27. kapitola - Vztahy na ostří nože - 1. část
Nebelvírský stůl už byl naplněný k prasknutí. Harry s
Hermionou vyhledali Rona a přisedli si k němu. Mohl pít jen čaj a tak závistivě
pošilhával ostatním do talířů.
„ Nazdar všichni,“ pozdravil Harry a pokoušel se na sobě nedát znát špatnou náladu.
„ Nazdar.“ Byla mu sborová odpověď.
„ Ahoj Ginny, ahoj Adri…ahoj Rone,“ dodala Hermiona, když zdravila kamarády u
stolu. Ron jen cosi zamručel a dál se věnoval svému hrnku, aniž by zvedl oči.
Hermioně přišly jako každé ráno noviny a tak se do nich ponořila. Harry si
naložil snídani a zahleděl se do prázdna. Chvíli se přehraboval ve vlastních
myšlenkách a tak nějak nevnímal okolí. Když se vzpamatoval, zjistil, že nejen
jeho náladu se pohybuje okolo bodu mrazu.
Hermiona byla začtená do nějakého článku, Ginny se nimrala v ovesné kaši a
zírala před sebe, Adriana měla bradu opřenou o hrnek a koukala do blba a
Ron…Harrymu se to možná jenom zdálo, ale měl pocit, že zrzek vrhá celou dobu
přes stůl na Hermionu naštvané pohledy.
„ Jak jste se vyspali?“ zeptal se na první a nejpitomější otázku, která ho
napadla.
„ Blbě.“ To byla jediná odpověď. Potom zase všichni mlčeli.
„ Co teď máte za hodinu?“ otočil se Harry na zrzku vedle sebe.
„ Obranu,“ odpověděla jednoslovně a bylo znát, že nemá náladu se s někým bavit.
Mlčeli.
„ Jak tak koukám, tak nálada jako v márnici,“ nadhodil po chvíli. Všichni k
němu zvedli oči, ale nikdo nic neřekl.
„ Ty snad víš o nějakým důvodu k radosti?“ zeptala se naštvaně Ginny.
„ Třeba to, že Weasleyovi mají v rodině dalšího prefekta,“ oznámil jí s
nádechem ironie.
„ To je fakt žůžo,“ ucedila.
„ Ty jseš prefekt?“ řekl konečně něco Ron. Znělo to ale dost ledabyle a
nezaujatě. „ Jak to?“
„ Protože Anna je mrtvá, Rone, proto. Zabili jí Smrtijedi,“ odsekla. „ A varuju
tě, jestli k tomu budeš mít nějaký komentáře, poznámky nebo gratulace, tak si
je laskavě nech pro sebe,“ řekla mu chladně.
„ Neboj, na oslavování rozhodně nemám náladu,“ řekl jí bratr stejným tónem. „
Na to máš jiný bratříčky.“ Harry nechápal, co se děje. Proč jsou všichni tak
naštvaný. Chtěl se zeptat Hermiony, jestli o něčem neví, ale ta zabořila nos
ještě hlouběji do novin čímž dala jasně najevo, že nemá náladu se s někým
bavit. „ Do háje, co to všem přelítlo přes nos?“ Nějakou dobu všichni mlčeli a
Harry se vrátil zpět k přehrabování svým míchaných vajíček.
„ Ginny, měla by jsi to napsat mámě…“ navrhl jí Harry, aby zavedl alespoň
nějaký hovor.
„ Jo, bude mít určitě radost,“ doplnil ho Ron s úšklebkem.
„ Asi jako jediná,“ odsekla sestra a vrhla na bratra naštvaný pohled.
Toho už měl Harry ale opravdu dost. Ráno sem přišel už s trošku horší náladou,
ale teďka ho rozhodně dodělali. „ Taky dokážete člověku zvednout náladu,“
odsekl a zvedl se ze židle.
„ Rone, až budete psát rodičům, přidej k tomu i tohle,“
hodil před kamaráda papír ohledně famfrpálu, který měl v kapse. „ Budou mít
určitě radost,“ dodal příkře. Popadl svoji brašnu a odkráčel pryč. Vyletěl ven
z hradu a vydal se k jezeru. Sice mu za chvíli začínaly lektvary, ale on se
musel nejdřív trochu uklidnit, jinak by jeho společná hodina se Snapem taky
nemusela dopadnout dobře.
Počasí bylo jako uprostřed léta. Hodil sebou do trávy a chvíli zíral do nebe. „
Do prdele, co to se všema je?“ Měl náladu pod psa. To se mu stávalo sice často,
ale taky mu jí ostatní vždycky dokázali zpravit…což dneska neplatilo. „ Hlavně
se uklidni, jestli vylítneš Snapeovi v hodině, tak tě zabije.“
Na jiný myšlenky ho přivedla veliká chlupatá hlava, která mu začala strkat do
ramene.
„ Nazdárek, Blasíku,“ podrbal psa za uchem. „ Tak co? Taky
máš dneska blbou náladu jako všichni nebo mi ji trochu zvedneš?“ zeptal se a
pes radostně zaštěkal. Po chvilce pošťuchování se spolu začali honit a Harry
měl zase dobrou náladu.
Právě nad „domácím mazlíčkem“ vybojoval svoji tašku s učebnicemi, když zazvonilo.
„ Hups,“ dostal ze sebe. „ Mám takovej pocit, že mě Snape
zabije. Blasi, pokračování příště,“ pohladil psa po hlavě a spěšně se vydal do
hradu. Proběhl několik chodeb ( s Blasem v patách) až k učebně lektvarů.
Chvilku lapal po dechu a potom zaklepal a vstoupil.
