15. kapitola - Útok
Ještě ten večer si Harry svoje nové schopnosti vyzkoušel. Ať už to bylo očištění učebnice dějin od inkoustu nebo jen poletování polštářů po místnosti. Opravdu. Žádná sova s upozorněním, že nesmí používat kouzla, se neukázala. Černovlasý chlapec se pohodlně rozvalil na posteli a užíval si svoji nově nabytou svobodu. Cítil se podivně volný a šťastný. Bylo mu sice trochu smutno, že se nemůže podělit s ostatními, ale byl upozorněn, ať nepoužívá kouzla před Hermionou ani před Ronem a Harrymu bylo jasné, proč nesmí.
„ Bezva, bezva. Takže to je druhý provilegium, který jsem dostal. Copak to bude příště? Pošlou mně rovnou do sedmýho ročníku? – No, to by dopadlo. Ty můžeš být rád, že jsi udělal NKÚ, tak jak jsi je udělal. – Náhodou jsem exceloval. – Jasný. A takhle rovnou přeskočit šestej, sedmej ročník, vyhnout se OVCím a skočit rovnou do práce by jsi nechtěl? - A proč ne? Snad toho umím dost, ne? Můžu používat kouzla jako dospělej a jsem v organizaci jenom pro dospělý, takže… - Takže se můžeš rovnou oženit, ne? – No to určitě! – A proč, ne? Když už jseš dospělej? – Jdi do háje. – Proč? – Proto. – Dobrá. A můžu se ještě na něco zeptat? – No? – Můžu ti jít za svědka? – Nech toho! – Dobře. – Nemám ještě ani holku a ty už mně ženeš do chomoutu. – Ty se ženeš do chomouty sám. – Ne ty. – Já jsem ty, takže se tam ženeš ty. – Ty nejseš já , protože ty jsi ty a já jsem… - Já? – Máš v tom menší guláš chlapče. O.K. změna tématu. – Sláva. – Jen jsem ti tím chtěl naznačit, aby jsi nám nezpychnul. A nemysli si. Ty privilegia tě něco budou stát. A ta daň bude vysoká. – Jak vysoká? – Přesně jeden život. Jestli bude tvůj nebo jeho, to už je asi jedno, ale hold minimálně jeden život to bude. – Ty fakt dokážeš člověku zlepšit náladu. – Hm, dík. – Nemusíš mi tu věštbu připomínat. Myslím, že na ni nezapomenu. – Já jen pro jistotu. – Ale mohl by jsi mi s ní dát chvíli pokoj, protože dokud jsem tady, tak bych si chtěl užívat trochu klidu a bezpečí. A teď konec. – Konec? - Konec. The end. Fin. To be continul. Pokračování příště. Zkrátka dobrou noc.“
„ Už jste to z něj dostali?“zavrčel chladný hlas.
„ Jistě pane, už nám vyzradil vše, co jste požadoval,“ drobná postava poklekla před svého pána a cosi mu podala.
„ Výborně. Můj plán pokračuje jak má.“
„ Mám svolat služebníky, pane?“
„ Ano připravte se,“ řekl chladný hlas a drobný muž odešel. „ Jak dlouho jsem čekal na tuhle chvíli. Konečně jsem se dočkal toho, že zničím tu odpornou překážku, která mi neustále kříží plány. Tenhle večer je sladší než jsem myslel.“
„ A co s ním, pane? Už ho nebudeme potřebovat. Můžu ho zabít?“
„ Ještě ne, Luciusi. Vzdoroval dlouho, dlouho. Déle než jsem myslel. Ale tohle zaklínadlo zlomí každého a teď víme vše. A konečně zničím to, po čem už dlouho toužím a možná něco víc. Možná, že v mojí síti dneska večer uvázne ještě jedna ryba. A kdo mi k tomu dopomohl? Kdo? On. Osobně,“chladný hlas se začal nelidsky chechtat. „ Nech ho žít. Budu si chtít ještě pohrát. Ale teď, můj nejvěrnější. Se jdeme bavit….“
Černovlasý chlapec sebou vylekaně cukl ze spaní a posadil se. V místnosti byla naprostá tma a slyšet bylo jen troje oddechování (a jedno chrápání. Blasovo). Fred a George poslali zprávu, že zůstanou přes noc v obchodě a budou vymýšlet další kejkle a holky souhlasily s tím, že když jsou v pokoji dva, tak si užijí trochu legrace. Polštářová bitva skončila remízou a utahala dokonale všechny.
Harry se položil zpátky na postel a přemýšlel, co ho to zase vzbudilo. Podle pobolívající jizvy mu bylo jasné, že Voldemort zase něco kuje, ale nepamatoval si nic víc než pár útržků rozhovoru, které mu nedávaly smysl. „Kurva, Voldemorte, nemohl by sis dát s těma tvejma hovadinama pokoj a nechat slušný lidi spát?“zamumlal do polštáře a pokoušel se znovu usnout. Moc mu to ale nešlo. Hlavou mu stále probíhali útržky rozhovoru: jak dlouho jsem čekal…On. Osobně….budu si chtít pohrát.
