byl Kingsley, Remus, Snape s Jean, Molly s Arturem a jejich druhý nejstarší syn. Paní Weasleyová právě spínala ruce k nebi.
„ …ale co když…“
„ Molly, prosím tě uklidni se. Bill je dospělej člověk a dokáže se o sebe postarat.“
„ Ale Arture, jak tohle můžeš říct? Náš chlapeček je teď bůh ví kde a ty mi říkáš, abych neměla strach? Víš, co se mu všechno mohlo stát? Co když ho chytili Smrtijedi? Co když ho zabili? Co když…“ Její hlas se třásl zoufalstvím.
„ Mami, prosím tě, uklidni se. Nezacházej do extrémů. To, že se Bill neozval, ještě neznamená, že ho musel dostat ty-víš-kdo,“ klidnil jí Charlie, i když jeho bledá tvář vypovídala, že tomu až zas tak moc nevěří. „ I když, když se… neozval…tři…dny…a…to ani Fleur,“ soukal ze sebe nervózně.
„ Cože? Kde je Bill?“ vypálil Ron nahlas a vpadl dovnitř. Harry ho chtěl zadržet, ale byl příliš překvapený tím, co slyšel, než aby měl pohotové reakce. Nemělo cenu se dál skrývat. Vylezl za ním.
„ Weasley, Pottere, co tu děláte?“ vypálil na něho Snape. „ Strhávám…“
„ Rone…“
„ Harry, co tu děláš?“ zeptal se ho Remus.
„ Tati, co je s Billem?“ vypálil Ron na otce a Snapeovy poznámky si nikdo nevšímal. „Charlie! Kde je brácha?“ Dožadoval se svého zrzek, když mu nikdo nechtěl odpověď.
„ To nikdo neví, Rone. Prostě se od neděle neukázal. Měl se sejít s Fleur, ale vůbec se jí neozval,“vysvětlil mu bratr s povzdechem. Jejich matka spustila pláč.
„ Nemohl přece jen tak zmizet,“ řekl Harry.
„ Ne, nemohl a to je právě ten problém,“ přikývl Charlie.
„ Tohle přinesla před chvílí jedna sova,“ ozvala se zástupkyně. „ Proto jsme tě zavolali, Albusi.“ Zvedla malou černou truhličku velikosti krabičky od zápalek. Artur zaklel a Molly zalapala po dechu. Vypadalo to, že Harry je jediný, kdo nemá v nejmenším ponětí, co to je.
Žena položila krabičku na zem a kývla na Brumbála. Ten chvíli pozoroval černou věc a na čele se mu rýsovala vráska. Poté mávl hůlkou a krabička se zachvěla. V mžiku se z ní vznesla vysoká postava v černém, zahalená do kápě. Harry popadl hůlku, ale všichni ostatní zůstali klidní. Nechal tedy zbraň tam, kde je a trochu se uklidnil. Zakuklenec se zachvěl a Harrymu došlo, že to není skutečná osoba, ale pouze přízrak. Něco jako mudlovská halogenová projekce.
„ Brumbál?“ zeptal přízrak do prostoru. Měl hluboký nepříjemný hlas.
„ Jsem tady,“ odvětil ředitel pevně.
„ Brumbále,“ zopakoval zakuklenec s mírnou poklonou, i když to vypadalo spíš jako výsměch. „Jsem rád, že jste se rozhodli vyslechnout naše požadavky a vyhovět našim přáním.“
„ Zatím jsem se pouze rozhodl vás vyslechnout. Ne přistoupit na vaše požadavky, ať už jsou jakékoliv,“ řekl Brumbál pevně, ale přesto neztrácel svůj pověstný klid.
„ Hm, jistě,“ ušklíbl se přízrak.„ Ale přijmout byste je měl, protože jinak….“
„ Kde je můj syn?“ překřikla ho Molly zoufalým hlasem.
Zakuklenec se ušklíbl. „ Mohlo mě napadnout, že u vás, Brumbále bude nalezlý celý ten váš slavný Fénixův Řád . A kohopak to tam asi máme?“ zeptal se jakoby pro sebe.
„ On nás nejspíš nevidí,“ napadlo Harryho. „ No jasně, že nás nevidí. To by tu Snape asi jen tak klidně nestál.“
„ Pokud se ptáte na syna…tak to potom musíte být Molly Weasleyová. Jistě, jistě. Starostlivá matka přerostlé zrzavé rodinky. Divím se, že jste si všimla, že vám jeden zrzek chybí, ale co… alespoň potom budete rozumnější,“ dodal s úšklebkem a poté zvážněl. „ Jak už jste si nejspíš domyslel, Brumbále, máme rukojmí. Takže nám laskavě vraťte to, co nám patří… jinak ani jednoho z těch tří už neuvidíte v celku. Nikdy.“
„ Tří?“ šeptl Harry a i v obličejích ostatních byl znát strach. „ Tří? Hermiona, Bill… kdo je ten třetí? Viktor? Nebo snad někdo jinej…? Třeba…“
„ Tří? Koho držíte? A co po nás chcete? Nemáme nic, co by vám patřilo,“ ujal se slova Remus.
„ Ale ano, máte. Chceme jen to, co nám ta vaše mrňavá mudlovská potvora ukradla,“ řekl naštvaně.
„ Jaká potvora, o čem to mluvíte?“ vypálil Remus.
„ Nedělejte ze sebe hlupáky. Víte moc dobře, o čem mluvím. A pokud to nevíte, tak byste to měli rychle zjistit. Možná vás ta děvenka podfoukla. My chceme tu knihu. Jinak za sebe neručíme.“
„ Jakou máme jistotu, že nikomu z nich neublížíte?“ zeptal se Brumbál.
