6. kapitola - Noční let
Čaroděj
s neupravenými vlasy, co vypadal, jako by se o sebe vůbec nestaral a velice se
lišil od ostatních, padal přes celou místnost plnou jiných lidí dolů do jakési
propadlé jámy, do níž o obvodu místnosti vedly masivní schody. Ostatní
čarodějové stále na zemi a vystrašeně se dívali na chlapce běžícího naproti
padajícímu muži. Ten spadl rovnou doprostřed do jakéhosi starého kamenného
oblouku. Chlapec věděl, že z druhé strany zase vypadne ven. Zase se objeví,
křičel na celé kolo: „SIRIUSI!“ a běžel ke kamennému oblouku. V tom ho něco
popadlo. Byl to obrovský had, který ho obtočil a začal ho dusit. Ten chlapec
byl Harry, který teď se snažil dýchat, i když mu v tom had bránil. Svíral ho
čím dál víc pevněji, až najednou Harryho strašně začala pálit jizva na čele.
Neměl volné ruce, aby se jí chytil. Ostatní čarodějové už v místnosti nebyli a
Harry stále byl v objetí hada.
Čelo ho pálilo stále víc, až to bylo nesnesitelné, když v tom
se mu v hlavě začal ozývat jakýsi hlas. Nebylo mu rozumět, byl tichý, ale
ledový a zlý. Harry se ze všech sil snažil vymást se ze spárů hada, až se mu to
nakonec podařilo a on dopadl na zem.
Harry se
probudil na podlaze svého pokoje a jizva ho strašlivě pálila. V tom ale
najednou utichla, sice ještě cítil bolest v boku od nárazu na podlahu, ale
bolest v jizvě utichla stejně rychle jako se objevila. Všude byla tma a ticho,
celý hotel už spal. Zvedl se a posadil se na postel. Peřinu našel odkopnutou
pod postelí, tak se pro ní natáhl se zvedl jí.
Hned s ní se však z pod postele vykutálel i Kulový blesk.
Harry si v tu ránu uvědomil, že tam v koruně stromu na něj ještě čeká jeho
kufr, na který úplně zapomněl. Ucítil silnou nechuť vylézt z postele a zase se
obléci. K tomu ještě vyletět znovu schovaný pod pláštěm ven a letět pro kufr.
Věčně tam ale schovaný být nemohl, takže se nedalo nic dělat. Zvedl se a
otevřel okno. Dovnitř se vlil čerstvý studený vzduch, až Harrymu přejel mráz po
zádech.
Když vyletěl z okna už převlečený a již s řádně nasazeným
neviditelným pláštěm, takže zase koukala jen špička koštěte, zamířil hned
směrem k sadu stromů, které si odpoledne zapamatoval. Nezdržoval se letem ve
velkých výškách, od té příhody s letadlem se mu to přestalo zdát až zas tak
bezpečné, takže se držel těsně nad domy.
Přemýšlel za letu, proč ho vlastně tak strašně pálilo čelo?
Minulý rok měl dokonce schopnost vycítit, jak se sám Voldemort cítí, ale
vždycky mu to působilo velkou bolest. Teď jenom slyšel v hlavě nějaké hlasy. A
co bylo ještě o to zajímavější, místo toho, aby ho v té místnosti v propadlou
jámou zachytil Lupin, když slepě běžel pomoct padajícímu Siriusovi, chytil ho
nějaký had. Ale nebyl to bazilišek, se kterým měl tu čest v druhém ročníku. Byl
podobný tomu hadovi, co Harryho obtočil na Ministerstvu a pak dokázal Voldemort
Harryho ústy mluvit, jako kdyby to byl on sám.
Nesnaží se snad Voldemort znovu dostat do Harryho? Znovu ho
začít ovládat? Co kdyby se tak stalo?
Harry by se zázračně vrátil zpátky do Bradavic a začal by
zabíjet. To ne, to nemůže být pravda, přece Harryho nenašel? Jak má sakra utéct
z jeho spárů, aby nehrozilo, že ho zase ovládne a zaútočí na jeho přátele? Co
když ho ovládne zrovna teď a prostě vyletí do výšky a seskočí z koštěte?
Byl by to Harryho konec.
