20. kapitola - Rozhovory
Harry
se trochu zarazil. Nechápal, proč mu to říká. „ Proč myslíš?“dostal ze sebe.
„ Proč? Ty se ptáš? Já myslela, že to jsou tvoji nejlepší přátelé.“
„ To…to…to jo. To jsou. Ale já to nesmím nikomu říci,“protestoval.
„ Takže jim radši budeš lhát?“zvedla nevěřícně obočí. Harry ztuhl. Dlouhou dobu
nevěděl, co má odpovědět. Jenom nevěřícně zíral na dívku a beze slova otevíral
a zavíral pusu.
„ Vidíš? Má na to stejnej názor jako já. Měl jsi jim to říci už předtím. – Mlč.
Udělal jsem to, co jsem považoval za nejlepší. – A vidíš, co z toho je. Teď tě
bude považovat za lháře. – Kdybych jim to řekl dřív, tak Hermiona skočí z okna.
– To už je jiná věc. – Já bych řekl, že to je jedna a tatáž věc. Bylo to pro
jejich dobro a za tím si stojím!“
„ Víš…Ginny…já jim to nechci říkat!“dostal ze sebe. Dívka zvedla obočí ještě
výš. „ Neber to tak, že by se mi zamlouvalo jim lhát, ale…no…“poodešel kousek
dál a opřel se o strom. Ginny přešla za ním a opřela se vedle něho. Chvilku
mlčeli. „ Víš, Ron i Hermiona jsou ty nejlepší přátelé, jaký si můžu přát. Už
jsem je zatáh do spousty průšvihů i nebezpečí a je mi jasný, že by za mnou šli
stejně kamkoli. I do Řádu…a to já nechci. Nechci je vystavovat dalšímu
zbytečnýmu nebezpečí. Vím, že se to nelíbí ani tobě, že tam jsem. Máš tam celou
rodinu a já jsem akorát další přítěž, ale…ale prostě už to tak je. Kdybych jim
to řekl, tak se Ron okamžitě bude domáhat toho, tam být taky. Vím to. Znám ho
dlouho. A Hermiona na nás bude chtít dohlížet a já…“odmlčel se a hledal, co vlastně
chce říct. „ Tohle je můj boj a já ho musím zvládnout sám. Ty dva už jsem do
toho zatáhnul víc než se mi líbí a nechci je vystavovat dalšímu nebezpečí.
Proto nechci, aby to věděli,“dodal nakonec.
Chvíli mu jen hleděla do očí. „ To chápu,“začala po chvíli. „ A je to tvoje
rozhodnutí, ale jestli ses tak rozhodl, tak by ses měl připravit na to, jak se
vymluvíš, až se to dozvědí od někoho jinýho. A oni se to dozví, Harry.“
Chlapec kývl. Vzal ze země oblázek a vší silou ho mrštil do jezera. „ No jo, já
vím. Je to všechno na pytel. Já se jen snažím, abych je neděsil a nevystavoval
nebezpečí a co za to mám? Jen výčitky.“
„ Já ti nic nevyčítám.“
„ Já vím, že ty ne. To já. Neustále se hádám sám se sebou, co mám dělat. Co je
správný, co špatný. A když se konečně rozhodnu, tak to většinou dopadne špatně
a akorát za to trpí ti, který mám rád,“mrštil dalším kamenem. „ Co by jsi
dělala ty na mým místě?“zeptal se.
„ Já? Ani sama nevím. Po tom, co jsi řekl, bych asi dost váhala,“sledovala, jak
se ploché kamínky odrážejí po hladině. „ Stejně jako ty.“ Dlouhou dobu mlčeli a
jen poslouchali šplouchání žabek.
„ Je to moje vina,“řekl najednou Harry a mrštil kámen vší silou. „ Všichni pro
mě dělají první poslední a jak se jim já odvděčím?“Další kámen. „ Jak? Jen tím,
že je vystavím nebezpečí.“ Další. „Jen tím, že je přivedu do takovýhleho stavu.
Jen tím, že jsem pro všechny životu nebezpečnej,“dodal chabě a sklouzl po kmeni
na zem.
„ Proč si dáváš vinu?“klekla si vedle něho Ginny.
„ Je to moje vina. Když tam přišli ti Smrtijedi, tak šli po vás, ne po mě. Ale
Voldemort vás chtěl jen k tomu, aby vás využil jako zbraň proti mně. Aby z vás
udělal návnadu.“Ginny dost vyděšeně vykulila oči a sedla si vedle něho. „ Udělá
cokoliv pro to, aby mě dostal. A ví, že moje slabý místo jste vy.“Odmlčel se.
„Proč si myslíš, že se rozhodli, že zůstaneme do konce prázdnin
v Bradavicích? Řád si myslí, že tohle je jediný místo, kde na nikoho z nás
nebudou moci.“ Odmlčel se. „ Hlavně na tebe, protože kdyby udělal Voldemort
něco i tobě, tak bych se už asi zbláznil,“řekl mírně a zahleděl se jí do
hnědých duhovek. Jeho pohled mu opětovala. Mezi jejich obličeji bylo jen
několik centimetrů. Strnule se hypnotizovali pohledy.
„ No, tak dělej, udělej to!!! – A co? – Polib jí, ty troubo. – Ty jsi se snad
zbláznil, ne? – Já ne, to ty. Máš tu před sebou takovou pěknou holku a ty s tím
nic neuděláš? – A co bych měl dělat? – Ježiši, ty jsi trubka. – Nebudu nic
dělat. Je to Ronova sestra. A sama říkala, že já jsem pro ni jako bratr, takže
sklapni a nenaváděj k takovejm blbostem.“
„ Harry, já mám kluka,“upozornila ho slabě dívka, ale ani se nepohnula.
„ Já vím. Vždyť já nic nedělám,“řekl klidně. Ginny mírně zrudla a sklopila oči.
Harry si oddechl, že neudělal žádnou blbost. Byl z obliga. „ Vidíš, blbečku, jak
jsem se mohl ztrapnit. Má kluka, tak se podle toho chovej!!!“nadával v duchu
svému druhému já a kdyby to nevypadalo blbě, vrazil by si facku.
„ A co ty a Dean? Jak to mezi vámi vypadá?“zeptal se klidným hlasem, aby
přerušil houstnoucí ticho. „ Já jen jestli jsem ti tím nedopatřením nezpůsobil
nějaký problémy.“ Vysvětloval, když na něj upřela svůj pohled.
„ No. Jo. Docela dobrý. Od tý doby jsme se neviděli, něco mi napsal v dopise a
já mu vysvětlila, že to byl jenom vtip. Snad to pochopí,“dodala.
„ Jo. Snad. Nerad bych ti rozbil prosperující vztah,“řekl Harry a zasmál se.
„ Neboj. My si to spolu nějak vyřídíme. A co ty? Nějaká kočička na
obzoru?“ušklíbla se šibalsky.
„ Jo, jedna kočka sedí přede mnou,“zašklebil se.