Zavrtěl hlavou, aby se dostal na jiný myšlenky a rozhodl se dojít do kuchyně pro trochu vody. Jako vždy, když nemohl spát. Přehodil přes sebe hábit, aby nelítal jen v pyžamu a vyplížil se z pokoje. Po cestě ze schodů ještě přemýšlel, jestli má zaklepat nebo ne. Nikdy to sice nedělal, ale nemohl zapomenout, jak několik dnů zpět, když se šel zase napít, našel Jean v jisté společnosti. Nejdřív si toho nevšiml. Klidně spala jako vždy, ale potom si Harry všiml, že má kolem pasu něčí ruku. A byla mužská, o tom nebylo sporu. A teď se jen modlil, aby když tak nevlezl do něčeho jinýho. „ Měl ses tenkrát podívat, kdo to byl. Co to bylo za chlapa. – Mě může bejt úplně jedno, s kým se tahá po nocích. To není moje věc. – Tvoje věc to sice není, ale mě by to zajímalo. – Nebuď zvědavej nebo budeš starej. Končím tohle téma!“
Potichu přišel ke dveřím a přiložil ucho na dřevo. V zápětí ho ale rychle zase odtrhl, protože náhlou salvou smíchu, která vycházela zevnitř málem ohluchl. „Fajn, někdo tam je a jsou vzhůru. Můžu jít.“
Tiše otevřel dveře a nakoukl dovnitř. U stolu seděli dvě osoby a smáli se. Tu první poznal už předtím po hlase. Jean jako vždy a tu druhou viděl jen ze zadu. Dlouhý černý hábit, tmavé umaštěné vlasy…Chlapec vyvalil oči a kdyby osoba nepromluvila svým jindy chladným hlasem, nevěřil by tomu ani za celou Gringottovu banku.
„ A….vzpomeň si přece…že…“soukal ze sebe profesor lektvarů, zatímco lapal po dechu v záchvatu smíchu. „Že potom přišel za tebou….a ….a ještě se tě ptal, jestli to je pravda a …ty jsi mu řekla…“
„ Že to pravda je …a on šel potom Petrovi rozbít hubu,“ ženě tekly po tváři slzy smíchu. Ani jeden si nevšiml chlapce zírajícího na ně ode dveří. Za chvíli se jejich smích zklidnil. „ Jo, to byly časy. Docela mi to chybí. Vzpomínáš si ještě jak to potom dopadlo, když na to přišli?“zeptala se Jean.
„ Ehm, jo. Všech šest jsme dostali školní trest,“řekl zamyšleně.
„ No a vzpomínáš jakej? Jak dopadl?“ušklíbla se na něho a bylo znát, že se každou chvíli začne zase smát. Snape chvíli přemýšlel a potom se zasmál. „ Radši bych na to zapomněl. Na tom nebylo nic vtipnýho.“
„ Tak to by ses musel vidět,“dostala další záchvat smíchu a muž se k ní přidal. „ Když jsme přišli na ošetřovnu a tam v jednom rohu ty a v tom druhým James a mezi váma bariéra, aby jste se na sebe zase navrhli. My jsme mysleli, že se umlátíme smíchy.“
„ A Pomfreyová vás pak stejně vyrazila.“
„ Ahoj Harry,“řekla žena mimoděk a dál se smála. Profesor byl však jiného názoru. Vystřelil na nohy jako kulka a otočil se k chlapci obličejem zkřiveným vztekem. „ Pottere! Co tu chcete,“vypálil na něho vztekle.
„ Jdu se jenom napít,“ucedil Harry podobným tónem.
„ Támhle je dýňovej džus, Harry,“usmála se na něho. Chlapec přešel ke skříni, vyndal z skleničku a nalil si džus. Stále nemohl uvěřit tomu, co právě viděl. To, co viděl při prvním setkání jí a Snapea se mu podařilo rozdejchat už asi po týdnu, ale měl pocit, že tohle nerozdejchá ani za deset let. „ Snape se umí smát? - To je blbost. – Hm, tak mám asi halucinace. – Asi jo, on se nesmál. On se chechtal. – Říkám, že to je blbost. Vždyť jeho obličej neumí nic jinýho, kromě těch jeho blbejch šklebů. – To jsem si myslel taky. Tak co bylo tohle? Co bylo to minule? Co? – Dobrá otázka. Zeptej se mně na ni tak za rok, možná, že ti budu schopen odpovědět.“
V místnosti bylo naprosté ticho. Harry pomalu upíjel a cítil na sobě Snapeovi vražedné oči. Kdyby uměly zabíjet, tak už je odsouzenej za brutální vraždu ubodáním.
„ Co na mně tak zíráte?“vypálil na něho.
„ Můžu zírat kam chci a kdy chci, Pottere!“ucedil Snape. Chlapcova přítomnost se mu ani trochu nelíbila.
„ Tak mě z toho zírání vynechte. Mohlo by se mi udělat špatně.“
„ Dejte si pozor na pusu, Pottere,“ zavrčel a udělal krok blíž.
