5. kapitola - Práce
Třesavka
v nohou a rukou už ustala, Harry cítil, jak mu teplá voda stéká po těle a
zalévá ho hřejivý pocit. Pach smetí pomalu vyprchával a mísil se z normálním
vzduchem.
Teď už byl v bezpečí, říkal si, i když za posledních pár dní poznal,
že přísloví ‚Nikdy neříkej nikdy‘ je svatá pravda. Kdo by si to pomyslel,
honili ho policajti, v helikoptéře, se psy, doopravdoví ozbrojení policisté.
Málem ho srazilo dopravní letadlo, Harry si až teď uvědomoval vyděšený výraz
pilota s plastovým kelímkem v ruce. Byl strašně rád, že se ten pilot nelekl do
takové míry, že by to kafe, nebo co to v tom kelímku měl, nevylil na
přístrojovou desku a byl by hned další malér.
Harry nikdy v životě neviděl dopravní nehodu, i když viděl už
horší věci, baziliška - hrozného obrovitého smrtelně jedovatého hada, draky,
mozkomory, vlkodlaky a dokonce i jednoho obra. Ale co když policii opravdu ti
dva z toho popelářského auta podají Harryho popis a vyvěsí ho všude možně? Nebo
to tak mudlové nedělají?
Když svět čarodějů hledal Siriuse Blacka, tak všude, kde se
jen podíval visely jeho podobizny, co když to tak udělají i v Harryho případě?
Co když v Děravém kotli budou na každém kusu stěny rozmístěné plakáty s Harrym
Potterem, hledaným a nezvěstným?
Ať už to byl teď kdekoliv, a že to bylo velké město, tak tady
museli být alespoň nějací čarodějové, co když Harryho poznají, až bude roznášet
pití v baru? Co když o něm řeknou Ministerstvu a bystrozorové tu budou jako na
koni? Měl si Harry snad opatřit nějaké velké sluneční brýle, aby mu nebylo
vidět do obličeje?
Vypadal by možná ještě víc nápadně, než doposud. Ani si
neuvědomil, jak je to nebezpečné, že souhlasil s tím, že bude roznášet pití.
Bude riskovat to, že ho někdo pozná?
V téhle době musel už každý čaroděj i ten nejmenší vědět, že
Harry Potter se ztratil, utekl od pěstounů a ani se nerozloučil. Co si o něm
asi musí myslet? Většinu minulého roku ho stejně Denní věštec, čarodějné noviny
popisovaly jako úplného psychicky labilního člověka, který má věčně záchvaty a
který pořád rozhlašuje tu pitomost, že Voldemort se vrátil.
Po tom, co se to dokázalo, začal o Harrym psát hned jinak, jako
o chlapci, který zůstal naživu. Hrdinně vzdoroval těm, co prohlašovali, že se
Pán zla nevrátil a vždy zůstal za svým. Musel přetrpět bolest jizvy, kterou ho
jako dítě zaklel Voldemort. Opovrhován svými přáteli, pronásledován ve své
vlastní škole jejich posměšky stále hrdinně vzdoroval a stál skálopevně za
Brumbálem.
Přitom to byl právě Denní věštec, který rozkřikoval na
všechny strany ty lži o Harrym. To ovšem nějak zapomněli připsat.
Co ale o něm Denní věštec napíše teď? Že se dočista pomátl?
Že nevydržel to napětí, kterému musel celý minulý rok vzdorovat a zbláznil se?
Nejspíš zajdou zase za Draco Malfoyem a budou se ho vyptávat na Harryho. Draco
je syn Luciuse Malfoye, který před měsícem kvůli Harrymu byl převezen do
Azkabanu, protože byl usvědčen za své činy v roli smrtijeda. Draco Harryho
nenáviděl už od prvního setkání v Bradavickém expresu, od té doby se jejich
vzájemná nenávist ještě více prohlubovala a teď, když Draco ztratil otce a to
díky Harrymu…
Harry si myslel, že na něj Draco musí připravovat plán, jak
ho zabít, jinou adekvátní pomstu neviděl. Vsadil by se, že kdyby Malfoy věděl,
kde teď Harry je, netrvalo by mu ani sekundu a už by ho prásknul. A přesně to
nesmí dovolit.
Vylezl ze sprchy s ručníkem kolem pasu a znechuceně vyhlížel
na svoje ještě stále smradlavé šatstvo. Bylo zmuchlané, páchlo a bylo pokryto
všelijakými skvrnami a dalšími nečistotami. Harry věděl, že tohle Tonymu na
vyprání dát nemohl, takže vzal mýdlo, přešel k umyvadlu, popadl tričko a začal
ho drbat o sebe, naštěstí byl zvyklý prát v ruce, pokud se totiž Dudley nějak
zvlášť silně zamazal, dostal to Harry hned na starost. Vyprat, pověsit,
vysušit, naštěstí po něm Petunie nechtěla žehlení, protože ho k tomu jednou
donutila a dopadlo to propálenými kalhotami strýce Vernona.
