2. kapitola - Překvapení
Z dřímoty ho vytrhlo klepání na okno. Drobná sovička seděla na parapetu a ťukala zobákem do skla. Vstal a otevřel okno. Vletěla dovnitř a nastavila nožičku se vzkazem. Harry sovu neznal. Rozbalil zprávu:
Harry!
Díky bohu, že jsi v pořádku. Měli jsme o tebe strašný strach.
Arabela nám poslala zprávu, že jsi v pořádku doma. Nikdo neví,
jak se tam ti Smrtijedi vzali, ale rozhodně už tam pro tebe není
bezpečno. Dneska večer si pro tebe přijedeme. Brumbál souhlasí s tím,
abychom tě vzali zpátky na základnu už teď. Čekej nás o půlnoci.
Bude to stejně jako loni. Odpověz obratem, že jsi dostal zprávu.
Buď opatrný Remus Lupin
S prvními řádky se v něm rozlil pocit štěstí. „Vezmou mně zpátky na základnu, na Grimmauldovo náměstí, do…“Polkl. „…Siriusova domu. Štěstí z něho rázem zmizelo. Vybavil si onen tajemný dům. S kuchyní, kde se Sirius hádal s paní Weasleyovou, kde se se Snapeem vraždili pohledy, kde se spolu vždycky smáli. S portrétem Siriusovy uřvané matky, s pokoji, kde se Siriusem věšeli vánoční výzdobu, s pokojem, kam Sirius chodil za Klofanem…Ne, on se do toho domu nemohl vrátit. Nešlo to. Vzal pergamen a začal psát odpověď. Ani nevěděl, co píše. Teprve, když napsal poslední slovo, četl:
Milý Remusi,
jsem v pořádku. Smrtijedi se ke mně ani nepřiblížili. Mrzí mě, že jsem vás tak vyděsil.
Odpověď posílám obratem, jak jsi chtěl, ale taky posílám přání, abyste pro mě neletěli.
Přidělá vám to akorát práci a já odtud NECHCI. Nelétejte sem večer, já s vámi stejně
nepůjdu. Necítím se na to, abych byl v Siriusově domu. Vysvětli to, prosím, ostatním.
Nezlobte se na mě a nedělejte si starosti. Dokážu se o sebe postarat.
S pozdravem Harry
Naposledy přejel pohledem po dopise, stočil ho a podal sovičce. Zahoukala a vylétla oknem ven. „Právě jsi promarnil jedinou možnost, jak se odsud dostat pryč. – Lepší Dursleyovi než všude vidět Siriuse. – Uvidíme co budeš říkat za pár dní. Mohl si vidět Rona, Hermionu, Lupina…. – Zbláznil bych se tam. – A tady se unudíš. A nezapomeň, že tě dneska čeká natřít plot. – Hm…Alespoň, že se nebudu cítit tak příšerně. A večer si zase pokecám s Jean. Už se těším.“
Po tom, co celý den patlal plot a poslouchal Dudleyho posměchy, se vydal na hřiště. Přemýšlel, jestli má Jean říct o tom, co je zač. Včera s tou hůlkou měl dost namále a jestli se tam objeví Smrtijedi, tak bude mít asi dost málo příležitostí to vysvětlit. Už z dálky slyšel slabé vrzání houpačky.
„ Ahoj Jean.“
„ Nazdar,“ utrousila a ani nezvedla hlavu. Seděla se svěšenou hlavou a trhala jakýsi papír na malinké kousíčky a házela je na zem.
„ Házení odpadků na zem je zakázáno.“ nadhodil rozverně. Mlčela. „ Co je?“
„ Ale nic.“ Šeptla. Tohle nic Harry moc dobře znal. Sám ho používal velmi často. „Tak povídej.“ Sedl si naproti ní a čekal. Tentokrát byla řada na něm, aby jí vyslechl. Zvedla uslzené oči.