„ Nech toho,“varovala ho, ale zrudla až za ušima.
„ O.K. Já vím, jak to myslíš. Ne, nikoho nemám. A ani se nedivím. Se mnou by
žádná nevydržela. A hlavně na to teďka nemám ani pomyšlení. Mít další osobu, o
kterou bych se musel strachovat? Ne, díky, radši zůstanu sám.“ Natáhl se do
trávy a zíral do horních větví stromů.
„ Hm,“pokývala hlavou na znamení, že ví, jak to myslí. Natáhla se vedle něho.
Dlouho jenom leželi a pozorovali mraky plující po obloze.
Náhle se Harrymu zazdálo, že slyší něčí hlasy.
„… tím chceš říct co? Že jsem nějaká kurva nebo co?“vřískl ženský hlas. „ A
víš co? Klidně si to mysli. Mě už to je jedno. Jsi mi úplně ukradenej.“ Chvíli
bylo ticho. „ Ty se ptáš, proč se o tom dozvídáš jako poslední. Zkus přemýšlet.
Když si o mě tohle myslíš, tak nevidím sebemenší důvod, proč bych ti to měla
říkat. Mezi námi nic není. Rozumíš, nic!“
„ Nic? Čekáš moje dítě. Tomu říkáš nic?“oponoval naštvaný mužský hlas.
„ A jak víš, že je tvoje? Nevím o tom, že by jsi ho měl podepsaný. Ne! To dítě
je moje. Podle zákona je dítě matky a ničí jiný. Takže…“
„ Dobře, jak chceš. Hraj si na hrdou. Stejně přilezeš po kolenou, abych ho
uznal a odpustil ti.“
„ Já a přilízt za tebou? Jinak doma všichni zdrávi? Za tebou nikdy. Dokážu se o
sebe postarat sama. I o svoje dítě. A teď zmiz! Rozumíš! Vypadni odtud nebo se
neznám…“
Harry se posadil a zaklepal hlavou. Hlasy zmizely. Svraštil čelo. Co to bylo?
Tohle nebyl sen, vždyť nespal. Ale co to teda bylo? Ten ženský hlas znal. Byla
to Jean, tím si byl jistej, ale ať se rozhlížel, jak se rozhlížel, nikde ji neviděl.
A podle toho, jak jasně hádku slyšel, by museli být někde poblíž.
„ Harry, co je?“zeptala se Ginny, když chlapec chvíli napjatě seděl.
„ Neslyšíš někoho se hádat?“optal se jí. Dívka se zaposlouchala.
„ Ne! Proč? Koho?“
„ Jean,“odvětil. Chvíli oba napínali sluch, ale nic nezaslechli. „ Zapomeň na
to,“mávl rukou Harry a opět se natáhl. Nechápal, co to bylo. Asi se mu to
opravdu jen zdálo. I když…co když ne. Jean slyšel zřetelně a toho muže taky.
Měl takový…trochu chraplavý hlas a Harry si nebyl jistý, jestli ho už někdy
slyšel . Ale co…byl to jen sen, nechám to být.
„ To je super, že Jean bude mít prcka,“nadhodila po chvíli Ginny.
„ Jo,“přikývl Harry. Taky byl rád. Alespoň nějakej světlej bod v týhle šílený
době. „ To, jak jsi nadhodila, že by otec mohl být Charlie, bylo dobrý. Myslel
jsem, že tvojí mámu klepne,“zasmál se.
„ Jo. Charlie Weasley,“napodobila svoji matku a začala se smát. „ Ježiši, já
myslela, že se umlátím smíchy.“ Chvíli se oba smáli. „ No jo, ale zajímalo by
mě, kdo je ten „šťastlivec“. I když… je to její věc.“
Harry chvíli mlčel. „ A co takhle Snape?“nadhodil.
„ Snape?“vyvalila oči. „ To myslíš jako našeho Snapea? Jako Bručouna? Děláš si
legraci? Jak tě tohle napadlo? Dokážes si představit Snapea, jak přebaluje
dítě?“Ginny se svalila na zem v nekontrolovatelném záchvatu smíchu. „ Okamžitě
přestaň křičet nebo ti strhnu deset bodů a dostaneš školní trest,“napodobila
chladný hlas profesora lektvarů a oba se začali tlemit naplno.
„ Ale já to myslel vážně,“řekl Harry, když se mu podařilo se zklidnit.
„ To jako fakt?“vyvalila oči. Přikývl. „ Ty si myslíš, že spolu něco maj? To
ne. To je blbost.“
„ Myslíš? Já bych neřekl. Všimla sis někdy, jak se Snape chová v její
přítomnosti?“
„ Jo, chová se trochu jinak, ale přijde mi, že se nechová tak, jako by byli
milenci. Prostě mi…já nevím, něco mi na tom nesedí. Něco mi nejde dohromady.
Nevím proč, ale prostě tomu nevěřím,“zavrtěla hlavou.
„ Proč?“
„ Dívčí instinkt,“zašklebila se. Natáhla se zpátky do trávy a mlčela. „Strašně
se těším, až nás pustěj za Hermionou a Ronem. Nikdy bych neřekla, že mi bude
brácha tak chybět.“
„ Jo, to já taky. Doufám, že budou vypadat líp než včera,“řekl, ale v další
chvíli si uvědomil, co řekl.
„ Včera? Ty jsi za nima byl? Oni tě k nim pustili?“vyptávala se Ginny a
svraštila čelo.
„ Sakra, ta moje nevymáchaná huba.“ Pomyslel si. „ Nooo…slovem pustili bych to
nenazýval. Ale…“
„ Harry?“podívala se na něho káravě. „ Neříkej, že jsi jim tam vlezl.“
„ NEEE, jak tě něco takovýho mohlo napadnout. Já…jsem…šel…jen…na návštěvu. Nic
víc.“
„ Jo tak návštěvu? A jak ses dostal dovnitř? Já myslela, že je hlídaj?“
„ Jo, taky že jo, ale Tonksová se dala ukecat. Takže jsem se na ně mohl
mrknout. Ale nechtěla mě pustit. Nechtěla. A měl jsem takový štěstí v neštěstí,
že mě tam nachytala Jean a ne někdo jinej. Lupin nebo Moody by mě asi rovnou
přerazili. Chvíli jsem na ně mluvil, ale vůbec nereagovali. Možná se na ně
půjdu podívat znovu.“
„ Vezmeš mě sebou?“vypálila Ginny okamžitě. Klekla si před něj a složila dlaně
k sobě. „ Prosím.“
„ Ne, Ginny. Opravdu to není hezkej pohled. Bude lepší, když tam půjdeš až
někdy jindy. Až jim bude líp,“zamítl. Měl co dělat, aby se neudělalo včera
špatně jemu, natož co by dělala Ginny.
„ To není fér. Ty si tam chodit můžeš a já ne, jo?“zesmutněla.