Od té doby ale uplynulo spoustu let, do školy už měl teď
chodit šestým rokem a tohle se stalo před asi devíti lety. Teď, když Harry
pobíral rozum, se stále divil, jak mohli tak malé dítě, jaké byl před devíti
lety, nutit k žehlení, natož pak k praní, sušení a věšení. Jako kdyby nebrali
ohled na to, že Harry byl ještě malý a tohle prostě nezvládal. Navíc to nebylo
jediné, co musel v domácnosti dělat. Vlastně teta Petunie se starala jenom o
krásu a pořádek domu, žehlila a vařila (a to pouze složitá jídla), která
většinou na Harryho záhadným způsobem nevyšla, protože vedle něho vždy seděl
jeho bratránek a do něho to padalo jako do popelnice.
Byla to hrozná doba, uvědomoval si, když tak drbal o sebe
tričko, které mu většinou viselo až někam dolů po pás, jak mu bylo velké. U
Dursleyových byl zkrátka těžký život, to naopak v Bradavicích si Harry myslel,
že je v sedmém nebi. O všechen pořádek a praní se tam starají domácí skřítkové,
vaří i uklízí a ještě za to nechtějí zaplaceno, protože skřítkové jsou sluhové
a ne nějací zaměstnanci, jedinému, komu se to zdálo nefér byla Hermiona, která
na jejich záchranu založila zvláštní spolek SPOŽÚS, do kterého se každý hlásil
jenom proto, aby jim už Hermiona s tím dala pokoj. To včetně Harryho a Rona,
které naverbovala jako první. Ani domácí skřítkové s ní nesouhlasí a považují
to za sprostotu. Jediný domácí skřítek, který je v Bradavicích zaměstnaný a
dostává za to peníze je Dobby, kterého Harry v druhém ročníku zachránil ze
spárů zlého Luciuse Malfoye a od té doby jsou spolu kamarádi.
Tričko se zdálo být vyprané, tedy alespoň nesmrdělo, což byl
dobrý náznak. Teď přišly na řadu kalhoty, které byly o poznání horší na praní.
Harryho, i když bylo po poledni začala zmáhat únava a tak začal prát a zavíral
přitom oči. Mýdlo moc jako prací prostředek nefungovalo a vyžadovalo to hodně
úsilí, dostat z kalhot nečistoty. Harry pral ještě asi tak pět minut, než
konečně dospěl k názoru, že by lepšího úspěchu nedosáhl a tak tričko i kalhoty
pověsil na tyč se závěsem u sprchy.
Přešel k posteli a padl na ní zcela vyčerpaný. Oči se mu
zavíraly a Harry usnul tak rychle, aniž by si toho byl vědom.
V místnosti se
zapadlou jámou uprostřed, do které vedly po obvodu masivní kamenné schody
zápasilo několik kouzelníků. Vrhali po sobě kouzla hlava nehlava a snažili se
navzájem omráčit, nebo v horším případě těžce zranit. Kolem dvou hochů, kteří
teď vylekaně leželi v rohu na masivních schodech, kráčel jakýsi starý
kouzelník. Scházel dolů a zastavil se až dole pod schody. V tom nejbližší
kouzelník něco zakřičel a všichni ztuhli. Starý kouzelník pak namířil jen letmo
hůlkou na jednoho prchajícího a ten sebou okamžitě praštil o zem.
Pouze jedna dvojice spolu pořád zápasila, nějaká žena a muž
po sobě na život a na smrt vrhali svá kouzla. Muž se jí posmíval a vyhýbal se
jejím paprskům jako toreador rozzuřenému býkovi. Nakonec však zasvištěl jeden
paprsek, který očividně nečekal přímo do jeho hrudi. V jeho očích se v tu
chvíli objevilo překvapení a úžas. Pak pohlédl na svou oponentku, ale to už se
zvedal ze země a letěl přes celou místnost do jakéhosi oblouku. V tom chlapec s
černými vlasy a vystrašeným obličejem se rozkřičel na celé kolo a běžel směrem
k padajícímu kouzelníkovi na pomoc. Nestihl to, muž přeletěl přes oblouk a
zmizel. Chlapec křičel dál a hnal se na druhou stranu oblouku, ale to už ho
zachytil jiný kouzelník a snažil se ho uklidnit. Hoch se mu zmítal v náručí a
pokoušel se uvolnit z jeho sevření, křičel něco jako: „JE ŽIVÝ! NENÍ MRTVÝ!“,
avšak kouzelník ho nepustil.