„ Přišel mi dopis ze školy,“ začala. „ Mám zakázáno si s sebou vzít Blase.“ Mlčel a tak pokračovala. „Tam na tý škole jsem ho mohla mít na ubytovně. Ale tady mi řekli, že je moc velkej a že tam žádnou velkou potvoru nebudou trpět.“
„ Tak proč ho nenecháš doma? U rodičů. Budeš ho vídat vždycky, když přijedeš domů.“
„ To nejde. Máma je alergická na chlupy. Mám Blase teprve asi rok, ale strašně jsem si na něho zvykla a nechci ho dávat do útulku.“
„ Proč hnedka do útulku?“
„ A kam jinam. Nikdo ho nechce, je moc velkej. A… Říkala jsem ti, že nemá cizí lidi rád. Ty jsi výjimka. K cizím lidem se chová hnusně. A ke všemu, už pozítří musím nastoupit na kolej. Takže zítra odjíždím.“ Mlčeli.
„Kde vůbec je?“ Uvědomil si Harry, že mu na klíně chybí chlupatá hlava.
„ Někde tady lítá,“ mávla rukou a dotrhala zbytek dopisu. „ Nezaslouží si být zavřený někde v kleci.“ Mlčeli. Náhle do Harryho něco zezadu strčilo až spadl do písku. Jean se zasmála.
„ Blasi, ty bídáku.“ Usmál se Harry a podrbal útočníka za uchem. „Něco jsem ti přinesl.“ Vytáhl ze sáčku kousek masa, který ukradl tetě u večeře. „ Můžu?“zeptal se majitelky.
„ Můžeš, ale pochybuju, že si to od tebe vezme. Aha, tak nic.“ Zmýlila se. Pes nabízený pamlsek zblajzl dřív než stačila říct švec. „Tak to seš fakt dobrej. Jídlo si nevezme ani od mojí mámy.“ Harryho napadla bláznivá myšlenka. „A já bych si ho nemohl vzít?“ Nadhodil zatímco se psem bojoval o svojí mikinu. Dívka na něho vytřeštila oči.
„ To myslíš vážně?“
„ Jasně.“
„ Opravdu by jsi byl ochoten si ho vzít k sobě?“
„ A proč ne?“
„ A co teta se strejdou?“
„ Detail.“
„ A co ve škole?“ Zarazil se. No jo, ve škole by byl asi problém. Ale moment, vždyť tam je Tesák. Když tak by si ho mohl vzít Hagrid. Ten to se zvířaty umí.
„ V pohodě. Jeden pes už tam je.“
„ Harry!“ vrhla se mu kolem krku.
„ Co blázníš?“
„ Děkuju, děkuju, děkuju. Ani nevíš, jakou mám radost. Moc děkuju.“
„Nemáš za co.“ Vypravil ze sebe, když ho pustila. Byl trochu vyveden z míry.
„ Tak co Blasi, budeš chtít zůstat u Harryho?“ Objala Jean vesele psa. Ten zaštěkal a řádně chlapci olízl obličej.
Bylo domluveno. Zítra před odjezdem mu Jean přijde předat Blase. I když z toho čouhal menší průšvih, byl rád, že bude mít psa u sebe. Na druhou stranu ho mrzelo, že Jean musí odjet.
Domů se dostal opět oknem. Bylo dávno po půlnoci a Dursleyovi už tloukli špačky. Proplížil se domem co nejtišeji, aby je nevzbudil. Překvapení však ještě nekončila. Proklouzl do pokoje a tiše za sebou zavřel dveře.
„ Teda, že sis dal ale na čas.“ozval se hlas za ním. Lekl se, přesto se na hosta otočil s už napřaženou hůlkou.
„ Klid Harry, já nejsem Smrtijed.“
„ Remusi? Remusi jsi to ty?“
„ Ano, Harry jsem to já.“ Příchozí jedním mávnutím rozsvítil světlo a usmál se na chlapce. „ Máš docela dobré reflexy.“ I když byl Harry velmi rád, že Lupina vidí, zůstal stát na místě.
„ Vzkázal jsem, Remusi, že nikam nepůjdu a za tím si s…“ řekl . Z jeho hlasu zněla netrpělivost.
„ Nepřišel jsem tě odvést. Přišel jsem si promluvit.“zarazil ho kouzelník.
„ O čem?“ odsekl.
„ O tobě, o sobě a o Siriusovi.“ Chlapec mlčel. Stál strnule u dveří a stále svíral hůlku. „A tak nějak o všem.“doplnil Remus a úsměv mu z tváře zmizel. Chlapcovo chování ho dost vyvedlo z míry.
„Když už se alespoň netváříš, že tu jsem vítaným hostem, dovol mi alespoň, abych si sedl. Jsem velmi unaven.“A posadil se.