Další úšklebek.„ Žádnou. Ale radím vám, abyste se nám přestali plést do cesty a byli rozumný… jinak by vaše řady mohli mírně prořídnout. A pospěšte si. Dáváme vám na rozmyšlení dva dny,“ luskl prsty a ve vzduchu se objevily malé přesýpací hodiny. „ Jinak vám ty vaše přátelíčky pošleme zpátky…a to po kouskách.
Aby jste věděli, že nemluvíme do větru, tady máte menší závdavek. Další informace za dva dny. Ozveme se.“ S posledním slovem se rozplynul jako pára nad hrncem a jediné co po něm zbylo byla další malá dřevěná krabička.
V sále nastalo naprosté ticho.
„ Já tomu vůbec nerozumím,“ hlesla profesorka McGonagallová. Molly byla opřená o manžela a vzlykala mu do hábitu, zatímco ostatní jen zírali na místo, kde ještě před chvílí byl Voldemortův vyslanec.
„ Abych pravdu řekl, tak já taky moc ne,“ přidal se Remus. „ Co po nás chtějí? Kdo jim co vzal? Jaká „mrňavá potvora?“
„ Hermiona,“ vydechl Ron, kterému to právě teď secvaklo, a sedl na nejbližší židli.
Harrymu to došlo vteřinu na to. „ Do prdele! No jasně. To ona je ta ,mrňavá mudlovská potvora´!“
„ Jak si tím můžete být tak jistý, Pottere?“ ozval se Snape chladně.
„ A kdo jiný by to byl?“ vypálil na něho ostře. Nastalo ticho.
„ Pokud to je ona, tak…to ale znamená, že jí Smrtijedi nedrží,“ ozvala se Jean a kousla se do rtu. „ A pokud to tak je,“ pokračovala, „ tak se nám objevují tři otázky. Kde je? Co jim vzala? A… kdo je ten třetí rukojmí?“
Slova se ujal Remus, když nikdo nic neřekl. „ Myslím, že se s jistotou dá říci, že jeden z vězňů… je Bill.“ Molly hlasitě zavzlykala. „ Druhý bude nejspíš ten…ten…Krum. Nejspíš ho chytili, když Hermioně předával nějakou knihu… nebo co to plácal… a ona s ní nejspíš utekla pryč. Stále zůstává otázkou, kde je a kdo je…“
Jeanin náhlý výkřik všechny dost vyděsil. Otočili se k ní, ale jediné, co viděli, bylo, jak se otáčí a zvrací za nejbližší stůl. Paní Weasleyová se k ní okamžitě vydala a zvedla krabičku, která Jean vypadla z ruky, když se otáčela. Chtěla se podívat, co ženu tak vyděsilo.
„ Ne, Molly nekoukej se tam, ne…“ křičela Jean, ale pozdě. Oslovená nahlédla do pootevřené krabičky a poté zbledla jako smrt. Vykřikla a v další chvíli se skácela. Kdyby jí její manžel nezachytil, spadla by přímo na zem.„ Molly, no tak, Molly,“ křísil jí.
Remus převzal štafetu a taktéž nahlédl dovnitř do krabičky. Harry mu nahlížel přes rameno.
Už se vůbec nedivil, že to s paní Weasleyovou seklo a Jean se z toho vyzvracela. I jemu se při tom pohledu dělalo špatně.
V krabičce byly čtyři věci. Přesněji řečeno části…a to lidského těla.
Dva přední zuby, zkrvavené, jak je někdo vyrazil i s kouskem dásně, useknutý prsteník mužské ruky s drobným stříbrným prstýnkem, přičemž z prstu koukala bílá kost, a nakonec uříznutý kus ucha, na kterém se leskla náušnice do tvaru delfína. Všechno zašpiněné od zaschlé krve.
Harrymu se zvedl žaludek a jen proto, že už dva dny nic nejedl, nenásledoval Jeaniného příkladu.
„ Proboha,“ vydechla profesorka McGonagallová a zakryla si tvář rukou.
„ Ten prst je…“ Charlie naprázdno polkl, „… bráchy. Je to jeho prsten. Bože,“ odtrhl tvář a zakryl si pusu rukou. Zřejmě mu taky nebylo nejlíp.
„ Ty zuby budou nejspíš Kruma, protože pochybuji, že nosí náušnice, takže ten třetí zajatec musí být žena. Kluci, patří ta náušnice Hermioně?“ zeptal se Remus. Hlas se mu sice třásl, ale s Brumbálem jako jediní vypadali, že jsou schopni racionálně uvažovat.
Oba zavrtěli hlavami. Harry si moc dobře pamatoval, jak vypadaly její náušnice.
„ Tak čí to tedy je? Musí to být…“
„ Tonks,“ vydechl Kingsley a sesunul se na jednu židli s pohledem upřeným do země.
„ Cože?“ vypálili na něho všichni.
„ Co to plácáš, říkal jsi, že byla včera s tebou?“ zamračil se Remus.
Kingsley jen zuboženě zavrtěl hlavou. „ Ne, ona…ona…já jsem prostě jen myslel, že se někde zdržela. Že…že…že je jen na mě naštvaná, protože jsme se spolu rafli a…a…a…“
„ Takže ona se z toho Bulharska ještě nevrátila?“ ujišťoval se Remus. Muž přikývl.
