12. kapitola - Ticho před bouří
Pomocí přenášedla se dopravili zpátky na základnu. V kuchyni
byl pan Weasley se svými nejstaršími syny. S Charliem zrovna rozebírali jakési
plány, zatímco Bill tloukl špačky opřený o stůl.
„ Pánové,“pokoušela se upoutat jejich pozornost Jean.
„ Co se děje?“vykřikl Bill, když sebou trhl.
„ Přivítejte mezi sebou nového člena. Harryho Jamese Pottera.“ Všichni muži se
na něj usmáli. „Tak už to máš za sebou.“ Kývl na něho Artur. „ To jsi rád, co?“
„ To jsem, pane Weasley.“
„ No, myslím, že je čas na to, aby jsi mi přestal vykat. Co ty na to? Artur.“
Natáhl k němu ruku. Chlapce to dost zaskočilo, chvíli jen zíral na nabízenou
dlaň a potom jí přijal. „ Dobře. Arture.“
„ Já jsem Charlie,“přidal se zrzek, jako by se nikdy neviděli. „ A já
Bill,“řekl bratr rozespale.
„ Fajn, já jsem Harry.“ Přistoupil na jejich vtipkování. Charlie si s ním
potřásl a ženě: „ Taky mě těší,“stiskl jí ruku, ale dívka vyjekla. „ Co je?“
nechápal. Podíval se do své dlaně. Měl jí od krve. „ Co se ti stalo?“
„ To to pitomý zasvědcování, přece,“svírala si pěst s opět otevřenou ránu.
„ Tak to snad Harry, ne? Ten si ji snad měl řezat? Že jo?“ Chlapec na něho
zamával již zahojenou rukou. „Já jsem v poho.“
„ Já jako jeho ochránce musím…“začala vysvětlovat.
„ Ty? Já myslel, že to vezme Lupin?“otočil se k nim Artur. „Doufali jsme, že…“
„ To my taky,“špitla.
Charlie vytáhl hůlku. „ Ukaž,“ vzal jí za ruku a pronesl zaklínadlo. Řezná rána
zmizela.
„ Jéé, díky brouku. Já si na to nebyla schopna vzpomenout.“ Líbla ho na tvář a
přešla ke kredenci, kde začala něco hledat. „ Mám strašnej hlad. Dáte si někdo
něco?“
„ Já ne. Jediný, po čem toužím, je moje postýlka,“zívl Harry. „ Mám toho za
dnešek dost.“
„ To se ti nedivím. Jdu s tebou.“
„ Počkej, Charlie. Já jdu taky,“připojil se k nim Bill. A za nimi i jejich
otec. „ Jean, jdeš taky?“
„ Jen půjdu s vámi a kouknu se, kde je to chlupatý éro.Doufám, že moc
nevyváděl, když jsme odešli?“
„ Já o ničem nevím,“řekl jeden zrzek. „ Hele, tady je.“ Ze schodů se k nim
přiřítil udýchaný pes. Propletl se mezi nimi, aby zjistil, kdo to přišel a od
každého schytal podrbání za ušima.
„ No jo. No jo, blázínku. Půjdeme dolů.“
„ Hele, Jean. Kde ty vůbec spíš? U nás v pokoji je ještě místo,“nabídl jí
Charlie. Kdyby Bill s Harrym nebyli tak unavený, tak by nejspíš trochu
protestovali.
„ To je dobrý. Vezmu si hlídku a budu spát v kuchyni.“
„ Tam není postel. Budeš zase spát na židlích? To není moc pohodlný.“
„ Postel není. Ale třeba bude,“pokrčila rameny, popřála jim dobrou noc a
seběhla po schodech. Harry zapadl do pokoje, co nejtišeji to šlo a rovnou do
postele. Překvapilo ho, že na něho nečekají s haldou otázek. Ale když si
uvědomil, že už je dávno po půlnoci, rozuměl tomu. Hlavu měl přeplněnou
událostmi. „Už je mi šestnáct. Je mi šestnáct. Dneska to je pět let, co jsem se
dozvěděl, že jsem kouzelník. A NKÚ mám všechny, který potřebuju mít na to,
abych se stal bystrozorem. To snad ani není možný. A vzali mně do Řádu. Dokázal
jsem to. Jsem tam.“ S úsměvem zíral do stropu. „ A viděl jsem rodiče. Mluvil
jsem s mámou a tátou. Mluvil jsem s nimi…“ S představou svých rodičů mu
zaklapla víka a on tvrdě usnul.
Probudil se kolem desáté. Řádně vyspalý a s náladou, jako už dlouho ne, se
oblékl a vydal se na snídani. Cestou ze schodů si pobrukoval jakousi melodii a
měl pocit, že by ho nedokázalo rozhodit ani kdyby se před ním objevil
Voldemort. „ Tak bych ho pozval na snídani.“Prolétlo mu hlavou a musel se
zasmát. Několika rychlými kroky vpadl do kuchyně. „ Dobrý ráno!“houkl a
rozpřáhl ruce.