„ Přesně tak.“
„ Tak to ne. Buďto mě příště vezmeš sebou nebo…nebo řeknu Lupinovi, že jsi za
nima byl.“
„ To neuděláš,“posadil se a zahleděl se jí do očí, ve kterých hrály ďábelské
jiskřičky. „ To je vydírání.“
„ To je obchod,“opravila ho šibalsky a naklonila se k němu blíž. „ Jen je hold
trochu výhodnější pro jednu stranu,“šeptla.
„ Aha, a myslíš si, že já na to přistoupím,“odpověděl stejně tiše.
„ Já myslím, že jo. Nic jinýho ti nezbývá,“stále šeptala a dívala se mu do očí.
Mlčel. „ Kdy vyrážíme?“
„ Tak jo, vyděračko. Odpolko. Pokud po nás nebude nikdo jinej nic chtít.“
„ O.K. Už se těším,“šeptla naposledy a zase se stáhla do patřičné vzdálenosti.
Harry jen zavrtěl hlavou a zasmál se. Ta se opravdu bratrům začíná podobat víc
než by se na první pohled zdálo. Trochu se divil, jak rychle ho dokázala
přemluvit, ale co…Jsou to i její přátelé a když už jsou vzhůru, tak co?
Víc už si ani pomyslet nestačil, protože se k nim přihnal Blas. Chvíli lítal od
jednoho k druhému a nechal se drbat za ušima a potom je začal tahat za triko a
nutit je k trochu pohybu. Společně s ním blbli celé dopoledne a pořádně se
nasmáli. Blas je neustále bavil svými kousky, lítal sem a tam a zkrátka vypadal
šťastný jako blecha. I oni dva si pořádně užili a k obědu se dostavili naprosto
uhoněný.
Vpadli do Velký síně. Nastejno. Jejich závod skončil remízou. Oba nasadili
vážnou tvář a vydali se ke stolu za ostatními. Kultivovaně usedli ke stolu a
Ginny všem popřála dobrou chuť. Potom sklouzla pohledem k Harrymu a měli co
dělat, aby se nezačali chechtat. Nevěděli čemu, ale měli tak dobrou náladu, že
se tlemili čemukoli. Po celou dobu oběda po sobě házeli ksichty a okopávali si
pod stolem nohy.
„ Nechte toho vy dva,“utrhla se už na ně paní Weasleyová, když Harry místo do
Ginny kopl do stolu. Dívka na něho jen vítězoslavně vyplázla jazyk. „ No
počkej, až tě dostanu,“šeptl k ní. Chvíli byli v klidu.
„ Jean, co ti je?“otočil se Remus na vedle sedící ženu, která se celou dobu jen
nimrala v jídle a zírala do prázdna.
„ Ale nic,“odvětila. Muž nasadil obličej, že jí ani trochu nevěří. „ Jen…menší
výměna názoru s…To nic. Nemám vůbec hlad,“odložila vidličku, zvedla se a
odešla. Lupin vzdychl a dál si hleděl své porce.
„ Mami? Je na odpoledne nějaký program nebo bude se něco dít?“optala se Ginny.
„ My se půjdeme podívat na Rona a Hermionu do nemocnice,“odvětila matka.
„ A můžeme taky?“vypískla dívka s nadějí.
„ Ne!“odpověděla jí polovina stolu současně.
„ Snad se můžu zeptat ne?“řekla Ginny dotčeně a sklouzla pohledem k Harrymu. „
Sakra.“
Přikývl. „ Dneska to nepůjde. Zkusíme to někdy jindy,“řekl jí šeptem. Po chvíli
se zvedli a odešli z jídelny. „ Co budeš dělat odpoledne?“
„ No, ještě nevím, ale asi si zajdu do knihovny pro nějakou knihu. Uvidím.“
„ Fajn, já budu kdyžtak někde u jezera.“
Vlastně ani nevěděl, co bude dělat. Nechtělo se mu dělat, ale lautr nic. I
čtení knížek mu v tu chvíli přišlo jako nesnesitelně těžká činnost. Nejradši by
si lehnul pod dub a jen se tak flákal, ale k jeho smůle už pod stromem někdo
byl. Jean seděla opřená o kmen, mezi prsty svírala cigaretu a něco prohlížela.
„ Ahoj,“řekl jen tak, aby na sebe upozornil. Usmála se a pozdrav mu opětovala.
„ Můžu si sednout?“
„ Jasný. Klidně.“ Sedl si do trávy naproti ní. Chvíli ji pozoroval, jak
natahuje a vydechuje kouř a prohlíží si hromádku fotek. „ Ehm, neměla by jsi
kouřit. Škodí to…“zarazil se. „ Zdraví. A dítěti.“
„ Ty máš nějakou starost,“ušklíbla se a potom zvážněla. „ Já vím, nemohla jsem
si pomoct. Potřebovala jsem se uklidnit.“
„ Uklidnit? Že by ten rozhovor přece jen nebyl sen?“napadlo Harryho. Jean
chvíli mlčela a natáhla poslední kousek. Nedopalek strčila do prázdné krabičky.
„ Tohle je krabička poslední záchrany. Koupila jsem si ji asi před třemi lety a
řekla si, že až jí dokouřím, tak končím. Právě jsem skončila,“vzdychla. Vytáhla
hůlku, poklepala na krabičku a ta se vznítila a zbyl jen popel.
„ Co to je za fotky?“změnil téma Harry.
„ Z ústředí za poslední měsíc.“
„ Z ústředí? Nevšiml jsem si, že by jsi tam měla foťák.“
„ Toho si nevšiml nikdo. Právě proto to jsou tak skvělý momentky…tahle je
skvělá,“podala mu jednu fotku. Byli na ní on, Ron a Hermiona, všichni svírali v
rukou dopisy z Bradavic a skákali po kuchyni jako šílený. Potom mu podala
další, na který se jich Hermiona držela kolem krku jako klíště, a ještě jednu,
na který stál vyjukanej Harry s dopisem od Brumbála ohledně Řádu. „ Teda, to
jsem byl tak vyjevenej?“ Zasmála se a přikývla. „ Jak jsi to všechno nafotila?“
„ To mě někdo kdysi naučil. Měla jsem strašně ráda focení, ale nikdo se nechtěl
fotit, tak jsem se naučila kouzlo, že očaruješ foťák a fotí sám. A to když si v
duchu třeba řeknu: „Tohle by chtělo fotku,“ tak se to vyfotí. Nebo to fotí
samovolně. Je to užitečný a jsou z toho ty nejlepší fotky. A ten foťák jsi
neviděl, protože na sobě má neviditelný kouzlo a lítá po místnosti bez
ovládání…teda tuhle si dám za rámeček,“zvedla jednu fotku a zašklebila se.
Harry si ji vzal. Byla na ni Jean, jak právě vráží facku Moodymu. Jeho vyjevený
ksicht opravdu stál za to.