Potom se ale chlapec náhle otočil a strčil do čaroděje, který
ho držel. Ten ztratil rovnováhu a přepadl přes schod na zem. Hoch se teď hnal
vší silou k oblouku a někteří kouzelníci se ho snažili zachytit. V očích měl
naději, už byl skoro u pódia, že starý kamenný oblouk byl postaven. Už jen
jeden krok a mohl se ho dotknout…
„Harry!“
rozezněl se odkudsi hlas.
Harry se probudil přikrytý přikrývkou a celý zpocený. Tep mu
zase létal do závratných výšin a on nebyl schopen popadnout dech.
Byl to Tony, vešel do místnosti a hleděl na zpoceného a
vystrašeného Harryho.
„Harry, co se ti stalo?“ zeptal se najednou, když viděl, jak
Harry překotně dýchá a teče z něho pot.
„Měl jsem… měl jsem zlý sen.“ nemohl popadnout dech Harry.
„No, alespoň jsem rád, že jsi tady. Hlásili, že se na té
silnici, o které jsem ti říkal, stala velice podivná nehoda.“ řekl a sedl se
vedle něho na postel. „Prý všichni zúčastnění viděli, jak zčistajasna zmizel
kus okna auta, které pak narazilo právě na ten popelářský vůz.“
„Cože?“ dělal Harry překvapeného.
„Na ten, co právě od nás odvážel ten kontejner, věřil bys
tomu, jaká to je náhoda?“ pokračoval Tony.
„Jak mohli všichni vidět zmizet kus auta?“
„To policie neví, prý řidiči toho náklaďáku viděli nějakého
černovlasého chlapce, jak jim něco krade z korby. Dokonce ho pak prý honila
policie, ale nic nenašla.“ řekl Tony a Harrymu nadskočilo srdce, když řekl o
těch tmavých vlasech.
„To je divné.“ odvětil neurčitě.
„Jsem rád, že jsi to nebyl ty, když jsi tady spal. Myslel
jsem, že jsi to byl, ale díky bohu ne.“ řekl s úlevou Tony.
„Proč se o mě tak staráš?“ zeptal se s údivem ve tváři Harry.
„Ani nevím, nezdál jsi se mi, takže jsem si myslel, že jseš
nějaký chuligán, co něco ukradl a schovává se u mě.“ řekl podezíravě. „Snaží se
přitom předstírat ztrátu paměti a přitom žádnou ránu do hlavy neschytal.“ dodal
Tony.
Harry nahnul hlavu a odhrnul si kus vlasů, aby mohl Tony
vidět velkou bouli, jak se před chvilkou praštil o stranu kontejneru.
„Myslím, že to je ta boule, myslím, že mě někdo zmlátil, a
nechal tam, ale na nic víc si nepamatuji.“ napadlo Harryho.
„Zvláštní, že si jí doktor nevšiml.“ řekl zamyšleně Tony.
Harry pokrčil ramena a koukal na Tonyho rozespale.
„Co je to vlastně za město?“ zeptal se opatrně Harry.
Tony se docela divil, že to neví. „Dublin, jsi v hlavním
městě Irska, Harry.“
„Irsku?“ nadskočil Harry překvapeně, vlastně to bylo poprvé,
co to nemusel předstírat, protože opravdu nevěděl, kde je.
„Ano, snad víš kde je, ne?“ zeptal se s úsměvem Tony.
„Samozřejmě.“ zamračil se na něho Harry, protože věděl, že si
z něho dělá legraci. „A kolik je hodin?“
„Čtyři odpoledne, Harry. To není čas na spaní, nezapomeň, že
tě dnes čeká práce. Tady máš zaměstnanecké oblečení, očekávám tě dole za pár
minut, tak se převlékni.“ řekl, odešel z pokoje a nechal tam Harryho samotného.
‚Sakra, Irsko? Tak to jsem nemířil do Londýna.‘ řekl si
Harry. Zvedl se a znovu si uvázal ručník kolem pasu. Šaty byly stále mokré,
takže byl rád, že mu Tony dal jiné. Byly obyčejné, nejspíš mu to dal schválně,
protože v těch od Dursleyových vypadal jako blázen.
Vyšel ze dveří a přemýšlel, co udělá s tím, aby ho nikdo
nepoznal. Kdyby tak byl metamorfomág jako Tonksová, to by byla hračka, hned by
si změnil vzhled na jiný a bylo by. Teď ale když scházel po schodech,
přemýšlel, že to nejspíš ničím nevyřeší. Musí zkrátka doufat, že do tohohle
baru nechodí moc čarodějů. Přešel tedy ke dveřím vedoucím do baru a otevřel je.
