10. kapitola - Výsledky a následky
Harrymu se opět zdál ten nepříjemný sen. Opět viděl, jak
Smrtijedi všechny zabíjejí, ale tentokrát se k tomu přidalo ještě něco. Když už
byli všichni mrtví, přišel k němu Snape a cosi mu říkal. Nerozuměl mu. Jen na
něho třeštil oči a potom na něho začal křičet. „ Zrádce, zrádce!“ Křičel, jak
nejvíc jen mohl. Umlčela ho až Jean, která přešla až k němu a pohrozila mu
hůlkou. Zmlkl. Dívka se podívala Severusovi do očí. Políbila ho…A potom ho
zabila. Jediným strašlivým kouzlem. K Harryho nohám se svalilo další tělo.
Nevěřil tomu, nechtěl tomu věřit. To nemůže být pravda. Ať to není pravda.
Rozhlížel se. Viděl je, Bellatrix a Jean. Jak tam stojí. Stojí tam a smějí se s
ostatními Smrtijedy. Smějí se tomu, jak jim pomohl…
„ Na vypij to,“rozkázal mu kdosi a přiložil mu k ústům lahvičku.
„ Ne! Ne! Nechci veritasérum,“škubl sebou, jako by doufal, že dokáže lahvičku
vyrazit z ruky. „ Drží mě Bellatrix a snaží se ze mně dostat jméno zrádce.
Nesmím nic říci,“ prolétlo mu hlavou. Když otevřel oči, viděl jen neurčitou
směs obrysů a barev.
„ Veritasérum? On si snad myslí, že jsem Smrtijed.“
„ Ukaž, já to zkusím.“
Harry slyšel hlasy, ale nerozuměl jim.
„ Harry, Harry. Slyšíš mě?“
„ Ginny,“vydechl. Její hlas mu zněl příjemně a jasně. „Tak oni dostali i Ginny?“
Pokusil se otevřít oči, aby jí viděl do tváře, ale neviděl nic než změť barev a
tvarů.
„ Harry, poslouchej mě. Smrtijedi nás dostali. Musíš tohle vypít. Je to nutný,
jinak se odtud nedostaneme.“ Její hlas zněl naléhavě. Přikývl a spolykal
nabízenou tekutiny.
„ Ginny, ty jsi génius,“ukázali na ní ostatní přítomní zvednuté palce. To však
Harry neviděl ani neslyšel, protože už opět tvrdě spal.
„ Neměli jsme to dělat. Zbytečně jsme ho vystavili nebezpečí...“
„ Udělali jste, co jste museli. Bylo to nejlepší řešení. Teďka alespoň víte, co
v něm je a nemuseli jste ho vystavovat opravdovému nebezpečí.“
„ Já vím, ale stejně se kvůli němu cítím trochu trapně. Muselo mu být hrozně…“
„ Byla to zkouška. Bylo to nutný. Vždyť přece bude v pořádku nebo ne? Tak vidíš.
Už zažil i horší věci a i ve skutečnosti. Dokáže se o sebe postarat a ta jeho
svéhlavost… Jestli ho přijmete, tak se Řád musí připravit, že tohle bude dělat
pořád. Tohle je prostě Harry. Vždyť ho znáš. A ten malej podraz vám snad
odpustí. Tak si to přestaň vyčítat a dej mi pusu.“
Harry slyšel hlasy, ale nedokázal určit, komu patří. Pokusil se rozluštit, co
říkají, ale připadal si jako cizinec, který musí každé slovo hledat ve
slovníku. Pomalu se přiváděl k vědomí a pokoušel si v tom guláši, který měl v hlavě,
udělat alespoň trochu pořádek. Trvalo to drahnou chvíli, ale potom stejně upadl
do dřímoty.
„ Ťuky, ťuk. Je někdo doma? Haló? Země volá Harryho Pottera. Pane Pottere,
ozvěte se. Země volá Harryho Pottera. Ozvěte se, ozvěte se. No tak, Harry otevři
oči. Krucinál, vzbuď se.“Odmlka. „ Za dvě minuty začínají lektvary,“zakřičel
kdosi vedle jeho hlavy a Harry vylítl. „ Za dvě minuty?“
„ Klid,“přidržely ho něčí ruce za ramena. Harry zamžoural, ale bez brýlí nic
neviděl. Ten někdo mu je nasadil. Byla to Jean. Harry se na ni podíval a
leknutím ucukl. „ Klid, Harry, nejsem Smrtijed.“
„ Ty a Smrtijed?“nechápavě se na ni podíval. Tohle ho nenapadlo, on se vyděsil
toho, jak vypadala. Kromě toho, že byla bělejší než prádlo vyprané v Lanze,
měla i strašné kruhy pod očima a povadlé tváře. Přesto se na něho usmála.