„ Kingsley…. já… já mám sto chutí tě na místě uškrtit! Víš, ty vůbec, v jakým mohla být nebezpečí, když se nevrátila?! Víš, ty vůbec co z toho mohlo být, kdybychom se nedozvěděli, že jí drží Smrtijedi?!“ křičel na něho Remus a všechen jeho klid byl pryč.
„ Já vím,“ překřikl ho Pastorek. „ Já jen…Bože, co jsem to udělal?“ zarazil se, jako by si to právě uvědomil. „ Co jsem to provedl? Vždyť já jí skoro zabil? Co jí udělají? Remusi, co s ní udělají?“
„ Proboha,“ protočil Remus oči v sloup.
„ Ne, to určitě nebyl Billův prst, určitě ne…“ brblala si Molly, když se konečně vzpamatovala a postavil se na nohy. Trochu se zapotácela a potom se vrhla k Brumbálovi.
„ Albusi, já chci zpátky svýho syna, rozumíš? Je mi jedno, co chtějí, ale proboha, jen jim to dejte, ať mi vrátí mýho Billa. Chci ho zpátky, rozumíš? Je mi jedno, jestli to je nebezpečný, ale proboha, jen ať mu už neubližujou,“ držela ho za hábit a byla naprosto zoufalá.
„ Molly, neboj, nic se mu nestane,“ řekl Brumbál s takovou jistotou, jako by snad tomu sám i věřil. „Arture, odveď, prosím tě, Molly na ošetřovnu a vezmi s sebou i Kingsleye, ať jim dá Popy něco na uklidnění,“ otočil se Albus na zrzavého muže, který za pomoci svého syna oba odvedl na ošetřovnu.
„ Jean, měla by sis tam zajít taky. A radši tam i zůstat,“ sklonil se Snape k hnědovlásce, která teď seděla opřená o nohu stolu, bílá jako stěna.
„ Já jsem v pohodě. Jen to byl trochu šok,“ mávla nad tím rukou a vyškrábala se na nohy.
„ Ale J…“
„ Bez komentáře, Severusi,“ přerušila ho pevně. Cosi zabručel, ale mlčel.
„ Co si myslíš, že jim vzala? Myslíš, že to bylo… tamto?“
Přikývla.
Harry sjel pohledem na Rona, který seděl na židli vedle něho a bez hnutí zíral na zkrvavený prst. „ Rone?“ chytil ho za rameno, aby se přesvědčil že vnímá.
Chvíli nic neříkal. „ Proč, Harry? Proč Hermiona? Proč Bill?“ zvedl k němu svoje oči, ve kterých se leskly slzy. „Proč já?“ hlesl.
Bylo mu jasné, že Ronovi musí být ještě hůř než jemu, ale neměl nejmenší ponětí, co by na tohle měl říct. Položil mu ruku na rameno a povzbudivě ho stiskl…
Harry se už několik hodin coural po hradě. Pomalu se blížilo ráno, ale jemu to bylo jedno. Potom se ještě nějakou chvíli všichni dohadovali, co se s tím bude dělat, ale nikdo na nic nepřišel, tak se radši vytratil z Velké síně. Bylo mu na nic. Hlavu měl jako střep, tělo úplně zmožené, nohy jako z olova, ale stejně mu bylo mnohem líp, když bezmyšlenkovitě procházel chodbami a sledoval špičky bot, než kdyby někde seděl a užíral se vlastním svědomím.
„ Hermiona, Bill, Viktor, Tonksová? Kdo přijde po nich? Kdo? Kolik lidí bude muset ještě takhle trpět, než to všechno skončí? – Myslíš, než tě zabije Voldemort? – Tak jsem to říct nechtěl. – Ale myslel sis to tak. – Jo, myslel, ale… Opravdu to všechno skončí teprve až mě zabije? – Nebo ty zabiješ jeho. To je taky možnost. – Dost málo pravděpodobná, ale ano… Tohle neskončí, dokud jeden toho druhého nesprovodí ze světa. – Tak to mám skvělý vyhlídky,“ pomyslel si Harry a náhle se zastavil. Svraštil čelo. Zdálo se mu to nebo slyšel… někoho brečet?
Udělal dva pomalé kroky vpřed a zaposlouchal se. Opravdu se z jedné učebny ozývaly vzlyky. Opatrně trčil do dveří, které se potichu otevřely.
Přešel místností a v rohu uviděl drobnou schoulenou postavu.
„ Ginny,“ spěšně k ní přiklekl. „ Ginny,“ zopakoval, aby upoutal její pozornost, ale ona jako by ho nevnímala. Zírala před sebe, třásla se jako osika, po tvářích jí tekly slzy a něco brblala. Když se pořádně zaposlouchal, poznal, že říká: „Ne, Billa ne. Prosím, nedělej to…Hermiono, ty to přece nedovolíš… Jenom brášku ne…vrať se… Bille, prosím tě…“
Rychle jí přitiskl k sobě. „ Ginny, no tak, slyšíš mě, Ginny?“ zatřásl s ní.
„ Harry, prosím tě, nedovol mu, aby mu víc ublížil… Bille, promiň já to vážně nechtěla rozbít… Já to slyšet nechtěla….nechtěla… slíbila jsi, že mi to půjčíš… Prosím, ať se vrátí. Bráško… Bill, on… Já jsem mu to říkala, ale on mě neposlouchal…Nedovol mu to, Harry…nedovol mu to…“
Mluvila z cesty a stále zírala někam skrz Harryho. Bylo mu jasné, že je musela slyšet a zřejmě z toho dostala nervový šok. Chytil jí za ruce a ke svému zděšení zjistil, že je má jako led. Jak by taky ne, když tu byla jenom v noční košili.
