Jdi na obsah Jdi na menu
 


13. kapitola - Bitva začíná

19. 5. 2006

Harry se probral docela tvrdým způsobem, když svojí hlavou v záchvatu škubání vrazil do zdi. Chytil se za bolavou část těla, překulil se na druhý bok a …spadl z postele. Své výhody to mělo. Tvrdý náraz ho dokonale probudil a donutil jeho mozek k činnosti.
Rozhlédl se. Bez brýlí toho sice moc neviděl, ale tak jako tak byla kolem naprostá tma a podle rambajzu, který právě udělal, si byl skoro jistý, že je v místnosti sám.

Svraštil čelo a začal si vybavovat, co se stalo předtím než omdlel. „ Jasný. Ten sen. Voldemort v Azkabanu. Chtěl je osvobodit. Nebo už je osvobodil?“ Nevěděl. Nevěděl, jak dlouho tam ležel. Pokusil se vstát ze země, ale nohy se mu podlomily.

Celý se třásl a všechno ho bolelo, jako by ho přejel parní válec. Hlava mu třeštila a to nejen kvůli bouli, která se mu začala rýsovat na hlavě, ale i jizva o sobě dávala vědět. Přidalo se k tomu i něco jiného. Přejel si dlaní po druhé ruce a jako by si na ní nahmatal jakousi jizvu. Nějaký obrys. „ Fénix,“šeptl si pro sebe. „Svolávají nás.“ Sebral všechny síly a vyškrábal se na nohy. Na stolku popadl brýle a podél zdi se doplížil ke dveřím.

Osvětlená chodby přišla jeho očím jako facka, ale přesto se přehoupl na zábradlí a za jeho pomoci se mu podařilo dostat do spodních pater. Před kuchyní se pokusil trochu vzpamatovat a alespoň trochu koordinovat svoje pohyby. Zatřásl hlavou, aby se mu přestala motat a vpadl do místnosti.

Byli tam skoro všichni. Celá místnost byla narvaná lidmi, kteří se tváři nervózně a vypadali ještě hůř.
„ Harry, co tu děláš? Máš být v posteli,“ vykřikla hnedka Molly.

„ Jsem člen a budu tady, když je poplach,“řekl vážně, zatímco se motal do středu místnosti. „Copak se stalo? Copak, že vám není do smíchu,“našel v davu toho plešatce, který se mu tehdy smál. Přešel k němu a chytil ho za ramena. „ Jednoduše vám všichni zdrhli, nemám pravdu?“otočil se na ostatní, jako by v sobě měl alespoň půl litru vodky. Nikdo nic neříkal. Všichni na něho zírali jako na blázna. Harry to taky nechápal. „Tohle přece nejsem já. Co to dělám?“ K údivu všech se černovlasý chlapec začal z ničeho nic strašně smát. Ale nebyl to jeho smích. Tenhle byl chladný a krutý…


„ Jsem rád, že jsme zase spolu, moji věrní Smrtijedi. Když jsme zase pospolu, můžeme všem ukázat naši moc a ani ten zastánce mudlů Brumbál ani svatý Harry Potter nám v tom už nezabrání.“

„ Děkujeme vám, pane, že jste nás odtamtud dostal. Jsme vaši dlužníci.“

„ To tedy jste. Za to, co jste vyvedli na tom ministerstvu, bych vás měl stáhnout z kůže,“procedil skrz zuby. „ Ale protože mám dobrou náladu, tak vás nepotrestám. Musíte mít síly na další akce. Doufám, že jste alespoň zlikvidovali pár těch bláhových Bystrozorů.“

„ Ano, pane, pár už se jich domů nevrátí.“ A potom už zněl jen krutý smích….



„ …a vy tady zůstanete, dokud se Harry neprobudí a potom půjdete za ostatními hledat Smrtijedy a …“

„ Stejně už jsou u něho,“řekl chlapec tak hlasitě, jak mu bolavá hlava dovolila.

„ Cože?“otočili se k němu. „ Harry, jak ti je?“strachoval se jeho opatrovník.

„ Nenajdete je. Už jsou u něj. U Voldemorta,“řekl chabě.

„ Jak to můžeš vědět?“ utrhl se na něho plešoun.

„ Viděl jsem je,“řekl klidně. Po tomto sdělení nastalo naprosté ticho.

„ Jak to myslíš, Harry, viděl? Ty už jsi byl zase V…“Lupin ho chytil za ramena a v jeho očích bylo zděšení. Chlapec přikývl. Zdálo se, že se o jeho opatrovníka pokouší mrtvice.

