23. kapitola - Bradavický expres
Objevili se uprostřed kuchyně zpátky na ústředí. Pan Weasley tam
právě udílel rozkazy několika členům, kteří se objevili nejspíše chvilku před
nimi. „ …dobře a co… Jean, Harry. Ani nevíte, jak jsem rád, že jste tady. Jste v
pořádku? Jean, nevíš prosím tě, kde jsou Remus a Severus? Nemůžeme je nikde
sehnat.“
Žena pokrčila rameny. „ No, dneska byl úplněk, ale Remus by už měl být
teoreticky v pořádku a Severus…ten…má nějakou práci,“ ucedila naštvaně. „ Ale
kde jsou přesně, to se mě neptej.“
„ Zrovna dneska se musej někde flákat…“
„ Arture!“ozval se náhle z krbu Pošukův hlas. „ Už jsi zjistil, kde je Remus?
Potřebujeme ho tu.“
„ Pošuku, dneska byl úplněk, tak…“
„ Nikdy dřív mu to nevadilo. Já…“ rozčiloval se Moody.
„ Alastore, už jsem pro něho dal poslat do Bradavic, tak přestaň šílet a radši
mi pomoz. Máš doufám ty informace, který potřebujeme. Udělej něco, protože už
skoro nemám koho posílat do akce,“zklidnil bystrozora Artur pevným hlasem a dál
se věnoval mladé ženě. Hlava v krbu cosi zavrčela a potom zmizela. Stejně tak
se přemístili i členové, kteří dostali nové rozkazy.
„ Arture, co se děje? Jakto, že nemáš koho posílat do akce?“ vyzvídala žena,
když zůstali v místnosti sami.
Vzdychl. „ Smrtijedi zaútočili. Nejdřív způsobili rozruch na ministerstvu, ale
byla to jenom zástěrka. Zaútočili asi na jedenáct rodin a dvě střediska, ale
vždycky než jsme se tam dostali, tak už byli pryč. Jediný místo, kde se nám je
podařilo chytit, bylo v nemocnici a to jen díky,“ zvedl oči. „ Harrymu.“ Chvíli
se díval na chlapce s jakousi podivnou úctou a potom pokračoval. „ Prostě se
vždycky objeví, vyvraždí a zase zmizí. Nevíme, kde udeří příště. Nemůžeme tomu
nijak zabránit,“ vzdychl nakonec.
„ Kolik je mrtvých?“ zeptala se Jean tiše. Artur k ní zvedl unavené oči, ale
než odpověděl, upoutalo ho malé dítě v její náručí. „ Jean, tohle je ústředna a
ne jesle,“ řekl jí klidně.
„ A to jsem ho tam měla nechat, aby ho zabili?“ špitla.
„ Ne, ale mohla jsi ho nechat nějakým sousedům nebo tak. A vůbec, do domu těch
mudlů jsme chtěli poslat někoho jinýho…“
„ Nebyli to mudlové. Byla to Taylorová, Brumbálova dcera.“
„ Dcera?“ zvedl obočí, ale potom ho zarazilo ještě něco jiného. „ Byla?“ šeptl.
Přikývla. „ Zabili ji. Stejně jako chtěli zabít nás,“ hlesla a přitiskla k sobě
malého chlapce ještě víc.
„ Sakra, další,“ bouchl Artur pěstí do stolu.
„ Další?“vypálil Harry. Tohle slovo se mu ani trochu nelíbilo.
„ Kdo všechno tam umřel?“ zeptal se pan Weasley a Harryho poznámky si nevšímal.
„ Jenom ona,“ přikývla žena. „ Kolik je mrtvých?“zeptala se znovu.
Zrzavý muž se poškrábal na čele a potom ukázal za sebe na vyvěšený kousek
papíru. Oba k němu přešli a začali ho zkoumat. Bylo tam velké písmeno N,
zkřížená kost s hůlkou a černý kříž. Tyto značky znamenali počet nezvěstných,
raněných a mrtvých. V druhém sloupci potom byly číslice 7, 33 a …“
„ Devatenáct?“ vypálil Harry. „ Devatenáct mrtvejch?“
„ Ano,“přikývl Artur. „ A bohužel mám strach, že to není ani zdaleka konečné
číslo.“
Harry naprázdno polkl. „ A Ron…Ginny…Hermi..ona…Co je s nimi?“ soukal ze sebe.
„ Ti jsou v pořádku. Alespoň zatím. Teď jsou na zvláštním oddělení u Munga a
jsou v bezpečí a to hlavně díky tobě. Ale…“ vzdychl. „ Bohužel ztráty jsou
příliš velké a bez Albuse máme naprosto hektické vedení.“ V místnosti nastalo
ticho. Náhle se plameny opět rozzářily do zelena a objevila se hlava profesora
Kratiknota.
„ Hej, je tam někdo? Potřebujeme pomoct,“ houkl na ně.
„ Co se stalo?“ vypálili všichni tři.
„ Máme tady menší problémy s Remusem. Má podivný záchvaty a nemůžeme ho nijak
zklidnit. Mohli byste tam někoho postrádat? Nikdo neví, co s ním je a Severuse
taky nikde nemůžeme sehnat,“ vysvětlil jim.
„ Co se stalo Remusovi?“ Zeptala se starostlivě žena.
„ Nevíme, ta přeměna u něho proběhla nějak divně. Museli jsme ho spoutat, aby
se zklidnil. Slečno Parkrová, byla byste tak laskavá a vrátila se sem? Možná by
pomohl nějaký lektvar.“
„ Samozřejmě, hned jsem tam. Chci se ještě zeptat. Dopoledne byly v Bradavicích
žena s dcerou. Přihlásit se. Jsou tam ještě pořád?“
„ Nejspíše ano, ale…“
„ Nesmí odtamtud odejít,“ přerušila ho Jean. „ Zadržte je jak chcete, ale nesmí
odejít.“ Drobný mužík v plamenech přikývl a poté zmizel. Žena se narovnala. „
Arture, promiň, ale musím se vrátit. Podívám se, co se stalo s Remusem, nechám
tam to dítě, vysvětlím jim situaci a potom se vrátím sem.“
„ To bude dobrý, Jean. Myslím, že nebude nutný, aby jsi se vracela. Dej si
potom pohov.“
„ To určitě. Každá ruka se vám bude hodit. Harry, půjdeš se mnou?“
Chlapec chtěl odmítnout, protože víc toužil po tom, být užitečný tady a ne se
schovat do Bradavic, ale žena jako by mu četla myšlenky. „ Budu potřebovat s
Remusem nejspíš pomoc.“
Chvíli váhal a potom přikývl.
