21. kapitola - Život mimo tělo
Oba dospělí ztuhli jako přimražení a zírali na děvče. Zdálo
se, jako by oboum v hlavě cvakaly kontakty od toho, jak se snažili pochopit, co
jim dívka právě sdělila.
„ Co je to za blbost?“křikl Harry, ale nikdo ho neposlouchal, nikdo ho totiž
neslyšel.
„ Cože?“hlesl Remus. Na nic víc se v té chvíli nezmohl.
„ Slyšela jsem ránu…a…a pak jsem ho tam našla ležet. Zavolala jsem
Pomfreyovou….a ta řekla, že…že…že je…mrtvej,“vzlykla Ginny. „ Leží na
ošetřovně,“dívčin hlas se zlomil.
Jean zbledla jako smrt, kolena se jí roztřásla a ona se opřela Lupinovi o
rameno. „ Proboha, to ne. To nemůže být pravda,“hlesla. V dalším okamžiku se
vyřítila chodbou pryč, přímo na ošetřovnu. Remus i Ginny jí následovali.
Pokud byli touto strašlivou zprávou zaskočeni, tak by bylo naprosté nic od
toho, jak se cítil Harry. Naprosto zkameněl a jeho mozek mu vypověděl službu. „
Co je to za blbost, vždyť já jsem tady…“ztuhl. Jediný pohled na jeho ruce ho
přesvědčil o opaku. Je dlaně byly průhledné a v podstatě viděl jen neurčité
obrysy.
„ Proboha…to…to není možný,“chrlil ze sebe. Vymrštil se na nohy. Nadzvedl si
tričko, aby se přesvědčil, že má své tělo na svém místě a zjistil, že jeho
hrudník nevypadá jinak než dlaně. Narazil do zdi. V šoku se otočil a začal si
vyhrnovat kalhoty. „ Ne, ne, …to není pravda.“Ale ani jeho kotníky nevypadaly
jinak než nezřetelné obrysy. „ To není možný….není to možný…“opět narazil do
zdi, protože se v šoku motal z jedné strany chodby na druhou a narážel do
všeho, co mu stálo v cestě. „To nemůže být pravda. Já přece nejsem…“ ztuhl a
zvedl oči.
Stál před zrcadlem. Lesklá, hladká plocha byla zasazená do kamenného rámu.
Splašené srdce se mu v jednom okamžiku zastavilo. Natáhl chvějící se prsty a
dotkl se chladného skla. Zrcadlo se mírně prohnulo, ale to bylo vše. Na hladké
ploše nebyl jediný náznak toho, že by před ním někdo stál. Žádný odraz, žádné
obrysy, nic. A jak by také mohlo něco odrážet, když byl…
„ Mrtvý? Nemůžu být přece mrtvý,“hlesl třaslavě a hlavu opřel o hladkou plochu.
Chabě lapal po dechu a poté sklouzl na kolena. Jeho prsty sjíždějící za ním po
skle, vydaly mírně vrzavý zvuk. „ To přece nejde. – Jak vidíš, tak jde. – Ale
jak? Jak? Vždyť jsem tady. Vždyť já žiju! – Ne, Harry, nežiješ. Srazil sis vaz.
– Tak co tu ještě dělám? – Je z tebe duch. – Duch? Ale jak? Copak já se
smrti…bál?“zvedl oči a zíral na místo, kde měl být jeho odraz.
Nechápal to. Nechápal, jak se mohl zabít, aniž by o tom věděl. Nechápal jak to,
že z něj je duch. Nechápal vůbec nic. Klečel na chladné podlaze a natahoval. V
hlavě měl najednou podivně vymeteno. Jeho mozek odmítal jakoukoliv činnost. Ani
nevěděl, jak dlouho klečel opřený o zrcadlo a zíral do prázdna. „ A takhle
končí slavný Harry Potter, chlapec, který přežil, bradavický hrdina a spasitel
světa. Svůj život ukončil pádem ze schodů po zakopnutí o vlastní nohu. – Už
vidím ty titulky.“
„ Harry?“ozvalo se za ním. Vymrštil se na nohy. Ani ne tak leknutím, jako spíš
nadějí, že ho někdo vidí. Vedle něho stál Skoro bezhlavý Nick. „ Harry, co se
ti to stalo?“
V chlapci zmizela všechna naděje. „On mě musí vidět. Je to duch.“ Rezignovaně
sebou opět hodil na podlahu a skrčil nohy k tělu. „ To bych taky rád věděl,“
hlesl.
„ Co se ti stalo?“zopakoval bradavický duch.
„ Nevidíš? Prostě jsem chcípnul. Je ze mě duch!“
„ Duch?“protáhl Nick. „ Z tebe je opravdu duch?“zeptal se, jako by mu nechtěl
věřit a zkoumal ho pohledem.
„ Snad vidíš, ne?“utrhl se na něho Harry.
„ No právě, že vidím. Ty nevypadáš jako duch. Vypadáš jinak. Jako…jako by jsi
neměl vůbec tělo.“
„ To duchové většinou nemají, ne?“odsekl.
„ To sice ano, ale…všichni duchové jsou sice průhlední, ale jsou vidět, zatímco
ty…“chvíli hledal ty správná slova. „ Jsi prostě takovej…flek.“
„ To jsi řekl hezky.“
„ Neber to vážně, ale ty opravdu vypadáš…zvláštně. Máš obrysy, ale jinak nejsi
vůbec vidět. Nevím, co se s tebou dělo, ale jedno vím jistě. Nejsi duch.“
„ Vážně?“zeptal se s nadějí v hlase a postavil se proti duchovi.
„ Naprosto vážně. Už tu jsem víc než pět set let a vím, jak vypadají duchové.“
„ Tak co se mnou teda je?“
„ To já nevím, Harry. To budeš muset zjistit sám,“zavrtěl Nick hlavou až mu
skoro spadla.
„ Díky Nicku,“vypadlo z chlapce.
„ Nemáš vůbec zač,“usmál se duch a zdí zmizel z dohledu.
„ Když nejsem duch, tak co se mi teda stalo?“honilo se mu hlavou. „ Když nejsem
mrtvej, tak jak to, že nemám svoje tělo? – Třeba proto, že jsi ho někde nechal
válet. – Už jsem nechal hodně věcí někde povalovat, ale s tělem se mi to stalo
poprvé. – Hm, a víš, že se ani moc nedivím? – A víš, že mě to ani nepřekvapuje?