„ Proboha, Gin, jsi úplně zmrzlá.“ Popadl jí do náruče a urychleně se s ní vydal na ošetřovnu. To, že mlela páté přes deváté a byla úplně mimo, mu nijak ke štěstí nepomohlo.
Položil jí na volnou postel a madam Pomfreyová jí dala něco na uklidnění.
Harry u ní zůstal sedět a pozoroval jí, jak klidně oddechuje v hlubokém spánku.
Právě svítalo a Harry věděl, že na něho čeká další úmorný den. Zahleděl se z okna a pozoroval vycházející slunce. Další den, kdy se bude užírat zoufalstvím a bláhovou nadějí, že se Hermiona ještě někdy vrátí. Nebyl naivní. Za celou noc měl dost času na to, aby o tom přemýšlel a ať dělal cokoliv, vždy se dostal k závěru, že je jen jediná možnost, kde by mohla Hermiona být, pokud se jí podařilo uprchnout Smrtijedům.
„ Je mrtvá,“ řekl si pro sebe. Po tváři mu stekla jediná horká slza. „ A pokud se nevrátí ona, tak ostatní, které drží…“
Opřel čelo o chladné sklo a pokoušel se nějak uklidnit. „ Je mrtvá, tak se s tím smiř. Přišel jsi o další osobu, která ti byla drahá,“ šeptl. Popotáhl a slanou cestičkou na tváři se valila další kapka. Za ní následována další, další a ještě jednou. Už je nezadržoval…
Ťuk, ťuk, ťuk…
Harryho vytrhlo ze zadumání klepání na okno. Na parapetu seděla drobný ptáček. Nebyla to sova nebo alespoň nějaká, kterou neznal. Rychle otevřel okno a pustil jí dovnitř. Chvíli poletovala tam a sem a pištěla na celou ošetřovnu. Harry se ho pokoušel chytit, ale ptáček byl příliš rychlý a zdálo se, že nemá rád lidskou společnost.
Harry ale chtěl ten dopis. Musel ho dostat. Měl divný pocit, že to může být něco důležitého. Čapl sovičku trochu nešetrným způsobem a jal se sundat vzkaz uvázaný na nožičce. Byl přivázaný podivnou šňůrou. Harrymu trochu připomněla krysí ocásek. (Při té myšlence mu přejel mráz po zádech.)
Konečně se mu podařilo pergament odvázat a pták vyletěl naštvaně ven.
Vrhl se ke vzkazu.
Ke svému zklamání zjistil, že to není vzkaz. Pouze jakýsi podivný, starý, špinavý pergament. Nebyl na něm žádný vzkaz, žádné písmo, mapa, nic…
I tak měl Harry divný pocit, že je od Hermiony.
Nečekal ani vteřinu a vyřítil se přímo z ošetřovny. „ Kam? – Za Brumbálem. – Neznám heslo. – McGonagallová. – Není tu, někam přece odjela. – Jean? – Jo.“
Harry se prořítil jejím kabinetem a vpadl přímo do ložnice. „ Jean, musím…“ Ztuhl.
Nebyla tam totiž sama. Stála uprostřed místnosti jenom v županu a třeštila na něho oči. Společně s ní tam byl Snape. Stál až podezřele blízko od ní, jenom v kalhotách a nevypadal zrovna přívětivě.
„ Pottere, neumíte klepat!“ křikl na něho s takovou nenávistí, jako už hodně dlouho ne.
Harry stál jako přimražený a zíral na ně. Potom mu to konečně secvaklo. Naštvaně práskl dveřmi a vyběhl z místnosti.
„ Harry! Harry!“ slyšel za sebou její hlas, ale ignoroval ho. Byl vytočený na nejvyšší obrátky.
„ Jak mohla? Jak mohla? Hermiona je bůh ví kde, možná už mrtvá. Bill, Tonková a Krum jsou držený Smrtijedama a ona se tu klidně tahá po nocích s tím kreténem Snapem. A já jí věřil. Věřil. Nenávidím ji. Nenávidím!“ poslední větu vykřikl přes celé jezero, ke kterému doběhl, a hodil do něj veliký kámen.
Sedl k dubu, složil ruce do dlaní a lapal po dechu.
Tohle se mu snad ještě nikdy nestalo. Ještě nikdy se necítil tak strašně naštvaný, smutný, zubožený a bezmocný zároveň. Bylo mu mizerně, jako snad ještě nikdy. I když byl Ron a Hermiona u Munga, tak mu snad bylo líp.
Zíral přes hladinu jezera a pohrával si s kouskem pergamenu. Nevěděl proč, ale byl si jistý, že je od Hermiony. Že mu tím chce něco říci… že ho prosí, aby jí našel… aby jí pomohl… Ale on nevěděl, jak.
Žmoulal papír mezi prsty a zkoumal ho pohledem. Každý kousek, každém záhyb, každou skvrnku… Ale kromě podivného znaku v rohu nenašel nic, co by mohlo nějak pomoci.
„ Hermi, já vím, že mi tím chceš něco říci, ale já nerozumím co!“ Mrštil do vody další kámen, aby ze sebe dostal vztek. Vztek na Jean, na Snapea, na Voldemorta, na celý svět… vztek na sebe. Nikdy se ještě necítil tak bezmocný…
„ Harry,“ ozvalo se za ním. Byla to Snapeova milenka. Harry se ani nepohnul. „ Harry?“
„ Co je?“ utrhl se na ni chladně. „ Severusek už musel na hodinu, co?“ rejpnul si naštvaně.