„…podle jeho množství se určují vlastnosti lektvaru…ááá… pan Potter,“ ušklíbl
se profesor a v očích se mu blýsklo.
„ Dobrý den,“ odvětil Harry.
„ Strhávám Nebelvíru dvacet bodů za váš pozdní příchod. Zpozdil jste se o deset
minut,“ řekl mu svým chladným potěšeným hlasem.
„ O jedenáct, pane profesore,“ opravil Snapea s naprostou klidností a vydal se
ke svému místu. Profesor ztuhl nad jeho drzostí a nevěděl, jestli to má přejít,
srazit mu další body, napařit mu trest nebo ho rovnou na místě usmažit.
„ Pane Pottere, strhávám Nebelvíru dalších deset bodů za vaši drzost. A radím
vám, začněte se ovládat než toho budete litovat,“ řekl mu s typickým úšklebkem
a otočil se zpět k tabuli.
„ Jen deset bodů? Není nemocnej?“ zeptal se Hermiony, když si sedal, ale řekl
to dost hlasitě, aby to bylo slyšet. Snape se na chvilku zarazil, jak se
rozhodoval, co mu má udělat, ale potom radši pokračoval v normálním výkladu.
„ Harry, zbláznil jsi se?“ vypálila na něho Hermiona jakmile dosedl.
„ Ano, Hermionko, zbláznil jsem se,“ řekl jí trochu příkře. Měl dobrou náladu a
rozhodně si jí nechtěl kazit přednáškou o dobrém chování. „ Doufám, že mě teď
nezačne kárat, že jsem byl zlobivý chlapeček a že se mám chovat slušně a
poslouchat toho vymaštěnýho blbečka. Hermiono, cekni a omlátím ti tu učebnici o
hlavu. Už mi není deset,“ říkal v hlavě, ale zapomněl na jeden malinkatý háček.
„ Tak si trhni,“ vypálila na něj přec celou třídu a postavil se. „ Dejte mi
pokoj! Oba dva!“ hodila po svých kamarádech naštvané pohledy a odkráčela ze
třídy.
„ Slečno Grangerová…slečno Grangerová!!! Okamžitě se vraťte zpátky do třídy!
Rozuměla jste! Slečno Gran…“ Snape za ní naštvaně zíral ze dveří a potom s nimi
prásknul. Tohle se mu asi ještě nestalo. „ Strhávám Nebelvíru dalších třicet
bodů,“ řekl jim naprosto naštvaně.
„ A teď se dejte do práce. Postup máte na tabuli a varuji
vás, že pokud tu někdo …především z Nebelvíru… cokoliv provede, tak si mě
nepřejte.“ Mávl hůlkou a na tabuli se objevil postup přípravy Nadlehčovacího
lektvaru.
Všichni se dali do práce.
„ Co to do ní vjelo?“ zvedl Ron nevěřícně obočí.
„ Naštvala se,“ odvětil Harry klidně. Věděl, že mu Hermiona o své nové
schopnosti neřekla, ale on nechtěl být ten, kdo mu to bude vysvětlovat. Bylo mu
jasné, že Hermiona se naštvala kvůli němu a trochu ho to mrzelo…nebo spíš
naštvalo? „ Co se mi má co pořád hrabat v hlavě?“
Ron se dál nevyptával.
Snape jim strhl asi ještě třicet bodů za každou blbost, kterou našel na jejich
lektvarech a ke konci už byl Harry tak vytočený, že se mu s naprostou klidností
začínal vzpouzet.
„ Pane profesore, nechci být dotěrný, ale lektvar má mít tmavě zelenou barvu.
Můj ji má středně zelenou a strhl jste mi deset bodů. Malfoy ho má oranžový a
jemu jste nevzal ani jediný bod. Mohu se zeptat proč?“
Snape na něho upřel své černé oči a s úšklebkem přišel kousíček blíž. V hlavě
právě hledal tu správnou uštěpačnou odpověď pro svého „nejoblíbenějšího“
studenta. Harry ho však předběhl.
„ To se mám nechat odbarvit, nebo se jen přejmenovat?“ zeptal se klidně a
zahleděl se do těch černých tunelů. Ron vedle něho vyprskl smíchy a několik
dalších taky. Jen Malfoyovi zrůžověl obličej a Snapeovi se zúžily zorničky.
„ Pane Pottere..“ začal naštvaně, ale v tu chvíli zazvonilo. „ Všichni mi
nechají vzorek lektvaru na stole a všichni z Nebelvíru mi za trest napíší do
zítřka tří stránkovou esej o použití růstových lektvarů.“ Celou třídou se
rozlehl zasténání. „ Poděkujte panu Potterovi. Všichni kromě pane Pottera
můžete odejít,“ dodal už opět klidně a otočil se ke katedře.
„ Ti pěkně děkuju, Harry,“ utrhl se na něho Ron, zpakoval si věci a naštvaně
odkráčel z učebny.
„ Ještě ty začínej,“ křikl za ním naštvaně. „ Nakonec budu za všechno moct já,“
zabrblal si pro sebe.“
„ Užij si to Pottere,“ řekl mu Malfoy ironicky, když ho míjel.
„ Milerád… blondýnko,“ oplatil mu Harry. Draco se chtěl otočit a něco mu na to
odpovědět, ale to už mu profesor zabouchl dveřmi před nosem a spolu s Harrym
osaměli.
„ Takže Pottere,“ začal a všechen klid z něho zmizel. „ Aby bylo mezi námi jasno.