Ještě jsem neslyšel o nikom, kdo by si odkládal svoje tělo jako tričko před
koupáním. – Tak to jsme dva. – Ještě mi někdo vysvětlete, jak to? Jak to, že
jsem jen „flek“, když nejsem duch a přesto Pomfreyová tvrdí, že jsem mrtvej? A
ta se pokud vím ještě nikdy nemýlila. – Dobrá otázka. – A odpověď? – Na tu se
zeptej někoho jinýho. – A koho, ty Einsteine, když mě nikdo nevidí a neslyší? –
Opět dobrá otázka.“
Jeho myšlenkové pochody ho tak zaujaly, že si ani nevšiml, že ho nohy zanesly
až před ošetřovnu. Přede dveřmi stepovala skoro celá Weasleyova rodina a
několik členů Řádu a neklidně vyčkávali. Molly a Ginny se utápěli v slzavém
údolí. Jean nikde neviděl. Lupin se hlasitým boucháním na dveře domáhal vstupu
dovnitř. Ty se s trhnutím otevřely. Stála v nich jindy přísná ošetřovatelka a
po tvářích jí stékaly krůpěje slz. Všichni k ní zvedli obličej a čekali na její
verdikt. „ Je mi líto. Nemohla jsem nic dělat. Je mrtvý.“
Nastalé ticho přerušovaly jen silné vzlyky. Obě Weasleyovy ženy se rozbrečely
ještě víc (i když si Harry myslel, že to je nemožné) a dokonce i McGonagallové
stékaly po tvářích slzy.
„ Nikdy bych neřekl, že ta bude kvůli mně brečet. – Nikdy by
mě nenapadlo, že umřeš v Bradavicích pádem ze schodů.“ Jeho druhé já mělo pravdu.
Mnohokrát si v myšlenkách představoval svoji smrt, ale vždy to bylo v bitvě,
když stál proti Smrtijedům a Voldemortovi, když umřel hrdinskou smrtí, ale
takhle…
Nemohl si pomoci. Kdyby teď měl svoje tělo, asi by se svíjel ve vzlykách nad
svou neschopností.
„ Chci ho vidět,“hlesl Remus. Ošetřovatelka se na něho podívala a zřejmě to
chtěla zamítnout, ale předběhl ji. „ Poppy, jsem…byl jsem jeho opatrovník.“
Žena přikývla.„ Tak pojď. A vy ostatní běžte pryč. Tady už nic
nesvedete,“šeptla tiše. Ta část přítomných, která byla ve stavu, který
umožňoval pochopit, co jim řekla, se zvedla a chystala se k odchodu.
„ Byla to naše naděje. Brumbál a teď on? Co s námi bude?“hlesla Tonksová a za
pomoci druhého bystrozora odešli pryč.
Lupin, bledý jako stěna, se zatím nadechl a vešel do místnosti. Harry se rychle
vydal za ním, ale muž mu zabouchl před nosem. Jeho napřažená ruka však prošla
skrz. Leknutím ji vyndal zpět. Chvíli pozoroval obrysy svých prstů a uvažoval.
Opět natáhl ruku a položil ji na dřevo jako by chtěl zatlačit. Místo toho mu
ruka projela pevným dřevem jako by to bylo máslo. Po ruce následovalo rameno,
trup, hlava a nakonec celé tělo. Byl to zvláštní pocit, ale byl tam. Stál na
ošetřovně.
Remus stál před jednou postelí. Jako jediná byla obsazené. Jediné, co na ní
bylo vidět, bylo prostěradlo, pod kterým se rýsovala lidská postava. Kouzelník
pevně sevřel oči, zhluboka se nadechl a natáhl roztřesenou ruku k cípu
pokrývky. Velice pomalu odkryl tvář ležícího.
Harry zalapal po dechu (pokud to vůbec bylo možné).Tohle nemohla být pravda.
Viděl tam sám sebe. Bledého jako smrt, bez sebemenší známky života…s
namodralými rty a zatlačenýma očima. Ležícího… bledého…mrtvého. Bylo to ještě
tisíckrát horší, než když loni viděl sebe jako bubáka paní Weasleyové, protože
tohle byla pravda. On tam opravdu ležel, opravdu byl mrtvý…
Remus Lupin odvrátil tvář a zkousl spodní ret. V další chvíli se svezl na
kolena.
„ Remusi“vykřikl chlapec leknutím.
Muž chytil chlapce za ledovou ruku a pevně ji stiskl. „ Proč? Harry proč?“dostal
ze sebe mezi vzlyky.
„ Kdybych znal odpověď na tuhle otázku, tak už tu asi nejsem, Remusi,“řekl
nahlas i když mu bylo jasné, že ho kouzelník neuslyší. Pohled na muže, kterého
si vždycky vážil, jak se svíjí v pláči, ho bodal u srdce. „ Ztratil
jsem všechny, nechci přijít i o něj. Jediný, kdo mu zbyl jsi ty. Slib mi, že na
sebe budeš dávat pozor a nebudeš se pouštět do ztřeštěností,“ozval se mu v
hlavě Lupinův hlas.
Klesl na kolena a jenom sledoval, jak kamarád jeho otce pláče nad Harryho
vlastním tělem.
„ Remusi, promiň!“křikl ze všech sil, jako by se snažil, aby byl alespoň
trošičku slyšet. Aby mohl kouzelníkovi říci alespoň tuhle větu, aby alespoň
tohle věděl. Aby věděl, že on mu nechtěl ublížit. Že ho má rád, že tu je s ním,
že je mu to moc líto. Chtěl, aby alespoň tohle věděl, ale nešlo to. Muž ho
neslyšel. Nemohl.
Dveře slabě zaskřípaly. Remus zvedl svoji uslzenou tvář a pohlédl na
příchozího. Vyskočil na nohy.
„ Jean, nechoď sem!“řekl pevně i když třaslavě a vydal se k ní, aby jí
zastavil. „ Nechci, aby jsi ho v tvým stavu viděla…“ Pozdě. Vytřeštila oči,
ruku si dala před pusu a obličej zkřivila v návalu slz. Kdyby jí muž
nezachytil, asi by zkolabovala. Opřela se mu o rameno a dál už byly slyšet jen
dvojí vzlyky.