„ Pššššššššš,“umlčeli ho ostatní . Chlapec ztuhl a naprosto nechápal, co se jim
nelíbí. Došel ke stolu a se zavrzáním odtáhl jednu židli. „ Pšššš,“zamračili se
na něho. Potichu přisedl k Ronovi a posunky se ho zeptal, co se děje. Kamarád
pohodil hlavou do rohu místnosti. Už mu bylo jasno. V rohu stála postel a v ní
naprosto klidně podřimovala Jean. Rukou opřenou o Blase, který byl vzhůru a
svýma velkýma kulatýma očima pozoroval všechno kolem sebe. Zvláštní pozornost
si od něho vysloužily talíře s jídlem, které právě nesla Molly.
Jeden z nich položila před Harryho a pokud možno co nejtišeji. Zřejmě se
snažila, aby se dívka konečně pořádně vyspala.Už to tedy potřebovala. „No jo,
vždyť ona nespala alespoň od tý doby, co Moody dělal ten test s Blasem.“
Pomyslel si černovlasý chlapec a poté se už plně věnoval snídani.
„ Poštáá!“ vpadla dovnitř Ginny, když byla snídaně asi v polovině.
„ Pššš.“
„ Pardon. Já zapomněla,“omluvila se potichu.
„ Klidně můžete mluvit. Mně to nevadí,“řekla Jean rozespale aniž by otevřela
oči a otočila se na druhý bok. Jako byl to byl rozkaz, se všichni začali bavit
nahlas. Blas opustil svoji majitelku a začal sondovat po kuchyni, kde by mohl
něco vyškemrat. Ginny rozdala několik dopisů, které přinesly sovy a přisedla k
ostatním. „Copak by jsi chtěl Blasíku?“Pohladila ho po hlavě, když jí už
nějakou chvíli nenechal na pokoji. „Dal by sis tohle?“zvedla ze svého talíře
jednu uzenku. Psovi zazářila očička.
„ Slaninu a vejce mu nedávejte. Nemá je rád,“ řekla Jean. Ležela na posteli s
podepřenou hlavou a pozorovala, jak si její mazlíček získává jídlo. Blas se na
ni obrátil a zavrčel. To snad Harry ještě neviděl, aby vrčel na ni.
„ Když nemá, tak nemá,“pokrčila zrzka rameny a sama se pustila do jídla. Zvíře
na ní upřelo svoje smutný psí oči a vydalo žalostné zakňučení. Jean, která
vylezla z pelechu, ho podrbala po hlavě. „ Neškemrej, když ostatní jedí.
Dostaneš ode mě.“ Zřejmě musela včera odpadnout podobně jako Harry, protože
byla oblečená do hábitu.
„ Nevypadá, že by uzenky neměl rád,“pozorovala Ronova sestra psa.
„ Dělala jsem si legraci. Úplně je zbožňuje, ale neměl by je jíst, protože se
vždycky strašně přežere. Viď?“
„ Ale pár by mu jich neuškodilo? Že ne?“podívala se na Jean zrzka nevinně,
stejně jako Blas, který přidal ještě žalostné zakňučení.
„ Ale jenom pár,“upozornila majitelka. Hop a už měl tři v sobě. Jean vytáhla ze
své tašky nějaké svršky, odmítla Mollynu snídani jako každé ráno a odešla do
umývárny.
„ Blasi. Chytej!“hodili mu dvojčata každý po jedné slanině. Zvíře je v mžiku
zblajzlo a potom začalo panáčkovat, čímž si vysloužilo další odměnu. I Jeanina
snídaně skončila u něj v žaludku. Molly byla zpočátku proti, ale potom se s
nimi smála.
„ Harry, jdeš nahoru?“zeptal se Ron a když mu kamarád odpověděl, že za chvíli,
odešel pryč. Ještě chvíli se kochali pohledem na zvíře dělající různé kousky,
aby si zasloužilo ještě nějakou tu ňamku (bylo mu jasné, že jestli bude někdy
uzenek přežraný, tak to bude dneska) a potom se vydal za Ronem a Hermionou
nahoru. Hermiona odešla, jakmile jí Ginny předala dopisy.
Vyšel z kuchyně a viděl, že proti němu jde majitelka psa. Zabouchal pěstí na
dveře jako znamení, aby Blase přestali krmit a potom ještě radši pozdravil
dívku víc hlasitě než normálně.
Vydal se po schodech nahoru. Žádný řev nebyl slyšet a tak usoudil, že akce –
přežírání Blase, byla úspěšně dokončena. V klidu došel k pokojům a už chtěl
zaplout dovnitř, kdyby nezaslechl jakýsi vzlyk. Svraštil čelo a zaposlouchal
se.