‚Zase mě přepadává když spím.‘ říkal si Harry, ,to si člověk
nemůže ani na chvilku zdřímnout?‘ Když spí, tak se nedokáže vědomě bránit
vniknutí Voldemorta do jeho hlavy, co když teď Voldemort zjistil, jaké zlé sny
mívá Harry, upraví mu je a budou z nich úplně noční můry? Nebo podle nich ho
najde?
Harry si nevěděl rady, co měl znamenat jeho poslední zážitek
ze snu. Proč jenom existuje to spojení mezi ním a Voldemortem? Kdyby se tak
Harrymu podařilo dostat se do jeho hlavy, Voldemort přece také musí někdy spát.
Přeletěl nad silnicí, kde se v poledne stala ta nešťastná
nehoda a pokračoval po ní dál, až k místu nárazu. Nebylo to poznat, silnice
byla znovu otevřená a průjezdná a byla osvětlená pouličními lampami. Po autech,
které do sebe vrazily, nebyly ani památky. Najednou ale Harry zahlédl na
silnici stopy po smyku. Tady to bylo.
Zahnul tedy směrem, kterým minule utíkat s kufrem, přiletěl k
rybníku, kde si v poledne sednul a myslel si, že už všechno má za sebou a jak
strašně se mýlil.
Vydal se tedy směrem, kterým utíkal před helikoptérou. Po
policistech tu teď v noci nebylo ani památky. Měsíc osvětloval cestu, která
vedla pryč od rybníka. Celý sad na první pohled vypadal dost strašidelně a
Harrymu naháněl husí kůži.
Nějak se necítil dobře, když se ocitl mezi stromy, které
rázem zastínil svit slunce, ale pořád se to nedalo porovnávat se tmou, která
panuje v Zapovězeném lese.
Nakonec narazil na hlouček stromů, z nichž jeden byl nejvyšší
a právě tam Harry nechal svůj kufr. Ani nedoufal, jestli tam vůbec bude. Kdyby
tam nebyl, byl by to malér, protože to co v něm bylo, je přinejmenším podivné.
Pokud se k němu dostala policie, tak je v Harry v pytli.
Nejenže se tím prozradí, ale ještě sem bude muset Ministerstvo poslat někoho,
kdo spoustě lidem vymaže paměť, aby si nic nepamatovali na to, co ten kufr
obsahoval. A přinejmenším bude lepší, když bude Harry prozrazen nějakým
kolemjdoucím, než přímo policií. Vletěl tedy do koruny stromu a vyletěl vzhůru
až ke špičce. Nikde nic neviděl, ale aby ne, byla tam strašlivá tma. Harry si
řekl, že když použije rozsvícecí kouzlo, tak se nic nestane, to používají
čarodějové ve dne v noci, není to žádné útočné kouzlo.
Vytáhl hůlku, plášť si shodil na ramena a řekl do tmy:
„Lumos!.“ Konec hůlky najednou zazářil jasně bílým světlem. Harry si byl vědom,
že teď ho může vidět kdokoliv a tak létal v koruně stromů co nejrychleji.
Prohledával každičký kousek listu nebo větve. Buď je po kufru, nebo ho schoval
opravdu mazaně.
V tom se něco nad ním zatřpytilo. Harry k tomu okamžitě
vyletěl a už chtěl po tom sáhnout, když v tom ho strašlivě rozbolela jizva.
Pustil se koštěte a padal dolů. Pokaždé se praštil do nějaké
větve, kterých měl strom bohatě. Při každém dopadu hlasitě zakřičel. Bouchnul
se do žeber, pak schytal ránu do kolenou. Spadnul asi o tři metry, když v tom
dopadl na něco lesklého a rovného. Zůstal ležet a křičel bolestí. Nebylo to
však kvůli těm nárazům z pádu, ale kvůli jizvě. Bolela ho strašně moc. Přímo
pulzovala bolestí, Harry si jí surově masíroval ‚ať už ta bolest přestane!‘
říkal si.
Pak najednou se bolest vytratila. Harry otevřel oči, které
křečovitě až do teď zavíral a zjistil, že je má plné slz. Palčivá bolest
zmizela stejně rychle jako se objevila. Stejně jako před tím v pokoji. ‚Co to
zase Voldemort vyvádí?‘ ptal se v duchu zuřivě. Vždyť teď přece nespí, tak se
nemusí pokoušet ho ovládnout, když je při smyslech.
Až teď si Harry uvědomil, že ho příšerně bolí celé tělo.
Kolena přímo bušila bolestí, nejspíš si narazil holeň. Špatně se mu dýchalo a na
hrudníku také cítil bolest.