Blas, který přišel se svojí majitelkou, pomalu přišel k tělu. Chvíli pozoroval
s kňučením nehybné tělo, potom čumákem nadzvedl ruku, ležící přes okraj
postele. Ta však opět bezvládně klesla dolů.
„ Jean, neměla jsi sem chodit. Říkal jsem ti, ať sem nechodíš,“řekl po chvíli
Lupin.
„ Já musela. Nechtěla jsem tomu uvěřit. Co se mu stalo?“
„ Nevím. Neptal jsem se. Asi si srazil vaz.“
„ Ale jak? Jak je to možný? Nemohl přece umřít. To přece nejde,“vzlykala. „ Je
mi líto, Remusi. Je mi to tak strašně líto.“ Přitiskla se k němu ještě víc a
nedalo se říci, kdo se o koho opírá.
Harry nevěděl, co má dělat. Jen tam klečel a pozoroval dva dospělý lidi, jak
brečí jako malé děti. Najednou ho napadla podivná myšlenka. „ Počkat. Jak bych
si mohl srazit vaz, když jsem cítil bolest v žebrech? Kdybych si srazil
vaz, tak neucítím nic. Ale moment…co když to bylo to: kéž bych neměl svoje
tělo? Co když…“ S nenadálou nadějí vylezl na postel a pokoušel si lehnout
zpátky do své tělesné schránky.
Nic se nedělo. „ Sakra…ehm, chci zpátky do svého těla,“řekl si. Měl podivný
pocit, jako by náhle ztěžkl, ale potom to opět zmizelo S nadějí zvedl svoji
levou ruku…a zjistil, že to stále není nic jiného než průhledná hmota. Bylo to
k ničemu.
S duší ještě těžší než obvykle se vyhrabal z postele a přešel k okennímu výklenku,
do kterého si rezignovaně sedl. „ Tohle je konec. Konec všeho. Konec Harryho
Pottera, konec Voldemortova protivníka, konec mě…a konec i ostatních,“řekl si,
když viděl, jak tam Jean s Lupinem stále stojí a utápí se v potocích slz.
V další chvíli dovnitř vešla vrchní ošetřovatelka. Stále se ještě třásla, ale
už jí po tvářích nestékaly krůpěje. „ Je mi to líto. Ani nevíte, jak
moc,“hlesla.
„ No jo, její práce během roku se sníží na polovinu, když tu nebudu,“utrousil
Harry nahlas.
„ Jak je to možný? Co se mu stalo?“dostala ze sebe žena mezi vzlyky.
„ To kdybych věděla. Nenašla jsem nic, co by naznačovalo příčinu jeho stavu.
Prostě jenom nejeví sebemenší známky života,“řekla madam Pomfreyová.
„ Cože?“vypálil Remus. „ Ty nevíš, co mu stalo Poppy? On si nesrazil vaz?“
„ Vaz? To rozhodně ne. Taky jsem si to nejdřív myslela, ale ten má neporušený.
Sama si to nedokážu vysvětlit. Prostě jenom nedýchá. A ani známky žádný kletby
na něm nejsou patrný,“zavrtěla hlavou. „ Jen je prostě…mrtvý.“
„ Jak to…?“začala Jean třaslavě.
„ To se mě neptej, Jean.“
„ Ne. Já se ptám…jak to, že o tom nevíme.“ Hleděla muži do očí a pomalu se od
něj vzdalovala směrem k Harryho tělo. Lupin se tvářil trochu zmateně. „ Jak to,
že jsme to necítili,“hlesla. Pomalu přešla k bezvládnému tělu a odhrnula
prostěradlo trochu víc. Rukou přejela chlapci po hrudníku a krku. Harry, který
seděl na okně, měl pocit, jako by opravdu cítil její ruku. Kouzelník se
postavil hned za ni a pořádně si prohlédl chlapcovo tělo.
„ Ten kámen. Kde ho má?“
„ Nevím. Dala jsem mu ho. Nosil ho, tím jsem si jistá. Ale nevím, kde je
teď,“hlesla a nespouštěla z mrtvoly oči.
„Myslíte ten řetízek, co jsi mi dala k narozeninám? S tím kamenem, co má ten
šílenej název?Ten visí na svícnu, na nočním stolku v mým pokoji. Sundal jsem si
ho včera, když jsem lezl do sprchy ,“objasnil jim Harry. Škoda, že ho
neslyšeli. „ Proč o to tak stojíte? Co je na něm zvláštního?“
Lupin se podíval na Jean. „ Napadá tě, to co mě?“
Po chvíli přikývla. „ Je to nepravděpodobný, ale nic jinýho mě
nenapadá,“odpověděla slabě a hleděla mu do očí. Chlapec sedící na okně trochu
zpozorněl. „ Hele, co se mnou máte v úmyslu?“houkl na ně.
„ Můžeme to zkusit s mým?“zeptal se Remus.
„ Ne,“zavrtěla hlavou. „ Musíme najít ten jeho. Kde může být?“
„ Nejspíš si ho sundal. Zkusíme to v ložnici,“popadl ženu za ruku a táhl ji z
ošetřovny.
„ Poppy, nikoho sem teďka nepouštěj,“s těmito slovy vyšli na
chodbu, kde se okamžitě zvedla vlna otázek od ostatních, kteří čekali na nějaké
informace.
„ Hej, počkejte na mě!“křikl a vydal se za nimi. Vůbec se mu nelíbilo, že s ním
chtějí něco dělat a jeho se na to ani nezeptají. „ A jak se tě na to asi mají
zeptat, ty blbče?“ Najednou ho zaujal Blas, který jako jediný zůstal v
místnosti se díval jeho směrem. Jako by ho slyšel….nebo snad viděl?
Chvíli nad tím přemýšlel, ale potom se rozhodl to nechat na potom. Zhluboka se
nadechl, natáhl ruku a prošel dveřmi .Tam stále seděli Molly, Ginny,
McGonagallová a Bill a nejspíš čekali až budou vpuštěni, aby se na něho mohli
podívat. „ Ještě že tu není Hermiona,“pomyslel si Harry. Zavrtěl hlavou a vydal
se směrem k ložnicím, když zpoza rohu vyšla tmavá postava. Snape si to
mašíroval přímo k nim.
„ Co se děje? Slyšel jsem, že Potter zase něco prováděl?“vypálil chladně.