„ Dobře. Nejdřív se budeme muset do Bradavic dostat. Přemístit se nemůžeme a
přenášedlo nebude fungovat. Takže jedině letaxem. A ten je…ten je…“ začala se
rozhlížet po lesklém prášku.
„ Nahoře,“ ukázal jí Artur.
„ Fajn, skočím tam. Podrž ho.“ Jean vrazila malého chlapečka Harrymu do náruče
a ten měl co dělat, aby ho udržel. „ Hej, hej, moment, co s ním mám dělat?“
křikl za ní vyděšeně.
„ Prostě ho drž, aby ti nespadl.“ S těmito slovy zmizela na chodbě.
Držet ho, aby nespadl. To by mu možná i šlo. Jenže to by se to dítě nesmělo
vrtět, natahovat ručičky a kopat nožičkama. Harry chudák neměl sebemenší
ponětí, jak ho má držet, jak silně ho tisknout nebo co udělat, aby se přestal
zmítat. Vysvobození naštěstí přišlo brzy. Jean se vrátila a vzala si ho od něj.
Přišlo mu to jako záchrana. Jaké překvapení ho čekalo, když se mu, bůh ví jak,
dítě opět objevilo v náruči. „ Ještě ho podrž. Fajn, hele, uděláme to takhle.
Já se přesunu do Bradavic a ty mi ho potom podáš, jo?“
„ Podám?“ vyvalil na ni oči. „ Já jsem rád, že ho držím, natož abych ho potom
podával nějakejch padesát mil,“ proběhlo mu hlavou.
„ Prostě sem pošlu zpátky ruce a ty mi ho podáš, ju? Ju,“odpověděla si sama
dřív než se stačil vymáčknout a zmizela v plamenech. Dřív, než se Harry stačil
vzpamatovat už z krbu čouhaly dvě natažené ruce. Dal do nich chlapečka a ruce
zase zmizely. Chvíli po nich se i Harry přesunul do Bradavic.
Byli ve sborovně a čekal tam na ně profesor Kratiknot. „ Dobrý den,“ pozdravil
Harry. Drobný učitel mu pozdrav opětoval a přejel si ho zkoumavým pohledem.
Teprve teď si Harry uvědomil, že má na tváři jistě spoustu škrábanců a oděrek z
posledního boje.
Vyšli z místnosti a vydali se chodbami do hradu. „ Doufám, že žena i dívka jsou
stále na hradě?“
„ Ano, už předtím přišla zpráva od někoho z ministerstva a Minerva se postarala
o to, aby zde zůstali.“
„ Dobře, budu si s nimi muset promluvit a vrátit jim kluka, ale nejdřív: co je
s Remusem?“
„ Nevíme, co se stalo. Lupin měl jako při každé přeměně zůstat ve volné učebně,
kde by nikomu nevadil. Když přišla zpráva, že nikdo neví, kde je, tak jsme se
tam vydali a našli jsme ho pořád ve vlkodlačí podobě a byl dost zběsilý.
Jediné, co ho asi drželo, aby se odtamtud nedostal, byl ten tvůj pes, kterej se
ho snažil krotit… “
„ Je v pořádku?“ vypálila Jean vyděšeně.
„ Pokud vím, schytal pár ošklivých ran, ale jinak by měl být v pořádku.“
„ A jak je Remusovi?“
„ Museli jsme ho spoutat a omráčit, ale stále nechápeme jak to, že došlo k
takovéhle přeměně. Musíte se na něho podívat, slečno Párkrová.“
„ Dobře, nejdřív ale musíme zjistit, proč má ty podivné záchvaty,“ přemýšlela
Jean.
„ Záchvaty?“ ozvalo se za nimi. To se právě objevil Snape. „ Kdo?“ Všichni se
na něho otočili.
„ Ááá. Milostpán se vrátil,“ utrousila Jean, aby to nebylo moc slyšet.
„ Jestli vám to nebude vadit, tak půjdu něco zařídit. Lupin leží na ošetřovně.
Madam Pomfreyová vám vše jistě ráda sdělí. Mám za vámi poslat tu ženu?“ zeptal
se malinký profesor a po přikývnutí se ztratil pryč.
Jean vrhla na Snapea jeden naštvaný pohled a rázovala si to chodbou přímo za
nosem.
„ Tak dozvím se, kruci, co se tu děje?“ vypálil na ni muž.
„ Remus má nějakou divnou proměnu. Je agresivní a nemůže se proměnit zpátky,“
odvětila.
„ Sakra, já mu včera neudělal poslední dávku,“ luskl Severus naštvaně prsty.
„ Můžeš být v klidu. Já to za tebe udělala,“ ucedila chladně.
„ Ty jsi to udělala? A jakej?“ vypálil na ni.
Zvedla obočí. „ Normální. Učebnicovej.“
„ V jakým poměru si tam dala pelyněk a vlaštovičník?“
„ Do tohohle lektvaru se nedává vlaštovičník ale mitana,“ svraštila čelo. „ V
poměru 3:5.“
„ Ale ne. Remus je na mitanu alergickej…“
„ Nikdy dřív mu nevadila,“ svraštila čelo ještě víc.
„ Ale to do doby, kdy začal pít ten novej zklidňující lektvar. Od tý doby je na
to alergickej a při proměně agresivní. Proto se to musí nahrazovat
vlaštovičníkem v poměru 8:5 k pelyňku.“
„ A jak jsem to, sakra, měla vědět?“ vyjela na něho, když vcházeli do knihovny.
Harryho, který klusal za nimi, si ani jeden nevšímal. „ Ten lektvar jsi měl
dělat ty! Jenže milostpán se nám někam vypaří a nikomu neřekne ani ň. Podrž
ho.“ Stále naštvané vrazila dítě Snapeovi do náruče stejně jako předtím
Harrymu.
Harry čekal podobné divadlo, jako když ho dostal do náruče on, ale to se
nekonalo. Naopak. Snape si chlapce posadil na ruku a bez sebemenší hnutí brvou,
jako by to byla jeho denní rutina starat se o děti, pokračoval v hádce.
„ Tak tohle na mě neházej. Já nemůžu za to, že ses ho nezeptala, jestli nebere
nějaký jiný látky. To je přece základ. Kdyby jsi to udělala, tak se tohle
nemohlo stát. Nesnaž se to hodit na mě,“ vrčel na ni.
„ Takže za všechno můžu já?“ utrhla se na něho a otočila se od polic, kde
hledala nějaké knihy. „ Takže vlastně můžu já za to, že ses odtud vypařil bez
sebemenšího slova a nechal toho chudáka bez lektvaru. Kdyby jsi byl alespoň
trochu loajální, tak mu ho alespoň připravíš, protože on na tebe spoléhal. A
kde jsi vůbec byl? Moody tě hledá už od rána, řád má poplach, jestli o tom
nevíš?“ ucedila chladně.