Dál si uvědomil, že směrem dolů ještě zbývají nejméně čtyři
metry, tak jak to, že nespadl?
Podíval se pod sebe a zjistil, že ho nese perfektně stabilní
Kulový blesk. Znovu ho zachránil, jak to? Jeho diamantově vybroušená lesklá
násada se třpytila v ponuré záři měsíce. Harry zjistil, že stále drží hůlku v
ruce i když padal přímo dolů ze stromu, nepustil jí. Nejspíš kvůli jizvě vůbec
nevnímal pád, jinak by se snažil si uvolnit ruce a chytit se nějaké větve.
Vyletěl znovu do koruny stromů a přitom těžce oddychoval, jak
ho celé tělo bolelo. Hůlkou si posvítil zase na temná místa, bohužel však
ztratil z očí ten odlesk, co ho minule tak nalákal. Oblétal tedy zase celý
košatý strom a snažil se v černé tmě prozářené hůlkou najít kufr. Pak náhle
narazil na jednu ulomenou větev. To ji tehdy ulomil, aby zakryl kufr, takže kde
je její konec, musí být někde nablízku. Vítr foukal do větví a listí na nich
šustilo tak, že Harry nemohl zcela dobře zaslechnout, jestli ho někdo nepozoruje,
nebo se tu neprochází. Ani se teď nepohnul a kroužil hůlkou kolem dokola.
Najednou zase zahlédl odlesk, byl asi metr od něj. Harry se po něm podíval a
spatřil lesknoucí se kovovou karabinu jeho kufru.
Konečně si z plna hrdla oddechl. Měl kufr, byl přikrytý tou
ulomenou větví a nebylo na něm známky cizí činnosti. Odkryl z něho větev a
nadzvedl ho.
Už zapomněl, jak je těžký, takže se v jednu chvíli překotil
tak, že zase málem upadl. Hned se narovnal a kufr třímal ve své levé ruce, v
pravé držel stálé svítící hůlku.
Už se chystal sletět dolů, když v tom zčistajasna vítr
utichl. Šustění větví rázem povadlo a ozvalo se ledové ticho. Harrymu poskočilo
srdce, takhle přece vítr rázem nepřestane vát. Začal se rozhlížet a v tom tichu
a temnotě stromu dostal najednou strach. Náhle neměl odvahu sletět dolů. Bylo
absolutní ticho, nikde nezašustil ani lísteček.
V tom Harrymu přejel náhle mráz po zádech. Celý se oklepal a
v tu ránu z ničeho nic mu zhasla hůlka. Nikdy sama nezhasíná, dokud jí to
nepřikáže kouzelník, co může samo zhasnout hůlku?
Náhle se ze zdola pod ním ozvalo nepříjemné zachrčení. Harry
ztuhnul a neměl odvahu se podívat dolů. Pak ale sklopil zrak a oči upřel pod
sebe. Stála tam úplně černá postava v kápi, černější než okolí samo. Byla
vysoká přes dva metry a z rukávu kápě jí čouhaly kostnaté ruce, jako kdyby na
sobě měly jen tenkou shnilou vrstvu kůže.
Mozkomor se kolem sebe rozhlížel a pátral po okolí. Harrymu
se začala klepat kolena, dal by teď nevím co, aby tam místo něho stál ten
policajt se psem. Mozkomor se stále rozhlížel, pomalu otáčel hlavu ze strany na
stranu.
Harry se snažil zatajit dech, ale místo toho dýchal krátce a
rychle. Co tady mozkomor pohledává? Ještě před koncem minulého školního roku se
psalo v novinách, že mozkomoři se hromadně vzbouřili. Už tehdy to nevěstilo nic
dobrého a kdyby teď Harry použil Patronovo zaklínadlo, jistě by se tím
Ministerstvu kouzel odhalil. Lepší ale to, než aby mu mozkomor vysál duši.
Harry stále dál seděl nehybně na koštěti, kufr pořád třímal v
levé ruce, ve které přestával mít cit. Začínala ho příšerně bolet tím, jak je
těžký a Harry se neodvažoval ho přendat do druhé ruky, protože v té naprosté
tmě by bylo slyšet i dopad špendlíku.
Zatnul zuby a vší silou se přemáhal, ať už mozkomor odejde.