„ Co se mi stalo?“ Uvědomil si, že leží v kuchyni na posteli.

„ Seknul si sebou, ale předtím jsi se začal strašně chechtat,“procedil plešoun pohrdavě.

„ To ne já. To Voldemort,“řekl nezaujatě a na škubání některých lidí v místnosti nebral zřetel. Chlapec se chytil za čelo. „ Má takovou radost. Takovou radost.“ Lehl si a zíral do stropu. Něčí ruka mu přejela po čele, jakoby kontrolovala teplotu, ale jediné, co zjistila bylo, že čelo je chladné, ale jizva pálí, jako by byla v jednou ohni. Přestal vnímat okolí. Slyšel kolem sebe hlasy, ale nereagoval na ně.

Náhle jako by se probral z tranzu. Hlava se mu konečně přestala motat, svoje tělo mohl dokonale ovládat a jakási mlha, která ho obklopovala se rozplynula. Konečně se mu taky v hlavě spojily ty správný kontakty a došlo mu, co se stalo. „Smrtijedi utekli. Jsou na svobodě. Zpátky u Voldemorta. Má zas plnou moc!“

„ …já jen říkám, že ten kluk je blázen…“

„ Vyprošuju si, aby jsi o Harrym takhle mluvil, Verbine,“ řekl Remus příkře. Harry se zvedl z postele, ale nikdo si ho nevšímal.

„ Vyprošovat si to můžeš Reme, ale uznej, že ten kluk plácá nesmysly. Má spojení s Pánem zla? Tak patří k Mungovi a ne do Řádu. ‚Viděl jsem je.‘ Vždyť to je blbost. “

„ Ano, jsou to blbosti,“řekl Harry nahlas a pozoroval muže pouze škvírkami očí. Pomalu se vydal do středu místnosti. Cítil v sobě vztek, smutek a jakousi netečnost. Všichni ho pozorovali. „Stejně jako byla blbost, když tu někdo tvrdil, že chce Voldemort zpátky svoje Smrtijedy,“probodl plešatého Verbina vražedným pohledem. „Nevíš, kdo to byl? Ano, samozřejmě, kdo by tomu věřil. Vždyť to říkal jen nějakej potřeštěnej blázen, který sebou občas ze záliby sekne na zem. Víš, co je ale zajímavý?“snížil chladný hlas, když stál od muže na šířku zatnuté pěsti a vpíjel se do Verbinových vyděšených očí. „ Že ten blázen měl pravdu. Ten cvok si dokázal dát dohromady dvě a dvě. On vás varoval, ale hold někdo nedokáže překousnout svoje ego, aby poslouchal, co říkají ostatní.“

„ Nebuď drzej, mladej,“odsekl druhý.

„ Drzej? Já? Jak tě něco takovýho mohlo napadnout? Až drzej začnu bejt, tak to bude vypadat úplně jinak.“ Jeho hlas byl klidný a chladný. Ani on sám nevěděl, kde se v něm tahle netečnost a vražednost vzala. Plešoun k němu vztáhl ruku, ale chlapec mu jí chytl dřív.

„ Harry, přestaň,“rozkázal mu Remus. Všichni je pozorovali se zatajeným dechem.

„ Ale copak, já něco dělám? Já jen taky Verbinovi vysvětluju, že né všechno, co se píše v novinách je pravda a ne všichni, kteří mívají záchvaty, jsou blázni. Teď už je ale jaksi pozdě něco říkat, že? Smrtijedi jsou fuč, pár bystrozorů natáhlo brka a Voldemort už má opět plnou moc…Copak copak? Nelíbí se ti jméno Voldemort?“sykl, když cítil, jak sebou mužova ruka cukla.

„ Neříkej to jméno,“ucedil skrz zaťaté zuby. „ Nejsi víc než rozmazlenej fracek.“

„ Máš pravdu. Ale z toho rozmazlenýho fracka má Voldemort nahnáno víc než z tebe nebo z ostatních.“

„ Říkám ti naposledy, neříkej to jméno,“sevřel ruce v pěst.

„ A proč?“řekl Harry už nahlas a otočil se kolem dokola.Tvářil se jako naprostý šílenec.

„ Proč bych to jméno neměl říkat? Proč bych se toho měl bát? JÁ se Voldemorta nebojím a tak se nebudu bát říci ani jeho jméno. Je to jen jméno. A co ty? Máš nahnáno? Máš strach z toho, že když to vyslovíš, objeví se tady a zabije tě? Bojíš se toho?“přistoupil k muži a chytil ho za košili. Z jeho očí šlehaly jiskřičky šílenství. „ A víš co? Boj se. Boj se ho. Protože nebude trvat dlouho a ON se tady objeví. To mi věř,“ušklíbl se, pustil ho a otočil se k odchodu. Jakmile se otočil, všichni se rozestoupili, aby mohl projít, jako by se báli, že je uhrane.