„ Samozřejmě, že vím. Měl jsem nějakou práci. Nemohl jsem to nikomu říci,“
ztlumil hlas. Žena se k němu otočila a chvíli mu hleděla do očí.
„ Alespoň mě jsi mohl,“ řekla klidně. „ Ani nevíš, jak jsem vyšilovala.“
„ Nechal jsem ti vzkaz,“ ohradil se.
„ Jasný: Neboj, nic se mi nestane. Tenhle styl tvejch vzkazů fakt miluju. Tady
to je,“ vytáhla jednu velkou bichli, přešla ke stolu a začala v ní listovat.
Kouzelník se sklonil nad ní.
Harry si nemohl pomoci, ale připadali mu jako manželé po dvaceti letech. „
Manželé? – Blbost!“ Zavrtěl hlavou a místo toho se radši snažil zahlídnout, o
čem ta kniha vůbec je.
„ Můžeš mi říci, co hledáš?“ zeptal se Snape po chvíli sladce.
„ Snad ten lektvar proti tý alergii, ne?“ odvětila bez zaujetí a dál listovala.
„ Ten ti klidně odříkám zpaměti, jestli máš zájem, ale myslím, že rychlejší
bude vzít dávku, kterou mám v kabinetu,“ řekl klidně. Žena ještě chvilinku
hledala, ale potom se zarazila. Zvedla hlavu a pomalu jí přetočila směrem k
muži. Ušklíbl se. „ A to jsi nemohl říct dřív?“
„ Neptala ses,“ odvětil klidně. Jean jediným pohybem zabouchla bichli a Harry
si byl jistý, že kdyby Snape nedržel dítě, tak mu kniha skončí na hlavě.
Za chvíli už si to mašírovali směr ošetřovna. Profesor se od nich odpojil a šel
do svého kabinetu pro protilátku. Dorazili do království madam Pomfreyové.
Jakmile otevřeli dveře, spatřili mladou ženu, jak nervózně přechází po
místnosti. Její dcera seděla u stěny a byla strašně bledá.
„ Miláčku, jsi v pořádku?“ vrhla se žena ke svému synovi. „ Já se o tebe tak
bála.“
„ Je v pořádku,“ ujistila ji Jean a předala dítě matce. I jeho sestra se přišla
ujistit, že je její malý bráška v pořádku. Chvilku je nechali, aby se
uklidnily, ale potom Jean řádně vydechla a otočila se k ženě.
„ Mohu s vámi na chvíli mluvit? O samotě, prosím?“ zeptala se. Vážnost v jejím
hlase způsobila, že žena naprosto zbledla, ale přikývla. Předala dítě Adrianě
do náruče a odešla s hnědovláskou do vedlejší místnosti. Chvíli byly slyšet
hlasy a poté z místnosti vystřelila madam Pomfreyová, kterou odtamtud
zřejmě…vyhodily.
„ To jsou způsoby,“ brblala si pro sebe. Přelétla pohledem po dvou náctiletých
a u Harryho se zastavila. „Pane Pottere, co jste zase vyváděl? Můžete mi
vysvětlit, jak je možné, že kdykoli vás vidím, máte přinejmenším tvář plnou
škrábanců?“ lomila rukama nad jeho odřenou tváří a už se chystala, že mu to
ošetří. Chlapec na to však v tuto chvíli neměl čas ani náladu.
„ To je v pořádku, madam Pomfreyová. Jsou to jen škrábance. Nic to není,“
bránil si tvář, jako by mu spíš chtěla ublížit než mu pomoci. „ Myslím, že bude
lepší, když se postaráte o druhého pacienta,“ pohodil hlavou směrem k zataženým
závěsům. „ Profesor Snape přinese protilátku.“
„ Dobře, ale nejdřív vám alespoň sešiji to obočí,“ stála si za svým.
„ To není nutné,“ řekl jí chladně. Ošetřovatelka ho probodla pohledem, otočila
se na podpatku a s brbláním odkráčela do své pracovny.
„ No jo, abys se nepředváděl, co? Nějaké sukně v dohledu a je z tebe hrdina. –
Drž …ty víš co. – Co? – Hubu! – A to proč? Vždyť já říkám jenom pravdu, čistou
pravdu a nic než pravdu, k tomu mi dopomáhá bůh. – Ať ti pomáhá, kdo chce, buď
zticha. Já se přece nepředvádím. – Ne? A co to teda bylo? – To…jen…jen jsem
nechtěl, aby mě ošetřovala ty škrábnutí před…před… - Adrianou? – Jo. – A proč?
– Protože jsem nechtěl vypadat jako nějakej mazánek. – A proč? –
Protože…protože…no…– Protože to je pěkná holka, která se ti líbí? – No…asi jo.
– Alespoň, že ti to došlo.“
Dost rozpačitě se otočil na dívku a usmál se na ni. Naprosto nevěděl, co má
říci nebo udělat. Adriana na něho upírala svoje pomněnkové oči a jeho úsměv
rozhodně nesdílela.
„ Co se stalo?“ hlesla po chvíli. Neřekl nic. „Proč nemůžeme domů? Jak to, že
jste přinesli Mika?“ Hleděla mu do očí, ale on radši sklopil pohled. „Kde je
babička?“ šeptla nakonec.
Harry k ní zvedl oči. V těch jejích se zračila bolest a strach. Nevěděl, jak jí
to má říci a hlavně, jestli jí to vůbec říci má. „ Řekni jí to. Stejně se to
dozví.“
„ Nechceš se radši posadit?“ vybídl jí nejistě. Viděl, jak dívka naprázdno
polkla, ale poté se posadila na nejbližší židli. Harry chvíli sbíral odvahu,
ale potom se nadechl a spustil.
„ Je mi moc líto, ale tvoje babička je…mrtvá,“ řekl tiše. Jen mohl
sledovat, jak dívka pevně sevřela víčka i rty a přitiskla k sobě svého malého
brášku, jako by se bála, že jí vezmou i jeho. Z očí se jí začaly kutálet slzy.
„ Co se stalo?“ vypískla.
„ Zabili ji Smrtijedi.“
„ Kdo?“ nechápala. Harry si uvědomil, že pokud se jí Dory snažila ochránit před
kouzly, tak ona nemá sebemenší ponětí, kdo nebo co jsou Smrtijedi, Voldemort
nebo třeba kletby, které se nepromíjejí. Chvíli šmátral v hlavě a snažil se
najít něco, čím by dokázal Smrtijedy popsat aniž by jí musel vysvětlovat
všechno komplet.