„ Ne, ne…teda vlastně jo, posaď se . Neber to tak, že bych tě nerad viděl. Jen stále nechápu proč jsi tu?“
„ To ti hned vysvětlím. Posaď se.“ Vybídl ho Lupin. „ Proč jsem tady. Dnes odpoledne jsme obdrželi tvoji odpověď. Nemohu říci, že by mě nevyvedla z míry. Musel jsem si tvůj dopis číst pětkrát, abych tomu uvěřil. Po tom, jak si vždy nadával na své příbuzné a poté jaké scény si tropil loni, když jsme tě tu nechali beze zpráv, mě velmi překvapilo, že tu chceš zůstat, když máš možnost se vrátit do našeho světa.“
„ Od minula se dost změnilo.“
„ Míň než si myslíš.“
„ Tomu, že je Sirius mrtvý, ty říkáš málo?“ utrhl se na něho. Kouzelník zachovával klid. „ Odpusť mi, že to tak řeknu. Ale mohlo to skončit i hůř.“
„ Nebo taky líp,“ sykl Harry.
„ Pořád si dáváš vinu za jeho smrt?“
„ JE to moje vina.“
„ Tím, že si budeš dávat vinu, mu nepomůžeš. Nepřerušuj mě,“zarazil chlapce a začal přecházet po pokoji. „Ano, chápu, že kdyby si nešel na Ministerstvo, tak by pár věcí asi bylo jinak. Ale už se to stalo a minulost nezměníš. Snaž se alespoň, aby to, co uděláš, v budoucnu nedopadlo stejně.
Dále bych chtěl říci, že Sirius by byl jen pro několik lidí ochoten riskovat život. A to snad pro mě a určitě pro tvého otce a pro tebe. Znal jsem ho velmi dlouho a můžu říci, že pokud už musel zemřít, tak tohle pro něho byla ta nejlepší smrt, jakou by si mohl přát. Nepřerušuj. Vím, řekneš, že si nepřál zemřít, ale taky si rozhodně nepřál být zavřený se založenýma rukama a věř mi, že i ty jednou dostaneš šanci jít buď do nebezpečí, ze kterého možná není návratu nebo zůstat v bezpečí sedět. Rozhodnutí bude na tobě. A Sirius se rozhodl sám.“Odmlčel se a pokračoval. „Sirius byl můj nejlepší přítel a ač se ti to zdá divné, tak mi taky chybí. Ani nevíš jak.“Poprvé se v jeho pevném hlase ozvalo zachvění.
„ Nicméně na smutnění není čas a ujišťuji tě, že si zvykneš. Jako všichni. Tvoje přání zůstat zde naprosto chápu a akceptuji ho. Jestli chceš být mezi přáteli nebo ne je tvoje rozhodnutí.
Co se týče toho včerejšího útoku, tak nás velmi zaskočil. Překvapil nás a než jsme se sem dostali, mysleli jsme že už bude pozdě. Dostali jsme se do křížku s několika Smrtijedy a Mozkomory a dost jsme se o tebe báli, protože několik z nich se tě vydalo hledat. Nicméně se ti nic nestalo a to je hlavní. Ať už je zahnalo, co chtělo. Pokud tě to náhodou zajímá, tak Molly málem omdlela, když jsme tě nemohli nikde najít. Jestli chceš zůstat zde, není problém. Budeme muset pouze držet více hlídek. To jen tak pro tvou informaci.
Jak koukám, tak odebíráš Denního věštce potom tedy víš, že Mozkomorové byli z části nahrazeni kouzelníky a vězni tedy zatím jsou pod zámkem.
Dále ti mám vyřídit pozdravy od Rona i od ostatních, ubezpečit tě, že kdykoli budeš chtít odtud, stačí dát vědět a poslední věc – ač se ti to líbí nebo ne, po Siriusově smrti jsem se ujal role tvého zákonného zástupce. To je vše. Pokud chceš, odejdu.“ Celou dobu mluvil dost nepříjemným hlasem, chlapcovo chladné přijetí ho nejspíš hodně zranilo.
„ Ne, neodcházej, posaď se ještě. Teďka řeknu něco já.“ Harry se postavil. Měl dost smíšené pocity. Na jednu stranu ho mrzely některé řečené věci, na druhou byl naštvaný. Snažil se mluvit klidně.