To, že jste nyní člen Řádu…i když naprosto nechápu, jak to někdo mohl
odsouhlasit…nemění nic na faktu, že jste jen jeden z těch pitomých studentíků,
kteří neumí nic než profesorům otravovat život….Mě je naprosto ukradený, jestli
jste slavný nebo jestli po vás pase Pán zla…budete se chovat jako každý
normální student nebo za to ponesete následky,“ dodal s takovou chladností
v hlase, až Harrymu přejel mráz po zádech.
„ Neštvete mě, Pottere. Ani to, že vás profesorka Párkrová chrání, neznamená,
že se budete chovat jako pán týhle školy. Berte to jako první…a poslední
varování,“ šeptl k němu chladně, protože měl obličej asi pět centimetrů od
Harryho. „ A teď vypadněte!“
„ Milerád,“ odvětil chlapec, aby si zachoval alespoň trošku ze své kamenné
image. Otočil se a odkráčel pryč.
Další hodinu nějak přežil a zamířil si to rovnou na oběd. Ron s Hermionou to
vzali na ošetřovnu, takže byl sám. Najedl se a vydal se na odpolední vyučování.
Celý den přežil se strašnou depresí a špatnou náladou. Ani hlasy, které opět
slyšel ve své hlavě, mu moc k náladě nepřispěly.
„…Severusi, dávej si na ni pozor. Dokáže zachytávat myšlenky…“
„ Jak je to možný?“
„ Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěla o těch ochranných kouzlech?...Tak tohle bude
jedno z nich. Používej nitroobranu, jak jen to bude možný. Zvlášť, když budeš v
její přítomnosti…Dávej si pozor, ať nás neprozradíš. Může to být nebezpečné.“
„ O mě se nemusíš bát. Hlavně ty si dávej pozor.“
„ Neboj. Nesmí přijít na to, co chystáme. Ne teď…“
Na večeři se přiloudali oba dva marodi. Sedli každý na opačnou stranu stolu a
mlčky se pustili do jídla. Dostali už povolení zkusit trochu jíst. Ron jaksi
zapomněl na to slovíčko trochu a naložil si masa i brambor, že mu to
přetékalo přes talíř.
„ Rone, neměl by sis toho dávat tolik. Tvůj žaludek na to není připravený,“
kárala ho Hermiona. Harry se trochu ušklíbl, protože tušil další „výměnu
názorů“, která mu mohla zlepšit náladu. K jeho překvapení se však Ron jenom
zamračil a nandal si ještě o polovinu víc, Hermioně na vztek.
„ Tak se tím klidně udav,“ slyšel ještě Harry šeptat naštvaně Hermionu, která
si naložila jen trochu zeleniny. Harryho to dost zarazilo. Ti dva se sice
vždycky pošťuchovali a hádali se, ale nikdy to nevypadalo takhle. Pokud ovšem
nepočítal první a třetí ročník.
„ Co se děje?“ zeptal se jich mile.
„ Nic,“ odsekli oba dva.
„ Tak promiňte, že jsem se zeptal,“ utrhl se na ně, popadl svoje věci a
odkráčel na kolej. Večer trávil naštvaně nad esejí pro Snapea, což mu na náladě
nepřidalo. A pohledy od ostatních, kteří museli kvůli němu psát esej, taky ne.
„ Harry? Kde je Hermiona s bráchou?“ zeptala se ho Ginny mile.
„ Nevim,“ odsekl nevrle.
„ Tak promiň, že jsem se zeptala,“ odvětila stejně naštvaně jako on předtím v
jídelně a odešla do ložnic. Harry se za ní chvilku díval a potom si opřel hlavu
o stůl. „ Blbečku,“ šeptl pro sebe.
„ Harry. Co ti je?“ zeptal se ho milý hlas. To Adriana si k němu přisedla a
starostlivě na něho upřela oči. „Děje se něco?“
Chvíli se jí díval do těch safírových očí a mlčel. „ Adriano promiň, ale nech
mě, prosím tě, bejt,“ řekl jí klidně, ale důrazně. Přikývla a šla se věnovat
vlastní práci.
„ Právě jsi zahodil i poslední dvě možnosti si promluvit s nějakýma normálníma
osobama. – No a? Nechci s nikým mluvit. – Proč? Co tě tak štve? To že se Ron a
Hermiona hádaj? – Nevím. Prostě mám vztek. To je všechno. Nic víc. Jen vztek…“
Ani druhý den se nic nezměnilo. Jak se Harry dozvěděl, tak Ronovi bylo celou
noc špatně, protože se včera přejedl, což ho nepřekvapilo. Víc ho překvapila
jejich „rozprava“ při snídani.
„ Pomfreyová říkala, že máme zkusit trochu jíst a ty místo toho…“ kárala ho
Hermiona
„ Buď laskavě zticha,“ zchladil jí.
„ Ale já jsem ti to říkala, Ronalde. A ty si mě neposl…“
„ GRANGEROVÁ,“ přerušil jí naštvaně. „ Pomlč laskavě,“ utrhl se na ni a
odkráčel z jídelny pryč. Zbylé dva tam nechal vyjeveně sedět. Harry si
nepamatoval, kdy naposledy řekl Hermioně Grangerová s takovou vážností.
Občas to říkal, když se kočkovali, ale vážně to řekl naposledy snad v prváku.
Tohle už muselo být opravdu vážný. Harry sklouzl pohledem na kamarádku, která
zírala za Ronem neschopná slova. Chtěl se jí zeptat, ale ona se zvedla a
odkráčela pryč.