Chvíli na něho vyděšeně koukala a potom se zamračila. „ Tak hele, mladej, nevylejvej si na mě vztek, laskavě. Jsi sice jako můj mladší brácha, já se ti nemusím zpovídat, co dělám po nocích a tobě může bejt moje soukromí ukradený. Já se ti taky do tvého nehrabu. Je mi jasný, že jsi naštvanej kvůli tomu, co jsi viděl ráno, ale myslím, že to je jen a jen moje věc. A mimochodem, ty taky nemáš zrovna nejlepší vychování, když neumíš ani klepat, když lezeš někomu cizímu do ložnice,“ řekla mu chladně a dost naštvaně. Tady zřejmě zasáhnul citlivý místo.
„ Fajn,“ pokračovala Jean už klidněji, když se ani nepohnul. „ Co jsi potřeboval?“
„ Nic,“ odsekl.
„ Nic? To kvůli tomu si se ke mně tak vřítil?“ Mlčel. „ O.K. Jak chceš. Kdyby sis to náhodou rozmyslel, tak víš, kde mě najdeš.“ Zvedla se a odešla.Harry se ani nepohnul a dál sledoval vlnky, tvořící se na jezeře v mírném větru…
Byl už čas večeře, když se coural chodbami zpátky na kolej. Míjel hloučky studentů, kteří si na něho ukazovali a cosi si šeptali, ale nikdo se ho na nic neptal, což mu vyhovovalo.
„ Máš malinkej Pottříček se odhodlal vytáhnout čumáček z maminčiný sukničky?“ ozval se za ním jízlivý hlas Draca Malfoye, následovaný výbuchem smíchu. „ Copak, Pottere? Pročpak nechodíš na hodiny? Že by jsi bez tý tvojí mudlovský šmejdky nedokázal ani jediný kouzlo?“ zeptal se blonďáček svým typickým povýšeným hlasem. „ Bůůů…Copak? Snad nám tady nezačneš plakat,“ pokračoval dál svým úchylným hláskem.
To už toho ale Harry měl tak akorát dost. Jediným správným pohybem jeho ruka čapla chlapcovu košili a druhá pěst se s rychlostí blesku ocitla Dracovi přímo na nosu, který krásně křupl. „ Aaaau…“
„ Pottere, co to tu děláte? Okamžitě ho pusťte!“ ozval se za ním Snapeův chladný hlas. „ Prát se ve škole je zakázáno. Pusťte ho! Strhávám…“
Harry však neměl v úmyslu ho pouštět. Tou ranou ze sebe dokázal vybít přebytečnou energii, což potřeboval. Bylo mu jedno, že tam je Snape, bylo mu jedno, že tam je půlka škola, bylo mu jedno, že se Draco nemůže bránit. Přitáhl si ho těsně k obličeji. „ Ještě jedno slovo o Hermioně, Malfoyi, a zabiju tě!“ Rozmáchl se a vrazil mu ještě jednu… přímo pěkně do zlomeného nosu.
„ Pottere!!!“ vykřikl Snape, napůl vytočený napůl překvapený jeho drzostí.
Harry hodil chlapce na zem.„ Ještě jedno slovo,“ sykl k němu výhrůžně. Narovnal si hábit a odkráčel uličkou v davu pryč. Profesorova křiku si nevšímal. Bylo mu jedno, jestli mu strhne nějaké body, jestli mu napaří trest, na který stejně nepřijde... Pro tuhle chvíli mu bylo líp…
„ Harry…Harry?…Harry!!!“ Třetí zatřesení bylo silné a naléhavé.
„ Co…co…co je?“ trhl sebou a rychle se posadil. Snažil se zaostřit na osobu před sebou, ale bez brýlí to nešlo moc dobře. Seděl na svojí posteli. Všude byla ještě pořádná tam, takže muselo být pozdě v noci. Harry si vůbec neuvědomil, jak se mu podařilo usnout.
„ Vstávej!“ řekl mu ženský hlas naléhavě.
„ Co se děje?“ dostal ze sebe rozespale. Žena však mlčela, což ho zarazilo. „ Jean?“ zeptal se a najednou se cítil naprosto vzhůru. Její mlčení se mu ani trochu nelíbilo.
„ Vzbuď Rona a přijďte na ošetřovnu,“ řekla jen a otočila se k odchodu.
„ Co? Proč?“ chytil jí za ruku, aby neodešla bez odpovědi. „ Co se děje?“
Chvilku mlčela a hleděla mu do očí. „ Našli Hermionu.“ A s těmi slovy odešla pryč.
Harry naprázdno polkl.
V normální situaci by nejspíš skákal radostí, že je kamarádka zpátky…ale při slově „našli“, mu tuhla krev v žilách.
Jakmile se dostatečně vzpamatoval, vzbudil Rona a co nejrychleji se vydali na ošetřovnu. Chodbami se doslova řítili, ale ani jeden z nich nic neřekl. Jakmile dorazili na ošetřovnu, začali se hromovým boucháním dožadovat vstupu dovnitř. Po chvíli snažení vykoukla ven přísná zdravotnice. Dřív než se stačili na cokoli zeptat, křikla na ně. „ Co si myslíte, že děláte? Chcete vzbudit celý hrad? Teď vás dovnitř nemůžu pustit. Slečna Grangerová je ve velmi vážném stavu a pokud nechcete, aby to tak zůstalo, tak mě nechte pracovat!“
„ Přežije to?“ vypálil Harry první otázku, která mu přišla na mys, a zarazil dveře nohou.