„ Smrtijedi jsou…něco jako…nájemní vrahové. Až na to, že nepracují za peníze,
ale za to, že můžou vraždit,“ vysvětlil jí. Chvíli se na něho nevěřícně dívala
a potom spustila další salvu vzlyků. Naklonil se k ní a chytil jí kolem ramen.
Sice ji skoro neznal, ale v tuhle chvíli to objetí rozhodně potřebovala.
Přitiskla se k němu a začala mu smáčet tričko. Hned na to se do pláče pustil i
malý chlapec, takže jeli stereo, ale Harrymu to nějak nevadilo.
„ Ale proč?“ zeptala se, když se trošku zklidnila. „ Proč babička? Co jim
udělala?“
„ Dobrá otázka. Proč jí vůbec zabili? - Aby ublížili Brumbálovi? - Vždyť je
vlastně mrtvý. - Aby ji využili? - To by ji nechali žít.- Nebo to byla jen
náhoda? - Neřekl bych. Tak proč? Proč po ní šli? Co udělala tak hroznýho, že
musela skončit takhle? Co udělala? – Narodila se? – Ano, narodila se. Ve
špatnou chvíli, na špatným místě a špatné osobě. Stejně jako…já.“
Ještě nějakou chvíli jí držel a snažil se jí utišit. Několikrát musel zavrtět
hlavou, protože ho jizva začínala nějak podivně pálit. Po několika minutách
však dosáhla bolest takové intenzity, že už to nepomáhalo. Vystřelil na nohy a
snažil se bolest nějak tlumit. Bohužel se mu to moc nedařilo. Hlava mu třeštila
a točila se mu tak, jako by byl na centifuze a tělo ho pomalu, ale jistě
přestávalo poslouchat. Začal se motat po místnosti dokola a křičet věty, o
kterých neměl ponětí, kde se v něm vzaly. Vnímal tváře kolem sebe: Adrianu,
její matku, Jean, Severuse. Slyšel hlasy, ale nerozeznal, co říkají. „ Úkol
splněn, můj pane!“
„ Harry, co je ti?“
„ …utekl nám…mají dva z nich…sehnali jsme, co jste žádal, pane…a zase mi
proklouzl. Nenávidím Harryho Pottera!!!“
Bolest ho naprosto ochromila. Svezl se na podlahu a všechno kolem zahalila tma…
Ráno dorazil na snídani chvilku po svítání. I když bylo velmi brzo, ve Velké
síni bylo dost lidí. Mezi nimi byl i Remus. Sice vypadal bledší než obvykle a
přibyly mu nějaké jizvy, ale jinak se na něho usmál.
„ Ahoj, Harry. Jak ti je?“
„ V pohodě. Jako vždycky po spojení,“ pokrčil rameny. Chvíli vyzvídali, jestli
neví o něčem, co se chystá, ale když řekl, že ne, tak už jen poslouchal.
Dozvěděl se, že počet mrtvých se včera zvýšil na dvacet čtyři, z čehož to byli
většinou mudlové nebo nějaké polokouzelnické rodiny, ale jak bylo zmíněno,
Smrtijedi útočili jak na kouzelníky, tak na mudly. Z Řádu nebyl mrtvý nikdo,
jen několik z nich skončilo v nemocnici. Mezi nimi byl i Kingsley, z čehož byla
Tonksová naprosto vedle. Taky zjistil, že Adriana tu zůstane až do začátku
školního roku, z čehož měl Harry víc než radost. Ginny by se měla vrátit dnes a
Ron s Hermionou si ještě pár dní poleží a potom už by se taky měli vrátit.
Jediná věc, kterou nikdo nechápal, bylo proč Smrtijedi, tak divně útočili. Na
první pohled naprosto bez plánu a jasných spojitostí, jako by chtěli pouze
ukázat svoji moc. Proč potom ale tak najednou svoje útoky uťali? To nikdo nebyl
schopen říci.
Harry se chvíli šel honit s Blasem, aby se trochu odreagoval a vrátil se až na
oběd. Tam byl svědkem docela zajímavé hádky. Asi v půlce jídla se dovnitř s
ohlušující hádkou vřítili Jean se Snapem. Žena si to štrádovala přímo ke stolu
zatímco muž vlál v závěsu a hustil do ní něco ve francouzštině. Odbyla ho
jedinou naštvanou větou a Severus pokračoval dál. U stolu si Jean vzala jeden
talíř s jídlem a aniž by se na Snapea podívala, se zase vydala pryč. Odkráčel
za ní, aniž by do ní přestal hučet. Potom oba zmizeli a po celý den o nich
nikdo nevěděl.
K večeru se vrátila Ginny. Harry jí hnedka začal líčit, co se dělo, ale večer
odpadli oba. Tentokrát to však byl Harry, kdo měl noční můry, i když si je ráno
vůbec nepamatoval.
Druhý den na oběd se dovnitř vřítil Snape. Byl bledý jako stěna a ( jak si
Harry všiml ) podivně se mu třásla ruka. „ Kde je Jean?“ vypálil, když přejel
celý stůl pohledem.
Pokrčili rameny. „ Byla s tebou, ne?“
„ Správně jsi řekl – byla. Neviděl jsem ji včera od večera, Lupine,“ ucedil
chladně. „ To snad není možný. A potom, že já jsem nespolehlivej,“ brblal si
pro sebe. „ Kdyby se tu ukázala, tak ji pošlete za mnou. Až se mi dostane do
rukou, tak ji zabiju,“ rozčiloval se.
„ To bych ti neradila,“ ozvalo se za ním chladně. Jean právě vcházela do síně a
sundávala si plášť. Přešla ke stolu a probodla muže pohledem. „ Už i tak je
mrtvých dost.“
„ Kde jsi byla?“ vyjel na ni.
„ Do toho ti, myslím, nic není. A vůbec, doufám, že jsi dodělal ten lektvar pro
Brumbála, protože jestli ne, tak nám přibyly další problémy,“ řekla mu chladně.
„ Neboj, už ho má v sobě. Mě teď ale…“
„ To je mi jedno,“ zchladila ho. „ Tohle tady máme z krku, ale bohužel jsem
zjistila, že máme další problém,“ roztáhla noviny, které držela srolované v
ruce a poslala je po stole k Harrymu. Byly to mudlovské noviny. „ Čti.“
Chlapec je pomalu rozložil a ztuhl, protože z přední stránky na něho zíral jeho
vlastní portrét. Nebyl sice úplně přesný, ale poznal se. „TVÁŘ MASOVÉHO VRAHA
JE NA SVĚTĚ“ hlásal titulek. Přejel všechny pohledem a potom začal do naprostého
ticha číst.