Zůstal sám. Opět se jen nimral v jídle a jeho nálada se na další den usídlila
na bodu mrazu. Strhli mu další body za nepozornost nebo neposlušnost v
hodinách. Ron i Hermiona s ním promluvili na nejvýš dvě tři slova a mezi sebou
navzájem mlčeli úplně. Harry nechápal, co si udělali a ani z jednoho to nemohl
dostat, což ho vytočilo na nejvyšší obrátky.
U večeře se strhla další hádka, u které už Harry vylítnul, oboum řekl několik
dost nehezkých věcí ( něco ve smyslu, že se chovají jako malí fakani) a
odkráčel na kolej. Vykašlal se na všechny úkoly, hodil sebou na postel a po
několika dlouhých hodinách přemýšlení a převalování se mu podařilo usnout.
Zdály se mu strašné sny. Sny, které znal už z dřívějška i naprosto nové, kde se
oba jeho kamarádi neustále hádali až oba vytáhli hůlky a oba proti sobě vyslali
smrtící kletbu…
„ Nééé…“ Posadil se a lapal po dechu. Byl zpocený od hlavy až k patě. Rozhlédl
se kolem a zjistil, že nad ním stojí Ginny. „ Co je? Kde to jsem?“
„ Promiň, Harry, nechtěla jsem tě budit. Já jen…nechtěl bys jít na chvíli ven?“
zeptala se nervózně.
„ Co?“ nechápal. Zjistil, že leží ve své posteli a venku je ještě tma. „ Kam…?
Kolik je hodin?“
„ Bude půl pátý. Já…jen jsem nemohla spát…tak mě napadlo, jestli by sis nešel
zalítat…promiň… nechám tě spát,“ sklopila oči a chystala se odejít.
„ Počkej na mě ve společence,“ houkl za ní tiše, těsně předtím než dveře
zacvakly. Rychle se osprchoval, protože byl naprosto zpocený, hodil na sebe
nějaké oblečení, popadl koště a zlatonku a vydal se dolů.
„ Jdeme?“ Dívka přikývla a společně se vyplížili portrétem a co nejtišeji se
vydali chodbami pryč. Nemluvili.
„ Mládeži?“ ozvalo se za nimi a oba ztuhli. Za nimi stála Jean. „ Není trochu
moc brzo na procházku? Strhávám Nebelvíru bod za každého a teď mi vysvětlete,
co tu děláte? Pokud vím, tak ty, Harry, máš obzvlášť zakázáno se toulat.“
„ Jdeme trénovat,“ zvedl Harry koště. Bylo mu jasné, že ty dva body jim strhla
jen tak, aby se neřeklo a spíš jí zajímá, kam jdou.
„ V pět hodin ráno?“ nadzvedla obočí. „ Vždyť ty ani nejsi v týmu.“
„ Ale já jo. Harry mě jde zaučovat,“ odvětila Ginny a Harry přikývl.
„ Jo aha. Tak to je jiná.“ Pokývala hlavou. „ Tak to vám radím, abyste to vzali
kolem učebny přeměňování. O patro níž je totiž Filch. Příjemnou zábavu,“ dodala
a klidně odkráčela. Poslechli a bezpečně se dostali až k hlavní bráně. Venku
bylo už jen šero, ale přesto teplo a příjemně. Harry se zhluboka nadechl a
cítil, že se mu alespoň malinko vrátila dobrá nálada.
„ Jít hrát famfrpál v pět hodin ráno, to taky může napadnout jenom tebe,“ řekl
jí s úsměvem.
„ No jo no,“ oplatila mu úsměv a celou cestu až na hřiště mlčeli. Potom trochu
zvážněla „ Víš, Harry, než půjdeme hrát, tak… Chtěla jsem si hlavně promluvit.“
Přikývl. „Taky si chci vyjasnit několik věcí. A omlouvám se za to, jak jsem na
tebe vyjel.“
„ V pohodě. Taky jsem nebyla nijak zvlášť přívětivá. Prostě …toho na mě bylo
trochu moc. Jsme si, myslím, kvit.“ Posadili se na hřišti do trávy, košťata si
položili vedle sebe.
„Co se stalo mezi tebou, bráchou a Hermionou?“ začala Ginny bez okolků.
Harry se ušklíbl. „ To kdybych věděl.“
„ Všimla jsem si, že se spolu nebavíte a když, tak se jenom hádáte. Nic mi do
toho není, ale řekla bych…že to ani jednomu z vás neprospívá… Co se stalo?“
„ Nemám ponětí,“ pokrčil rameny. „ Prostě…prostě se ti dva začali najednou
strašně hádat…“
„ Hádali se vždycky,“ přerušila ho Ginny.
„ Ale ne takhle. Tamto bylo jenom kočkování, ale tohle je naprosto jiný. Teďka
se hádaj doopravdy. Tím pádem jsou oba pořád naštvaný a … A kdykoliv se jich na
něco zeptám, tak řeknou, že se nic neděje, že to není moje věc nebo něco na ten
způsob.“ Vzdychl. „ Nevím, co se s nima děje a strašně mě to štve… nebo spíš
mrzí. Ty o něčem víš?“ optal se po chvíli.
„ Ne,“ zavrtěla hlavou. „ A taky se mi to nelíbí, protože…“ chvilku hledala ty
správný slova. Potom se usmála. „ Prostě, když vy tři nejste spolu, tak to není
ono. A všichni chodíte jak těla bez duše… A když si toho všimla i McGonagallová
a Jean, tak už to asi bude vidět hodně.“ Odmlčela se. „ Je pravda, že Hermiona
utekla Snapeovi z hodiny?“ zeptala se zvědavě. Harry přikývl. „ Nemyslíš si, že
to už musí být asi hodně vážný, když Hermiona vynechá hodinu?“
„ Asi jo. Mě se taky nelíbí, když nejsem s nima, ale prostě…to nejde, když se
chovaj takhle. Jako třeba včera. Ron vyjel na Hermionu a řekl jí
příjmením…Grangerová…vždyť to udělal naposledy někdy v prváku. Co se stalo, že
se k sobě po pěti letech přátelství začali chovat z ničeho nic jako kočka s
psem?“ řekl Harry do vzduchu.