Jenže ne, ten tam stál pořád dál a stále se hrozivě rozhlížel. Harrymu se už
chtělo zaskučet, jaká to byla bolest. Ruka mu úplně pulzovala bolestí.
Najednou mozkomor pozvedl ruce a začal se dlouhatánsky
nadechovat a vysávat vzduch z okolí. V tom Harryho zasáhla vlna studeného
proudu a celý se začal klepat. Brýle náhle měl zamlžené a od pusy mu šla pára.
Právě zažíval příšerný chlad a začal se tak strašně klepat, že cvakal i zubama.
V témže okamžiku mozkomor zčistajasna otočil hlavu vzhůru a
zahleděl se přímo na poloodkrytého Harryho. Tomu se v tu chvíli začaly zavírat
víčka a začat omdlévat. Jenže v té chvíli upustil kufr, který začal hlasitě
padat, odrážet se od větví, až nakonec dopadl celou svou váhou přímo na
mozkomora, který se sklátil k zemi.
V tom okamžiku Harry procitl a začal se rozhlížet. Viděl
mozkomora, jak hlasitě vztekle a ledově chrčí. Na nic nečekal, zandal si hůlku
do kapsy, sletěl bleskově dolů a popadl kufr do pravé ruky. V té samé chvíli
rychle akceleroval a hnal Kulový blesk, jak nejrychleji mohl. Letěl po cestě v
dvoumetrové výšce a když urazil asi tak sto metrů, zastavil se na rozlehlém
rozcestí. Sad byl velký, kolem bylo spoustu stromů a cesty byly převážně ze
štěrku. Harry rychle sesedl z koštěte a uvazoval na něj kufr, kvůli kterému se
nemohl pořádně soustředit na let. Mohl jen doufat, že mozkomorové nejsou tak
rychlí. Vytáhl z napolo rozpadlého kufru přezku na uchycení a začal jí vázat
kolem koštěte. Kulový blesk se poslušně vnášel ve vzduchu bez hnutí když v tom
znovu utichl vítr. V tu ránu ze všech stran se ozvaly skřeky a chrčení. Muselo
jich být desítky. Harrymu se zase začaly klepat ruce. Okolí začalo zase
stydnout, všude tma a ze všech čtyř stran rozcestí se ozývaly hlasité křiky
mozkomorů. Harry začal panikařit, přezka nechtěla sedět, pořád sklouzávala z
uzlu. Skřeky se blížily stále víc a sílily na intenzitě. Musely jich být snad i
stovky. Znělo to jako úplný orchestr drásajících skřeků ve tmě a tichu okolí.
Náhle se začalo ozývat i šustění štěrku. Harrymu tlouklo srdce tak silně a
bolestivě, že se mu svíraly dýchací cesty a začal hlasitě sípat.
Na poslední chvíli přezku utáhl, vyhoupl se na koště,
zkontroloval, že sebou má plášť a urychleně vyrazil do výšky.
Prásk! Přezka povolila a kufr hlasitě dopadl na zem. Harryho
zachvátila panika, nechtěl tady kufr nechávat. Šustění štěrku bylo tak silné,
že mozkomorové museli být deset metrů od něho, skřeky byly tak hlasité, že
Harrymu připadalo, jako kdyby mu křičeli do uší.
Sebral poslední zbytky odvahy a sletěl znovu k zemi. Vzal za
kufr a ten se v tu ránu rozevřel a všechny věci se vysypaly na zem. Harry měl
smrt před očima. Tohle snad nebylo možné. V tom z každé strany se začaly k němu
míhat stíny kápí. Harry ztuhnul…
Byli od něj asi jen tři metry, když Harry popadl hůlku a
rychle si začal připomínat něco šťastného. V tom ho nohy zradily a Harry padnul
na zem. Hůlka se mu odkutálela mimo dohled. Hleděl k nebi, kde byl teď měsíc
strašidelně zakrytý černými mraky. Najednou se mu do pohledu na noční nebe
dostalo několik kápí. Zastavily se a zlostně na Harryho civěly. Harry začal
hledat hůlku, místo toho nahmatal akorát plášť. Přehodil si ho tedy rychle přes
sebe a celý se skryl.
V tom mozkomoři ucukli, jako kdyby je něco překvapilo. Harry
se klepal od shora až dolů a už nedokázal kontrolovat své hlasité dýchání, nebo
spíš sípání podobné záchvatu.