Vyšetřování trojnásobné vraždy, o které jsme vás informovali již včera,
konečně přineslo pokrok. Na tomto portrétu, který byl pořízen podle popisu
sousedů, je tvář údajného vraha, který vyvraždil rodinu Dursleyů. Jak již bylo
zmíněno v minulých článcích, byli všichni tři členové rodiny Dursleyů nalezeni
předevčírem ve velmi brzkých hodinách ve svém domě v Kvikálkově mrtví.
Podezření okamžitě padlo na Harryho Jamese Pottera, synovec manželů
Dursleyových, který s nimi žil již několik let a od oné tragédie o něm nikdo
neví. „ Byl to podivín. Od vždycky. Oni se o něj starali, ale byl to strašnej
parchant nevděčnej. Chodil k Brutovi, ale ani tam s ním nic nesvedli a tady
máte výsledek,“ řekla nám jedna sousedka. Potíž ovšem spočívá v tom, že škola
Svatého Bruta pro nezvladatelné mladistvé delikventy popírá, že by u nich někdy
někdo s takovým jménem studoval a ani jiné školy nemají tohoto chlapce v
záznamech.
Otázkou tedy zůstává, kde se tento „masový vrah“ nyní nalézá?
Harry dočetl a hrdlo se mu sevřelo. Sklopil oči. Náhle však ticho přerušila
Jean, která začala předčítat jiné noviny.
Další den přinesl nové zprávy ohledně „Kvikálkovského masakru“, při kterém
byla vyvražděna rodiny Dursleyova. Podezřelým i nadále zůstává Harry Potter,
který hned po činu zmizel a je po něm vyhlášeno celostátní pátrání.
Vyšetřovatelé si však dělají starosti s tím, z čeho tohoto mladistvého chlapce
obviní v případě, že ho chytnou, jelikož pitevní zpráva přinesla nečekané
zprávy. Tým lékařů se po několika hodinové pitvě shodl na závěru, že ani jeden
z Dursleyů nebyl otráven, uškrcen, zardoušen, umlácen, zastřelen, proboden či
aby zemřeli na nějakou chorobu.
„Pokud by to bylo možné, dalo by se říci, že zemřeli na šok, jak se dá soudit
podle jejich vyděšených výrazů,“ řekl nám jeden z vyšetřujících. Ať už to je
tak nebo tak, je jisté, že tento případ je plný tajemství nebo si troufám říci
dokonce magie…
Jean dočetla článek a v síni nastalo hrobové ticho.
„ Adava kedavra?“ zeptal se Remus. Žena přikývla. Všichni upírali oči na
chlapce, ale ten zíral do stolu. „Oni jsou mrtví? Mrtví? – No a? Snad je
nebudeš litovat. Nenáviděl jsi je, tak co ti to vadí? – Nejsem svině, abych to
bral takhle…“
„ Oni jsou… mrtví?“ hlesl tiše.
„ Je mi to líto, Harry,“ řekla mu Jean a poslala mu i druhé noviny. Na nich byl
vyfocen dům číslo 4, kolem kterého se to hemžilo lidmi a policií.
„ Tohle si nezasloužili ani oni,“ řekl tiše a spěšně opustil síň. Harry se
usadil na druhou stranu jezera a tam seděl dlouho do noci. Vlastně ani nevěděl,
o čem přemýšlel, prostě jen potřeboval být sám.
Poslední dny prázdnin utekly velmi rychle. Po překonání počátečního šoku se z
té
„ tragické zprávy“ Harry nějak vzpamatoval a užíval si posledních
volných dnů. S Ginny a Adrianou, se kterou se velmi brzy spřátelili, a Blasem
samozřejmě, trávili většinu času u jezera. Harryho velmi bavilo házet holky do
vody a poslouchat, jak piští. Fred s Georgem s oběma staršími bratry se k nim
vždy rádi přidali.
Mohli si dát na chvíli oraz, protože Smrtijedi dali zase chvíli pokoj. Řád byl
sice ostražitý a hlídky byly zdvojnásobeny, ale nedělo se nic zvláštního. Za
což byli všichni vděční.
Také se řešil problém prokletého místa učitele Obrany proti černé magii, které
málem dostal…
„ Severusi, i když Albus říkal, že to udělá jen v nejnutnějším případě, tak
pokud neseženu někoho jinýho, tak to místo dostaneš ty,“ říkala jednou u večeře
McGonagallová.
Zatímco Snape se usmál, Harry vyprskl jídlo zpátky na talíř. „ Cože?“ vypálili
společně s Ginny. „ Paní profesorko, to přece nemůžete myslet vážně?“ otočil se
Harry na nynější ředitelku.
„ Máte nějakej problém, Pottere?“ ucedil Snape.
„ Vy jste můj problém,“ řekl Harry stejným tónem. Bylo mu jedno, že před
McGonagallovou takhle okatě provokuje. Dělal to denně.
„ Nech-te to-ho,“ řekl Jean naštvaně. Harry už si zvykl na tenhle její tón,
kterým je krotila vždycky, když se chtěli hádat. Zkrátka jim vždycky zkazila
zábavu.
Nastal poslední den prázdnin. Všichni domácí skřítkové drhli bradavický hrad od
věží až po sklepení, učitelé připravovali poslední detaily zítřejší hostiny i
začátku roku a Řád měl poslední prázdninovou radu, na kterou Harry
přišel…pozdě. Vklouzl do místnosti, která byla za velkou síní a poslouchal, co
se zrovna řešilo. Moody právě hledal na něco vhodného člena. „ …myslím, že
Remus by na to byl nejlepší.“
„ Je mi líto, Alastore, ale já už zítra něco mám. Musíš sehnat někoho jinýho,“
zavrtěl hlavou.
„ No, vás dva bych tam radši nedával,“ utrousil směrem k Tonksové a
Kingsleyovi, kteří už spolu veřejně chodili (museli si samozřejmě vyslechnout
pořádnou přednášku o nezodpovědnosti a podobných záležitostech). Přejížděl okem
dál až se zarazil. „ Jean, myslím, že hlídání bradavického vlaku je pro tebe
práce jako dělaná.“
„ Jseš milej,“ usmála se s jistou dávkou ironie.
„ Proč se bude hlídat bradavickej vlak?“ nechápal Harry. „ Čeká se nějakej útok
nebo tak něco?“
„ To ne, ale jistota je jistota,“ vysvětlil mu Remus. „ Jean, vyber si k sobě
ještě někoho. Někoho, kdo ještě nemá nějakou práci. Žena se chvíli rozhlížena.
„ Harry.“
„ Já?“ vypálil a zabodl si prst mezi žebra.