Podala mu menší štusek prohlídnutých fotek. Harry si všiml, že fotky, které si
prohlédne, rozděluje do tří hromádek. Tu největší mu právě dala a ty dvě menší
jsou obrácené obrázkem dolů, takže asi zakázané pro ostatní oči. Chvíli
probíral fotky a docela se zasmál. Opravdu to byly momentky a stály za to.
Vyfoceno bylo snad všechno. Od oslavy narozenin, přes radu Řádu, až po obyčejné
večeře s ostatními. „ Teda tahle by měla dostat první cenu,“zastavil se u jedné
fotky. „ Tím bych mohl vydírat Hermionu,“zašklebil se, protože to byl právě
moment, kdy Hermiona skočila učiteli lektvarů kolem krku a dala mu pusu. Ještě
nějakou chvíli si prohlíželi obrázky a docela se u toho nasmáli. Dobrý byl také
záběr, kde vedle sebe seděli Jean s Charliem a oba byli úplně zelený. Harry si
konečně uvědomil, proč jí tenkrát bylo tak blbě. Dítěti se ten alkohol asi moc
nezamlouval.
„ Tak tady máš poslední,“podala mu další fotky. Jednu malou hromádku, kterou
měla na kolenou srovnala do paklu, vytáhla hůlku a vyhodila fotky do vzduchu.
Zamířila hůlkou, cosi zamumlala a fotky se rozletěly na popel.
„ Co to děláš?“nechápal.
„ Tohle byli takový momentky vyfocený v …ehm…nesprávnou chvíli. Vždycky je
ničím. Většinou to je něco, co by mělo zůstat jen mezi těma
vyfocenejma,“vysvětlila.
„ Aha, takže inkrominující materiál,“pomyslel si Harry. Jean si přiložila hůlku
ke spánku a za chvilku vytáhla úzkou stříbrnou nitku. Tohle Harry znal. Byly to
vzpomínky. Žena foukla a ze vzpomínek se udělala mydlinová bublina. Chvíli jen
proplouvala vzduchem a potom praskla. „ A je to.“
„ Proč jsi to udělala?“
„ Není slušný někomu lízt do soukromí a když vždycky zničím ty fotky, tak to,
co na nich, bylo zůstane tady,“poklepala si na hlavu. „ A tak si vždycky
vytáhnu ty vzpomínky a už nezůstane nic,“pokrčila rameny.
„ Zdárek vy dva,“objevil se Remus. „Copak to tu provádíte za nekalosti?“
„ Plánujeme vykradení Gringottovy banky,“řekla mu Jean s naprostou vážností.
„ Opravdu? Můžu se přidat?“
„ Jistě Moony. Čím víc, tím líp.“ Lupin se posadil do trávy a koukal Harrymu
přes rameno.
„ A jak koukám, tak tě focení stále nepustilo,“obrátil se na ženu. Nevinně se
zasmála. „ Počkej, Harry, pujč mu tuhle.“
„ No, vidím, že vy dva si tu vystačíte. Já si pro něco skočím,“zvedla se, vzala
poslední malou hromádku tajných fotek a odešla pryč.
„ Nevlezl jsem vám náhodou do nějakýho rozhovoru? Nemám odejít?“strachoval se
Remus.
„ Ne. Vůbec. Naopak jsem rád, že s tebou můžu mluvit. Vždyť jsme se ten
poslední měsíc v podstatě pořád míjeli,“ujistil ho chlapec. Opravdu se od
jejich rozhovoru v kuchyni v podstatě nebavili.
„ No jo. To je fakt. Nebyl čas. Je blbá doba. Chtěl jsem s tebou taky mluvit,
protože jsem měl párkrát opravdu pořádně nahnáno, že už k tomu nedostanu
příležitost.“
„ To já taky. Zvlášť jak jsem tě viděl při tom útoku na ministerstvo. Myslel
jsem, že jsem ztratil dalšího člověka, kterýho jsem měl rád. To samý, když jsem
při tý zkoušce šel na ministerstvo. Strašně jsem se o tebe bál, že se ti něco
stane.“
„ Opravdu sis myslel, že bych na to Bellatrix skočil?“zvedl Lupin obočí.
„ Já nevím. Taky jsem si říkal, že přece nejsi tak blbej, ale…někdo potom řekl,
že jsi byl ze Siriusovy smrti tak hotovej, že by jsi tam klidně šel. A já jsem
tomu věřil. Já bych to totiž udělal.“
„ Já asi taky. Těsně potom, co se to stalo, jsem byl fakt dost vyřízenej,
ale…nějak jsem to přežil. Jako se to přežije vždycky. Už jsem ztratil moc lidí
a vím, že každá bolest jednou přebolí. Někdy hned, někdy za dlouho…a někdy za
hodně dlouho,“dodal tiše.
„ Bude mi chybět. Kdybych…“
„ Harry, nezabývej se věcmi:coby kdyby. Je to k ničemu. Tohle už se prostě
stalo a už s tím nic neuděláš,“ přerušil ho Lupin. Zřejmě se o tomhle tématu
nechtěl moc bavit.
„ Prostě se s tím smiř,“doplnil ho Harry. Muž přikývl. Chlapec moc dobře věděl,
jak se musí cítit. Ještě o něco hůř než se Harry cítil, když zjistil, že jeho
nejlepší přátelé nejspíš nepřežijí. „ Už jsem se smířil. Je tu teď spousta
jiných věcí. Ron, Hermiona, Smrtijedi,… Řád…Voldemort…Jean?“ Poslední slovo
řekl tak trochu k muži a zvedl obočí.
„ Ano, Jean,“ušklíbl se Remus. „ Taková zvláštní osůbka, viď? Má v sobě takový
zvláštní kouzlo. Buďto si ji zamiluješ nebo ji budeš navždycky nenávidět.
Zvláštní, že se objevila zrovna v době, když Sirius odešel,“dodal tiše. „
Taková malinká náhrada.“
„ Jo. Je zvláštní. Taková…nevím, jak to říct. Vždycky mě něčím překvapí.
Vždycky si o ní udělám nějaký názor a za chvíli mě přesvědčí o úplným opaku.“
„ Vím, co myslíš. To dělá vždycky. Nerada si pouští lidi moc blízko k tělu.
Myslím, že existují tak tři čtyři lidi, kteří o ní vědí všechno. A to ne úplně
všechno. Ráda klame,“zasmál se.
„ To mi povídej. Potkal jsem jí poprvý. Byla to moje mudlovská sousedka, plus
mínus osmnáct let. Potom se dostanu sem, bumho prásk je to čarodějka a ještě k
tomu v Řádu a potom zase bumho prásk je jí třicet sedm a chodila s tebou, tátou
a Siriusem do školy. A tak to je pořád.“
„ Ale docela jste si padli do oka, ne?“
„ Jo. Mám ji docela rád. Řekl bych, že mě bere spíš jako kamaráda a ne jako
někoho, kdo je o dvacet let mladší. A já jí v podstatě taky. Nemůžu si totiž
zvyknout, že jí je přes třicet. Já před sebou prostě pořád vidím…osmnáctiletou
holku,“rozhodil ruce.