Jeden z mozkomorů náhle k němu zvedl svou kostnatou ruku
plnou shnilé kůže a odporných strupů, začal šmátrat těsně nad Harryho hlavou.
Pak najednou deset centimetrů vedle něj rychle zaryl do země, jako kdyby něco
hledal. Harry sebou škubl, ale na nějaké ječení měl příliš sevřené hrdlo.
Mozkomor nabral hrst štěrku a nechal ho padat ze své odporné
ruky na zem. Několik jich dopadlo na Harryho, který je bleskurychle smetl z
pláště a posunul se kousek vedle.
Další mozkomor hbitě natáhl ruku přesně tak, kde na Harryho
dopadlo pár kamínků, ale protože se Harry před tím posunul, tak zaryl zase jen
do země.
Harrymu konečně došlo, že ho nevidí. Aniž by věděl, kde k
tomu sehnal odvahu, pomalu se postavil a hleděl tváří v tvář jednomu z
mozkomorů do obličeje, který nebyl vidět přes tmavou kápi. Harry našel skulinku
mezi hloučkem mozkomorů a nakročil nohou tím směrem. Jakmile ale jí položil na
zem, štěrk v tom tichu hlasitě zachrastil. Mozkomoři znovu ucukli a svoje
pohledy okamžitě namířili přesně na Harryho nohu. Harrymu vyskočil žaludek až
někam nad krk. Mozkomoři se teď shlukli kolem něho v těsné skupince.
Harry si stále dával pozor, aby mu plášť zakrýval stále celé
tělo. Jeden z mozkomorů se ale sehnul a zase natáhl ruku na místo, kde byla
Harryho noha. Ten zatnul zuby a nohu nadzvedl, takže začal balancovat jenom na
druhé, protože tu, co nadzvedl, už nemohl položit zpět, aniž by riskoval odhalení.
Mozkomor zase zaryl do země a se vzteklým chrčením zase stáhl
ruku. Harry začal přestávat mít kontrolu nad rovnováhou. Tělo se mu klepalo a
teď měl ještě vyrovnávat rovnováhu na jedné noze? A hůlku v nedohlednu. Před
malou chvilkou ho nohy tak hrozně zradily, co když se to stane znovu? Pak ale
Harryho něco napadlo.
Pomalu se začal sklánět dolů, přitom stále obtížněji
kontroloval rovnováhu. Nakonec natáhl ruku s pláštěm a nabral pár kamínků. Ty
rychle schoval pod plášť. Jeden z kamínků druhou rukou nadzdvihl a teprve když
byl nad pohledy všech mozkomorů, kteří neustále pozorovali štěrk na zemi, ho
hodil přímo před sebe.
Všichni mozkomoři zase ucukli a otočili se směrem dopadu
kamínku. Jeden po druhém pak začali mířit s chrastěním štěrku, který posunovali
svými kápěmi po zemi. Harry na poslední chvíli jednomu uhnul a opatrně našlápl
vedle a jeho dopad nohy se ztratil v šustění štěrku, které způsobovali
mozkomorové. Hned, jak dorazili na místo se začali kolem sebe rozhlížet a
máchat pomalu rukama, takže šum štěrku zase ustal. Harry pak hodil další
kamínek ještě dál. Mozkomorové se začali sunout tím směrem. Harry přešel k
místu, kam se mu odkutálela hůlka, tu sebral a zastrčil si jí do kapsy. Pak
přešel ke kufru a začal do něj skládat věci. Zámky na něm byly zničené, takže
ho Harry uchopil za obě stěny a šel k vznášejícímu se koštěti.
V dáli utichl šum štěrku, jak se mozkomorové přesunuli dál a
potom se zastavili, jenže to Harry postřehl pozdě a oni zaslechli jeho kroky.
Urychleně nasedl na koště a v okamžiku, kdy se z dáli
začaly ozývat strašidelné skřeky rozčilených mozkomorů se vznesl a pomalu začal
zrychlovat, utekl jim.
Letěl už nad silnicí a byl k smrti rád, že mozkomorové ho
nesledují. Pomalu se začal uklidňovat ze strašného šoku a koště mu zase začalo
dodávat potřebné kapky sebedůvěry. Cítil sice, jak se mu nohy pořád ještě
třesou strachem, stále se ohlížel za sebe a modlil se, aby ho nesledovali.
Černý prostor, který nechával za sebou, byl však prázdný. Harry se ještě jednou
ujistil, že má hůlku, vracet by se tam pro ní už nechtěl.