Všichni k němu zvedli tváře, ale nikdo nic neřekl. Ginny jen spustila další
salvu vzlyků. „ Co se stalo?“Z jeho hlasu znělo trochu nejistoty.
„ Harry je mrtvý,“řekl Bill tiše, aniž by spustil oči z podlahy.
„ Cože?“vypálil profesor, jako by doufal, že se opravdu přeslechl. Přelétl
pohledem po všech a když mu nikdo nehodlal nic říci, pochopil, že to jeho sluch
neklamal. Bylo to snad poprvé, co od něho slyšeli překvapení. „ Ale…ale to
přece…“koktal ze sebe. Tohle Snapea opravdu vyvedlo z míry a jeho jindy chladný
a bezvýrazný obličej byl plný nejistoty.
„ Jenom se tak neradujte,“ucedil Harry profesorovi přímo do ucha. „
Nemusíte se přetvařovat. Všem je jasný, že to půjdete co nejdřív zapít a
ohlásit svýmu šéfikovi. Zbavil jste se toho nejnepříjemnějšího studenta, toho,
který vám neustále otravoval život, tak se moc nedělejte, že vás to mrzí“
vztekal se Harryho přízrak. Tohle ho snad naštvalo ještě víc, než kdyby se
Snape začal smát. Nevěděl, proč tam zůstal stát a mlčky pozoroval mužův prázdný
obličej. Netušil, proč nešel za ostatními, jak měl v úmyslu. Profesor lektvarů
se po chvíli otočil a zmizel za rohem. Hned na to se z druhé strany přiřítili
Lupin a Jean a s prásknutím dveří zmizeli uvnitř.
Harry vklouzl za nimi. Remus se právě skláněl nad jeho tělem a připínal mu jeho
stříbrný řetízek. „ Harry, teďka nás nezklam, prosím.“
„ Co máte sakra s tím šutrem?“zeptal se chlapec a zíral muži přes
rameno. V další chvíli si všiml, že se mu objevil i na vlastním přízračném
krku. Došlo mu, že se s ním děje to samé, co se děje s jeho tělem.
„ Auu!“vykřikla Jean a vytáhla si zpod trička vlastní přívěsek.
„ Funguje to?“vyzvídal Remus s nadějí. Hned na to a vyndal svůj stříbrný
řetízek a stiskl ho v dlani.. Harryho přízrak si všiml, že je naprosto stejný
jako ten jeho, až na to, že byl trošku tmavší. „ Funguje. Je teplý.“
„ Je úplně žhavý,“opravila ho žena a snažila kámen držet co nejdál od kůže, aby
ji nepopálil. „To znamená, že ten kámen na něj reaguje. Teď se modli, aby ten
kámen nezačal chladnout,“řekla trochu chabě. Remus naprázdno polkl a oba tiše
vyčkávali. Uběhlo možná pět minut. Harry se opět uvelebil v okenním výklenku a
čekal.
„ Moony?“špitla po dlouhé době ticha. „ Co cítíš?“
Muž sáhl na svůj přívěsek. „ Nic. Je naprosto normální.“
„ Ale nestudí?“
„ Ne,“řekl Remus se úplně rozzářil. Stiskl ženu v náručí. „ On žije! On žije!“
V dalším okamžiku se dovnitř vřítilo asi sedm lidí. „ Co se děje?“vypálila
madam Pomfreyová, která přišla ze svého pokoje. „ Už jste zjistili, proč
zemřel?“
„ Asi vás zklamu, ale Harry žije,“osvětlila jim Jean a dále se tiskla k
bývalému učiteli obrany.
„ Cože?“vypálili všichni s nadějí. Ginny skočila kolem krku Billovi a Molly
začala opět brečet až na to, že štěstím. „ Poppy, zkus ještě jednou zjistit,
jestli mu opravdu netluče srdce,“požádal ženu Lupin.
„ To je žůžo. Kdybyste se mě zeptali, tak vám taky řeknu, že nejsem mrtvej.
Mě by spíš zajímalo, co se mnou je a proč tu sakra sedím jako blbec a musím
pozorovat svůj příšernej ksicht, jak si leží na mý posteli?“ vypálil
naštvaně, ale stejně ho nikdo nevnímal. Tedy kromě Blase, který se začal
nervózně rozhlížet.
„ A co mu tedy je?“vyzvídala profesorka McGonagallová.
„ Konečně se někdo zeptal. Halo, vy dva. Mě by to taky docela zajímalo. A
hlavně, jak se můžu vrátit zpátky? Tohle je strašný, vždyť se nebudu moct ani
najíst. Ježiši, strašná představa. Už teď mám hlad.“
„ Proč vypadá jako mrtvola?“dokončila bradavická zástupkyně.
„ To nevíme,“zavrtěl Lupin hlavou a zvážněl.
„ Bezva. To jsi mi teda pomohl,“odfrkl si Harry.
„ Prostě je nějak nejspíš mimo myšlení. Jako by byl někde jinde?“
„ Duch?“zvedla oči Molly.
„ Duch ne. Duch může být pouze pokud zemře…“
„…a to není, protože mám puls. Sice jsem tak slabý tep nikdy v životě neviděla,
ale má ho. Tedy žije.“ Bradavická ošetřovatelka mávla hůlkou a vedle postele se
na stolku objevil pergament a brk. Stejně jako v nemocnici začal zapisovat
srdeční činnost. Jak Harryho přízrak dokázal rozeznat, pohyboval se brk asi v
desetivteřinových intervalech. „ Bezva, takže srdce mi tluče rychlostí šest
tepů za minutu, ale co, žiju. Ještě by mě zajímalo, jak dlouho jim bude trvat
zjistit, co se mnou je.“
„ Co s ním budeme dělat?“nadhodila zástupkyně.
„ Teď? Nic. Nemůžeme dělat absolutně nic…“
„ No bezva,“utrousil chlapec.
„ …pokud je v tomto stavu, je nejspíš mimo prostor a čas. Jediné, co nám zbývá,
je čekat. Čekat, až se vrátí sám,“objasnila všem ošetřovatelka.
„ No to jste mi pomohli. A může mi někdo laskavě objasnit, jak to mám, do
prdele, udělat?“vyštěkl na ně. Bylo to marné, nikdo ho ani v nejmenším nevnímal.