S prásknutím prošel dveřma a po schodech se vydal nahoru. V půlce se zastavil a klesl na kolena. „ TY IMBECILE!!!! Co jsem to zase plácal za nesmysly? Co jsem to prováděl? – Jo tak to nevím, ale musím ti zatleskat. Tohle se ti fakt povedlo. Gratuluju. – Co mně to proboha napadlo? – Jo, to by mně taky zajímalo. Doufej, že si budou myslet, žes byl ožralej, jinak tě šoupnou rovnou k Mungovi a z Řádu poletíš v tu ránu. – Ale já nic nepil! - To je detail – To teda není. Co se mnou sakra bylo? – Že by jsi byl pořád ve spojení s Voldemortem a trochu se ti to vymklo z rukou? – Jak bych mohl být ve spojení s ním, když mě nebolela jizva a nebyl jsem v bezvědomí? – Něco podobnýho už se ti stalo, ne? – Myslíš to, jak jsem chtěl kousnout Brumbála? – Třeba. – Já nevím. Přijde mi, že tohle bylo z mojí hlavy a ne z Voldemortovy. – Takže? – Takže nevím. Ale já to chtěl říct. Chtěl jsem mu ukázat, že nejsem malej blbej kluk. Já jsem si chtěl vybít vztek, že mě má za debila. – Hm, takže se ti to povedlo. I když nevím, jestli tě místo za debila nezačal považovat za cvoka vhodnýho pro blázinec. “
Natáhl se na schody a značnou chvíli si v hlavě přebíral to, co z něj před chvílí vypadlo. V poslední fázi už jen mlátil hlavou do schodů.

„ Zajímavej způsob, jak se uklidnit, ale myslím, že znám i lepší,“ozvalo se. Zvedl omlácenou hlavu a zaostřil. Byl to Bill, který k němu kráčel se svým pohodářským, škodolibým úsměvem. Sedl vedle něho. „Mimochodem bych ti měl poblahopřát. Ve způsobu, jak někam přijít, převrátit to tam naruby a potom se zase vypařit, začínáš vynikat.“

„ Nech si ty svoje fórky,“ohradil se Harry a sekl sebou zpátky na schod. „ Co tu chceš?“

„ Máma mi nařídila, abych se šel podívat, co vyvádíš. Jestli ses nešel oběsit,“ušklíbl se. Harry nechápal, kde se ve něm bere ten optimismus. „ Na vypij to.“ Podal mu hrnek.

„ Co to je?“

„ Takovej čaj. Máma říkala, že…“vyvalil oči. Chlapec do sebe hrnek bez zaváhání obrátil a na jeden lok ho vyprázdnil. Měl strašnou žízeň. „ …že to je na uklidnění.“dokončil vyjeveně zrzek a naprázdno polkl. „ Je ti jasný, že to byl čaj z čistýho pelyňku a žebříčku a že by to normální člověk nebyl schopnej ochutnat, natož to do sebe takhle kopnout?“zeptal se nevěřícně.

Harry se podíval na dno hrnku. Moc dobře znal pelyněk i žebříček. Byly to velice léčivé, ale nesnesitelně hořké byliny a on sám lektvary z nich nenáviděl pro jejich odpornou chuť. Bradavická ošetřovatelka mu je však servírovala skoro pořád.Teď ho však jeho chuťové buňky jaksi zapomněly varovat, že to je hnusná břečka a neměl by to pít. Pokrčil rameny a vrátil hrnek Billovi.

Ten na něho nepřestal zírat.

„ Tak co? Vyrazej mně z Řádu?“hlesl Harry.

„ Proč by to dělali? Za to, co jsi dole předvedl?“podíval se chlapci do očí. „ Musím uznat, že to bylo kuriózní, ale není to důvod k tomu, aby tě vyrazili. Ono to vlastně ani nejde. Zapomeň na to. Verbinovi alespoň spadl hřebínek. Maximálně si o tobě budou myslet, že ses pominul. Nic horšího se stát nemůže.“

„ To jsi mně uklidnil.“

„ Jako by jsi na to už nebyl zvyklej. Ale chci se tě zeptat. Myslel jsi to vážně? To, co jsi dole řekl?“

„ Asi jo. Já nevím. Nevím, proč jsem to řekl. Nevím, kvůli čemu jsem to řekl. Vlastně ani nevím, co jsem mu řekl. Nějak to ze mě vylítlo. Ale asi jo. Myslím, že to bylo ze mě. Něco, co jsem v sobě dusil.“

„ Ty vážně z ty - v…z Voldemorta,“řekl trochu nuceně. „ Nemáš strach?“

„ Co si myslíš?“zeptal se chlapec.