„ A to jako proč? Co mi hodláte udělat? Vyděsit mě k smrti?“
„ Dávejte si pozor na jazyk, Pottere, to, že jste v Řádu neznamená, že si můžete dělat a říkat co chcete. Jste pořád nezletilý kouzelník a pořád stejně arogantní a namyšlený jako…“
„ Neberte si mýho tátu do tý vaší nevymáchaný huby,“vyjel na něho a praštil skleničkou o desku. Kdyby tam nebyl svědek, už by visel Snapeovi na krku. „ Ještě jedno slovo o mých rodičích nebo o Siriusovi a přísahám, že vás zabiju.“
„ Dejte si pozor na to, co slibujete, Pottere. Upozorňuji vás, že stačí jediné slovo a z Řádu vyletíte tak rychle, jak si ani nedokážete představit.“
„ Jak jsem se dostal do Řádu nebo jak se z něj dostanu je moje věc a vy do toho nemáte co strkat, ten váš křivej frňák.“ S každým hlasem jeho hlas sílil. „Není to vaše zásluha a ani…“
„ Pánové, pánové,“překřikla je žena, když se chtěl Severus začít bránit. „ Byli byste tak laskavý a přestali na sebe tak řvát?“usmála se na ně. Zdálo se, že během jejich menší výměny názorů se docela dobře bavila.
„ Zmizte, Pottere,“ucedil Snape. Probodli se pohledy a Harry se otočil k odchodu. Nic ho tam nedrželo.
„ Tak to tedy ne,“zarazila ho Jean. Oba se na ni nechápavě podívali.„ Harry, pojď sem.“ Zvedla se ze židle, přešla na druhou stranu k profesorovi a ukázala vedle sebe. „ No, pojď sem. A ty nikam nechoď.“
Zdůraznila a chytila Snapea za ruku, když se snažil couvnout. „Harry. SEM!“ Nevěděl sice, co má v plánu, ale poslechl a postavil se vedle ní. Stál teď proti Snapeovi se zkříženýma rukama jako on a oba vrhali pohledy, které mluvily za vše. Mezi nimi lítaly blesky, že by je nezvládl ani nejlepší hromosvod.
„ Tedy, pánové,“začala konverzačním tónem Jean. Ani jeden jí nevěnoval pozornost a jen tomu druhému zíral do očí. „ Zdá se, že se tady stalo velké nedorozumění a vás dva nikdo nepředstavil. Tak to tedy zbývá na mně. Tedy, Harry, tohle je Severus Snape. NE profesor Snape,“oba jí sjeli pohledy a poté zase upřeli pohledy na toho druhého. „ A Severusi. Tohle je Harry Potter. A NE James Potter,“zdůraznila obě jména a Snape jí probodl pohledem. Nikdo z nich nic neříkal. „ Takže teďka, když už se znáte, si potřeste rukou.“
„ Cože?“vypálili oba svorně, jako by po nich chtěla, aby spáchali sebevražedný atentát.
„ Potřesení rukou. To je takový zvyk, který se traduje mezi normálníma lidma a pokud vím, ani jeden z vás není neandrtálec,“ řekla a v jejím hlasu byla znát netrpělivost.
„ O tom bych silně pochyboval. – Alespoň na něčem se shodnem. – Potřást si s ním rukou? – Leda ve snu. – Spíš v noční můře.“
„ Dobrá, tak teď popřejte tomu druhýmu to nejhorší. Hlavně brzkou a hodně pomalou smrt a podejte si ruce,“zavrčela, když se ani jeden k ničemu neměl. Ani teď se nikdo z nich nepohnul.
„ Nechápu, proč tolik stojí o to, abychom si potřásli rukou. – Někomu na tom záležet může. Hele, víš co se říká, moudřejší ustoupí, tak dělej, ať to máš za sebou. – Ty jsi se snad zbláznil, ne? - Ne! – Víš co? Já jsem jen rozmazlenej arogantní spratek, tak ať on ukáže, že je moudřejší. Když mi podá ruku, tak mu jí potřesu. Jinak ať mi vleze na záda. – Slibuješ? – Co? – Že si s ním potřeseš? – Sice se pak budu muset jít vydrhnout, ale jo.“
„ Jste natvrdlý nebo jenom hluchý?“zeptala se žena po chvíli. „ Chci toho po vás tolik jako jedno potřesení rukou. Připomínám vám, že jsme všichni na jedný lodi, pánové,“sjela po Harrym pohledem a potom upřela zrak na Snapea. Ten k ní na chvilku sklopil zrak a potom se zase vrátil k chlapci. Zaváhal…a podal mu ruku.
„ No páni, čím ho asi nadopovala? – To netuším. Taky bych rád věděl, co mu je. V normálním případě už bych ležel v nejbližším příkopu. – Ruku! – Co? – Ruku. Slíbil jsi, že mu jí podáš, když bude první. – A sakra. No dobrá. Nádech, výdech.“ Natáhl k němu ruku a lehce jí stiskl. „ Chcípni kreténe,“pomyslel si a profesorovy oči mu přály něco ve stejném smyslu. Jejich ruce se sotva dotkly, když už je oba chtěli odtrhnout. Tomu však zabránila Jean, která na ně položila vlastní dlaň.
„ Vidíte, že to j…au!“
„ AU!“ Harrymu projela hlavou taková bolest, že spadl na kolena. Potom bolest pominula.Nebyl však jediný. Jean klečela vedle něho, třásla se jako osika a držela se za hlavu.
„ J. Co je ti?“sklonil se k ní starostlivě muž.
„ Já ho viděla,“hlesla.