Ginny se zamyslela a svraštila čelo. Dlouho mlčela.
„ Co je, Ginny?“
„ Jen mě něco napadlo… Pojď, jdeme si zahrát.“ Zvedla se.
„ A co tě napadlo?“ vyzvídal.
„ Ehm…Uvidíš,“ ušklíbla se. Nasedla a vznesla se do vzduchu.
Strávili venku celé ráno, takže málem přišli pozdě na první hodinu. Celý den
Harry přežil v takové neutrální náladě a pokoušel se pochopit některé věci,
které mu vrtaly hlavou. Večer mu Ginny připravila takovou menší ukázku.
No…připravila. Spíše ukázala něco, čeho by si sám asi nikdy nevšiml.
Byl večer. Přišla do společenský místnosti a sedla si vedle Harryho. Po chvilce
se k němu naklonila a šeptla mu. „ Chceš něco vidět?“
„ Co?“
„ Sleduj teď chvíli bráchu.“ Harry se chtěl zeptat proč, ale to už Ginny
podávala Hermioně obálku. „ Jo, Hermi, přišel ti dopis.“
„ Jéé, dík,“ usmála se. Po pár dnech. Roztrhla dopis a začetla se. Harry si
všiml, že Ron, který se do té doby věnoval svému úkolu ( se kterým, k jeho
překvapení ani neotravoval Hermionu, aby mu s ním pomohla), zpozorněl.
„ Od koho to je?“ zeptala se Ginny zvědavě.
„ Od Viktora,“ odvětila hnědovláska, aniž by odtrhla oči od papíru.
„ To už je bůhví kolikátej, že jo?“ pokračovala zrzka.
„ Sedmnáctej,“ odvětila Hermiona. Ron se zamračil a Harry si všiml, že zatnul
zuby a uši mu zrudly. Hermionin úsměv se s každým řádkem rozšiřoval. Nakonec se
usmála od ucha k uchu, popadla svoje věci a odběhla do ložnice. Ron jí sledoval
naštvaným pohledem a jeho pracně vypracovaná esej skončila jako zmuchlaná
kulička v jeho velikých rukách. Zrzek naštvaně zaklapl knihu, sbalil svých pět
švestek a naštvaně odkráčel taky pryč.
„ Tak co?“ nadhodila vítězoslavně Ginny, když se ozvala hromové zabouchnutí
dveří od jejího bratra, a přisedla ke kamarádovi. Harry tak nějak nemohl
pochopit, co to mělo znamenat. „ Co to mělo…?“
„ Znamenat? Nic tě nenapadá?“ zvedla obočí a ušklíbla se.
„ No…já nevím. Trochu mi přišlo jakoby…jakoby…jakoby…“ To slovo mu nešlo přes
pysky.
„ Jakoby Ron žárlil?“ zeptala se s úšklebkem.
Chvíli jí nevěřícně hleděl do očí. „ To je blbost. Přece nebude žárlit na
Hermionu.“
„ Napadá tě nějaká jiná možnost?“ zeptala se Ginny.
Harry chvíli přemítal a potom musel přiznat, že ne. „ Ale vždyť …“
„ Všimla jsem si toho už dřív, ale nikdy jsem to nebrala moc vážně.“ Chvilku
čekala na jeho reakci. „ Ale zdá se, že to vážný je.“
„ Když to je už starší záležitost, tak proč se začali hádat až teď?“ zeptal se.
„ Dobrá otázka. Odpověď musíš zjistit ty. A čím dřív, tím líp.“ Nechápal. „
Prostě zjisti, co se mezi nima stalo. To je všechno.“
„ Já?“
Ginny na něho hodila unavený pohled. „ Ne, tvoje babička…Jasně, že ty. Ty jseš
snad Ronův nejlepší kámoš.“
„ A jak to mám asi zjistit? To mu mám dát veritasérum?“ zeptal se ironicky.
„ Nebylo by snazší se ho zeptat?.“
„ Ty jsi asi zapomněla, že on se se mnou nebaví.“
„ Nebavil se s tebou, když byla na blízku Hermiona. Zkus to. Obyčejný klukovský
řeči o holkách. Neříkej, že to neznáš. Prostě to nadhoď… Jsi jeho nejlepší
kamarád. Tobě to určitě poví,“ řekla pevně. Pořád nějak nechápal, co se po něm
chce. Zíral na Ginny, jako eskymáci na opalovací krém a ani se nehnul.
„ No tak,“ povzbuzovala ho.
„ A co mám jako dělat?“
Dívka protočila oči v sloup. „ Prostě běž nahoru,“ zvedla ho z křesla. „ Deana
pošli za mnou, Nevilla vyhoď pryč a normálně se ho zeptej… nebo to z něj
vytluč,“ dodala. Postrčila ho směrem ke schodům.
„ A Seamuse?“ zeptal se hloupě.
„ Seamus je teďka někde zašitej s Gabrielou,“ ušklíbla se. „ Tak mazej.“
„ A co budeš dělat ty?“ zeptal se.