„ To by šlo…“
„ S tím nesouhlasím,“ ozvala se zástupkyně. „ S panem Potterem souhlasím, bude
lepší, když pojede ve vlaku jako ostatní, nebude to podezřelé a pro něho to
bude velmi dobrá práce, ale rozhodně nesouhlasím, aby jela slečna Párkrová.“
Jméno řekla s jistou dávkou nenávisti.
„ Minervo, Jean je jeden z lidí, kteří vědí o obraně skoro všechno. A pokud si
už myslíš, že není adekvátní k tomu, aby učila, tak ji alespoň nech, aby
hlídala vlak,“ hájil ženu Remus. Profesorce se rozšířilo chřípí, ale po chvíli
přemlouvání souhlasila.
Bylo domluveno. V osm hodin ráno se měli sejít na nádraží King Cross. Jean
musela ještě něco zařídit, takže se tam Harry musel dostat sám. Letaxem se
dostal do Děravýho kotle a odtamtud normální mudlovskou dopravou až na nádraží.
Doprovod mu dělal Blas, který se od něj už několik dní nehnul skoro ani na
krok. Bylo osm něco, když se dostal mezi nástupiště devět a deset. Rozhlédl se.
Stařenka, bezdomovec, puberťačka, ženská s dítětem. Fajn, nikdo mě nesleduje.
Opřel se o přepážku, ale ta se k jeho překvapení ani nepohnula. „ Sakra, co s
tím je?“ vypálil a bouchl do přepážky pěstí. Klouby zapraštěly. „Do pr…“
„ Můžeš mi říci, co to děláš?“ zeptala se ho ta puberťačka, když si najednou
uvědomil, že to je Jean pod vrstvou make - upu. Na to, že chodila v mudlovským
si už zvykl, ale teď měla zase dlouhý vlasy jako když se potkali poprvý. „ Máme
chvíli skluz, tak pojď,“ čapla ho za ruku a táhla ho kousek dál. Na lavičce
ležel pod novinami bezdomovec, ale Harry si uvědomil, že zná i jeho. Byl to
Mundungus.
„ Tak jsme tady, Mungu. Můžeš jít otevřít,“ šeptla směrem k němu. Rádoby
bezdomovec se ani nepohnul, ale za několik okamžiků zmizel pryč. Netrvalo
dlouho a mohli volně projít přepážkou. Na nástupišti 9 a ¾ už stál Bradavický
expres. Harrymu přišel stejný jako loni, ale Jean na něj zíralo jako ze sna. „
Nevěřila bych, že ho ještě někdy uvidím,“ vydechla.
Dali si věci do jednoho kupé na konci vlaku a pustili se do práce. Museli
projít všechny kupé a zkontrolovat je, zajistit zásoby jídla do vlaku ( Harry
je převzal od nějakého muže, se kterým je naložil do vlaku), potom se domluvit
se strojvůdcem a použít několik kouzel, aby se vlak nedal sledovat a podobné
věci. Skončili něco po desáté, kdy už se na nástupiště začali trousit studenti.
Oba členové Řádu zapadli do kupé a čekali, až se vlak rozjede. Jean si sundala
paruku, odlíčila si výrazné líčení a nagelovala si vlasy, aby jí stály na
všechny strany. Harry by gel potřeboval na to, aby mu vlasy lehly.
Vlak se pomalu rozjel. Harry se díval z okna na mávající rodiče. Byl to
zvláštní pocit. Jel do Bradavic a nebyli tu s ním Ron a Hermiona. Prostě
zvláštní.
S Jean si chvíli povídali o tom, co dělala těch patnáct let. ( Harry se dozvěděl,
že učila na mudlovský universitě psychologii a že to bylo hlavně díky tomu, že
je expert na padělání).
„ Půjdu se podívat na ostatní,“ řekl a odešel.
Nakukoval do kupé, kolem kterých procházel a hledal někoho, s kým by mohl
pokecat. Minul jedno místo, kde seděla Cho, ale nějak mu to bylo jedno. Šel dál
až do chvíle, kdy do někoho narazil. „ Ahoj Harry,“ ozvalo se.
„ Ahoj Ne…“ zvedl oči, ale zjistil, že zírá někam do úrovně krku. „ …ville.
Teda chlape, co se to s tebou stalo?“ odstoupil kousek dál a sjel kamaráda
pohledem. Neville byl alespoň o půl hlavy vyšší než on ( což je co říci, když
byl o půl hlavy menší) a taky se mu pod tričkem rýsovala široká ramena. Kamarád
se usmál a ukázal mu do kupé, kde seděli Dean a Seamus. Vešli dovnitř. „ Nazdar
Harry. Už jsme si říkali, kde jsi,“ pozdravil ho Seamus. Přidal se i Dean.
Harry se k nim posadil a začali probírat prázdniny. Z Nevilla vypadlo, že začal
trochu cvičit. „ Cvičit? Ty? Tak z toho cejtim ženskou,“ nadhodil Seamus a
Neville zrudl až za ušima. Zřejmě se strefil.
„ A co Ron a Hermiona? Slyšel jsem něco, že jsou u Munga.“
„ Jo. Jsou. Zřejmě nastoupěj se zpožděním, ale snad budou v pohodě.“ Ještě
chvíli se bavili, ale potom už se Harry zvedl, že se půjde podívat dál. Jakmile
vyšel z kupé, zastavil ho Dean. „ Harry?“
„ No?“
„ Kde je Ginny?“
„ Na hradě. Proč?“ zeptal se. V Deanových očích se zračilo něco jako závist
nebo vztek. Chvíli mlčel.
„ Co s ní máš?“ vyjel na něj až to Harryho zaskočilo, ale nedal na sobě nic
znát. „ Co máš s mojí holkou?“
„ No, kromě toho, že dává úžasný pusy a facky, několikrát jsem ji držel v
náruči a párkrát jsme spolu spali, tak spolu nemáme vůbec nic,“ proběhlo mu
hlavou. „ Teď se modli, ať neumí nitrozpyt. – Neumí. – Jak si tím můžeš být tak
jistej? – Protože kdyby ho uměl, tak už máš tak o deset zubů míň.“
„ Nic. Nic s nemám, Deane,“ řekl naprosto klidně.
„ To doufám,“ zaryl mu prst mezi žebra. „ A radím ti, drž od ní ruce dál.“
Probodl ho pohledem a zmizel v kupé. „ Co to do něj vjelo?“ řekl nahlas.
„ Asi si uvědomuje svoje šance, který by proti tobě měl,“ ozvala se mu Jean u
ucha. Cukl sebou. „ Já jenom procházím,“ bránila se. Zvedla ruce a pokračovala
dál.