„ Tak za prvé: to že jsi můj zástupce mě docela těší. Je to asi nejlepší řešení, chci tě pouze upozornit, že ač tě mám rád, tak Siriuse nenahradíš. Nikdy.“
„ O to se ani nesnažím.“
„ Dále. Nechci, aby to někdo bral tak, že s vámi nechci být. Jde jen o to že se necítím na to, abych byl v Siriuově domě…“
„ Zvykneš si.“ Přerušil ho Lupin .
„ A jak? Řekni mi jak?“utrhl se na kouzelníka. „ Jsem od toho domu na míle daleko a stejně ho vidím všude. Slyším, co mi říkal nad kterou knížkou, nad kterou věcí. Po každý, když uslyším psí štěkot, tak si ho vybavím,“ Harryho hlas s každým slovem sílil. „ A každou noc ho vidím znovu a znovu. Jak padá skrz ten závěs. Ten jeho výraz. Každý detail. Řekni mi, jak na něho mám zapomenout? Jak?“ Křičel. Když se trochu uklidnil, pokračoval.
„ Dobrá, možná, že máš pravdu. Že si přál takovou smrt, ale já jsem si jeho smrt nepřál. On tam šel kvůli mně. Aby mně zachránil.
A to je další věc. To, jak mě pořád hlídáte. Ať jdu kamkoli a dělám cokoli, pořád na sobě cítím něčí oči. Víc hlídek? Proč? Proč se ke mně chováte jako k neschopnýmu dítěti? Hlídáte mě na každým kroku, střežíte jako vzácnej diamant. I anglická královna má míň osobních strážců než já. Proto jsem taky odmítl tu nabídku, že si pro mě přiletíte. Zase ty delegace kouzelníků, kteří přišli jenom proto, aby pro mě položili život. A kvůli čemu? Kvůli jedný pitomý věštbě. Jestli sem chce Voldemort přijít a zabít mně, ať si poslouží. Já mu bránit nebudu. Já jen nechci, aby mě všichni hlídali jako nějakýho prince. Nechci aby kvůli – mně – umřel – někdo – další. Mně ty čtyři životy stačili. Po ničem jiným netoužím, jen trochu více svobody. Chápu, že o mně máte strach, ale je mi skoro šestnáct. Už mě není třeba hlídat, jestli si neodřu kolena.
Pokud jde o ten odjezd, tak se k němu v příštích dnech nechystám. Můžeš vyřídit pozdravy všem.“ Stáli proti sobě. „ Pokud chceš, můžeš odejít. Řekl jsem vše.“
„ Pozdravy vyřídím. Slibuji. Jak už jsem řekl: Siriuse se nebudu pokoušet nahradit, vím, že by to nešlo. Zdá se však, že se své role opatrovníka vzdám, jak se zdá, nemáš mě zrovna v oblibě a já se nechci vnucovat a co se týká těch hlídek, věř, že to je kvůli tomu, že na tobě jen někomu záleží. Buď zdráv.“ A v dalším okamžiku byl pryč.
Harry se zhluboka nadechl. „ Kreténe.“zaklel. „ Ty hovado debilní.“ Kopl do jakési ruličky na zemi a ta se zastavila až o protější zeď. Ještě chvíli čestoval svojí osobu různými lichotkami a kopal do všeho, co bylo po ruce (noze). Flákl sebou na postel.
Zaposlouchal se. Teprve teď si uvědomil, že Dursleyovi spí ve vedlejší místnosti. Bylo ticho. Dost ho to překvapilo. Po tom, jak křičel, musel vzbudit i sousedy naproti přes ulici. Lupin zřejmě použil nějaké tišící zaklínadlo.
Lupin. Polovinu věcí, které mu řekl, by nejraději vzal zpátky. Nebo alespoň to, jak je řekl. Měl Remuse upřímně rád. Už od třetího ročníku. Jen mu trochu moc připomínal jeho kmotra. A na toho opravdu už myslet nechtěl.
Nejspíš by mu měl napsat, že to tak nemyslel, ale nedokázal napsat ani řádek. Usínal až k ránu s příšernými výčitky a hroznou náladou. Ani netušil, že někdo jiný, je na tom ještě hůř…
- by Blesk-
hužz
(m.mikulasek@hlucin.net, 1. 6. 2007 17:08)