„ Už si nemyslíš, že jsem Smrtijed a chtěla jsem ti dát veritasérum?“
„ Ty? Já? Proč bych si to měl myslet?“
„ Co si pamatuješ?“
Zašmátral v paměti. „ Nic. Mám úplně vygumováno,“ řekl po pravdě.
„ To je dobře.“Plácla ho po rameni a chlapec na ni vyvalil oči. „ Lektvar
zabral a vyčistil ti hlavu. Za chvíli se ti to začne vybavovat a potom ti to
vysvětlíme. Já teď musím dolů, ale někoho ti sem pošlu. Nebo chceš být sám?“
Zavrtěl hlavou. Usmála se a odešla.
Harry si marně snažil vybavit, co se stalo, ale ani na to neměl čas. V další
chvíli se dovnitř nahrnula Hermiona, Ginny, Ron a v závěsu za nimi Blas.
„ Harry,“vrhli se na něho. „ Jak je ti?“
„ Je mi fajn. Ale mám v hlavě jaksi pusto prázdno. Co se mi stalo?“
„ My nevíme. Prostě jsme se ráno probudili a řekli nám, že ležíš, ale nikdo nám
nechtěl říci, co se ti stalo.“
„ Já sám to nevím. Prý by se mi to mělo vybavit, protože mi dali nějakej lék,
nebo co?“ Ostatní se na sebe podívali a Harry si všiml, že jim cukají koutky.
„ Lék nebo verisérum?“ušklíbla se Ginny.
„ Co máte pořád s tím veritasérem?“nechápal.
„ My? To ty jsi vykřikoval, že ho nechceš. Potom jsi ještě křičel něco ve
smyslu, že nic neřekneš, ať tě klidně zabijou. Taky si na někoho křičel zrádce
a něco jako ať někoho nezabíjej.“ Hermiona svraštila čelo a pokrčila rameny. „
Byli jsme tu s Jean a ta nám říkala, že jen spíš a máš nějaký halucinace, ale
že ti jinak nic není. Potom přišel Charlie, Bill, Sturgis…“svraštěla čelo, jak
se snažila vybavit, kdo všechno tu byl. „ Lupin…“
„ Lupin?“vypálil najednou Harry. Konečně mu svitlo. „ Co je s Lupinem? Už
ho našli? Je v pořádku?“ Kamarádi na něho zírali, jako by spadl z nebe.
„ Jasně, že je v pořádku. Proč by neměl být?“Ginny hodila očkem po bratrovi a
Hermioně, jestli jí náhodou něco neuteklo. Taky nechápali.
„ Harry, co by s ním mělo být? Byl na snídani i na obědě. Něco se ti zdálo.“
„ Ne nezdálo. V noci šel zabít Bellatrix. Poslala mu dopis a já ho šel potom
najít. Na oddělení záhad. Byli tam Smrtijedi. Bojoval jsem s nima. Potom jsem
narazil na Bellatrix. Čekala tam na mně a pokoušela se ze mě dostat Snapeovo
jméno,“vysvětlil. Ostatní si mysleli, že mu přeskočilo. „ Chtěla vědět jméno
zrádce, aby si mohla šplhnout u Voldemorta.“ Škubli sebou. Harry bez dechu
čekal, co mu na to řeknou.
„ Harry, to se ti muselo něco zdát,“ začala pomalu Hermiona. Měla strašný
strach, že jejímu kamarádovi přeskočilo.
„ Nic se mi nezdálo,“vyjel na ni.„ Já tam byl. Mučila mně, abych jí vyzradil
jméno.“
„ Harry, kdyby jsi tam byl a chytili by tě Smrtijedi, tak bychom to věděli. Byl
by poplach. A ten pře…“znejistěl i Ron a vyměnil si s dívkami starostlivý
pohled.
„ Přece se mi to nezdálo,“šeptl Harry. Musel uznat, že jeho verze je trochu
přitažená za vlasy. Lehl si zpátky na postel a pokusil si v tom udělat pořádek.
Nesedělo mu na tom víc věcí než předtím.