Opravdu se mu to nezdálo. Slabé vzlykání vycházelo z dívčího pokoje. Potichu
otevřel dveře. Uvnitř uviděl Hermionu. Stála opřená o Rona, který jí držel
kolem ramen a vzlykala mu do košile. Jakmile ho kamarád zaregistroval, ukázal
mu za dívčinými zády, aby byl potichu. Harry se neslyšně zeptal, co se stalo a
Ron ukázal na kus pergamentu ležícího opodál. Harry ho zvedl.
Hermiono,
To je dost, že ses ozvala. Nikde jsem nemohl sehnat sovu a tak jsem ti nemohl
dát vědět, že tvoje matka je na tom dost špatně. Od čtvrtka leží v komatu a
nikdo neví, co s ní pořádně je. Prosím tě, přijeď domů. Je mi jedno, co jste si
udělaly, ale ona tě teď potřebuje. PROSÍM TĚ PŘIJEĎ. Leží v nemocnice sv.
Markéty v Londýně na oddělení Intenzivní péče.
K NKÚ ti samozřejmě gratuluji, ale prosím přijeď domů.
Táta
Harry dočetl a tak nějak nevěděl, co má říci. Hodil dopis zpět na místo, kde ho
vzal. „ To bude dobrý, Hermi, uvidíš.“pohladil jí nejistě po ramenou.
Nevěnovala mu moc pozornosti a dál se držela Rona jako klíště. „ Pojedeš za
ní?“zeptal se černovlasý.
„ Chci. Ale mám strach,“odmlčela se. „ Co když kvůli mně umře,“chytla se, jak
nejpevněji to šlo a spustila další salvu vzlyků. Ron si s kamarádem vyměnil
nešťastný pohled.
Mysleli si totéž. Kdyby se to stalo, tak se Hermiona asi zblázní nebo spáchá
sebevraždu. Drahnou chvíli byly slyšet jenom hlasité vzlyky. Oba se jí snažili
nějak utěšit, ale věděli, že to je marné.
Asi tak za hodinku scházeli oba do kuchyně. Uložili kamarádku do postele a
nechali jí spát. Na schodišti se zastavili. „ Tak co si o tom myslíš?“zeptal se
zrzek, když se opřel o zábradlí .
„ Co… Že jsme…v prdeli,“ulevil si Harry. Jeho dobrá nálada zmizela v
nenávratnu.
„ Jo,“souhlasil druhý a strčil si ruce do kapes. „ A to, kdyby její máma
umřela, to je ta nejhorší možnost. Ono bude stačit, když to takhle půjde pár
dní dál a Hermiona se zhroutí.“
„ Proč myslíš? Kvůli tomu, jak dneska brečela?“
„ Dneska a včera a předevčírem a předpředevčírem. Brečí, kdykoli je sama. Už
nejmíň třikrát jsem jí takhle našel, ale to se vždycky vymluvila, že se mi něco
zdálo. I Ginny říká, že celý noci probrečí.“
„ Ale proč? Co blázní?“
„ Taky jsem se ptal. Co ti mám povídat. Mně neřekla ani slovo. Myslel jsem, že
ségra by z ní mohla něco vytáhnout a ta mi řekla, že má Hermiona strach o tebe
a o mně. Taky samozřejmě o mámu. A o všechny,“ vzdychl. „ Má strach, že se
někomu něco stane.“ Odmlčela se. „ Měl jsi jí vidět, když tu byla rada a ty jsi
na ni šel. Byla strašně nervózní. Víš, jak říkala, že by nepřežila, kdyby tě
přijali do Řádu?“
Harry přikývl a sklopil oči. Ron si ho chvíli zaujatě prohlížel. „ Nepřijali
tě, že ne?“zeptal se nesměle. Kamarád se mu podíval do očí a v jeho hlavě opět
propukl boj. „ Řekni mu to. – Ne, proboha, jen mu to neříkej. – Proč? Jemu to
snad říci můžu? – Jean ti snad jasně vysvětlila, že bude lepší, když o tom
nebudou vědět. – U Hermiony to chápu. Tý to neřeknu. Nechci jí mít na svědomí.
Ale Ronovi bych to snad říci mohl, ne? – Ne. Jakmile mu to řekneš, bude to za
chvíli vědět i Hermiona. A co si myslíš, že on o tebe nemá strach? Ty by jsi o
něj taky měl. Jestli mu to řekneš, stane se to, co říkala Ginny. Bude tam chtít
taky. To si nevezmeš přece na triko.“
„ Ne. Jak by mohli. Jsem přece nezletilej,“říkal to s takovou klidností, že ho
to až překvapilo. Za zády sice křížil prsty, ale jinak mu nedělalo problémy se
při lhaní dívat kamarádovi do očí. „ Já jí hlavně neměl říkat o tý věštbě.“
Na cestě dolů potkali ještě Ronovu sestru. Upozornili jí, že Hermiona spí a
vysvětlili jí proč. Ginny vyběhla nahoru a ještě jí zaslechli brblat něco ve
smyslu; Tohle se nemělo stát.