Nějak to pro něj bylo za poslední dny dost, zvláště dnes toho
zažil dosytosti a těšil se znovu na postel. Oči se mu za letu začaly zavírat a
Harry ztrácel cit v rukou. ‚Ještě vydrž, ještě chvíli.‘ říkal si v duchu.
Několikrát mu málem sklouznul kufr z ruky, stále si ho přendával z levé strany
na pravou, aby ulevil rukám. Teprve teď si uvědomil, jak ten kufr strašlivě
páchne. Předtím to ani nezaregistroval, když s ním utíkal od popelářského vozu,
smrděl stejně a když ho teď zachraňoval, neměl na nějaké zápachy ani pomyšlení.
Teprve teď ho napadlo, proč vlastně nehledal po čuchu? Určitě by ten kufr v té
koruně stromu našel dřív, i když tam foukal vítr, takže jakýkoliv zápach hned
odnesl. Pak když přestal foukat,měl Harry plné ruce práce.
Nalezl silnici, která vede k hotelu a s úlevou zamířil
nahoru. Posledních pár kilometrů letěl, jak nejrychleji mohl, mozkomorové
neměli šanci ho sledovat, vlastně jak ho našli předtím? Co se stalo divného
předtím, než se tam objevili? Harry použil rozsvícecí kouzlo, to by je přilákat
nemělo, jedině, že by viděli světlo a to nemohli, protože by na Harryho
zaútočili okamžitě a ne se nějakou dobu rozhlížet dole pod stromem.
Ne, stalo se něco dalšího, ještě teď ho od toho bolelo celé
tělo. Jizva, to jizva ho začala pálit. Mozkomoři se přece vzbouřili, uvažoval
Harry, nejspíš teď poslouchají Voldemorta a ten musel nějak tím, že Harrymu
způsobil bolest zjistit, kde se přesně nachází.
Počkat, takže Voldemort ví, kde Harry je. Co když to řekne
Snapeovi, který by mezi smrtijedy měl být jako Brumbálův špeh? Pak se to
Brumbál dozví taky a Harry bude mít po výletu. Moc dobře věděl, že by to
Snapeovi způsobilo obrovskou radost.
Ne, Harry pořád byl pevně rozhodnutý nevracet se domů, tím
pádem i do Bradavic a být tak jako zbraň Voldemorta, které se každý bojí.
Brumbál nemluvil s Harrym minulý rok, tak letos Harry nebude mluvit s
Brumbálem.
Když si vzpomene na to, jak se k němu chovali minulý rok,
jako k nějakému klenotu, který musí být střežen ve dne v noci a pokaždé ho musí
doprovázet ozbrojená eskorta a porovná to s tím, co prožívá teď, alespoň má
nějaké dobrodružství, i když většinou jde o život.
Když se tak Harry vracel zpátky do hotelu docela byl
spokojený, že konečně se nenudil, najednou měl pocit takového darebáctví, ze
kterého byl nečekaně spokojený, dokázal se ubránit sám, sám a jenom sám. Nikdo
ho nepodporoval a nekryl mu záda. Dokázal to už před tím, ale teď určitě udělal
rekord v počtu provedených rošťáren (ve kterých mu šlo o život) za jeden den.
Hotel byl potemnělý, všichni návštěvníci už dávno spali.
Ulice byly liduprázdné a Harry už uměl nazpaměť pozici okna svého pokoje, kam
pomalu vletěl.
Přistál lehce na podlahu a odložil své břemeno v podobě
kufru. Kulový blesk, který mu zase zachránil život odložil do skříně, sám se mu
nemohl zavděčit a nechápal, čím to je, že mu stále zachraňuje život.
Pak se otočil a pohlédnul na svůj smradlavý, nesmírně
potlučený kufr, jak leží na podlaze vedle postele. Když ty rozházené věci
sbíral před chvilkou ze štěrku, byl tak vystrašený, že si ani neuvědomil, v
jakém jsou stavu. Pouze se přesvědčil, že jsou všechny a že tam nic nenechal.
Takže se teď uvidí.
Harry přešel ke svému kufru a otevřel ho, aniž by potřeboval
povolit zámky. Pak odklopil víko.