„ Sedmnáctiletou. Vypadá na chlup stejně jako si ji pamatuju, když odešla ze
školy. Ani o den starší. Může za to jedno kouzlo. Ale divím se, že vydrželo tak
dlouho,“řekl spíš pro sebe. „ No, to nic.“
„ Lupine?“začal Harry po chvíli. „ Proč Jean vlastně vyhodili?“zeptal se
nejistě. Lupin se zarazil.
„ Jak víš, že jí vyhodili?“
„ Řekla mi to.“
„ A neřekla ti proč?“ Harry zavrtěl hlavou. „ Harry, promiň, ale ať ti to řekne
radši sama.“
„ Co provedla tak strašnýho, že jí Brumbál vyhodil?“domáhal se stále chlapec.
„ Řekněme, že udělala špatnou věc, na špatným místě, ve špatnou chvíli. Zkrátka
nic hezkýho. Řekne ti to sama až bude chtít. Ale nechci, aby sis o ní myslel
něco špatnýho. To ne,“ bránil ji Remus a potom sklopil oči.
„ Občas už mám nutkání si o ní nemyslet vůbec nic, protože potom to stejně
skončí jinak. Jako třeba, když z tebe vypadlo, že to je tvoje spolužačka, tak
jsem myslel, že už mi přeskočilo. Kdyby si řekl, že to je tvoje dcera, kterou
si deset let neviděl, tak bych ti věřil víc.“
„ Moje dcera?“zasmál se Remus. „ Hm, kéž by. No, já ji hlavně neviděl takovejch
patnáct šestnáct let, a tak jsem byl strašně rád, že se objevila, když jsem
myslel, že už je dávno mrtvá.“
„ Byli jste dobří přátelé?“
„ Docela jo. Tvořila jednu část naší dívčí polovičky,“ušklíbl se kouzelník.
„ Dívčí polovičky?“nechápal Harry.
„ Jo. To byly tři holky, který s námi v sedmáku prolezly půlku průšvihů. Jean,
Lily a Denis. I když ta jenom občas.“
„ Ale vždyť byla z Havraspáru?“
„ Jo, to byla, ale stejně s námi trávila víc času než s někým jiným. Alespoň
šesťák sedmák. Co se týče ostatních, tak Lily nás spíš hlídala a courala se s
námi kvůli Jamesovi, samozřejmě, Denis s námi chodila, protože jela po
Siriusovi, ale potom toho kvůli průšvihům radši nechala. No a Jean, která se s
námi vřele pouštěla do všech ztřeštěností…“
„ A hádám, že dohlížela na tátu, aby nechal Snapea na pokoji.“
„ Přesně. Vidím, že sis všiml.“
„ Nejsem slepej. A co mezi …“
„ Ty dva nechci rozebírat. Slíbil jsem Jean, že nic neřeknu.“
„ Neřekneš o čem?“vyzvídal Harry a hodil po opatrovníkovi smutný oči.
„ Harry. Já to slíbil,“upozornil ho Remus. „ Nazdar, Blasi,“podrbal chlupatou
hlavu, která se mezi nimi objevila. „ Tak co, jak se ti líbí v Bradavicích?“
Za odpověď dostal hromové štěkání. Harry taky chlupáče pohladil. „ Lupine, je
tu vůbec Hagrid?“
„ Ne. Myslím, že je v Krásnohůlkách u madam Maxime.“ Poslední slovo řekl Lupin
s podivnými jiskřičkami v očích.
„ Aha. Jasný.“ Zašklebil se. I loni byl Hagrid pryč kvůli práci pro Řád, ale
teď zdá se spojil příjemné s užitečným. „ A jak to je teď vůbec s Řádem?
Ústředí a tak…“
„ Harry, to není tvoje věc…“
„ Lupine, já jsem člen,“připomněl mu chlapec.
„ No jo. Já pořád zapomínám,“mumlal rozmrzele. „ Nic moc zajímavýho. Ústředí je
až do odvolání v Bradavicích, vůdce…no to je možná Pošuk, Kopál,
Minerva…vlastně nevím. Tak nějak všichni. Minerva má teď dost práce, protože má
na starosti celý Bradavice a ke všemu za chvíli začíná školní rok, nemá učitele
obrany, není ředitel, všude je panika kolem Smrtijedů, není ministr
kouzel…zkrátka je všechno na dvě věci.“
„ No jo, oni vlastně toho učitele zabili, co?“
Lupin přikývl.
„ A ty by jsi to nevzal?“zeptal se s nadějí v hlase.
„ To nejde Harry. Nezapomeň, že jsem vlkodlak.“
„ Ale taky nejlepší učitel, jakýho jsme kdy měli.“
„ Harry, kdybych nastoupil, tak se to rodičům nebude ani trochu líbit a ke
všemu já budu mít dost práce v Řádu. Minerva určitě někoho najde. Někoho
schopnýho a dobrýho.“
Ještě nějakou chvíli se bavili o všem možném i nemožném. Střídavě drbali psa za
uchem a probírali všechno, co spolu chtěli probrat. Povídali si dlouho, potom
si prohlídli fotky a k večeru se konečně zvedli a šli rovnou na večeři.
Ani tam se nevyhnuli hovoru. Paní Weasleyová s manželem říkali něco o návštěvě
v nemocnici a sem tam Harry zaslechl útržky rozhovorů od různých členů.
Tonksová, Kingsley a tři další hlídali střídavě v nemocnici u Brumbála, jak
Harry vyslech a Snape se vytratil neznámo kam (popravdě už nebyl ani na obědě.)
Harrymu se ještě nechtělo spát. Uvítal proto Blasovu „nabídku“ se jít honit na
bradavické pozemky. Do hradu zapadli až za tmy a oba se zdáli pořádně utahaný.
Harry se osprchoval a padl na postel. Drahnou chvíli ještě přemýšlel o všem
možném. Snad hodinu jen ležel na posteli a převaloval se z boku na bok. Nemohl
usnout. Něco mu tam chybělo. Sedl si na postel a díval se po místnosti. I ve
svitu měsíce byly vidět čtyři pohodlné postele s nebesy. A všechny prázdné. Už
přišel na to, co mu tady chybělo. Chyběli mu tady jeho spolunocležníci. Tiché
oddechovaní, které naplňovalo noční klid, dokonce i Ronovo vrzání zubů a
Nevillovo chrápání by mu teď bylo milejší než tohle těžký ticho. Hlavou mu
proletěla myšlenka, jestli se sem zase všichni vrátí živí. Radši ji rychle
zaplašil. Stáhl z postele peřinu, popadl polštář a rozhodl se jít spát do
společenský místnosti. Sešel schody, prošel ztichlou místností, hodil lůžkoviny
na široký gauč a hodlal se svalit vedle nich.
„ Nééé…“ozvalo se.