„ Co to má znamenat? Co to má sakra znamenat? Co se stalo? Jakto že je Lupin
tady? Jak to že mě nedrží Smrtijedi? Mají pravdu. Musel by být poplach, kdyby
se mnou něco bylo,“zíral do stropu a nevnímal, co mu ostatní říkali. „ Tak to
vezmeme od začátku. – Tak jo, začni,“řeklo jeho druhé já. „Takže, včera mně
vzbudili uprostřed noci. – To by souhlasilo. – A potom mi řekli, že Lupin někam
zmizel… - No?… - a dali mi ten dopis. – Jo. – Což je blbost. – Proč? –
Pochybuju, že Bellatrix umí veršovat, za druhý, ten dopis byl úplně primitivní,
takže by ho musel rozluštit každej. A zvlášť třeba Bill nebo Charlie. Za další,
proč by mně budili, kdyby to byla práce pro Řád a mně by k tomu nepotřebovali.
A dál, proč by Remus četl moje dopisy, když Bellatrix říkala, že byl určen mně.
– To zní logicky. Pokračuj. – Potom. Kdybych jim takhle utekl tím krbem na
ministerstvo, tak i kdyby byli pomalí jako Dudley při sprintu, tak by mně
museli chytit, když by věděli, že jdu do nebezpečí. Oni se mně nepokoušeli
zastavit. Alespoň úplně ne. – To nechápu. – Já taky ne. Zatím. Potom ti
Smrtijedi. I kdyby to byla past, tak by pro ně bylo výhodnější, kdyby počkali v
místnosti se závěsem místo toho, aby mě honili po celým ministerstvu. A ke
všemu na to, že se jim ani ne před dvěma měsíci po ministerstvu promenádoval
Voldemort, tak ho ministr neměl moc dobře chráněný. Nebo tu hlídky nebyly
naschvál? – Proč myslíš? – Co když chtěli, abych se na to ministerstvo dostal.
A co když ti Smrtijedi vůbec nebyli Smrtijedi? – Nepřeskočilo ti? – Co když to
byli členové Řádu? – Už začínáš magořit! – Jasný! – To není jasný. Vždyť na
tebe útočili. Proč by to dělali. - ZKOUŠKA!!! No jasný, byla to zkouška.“
Harrymu svitlo. Posadil se na posteli a zase sebou hodil zpátky na polštář.
Nemohl si odpustit, aby nezavýskal. Kamarádi na něj soucitně hleděli jako na
naprostýho cvoka.
„ Jaká zkouška? – Brumbál přece říkal, že než mě přijmou, tak mi připraví zkoušku,
na který budu muset dokázat, jestli mám na to se stát členem. Tím se to
vysvětluje. – Co se vysvětluje? - Úplně všechno. Ten dopis. Proč mně nechytali.
Proč na mně Smrtijedi nepoužívali moc nebezpečný zaklínadla. Proč¨se mi
Bellatrix, nebo spíš ta žena, zdála divná a nesundala kápi. Proč to Crucio
trvalo tak krátce. Jakto, že Bellatrix nereagovala na Voldemortovo jméno.
Jakto, že je Lupin tady. Už to chápeš? – Ne. – Prostě chtěli zkusit, jestli
jsem natolik způsobilej a dokážu držet tajemství. Nemohli mi říct, že to je ta
zkouška. Pak by to bylo k ničemu. – A kterej cvok si myslíš, že by na tebe
používal zakázanou kletbu? – To nevím. Ale tohle mi přijde jako jediný rozumný
vysvětlení. – Rozumný? – Jasně. Prostě to někdo udělal. Musel zkusit, co vydržím.
Jestli mi budou moct věřit, že neprozradím tajemství Řádu. – A myslíš, že jsi
prošel? – Nemám ponětí. Jestli jsem omdlel, tak asi…ne.“ Harry radost z toho,
že tomu celému přišel na kloub rázem zmizela. Teď mu bylo jasné, že u zkoušky
nejspíš propadl. „Vyzradil jsem to jméno nebo ne? – Nevím. Tohle si nepamatuju.
Ale asi jo.“Chlapci někdo zamával rukou před obličejem, ale nevnímal to. Byl
uzavřený ve své hlavě. Vytrhlo ho, až když se všichni zvedli a vydali se k
odchodu.
„…nevíme, je úplně mimo. Vůbec nás nevnímá.“Postěžovala si někomu Hermiona a
vyšla s ostatními na chodbu. Zůstal tam Blas a Jean, která zrovna přišla.
Přešla ke skříni s lahvičkama a začala se v nich přehrabovat, aniž by se na
něho podívala.
Harry se opřel o lokty a chvíli ji sledoval.„ Byla to jenom zkouška, že
jo?“zeptal se jí po chvíli. Otočila k němu svojí bledou tvář a usmála se.
Vrátila se zpět ke své práci. „ Došlo ti to?“
„ Jo.“
„ Přišel jsi na to rychle.“
„ Dal jsem si to dohromady. Už předtím mi to nehrálo, ale nevěděl jsem proč.