V kuchyni už nebyl nikdo jiný, kromě Jean, která byla schovaná za novinami.
„ Kde jsou všichni?“zeptali se.
„ Brumbál jim něco potřeboval. Jsou v Bradavicích,“odvětila nezaujatě. Sedli si
za stůl, nalili si čaj a pěknou chvíli jen mlčeli. Otevřeli se dveře a vplula
Ginny. „ Spí,“odpověděla na jejich tázavé obličeje a posadila se k nim.
Roztáhla velkou bichli a začala si číst.
„ Kdo že spí?“zeptala se Jean, když po dlouhé době složila noviny. Všichni tři
si vyměnili pohledy, ale nikdo nic neřekl. „ Hermiona?“dovtípila se. „ Co se jí
stalo?“vyzvídala dál, když jí nikdo nebyl ochoten nic vysvětlit. „ Halóó! Řekne
mi to někdo? O.K. nic mi do toho není,“rezignovala a opět roztáhla Denního
věštce.
„ Má problémy s mámou,“řekl nakonec Harry.
„ Já myslela, že už je v pořádku?“
„ Ne. Je v konmatu…“
„ Komatu,“opravil ho Harry.
„ Tak v komatu a prý to nevypadá moc dobře. A Hermiona šílí, protože se jí to
stalo kvůli ní. A my…“
„ A vy máte strach, aby si něco neudělala,“doplnila Rona. „ To chápu. A co se
jí vůbec stalo?“
Harry si snažil vzpomenout, co že se jí to vlastně přihodilo. „ Myslím, že
spadla ze schodů nebo tak něco. Ale myslím, že v tom bylo i nějaké kouzlo.
„ Hm…To je pěkně blbý,“podotkla. Harry se jí už chtěl zeptat, ale…„ Je mi líto
Harry, ale pomáhat mudlům v nemocnicích je proti zákonům. Je mi líto,“zavrtěla
hlavou.
Všichni tři si povzdechli a opět nastalo ticho. Všechny hlavy zmizeli v knihách
nebo za novinami, ale nikdo nečetl nebo se o to pouze snažil. Harry stejně jako
jeho kamarád přemítal, co by se stalo v tom nejhorším případě a Hermionina
matka opravdu zemřela. Nejenže by to znamenalo, že by museli na kamarádku
dohlížet ve dne v noci a hlídat jí jako malý dítě
( prolétla mu představa, jak stojí na nejvyšší astronomické
věži a snaží se dívku přesvědčit, aby neskákala), ale taky to, že by měli na
krku další problém.
„Cože?“vytrhl se Harry ze zamyšlení.
„ Ptám se, v kterým pokoji spí Hermiona?“zopakovala Jean.
„ U holek.“
„ Jdu se podívat, jak jí je,“zmizela z místnosti. Vrátila se právě ve chvíli,
kdy se plameny rozzářili do zelena. „ Kdopak to bude,“nadhodila a strkala si
cosi do zadní kapsy u kalhot. V další chvíli už stál před krbem Snape. Jako
vždy se ihned začal oprašovat. „ Ahoj Severusi,“pozdravila ho úlevně Jean a
usmála se. V dalším okamžiku jí úsměv strnul. Blas, který až dosud ležel v
klidu pod stolem a podřimoval, najednou vyjel a vycedil zuby. Harry snad ještě
neviděl, že by po někom takhle vystartoval. Někdo se mu samozřejmě nezamlouval,
ale tohle ještě nikdy nepředvedl.
„ Blasi, ne!“vykřikla Jean na psa, který jen tak tak minul tlamou Snapeovu
nohu. Profesor lektvarů uhnul o kousek, ale v další chvíli už měl v ruce hůlku.
Zvíře se mu zamlouvalo stejně jako on jemu. Jean se mazlíčka pokoušela krotit,
ale ten jí moc neposlouchal.
„ Ne,“snížila Severusovi hůlku. „Blasi. Lehni!“vyštěkla s takovým důrazem, že
Blas ještě zavrčel a potom se stáhl. Bylo mu jasné, že kdyby ještě chvíli
pokračoval, tak od paničky schytá pořádnou ránu. „ Seve, promiň. Nevím, co ho
to popadlo. Omlouvám se.“
„ To je v pořádku,“ ujistil jí, aniž by zpustil ze zvířete oči.
„ Co potřebuješ?“
„ Brumbál s tebou potřebuje mluvit,“otočil se k ní. „ S námi,“upřesnil.