Žena na chvilku zaváhala. „ Možná.“ A s těmito slovy práskla dveřmi.
Vyměnili si vyděšené pohledy. Společně si sedli na lavičku a čekali…a mlčeli.
„ Harry,“ přerušil Ron dlouhodobé ticho roztřeseným hlasem. „ Co když…“
„ Neumře! Rone, neumře!“ vypálil na něj Harry silněji, než sám chtěl. Popravdě o svém tvrzení musel přesvědčit hlavně sám sebe. „ Bože, prosím, ať neumře,“ dodal pro sebe a semknul pevně oči. Sevřenou pěstí uhodil do kamenné zdi…
„ Pane?“ ozval se vedle něho nesmělý hlásek.
„ Dobby? Co tu děláš?“
„ Posílá mě za vámi pán Brumbál, prý tu budete. Mám vám vyřídit, aby jste se dostavili do Velké síně, pane.“
Přikývl. „ Dobře, Dobby, děkuji.“
Oba se zvedli a šli tam, kam měli. Bylo jim jasné, že tady nic nesvedou.
Přišli přímo doprostřed hádky.
„ …řekl jsem ti jasně, že nikam nepůjdeš!“ křičel Remus na spolužačku.
„ Nejsi můj táta, nemáš mi co zakazovat! Jsem člen Řádu stejně jako ty nebo kdokoliv jiný.“
„ Ale v tuto chvíli jsi hlavně těhotný člen Řádu, takže…“
„ To sem teďka nepleť,“ křikla na něho Jean přes stůl. „ Myslím si, že na tom teď nezáleží. Svojí práci zvládám stejně jako všichni ostatní, takže nevidím důvod, proč by to tak nemělo být i nadále. Chci…“
„ Je mi jedno, co chceš, prostě ti nedovolím, aby jsi takhle s tím dítětem riskovala a…“ Žena se už nadechovala k protestu. „ Severusi, zatraceně, řekni jí něco!“ obrátil se Remus na profesora lektvarů. Ten udělal krok vpřed a nadechl se, aby jí něco řekl, ale ona ho předběhla.
„ Cekni, Severusi,“ otočila se na něj s výstrahou v očích, „ a garantuji ti, že Bradavice budou mít o jednoho profesora míň,“ upozornila ho naštvaně a Snape se stáhl zpět a radši mlčel. Otočila se na Remuse. „ A teď mě poslouchej, Remusi. Pokud sis to ještě neuvědomil, tak je Hermiona sice zpátky, ale jelikož teď spí, tak nám asi nebude schopná říct, kde je ta kniha, kterou jim vzala a někam schovala, protože ji u sebe neměla. A jelikož je v takovým stavu, že v případě, že se ještě vůbec někdy probudí, tak to bude nejdřív tak za týden, tak jsme pořádně v prdeli, protože nám zbývá asi tak…dvacet hodin, než se nám ozvou Smrtijedi. A pokud sis to neuvědomil, tak v případě, že jim nedáme, co chtějí, tak začnou Billa a ostatní pomalu likvidovat. A pokud nechceš, aby museli posílat další balíčky se zbytkama, tak ti bude ti bude každá ruka dobrá, protože ti pár dobrech členů jaksi odpadlo.“
Tohle všechno ze sebe vychrlila. V jednu chvíli málem křičela, zatímco na konci skoro šeptala. Nikdo ani nedutal, Remus ztuhl a oba kluci taky. Jean zřejmě neměla ponětí, že tam jsou, protože řekla věci, který by v jejich přítomnosti nevypustila z pusy. Harry s kamarádem zůstal stát u dveří jako přimražený, žena se na ně podívala a střetla se s Harryho vyděšeným pohledem. „ Do prdele,“ složila ruce do dlaní. „ Harry, tohle jsi…“
„ Ale slyšel,“ přerušil jí s takovým klidem, který překvapil i jeho. „ Co se stalo? Co je s Hermionou?“
„ To nikdo neví, Harry. Prostě jí našli polomrtvou v jižním Německu a …“ vysvětloval Lupin.
„ V Německu?“ vypálili oba součastně.
„ Co dělala Hermiona v Německu?“ nechápal Ron.
„ Dobrá otázka, Rone, ale my na ní bohužel sami nevíme odpověď,“ řekl Remus. „ Prý jí našli úplně náhodou. Věděli, že někoho pohřešujeme a tak nám dali vědět, přivezli jí před chvíli.“
Nastalo ticho.
„ A co teď?“ přerušil Harry mlčení.
Jeho opatrovník vzdychl. „ To nikdo neví. Jak už jsi nejspíš…ehm…vyslechl, tak nevíme, jak získat to, co chtějí Smrtijedi. Hermiona měla pár ošklivých zranění od kleteb, takže to nejspíš byla ona, kdo jim něco vzal, ale jak bylo řečeno nevíme, kde to je. Z Hermiony to nedostaneme, dokud se neprobudí a jiná osoba, která by to věděla, nejspíš neexistuje.“
„ A co tedy hodláte dělat?“ domáhal se odpovědi, i když jí uvnitř vlastně vědět nechtěl.
„ No, pokusíme se Smrtijedy nějak obalamutit, uprosit, aby nám dali trochu víc času, ale…“
„ Ale?“ ozval se Ron.
„ Nebuďme bláhový,“ dodal.
„ Takže je zabijou?“ hlesl zrzek.