„ Cože?“nechápal. „ Ty jsi měla vidění?“
„ To je blbost. To já nedokážu,“řekla jako by to chtěla připomenout hlavně sobě. Sklouzla pohledem na chlapce a zahleděla se mu do očí. Roztřeseně k němu natáhla ruku. Zahleděl se do hnědých duhovek a sevřel nabízenou ruku. Opět to viděl. Stejně jako před chvilkou, když se ho dotkla. Obrazy. Ale teď byly pomalejší a dokázal je rozlišit. Ulice. Tmavá, ponurá ulice se zataženými a rozbitými okny. Spousta zakuklených postav s hůlkami. S hůlkami připravenými k boji. Dál už to nevydržel. Jizva mu opět vybouchla a jakmile odtrhl ruku, zmizeli i výjevy. Cítil se strašně, unaveně a lapal po dechu jako by uběhl maraton. Zvedl hlavu a zjistil, že ho žena stále sleduje.
„ Jde sem,“šeptla.
„ Cože?“vypálili na ni oba.
„ Jde sem,“zopakovala a jako by si konečně uvědomila, co říká. „ Slyšíte, jde sem. Voldemort! Severusi, musíš zmizet, jdou sem. Všichni.“
„ J. Jak by m…“
„ Nevím, jak by mohli, taky tomu nerozumím, ale jdou sem a jestli tě tu najdou, zabijou tě. Zmiz.“ Oba stáli jako přikovaní. Mysleli na to samé. „Nemůžou sem přece přijít, to je nemožný.“ Něco v jejím hlase jim ale dávalo znamení, že všechno není v pořádku. „Neslyšel jsi?“utrhla se na Severuse, když se k ničemu neměl a postrčila ho. „ Zmiz!“ Ještě chvíli si zírali do očí jako by mluvili beze slov a potom se s tichým PUF přemístil pryč. „ Harry, běž, musíš zmizet, nesmí tě tu najít. Běž za Brumbálem.“
„ Ale, ale…“
„ Žádný ale, Harry. Věř mi. Jdi do Bradavic a zůstaň tam.“
„ Nechci se…“
„ HARRY!“překřikla ho. V jejích očích bylo naprosté zděšení. „Slíbil jsi, že mně budeš poslouchat. Nesmí tě dostat. Ještě ne. Řekni, že potřebujeme výstrahu. BĚŽ!“zakřičela na něho ode dveří a vyřítila se na chodbu. Chtěl běžet za ní, ale nemohl. V těch jejích očích bylo něco, co ho donutilo poslechnout. Nabral Letax a s výkřikem ,Bradavice‘ vstoupil do plamenů.
Měl ovšem smůlu. Zatímco letěl do něho někdo vrazil nebo on do něčeho vrazil. Dostal ránu do tváře a za chvíli vylétl krbem ven. Zavrtěl bolavou hlavou a rozhlédl se. „ Do prdele!“zaklel.
Ať už byl kdekoliv, tak Bradavice to nebyly určitě. Dlouhá, tmavá chodba s několika málo pochodněmi, zatuchlý vzduch a naprosté ticho.
Vyškrábal se na nohy a přejel si rukou po tváři. Měl roztržený ret, ale nic horšího. „ Kde to sakra jsem? – To nevím, ale vůbec se mi to tu nelíbí. Popadni Letax a zmiz odtud. Musíš je varovat.“ Harry se otočil a chtěl udělat to, na co myslel, ale ke svému zděšení zjistil, že tam cestovní prášek nikde není. Znovu zaklel. Neměl sebemenší ponětí, kde je nebo co má dělat. Jediné, co věděl bylo, že mu utíká čas. Vytáhl hůlku a vydal se na jednu stranu. Nejdřív šel pomalu, ale potom začal zrychlovat až do zběsilého běhu.
„ Kam ten spěch?“zaznělo za ním. Otočil se, ale nikdo za ním nebyl. S napřaženou hůlkou se vrátil o několik kroků zpět.
„ Kam se tak ženeš, Pottere?“ozvalo se znovu. Byl to Phineas Nigellus, obraz Siriusuva pradědečka. „Utíkáš zabít dalšího?“otázal se znuděně.
„ Buď zticha a radši mi řekni, kde to jsem?“
„ Ty to nevíš? No, já ti to nepovím, když mám být zticha,“ ušklíbl se obraz.
„ Nemám náladu na tvoje vtípky. Řekni mi, kde jsem a jak se odtud dostanu.“
„ Chceš odpověď na první nebo na druhou část otázky?“ Kdyby to šlo, tak by se na něj Harry vrhl.
„ Jak se odtud dostanu? Potřebuju sehnat Letax. Řekni mi to, je to naléhavý!“
„ Jak se říká?“ Pineas byl naprosto v klidu a na rozdíl od chlapce si to užíval.
„ Prosím,“řekl Harry, když už začínal šílet.
„ No tak dobře, touhle chodbou asi dvě stě metrů, najdeš tam krb a u něj i Letax,“ ušklíbl se portrét. „ A pospěš si! Až se tady objeví ty zakuklenci a najdou tě tu, bude to pěkný tóčo. Konečně nějaká zábava.“ Chlapec jeho poslední dvě věty nevnímal a už se rozběhl ukazovaným směrem, ale pak ho něco napadlo.
„ Accio Letax,“zakřičel a z hůlky vylétla slabá nit, která zmizela do přítmí. Netrvalo dlouho a přímo do dlaně mu vletěl sáček se zbytky cestovního prášku. „ Bezva.“
„ Taky musíš zkazit každou legraci,“zabručel portrét. Chlapec si ho nevšímal. Otočil se a vydal se co nejrychleji zpět ke krbu.