Harry se tak lekl, že místo na pohovku se svalil vedle na zem. Pořádně si u
toho nabil bok. Posadil se a zjistil, že na něj z pod peřiny vykukují dvě hnědý
kukadla.
„ Ginny, víš jak jsi mě vyděsila?“
„ Já tebe, jo? Myslela jsem, že dostanu infarkt,“špitla. „ Co tu děláš?“
„ Na to samý bych se chtěl zeptat tebe,“řekl a hladil si nabitou část těla.
„ V tom pokoji se nedá spát. Je tam strašný…ticho.“
„ Jo, nějak tak. No, ale jak vidím, tak jsi byla rychlejší, takže já…asi
půjdu…se vyspím na zemi,“řekl a natáhnul se přes dívku pro svoje věci.
„ Tady na gauči je místa dost,“špitla. Harry ztuhl. Jako odpoledne stáli
kousíček od sebe a hleděli si do očí. „ Má kluka, má kluka, má kluka…“opakoval
si stále v hlavě.
„ To je dobrý. Nechci tě utlačovat,“ prolomil chvíli mlčení.
„ V pohodě. Sem se dva v pohodě vmáčkneme. Nechci tě vyhazovat. Jen doufám, že
se v noci nevrtíš,“ujistila se.
„ Ještě si nikdo nestěžoval,“oplatil jí Harry a trochu zdráhavě si vlezl vedle
ní. Za chvíli se oba uvelebili. Ginny se na něho usmála, popřála mu dobrou noc
a zavřela víka. Chlapec ještě chvíli zíral do stropu. „ Sakra, uklidni se. Z
čeho jseš tak nervózní? – Z čeho asi blbečku. Třeba z toho, že spím s holkou v
jedný posteli. – Správně jsi řekl: spím. A u toho taky zůstaň. – Tobě se to
říká. Vidíš, jak je roztomilá? – Sakra, co to plácáš? Je to Ginny, Ronova
sestra, tvoje skoro nevlastní sestra. A ke všemu chodí s Deanem. Je ti to
jasný? – Jo. Copak něco dělám? – Já ti to připomínám jen tak, aby jsi
nezapomněl. Takže teďka lehnout a spát! Rozuměl jsi slovu spát?“
Harry se přetočil na bok, ale pořád nevěděl, co s rukama. Nakonec se odhodlal a
jemně položil ruku Ginny kolem pasu. Nereagovala. Zavřel oči a za chvíli už
spal jako zabitej…
„ Ne, ne, ne. Nechte toho. Nechte ho.“
Harryho probudilo hlasité mluvení a zmítání. Ihned zjistil, že sebou Ginny
zmítá a křičí ze spaní.
„ Ne, nech toho. Siriusi ne. Siriusi. Siriusi…“
„ Ginny!“zatřásl s ní Harry silou. Jediným trhnutím se probudila.
„ Harry? Já …oni…kde…co…“
„ To bude dobrý. Byl to jen sen.“
„ Viděla jsem ho. Zase se mi zdálo o Siriusovi,“vzlykla.
Harry si nebyl jistý, co znamená to zase, ale podle toho, jak se dívka třásla,
mu bylo jasné, že bude lepší, když se nebude vyptávat.„ Já vím. Teď spi.“ Oba
usnuli a ráno si na noční můru ani jeden nevzpomněl.
Harry si toho vůbec pamatoval dost málo z předchozího večera. O to větší byl
pro něj prvotní šok, když otevřel oči a viděl vedle sebe dívčí tvář. Teprve po
chvíli si vzpomněl, co tam vůbec dělají spolu na jedný posteli. Ač to bylo
zvláštní, spali každý na opačné straně pohovky než jak usínali. Harry držel
Ginny kolem pasu a druhou ruku měl pod její hlavou.
Co nejopatrněji se snažil vysoukat pryč, aby jí nevzbudil, ale nepodařilo se mu
to. Ginny se s trhnutím probudila. Chvíli mžourala na spolunocležníka a zdálo
se, že jí hlavou běží to samý, co před chvílí Harrymu. Potom si však nejspíš
vzpomněla, něco zabrblala, přetáhla si přes sebe deku a zase usnula.
„ No jo, inteligentní osoba,“řekl si pro sebe Harry a šel se obléknout. Hodil
na sebe něco normálního a vydal se na snídani. Do vstupní síně dopadaly paprsky
z okem nade dveřmi. Rozhodl se, že ještě než půjde na snídani, zajde se
protáhnout ven. Měl času dost. Vylezl vstupními dveřmi ven a pořádně se
protáhl. Byl další krásný den. „ Fajn, co budeme dneska kutit?Máme docela
hezky, takže…takže….takže… Ideální počasí na malej trénink famfrpálu. Bezva.
Vyzkoušíme si dárek od Charlieho,“rozhodl a s dobrou náladou se vydal na snídani.
„ Dobrý ráno,“pozdravil všechny přítomné ( nynější ředitelku Bradavic, Lupina,
Jean, Molly, Tonksovou, která vypadala dost nevyspale a asi tři další lidi,
které znal jen velmi zběžně). Docela ho překvapilo, že tu nebyli nejstarší
Weasleyovi bratři, ale napadlo ho, že jsou nejspíš někde na hlídce. „ Nebo
ještě spí. – Nebo tak. – Kde vůbec spí? – Přece v ložnicích. Pro sedmý ročník.
– V Nebelvírský věži? – Kde jinde? – Takže včera v noci museli projít
společenskou místností? – Ne, lezli tam oknem, normálně. Jasně, že museli přes
společenku. – A sakra. – Co je zase? – Nic. Jen doufám, že si nevšimli dvou
nocležníků na gauči. Ty by mě asi ukamenovali, kdyby si mysleli, že mám něco s
jejich sestrou.“ S mírným zatrnutím u srdce se pustil do snídaně.
Ze zadumání nad snídaní ho po chvíli vytrhlo několik sov. Hedvika si přiletěla
pro něco na zob, ale jinak mu nic nepřinesla. Nejvíce sov přišlo profesorce
McGonagallové a nesli úředně vypadající dopisy. Jean přišel jako každé ráno
Denní věštec.
„ Zítra se bude konat pohřeb nejvýznamnějšího kouzelníka dnešní doby Albuse
Brumbála,“přečetla nadpis na první stránce. „ Jsem zvědavá, koho hodlají
pohřbívat,“odfrkla si.
„ Jak to vůbec vypadá s lektvarem?“
„ Bublavě,“vykoukla z poza novin. „ Vypadá tak, jak by vypadat měl. Pokud
vydrží Brumbál, snad to bude fungovat.“ Opět zmizela za denním tiskem, ale zase
hnedka vylezla. „ Víš, koho jsem včera potkala v nemocnici?“ Zavrtěl hlavou. „
Dory Taylorovou-Hermanovou-Brumbálovou. A hádej za kým šla? Za tatínkem.
Alespoň k něčemu to bylo,“ušklíbla se a opět se začetla.