„ Teď? Zrovna jsem chtěla jít něco zařídit.“
„ Bude to jen na chvíli. Musí s námi probrat jisté…ehm…záležitosti,“sjel
chladným pohledem k přísedícím. „ Porada už skončila, takže tu ostatní budou co
nevidět.“ Jen to dořekl, objevila se paní Weasleyová s manželem a syny a v
závěsu i Tonksová a Kopál. „ Fajn, tak jdem.“ A společně se Snapem zmizeli v
plamenech.
„ Seve?“ušklíbla se Ginny a poté se začala strašně chechtat. Kluci se k ní
museli přidat. Ještě podrbali Blase ze uchem a řekli mu, že mají na tomu
Umaštěnýho dementa stejný názor.
Zbytek dne proběhl v klidném tempu. Hermiona prospala celé odpoledne a večer
zase rychle zapadla. Ještě se ale domluvila, že se zítra pojede podívat za
matkou a možná tam pár dní zůstane. Charlie se zabalil, protože kvůli úkolu pro
Řád musel na několik dní odjet. Z čehož Molly byla nadšená asi stejně jako z
toho, že byl Harry přijat do Řádu.
Ráno se Harry vzbudil na svoje poměry velmi brzo. Do kuchyně dorazil akorát na
to, aby se s Charliem mohl rozloučit. Bill šel s ním, aby ho doprovodil a tak
zůstali jenom Harry a spící Jean.
Naštěstí kamarádi vstávali taky poměrně časně hlavně kvůli tomu, že Hermiona
měla jet do Londýna za mámou.Byla bílá jako stěna a slzy měla na krajíčku.To se
však změnilo, jakmile došla pošta.
Dívka roztřeseně hleděla na dopis, který jasně byl od jejího otce a bylo na ní
znát, že by ho nejraději neotevřela. Přelétla kamarády pohledem, jako by je
prosila, aby to někdo otevřel místo ní. Třesoucími prsty ho rozbalila a
přelétla řádky. V kuchyni bylo ticho, že by se dalo krájet. Náhle dívka
vykřikla a skočila kolem krku první osobě, která byla nablízku. Byl to Ron,
který jí koukal přes rameno. Začal jí automaticky utěšovat, dokud si
neuvědomil, že dívka poskakuje a křičí radostí. „ Je v pořádku. Je v pořádku.“
„ To je bezva,“usmál se Ron. Harry na ně chvíli zíral a potom sjel pohledem na
Jean, jak vykukuje zpoza novin a usmívá se. Všimla si chlapcova pohledu a
pokrčila rameny. „ Co je?“zeptala se nevinně. „ Já říkala, že to je proti
zákonům. Ne, že dodržuju zákony.“A s úšklebkem zmizela zpět za denní tisk.
Hermiona tak jako tak jela do Londýna za doprovodu Artura a celý den byla
taková uvolněnější atmosféra než včera.
Večer se vrátila Hermiona s náladou jako dřív. Usměvavá jako sluníčko se vrhla
ke klukům. „Tak co?“vyzvídali.
„ Mluvila jsem s ní. Je jí mnohem líp. Už je mimo nebezpečí. Všechno jsme si
vyříkali a ona mi odpustila. Všechno je to v pořádku. Sice se pořád zdráhala mě
sem pustit zpátky, ale já jí řekla, že tu vás dva přece nemůžu nechat
samotný.“S těmi slovy je oba objala. Ani jeden to nečekal, ale nevadilo jim
to.Naopak byli rádi, že se jejich kamarádka nemusí trápit. „ A co jí teda
bylo?“zajímalo Rona, když je pustila.
„ To nevím. Nikdo to neví. A doktoři hlavně nechápou, jak se mohla tak rychle
vzpamatovat, když včera vypadala na umření. Já bych ale řekla, že vím odkud
vítr vane. Nevíte o tom náhodou něco?“podívala se na ně úkosem.
Zatímco Ron se ohradil, že nic neví, Harry sklouzl pohledem na ženu sedící v
křesla a Hermiona to pochopila. Vrhla se k ní a málem se přerazila o psa
ležícího na zemi. „ Moc děkuju, nevím, jak bych ti poděkovala,“vyhrkla a Jean
probodla Harryho vražedným pohledem.
„ To je maličkost, Hermi. Kdykoli k službám,“ usmála se přátelsky.
„ Já fakt nevím, co říci. Já…“
„ No mně nemusíš říkat nic. Ale jestli chceš někomu poděkovat, tak támhle tomu.
Ten na tom má větší podíl než já.“ Ukázala na muže, který přišel před
chviličkou a bavil se o něčem s panem Weasleyem. Hermiona se trochu zarazila a
potom přelítla místnost a vrhla se Snapeovi kolem krku. Ten naprosto ztuhl a
nevěděl, která bije. „ Slečno Gran…“Všichni na ně vytřeštili oči.