„ Počkej, počkej. Jak jsi to myslela?“
„ Přemýšlej trochu. Jakou si myslíš, že by měl Dean šanci, kdyby se Ginny
rozhodovala mezi ním a tebou?“ zvedla obočí. „ Chápeš. On si jen chrání svoje
teritorium. Líp dřív než pozdě.“
„ Takže on mě nenávidí kvůli tomu, že s ní kamarádím?“
„ Myslím, že on to vaše kamarádství bere trochu jinak.“Odmlčela se a sledovala
jeho reakci. Byl dost vyjevenej. „ Hele, klid. Prostě nedělej nic, co by mohl
považovat za
„ ohrožování“ a všechno bude v normálu.“
„ Vážně?“ zeptal se.
„ Jasně.“ Vzala ho kolem ramen. „Bude to v pohodě, uvidíš.“
„ Pottere,“ ozval se za nimi chladný hlas Draca Malfoye. „ Nazdar Pottere,“
protáhl a přejížděl si oba pohledem. „ Tohle je tvoje holka, Pottere? Nejenže
se bavíš se šmejdama, ale ještě k tomu máš příšernej vkus. Takovouhle
zrůdičku,“ protáhl. Harry se na něho chtěl vrhnout, ale Jean ho držela. Tvářila
se naprosto kamenně, jako už jí viděl několikrát, jako by se jí to vůbec
nedotklo.
„ Ale, ale Dráčku?“ řekla mu sladce. Jedním prstem mu zvedla bradu. „ Tatínkovi
by se určitě nelíbilo, kdyby věděl, jak mluvíš s jeho přáteli. Já myslela, že
tě Lucius naučil slušnému vychování, ale jak se zdá, tak si s ním budu muset
vážně promluvit,“ usmála se. Celou domu mluvila sladkým hláskem. Pustila jeho
bradu a klidně odešla pryč. Draco zůstal stát jako opařený.
Harryho taky překvapilo, že se zná s Luciusem, ale nedal na sobě před Dracem
nic znát. Ušklíbl se a vydal se za Jean. „ Ty znáš Luciuse?“ vypálil na ni,
jakmile ji dohonil.
„ No, řekněme…že…“
„ Pomoc. Pomozte nám někdo!“ vykřikl někdo zepředu. Oba se na sebe podívali a
potom se vrhli za křičícím. Vpadli do kupé, kolem kterého už se začali rojit
zvědavci. Uprostřed na zemi ležel chlapec, tak druhák, zmítal sebou a lapal po
dechu.
„ Uhněte. Pusťte nás,“ protlačili se dovnitř. „ Co se stalo? Všichni zpátky do
svých kupé. Hned!“
„ Nevíme, prostě se najednou svezl na zem jako by nemohl popadnout dech,“
vysvětlila drobná zrzka. Asi to byla pravda, protože kluk otevíral pusu jako
ryba na suchu.
„ Používali jste nějaký kouzla nebo něco?“
Zavrtěli hlavou.
„ Sakra, tak od čeho to má? Co mu je?“ panikařila Jean. Náhle se ozval štěkot.
To Blas, který za nimi vlezl, vrčel na nějak sladkosti. Jean, která klukovi
rozepínala košili u krku a snažila se mu pomoci, nechápala, ale potom se vrhla
k malému stolečku s nakoupenými sladkostmi. Vzala prázdný obal od žabky a potom
popadla další. „ Jedl něco z toho?“ vypálila zatímco se dobývala do čokolády.
Přikývli. Žena vyndala žabku, rozlomila ji a přičichla. Zamyslela se a
přičichla znovu. „ Herlík. Kurva.“
Sklonila se zpět nad druháka, který už začínal modrat. Stiskla mu krk, až mu
vylezly oči z důlků. „ Má ucpaný dýchací cesty. Může se udusit. Do prdele,
nevím, co s tím mám dělat,“ vydechla nešťastně.
„ Cože?“
„ Ozdravovný kouzla nejsou moje parketa a…tak to zkusíme jinak,“ rozhodla se
najednou. „ Dejte mi nějakou trubičku. Jakoukoliv… Všichni, kterým se dělá při
pohledu na krev špatně, vypadněte.“ Počet lidí v místnosti se snížil na
polovinu. „ Vy dva, chytněte ho, ať sebou nehází. Má někdo tu trubičku? Tak
alespoň kousek pergamenu.“ Dívka jí podala kus papírku. Smotala ho, poklepala
na něj hůlkou a papírek ztuhl jako trubička. „Ty…jak se jmenuje? Dan. Dane,
poslouchej mě, přestaň sebou na chvilku vrtět. Pak se budeš moci nadechnout.
Hlavně se zklidni.“ Chlapec vytřeštil oči a přikývl.
„ Harry, podrž to. Až ti řeknu, tak mu to dáš do krku,“ řekla mu bez okolků a
Harry vyvalil oči. Něco zašeptala a přiložila svoji hůlku na chlapcův krk. Hrot
teď byl ostrý jako čepel. Rozřízla Danovi hrdlo, až sebou zděšeně cukl. „ Držte
ho. Harry, teď tu trubičku dej dovnitř. Jen ji tam zasuň. Dobře. Dane
vydechni.“ Chlapec poslechl a z trubičky vytryskla krev. Potom se ale ozvalo
šustění jak vzduch procházel trubičkou tam a zpět. „Dobrý?“ zeptala se ho. Dan
přikývl a všichni si vydechli. „ Fajn, zůstaň ležet. Nesahej na to, nemluv,
nehejbej se.“
Zvedli se. Jean nechala zmizet zbylé sladkosti. „Zůstaňte tu s ním. Kdyby něco,
tak budeme někde poblíž.“ Vyšli před kupé a chtěli se jít umýt, protože byli
oba od krve, ale nebylo jim dopřáno.
„ Pojďte sem někdo, rychle!“
„ Pomoc. On se dusí. On se dusí!“ ozvalo se ze dvou konců vlaku. Žena zaklela.
„ Harry, musíš jít dopředu.“
„ Počkej! To nejde. Já to neumím. Nevím, co mám dělat,“vytřeštil na ni oči.
„ Jestli se budou dusit, tak jim musíš naříznout tady tu trubici,“ přejela mu
prstem po krku. „ Jenom jemně a potom tam vsunout něco, čím by mohli dýchat.
Není to těžký.“
„ To nejde, já to nikdy nedělal.“
„ Všechno je jednou poprvé. Prostě jenom nesmíš proříznout tu trubici naskrz.
Jediný, co potřebuješ, je udělat z hůlky nůž a to se bere ve třeťáku. Běž!“ A s
těmi slovy zmizela na druhé straně vagónu.
„ To si ze mě dělá srandu,“ šeptl a vydal se směrem, odkud přicházely výkřiky.