Na podruhé už se mu to podařilo. Objevil se přímo v Brumbálově kanceláři. Jen co se trochu zorientoval, začal se shánět po řediteli. V místnosti však nebyl nikdo kromě portrétů bývalých ředitelů. „ Pane profesore!“ zakřičel jako by doufal, že se někde schovává a uslyší ho.
„ Neřvi kluku a nech nás spát,“ obořil se jeden portrét.
„ Kde je Brumbál?“
„ Nevíme, už pár dní je na nějaký akci.“
„ Cože?“ Hřejivý pocit, který se v něm rozlil, když se ocitl v Bradavicích, zmizel jako pára nad hrncem. „Co mám dělat? Co mám dělat?“začala se v něm šířit panika. „ Mám se vrátit a říci, že tu Brumbál není. Ne, to ne. Potřebujeme výstrahu. Vždyť už jsem to jednou viděl.“ V mžiku přeběhl k fénixovi sedícímu na svém místě. „Fawkesi, potřebujeme výstrahu. Zaútočili na ústředí,"vychrlil ze sebe. Pták na něho upřel své korálové oči a v dalším okamžiku se ztratil ve vzduchu.
Oddechl. Na jeho dlani jasně vyvstal obrys ptáka Fénixe. Ze srdce mu spadl kámen velikosti menhiru. Oddechl si a rozhlédl se po místnosti. Byla klidná a prázdná.
Jeho klidnost však dlouho nevydržela. Ve stejnou chvíli, kdy se mu opět ozvala jizva, mu hlavou prolítl křik. Jakoby slyšel křičet Jean. „ Hermiono, nééé…“ Chytil se za hlavu a zatřásl s ní. Hlas ustal. Všude už zase bylo naprosté ticho, ale on se nemohl zbavit pocitu, že se něco stalo. „ Něco se jim stalo. Vím to. Jdu zpátky. – Ne! Máš zůstat tady. – Kašlu na to, co mám dělat. Nenechám je tam napospas. – Zařídil jsi poplach. Ostatní už se o to postarají. – Než se tam dostanou, může být pozdě. – Třeba už pozdě je a ty by jsi jim vlezl přímo do chřtánu. – To je další důvod. Jdu tam. A je mi jedno, co mi kdo říkal.“ Zhluboka se nadechl a už po třetí ten večer vykřikl místo, kam se chtěl dostat.
Jakmile se ocitl zpátky na ústředí, přivítal ho jasný záblesk kletby, který ho jen tak tak minul. Dostal se do dřepu a vyslal na zakuklenou postavu omračovací kouzlo. „ Mdloby na vás!“ Postava se sesunula k zemi, ale jeho křik přivolal tři další. „Potter!“zahřměl jeden a v další sekundě se svalil spoutaný k zemi. Harry nehodlal čekat, až na něho začnou posílat kletby jako první a vyslal další kouzlo. „ Pertificus totalus.“ Minul. Vteřinu na to už se na něho řítily dvě kouzla.
„ Pretago!“ Štít ho ochránil a jakmile zmizel, vyslal Harry další útok. „ Virgandios perfentos,“zakřičel. Dva Smrtijedi vyletěli do vzduchu, kde se srazili a v bezvědomí se zřítili na zem. Chlapcovy chvilkové nepozornosti využil poslední z nich a jedním kouzlem ho odmrštil na druhou zeď kuchyně. Řádně otlučený a s rozbitými brýlemi se vyhnul dalšímu kouzlu. „ Nezahrávejte si, Pottere!“
Chlapec horečně přemýšlel. Hůlka mu při pádu odletěla kamsi a proti němu stál Smrtijed s napřaženou zbraní a chystal se jí opět použít. „ Tohle už není zkouška, Harry. Ten tě klidně rozmázne! – A co mám dělat, když nemám hůlku? – Improvizuj!“ Improvizoval. Překulil se a popadl veliký stříbrný tác, který vypadl z rozbité skříně. Měl v úmyslu ho po Smrtijedovi hodit, ale k jeho štěstí byl útočník rychlejší a vyslané kouzlo se od stříbra odrazilo a obrátilo se proti němu. „ Bezva,“vyskočil na nohy a vydal se pro hůlku. Vydal se na chodbu.
Jakmile vystrčil nos ze dveří, zmerčil ho další z nich. Dřív než stačil doříct kouzlo mrštil po něm Harry tác a kupodivu se strefil přímo do obličeje. Při nejmenším mu přerazil nos. Pospíšil k němu a jedním kouzlem ho spoutal.
K jeho velkému překvapení byly venkovní dveře dokořán (spíše byly rozmetány na třísky). Venku zatím probíhal urputný boj. Členové Řádu versus Smrtijedi. Nebylo znát, kdo má navrch. Už už se jim chtěl vrhnout na pomoc, když se z horního patra ozval strašný výkřik. Ztuhl. Teprve teď si uvědomil, co ho sem vlastně přivedlo.
V další chvíli už si to hnal po schodech nahoru. Ke své smůle se hnal tak bezhlavě, že si nevšiml kouzel, které na něho vyslal někdo ze shora. Skutálel se ze schodů dolů a kromě bolesti, která mu probíhala celým tělem jako by měl zpřerážené všechny kosti, zjistil, že se nemůže vůbec pohnout. Tělo měl ztuhlé jako špalek.