Dělali jste chyby.“
„ Jako třeba?“optala se, aniž by se k němu otočila.
„ Jako třeba údajná Bellatrix. Řekl jsem jí do očí jméno jejího pána a ona na
to vůbec nereagovala. Minule mi málem vyřízla srdce z těla. Nebo to Crucio…“
„ Nechtěla jsem tě tím moc trápit. Popravdě bych ho neměla používat vůbec.“
„ To jsi byla ty?“vytřeštil na ni oči.
„ Malá změna hlasu a vzhledu a …“pokrčila rameny a konečně se k němu otočila.
Přešla si sednout na postel a podala mu malou nádobku. „ Promiň,“dodala tiše.
„ Za co?“
„ Za všechno. Hlavně za tu bolest, kterou jsem ti způsobila.Taky mi to nebylo
moc příjemný. Mohl by jsi mě klidně žalovat a poslali by mně rovnou do
Azkabanu. Musela jsem tě ale vyzkoušet. Vypij to.“
„ Co to je? Mně už je dobře.“ Hleděl s nedůvěrou na černou tekutinu.
„ To jen tak, pro jistotu. Po těch kletbách. Molly by mně zabila, kdyby jsi měl
nějaký následky.“
„ Fuj.“zakřenil se a vrátil jí nádobku. „ Ty by sis taky měla něco dát. Promiň,
že to řeknu, ale vypadáš strašně. Jako Lupin před úplňkem,“mluvil s podivnou
artikulací, jak se snažil z úst dostat pachuť léku. „ Proč všechny lektvary
chutnaj tak odporně?“
„ Tomu se říká zákon schválnosti. Já jsem v pohodě. Jen jsem pár dní nespala.
Rozhodně mi je líp než klukům. Pár si jich pěkně zřídil,“ ušklíbla se a Harrymu
spadl do žaludku kámen velikosti Velký Británie. „Ježiši, co jim je? Jsou v
pořádku?“
„ Jo jasný. Dva museli k Mungovi, ale jsou v pohodě. To je riziko povolání.
Všichni s tím museli počítat. I když to byla jenom zkouška a mnozí asi moc
nevěděli, co od tebe můžou čekat..“
„ A prošel jsem tou zkouškou…nebo ne?“zeptal se nesměle.
„ To se nedá říci,“vzdychla. „ Dokázal jsi uniknout Smrtijedům a nevyzradil jsi
jméno. Ale proti tobě je taky to, že jsi nás neuposlechl, šel jsi tam sám,
vystavil ses zbytečnému nebezpečí. Zkrátka jsi se choval nečlensky. A kdyby to
taky byli skuteční Smrtijedi a skutečná Bellatrix, tak by to taky bylo horší.
Takže tohle závisí na radě, jak se rozhodne. Víc ti říci nemůžu.“Usmála se. „ A
teď se vyspi. Ať si zítra čilý jako rybička,“pohladila ho po vlasech a zvedla
se k odchodu.
„ A ostatní?“zeptal se ještě. „ Co jim mám říci.“
Pokrčila rameny. „ No, víš, bylo by lepší, kdyby sis něco vymyslel. Neměli by
vědět, že uvažujeme o tom tě vzít do Řádu.“
„ A co si mám jako vymyslet?“
„ Ty určitě na něco přijdeš. Jako vždy,“dodala s úšklebkem a odešla.
Harry si lehl zpátky na postel a přemýšlel.„ Takže to celý nebylo nic jinýho
než zkouška. Všechna ta bolest, dušení, krev,“přejel si rukou po čele, ale po
ráně nebyla ani památka. „Všechno, kvůli tomu, aby se mohli dohadovat, jestli
mě vezmou nebo ne. Choval jsi se nečlensky,“zaskřehotal. „ Ta jeho svéhlavost.
Musíte si na to zvyknout. Bla, bla, bla. – Kdo tohle vůbec řekl? – Nevím, už si
nepamatuju. – Hm, já taky ne.“ Harry ležel na posteli a hádal se sám se sebou.
Jedno jeho já naprosto chápalo, proč ta zkouška byla taková, jaká byla a druhé
já nechtělo přijmout fakt, že ho mučili nejhorší kletbou a ani se nejsou
schopný rozhoupat k tomu, aby mu řekli, jak na tom je. Zanedlouho opět přišli
Ron, Hermiona a Ginny a Harrymu nezbývalo než se vymluvit na to, že byl
náměsíčný a spadl ze schodů. Nevěděl, jestli mu na to skočili, ale přestali se
vyptávat. Ještě se na něho přišel podívat zbytek rodiny Weasleyů a potom už
opět upadl do říše snů…
Probudil se vcelku brzo. Bylo něco po sedmé. Ještě chvíli se převaloval a
pokoušel se znovu usnout. Přesněji si opět probíral včerejší den. Trochu se mu
to rozleželo v hlavě a mohl o tom lépe uvažovat. Po nějaké době se oblékl a rozhodl
se, že půjde dolů na snídani.