Naštvaně kopl do jedné stěny výklenku, ale když mu nohy projela skrz, jen se
zahleděl z okna ven. „ Bezva, takže jsem sice na živu, ale všichni
spoléhají, že se vrátím sám, jenže já nemůžu, protože nevím jak. Nevím ani, jak
jsem se z toho těla dostal, natož jak se dostat zpátky.“ Pohlédl k posteli
a zjistil, že už tam sedí jen čtyři ženy. Molly, Ginny, Jean a Minerva. Všechny
na něho zíraly a utíraly si oči. „ Ron, Hermiona, Brumbál a teď já. Bezva,
bezva. Kdyby se některá z nich složila, tak bych se ani v nejmenším nedivil.“
„ Hele, dámy, nemusíte na mě tak zírat. Není to moc příjemný, víte? To jste
ještě nikdy neviděli mrtvolu?“ houkl na malý hlouček. „ Asi ne.“
McGonagallová se po chvíli zvedla a odešla pryč. Ginny začala přecházet po
místnosti. Už neměla zarudlé oči, jen naprosto bledou tvář. „ Chudák malá. Ta
je asi na zhroucení. Nejdřív ji zatáhnou do víru boje proti Voldemortovi i když
jen okrajově, potom se musí smířit s tím, že její starší bratr se odvrátil od
rodiny a šel radši za ministrem, pak ji vytáhnu na ministerstvo, kde jí málem
zabijou. Neustále se klepe, kdo z rodiny se nevrátí. Smrtijedi si z ní udělají
pokusnýho králíka na pár nových kleteb, bratr a kamarádka jí skoro umře a já ji
děsím, kdy jen můžu. Tomu se říká křest ohněm. – Ale musíš uznat, že zatím se
drží. – Drží. A doufám, že i vydrží.“ Dívka se po chvíli přiloudala až k oknu,
kde seděl Harry. „ Ahoj Ginny,“
Děvče se opřelo o lokty a chvíli zíralo oknem ven. „ Harry, prosím, vrať se
zpátky,“hlesla třeslavě.
„ Ani nevíš, jak bych rád, Gin.“
„ Proč jste mě tu sakra všichni nechali? Proč jste tak hnusný?“tiskla si tvář v
dlaních a tišila vzlyky. Harrymu to dralo srdce. „ Harry, prosím, vrať se.
Slíbil jsi mi, že mě naučíš tu kličku v famfrpálu. A kdo mě tu bude utěšovat,
až mi dá Dean kopačky?“odmlčela se. „ Harry, prosím, vrať se.“ Černovlasý
chlapec jí neposlouchal a jen se jí vpíjel do očí. Po tváři se jí skutálela
jedna slza. Pomalu natáhl ruku a jemně chytl dívku za tvář. Nemohl si pomoci,
chtěl jí políbit. Odstoupila a začala si otírat tvář. „ Sakra, zatracený
pavučiny.“
„ Pavučiny,“zopakoval Harry nevěřícně. „ Takže já jí chci dát pusu a ona si
myslí, že to jsou pavučiny. Bezva.“ Byl tak naštvaný, že opět vymrštil nohu a
vzteky kopnul do zdi. Nejradši by z výklenku nadělal sekanou. Tentokrát však
noha neprojela skrz, ale po tvrdém nárazu se odrazila zpátky. Harry ztuhl a
Ginny taky. „ Sakra, jak se mi to povedlo?“
Dívka chvíli zírala na místo odkud se ozvala rána a otočila se zpátky k oknu.
Natáhla ruku. Vlastně ani nevěděla proč. Přejela rukou na druhou stranu těsně k
Harryho hlavě a pomalu začala ruku napínat jako by doufala, že na něco narazí.
Chlapec před jejími prsty podvědomě couval.
Její ruka klesla. „ Nech toho, Ginny, začínáš magořit.“ Otočila se a odešla.
Harry se místo toho začal zabývat faktem, že se podařilo kopnout do zdi.
Natáhnul k ní ruku, ale ta projela skrz. Zaklel a zkusil to znovu. Beze změny.
Zkusil to tedy opět nohou. Beze změny. Možná padesátkrát to zkoušel. „ Kurva!
Fajn ještě jednou. Uklidni se. Nádech, výdech. Představ si, jaká ta stěna je. –
Asi normální, ne? – Ale jaká je na dotek. Hrubá, studená, pevná. Představ si
to. Na stěny jsi sahal milionkrát, tak si to sakra představ.“ S naprostým
soustředěním se dotkl chladných kamenů. „ Juchůůůů….“výskl. Jak málo stačí k
dětské spokojenosti. „ Bezva, znovu.“ Odtáhl dlaň a se stejnými pocity ji
natáhl zpět. „ Hrubá, studená, pevná. Jo!“ I na podruhé se mu to podařilo. „ A
teď opačně. Vůbec nevím, jak ta zeď vypadá,“jeho ruka projela skrz pevný kámen.
Ještě nějakou chvíli zkoušel různé možnosti než se mu podařilo své nově nabyté
schopnosti plně ovládat.
Rozhlédl se. Venku už byla tma a místnost osvětloval pouze jeden svícen.
Jediný, kdo tu zůstal byla Jean. Ta seděla u jeho postele a zírala do zdi.
Harry sklouzl z výklenku a vydal se na průzkum místnosti. Pobíhal po ošetřovně
a zvedal různé ampulky a lahvičky s lektvary nebo naopak nechával svoje ruce
procházet skrz či zvedal všelijaké věci a přenášel je ženě za zády z místa na
místo. Jednou měl trochu smůlu a flakonkou bouchl o stůl moc silně. Jean se na
židli vyděšeně otočila. Chvíli těkala pohledem z jednoho rohu do druhýho. „Je
tu někdo?“ zeptala se třaslavě.
„ Nikdo. To byl jenom větříček,“odvětil Harry slaboulinkým hláskem.
Žena zavrtěla hlavou. „ Už blbnu.“
Harry si zalezl zpátky do výklenku a prozpěvoval si nějakou strašnou písničku,
kterou pochytil od bratránka. Po nějaké době zavrzaly dveře. Černá postava
vešla neslyšným krokem dovnitř.
„ Áááá. Náš tatínek přišel. Tak co, už máš nakoupený plínky? Ježiši, chudák
dítě, až tě uvidí, tak z tebe dostane psotník a bude celej život koktat,“
řekl Harry nahlas.