„ Já nevím. Nevím, po tom, co jsi dole řekl, bych myslel, že z něj hrůzu nemáš. Ale…“dořekl do vzduchu.

Harrymu dost dlouho trvalo než odpověděl. „ Jestli z něj mám strach? Mám. Strašnej. Ale myslím, že se ho bojím trochu jinak než ostatní.“ Bill nechápal, ale mlčel. „ Myslím, že všichni se bojí toho, že se s ním setkají. Až ho uvidí, co po nich bude chtít. Že střetnutí s ním znamená jistou smrt. Bojí se toho stát tváří v tvář proti největšímu kouzelníkovi. Já nevím. Mně tohle nenahání hrůzu. Teď už ne. Mně to čeká, s tím už jsem se smířil.Já se bojím toho, že než se s ním střetnu, tak zabije všechny, který mám rád. Z toho já mám strach.“

Bill pokýval hlavou. „ Byl by jsi blázen, kdyby jsi neměl strach.“Jeho tvář ztratila ten šibalský výraz. „Pojď, měli bychom jít dolů. Brumbál už tam nejspíš bude a ty by jsi tam neměl chybět.“

Společně sešli do kuchyně. Jak říkal, Brumbál stál uprostřed místnosti a právě vedl svůj monolog. Proklouzli dovnitř a zařadili se do zadní řady. Nikdo si jejich příchodu nevšiml.

„…jak jsem předpokládal a Mozkomorové přešli na druhou stranu. Popletal nehodlal připustit, že jim Voldemort dokáže poskytnout více než ministerstvo. Jakmile se tedy objevil v Azkabanu, přestoupili k němu a Bystrozoři proti nim neměli šanci. Zbylí přisluhovači osvobodili vězně a ty, kteří se k nim nechtěli přidat nebo byli příliš slabí jednoduše zabili. Bylo zabito pět Bystrozorů a několik jich bojuje v nemocnici o život. Tak trochu štěstí v neštěstí bylo, že Remus a několik dalších popíchlo ministra, aby zvýšil počet hlídačů. Ti sice přišli už k bitvě, ale i tak zachránili pár životů. Patří vám velké dík.“ Pokynul směrem k Lupinovi a chvíli bylo ticho.

„ Hlavní dík by měl patřit Harrymu. To on nás přivedl na tu myšlenku.“ Řekl Remus a Harry se scvrkl, jak nejvíc to jen šlo. Nechtěl, aby ho někdo viděl. Brumbál kouzelníka chvíli pozoroval a poté pokýval hlavou a přejel všechny pohledem.

Při pohledu na něj se Harrymu sevřel žaludek. Albus Brumbál, největší kouzelník dnešní doby vypadal naprosto příšerně. Kromě toho, že byl bledý jako stěna, měl také velké kruhy pod očima a povislé tváře. To by nebylo to nejhorší. Nejhorší byly jeho oči. Bez jiskřiček, bez optimismu a (Harry si to nechtěl připustit) bez života.

Náhle vzduchem probleskla slabá záře a před ředitelem se z ničeho nic objevil kousek pergamentu. Stařec ho vzal a zvedl si ho před oči. Pevně sevřel oči a zbledl ještě více. Pokud to bylo možné. „ Je mi líto vám oznámit, že ani Molena a Dóže…už se k nám nevrátí,“dořekl chabě.

Davem to zašumělo. Harry přelétl všechny pohledem. Tonksová spustila neskrývaný pláč, Molly si zakryla pusu a i několik mužů mělo na krajíčku. Zvláště Nighty, o kterém bylo známo, že jsou s Dóžou jako bratři. Harrymu ho bylo líto i když je oba znal jen velmi málo. Jeho pohled ale upoutali Snape a Jean. Ani jeden nevypadal, že by je ta nešťastná zpráva nějak ranila. Stáli na druhé straně než on, oba v pláštích se skříženýma rukama a oba se tvářili, jako by se jich to vůbec netýkalo. Z jejich obličejů čišel chlad a naprostá klidnost. Netečnost. Jako by nerozuměli tomu, co se dělo. Jako by neměli city. Jako by byli z kamene.