Vlkodlak zvedl hlavu. „ Doufám, že ne, Rone, doufám, že ne.“
Oba chlapci sedli rezignovaně za stůl. Ron opřel hlavu o stůl a Harry jen viděl, jak se třese. Zíral před sebe a uvědomil si, že ta, o kterou měl strach může být v pořádku…ale životy dalších tří visí na vlásku. Na hodně tenkém vlásku.
Po chvíli si uvědomil, že si pohrává s něčím v kapse. Byl to ten kousek pergamenu, který mu přinesla sova. Žmoulal ho v prstech a nepřítomně zíral před sebe.
„ Harry, co to máš?“ zeptal se ho Remus.
„ Co?“
„ Co to máš?“
„ Tohle? Nic. Kus pergamenu.“ Dal ho vlkodlakovi. „ Přišel mi včera ráno poštou,“ řekl nezaujat.
„ Ten pergament je zvláštní. Takovej strašně starej. Poštou? Od koho?“ zamračil se Lupin.
Pokrčil rameny. „ Nemám ponětí. Myslel jsem, že od Hermiony, ale ta… Nic na něm není. Zkoušel jsem všechny odhalovací kouzla, ale nic na něm není.“
„ To je divný. Třeba na něm ani žádný kouzla nejsou… Jean?“ houkl na ženu.
„ No?“ otočila se k němu. Stopy po jejich hádce se vytratily.
„ Koukni se na tohle. Harry říká, že mu to mohla poslat Hermiona.“
„ To je to, proč jsi…?“ otočila se k němu.
Harry kývl. Bylo mu jasné, že se ptá na to, jak se k ní vřítil. Žena si vzala papír do ruky a řádně ho prozkoumala proti světlu. „ Je tam nějaký znak.“
„ Já vím, ale nepřišel mi nijak důležitý. Je takovej divnej a nevýraznej.“
„ To sice je, ale je to jediný, co máme.“ Stále hleděla na papír natočený ke světlu. „ Ale já nemám ponětí, co by mohl znamenat,“ zavrtěla hlavou. „ Ale máš pravdu Remusi, ten papír vypadá strašně staře.“
„ To ta místnost vypadala taky,“ plácl Harry.
„ Jaká místnost?“ nechápali.
„ Ty blbče, cos to zase plácnul,“ řekl si pro sebe a nahlas ze sebe začal soukat. „ No…já. Měl jsem sen. Předevčírem a …“ Vyložil jim všechno, co se mu zdálo a Ron se k němu přidal. Když skončili všichni na ně koukali s otevřenýma pusama.
„ A to jste to nemohli říct dřív?“ vypálil na ně Snape.
„ Vy jste se ptal?“ odvětil Harry sarkasticky.
„ Nechte toho. Tentokrát má Severus pravdu, Harry, měl jsi nám to říct. Zvlášť, když se vám to zdálo obou,“ řekl mu Remus přísně.
„ Nepřišlo mi to důležitý. Měli jste jiný starosti s…se Smrtijedama.“
„ To je sice pravda, ale to by mohlo být to místo, kde je ta věc, kterou hledáme.“
„ To mě nenapadlo,“ řekl Harry popravdě a sklopil hlavu. „ Ty seš idiot, jak jsi mohl bejt tak blbej!“
„ Říkáte, že tam byla zima?“ zeptal se ještě vlkodlak.
Přikývli. „ Jo, sněžilo.“
„ To můžou být veškerý severní země, Lupine,“ řekl Snape chladně. „ A ke všemu to opravdu mohl být jen obyčejný sen.“
„ Ano, já…“
„ Co je tohle?“ optala se profesorka McGonagallová a zvedla pergamen. Vysvětlili jí, co to je. „ Ten znak…já už ho někde viděla. Ale kde…“ breptala si pro sebe. „ Vydržte, moment,“ řekla a zmizela pryč. Vyměnili si nechápavé pohledy a čekali. Za chvilku se vrátila s profesorem Binnsem v závěsu.
Vzal do svým průhledných rukou papírek a začal ho zaujatě zkoumat.„ Hm… hm… zajímavé… hm… velice zajímavé…“
„ Pane profesore, víte, co ten znak znamená?“
„ Ano…ano…jistě…jistě… Tohle je vzácnost… veliká vzácnost. Veliká…“
„ Pane profesore,“ zabručel Ron netrpělivě a zatnul pěsti.
„ Mládenci, měli byste vědět, co to je. Nedávno jsme to brali v dějinách,“ otočil se na ně a oba naprázdno polkli. Samozřejmě to nevěděli, protože dějiny trávili příjemnější činností než dáváním pozor. Naštěstí je zachránila jejich ředitelka.
„ No tak, nejsme tady od toho, aby jsi je zkoušel. Tak nám řekni, co to je.“ Byla stejně netrpělivá jako oni.
„ Dobrá, dobrá, Minervo,“ klidnil jí. „ Je to znak, který značil za Druhé světové války určité skupiny.“
„ Druhé světové války?“ zvedl Charlie obočí. „ Ta se kouzelníků přece netýká.“
„ Mladíku je vidět, že si z mých hodin nic nepamatujete. Jinak byste věděl, že někteří kouzelníci považovali ze velikou zábavu se plést do této mudlovské války a taky se mnoho z nich do ní nechalo zapojit. Tímto a podobnými znaky si čarodějové značili určité skupiny a dorozumívali se podle nich mezi sebou, aby si rozuměli i bez podpisů. Každý znak znamenal určitou skupinu na určitém místě a …“
„ A který místo značí tohle?“ přerušila ho Minerva než začal další nudnou přednášku.