„ To bys chtěl vědět, co?“ nadhodila ironicky. Harry se pomalu otočil a vydal
se do ložnice. S každým krokem měl pořád větší a větší pocit, že mu u žaludku
upadlo dno. „ Klid, klid, uklidni se. Prostě se ho jenom zeptáš. – Jo, jasný.
Nazdar Rone, tak vybal, cos proved Hermioně? Ty ses do ní zabouchnul? Líbal jsi
jí? Naštvala tě? – Chci vidět, jak by se tvářil, kdybych se ho na to vážně
zeptal.“ V duchu se ušklíbl. „ To je blbost. Dám mu jedinou z těhlech otázek a
pošle mě k Mungovi, že mi hráblo. Vždyť to je celý naprostá hovadina. No jo no.
S chutí do toho.“ Nadechl se a vstoupil do ložnice. Opravdu byly obsazeny jen
tři postele. Ron měl kolem svojí zataženo, Dean ležel rozplácnutý na svojí a
pročítal nějakou esej a Neville si četl o bylinkářství.
„ Deane? Mám ti vyřídit, že na tebe čeká dole Ginny,“ řekl mu. Oslovený se
náhle jakoby probudil, rozzářil se a za chvilku zmizel. Harry trochu nervózně
přešel k další posteli.
„ Ehm…Neville?“
„ No?“ sklopil knížku.
„ Mohl bys na chvilku…ehm…no,“ pohodil hlavou směrem k zatažené posteli.
Pochopil. „ Jo, jo, jasně.“ Vzal svoji bichli a tiše odešel.
„ Fajn, jdeme na to.“ Ještě jednou se nadechl. „ Hlavně to neposer. Jen
obyčejný klučičí řeči,“ opakoval si.
Rozhrnul závěsy okolo postele a nakouknul dovnitř. „ Čau.“
Ron ležel rozplácnutý na peřině, ruce za hlavou a zíral do nebes. Pomalu k němu
přetočil hlavu. „Nazdar.“ Odvětil dost nevrle.
„ Hele, neviděl si tu někde mýho nejlepšího kámoše?“ Nic neřekl. „ Takovej
vysokej, zrzavej, neustále s dobrou náladou, trefnejma poznámkama a špatnejma
domácíma úkolama?“ zvedl obočí.
Ron na něho chvilku zíral. „ Toho jsem fakt neviděl. Zeptej se někde jinde.“
Otočil hlavu zpátky ke stropu.
„ Hm, tak nic. Zeptám se někde jinde. Měj se.“ Pokrčil rameny a zatáhl závěsy.
„ Skvělý. Co teď? – Přejdi na plán B. – Ty nějakej máš? – Já ne, ale ty jo. –
Já? – Je tu ještě někdo jinej? – Ty. – Já jsem ty, takže tu jseš jenom ty. A ty
máš plán B, takže i já mám plán B. Tak jdem do toho. – Já sice plán B nemám,
ale něco mě napadlo. Obešel zatáhnutou postel na druhou stranu a jediným
pohybem jí roztáhl. Hupsnul vedle Rona a opřel se o jeho polštáře.
„ Nazdar,“ zakřičel mu skoro do ucha.
Zrzek se trochu lekl, ale nálada se mu nezlepšila. „ Harry, co tu chceš?“
„ Víš, zeptal jsem se na toho kámoše ještě jinde a oni mě poslali za tebou, tak
jsem tady,“ ušklíbl se.
„ Tak to tě poslali špatně,“ zabručel a otočil se na druhou stranu.
To už toho měl Harry, ale dost. „ Tak poslouchej, Weasley, nemám na tebe celej
den, takže koukej kápnout božskou, co ti přelítlo přes nos a hezky rychle.“
„ Dej mi pokoj,“ zavrčel a vylezl z postele. Chtěl nejspíš odejít pryč, protože
tušil, že se Harryho nezbaví, ale ten předtím vypočítavě zamkl dveře.
„ Pusť mě, Harry,“ řekl znuděně, když ho dveře odmítaly pustit pryč.
„ Ne.“
„ Harry, pusť mě ven.“
„ Ne,“ řekl mu s naprostou klidností a dál dřepěl na posteli. Věděl, že Ron
začíná zuřit, ale to chtěl.
„ Sakra, koukej otevřít ty pitomý dveře,“ zařval na něho. Harryho odpověď byla
stejná.
„ Pustím tě, až mi zodpovíš pár otázeček,“ řekl mu klidně.
„ Jdi do hajzlu s otázečkama,“ vypálil na něho.
„ Nápodobně.“
Ron rezignoval. Naštvaně se posadil na Harryho postel a ruce opřel o kolena. „
Tak co chceš?“
„ Hele, Rone,“ začal Harry po chvilce mlčení. „ Já myslel, že jsme nejlepší
kámoši a tak mě jako dost zarazilo, jak jsi na mě poslední tři dny vyjížděl.
Udělal jsem ti něco?“
„ Ne. Promiň…za to ty nemůžeš,“ mávl rukou.
„ A kdo za to může?“ zeptal se, ale Ron místo odpovědi jen zavrtěl hlavou. „ Co
se stalo mezi tebou a Hermionou?“
„ Ale nic.“ Harry mu dal jasně najevo, že mu nevěří. „ Prostě jsme
se…pohádali.“
„ Nekecej. Já vím, jak to vypadá, když se vy dva pohádáte a tohle je naprosto
jiná záležitost. Buď tak laskav a nelži mi.“
„ Já ti nelžu…“ vypálil Ron a naštvaně se zvedl.