Počítal, že se na něj teď někdo vrhne a dodělá ho. Nemohl by se nijak bránit, ale k jeho překvapení nikdo ze schodů nesešel. „ Unpretius,“zašeptal a svěrací kouzlo povolilo. S vypětím sil se pokusil vyškrábat na nohy. Dostat svoje tělo pod kontrolu se mu podařilo až poté, co se ze shora ozval další výkřik a několik silných, dutých ran. „ Dělej! Vstávej.“
Co nejrychleji, jak jen dokázal se vyškrábal po schodech nahoru. Několik dveří bylo vylomených, ve zdech bylo pár děr a u jednoho pokoje stál hlouček zakuklených osob. Zrovna v okamžiku, kdy se objevil, se jim podařilo prolomit vchod do místnosti, ze kterého v okamžiku vylétl modrý záblesk. Všichni se mu stačili vyhnout až na jednoho, který se se záškuby svalil na zem. „ Ty kurvo,“zahřměl jeden ze zakuklenců, naklonil se zpět do díry ve dveřích a chtěl cosi zakřičet, ale v další chvíli se začal dusit stejně jako Harry na zkoušce.
Harry se už víc nerozmýšlel a vyslal proti dvěma, kteří se dovnitř chtěli vrhnout najednou, kouzlo. Nevšimli si ho. To ovšem neplatilo od chvíle, kdy je opět vymrštil do vzduchu, kde se srazili. K Harryho smůle se oba rychle vzpamatovali.
Jeden proti němu vyslal omračovací kouzlo, které dokázal mladý člen Řádu bezproblémově vykrýt.
„ Expelliarmus,“zahřměl a v další chvíli držel jednu hůlku v ruce a druhá se kutálela po schodech dolů. Dalším kouzlem je odhodil co nejdál ode dveří to šlo a sám se vydal do pokoje.
Vletěl dovnitř a i když nevěděl proč, tak se instinktivně sehnul. Dobře udělal, protože mu nad hlavou proletělo kouzlo a málem ho strefilo. „ Ježiši, Harry to jsi ty?“vyděsila se Jean, která byla schovaná ze dveřma. „Jsi v pořádku? Není ti nic? Co tu děláš?“chrlila na něho. Harry si všiml, že její tvář pozbyla úplně barvu a celým tělem jí probíhal jeden třes za druhým. Když přejel očima po místnosti, okamžitě si všiml dvou těl bezvládně ležících v rohu. „ Rone, Hermiono!“zakřičel a vystřelil k nim.
„ Jsou v bezvědomí, Harry. Musíme se odtud dostat. Hned!“
„ Ostatní jsou dole. Stačí pro ně dojít,“navrhl.
„ Nedostaneš se k nim. Jestli tě Smrtijedi pustí ven, tak se nedostaneš zpátky,“ upozornila ho.
„ Tak se s nima přemísti,“napadlo ho.
„ Nejde to!“zakřičela zoufale. V dalším okamžiku jí srazilo k zemi kouzlo od probuzeného Smrtijeda. Vyslala proti němu nějaké zaklínadlo, ale on už byl schovaný za futry. „ Vylez, ty parchante,“zasyčela. Jako sedící uprostřed místnosti byla velmi snadný cíl a Harry si domyslel, že jí předchozí zásah zabraňuje postavit se na nohy. Jak chtěla, tak se stalo. Zakuklenec vystrčil hlavu a zamířil. Na to čekal Harry, který ho v mžiku odzbrojil a Jean odhodila kamsi v dál.
„ Do prdele,“zaklela a pokoušela se vyškrábat na nohy. Ty jí však ani v nejmenším neposlouchali. „Kurva, co to ten kretén použil za blbý kouzlo?!“
„ To je fuk, hlavně se odtud dostaň, sedíš přímo na ráně,“pokoušel se jí odtáhnout.
„ O mně se nestarej. Je odtud musíme dostat,“pohodila hlavou do rohu. „ Dlouho už to nevydržej,“dodala tlumeně. Vyděšeně sklouzl pohledem na ni a potom na své přátele. „ Co se jim stalo?“
„ To kdybych věděla,“hlesla. Zatímco se pokoušela nějak donutit svoje nohy k pohybu, zpracovával Harryho mozek okolo tisíce informací. Potom mu něco došlo. „ Jean, to přenašedlo. Ta propiska, kde je?“
„ V kuchyni,“řekla zoufale. Rozmýšlel se jen vteřinu. Byla to jejich jediná naděje. Vyrazil z pokoje a pro jistotu kolem sebe vytvořil štít. Všichni Smrtijedi byli ještě stále v bezvědomí. Seběhl po schodech skoro až dolů, když před sebou uviděl stín. Napřáhl hůlku, ale zase jí sklopil.
„ Blasi!“vykřikl a vrhl se k němu. Pes v tlamě držel bílou propisku. „ Jsi skvělej,“poplácal ho.
„ To je Potter!“zaznělo ode dveří. Harry se nerozmýšlel dlouho. Vyrazil nahoru a schody bral po třech. Jen těsně ho minulo několik zaklínadel, ale brzy byl mimo jejich dosah. Vpadl zpět do pokoje, cestou ještě dorazil jednoho ze zakuklenců.