Všechno to vypadalo, jako kdyby to někdo hodil to pračky a
nechal to hodinu ždímat. Oblečení bylo plné světlých fleků od soli a nesmírně
páchlo. Harry ho vytáhl a jako první na něj vykoukl kotlík. Ten samozřejmě byl
až na fleky od mořské soli v pořádku. Položil ho vedle a začal zvedat knihy.
První byla kniha na hodiny Přeměňování. Harry jí zvednul a vzal za stránku.
Místo aby jí rozevřel, jí roztrhl. Stránky byly k sobě slepené po dvou až
deseti. Vůbec celá učebnice vypadala jako listy salátu naskládané v deskách.
Pak zjistil, že ostatní učebnice na tom nejsou o mnoho lépe.
Dostal se až dospod, kde leželo fotoalbum.
Harrymu se zastavilo srdce. Jak dopadlo?
Rozevřel první stránku, kde se na něj vždycky usmívali jeho
rodiče. Nyní však místo nich tam byla jen vybledlá fotografie s velkými
skvrnami. Harry začal prohlížet i ostatní stránky. Všude byly kusy fotografií s
velkými skvrnami, mnohdy až přes celou plochu. Harry album zavřel a přepadl ho
strašlivý pocit. Aniž by chtěl, se mu do očí vlily slzy a odkapávaly na obal
fotoalba.
To přece ne, byla to jediná vzpomínka na rodiče, kterou měl.
Dal mu jí Hagrid, který ty fotky pečlivě posbíral od koho jen mohl. A teď je
všechno pryč. Všechny ty hezké fotografie, kdy na něho mávala celá parta od
Siriuse počínaje až po Lily konče. Byly pryč, proč? Tohle si Harry nezasloužil,
vždycky to album nosil sebou, tím pádem i lidi v něm obsažené. Teď bylo všechno
pryč.
Ani jedna fotka nevydržela. Harry se neodvažoval na to využít
jakákoliv kouzla, stejně pochyboval, že by pomohla. Takže je s tím konec. Už
nikdy neuvidí své rodiče na žádné z fotek. Už se na něho nikdy neusmějí a
nezamávají mu na rozloučenou. Teď už ne…
Harry album přihodil k ostatním zdevastovaným knížkám, otřel
si slzy a začal z kufru sbírat i ostatní věci, brk, inkoust, pergameny, které
se skoro rozpadaly a pak další své věci.
Kufr otřel hadrem, který měl na vytírání, nacpal do něj věci
zase zpátky a schoval ho do koupelny, aby mu nesmrděl v pokoji. Někdy později
se ho bude snažit vyklidit, ale teď rozhodně ne. Cítil v sobě nějaký tíživý
pocit, hrdlo se mu stahovalo, pořád myslel na to fotoalbum. Nejlepší bude, když
to zaspí.
Převlékl se tedy znovu do pyžama a zalezl pod teplou peřinu.
Převrátil se na bok a před očima měl pořád to album, které mu Hagrid dal na
konci prvního roku v Bradavicích u postele v ošetřovně.
Stále viděl jeho polámané listy, většinu z těch fotek už znal
nazpaměť a teď když je viděl takhle, strašně ho to trápilo. Oči se mu najednou
začaly samy zavírat, Harry už neměl sílu je udržet otevřené, ani kdyby si je
zalepil izolepou za vlasy. Co když se mu bude zase zdát nějaký hrozný sen. No,
jak to co když, vždyť se mu zdál každý den, takže je to jasné. Sirius umřel
teprve před měsícem, Harry měl stále nutkání zajít do místnosti se zapuštěnou
jámou a podívat se znovu zblízka na ten tajemný kamenný oblouk. Co asi byl zač,
jakou vlastně hraje roli, přece čaroděje neroztrhá na kusy a navíc Harry tam
zaslechl hlasy, ozývaly se z druhé strany, nebo se mu to zdálo? Ne, Lenka
Láskorádová je také slyšela, třeba je to stejné jako s těmi Testrály, třeba je
může vidět jenom člověk, který už v životě viděl někoho umřít. Sirius nezemřel,
opakoval si stále dokola Harry, neviděl ho přece umřít, až ho uvidí zemřít, tak
tomu uvěří. Tohle ale bylo úplně něco jiného, jako kdyby přepadl do jiného
světa, kde ale stále žije. Harry ho musí dostat zpět. Musí dokázat se vrátit do
té místnosti, projít přes všechny stráže a pokusit se jakýmkoliv způsobem
zachránit jeho kmotra Siriuse…