V dalším okamžiku však před ní jedna sova pustila malý lísteček . Žena ho
zvedla a podívala se na jednu popsanou stranu. V její tváři se objevilo trochu
překvapení a trochu zklamání. Okamžik na to jí však další sova upustila na stůl
obrovský puget růží. Všechny byly rudé, jen uprostřed zářily tři bílé jako
sníh. I Harry, který se v kytkách nijak nevyznal, musel uznat, že to vypadá
nádherně.
Jean byla neschopná slov. Položila vzkaz na stůl, zvedla kytici a přičichla si.
V její tváři se objevil blažený úsměv.
„ Od koho to máš?“optal se nesměla Remus.
„ Od tatínka,“odvětila zasněně a se stejným výrazem se vydala z jídelny pryč.
Jakmile zmizela, natáhl se Harry pro lísteček, který nechala ležet. Byl na něm
černý úhledný rukopis a Harry si byl skoro jistý, že to byl ten samý, který
viděl na tom Jeanině dopise na ústředí. Na psaní stálo: Promiň mi ten
včerejšek. Miluju tě. Druhá věta byla přeškrtnutá a opravená na: Miluju vás.
„ Takže od tatínka,“šeptl si pro sebe. Byl si jistý, že tím myslela otce
dítěte, nebyl si vůbec jistý, kdo to je, ale podle tohohle psaní mu bylo jasné,
že se ten včerejší rozhovor opravdu stal. Teď šlo jen o to. Jak to, že ho
slyšel…
Po dlouhé době se opět cítil naprosto svobodný. Všechny starosti a
nepříjemnosti nechal dole na zemi a jen si vychutnával tu opět nabytou svobodu.
Miloval létání, tu rychlost, volnost a nespoutanost. Nějakou dobu jen
proletoval nad celým hřištěm a zkoušel všemožné otáčky a obraty. Když ho to
přestalo bavit, vytáhl drobný zlatý míček a nechal ho odlétávat pryč, aby ho
mohl vždy opět hbitě chytnout.
Právě se řítil šikmo dolů, aby chytil zlatonku lesknoucí se u jedné brankářské
tyče. Už natahoval ruku před sebe, když těsně před ním něco prosvištělo, jen se
to dotklo jeho napnutých prstů. Harry se tak vyděsil, že málem spadl z koštěte.
Chvíli vyrovnával a potom pohlédl na neznámého.
Známého. Ginny visela ve vzduchu několik metrů vedle něho, šklebila se od ucha
k uchu a v ruce svírala malinkatý míček.
„ Ginátore, to se dělá někoho takhle děsit?“vykřikl na ni rádoby naštvaně.
„ Copak, Harry? Něco ti přelítlo přes nos?“zašklebila se. „ Nebo tě jen štve,
že jsem ti vyfoukla zlatonku?“
„ Nepřiblížila by ses k ní ani na sto metrů, kdybych tě čekal,“řekl pevně.
Ginny zamlaskala, jako že mu nevěří ani slovo. „ Tak schválně. Zkusíme to
znovu. Pusť ji. Kdo ji chytá první…“
„ O.K. Jdeme na to. Až se řekne teď. Vypouštím.“ Míček zmizel pryč. „ Tři, dva,
jedna..Teď.“
Celý zbytek dne strávili na košťatech. Harry musel uznat, že Ginny byla dost
dobrá. Párkrát se jí podařilo mu Zlatonku chytit přímo před nosem, což se mu
sice nelíbilo, ale nedal na sobě nic znát.
„ Hele, kdo je teďka vlastně chytač? Já nebo ty?“ zeptala se v jedné pauze.
„ Já nevím. Ten zákaz už nejspíš skončil, takže asi….“
„ No jo, jasný. Jseš lepší.“ Řekla trochu smutně.
„ Tak to zkus třeba jako střelkyně. Vždyť letos musíme dát dohromady skoro
celej novej tým.“
„ Střelkyně? Ne, myslím, že radši počkám až za dva roky vypadneš nebo kdyby tě
náhodou majznul potlouk, tak abychom měli náhradu,“ušklíbla se.
„ Ty jseš milá,“zašklebil se ironicky.
„ Já vím.“
Ve vzduchu strávili i pár následujících dní. Harry slíbil Ginny, že jí bude
trochu trénovat a taky slovo dodržel. Učila se velice rychle a ještě k tomu si
užili spoustu legrace. S ostatními se stejně po většinou pouze míjeli na
snídani nebo na večeři, takže si museli vystačit sami dva. Užili si spolu dost
a dost, ale oba si dávali pozor, aby to nezašlo za rámec přátelství.
Příštích několik dní se v podstatě nic nedělo. Ron a Hermiona na tom byli stále
stejně (občas vzhůru, ale stejně spíše spící), Brumbál zatím žil, čímž měl
stále naději na přežití, Smrtijedi dali pokoj a ani nic jiného se vlastně
nedělo, takže Řád měl vcelku klid. Bylo domluveno, že ho povedou 3M, jak to nazvali
s Ginny a dvojčaty. Což znamenalo Moody, McGonagallová, Moony alias Náměsíčník.
Harrymu se ještě několikrát stalo, že v hlavě slyšel něčí hlasy, ale vždy
zmizely dříve než stačil zjistit, o co se jedná.
Blížil se večer. Zase byli s Blasem blbnout venku, takže byl Harry poměrně
utahaný. Chtěl se ještě zajít podívat za Hedvikou do sovince než půjde spát.
Zrovna scházel jedno schodiště, když se mu zamotaly nohy a on se rovnou po
hlavě skutálel ze schodů. Dole se rozplácl jako moucha na skle.
„ A…a…a…au,“dostal ze sebe. „ Sakra Harry, ty jseš šikulka,“breptl si pro sebe.
Celé tělo ho bolelo a měl pocit, že si snad musel přelámat všechny kostičky v
těle. „ Hele co, žiješ, tak si nestěžuj. – Kdo si tu stěžuje? Já jen, že mám z
kostí sekanou. – Možná je máš jen trochu na kousky, jinak nic. – Dík za
uklidnění. – Nesimuluj. Koukej vstát a nelež tu jako pecka. – Už chápu, jak se
musí cejtit jabko, když spadne ze stromu. Ty vogo, co bych dal za to, kdybych
necejtil svoje tělo. – To by si ho asi nesměl mít. – Kéž bych neměl svoje
tělo,“zasténal. Ještě chvíli ztuhle ležel a potom se pomalu začal sbírat na
nohy. Když se postavil, tak bolest přešla a tak se bez dalšího mrknutí vydal
dál.
Dostal se až do chodby s mnoha širokými výklenky. Chodbou z druhé strany šel
Remus a rovnou k Jean sedící v jenom z výklenků.
„ Ahoj mamčo,“pozdravil ji.
„ Ahoj Reme,“usmála se na příchozího.