„ Děkuju. Děkuju. Děkuju. Zachránil jste mi mámu. Nevím, jak vám to mám
oplatit? Děkuju, děkuju,“políbila ho na tvář a potom se klidila z místnosti
dřív než se stačil vzpamatovat. Kdyby se otočila, možná by viděla ten kratinký
úsměv, který mu přeběhl po tváři.
„ Tý jo,“zíral Ron. „Se divím, že ještě žije. Ta má teda odvahu.“
„ To víš, Je šťastná. A to je hlavní.“ Soudil Harry a společně s Ronem se vydal
za ní nahoru. Chvíli ještě klábosili, ale potom už dívka odpadla. Oboum bylo
jasné, že včera nezamhouřila oka. Kluci jí hned napodobili.
Dalších několik dní se táhlo v podobném duchu. Většinou se na Grimmauldově
náměstí zdržovali jenom Weasleyovi, Harry, Jean a Hermiona. Návštěvy některých
členů byly velmi časté, ale nikdy se nezdržely příliš dlouho. Všechny návštěvy
byly samozřejmě jako pozvánka pro paní Blackovou, který vždy začala strašlivě
pištět a nadávat. Na ní nadávali všichni.
Čtyři děti stále školou povinné trávili většinu času hrama, učením nebo čtením.
Nic moc jiného se dělat nedalo. Když už skoro nevěděli, kam se vrtnout, přišly
ráno dopisy z Bradavic a tudíž je čekala cesta na Příčnou ulici. Jako
„doprovod“ s nimi šel Bill, který musel sehnat dárek pro Fleur k narozeninám a
Jean, která doprovodila ještě Hermionu do nemocnice a potom si sama musela
ještě něco zařídit. Harry sehnal všechno, co potřeboval a zjistil, že do šesti
hodin, kdy mají sraz s ostatními má ještě dost času. Rozhodl se proto dojít si
na pohár k Floreanovi Fortescueovi. Ron se zasekl u bratříčků v obchodě a tak
si Harry řekl, že bude moci být chvíli sám a přemýšlet. Jeho plány se však
změnily (možná k lepšímu, možná k horšímu), když zjistil, že tam není volný ani
jeden stůl. Tedy pouze jediný.
„ Čekáš na někoho, Ginny nebo si můžu přisednout?“zeptal se nesměle.
„ Klidně,“usmála se na něho. „ Jsem tu sama.“ Zabořila nos zpátky do velké
bichle. Harry si objednal jeden zmrzlinový pohár a chvíli mlčel.
„ Co to čteš?“ zeptal se a pustil se do přinesené dobroty.
„ Byliny a jejich taje,“přečetla název. „ Doporučila mi to máma. Prý je to
dobrý na zkoušky NKÚ.“
„ Ty už jdeš vlastně letos do pátýho, že jo? To je strašný, jak ten čas letí.
Úplně živě si vzpomínám, jak jsem první prázdniny přijel k vám a ty jsi šla do
prváku. Taková malá holčička.“Usmál se. To ale asi říkat neměl.
„ To už ale nejsem,“probodla ho pohledem, ale hlas nezněl chladně.
„ To tedy nejsi,“souhlasil Harry a snažil se nějak zachránit situaci. „ Teď je
z tebe krásná mladá dáma.“ Usmála se. „ Tvůj táta by si měl sehnat pušku na
odhánění nápadníků,“zavtipkoval a zasmáli se.
„ To myslím, nebude nutný. Mám jednoho a ten mi stačí.“
Zbytek odpoledne strávili v klidném povídání o všem možném. Harry musel uznat,
že když teď věděl, že už ho Ginny nemá tak ráda a nerudne při každém pohledu na
něj, bylo mu s ní velice dobře. Opravdu už to nebyla ta malá holčička, kterou
zachraňoval před Voldemortem. Rostla z ní sebevědomá slečna a Harry si musel alespoň
pětkrát za odpoledne připustit, že i velmi pohledná. K večeru se vrátili zpět
na základnu a většina rovnou padla do postele.
„ Pošta!“vpadla do kuchyně Jean s balíčkem dopisů. „ Hermiona Grangerová.
Billoušek Weasley,“zakřenila se a podala mu jeho dopis. Zrzkovi to nevadilo. Už
to byl takovej menší zvyk číst nahlas adresy a zvláště pokud tam bylo nějaké
hezké pojmenování. „ Opět Hermi-óuna Grangerová. Arture. Miláček Ginny,“
„ To je od Deana,“rozzářila se vytrhla jí dopis z ruky.
„ Dál tu máme…hele to je pro mě? Kdo mi píše… a poslední je; Mladý pan Ronald
Weasley. Tu máš,“rozdala poslední obálku a sama roztrhla svoje psaní. Chvíli
byli všichni naprosto ticho a četli svoje dopisy. Jen Harry jako každé ráno
nedostal žádnou zprávu. Od nikoho. Od rodičů, od kmotra…od přítelkyně?