Po drahné chvíli, když už se všichni uklidnili, Brumbál stále mlčel. Spíš se zdálo, že byl úplně mimo. Slova se ujal Moody s Lupinem, kteří si po jednom po dvou začali zvát k sobě členy a rozdávat jim rozkazy. Všichni členové vždy přikývli a přemístili se pryč.

„ Mundungusi, ty prolezeš všechny zapadlý díry, kterým se říká hospoda, všechny svoje přátelíčky a pokusíš se získat jakýkoliv informace o tom, co se chystá. A opovaž se někde zase dělat ty tvoje výhodný obchody. Tohle je stav nouze.

Arture, buď tak laskav a běž na ministerstvo. Měl by ses tam spojit s Percym. Budu potřebovat někoho, kdo nám bude předávat informace od Popletala. Molly, pro tebe mám bohužel nepříjemnou záležitost. Potřebuju, aby jsi obeznámila ženy všech mrtvých, co se stalo a vysvětlila jim náležitosti ohledně Řádu. Nemusím doufám opakovat, co mám na mysli.“ Přikývla. „ O děti strach mít nemusíš. Tady jsou v bezpečí.

Dál…“ Moody s Remusem rozhodli vše potřebné. Brumbál se zakrátko vzpamatoval a ujal se slova. Bill byl poslán za Fleur jako spojka s francouzským ministrem a Tonksová s Kingsleyem měli namířeno k Mungovi, kde měli obdržet další informace. Netrvalo dlouho a v místnosti už zbyl jen ředitel, Lupin, Harry a Snape s Jean, kteří se za celou dobu skoro ani nepohnuli.

„ Remusi, od tebe potřebuji, aby jsi zašel do Denního věštce. Chápu, že to není žádná práce pro tebe, ale je nutné, aby se ven nedostaly některé informace. Už teďka z toho bude pořádná panika. Až skončíš, stav se u mě. Jestli se Moody vrátí s odpovědí, kterou čekám, tak tě bude čekat na pár dní cesta.“ Remus přikývl a zmizel v plamenech.

„ A teď vy dva. Jean, zůstaň prosím tady a předávej zprávy.“ Harrymu se to nejspíš jenom zazdálo, že se dívka zakřenila, ale hned nato byla její tvář opět kamenná. „A ty Severusi…“zvedl hlavu k tmavému muži. „Bude to nebezpečné. Nevolal tě?“ Snape zavrtěl hlavou. „ Radši se před ním moc neukazuj. Pokud by ses u něho objevil, kdyby tě nevolal, bylo by nápadné, že o tom útěku víš. Přesto od tebe něco potřebuji. Pár jistých osob k němu mají blízko a mohli by něco vědět. Pokus se něco zjistit. Hlavně opatrně. Pokud budeš potom ochoten, připrav léčící lektvar. Mám obavu, že bude potřeba a s některými zraněními by bylo bláznovství chodit do nemocnice. Pokud tě zavolá, přeji ti hodně štěstí. Musím už jít…“zvedl se, kývl na pozdrav a zmizel.

Ani jedenkrát za celý večer nezavadil o chlapce pohledem i když mu muselo být jasné, že tam je.

„ Fajn, tak jdem,“řekla Jean a otočila se k učiteli lektvarů.

„ Co myslíš tím my? Ty pokud vím zůstáváš tady.“ Ucedil.

„ Tak na to zapomeň. Jdu s tebou. Nenechám tě jít samotnýho,“ohradila se.

„ A co mám dělat já?“houkl na ně Harry. Nehodlal tu jen tak nečinně sedět, když už na něho Lupin i Brumbál zapomněli.

„ Vy zůstanete tady, Pottere!“utrhl se na něho Snape. Chlapec už se chtěl ohradit, ale žena ho předběhla.
„ Harry, ty zůstaneš tady a budeš předávat informace…“

„ To máš dělat ty!“

„ Změna plánu. Budou ti sem posílat různý zprávy a ty je buď předáš, až se tu někdo objeví nebo je pošleš Brumbálovi, jasný?“

„ Chci jít s vámi.“

„ Jasný?“nebrala na zřetel jeho poznámku.

„ Jsem taky členem,“připomněl jí.

„ Já vím. Ale zůstaň tady. Tohle je nebezpečný. Nevíme, co bude.“

„ Nechci zůstat sedět…“

„ Neslyšel jste, že tohle není nic pro vás, Pottere? Nepleťte se do toho,“utrhl se na něho Snape.

„Sklapněte,“probodl ho Harry.