„ Tak mi to řekni.“
„ Je to blbý…“
„ To mi je jedno, já chci jen…“
„ Prostě jsem jí líbal,“ vypálil Ron z ničeho nic. Harry ztuhl. „ Stačí?“ Dodal
Ron a nešťastně si sedl zpět na Harryho postel. Jejímu majiteli to začalo v
hlavě šrotovat. „ Mě hrabe, mě hrabe. Jako bych právě slyšel, že se Ron líbal s
Hermionou. Asi musím jít na výplach uší. – Fajn, vezmi mě sebou. Já to slyšel
taky. – Vždyť to je blbost. Mě asi přeskočilo. – Zeptej se ho znovu, třeba se
překecnul.“
„ Cože?“ vypadlo z Harryho.
„ Slyšel jsi dobře,“ hlesl nešťastně.
„ Počkej, počkej. Ty mi tu chceš namluvit, že jsi se líbal s Hermionou? S
Hermionou Grangerovou? Z Nebelvíru? Taková ne moc vysoká, divoký hnědý vlasy,
hnědý oči? Neustále zavalená v knížkách? Vševědoucí?“
„ Jo, jo, jo, jo,“ vyhrkl Ron. „ Nedělej ze sebe magora Harry.“ Naštvaně se
zvedl z postele a začal přecházet po pokoji.
„ A…no…mohl by jsi …mi to nějak… přiblížit? Víš, já si to…. dost dobře… jaksi
nedokážu představit,“ koktal Harry, kterého ta zpráva naprosto přikovala. K
jeho překvapení se kamarád nadechl a začal vyprávět.
***
„ Ježíši, jak jsme, Rone, mohli zapomenout na ty odpolední lektvary? Sakra, mě
je blbě,“ stěžovala si Hermiona, když se ploužili z učebny přeměňování. Byla
bílá jako stěna a podle jejích pohybů bylo znát, že se jí motá hlava.
„ Nevím, taky mi není nejlíp.“
„ Hele, zajděte si hned teď za Pomfreyovou než to s váma sekne,“ řekl jim
Harry. Oba přikývli a vydali se na ošetřovnu. Prošli půlkou hradu a cestou
skoro nikoho nepotkali, protože všichni byli na večeři. Měli před sebou ještě
asi dvě chodby a Hermiona už sotva pletla nožičkama. Zrovna scházeli jedno za
schodišť, když se jí zamotala hlava a ona se chytila za jediný záchytný bod,
aby se jí nepodlomily kolena. Ronovo rameno.
„ Co je, Hermi?“
„ Nic. Jen se mi zatočila hlava,“ řekla a mírně se motala ze strany na stranu.
Kamarád jí chytl trochu pevněji a podíval se jí do zavřených očí. „ V pohodě? Nemám
tě třeba podepřít?“
Otevřela oči a zadívala se mu do jeho duhovek. „ Ne, dobrý. Jdeme.“ Pustila
jeho rameno a vydala se po schodech dolů. Ušla však jen několik kroků, když se
jí podlomily nohy a málem se svezla po schodech dolů. Ron byl však pohotový.
Těsně před tím, než spadla, jí popadl za pas a aby to sám ustál, musel jí
přitisknout ke stěně.
„ Dobrý, Herm?“ zeptal se, aniž by jí pustil.
Pokývla hlavou a lehce mu opřela ruce o ramena. Celá se třásla a se zavřenýma
očima se snažila alespoň trochu uklidnit. Už už viděla sebe, jak se rozplácla
dole na podlaze. Vůbec si nevšímala, že se jí Ron dívá do zavřených očí. „
Dobrý. Díky, Rone,“ konečně se podívala a zjistila, že se jí vpíjí do duhovek a
jeho tvář je jen kousíček od její. „Už mě můžeš pustit.“
Místo toho, aby jí pustil, jí však sjel dlaněmi k pasu a nespouštěl z ní oči.
„ Rone, co to…?“ dostala ze sebe třaslavě, ale byla tak zkoprnělá, že se
nezmohla na víc. V dalším okamžiku se naklonil blíž a jemně jí políbil. Byly to
spíš jen lehké dotyky rtů, než co jiného… Chvilku se mu poddávala, ale poté
překonala počáteční překvapení. „ Rone…“ sklopila hlavu a odstrčila ho od sebe.
Jemně, ale důrazně.
Zrzek zrudl až za ušima. „ Ehm…ehm…promiň…já…to…no…nevím, co mě to…
napadlo…teda… promiň…no,“ sledoval jí, ale ona se vůbec nepohnula. Hleděla do
země a nehýbala se.
. „ Hermi?“ zeptal se starostlivě.
„ V pohodě. Zapomeneme na to, jo? Nic se nestalo. Jdem,“ řekla rázně a bez
dalšího pohledu se vydala po schodech dolů.
***
„ …takhle to prostě bylo,“ pokračoval Ron a přisedl si k Harrymu na postel. „
Nevím, proč jsem to udělal. Prostě…prostě jsem to udělal. Jsem vůl,“ dodal a
složil hlavu do dlaní.
„ A to je všechno?“ zeptal se Harry trochu překvapeně.
„ Je ti to málo?“
„ Když vezmu v potaz, že se s Hermionou hádáte jako dva úhlavní nepřátelé a
skoro se spolu nebavíte, tak…jo. Přijde mi to málo. Kvůli jedný puse, která
zvlášť byla jen takovej…omyl.“ Ron mlčel. „ Nebo snad… nebyl?“ Zvedl nedůvěřivě
obočí a čekal na odpověď. Nějak se nedočkal. „ Rone?“ Jeho kamarád měl jen
opřenou bradu o ruce a zíral před sebe. „ Halo, Rone? Žiješ?“
„ To kdybych věděl,“ odvětil nepřítomně. Jeho odpověď Harryho docela zaskočila.