Dokonce i Ronovi došel druhý dopis, o kterém se nehodlal s nikým bavit. Harry
pozoroval Ginny, jak pročítá svůj list a s každým řádkem se víc a víc
rozzařuje. „ Co jí Dean asi píše? – Hádej. - Třeba to, jak jí miluje. Že se mu
stýská, že by jí chtěl mít v náručí, líbat jí, dívat se jí do těch nádhernejch
očí…. – Hele, hele, brzdi jo! Zase to s tím představováním až tolik nepřeháněj.
– A proč ne? – Třeba proto, že se mi zdá, že z tebe mluví závist. – Závist? –
Pardon. Chtěl jsem říct žárlivost. – A na koho bych měl jako žárlit? –
Třeba…třeba…třeba na Deana? – Jseš vtipnej. – To nebyl vtip. Myslel jsem to
vážně. A chceš něco říct? – Ne! – Smůla, já ti to stejně řeknu. – Nech si ty
svoje rady. – A k tomu mně chceš donutit jak? – Zabiju tě. – Spácháš
sebevraždu? – Třeba. – Víš co. Zůstaň naživu a poslechni mně. Ginny tě bere
jako bráchu a doby, kdy tě milovala, jsou v nenávratnu. Takže ti radím; zklidni
hormony a nelez jí do štěstí. Konec. Tečka.“
„ Co je Harry?“zeptala se ho zrzka, když na ni už hezkou chvíli zíral.
„ Nic, nic, jen jsem se zamyslel.“ Probral se a zjistil, že vedle něj stojí
Jean a narychlo někomu odepisuje odpověď. Psala na dlouhý pergamen, na kterém
už bylo napsáno pár vzkazů. Natáhl krk.
Buď tak laskavá a přestaň si se mnou zahrávat. Ty tvoje včerejší narážky si
vyprošuju.
B.
Vyprošovat si je pro mě za mně můžeš. Já toho stejně nenechám, dokud se budeš
chovat tak, jak jsi se choval. S.
Já se můžu chovat, jak se mi zachce. B.
To se ještě uvidí. S.
Dej si pozor, s kým se bratříčkuješ. Příště by jsi mohla dopadnout hůř. B.
Myslíš si, že z tebe mám strach? Asi tě zklamu. Můžu si
dělat co chci a s kým chci. Já ti taky neříkám nic
k tomu, kde a s kým trávíš noci. S.
Dopsala poslední řádek. Harry se zahleděl do stolu, aby si nevšimla, že četl
její poštu. „ S kým si to píše? Proč se podepisuje jako S? Co znamenají to B a
S? A odkud já to druhý písmo znám?“
„ Co se ti stalo, Jean?“zeptal se ještě, když odnášela dopis. Ruku měla
zabalenou do obvazu.
„ Tohle?“zahleděla se na ruku. „ To…to…Blas mě kousnul. Je to škrábnutí.“
„ Blas? Tebe?“
„ Jo. Blbli jsme a omylem mě hryznul. Nic to není,“a odešla poslat zprávu.
Zbytek dne byl hodně klidný. K večeru se však na základnu začali trousit
členové Řádu. „ Ona je rada nebo co?“
„ Ne. Jen takovej… Kecací kroužek,“osvětlila mu Jean. Harry sice zalezl do
postele, ale zvědavost byla silnější . Harry se rozhodl, že půjde zjistit, co
se dole děje. Proklouzl kuchyňskými dveřmi a přerušil někoho uprostřed řeči.
Všichni přítomní ho sjeli pohledem, ale nikdo nic nenamítal. Sedl si na volnou
židli a poslouchal. Bylo tam několik členů, ale nebyl tam Brumbál,
McGonagallová ani Moody.
„ Co že jsi říkal?“zeptala se hnědovlasá baculka, která seděla na stole, když
se Harry usadil.
„ Říkal jsem, že nemáme naprosto žádné zprávy, Jean. Nikde nic. Vůbec nic.“
„ A ty Johnny, máš něco?“
„ Taky. Ani stopa. Jako by se po nich slehla zem,“zavrtěl hlavou.
„ Tak se zeptejte Snapea ne? Ten nám má předávat takovýhle informace, co se
děje,“houkl někdo z rohu. Všechny zraky se upřely na profesora lektvarů. „ Asi
vás zklamu, ale já nic nevím. Žádné schůze, nic. Jak říkáte, jako by se zem
slehla,“řekl chladně.
„ Kurva,“ulevila si Jean.
„O co jde?“zeptal se nesměle Harry. Chtěl být trochu v obraze. „ Děje se něco?“
„ Právě že nic. Vůbec nic,“řekl Artur. „Voldemort ani Smrtijedi nic nevyvádí.
Žádný útoky, únosy. Nic.“
„ To je snad dobře, ne?“
„ Jak se to vezme…“začala žena.