„ Myslel jsem, že budeš tady. Jak vidím, chodíš sem pořád.“
„ Mám to tu ráda. Je tu klid. Můžu přemýšlet.“
„ A o čem přemýšlíš?“zeptal se Remus. Vzal bývalou spolužačku kolem ramen a
společně s ní hleděl ven. Harryho si ani jeden z nich nevšiml. Ten se schoulil
o kousek dál ke zdi a poslouchal.
„ O tom, kam jsme to dotáhli. Vzpomínáš? Bylo to tady, když jsme se sešli po
škole. Myslím, po roce a půl? Nebo po dvou? Nějak tak, už nevím. Bylo nás tu
všech sedm. Vlastně už osm. Tady mám přece Lily oznámila, že čeká Harryho.
Vzpomínáš, jak se tvářil James?“
„ Na ten jeho výraz se nedá zapomenout.Tak šťastnýho jsem ho viděl jen párkrát.
A vzpomínáš ty, co udělal Sirius?“
„ Jo. Vzal Lily do náručí. Ó miláčku, proč jsi mi to neřekla dřív?A když
mu odpověděla, že nemohla, protože už si přece vzala Jamese, tak James rozbil
Siriusovi hubu, že mu spí s manželkou.“ Oba se při té vzpomínce zasmáli. „ Jo.
Bylo těžký potom Jamese přesvědčit, že to byl vtip.“ Zvážněla. „ A teď jsou
pryč. Lily i James. A já to věděla. Už tenkrát jsem měla tušení, že se něco
semele. Věděla jsem, že se jim něco stane a nemohla jsem tomu zabránit.
Nemohla,“hlesla.
„ A kdyby jsi mohla…udělala by jsi to?“
„ Nevím. Nevím, co bych tenkrát dělala. Asi bych se jim pokusila pomoct,
kdybych věděla, co se má stát. I když já to věděla. Když už jsem věděla, co se
má přesně a kdy stát, tak…tak jsem byla na druhý straně světa a než jsem se
vrátila, tak už bylo pozdě.“ Odmlčela se. „ A nezbylo nic než trosky.“
„ Už na to nemysli. Je to minulost. Tohle už nezměníš.“
„ Já vím, že ne. Ale tenkrát jsem mohla. No jo, nedá se nic dělat. Jsou pryč
všichni. A teď už jsme zbyli jen my dva.“
„ Jen my tři,“opravil jí Lupin. „ A jeden zrádce.“
„ A Harry.“
„ A Harry,“přikývl. „ Na toho nesmíme zapomenout. A doufám, že se tenhle počet
už nijak nezmění. Kromě Petříčka samozřejmě. Toho zaškrtím osobně,“zavrčel. „
Ale hlavně ať už se vám třem nic nestane.“
„ To ti opravdu slíbit nemůžu, Reme. Jediný, co můžu, je ti slíbit, že se budu
snažit na Harryho dávat pozor, jak jen budu moct. To ti přísahám.“
„ Vždyť já vím. Ani nevíš, jak jsem rád, že tu je někdo, na koho se můžu
spolehnout. Nechci přijít i o něj. Ani o tebe. A ani o tebe,“sklonil se k
bříšku.
„ Nech toho blbnutí,“usmála se.
„ Já neblbnu. Když nejsi ochotná říci, kdo ti to způsobil, tak si to mrně beru
na zodpovědnost já.“
„ Způsobil. Mluvíš jako bych měla zlomenou nohu. Ale…“
„ Žádný ale není. Budu tě hlídat. Tečka.“
„ No jo, vždy starostlivý Náměsíčník, že? Ale neboj. Já se o sebe dokážu
postarat.“
„ Já vím, že jo. Jde jen o to, že vždycky, když jsem dostal zprávu, že někdo
bude mít dítě, tak následovala zpráva o něčí smrti. Velká sláva – Harry James
Potter.“Vzdychl. „A potom Lily a James. A k tomu Sirius odsouzen za jejich a
Petrovu vraždu. Myslel jsem tehdy, že se zblázním. Tím jsem ztratil všechny.
Potom Denisa. Mike a dva měsíce na to se zabila. Fabián, Luci, Spike…“
„…Printed, Thomas, Severus, Ennie a spousty a spousty dalších. Byla jsem pryč a
jediný, co mi chodilo poštou, byly úmrtní listy. Polovina našeho ročníku je
mrtvá nebo někoho ztratila, já to vím. Mě to připomínat nemusíš, já to moc
dobře vím,“pomalu jí sílil hlas, takže na konci skoro křičela. Opřela se o
Remusovo rameno. „ Promiň.“
„ Nemusíš se omlouvat.“
„ A teď se k nim přidal i Sirius,“doplnila. Lupin přikývl a potom drahnou
chvíli mlčeli. Jen se dívali ven na oblohu.
„ Jean?“
„ Hm.“
„ Můžu se tě zeptat?….Čí je to dítě?“
„ Neptej se, Remusi. Prosím tě o to,“odvětila klidně.
„ Proč to nechceš říci?“
„ Bylo by to nebezpečný. Jak pro otce, tak pro mě. Nezlob se.“
„ Já to chápu.“
„ Víš, co mě přivedlo na myšlenku, že jsem těhotná?“
„ Nemám ponětí.“
„ Ty. Rozhovor s tebou. Když ses pokoušel zjistit, co jsem to měla za vidění,
když se na ústředí dostali Smrtijedi. Neměla jsem ho já, ale to dítě. Já mám v
sobě ten gen a otec je čistokrevný, takže to dítě je Vidoucí. Chudáček,“dodala
potichu. Opět mlčeli. „ Taky by jsi měl mít děti. Jsi poslední, kdo nikoho
nemá.“
„ Mám tebe a Harryho. Vy jste takový přerostlý děcka.“
„ Hej. Já to myslela vážně.“ Zasmáli se. „ Lily a James tu nechali Harryho,
Denisa měla Mika, já teď budu mít prcka, Petříček…no ten ať se radši
nerozmnožuje, to by dopadlo špatně a Sirius…“
„ A Sirius? Nevím o tom, že ten by někoho měl.“
„ Myslíš si, že náš kasanova při svém rozjařilém způsobu života někde něco
nezanechal? O tom bych dost pochybovala. Takže…jsi na řadě.“
„ To ti děkuju.“
„ Nemáš zač. Nejdeme ti nějakou vlkodlačici a budou
vlkodlá..ká…tá…čátka,“snažila se najít to správné pojmenování. A společně s
Remusem se zasmáli. Ani jeden z nich si nevšiml dívky přicházející k nim.
„ To snad ani radši ne,“podotkl Lupin s úsměvem. Ozval se vzlyk. „ Ginny? Co se
stalo?“znejistěl.
„ Gin, co ti je?“ Oba se otočili na dívku. Stála kousek od nich. Byla bílá jako
stěna, třásla se od hlavy k patě a po tvářích se jí kutálely slzy. Chvíli
otevírala a zavírala pusu, jak se snažila najít ztracený hlas.
„ Harry,“vypadlo z ní nakonec. Jean i Remus ztuhli „ Spadl ze schodů. Je
mrtvý….“