Vždyť Ron byl úplně mimo. Kvůli jedný puse? Nebo že by v tom bylo něco víc…?
„ Rone?“ Harry si sednul těsně vedle něho. „ Rone, podívej se na mě.“ Zrzek
zvedl oči. Na jeho zvyk byly podivně prázdné. „ Rone, teďka ti dám jednu otázku
a prosím tě, abys mi na ni odpověděl po pravdě, jo? Jsme nejlepší kámoši.“ Ron
neznatelně přikývl.
„ Ty…ses…ehm…ty máš … Hermionu rád…nějak…víc?“ zeptal se trochu rozpačitě.
„ Ježíši, na větší hovadinu už jsi se zeptat nemohl,“ řekl
si pro sebe.
Ron se na něho podíval a potom se začal smát. „ Říkal jsem ti, že to je
blbost,“ proletělo mu hlavou a Harrymu spadl kámen ze srdce.
„ Harry, to se ptáš mě? Vždyť já si v posledních dnech nejsem jistej ani tím,
jak se jmenuju, natož abych se vyznal v tom, jestli jí miluju,“ zvedl se z
postele a opět začal přecházet po místnosti.
Harry trochu ztuhnul. Ron mu to sice nepotvrdil, ale ani nevyvrátil a ke všemu
se ho Harry zeptal, jestli jí „má rád“, zatímco Ron odpověděl, že neví, jestli
jí „miluje“.
„ Do háje, tak tohle začíná být čím dál zajímavější,“ řekl si pro sebe Harry a
nahlas pokračoval. „ Tak se tě zeptám jinak. Kdyby jsi se teďka dostal zase do
tý samý situace…co by jsi udělal?“
Ron na něho chvilku koukal a přemýšlel. Potom sebou hodil na postel a ruce si
dal za hlavu.
„ Nevim. Nevim, co bych dělal.“ Opět začal zírat do nebes.
Harry ho pozoroval. Takhle ho snad ještě nikdy neviděl. Nebo si toho nevšiml.
Tak jako tak to teď nehodlal vzdát. „ Udělal by jsi to znovu, že jo?“ zeptal se
době ticha. „ Políbil bys jí zas.“ Tohle už nebyla otázka, ale konstatování.
Pozoroval svého kamaráda a čekal na jeho odpověď.
Ron mlčky ležel a nakonec…přikývl. „ Jo, udělal bych to zase.“
„ Takže ses do ní zabouchnul?“ vypálil Harry rychle, dokud byl Ron jakž takž
sdílný.
Opět chvilku přemýšlel co říci a Harry myslel, že pukne zvědavostí. „ Jestli
řekne, že jo, tak já půjdu do kláštera. – Tak to jsem zvědavej.“
„ Asi jo,“ vypadlo z něj nakonec.
„ No, ty vole.“ Na to jediné se Harry zmohl. Dal hlavu do dlaní a nevěděl,
jestli má nadávat nebo se smát.
„ Děkuju za povzbuzení,“ zabručel Ron.
„ Ne, hele, Rone, neber to vážně…já jen…to…prostě…nikdy bych nečekal, že se TY
zabouchneš do Hermiony. Vždyť to je …Hermiona,“ nechápal, ale nemohl se ubránit
ušklíbnutí.
„ Harry, já vím moc dobře, kdo to je, tak mi to prosím tě, neztěžuj. I bez tebe
nevím, co s tím,“ dodal pro sebe.
„ Dobrá, dobrá.“ Na chvilku se oba odmlčeli. „ Jak dlouho? Už jseš do
ní…zabouchnutej?“
„ Zeptej se mě spíš, kdy jsem si to uvědomil.“
„ Kdy sis to uvědomil?“
„ To ti řeknu přesně. Když jsme byli na ústředí, vřítili se tam Smrtijedi a
Hermiona schytala ránu, která byla mířená na mě. Chápeš? Ona skočila do kletby,
kterou jsem měl schytat já. Když spadla na zem, tak jsem myslel, že je mrtvá a
nějak…prostě se ve mně…něco zlomilo,“ dodal.
„ Dobře, tak tuhle zprávu už nějak vstřebávám, ale pořád nechápu, proč se
poslední dobou tak strašně hádáte?“ nechápal Harry. „ To mi nejde do hlavy.“
„ Prostě…já nevím…nejdřív jsem se jí snažil nechodit na oči, ale potom…začala
se chovat tak nějak divně a já…prostě když se s ní hádám, tak mám důvod se s ní
nebavit,“ vysvětlil.
„ Asi jsem blbej, ale nechápu to. Když jí miluješ, tak snad naopak se s ní
chceš bavit, ne? Být jí na blízku, atd? Tak proč s ní nechceš být.“
„ To bys asi nepochopil,“ řekl Ron nepřítomně a zvedl se z postele.
„ Zkus to. Jsem chápavej.“
„ Prostě, když se spolu rafneme, tak mám důvod se na ni naštvat a nechtít být v
její společnosti. Mám způsob, jak sám sobě vysvětlit, proč s ní nechci být.
Kvůli dohadování. Nemusím s ní být, nemusím se na ni dívat, mluvit s ní.
Chápeš?“ vysvětlil Ron a zastavil se přede dveřmi do sprch.
„ Ne. Tak snad s ní máš chtít být a nějak si ji získat ne? Pochop, že to by
každej normální kluk udělal.“
„ A ty pochop, že pro Hermionu nebudu NIKDY víc…než jen kamarád,“ řekl Ron
nešťastně a zmizel ve sprchách…
Pokračování příště…