„ Jean, mám ji,“vletěl dovnitř.
„ Dobře, pojď sem.“ Už se jí nějak podařilo ovládnout dolní část těla, protože seděla u obou raněných. Přiklekl k nim a chytil Rona kolem ramen. Žena udělala to samé u Hermiony a oba se chytili přenášedla. Jean cvakla. „Nemocnice Svatého Munga!“ zakřičela a za dunění kroků z chodby cvakla podruhé.
Všichni čtyři se vznesli a za chvíli už seděli uprostřed bílých stěn nemocnice. I když už byli v bezpečí, Jean náhle zbělala a vytřeštila oči ještě víc. „ Ginny! Zůstala tam.“ Ve stejném okamžiku si to uvědomil i Harry. Ale dřív než stačila Jean cokoliv udělat, vytrhl jí přenašedlo z ruky a vrátil se zpátky.
Objevil se v kuchyni. Nikde nikdo. Okamžitě vyrazil na chodbu. Ve dveřích do domu stálo několik Smrtijedů a couvalo dovnitř. Dva z nich Harryho okamžitě zmerčili a vyslali proti němu nějaké kouzlo. Chlapci vylítla hůlka a ztratil kontrolu nad svýma nohama, které začaly poskakovat a podupávat. Smrtijed se zachechtal a chystal se použít další zaklínadlo.V tu chvíli byl Harry více než snadným cílem. Jeho oči upoutala po chvilce přemýšlení dýka, vyčnívající ze závěsů od obrazu bývalé majitelky. Donutil svoje končetiny poskočit kousek blíž, vytrhl nůž z obrazu a vší silou jím mrštil po Smrtijedovi. Nezasáhl sice čepelí, ale ránu dostal pořádnou. Chytil se za břicho a začal nemotorně couvat, čímž vrazil i do druhého druha. Harry tím získal čas se dostat ke své hůlce a pronést protikouzlo, aby opět získal kontrolu nad svýma nohama.
Osvobozený obraz začal v tu ránu řvát na celé kolo, z čehož měli nejvíce nahnáno nezvaní hosté, kteří nevěděli, odkud ten šílený jekot pochází. Několik Smrtijedů se vydalo po schodech do patra. Ve dveřích ven se objevil někdo z Řádu. „ Harry, co tu děláš? Kde jsou ostatní?“vypálil na něho a zapomněl se bránit.
„ Někde tu je Ginny, jinak už nikdo…Pozor!“vykřikl, když na přítele někdo vyslal kletbu zezadu. V další chvíli se zeshora ozval nějaký šum a potom křik. Neměl na vybranou. Byl jediný, kdo byl uvnitř a Ginny potřebovala pomoc. Už po několikáté se vydal po schodech nahoru. Tentokrát se snažil na sebe moc neupozornit a hlavně dával pozor, aby zase neskončil dole. Byl nahoře.
K jeho zděšení se k němu otočilo asi deset zakuklených hlav. „ Potter!“zakřičelo několik z nich a vyslalo proti němu svoje kletby. Chlapec věděl, že proti takové přesile nemá sílu. Skočil do nejbližších rozštěpených dveří a schoval se za futry. Bylo slyšet nárazy několika kouzel a střepiny a prach se roznesly všude po domě.
„ Do prdele, co mám dělat? Co mám dělat? Ty mě tady zabijou. – Přemísti se pryč. – To je nápad. – Bez Ginny? – Zachráněj jí ostatní. Nehraj si na hrdinu. Nemáš šanci.“ Chlapec vytáhl propisku a cvak, ale v okamžiku, kdy měl vyslovit místo, kam chce, se opět rozezněl strašný dívčí jekot. Rvalo mu to uši. Už jen při představě, že by se objevil v nemocnici a řekl, že jí tu nechal na pospas, se cítil strašně. „ Ne!“Rozhodl se a schoval přenášedlo do kapsy.
„Hrdina nebo ne, nemůžu jí tu nechat.“
Vykoukl kousek ze dveří, ale zase hned hlavu stáhl, protože setinu vteřiny potom se místo, kde měl hlavu rozletělo na kousky. „ Sakra, co mám dělat? Jsou strašně rychlí,“ zaklel.
„Rychlí? No jasně. Tak je zpomalíme.“ Přilepil se úplně k podlaze. Doufal, že budou útok očekávat z trochu větší výšky. Nádech, výdech. Vylezl ze dveří. „ Imobilus!“zakřičel. Jak předpokládal, kouzlo zasáhlo asi čtyři přední Smrtijedy a zpomalilo jejich pohyby na minimum. Než se zbylí stačili vzpamatovat, co se děje, Harry odzbrojil další dva. Zaplatil za to taky pořádnou ranou do ramene a měl pocit, že mu upadne ruka. Zapadl do pokoje, odkud se předtím přemístil a trhaně oddechoval. „ Sakra, jestli chceš něco udělat, tak teď. To kouzlo je nebude zpomalovat věčně.“
Z chodby se najednou ozval strašné skučení. Ale tohle bylo mužské. Harry vykoukl a zjistil, že jednoho ze zbylých Smrtijedů drží Blas a zuby má zaryté hluboko v jeho noze. Byl ale k tomu tak mazaný, že nezůstával na místě, ale neustále poskakoval, aby ho nemohli zasáhnout kouzly.