„ Kam si myslíš, že jdeš?“ozval se Ron, když Harry dostal polštářem do hlavy.
„ Já ti…“nedořekl. Jakmile se otočil, zabombardovaly ho další tři. „ Co tu
děláte? Jakto, že nejste v obchodě?“zeptal se dvojčat a mrskl jim polštáře
zpět.
„ Co bychom tam v neděli dělali?“ušklíbl se Fred a opětoval útok. Harry ho sice
vykryl, což ovšem neplatilo o polštářích poslaných od Billa a Charlieho.
„ Hej, kluci, vy jste se proti mně spikli,“zakřičel, když se pod další salvou
svalil na zem.
„ A nejenom kluci,“houkla Ginny ode dveří a mrštila po něm další. Za ní
vklouzla dovnitř Hermiona. Mrkla na Harryho a mrštila polštář na Rona. „Hej!“
„ To jen aby ti to nebylo líto,“ušklíbla se.
„ No počkej,“vylezl z postele a s další zbraní v ruce se vrhla na kamarádku.
Netrvalo dlouho a propukla pořádná polštářová bitka všichni proti všem. Harrymu
se podařilo pár pěkných chycení (jak by taky ne, když je jeden z nejlepších
chytačů) a Charlie na tom nebyl o nic hůř. Ron sváděl urputný boj s Hermionou a
Harry se párkrát dostal do křížku s Ginny. Pokud mu začala polštář otloukat o
hlavu, nezbylo mu nic jiného než jí popadnout za pas a stáhnout jí na zem.
Schytal taky několik pořádných ran od dvojčat a netrvalo dlouho a nelétaly
vzduchem jenom podhlavníky.
„ Co se to tu děje?“objevil se ve dveřích pan Weasley a hned schytal jednu. „
Konec zábavy a pojďte na snídani,“usmál se a hodil polštář zpět. Děcka cosi
zabručely, že jim zkazil zábavu, ale poslechly. Harry čekal na ostatní než se
obléknou a nemohl si nevšimnout, že po něm házejí kradmé pohledy. Nechápal
proč.
„ Tak běž,“ popostrčil ho kamarád ke kuchyňským dveřím. Harry v klidu otevřel a
ztuhl. Uvnitř byla naprostá tma. „ Sakra, vždyť tu nik…“
„ VŠECHNO NEJLEPŠÍ,“ozvalo se hromové volání a místnost se rozsvítila. Harrymu
spadla čelist. Celá místnost byla vyzdobená třásněmi a třpytkami, u stropu
visela veliká cedule s nápisem ,Všechno nejlepší k šestnáctým narozeninám,
Harry‘, stůl se prohýbal pod všemožnými dobrotami a za ním stála paní Weasleyová
s manželem, Lupinem, Jean, Tonksovou, Moodym a několika dalšími členy, se
kterými se Harry znal docela dobře. Vrcholem všeho byl obrovský třípatrový dort
plný marcipánových ozdob a politý čokoládou, který nesli mezi sebou. Harry stál
naprosto zkoprnělý překvapením. Všichni čekali, až něco řekne, ale on se
nezmohl na slovo.
„ Tak to jsem nečekal. Já ani nevím, že už je jedna třicátýho,“vykoktal po
pravdě. „ Vy jste to věděli?“ obořil se s úsměvem na ostatní, kteří přišli s
ním.
„ Nevěděli,“odpověděli mu sborově. Už pochopil, proč se ráno všichni tak hnali
do té bitvy.
„ Já nevím, co mám říci,“vysoukal ze sebe.
„ Tak pro začátek sfoukni svíčky.“
„ Jasně.“Přistoupil k dortu.
„ A nezapomeň si něco přát,“upozornila ho Ronova matka. Přikývl a zhluboka se nadechl.
„ Kéž už tohle zabíjení skončí.“ Foukl. Plamínky svíček
zakmitaly a zase si vesele plápolaly dál. Foukl znovu a zase nic. Naplnil plíce
vzduchem a foukl, jak nejvíc to šlo. Nedostatkem vzduchu zrudl až za ušima.Nic.
To už se ale za ním začal ozývat neskonalý chechot. Jakmile se otočil a viděl
Freda s Georgem, bylo mu vše jasné. „ Vy jste…“
„ Harry, to musíš takhle,“přiloudal se k němu Fred s úšklebem. Foukl sotva
znatelně a všechny svíce pohasly. Jeho bratr začal hlasitě tleskat a ostatní se
přidali.