„ Přestaňte se hádat! Severusi, klid.“ Otočila se k chlapci. „ Harry, s námi jít nemůžeš. Neber to tak, že ti nevěříme, ale nevíme, co se bude dít. Zůstaň tady.“ Chtěl něco namítnout. „ Slíbil jsi mi, že mně budeš poslouchat. Vím, že se ti to nelíbí, ale prosím - poslechni mě!“ Podíval se jí do očí a přikývl. „ Tohle je nebezpečný. Dej si pozor, ať se nikomu nic nestane. Máš teďka ostatní na povel.“ Otočila se zpět k muži. „ A my jdem.“

„ Řekl jsem ti, že ty nejdeš.“

„ Zkus mi v tom zabránit,“probodla ho pohledem. Vzala do ruky jeho dlaň a i přes jeho protesty mu navlíkla na prst jakýsi prstýnek nebo spíš kroužek od klíčů, který byl spojený s druhým na jejím vlastním prstě.

„ Ty si nedáš říci.“

„ Jsem stejně tvrdohlavá jako ty.“ A s těmi slovy zmizeli.

Harry kopl vší silou do židle, která se s ohlušující ránou převrhla na zem. „ Kurva!“zařval. Měl takový vztek. Na Brumbála, na Lupina, na Verbina, na Jean, na Snapea a na sebe.

„Všichni zase nasazujou krk a já nic. Zase musím jako hodnej chlapeček zůstat doma,“opět nakopl převrácenou židli. „ Nešil. Buď rád, že můžeš dělat alespoň něco. – Jasný. Předávat zprávy jako ten nejpitomější úředník na poště.“ Další kopnutí. „ Byl by jsi radši, kdyby tě poslali hlídat rovnou do Azkabanu? – Bylo by to lepší než tohle. – Myslíš? – Nemyslím. Vím. Tohle nesnáším. Už chápu jak se musel cítit Sirius být tu celý dny zavřenej. – Klidni se. – Nenávidím tenhle barák! – Hele, přestaň už s tím kopáním. Už mě bolí palec. – Je to i můj palec. – Jak chceš. Pořádně se zrychtuj, ať pak Voldemort nemá tolik práce. – Neříkej to jméno,“zaskřehotal Harry. „ Jseš jen rozmazlenej fracek. Blbci. Ten rozmazlenej fracek jim zachránil kejháky a jak se mi odvděčej? Jak? Ukliděj mně na bezpečný místečko, aby se jejich princovi něco nestalo. – Uznej, že ještě nemáš na to, jít do takovýhle akce. – Seru na tebe. – Nápodobně. Já tě varuju. Kopni do tý židle ještě jednou a máš palec v pr… - To je mi jedno. Jediný co chci, je nadělat z ní třísky. – Ta židle za nic nemůže. - Ale může. Připomíná mi Siriuse. Je z tohohle baráku. Je to součást tohohle vězení. Nenávidím ji. Stejně jako všechno kolem. – A co s tím hodláš dělat? Rozmlátit to tu všechno na padrť? – Ne, tahle židle bude stačit. Zatím. – Co tě tak strašně štve? Snad nejsi tak naivní, že sis myslel, že tě hned pošlou do akce? – Jo. No a co? Proč mně teda přijali, když mě chtějí držet pod zámkem?“ Znovu kopnul do židle a třetí dřevěná noha odletěla a zabrzdila až o stěnu. „ Třeba aby jsi jim dal pokoj? – To jim nedaruju. – Komu? – Všem. Všichni se chovaj jako bych neexistoval. Brumbál se na mně ani nepodíval. Lupin mě ignoroval a Jean pořád brání toho debila. Co s ním sakra má. Má ho nenávidět. – Myslím, že do vztahu Párkrová + Snape ti nic není. – To je mi fuk. - Já tě varuju. Přestaň do toho kop…“

„ Au, kurva. Můj prst.“ Poslední rána byla mířená přesně a silně. Harry začal poskakovat po kuchyni a přitom si procvičoval svůj slovník sprostých slov. „ Já jsem ti to říkal. – Drž hubu. – Jak chceš. Ale říkal jsem to. – Cekni ještě… - Už mlčím.“ Sedl si na židli a začal si mnout pochroumanou část těla. K jeho nelibosti mu jizvou na čele začala vystřelovat bolest. Mnul si čelo a probíhaly jím jedna vlna vzteku za druhou. „ Jen se raduj, hajzle zkurvenej. Tohle ti jednou vrátím.“