„ J?“vzal ženu jemně za ramena. Cukla sebou. „ Jean, pojď si lehnout.“
„ Cože? Kolik je hodin?“
„ Bude půlnoc. Pojď, tady nic nesvedeš. Běž se vyspat.“
„ Nechci ho tu nechat.“
„ Pošleme sem někoho jinýho. Máš toho už dneska dost.“
„ Prosím tě, něco vydržím. A stejně neusnu. Tak maximálně budu přecházet po
pokoji sem a tam.“
Muž vzdychl. „ Tady stejně za chvíli usneš, pojď.“
„ No jo. Ukecal jsi mě. Počkej tady. Dojdu pro někoho.“ Odešla.
„ Hej, to mě tu s ním necháš samotnýho? Co když mi tu něco udělá?“křičel
za ní. „ Co když mě tu ten úchyl třeba znásiln?. Kdoví jestli není na
kluky…no i když to by potom asi nezbouchnul Jean.“ Harry slezl z okna a
pozoroval profesora, který nespustil oči z ležícího chlapce.
„ Copak? Závidíte?“zeptal se sarkasticky, když pozoroval, jak ho učitel
sleduje. Musel uznat, že tělo měl docela vypracované. „ Tak jen záviďte.“
„ Tohle už jste trochu přehnal Pottere,“řekl Snape chladně a Harry trochu
ztuhl. „ Vím, že se vyžíváte v tom, když jste středem pozornosti, ale nikdo
ještě nezašel tak daleko, aby takhle předstíral vlastní smrt.“
„ Nikdo taky ještě nebyl tak blbej, aby si myslel, že to dělám schválně,“ucedil
Harry.
„ A takhle končí kouzelnická naděje, pádem za schodů a nechává tak volno Pánovi
zla. Doufám, že ten se to v nejbližší době nedoví.“ Odmlčel se. „ A doufám, že
nás v tom nenecháš Harry, protože bez tebe jsme nahraný.“ A s těmito slovy
opustil místnost.
„ Harry? Buďto mi ta rádoby duchařina leze na mozek nebo se Snape scvoknul. –
Nebo obojí. – Hahaha, mě to na mozek neleze, naopak, už dlouho jsem se necítil
líp.“ Harry sebou hodil na postel na svoje hmotný já. „To je smůla, že
nemůžeme bejt zase jedno. Trochu mi bude chybět ten pocit, že mám tělo. Taková
ta tíha vlastního těla. Občas i bolest, když do něčeho kopnu. Úplně si
představuju, jaký by to bylo mít svoje tělo zpátky. Co se to sakra…“ V tom
samém okamžiku ho postel začala vtahovat. Vlastně ne postel, ale jeho vlastní
hmotné tělo. Měl pocit, jako by ho vtahoval vysavač. S prudkým trhnutím se
posadil a dýchal jako o závod. „ Co se to..?“ Odpovědí mu byly jeho ruce, už
žádné nejasné obrysy, ale hmotné dlaně. Přejel si po hlavě, po hrudníku a zjistil,
že je opět zpátky ve svém těla. „ Jéé bezva. Hm a to se mi to zrovna začalo
líbit. Nebylo špatný cítit se tak lehký a volný.“
Ozval se zvuk jako když někdo vypouští balónek a potom jeho tělo spadlo zpátky
na postel.
„ Moment, to už je ze mě zase duch. Ale…“lehl si zpět. „
Chci cítit svoje tělo…. A teď zase ne….a teď zase jo.“ Zjištění, že je schopen
se libovolně vracet zpátky do svého těla, bylo úžasné. Jen nechápal, proč se mu
to minule nepodařilo. „Možná si musím uvědomit, jaké to je, mít svoje tělo.“
Nechápal, kde k téhle nové a úžasné vlastnosti přišel, ale moc se mu líbila.
Vyklouzl ze svého těla jako ze špinavého trička a vydal se na průzkum hradu.
Ten si opravdu užil. Prolezl každou skulinu a každý kout. Podařilo se mu
nakopnout paní Norisovou, Filche děsil v jeho kabinetu tak dlouho, až rozzuřený
školník vylétl ven a šel po Protivovi. Zjistil však také, že pokud je nějaký
pokoj chráněn neprostupnou barierou, tak se do něj nedostane ani on. To platilo
příkladně u většiny ložnic profesorů. „ No co, člověk nemůže chtít všechno.“
Když už ho bloudění po chodbách přestalo bavit, rozhodl se trochu se projít
venku.
Před branou se zhluboka nadechl a vydal se cestou kolem jezera. Měsíc skoro v
úplňku zářil na obloze a celé nebo bylo poseté tisíci hvězd.
V jednu chvíli se mu opět zdálo, že v hlavě slyší něčí hádavé hlasy, ale zněly
trochu jako rozladěné rádio a brzy zmizely. Nechal to být. Snad pár hodin mu
trvalo, než obešel obrovskou vodní plochu. Chvíli přemýšlel, chvíli vzpomínal,
chvíli nechal myšlenky volně plout. Potřeboval si ujasnit pár věcí. Uvědomil si
také, co se stalo za těch posledních několik dní a že takhle už to nejspíš
půjde pořád. „ Dokud Voldemorta nezabiju…nebo dokud on nezabije mě.“ S touto
myšlenku se vracel k hradu. Když si to uvědomil, tak se ani do svého těla
vracet nechtěl. Co mu takhle chybělo? Nic. Necítil bolest, nebyl vázán žádnými
sliby, zdmi, ničím. A ke všemu mu nehrozilo, že ho někdo zraní, uřkne nebo
zabije. Naopak se mu tenhle stav tuze líbil.
Náhle před sebou uviděl nějaký pohyb. Nejdřív se chtěl schovat, ale potom si
uvědomil, že by mu to stejně bylo k ničemu. Na břehu jezera rozeznal sedící
postavu a druhá se k ní plížila.
„ Hledal jsem tě,“řekl chladný hlas profesora lektvarů.
„ Ježiši, já se lekla. Mohl by ses pro příště neplížit jako netopýr?“požádala
ho Jean.
„ Proč jsi se tak vypařila?“nevšímal si její poznámky Snape.
„ Říkala jsem ti, že stejně neusnu a musela jsem na vzduch. Copak, lekl ses, že
bych ti utekla?“nadhodila ironicky a zašklebila se. Muž něco zabručel. „ Copak,
copak? Ty jseš ještě pořád naštvanej kvůli tý hádce?“
„ Nejsem naštvanej,“zavrčel. „ Jen nemůžu uvěřit tomu, co jsi po mě žádala.