„ Všechno nejlepší, drahoušku,“objala ho paní Weasleyová. „ Tohle máš ode mě a
Artura,“podala mu balíček. „ Takže Harry, všechno nejlepší,“ potřásl mu rukou
pan Weasley. Dál mu popřáli všichni z Weasleyovi rodiny i ostatní. Od Ginny,
Hermiony a od ostatních žen dostal pěknou pusu (Fred chtěl taky, ale Harrymu se
to moc nezamlouvalo). Bylo to naprosto skvělé dopoledne. Všichni jedli, pili,
smáli se a užívali bezstarostný den. Dort, který (jak se dozvěděl) pekla Jean
celou noc po mudlovsku, byl naprosto vynikající a po třech patrech se
zaprášilo, než bys řekl švec.
Z dárků byl Harry naprosto unesen. Od Ronových rodičů dostal nějaké oblečení a
od dvojčat žertovné předměty z obchodu. Od Charlieho dostal opravdovou Zlatonku
a od Billa zvláštní dýku z Egypta. „ No, původně jsme ti chtěli koupit
Kamasutru, ale nakonec…“zašklebil se Bill a Hermiona s Jean se začaly strašně
smát. I Harry se zachechtal, ale ostatní naprosto nevěděli, která bije.
Ginny mu dala soupravu brků a Harry byl rád, protože ty jeho už vypadaly
strašně. Od Hermiony čekal nějakou bichli, ale místo toho dostal několik
mudlovských triček. „Vím, jak si pořád stěžuješ, že musíš nosit věci po
Dudleym. Doufám, že jsem odhadla velikost.“ Harry musel uznat, že má vkus.
Bichli na rozdíl od ní dostal od Rona. Byla to kniha Finty ve famfrpálu známé i
neznámé.
Na další dvě knížky se složili Tonksová, Moody, Kingsley a ostatní a byly to
knihy o tom, jak se stát bystrozorem. „ Někdo se zmínil, že by jsi chtěl být
bystrozorem a tak jsme si řekli, že by se to mohlo hodit.“
Jean k němu přišla a pověsila mu na krk stříbrný řetízek s jakýmsi kamenem,
který Harrymu trochu připomínal pazourek a uprostřed měl průhledné místo jako
by tam bylo sklo nebo křemík. „ Tohle je permentir. Říká se, že když ho někdo
nosí, tak ho ten kámen chrání. Tvůj táta taky jeden měl. “
A nakonec od Lupina dostal hodinky a jakousi knížku, u které poznamenal: „
Tohle neber ani tak jako dárek jako spíš…No, myslím, že se ti to bude líbit.
Všechno nejlepší, Harry.“Remus ho objal a Harry mu objetí opětoval. K jeho
dárku se však nedostal.
Něco před polednem se rozzářily plameny a přišel Brumbál s McGonagallovou a
ještě jednou osobou. Byl to vysoký muž, kterému padaly světlé vlasy až na
ramena a modré oči jako safírky zářili na všechny kolem. Harry si všiml, jak se
holkám trochu podlomily kolena. Jediný, kdo se o něho nezajímal, byla Jean,
která se s Blasem stáhla do rohu místnosti, pokud možno z dohledu
McGonagallové.
„Dovolte, abych vám představil Johna Molena. Je to nový člen Řádu a pokud vás
to zajímá,“mrkl na nejmladší členy osazenstva. „ Pan Molen se uvolil, že vezme
i naše začarované místo učiteli Obrany proti černé magii pro příští rok.“ Holky
zavýskaly a Harry s Ronem se jenom modlili, aby na škole neměli Lockharta číslo
dvě. Když se příchozí dozvěděli o oslavě, potřásli chlapci rukou a popřáli mu
jen to nejlepší. Dárky ani nečekal a proto ho zarazila červená obálka, kterou
dostal od ředitelky své koleje. Stejnou dala i Ronovi a Hermioně.
„ Co to je?“
„ Dopisy. Jsem ráda, že jsem vám je mohla předat osobně,“usmála se profesorka a
v očích jí blýsklo.
Hermiona se podívala na kamarády a potom jí to došlo. „ To jsou
výsledky,“vykřikla rozrušeně a hrubým násilím se začala dobývat do obálky. Oba
chlapci jí napodobili.