Harry využil situace a seslal na zakuklence pěkných pár kleteb. Pes pustil mužovu nohu a utíkal pryč s Harrym v patách. Zpomalovací kouzlo přestalo účinkovat. Chlapec běžel za zvířetem a doufal, že ví, kam jde. Zapadli za roh. „ Ginny!“zakřičel, co mu dech dovolil.
„Ááááá…!“ozvalo se ze zhora. Vyběhli poslední schodiště vedoucí na půdu. Harry se pokoušel nemyslet na strašlivou bolest v ruce a na krvácení po celém těle. Nadechl se a s napřaženou hůlkou vpadl dovnitř.
Naproti dveřím byla schoulená Ginny a za dveřmi jak počítal stál útočník. Už už se na něho chystal seslat kouzlo, když ho někdo další ze zadu srazil na kolena.
„ Copak, Pottere, neříkej mi, že jsi skočil na ten starej trik s útočníkem za dveřma,“řekl ten před ním. „Crucio.“ Harrym projela bolest tisíců nožů zkoumajících každý záhyb jeho těla. Strašně křičel. Proti tomu bylo dorůstání kostí procházka růžovým sadem.
„ Ale, ale, Pottere. Tobě se to snad nelíbí?“
„ Tak si to zkus, Malfoyi,“sykl chlapec a zíral na dva zakuklence stojící nad ním. Jeden se k němu sklonil.
„ Zase si hraješ na hrdinu?“zeptala se Bellatrix sladce. „ Přišel jsi ji zachránit, tak jako bratránka.“
„ Drž hubu, Bellatrix. Ty můžeš být ráda, že ti minule Voldemort zachránil zadnici.“
„ Neříkej jeho jméno!“
„ Crucio.“ Druhá vlna nesnesitelné bolesti ho ochromila na dlouho. Potom, co kouzlo pominulo, ho žena chytila za límec.„ Ještě jednou vyslovíš jméno našeho pána, tak...“
„ Tak co? Zabiješ mně? Udělej to a Voldemort ti nachystá něco horšího než smrt..Áááá.“ Za trest ho ovládla bolest potřetí za sebou. Jeho svaly už dostávaly nervové záškuby a on věděl, že tohle už jeho tělo dlouho nevydrží. Bolest povolila a on jen lapal po dechu. „ Proč sis zase hrál na hrdinu? Z tohohle už se nedostaneš. Hůlku mají oni a teď nemáš ani sílu na to, něco podnikat.“ Víc už toho nedokázal domyslet, protože ho zasáhlo další kouzlo. Ač by si myslel, že to je nemožné, bylo to snad ještě horší než Crucio. Zatímco kůži mu drásaly nože, vnitřnosti jako by byly v křeči. Nemohl ano křičet. Svíjelo se mu všechno, co mohlo, nic ho neposlouchalo a ani nadechnout se nemohl. Kouzlo pominulo. Z jeho úst začala pomalu odkapávat krev.
„ Vidíš, Pottere? Ty křeče ti začaly pomalu ničit vnitřnosti. Ještě jednou a prasknou ti plíce, potom žaludek, vylejou se ti střeva a srdce se ti rozprskne na tisíce kousků. Ještě si chceš hrát?“zeptal se Lucius sladce. Mlčel. Neměl sílu na to, ze sebe dostat jediné slovo. Oba Smrtijedi se začali smát.
Jednu výhodu to mělo. Ani jeden z nich si nevšiml zvířete, které se připlížilo dovnitř a osvobodilo dívku.
„ Pozor!“vyjekla najednou Bellatrix, ale její společník už se nestačil vyhnout váze letící mu na obličej. Než stačila žena vykřiknout zaklínadlo, skočil jí pes po krku. Ginny popadla ze země Harryho hůlku a oba Smrtijedy omráčila a spoutala. Zvenčí se opět začaly ozývat kroky. Jediným mávnutím zamknula dveře.
„ Harry, Harry? Jsi v pořádku?“
„ Jo!“vyškrábal se na nohy. Oba ztuhli, protože se ozvaly silné nárazy do dveří.
„ Moc dlouho je to neudrží,“hlesla. „ Co budem…“
„ Přemístíme se. Mám…“šáhl do kapsy. „ Nemám. Muselo mi vypadnout, jak mě odhodili. Do…“
„ Přenášedlo? Tak ho přivolej. Zkus to. Jinak se odtud nedostaneme,“ zakřičela zoufale. Harry se cítil asi tak, jak ona křičela.
„ Nemůžu, Ginny, nemám sílu,“klesl na kolena.
„Accio, přenášedlo.“zakřičela dívka a mířila ven dírou ve střeše. Za stálého bouchání na dveře jim těch několik vteřin připadalo jako věčnost. Povedlo se. V dívčiných rukou skončila bílá propiska. „ Harry!“ Dívka k němu okamžitě přiběhla. „ Blasi, pojď sem,“houkl ještě na psa. Nechtěl ho tu nechávat. K jeho překvapení zavrtělo zvíře hlavou a vydalo se zběsile ke dveřím, které se s ohlušující ranou rozlétly. Cvakl. „ Svatý Mung,“zakřičel, ale než stačil podruhé cvaknout, zasáhlo ho jedno kouzlo. Cvakl….