Jako by jsi nevěděla, co by to znamenalo a…“
„ Dobře. Jednu přednášku už jsem si vyslechla.“
„ Tak si vyslechneš ještě jednu! Tyhle výmysly ti hodně rychle vyženu z
hlavy!“začínal zuřit.
„ Prosím tě, přestaň. Nejsem malá a vím, co dělám. Stejně si to udělám po
svým.“
„ Tak to teda ne!“zaburácel muž. „ Já ti to zakazuju. V tvým stavu tě tam
nepustím a už vůbec tě nebudu brát sebou. Víš ty vůbec, jak je to nebezpečný?
Je to sebevražda.“
„ Dobře, sebevrahu, máš pravdu,“rezignovala.
Muž se zarazil. „ Počkat, tohle se mi nelíbí. Co máš v plánu? Ty by ses
nikdy takhle snadno nevzdala. Co máš zatraceně v úmyslu…“drmolil, ale žena ho
neposlouchala. Stáhla ze sebe tričko a kalhoty a ladnou šipkou skočila do vody.
„ Tak co? Dozvím se odpověď?“houkl za ní.
„ Ehm, ne. Ale jestli chceš, tak si pro ní pojď,“zavolala na něj a několikrát
zašplouchala nohama.
„ Nemám plavky,“řekl už klidně.
„ To je jedno. Nebo jsi už zapomněl plavat?“dobírala si ho. Muž si sundal boty.
„ To ne, ale bude to vypadat blbě.“
„ Vždyť tu nikdo není.“
„ To si myslíš. Půlka hradu nemůže kvůli Potterovi spát. A kdyby nás tu někdo
našel…“
„ Prosím tě, Severusi, vždyť jsi můj…ááá.“ Její poslední slovo zaniklo v
mohutném šplouchnutí, když Snape v kalhotách skočil za ní. „Zatraceně, to jsi
mě nemohl varovat?“
„ Nemohl,“zakřenil se Snape a začal cákat. Žena si to nenechala ani v nejmenším
líbit.
„ Severusi, můžu se tě na něco zeptat?“zeptala se po chvíli šplouchání Jean. „
Víš…všimla jsem si, že… že už nenosíš prstýnek a …“
„ Jo, sundal jsem ho. Už před pár lety. Zbytečně mi…no…byly s ním
vzpomínky,“dostal ze sebe trochu zdráhavě profesor. Nastalo ticho.
„ Kdo bude první na druhý straně?“houkla najednou Jean.
„ Co? No počkej, tohle je podvod. Počkej až tě chytím.“ Potom už se ozývalo jen
pravidelné šplouchání. Harry zavrtěl hlavou a vydal se směrem k hradu. Z toho
jejich rozhovoru nepochopil skoro nic, ale na to už si pomalu zvykal.
Opravdu spal jen málo kdo, jak poznal podle několika postav sedících ve Velký
síni. Harry se přiblížil k otevřeným dveřím a nakoukl dovnitř. U stolu sedělo
asi sedm lidí, upíjeli z hrnků a skleniček a nikomu nebylo do řeči. „ Doufám,
že ti je jasný, že oni všichni nespí kvůli tobě,“ prolétlo mu myslí.
Zavrtěl hlavou a vydal se chodbami pryč. Toulal se bezmyšlenkovitě chodbami a
ani nevěděl, kam ho nohy nesou. Duchové na něho sem tam koukali jako na
přízrak, ale nevšímal si jich.
Za nějakou dobu ho nohy donesly před schodiště, které vedlo k Buclaté dámě. Na
vrchním schodu seděla Ginny a četla knihu. Spíše do ní pouze zírala. Pomalu
vyšel až k ní a nakoukl jí přes rameno. „ Co to čteš?“
Zarazil se. Ona se nedívala do knížky, ale na fotku, kterou tam měla vloženou.
Byla to fotka, kterou jim loni udělal Colin. Z obrázku se šklebil on, Hermiona,
Ron a Ginny.
Dívce z oka stekla jedna velké krůpěj slz a za ní se pomalu kutálela další.
Černovlasý chlapec zíral na obrázek a nevěděl, co má říci. On ležel na
ošetřovně v mrtvolném stavu a zbylé dvě osoby na fotce taktéž, až na to, že oni
leželi u Munga.
„ Chceš jí tu nechat samotnou, Harry?“ozvalo se mu v hlavě. „ Vždyť nebude
sama. Ron s Hermionou se brzo vrátí. – A co když ne? – Určitě. – A jak si
myslíš, že jim pomůže, když zjistí, že jsi skoro mrtvý?“ V hlavě se mu rozezněl
hlas jeho nejlepších kamarádů; „Harry? Mrtvý? To přece není možné. Já tomu
nevěřím.“ „ To nemůže být pravda. Harry by nás tu nikdy nenechal. Nesmí.“
„ A ty je tu chceš nechat, Harry?“rejpal jeho vnitřní hlásek. „ Nechci, ale
nechce se mi ani se vracet. Ne teď. Až někdy jindy. Někdy příště. – Příště? A
co když už žádné příště nebude? Co když se už nebudeš moci do svého těla
vrátit? Rozhodni se jak chceš, ale rozhodni se teď. Jak si myslíš, že všichni
ostatní to napětí ještě dlouho vydrží?“
Dívka vedle něho najednou spustila zoufalý pláč a utekla pryč.
Harry se chvíli díval za ní a potom sklouzl pohledem na fotku, která vypadla z
knížky.
„ Nechci je tu nechat. Nemůžu.“ Zvedl se ze schodu a vydal se rovnou k
ošetřovně. Proplul dveřma a namířil si to rovnou k posteli. Obešel spícího
Remuse i mírně vrčícího Blase. „ Fajn, jdeme na to.“ Lehl si na své tělo a
představil si jeho tíhu. Zvedl ruku, ale stále to byl pouze stín. „ Sakra, to
ne. Já chci zpátky. Prosím.“ Znovu si představil jaké to je, mít tělo.