„ Ááááá…“zavýskala Hermiona jakmile přelétla očima několik řádek a vrhla se
Harrymu kolem krku. „Vynikající, vynikající. Mám všechny!!!“ Dívka se ho držela
kolem krku jako klíště a poskakovala na místě. Její výskot Harryho málem
ohlušil. „ Deset, deset!!!“rozkřikl se Ron a vrhl se k nim. „ Deset!“
„ To je skvělý, skvělý.“
„ Hermiono, pusť ho, ať se může taky podívat,“odlepil jí od Harryho Ron a v
celé místnosti zavládlo naprosté ticho plné očekávání. Harry si moc dobře
uvědomoval, že se všechny oči upírají na něho. Pomalu roztrhl obálku. „ Dělej,
dělej, otevři to! – Ne, já to radši nechci vědět. Nechci. – Nekecej a otevři
to. – Nechci to vědět. Co když jsem propadl. Co když jsem prolít z lektvarů,
obrany, přeměňování nebo formulí? Co když jsem nesplnil hodnocení na to, abych
se mohl stát bystrozorem? Já to radši nechci vidět. Nechci. – Chceš tu radši
zůstat stát nad zadělanou obálkou? – Ne. – Chceš vědět, jak si dopadl a přestat
se napínat? – Jo. – Tak už to sakra otevři. – Otvírám.“ Roztřesenými prsty
otevřel obálku a očima přelétl její obsah. Srdce v něm poskočilo radostí. „ Mám
šanci, mám šanci.“ Pomyslel si radostně. Na sobě však nedal nic znát. Stále
tupě zíral do papíru a úplně cítil, jak atmosféra v místnosti houstne.
Nasadil ten nejnešťastnější výraz, na který se zmohl a zvedl oči. Hermiona
držela Rona za ruce a napjatě očekávali, co řekne. Harry jí říkal, jak moc mu
záleží na tom, aby z určených předmětů získal NKÚ a teď mu přišlo, že je ještě
nervóznější než on.
„ Tak co?“zeptala se ho třaslavě.
„ No,“začal po chvíli a strčil zmuchlanou obálku do kapsy. „ Ty seš teda hajzl,
takhle jí nervovat. Vždyť ta musí být na mrtvici víc než ty.“prolétlo mu
hlavou. Zdálo se mu, že Hermiona se každou chvíli rozbrečí. „Deset!,“zakřičel
náhle a oba se na něho vrhli. Jako tři blázni poskakovali po kuchyni a křičeli
na celé kolo. Všichni ostatní se začali smát.
První gratulace se ujal Brumbál a McGonagallová. Jindy přísná profesorka
přeměňování se na ně usmála. „ Jsem velice ráda, že mi neděláte ostudu. Mně ani
Nebelvíru.“ Ostudu opravdu nedělali. Hermiona měla všechno za vynikající (
kdyby to bylo jinak, tak by se šla asi oběsit), Ron rupl stejně jako Harry z
věštění, z čehož si nikdo moc těžkou hlavu nedělal a potom nějak pokazil
Bylinkářství, ze kterých měl přijatelné a Harry ztratil Dějiny čar a kouzel, na
kterých usnul.
Paní Weasleyová je samozřejmě objala a poblahopřála jim. Rona málem umačkala,
zatímco dvojčata se na něho dívali, jako by jim kazil pověst. Poblahopřáli jim
samozřejmě všichni a většina se nezapomněla zmínit o svých vlastních
zkušenostech ze zkoušek.
Oslava se protáhla přes oběd na celé odpoledne. Na ceduli se objevil ještě
nápis Gratulujeme všem za složení NKÚ a všichni se bavili a smáli na plné
obrátky. Bradavický ředitel i zástupkyně se omluvili, že mají ještě nějakou
práci, pohovořili s několika lidmi a poté opět odešli. Náladě to nijak
neubralo.
„ Ukažte,“naklonila se k nim Jean a hvízdla. „ Deset NKÚ. Ty máš vážně všechny,
Hermiono? Tak to seš teda machr. A vy dva z čeho jste rupli?
Věštění…Trelawneyová. No jo, tak to se nedivím a potom bylinkářství…Tedy tedy
Ronalde. Copak ty neznáš kytičky?“řekla naoko přísně. „ No jo a ty Harry, nemáš
dějiny. Pro příště zkus nespat a potom by to mohlo jít líp. Dělám si legraci,
vím, že si to neudělal naschvál. Jste fakt dobrý. O takovým výsledku by se mně
mohlo jenom zdát.“
„ Kolik jsi měla ty NKÚ?“vyzvídala Hermiona.