Minuty se vlekly jedna za druhou. Černovlasý chlapec seděl v křesle a nečinně zíral do stropu. Společnost mu dělal jenom pes, kterého přilákal ten hluk a teď jen ležel pod stolem a podřimoval. Harry se zvedl a začal slídit po kuchyni. Otvíral všechny skříňky a truhly. Znal kuchyň dobře. Teď mu šlo jen o to, aby se zabavil. Prošmejdil všechno, kromě Jeaniných věcí. „ Tak špatně snad na tom zase nejsi, aby jsi se hrabal někomu v osobních věcech.“

Jeho největší zájem si vysloužila malá skříň, úplně u země vedle kredence. Byla plná naplněná rozdílnými lahvemi. Vytáhl jednu s průhlednou tekutinou, odšpuntoval a přičichl. Měl pocit, že mu to protáhlo všechny dutiny. „ To je síla. Copak to asi je?“ Bylo mu to fuk. Vyndal skleničku, nalil si a kopl to do sebe. Nic se mu nestalo. Neproměnil se v osla ani mu nenarostly uši. Nebyl to lektvar, jen skoro čistý líh.

Po několika hodinách začaly přicházet vzkazy. A že jich nebylo málo. Ať už to bylo jen

„Zatím vše v pořádku,“ nebo „ Úkol splněn. Přesouvám se na stanoviště sedm a čekám na další rozkazy,“ či „ Problém. Prosím o posily. L.R.“, musel všechny vzkazy přečíst, přepsat a poslat Brumbálovi do Bradavic nebo kam měly nařízeno. Musel taky zaznamenávat pozice všech, kteří se přemístili na jiná stanoviště. Příkazy co má dělat mu poslala Jean. Sem tam se někdo objevil, počkal na někoho, zeptal se na někoho a zase zmizel.

K ránu toho měl už docela dost. Tedy spíš měl by mít. Byla to zdlouhavá, nudná, papírovací práce, ale jemu bylo příjemně. Zjistil totiž, že ona tekutina (ať už to bylo cokoli) dokázala krásně otupit smysly a vyčistit hlavu. Nebyl sice opilý, ale netrápily ho žádné starosti. Pohupoval se na židli a z jednoho vzkazu dělal vlaštovku a poté pozoroval její let přímo do plamenů v krbu. „ Dobrý ráno,“pozdravil Hermionu, která se objevila ve dveřích s Ginny hned v závěsu. „ Dobrý,“pozdravily svorně a protíraly si oči.

„ Holky! Harry zmizel, celou noc nebyl v posteli,“vřítil se za nimi Ron. „ Ahoj Harry,“ zarazil se.

„ Nazdar,“ušklíbl se chlapec a hodil další vlaštovku.

„ Proč jsi nespal v pokoji? A kde jsou všichni?“zeptala se nesměle Hermiona.

„ Nespal jsem v pokoji, protože jsem nespal vůbec. A nikdo tu není, protože je poplach třetího stupně a všichni museli do akce,“řekl s naprostou klidností, kterou v něm zanechal alkohol.

„ Cože?“vypálili na něho všichni tři. „ Co se stalo?“

„ Zdrhli jim Smrtijedi. Všichni do jednoho. Mozkomorové se přidali na druhou stranu.“ Ginny se přitiskla k bratrovi, jako by měla strach, že najednou zmizí. „ Já jim to říkal a voni mi nevěřili. Teď už jsou u něj. Viděl jsem ho,“zasmál se.

„ A to říkáš jen tak?“vrhla se k němu kamarádka. „ Harry, chápeš co to znamená?“zarazila se. „Ty jsi pil?“zkřivila obličej a začichala. Opravdu z něj táhl alkohol.

„ A jak si myslíš, že jsem to tu celou noc vydržel?“utrhl se na ni. Zvedl se a přešel ke kredenci, na které stála flaška a ležely noviny. „ Tohle by vás taky mohlo zajímat,“vzal Speciální výtisk Denního Věštce a poslal ho po stole k přátelům. Okamžitě ho roztáhli a začali číst.

„ Popletal rezignoval na svoji funkci?“vypadlo z Rona, když byli asi v půlce článku. Všichni zírali na velikou fotku na přední stránce a s každým řádkem valili oči víc a víc. „ Zrovna teď? Zrovna teď, když je ministr nejvíc potřeba?“

„ To víš. Chce mít čistý ruce. Popletal je šílenej břídil, to mi říkal Hagrid už když jsme se setkali poprvé. Alespoň, že je tak inteligentní, že mu došlo, že by měl vypadnout a nechat ministrování někomu schopnějšímu.“ Harry seděl na stole, pozoroval jak jeho přátelé zkoumají článek, který už znal skoro zpaměti.