„To se nedá říct. Těch znaků byly tisíce a každá kombinace značila něco jiného. Troufám si ale tvrdit, že to místo někde v Severním Rusku. Ano, ano…to bude ono. Ale přesné místo vám neřeknu. “
„ V Rusku?“
„ To by potom vysvětlovalo tu zimu,“ řekl Remus. „ Docela to do sebe zapadá. Musíme to zkusit. Jiná možnost není…“
„ Lupine, jestli chceš prohledávat všechny pevnosti v severním Rusku, tak jsi ještě větší blázen, než za kterého jsem tě považoval,“ řekl Snape chladně. „ Na to nemáme dostatek lidí ani času. A ke všemu získat povolení od ruských úřadů k pohybu po jejich území je v podstatě…“
„ Máš snad nějaké jiné řečení, Snape?“ křikl na něho a musel se hodně ovládat, aby mu neřekl jeho starou milovanou přezdívkou – Srabusi.
„ A není možný, že by to schovala někde v Bulharsku? Proč by se trmácela až do Ruska?“ ozval se Artur, aby trochu zklidnil oba soupeře. „A jak by se tam vůbec dostala. Pokud vím, tak to přenášedlo, které měla od vás, bylo upravené tak, aby ji nezaneslo nikam jinak, kromě míst, kde měla skončit.“
„ To je pravda. Ale jiný vysvětlení nemáme. To je ta samá otázka, jako jak se ocitla v Německu. Dva tisíce mil od místa, kde měla být. Musíme to zkusit. Času není nazbyt. Zkusíme obě místa a uvidíme. Dobře, Arture a ty Charlie, vy se vydáte do toho Bulharska. Buďte opatrní, ať proboha neskončíte jako Tonksová. Jean..ty…“ trochu se zarazil.
„ Já si klidně vezmu to Rusko.“
„ Tak s tím zase nesouhlasím já ,“ ozval se Snape. „ A bez poznámek, Jean.“Odvětil, když se chtěla ohradit.
„ Dobře…ehm…seženu ještě pár lidí a vypravíme na tu obhlídku. Pokusíme se ještě někde zjistit, který místo značí tenhle znak a …“
„ A co my?“ ozval se Harry.
„ Vy tu, Pottere, pěkně zůstanete a zítra poklušete hezky rychle na hodinu společně s panem Weasleyem. Máte v sobě až moc přebytečný energie,“ oznámil mu jeho profesor lektvarů chladně.
„ Tak na to zapomeňte. Odmítám…“
„ Ne, Harry, nic nebudeš odmítat. Severus má pravdu. Zůstaneš tady. Oba dva zůstanete tady u Hermiony a zítra půjdete normálně na vyučování. Už není žádný důvod, proč byste měli vynechávat hodiny, takže… “
„ Takže…? Co jiného, že?“ zabručel Harry. „ Zůstat u Hermiony? Přesněji řečeno máme my… já a Ron… zůstat čekat v bezpečí v Bradavicích a nechat všechnu práci na zkušenějších a lepších kouzelnících, že?“ řekl ironicky, i když za ironií skrýval svůj vztek. Zkřížil ruce a propálil Remuse pohledem.
„ Ano, Harry, máš pravdu. Vy dva zůstanete tady. My budeme dělat, co bude v našich silách,“ řekl mu opatrovník mírně.
„ Ale my vám chceme pomoct. Bude se vám hodit každá pomoc.“
„ Harry, NE!“
„Ano, samozřejmě. My zůstaneme pěkně v bezpečí, kde se budeme strachy užírat a pomalu šílet, co se děje. Jestli se vám něco nestalo, ale hlavně že budeme co nejdál od Smrtijedů, že?“
„ Přesně tak. Hlavní je, aby jsi TY zůstal v bezpečí a to je jedině tady.“
„ Já seru na to vaše bezpečí, rozumíš? Je mi jedno, co tvrdíte, ale já se nehodlám někde skrývat jako zbabělec.“
„ Harry, zůstaneš tady, ať se ti to líbí nebo ne!“ řekl mu Lupin rázně. „ Poslední, co potřebujeme, je, aby k těm třem chytili ještě tebe, chápeš?“
„ Chápu. Nejsem tak blbej, abych to nechápal, Remusi, ale ty laskavě pochop, že já nepatřím mezi ty, který se na rozkaz schovají a zůstanou tam, kde mají. Nebojím se jít někam do boje a …“
„ Ale my se o tebe bojíme! Ty jsi pro nás nejdůležitější a proto tě musíme před Voldemortem chránit,“ křičel na něho opatrovník, kterému už nejspíš došla trpělivost.
„ Nemusíte mě chránit! Nejsem malej. A kvůli jedný pitomý věštbě…“
„ Ano, je to jen pitomá věštba, ale jaksi na ní závisí víc životů, než kolik si nejspíš uvědomuješ . A jelikož se v ní jedná jak o tvůj, tak i o naše vlastní životy, tak asi pochopíš, že nestojíme o to, aby se ti něco stalo. Pro nás je nejdůležitější, aby…“
„ Remusku, chceš dát radu?“ přerušil ho Harry rázně, ale zároveň s naprostým klidem. Z chlapcových očí čišel takový chlad, že muž zmlkl. „ Co kdybyste se přestali starat o mě a radši se starali o ty, který by Voldemort mohl použít proti mně? Možná by to bylo výhodnější, protože JÁ se o sebe dokážu postarat sám,“ řekl chladně. Přejel všechny chladným pohledem a odkráčel pryč.
„ Najdu tu knihu sám, ať se jim to líbí nebo ne…“
Poznámka
(Terinek, 8. 7. 2007 21:03)