„ Já? Tři. Obranu, lektvary a formule. A to ještě nechápu, jak se mi ty formule
povedly,“řekla nezaujatě. „Byla jsem na kouzla šílený pako.“ Harryho i jeho kamarády
to trochu zaskočilo. Myslel si o ní, že je lepší v čarování. Myslel si, že je
Bystrozor. Ale to nemohla být, jestli neměla zkoušky z přeměňování. Byl snad
tohle důvod, proč jí McGonagallová nemá ráda? Blbost. Ale kombinace lektvary a
obrana mu někoho připomněla. Už asi chápal spojitost, která byla mezi ní a
Snapeem.
Nenechal si nijak zkazit náladu. Jediný rušivý element byl obraz bývalé
majitelky, který měl tendenci se každou chvíli rozkřičet a jim nezbývalo nic
jiného než přestat slavit a jít jí umlčet. Poté se vždy mluvilo chvíli tiše,
ale moc dlouho to nevydrželi. Celé odpoledne se jenom smáli a povídali si.
Všechno, co bylo na stolech už brzy bylo v žaludkách a i po dortu se jenom
zaprášilo.
Moody chlapci popisoval, jak vypadají některé testy, když se chce někdo stát
bystrozorem a Harrymu při tom běhal mráz po zádech. Ostatní mu potom
vysvětlili, že Pošuk zase přehání, že nemusí mít z ničeho strach. Na chvíli se
dokonce objevil Percy, ale hned potom zase zmizel zpátky na ministerstvo, jako
by se tam bez něho nemohli obejít.
Pomalu už se schylovalo k večeru a rozjařilý den i plná břicha udělala svoje. „
Já jdu spát,“zívla Hermiona a protáhla se. „ Ještě napíšu našim a pak padnu.“
Popřála jim dobrou noc a potom zmizela pryč. Ron pomohl kamarádovi s dárkama
nahoru a potom taky zapadl. Harry ještě cestou dolů potkal Ginny a Freda s
Georgem. Kluci jí zrovna přemlouvali, že ona už je jejich jediná záchrana na
to, aby jim pomohla vylepšit rodinou reputaci. Harry se zasmál a sešel dolů pro
balíček od Lupina, který ještě nestačil rozbalit a někde ho tam nechal. Dveře
byly mírně pootevřené a právě teď z nich byl slyšet Lupinův křik.
„ Ne, to není možné. Pomátl se snad? Tohle přece Brumbál nemůže udělat. Vždyť
přece Harry…“
„ Reme, nevyšiluj. Od počátku bylo jasný pro i proti. Řád to jasně odhlasoval a
Brumbál potvrdil. Už s tím nemůžeš noc dělat. Ta zkouška ukázala…“
„ Ta zkouška byl podvrh. Mně se to od začátku nelíbilo. Brumbálovi muselo
přeskočit, že se takhle rozhodl. Harry…“
„ O Harryho bych strach neměla. Myslím, že jemu to neublíží. Říkala jsem mu…“
„ Neublíží? Neublíží? Jean.Ty asi nechápeš, co to pro něho bude znamenat.
Slyšela jsi, co říkal na Radě o svých rodičích? Už když mně o to žádal, tak …“
„ Tak musel vědět, že jeho šance jsou padesát na padesát. Nebo spíš čtyřicet na
šedesát. Ale teď je rozhodnuto a už se s tím nedá nic dělat,Remusi. Každej
hlasoval, jak uznal za nejlepší,“vpojil se do jejich rozhovoru pan Weasley. „
Brumbál nám jasně vysvětlil důvody, takže by bylo lepší, aby jste pro něho došli,
ať už to máme za sebou.“
„ To není třeba…“otevřel Harry dveře. Dobrá nálada v něm kamsi zmizela a
zůstala jenom nejistota. Pomalu vešel do místnosti a snažil se udržet normální
dechovou frekvenci.
Všichni na něho hleděli a v jejich očích se dala číst rozpačitost a nervozita.
Většina odvrátila oči a zírala kamsi jinam. „ Proč jste se mnou chtěli
mluvit?“zeptal se nejistě, když se nikdo neměl k tomu, aby něco řekl.
„ Tohle tady pro tebe nechal odpoledne Brumbál. Nechtěl rušit oslavu a tak
řekl, že bude lepší, když ti to dáme až večer.“ Pan Weasley mu podal nahnědlou
obálku zapečetěnou podivnou pečetí. Harrymu bylo jasné, o čem se v ní píše a
podle toho, co slyšel, si dokázal domyslet, jaké je rozhodnutí. Nechtěl jí
rozdělat. Připadal si, jako by právě obdržel rozsudek smrti. Naprázdno polkl a
přejel všechny pohledem. Pan Weasley mu pokynul a tak začal roztřesenými prsty
rozbalovat toho dne již druhý oficiální dopis…
Super
(Ellen Greenová, 20. 6. 2006 19:59)