„ Harry, dej mi taky trochu,“vytrhla mu Hermiona flašku z ruky zrovna, když se chtěl opět napít. Nalila do sebe několik loků a potom se zakřenila. „ Fuj tajksl.“

„ Já chci taky,“převzal láhev Ron.

„ A kde jsou naši?“optala se chabě Ginny a stále zírala do novin. Harry se natáhl ke svým poznámkám a zkoumal, na kterém místě byli naposledy Weasleyovi. „ Vaše máma je u Munga…“
„ Cože?“vypálili na něho.

„ Jen kvůli nějakým informacím,“uklidnil je a všem se ulevilo. „ A váš táta je …je…je…je“brblal si, když procházel svoje poznámky. „ Naposledy byl na ministerstvu.“ Všichni trochu zbledli a Ginny vytrhla bratrovi láhev s alkoholem. „ Hele, nejsi na to nějak mladá?“

„ Vlez mi na záda,“odpálkovala ho a kopla do sebe několik loků.


„ To nemůže být pravda,“ brblali zatímco přelétávali další řádky článku. Černovlasý chlapec zatím rozbalil nový vzkaz. Jen další upřesnění pozice jednoho z členů. Zapsal přesně jak měl a opět zvedl hlavu k přátelům.

„ Harry? A…“Hermiona vrhla nejistý pohled na Rona. „Jaktože tebe vzbudili a nás ne? Jaktože o tom útěku víš a my…ne?“ Chlapci bylo jasné, kam tím míří. Chtěla zjistit, jestli je člen nebo ne.

„ V noci jsem měl zase sen. Jo,“přerušil jí. „ Zase jsem byl ve spojení s Voldemortem. Proto o tom vím. Proto mě nechali dělat tu spojku. Neboj, nejsem členem.“ Podíval se jí do očí a bylo vidět, jak se jí ulevilo. Jeho samotného zarazilo s jakou jistotou dokáže někomu lhát do očí.

Holky jim připravily dobrou snídani a tak se toho moc nenamluvilo. Všichni si hleděli svého talíře. Harry pomalu pořádal svoje uzenky a po očku pozoroval ostatní. Jizvou už mu opět začínaly probíhat slabé impulzy, ale zažehnával je zavrtěním hlavy. Bolest se však začala stupňovat a za chvíli už měl ze snídaně jen několik barevných skvrn. Přejel si dlaní po čele, ale nepomohlo to. Palčení stále sílilo.

„ Harry, co je ti?“slyšel ještě Hermionu, ale víc už neslyšel nic. Hlava se mu začala točit a opět se propadal kamsi do tmy. „ Ne, znovu už néééé….“

„ Můj pane. Jsme tu všichni. Čekáme na vaše rozkazy.“

„ Pohleďte, mí věrní Smrtijedi. Tohle má být druhé nejstřeženější místo hned po vězení Azkabanu. Ministerstvo. Ministerstvo kouzel. Sebranka těch největších tupců, který může kouzelnický svět nabídnout s ministrem kouzel v čele.“ Černá postava přecházela mezi zakuklenci a mluvila silně a zřetelně. „A co udělali pro vás? Poslali vás do Azkabanu. Poslali vás na to nejstrašnější místo za vaši věrnost. Nebude trvat dlouho, mí věrní a dostanete do rukou ty, kteří mohou za vaše utrpení. Oni z nás mají strach. Mají strach z vaší msty. Tak jim dáme důvod, aby se báli.“ Voldemort a několik dalších pozvedlo hůlky a z každé vystřelil záblesk zeleného světla. Záře vylétlo až nad budovou a začalo se formovat do tvaru obrovské lebky s hadím jazykem – Znamení zla. Zazněl sborový smích.

„ Uvidíme, kdo se bude smát,“ozvalo se za nimi. Všichni se otočili a hleděli do očí několika Bystrozorům a členů Fénixova Řádu, kteří už vyslali první kouzla a zasáhli několik zakuklenců. Voldemort se zasmál. „Uvidíme, kdo se bude smát naposledy,“sykl a vyslal smrtící kletbu na nejbližšího muže, který předtím křičel a teď bezradně klečel na zemi, sražený jedním kouzlem…



„ Lupina néééé….“



 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

pro lucy

(katie r., 26. 5. 2006 14:49)

je to super že???příjde mi to i celkem lepší a zajímavější než knížka!!tm kdo tohle napsla je fskt dobrej!!....

příběhy

(Lucy Tonksová, 20. 5. 2006 8:13)

Susan to je super!! Zatím čtu jenom zbraně,protože by se mi to motalo dohromady. Fakt se mi to hrozne líbí. :+))