„ Je ticho. Až velký ticho…“pokračoval Sturgis.
„ Ticho před bouří,“dokončil Lupin a začal pochodovat po místnosti. „ A řekl
bych, že se chystá něco velikýho. Vůbec se mi to nelíbí.“Praštil pěstí do
stolu.
„ Mně taky ne,“zavrtěli všichni hlavami. Drahnou chvíli bylo ticho. Všichni
přemýšleli.
„ Proč se nic neděje? Co zase Voldemort kuje? O co se pokouší? Minule, když byl
takhle klid, tak následovala honba za věštbou, lov na Harryho Pottera a ….“
„ Kdo teďka hlídá v Azkabanu?“zeptal se do ticha. Všichni k němu zvedli oči a
chvíli nikdo nic neříkal.
„ Kdoby? Mozkomorové a Bystrozoři,“odvětil Sturgis. „ To přece víš?“
„ Vím. Ale koho je tam víc? Mozkomorů nebo kouzelníků?“vyzvídal. Ostatní
členové si vyměnili podivné pohledy, jako by si mysleli, že mu přeskočilo.
„ Takže tam teď jsou dva Mozkomoři na jednoho kouzelníka?“řekl Harry a doufal,
že už konečně někomu sepne, co má na mysli.
„ Ty jako myslíš, že se chce pokusit osvobodit uvězněný Smrtijedy?“zeptal se
Artur.
„ Nebuď blázen,“uchechtl se plešatý mužík z rohu.
„ Blázen opravdu nejsem. Zkuste se vžít do jeho kůže. Celý kouzelnický svět už
o něm ví, úhlavního nepřítele se mu nepodařilo dopadnout a schopnější polovinu
svojí armády viz. Malfoy má ve vězení.“ Odmlčel se. „ Co byste dělali na jeho
místě, kdyby jste toužili po moci jako Voldemort?“ Několik lidí sebou cuklo.
Jiní na něho hleděli s určitým respektem. „ Co byste udělali?“řekl znovu.
„ Pokusili bychom se získat zpět svoji armádu,“přikývla Jean tiše.
„ Taky si myslím. A pokud tam je tolik Mozkomorů, kteří na jeho jediný zavolání
okamžitě přejdou na druhou stranu, tak myslím, že mu to nebude dělat až zas tak
velký problémy.“
„ Chlapče, máš moc velkou fantazii,“ušklíbl se opět plešoun.
„ Nemá, Verbine,“bránil chlapce Lupin. „ Naopak si myslím, že to je velmi dobré
vysvětlení. Samozřejmě že bez Smrtijedů toho moc nezmůže. A jestli je získá
zpátky, bude jich mít dost na to, aby zase začali něco provádět a jestli už se
nebude muset skrývat, tak nás čekají pěkný časy.Jdu okamžitě za Popletalem. Kdo
jde se mnou?“ K Remusovi se přidalo asi pět lidí a zmizeli. Ostatní ještě
chvíli klábosili a potom se vydali pryč.
„ Dobrej začátek, Harry,“usmál se Bill, když zapadli do pokoje a usnuli.
Pro černovlasého chlapce to ale nebyla moc příjemná noc. Kromě toho snu, jak
Smrtijedi vraždí jeho přátele, se mu zdálo ještě něco.
„ Můj, pane. Co vy děláte v takových místech?“zeptala se schoulená postava.
„ Přišel jsem si pro své věrné. Potřebuji vás pro svůj velký plán.“řekl kdosi
chladným hlasem.
„ Ó, pane. Děkujeme. Děkujeme.“
„ Díky nechci. Jsou k ničemu. Mě budou stačit vaše životy, které mi svěříte.
Čekejte. Za chvíli budete svobodní a opět se budete smět nadechnout,“řekl znovu
chladný hlas. „ Počkejte až vás zavolám, moji věrní,“dodal ještě.
„ Jak nás odtud chcete dostat?“
„ To nechte na mně. Brzy se to dozvíte.“
„ Pane, prosím. Nenechávejte nás tu. Chceme pryč.“
„ Dočkáte se. Svůj plán jsem připravoval dlouho a nehodlám ho uspěchat a
zničit,“postava odplachtila a zmizela kdesi pryč. Poté jako by všechno
vybuchlo…
„ Nééé,“Harry slétl z postele na zem. Byl naprosto zmatený. Třásl se jako
osika, lapal po dechu a jizva na čele ho pálila, jako už dlouho ne.
„ Harry. Harry co ti je?“třásl s ním kdosi. „ Voldemort. Voldemort je v
Azkabanu. V Azkabanu. Chystá se je dostat pryč.“Nevěděl, jak dlouho se svíjel
na podlaze, jak dlouho křičel, co křičel. Pokoušel se vstát, ale tělo ho
odmítalo poslouchat. Kdo u něho byl, nevěděl. Potom už nevěděl nic…