Vpadl do nejbližšího kupé, kde bylo plno zvědavců. „ Udělejte něco. Prosím,
pomozte jí.“
„ Vypadněte! Vy dva,“ zastavil dva kluky asi tak ze čtvrtýho ročníku. „ Vadí
vám krev? Ne. Tak tu zůstaňte. Máte nějakou trubičku? Nebo kousek papíru? Dejte
to sem,“rozdával rozkazy, ale uvnitř se třásl jako osika. Stejně jako předtím
se tady malá dívenka svíjela v touze po kyslíku. „ Chytněte ji.“ Všechno
připravil a chystal se rozříznout krk, ale ruka se mu až příliš třásla. „
Uklidni se, uklidni se. Jen pomalu, klidně. Hlavně to neprořízni moc,“ říkal si
v duchu a prořízl kůži.
„ Ježiši,“ vydechla jedna holka a vyzvracela se z okna. To Harrymu moc
nepřidalo, ale musel to vydržet. Vložil jí do krku trubičku a poté ho zasáhl
další gejzírek krve. Ještě pro jistotu trubičku zafixoval jedním kouzlem, dal
jim stejné rozkazy jako předtím Jean a vydal se k dalším křičícím.
Asi po dalších dvou případech vyslal jednoho kluka dopředu, aby všem zakázal
jíst ty sladkosti, ale i tak už je polovina lidí měla snědený.
„ Co chceš dělat?“ zeptala se ho jedna holka, když ošetřoval její kamarádku.
„ Musím jí rozříznout krk.“
„ Tracheotomii?“
„ Jo, myslím, že mudlové tomu tak říkají,“ přikývl. „ Umíš to?“
„ Viděla jsem to, ale nikdy jsem to nedělala?“
„ Já poprvé před pěti minutama. Zkus to, já musím jít dál.“ Vrazil jí trubičku
a vydal se dál.
Jedné holce ze sedmáku musel dokonce servat tričko, aby se ke krku vůbec
dostal. Bylo mu jedno, jestli na něho podá žalobu za sexuální obtěžování, ale
musel to udělat.
Největší dilema ovšem měl, když vpadnul dál a tam se na zemi zmítal blonďatý
kluk.
„ Ale, ale Malfoyi? Copak se nám stalo? Potřebuješ něco?“ zeptal se sladce.
Nikdo mu neodpověděl, protože nemohl mluvit. „ Když ne, tak ne.“ Pokrčil rameny
a otočil se k odchodu. Dracův výraz, když odcházel, se Harrymu vryl hluboko do
paměti. Ten pohled plný zoufalství a strachu.
Vyšel ven, ale potom mu svědomí nedovolilo a vrátil se zpátky. Chytil Draca za
košili.
„ Poslouchej. Tohle nedělám ani v nejmenším kvůli tobě. Takže
jestli se chceš dožít příštích pěti minut přestaň sebou mlít.“
Blonďák poslechl a zklidnil se jako beránek. Harry mu nařízl krk, ale když
chtěl vložit trubičku, vřítila se dovnitř Pansy Parkinsonová. Zřejmě si
myslela, že Dracovi ubližuje, protože do něho strčila a Harry se skutálel na
zem. Bohužel sebou strhl i Draca, jehož rána začala dost ošklivě krvácet. Dívka
do něho začala tlouct a nadávat mu, co mu to udělal. „ Nec…nech…“ Sakra, jestli
něco rychle neudělám, tak se Draco udusí nebo vykrvácí – No a? Je to Malfoy. –
A já jsem Potter. Nevraždím, když nemusím.“
„ Uhni, ty krávo,“ odkopl Pansy a rychle se sklonil na Dracem. Ten sebou však
zmítal sem a tam. Uklidnil ho a roztřesenými prsty mu strčil trubici do krku. „
Vydechni, vydechni.“ Poslechl ho. Krev zacákala Harrymu celý obličej, ale Draco
dejchal. Chvíli se nad ním jenom skláněl a lapal po dechu. „ Doufám, že ti je
jasný, že tě ta kráva málem zabila,“ ucedil nakonec a zmizel pryč.
Možná ještě tak deset studentů musel „rozkuchat“ než se dostal na konec vlaku.
Tím to bohužel neskončilo. Cestou zpátky to bylo to samý u těch, na kterých jed
působil pomaleji. V polovině vlaku se setkal s Jean. Jenom na něho koukla,
jestli je všechno O.K. a zase zmizela dál. „ Jasný, všechno je O.K.“ řekl si a
šel dál. Zjistil, že z kluků to schytal Dean a Neville.
Došel na druhý konec vlaku a vydal se opět zpět. Už beze spěchu prošel všechny
kupé, všude nakoukl, podíval se na zraněné a šel dál. Několik sedmáků chytře
oddělilo raněné od zdravých, protože se
jim několik holek složilo. „ Díky,“ řekl jim Harry.
„ Chceš s něčím pomoc?“ zeptali se ho.
„ Jenom kdyby se něco dělo. A dík za pomoc,“ řekl, protože alespoň dva z nich
jim v tom blázinci taky pomáhali s tracheotomií.
„ Všechno v pohodě?“ nakoukl do dalšího kupé. Seděla tam Cho a její kamarádky.
Všechny si ho přejeli pohledem. Teprve teď si Harry uvědomil, že je celý zlitý
od krve, která už pomalu zasychala. Bylo mu to fuk. „Jo? Tak fajn,“ zavřel
dveře a šel dál.
Na konci vlaku našel Jean. Seděla opřená o dveře záchodků, zelená jako stěna a
vypadalo to, že zvracela. Otevřel okno a nasál ten čerstvý vzduch. Přišlo mu,
že celou tu dobu nedýchal. Sedl si vedle ní.
„ V pohodě?“ optal se.
Slabě přikývla. „ Kolik?“ dostala ze sebe.
„ Hodně,“ odvětil. „ Co to bylo?“
„ Co? Smrtijedi. Co jinýho,“ řekla vyčerpaně. Harry zaklel. Chvíli mlčeli. „ Ty
už jsi tohle někdy dělala?“
„ Jednou. Jedna holka dostala na výletě alergickou reakci na žihadlo. Tenkrát
jsem byla vyjevená jako ty.“ Odmlčela se. „ Chceš něco říci?“ zeptala se ho.
„ No?“
„ Já nesnáším krev,“ postěžovala si vyčerpaně. Harry si ji sjel pohledem. Byla
zlitá krví od hlavy až k patě a předtím tam řezala krky jako na běžícím pásu,
ale nesnášela krev. Harry se chtě nechtě musel začít smát. Dívala se na něho
unavenýma očima, ale potom se k němu přidala…