Opět měl ten samý pocit, že se vpíjí do postele. Posadil se…a oddechl si. Měl
všechno tam, kde to mělo být. Okamžitě se k němu vyskočil pes a začal mu divoce
lízat obličej. „ No jo, no jo. Taky jsem rád, že jsem zpátky.“ Pes zaštěkal. „
Pšt, ať nevzbudíš Remuse.“ Blas ho ještě chvíli oblizoval a vrtěl ocasem sem a
tam ze štěstí, že se Harry vrátil. Potom se vyřítil pryč a zmizel za dveřma.
Rána samozřejmě probudila spáče. Remus zamžoural do tmy (svíčka už zhasla) a
začal se protahovat.
„ Dobrý ráno, Remusi,“řekl Harry.
„ Dob…“kouzelník si náhle uvědomil, kdo ho to pozdravil a ztuhl uprostřed
pohybu.
„ Co se tady děje?“vlítla dovnitř madame Pomfreyová. Jakmile spatřila Harryho, přiřítila se k nim a Harry měl pocit, že v prvním okamžiku chtěla udělat to samé, co Remus. V další chvíli se rozrazily dveře a dovnitř se nahrnulo možná pět šest lidí. Ani nepořádně nepostřehl, kdo všechno to vlastně byl. Molly ho okamžitě přivinula k sobě a Harry musel lapat po dechu, jak silně ho objala. Všichni ho zahrnovali hromadami otázek, ale on ani nebyl schopen odpovědět. Ošetřovatelka je všechny velmi brzo vyhnala s tím, že její pacient musí odpočívat. Harry jí byl docela vděčný. Chvíli ho sice ještě zkoumala a mumlala si k tomu něco jako; to není možný, to přece není možný, ale potom ho nechala v klidu spát.
Probudila ho madam Pomfreyová kolem poledne, když mu zkoumala teplotu a ostatní nezbytnosti. „Dobré ráno, pane Pottere. Jak se cítíte?“
„ Skvěle,“usmál se.
„ Dobře. Polovina lidí se domáhá, že s vámi chce mluvit. Nebude vám tedy vadit, když je sem vpustím?“
„ Vůbec ne. Jen bych se rád oblékl,“řekl. Včera totiž zjistil, že na sobě nemá lautr nic. Ošetřovatelka přikývla a zmizela dveřmi pryč. Harry na sebe natáhl kalhoty. „ Tak si zkusíme, jak na tom jsme.“ Lehl si na postel a vyklouzl ze svého těla. S pocitem příjemné svobody došel k oknu, zahleděl se ven a začal se protahovat. Ani si nevšiml, že dovnitř vešli McGonagallová, Molly, Lupin, Jean, Ginny, Snape a v závěsu za nimi Blas.
Ginny se k němu hnedka vrhla, ale jakmile se nad ním sklonila ztuhla. „ Ale vždyť…“
„ Poppy!“zavolala zástupkyně. Oslovená se hned přiřítila.
„ Já to nechápu. Před chvílí jsem s ním mluvila,“hájila se ošetřovatelka.
Harry přešel k posteli a vklouzl zpět do svého těla. „ Tak jsem tady,“usmál se na všechny, kteří zkameněli a posadil se.
„ Co myslíš tím tady?“zeptala se Jean.
„ Tak. Byl jsem se projít,“pokrčil rameny. Všichni na něho koukali jako na blázna. „ Ale teď si myslím, že bych už mohl jít něco dělat,“vyskočil na nohy a natahoval se po tričku.
„ Chcete říct, že se dokážete dostat mimo své tělo?“zeptal se chladně Snape, ale v jeho očích byla znát zvědavost. Přikývl. „ A to kdy chcete?“
Opět přikývl.
„ Ale to přece není možný. Ani v kouzelnickém světě,“ svraštila Molly čelo.
„ Je to možné…“začal Remus.
„ Diaprojekce?“zeptala se bradavická zástupkyně
„ Nejspíš ano,“přikývl Snape.
„ Cože?“vyhrkli Ginny a Harry.
„ To znamená, že se mysl pohybuje samostatně mimo tělo,“vysvětlila Minerva.
„ No, zní to zajímavě, ale je to rozhodně lepší než když jste mě včera prohlásili za mrtvýho,“řekl Harry.
„ Jak to víš?“vyzvídal Remus.
„ Vždyť jste to říkali. Mysleli jste si, že jsem si srazil vaz, dokud Jean nepřišla s těma kamenama, mimochodem to byste mi měli vysvětlit, protože jsem nějak nepostřehl, co to vlastně je. A teprve potom mi madam Pomfreyová našla tep a říkala, že takhle slabej ještě nikdy nezažila,“ušklíbl se do jejich vyjevených tváří.
„ Jak to všechno víš?“
„ Vždyť jsem tady byl. Seděl jsem tamhle v okně,“ ukázal do výklenku a všichni se tam podívali, jen Snape zůstal zírat na Harryho jako na svatýho. Zakřenil se na něho.
„ Ehm, Harry,“ozvala se nesměle Ginny a přišla k němu trochu blíž. „ Kdy jsi přišel na to, že se můžeš skákat z těla ven a zase zpátky?“zeptala se zvědavě.
Pokrčil rameny. „ Nevím.Včera večer. Jo, včera večer,“odpověděl po pravdě a ani netušil, jak si tím naběhl.
„ Aha,“pokývala dívka hlavou. „Včera večer. V kolik asi?“
„ Nevím. Kolem půlnoci. Asi tak. Proč?“
Ginny opět kývla a otáčela se k odchodu. V poslední chvíli se ale otočila a vrazila mu pořádnou facku. Harry měl co dělat, aby to ustál. „ Ty sobče!“křikla na něho a vyřítila se ze dveří. Všichni za ní zírali, ale on hleděl na Jean, která se postavila před něho a napřáhla ruku.
„ Harry, kdyby mě Ginny nepředběhla, tak ti ubalím takovou, že se ti hlava otočí třikrát dokola,“řekla mu klidně, ale z hlasu jí čišel vztek. Stejně jako dívka vyšla naštvaně z ošetřovny.
Harry přelétl po ostatních a modlil se, aby nepřiletěla další. Vrchní ošetřovatelka však byla pohotová a všechny rychle vyprovodila ven. Snape si Harryho sjel posledním výsměšným pohledem, který říkal něco ve smyslu: ‚zasloužil sis to,‘ a potom vyšel za ostatními. Chlapec se posadil na postel a mnul si bolavou tvář. „ Tak tohle jsi, chlapečku, pěkně