Hned se na něj vyvalil typický barový vzduch a Harry začal litovat, že vylézal
z postele.
Za výčepem stál Tony a právě čepoval pivo jednomu vousatému
chlápkovi, který koukal na plnící se půllitr jako na smilování. Harry přešel
kolem a vklouzl na jednu barovou židli. Tony se na něj usmál a podal mu papír.
Bylo na něm zakresleno asi deset stolů, které byly rozmístěny v baru a každý
měl číslo. U každého stolu byly vždy čtyři židle, takže to vždycky byly dvě
čísla. První číslo stolu, druhé číslo židle. Harry neměl problémy si to
zapamatovat, protože to bylo popořadě.
„Tady jsem ti připravil takový malý plánek, aby sis to
okouknul.“ podotkl Tony, když Harry studoval plánek.
„To zvládnu.“ řekl Harry a odložil papír na stůl. Pak se
obezřetně začal rozhlížet po hostech. Kdokoliv mu mohl připadat podezřele, tak
si ho pořádně prohlédnul. Nikdo v kápi tu neseděl, takže to byla první dobrá zpráva.
Harry nečekal, že by tu někdo seděl se špičatým kloboukem na hlavě, ale nebyl
si jistý několika lidmi, kteří byli až poněkud teple oblečení bundou na tohle
horké počasí, četli si noviny a dělali, že nic.
Tony zachytil Harryho pátravý pohled.
„To jsou samí stálí zákazníci, Harry, možná že ti připadají
divní, ale jsou v pohodě.“ podotkl.
„Proč jsou tak teple oblečení?“ zeptal se Harry.
„Tohle je Irsko, Harry, tady je teplo jen občas, takže kdo je
zkušený, vezme si sebou i teplé oblečení.“ řekl Tony.
Harryho to moc neuklidňovalo, to ho bude tenhle pocit
pronásledovat pořád?
„Většinu času tady stejně prosedíš vedle mě na barový židli.
Občas na tebe někdo zavolá, nebo někomu doneseš pití.“ řekl spokojeně Tony,
protože byl nejspíš nadšený, že tu má konečně společnost.
„To zní až moc lehce.“ řekl opatrně Harry a zazubil se na
Tonyho.
„Neboj, potřebuju tady pak utírat stoly po těch, co odejdou,
nebo když někdo něco vylije, což se stává hodněkrát, až dorazí náklaďák se
zásobami, tak je vyložit a dát na místo, večer vytřít celou podlahu a také
podlahu vedoucí k pokojům.“
Harry se vytratil úsměv ze rtů a otočil se raději na plánek
se stoly.
„Tu podlahu u pokojů ti dneska odpustím, nebudu tě
přetěžovat, když jsi přetrpěl ty horečky.“ řekl po chvilce Tony a sledoval, jak
bude Harry reagovat. Ten odložil znovu papír a zeptal se.
„Ty se tu moc s nikým nepobavíš, co?“
„Ale jo, večer sem občas přijde někdo, s kým se znám a
prohodíme pár slov, ale já vždycky zůstávám za pultem, takže asi máš pravdu,
moc ne.“ odpověděl Tony.
„Kde jsi vlastně sehnal tenhle hotel?“ zeptal se Harry.
„Otec umřel před patnácti lety a tohle mi po něm zbylo. Tohle
tady dole byla chodba, žádný bar, tudy lidi vcházeli do hotelu. Potom, co jsem
to zdědil, jsem si řekl, že vydělám víc, když tu udělám bar.“
„To byl dobrý nápad, ale muselo to být drahé.“ řekl Harry a
byl rád, že se nebaví o něm samotném.
„Jo, musel jsem si vzít půjčku, ale pak jsem to splatil.
Snažím se jakž takž vyjít, zatím to ujde.“ skončil Tony.
„Ty nemáš ženu?“ zeptal se se zájmem Harry.
„Oh, ano, měl jsem. Ale nějak to nevyšlo, Jane byla dost
vysazená na různé věci, co… což jsem jaksi nesdílel.“
„A jaké věci?“ zeptal se Harry a užíval si, že i někdo jiný
se moc necítí dobře, když mluví o citlivých věcech, zároveň si ale Tonyho
nechtěl proti sobě poštvat.
„To bych tu nerozebíral, Harry. Ona se… ona se zkrátka
změnila…“ řekl pomalu Tony a pečlivě volil slova.
„A nezměnil jsi se náhodou ty?“ zeptal se s úsměvem Harry.
„I to je možný.“ pousmál se i Tony. „Některý věci zkrátka
nevyjdou tak, jak je člověk plánuje, víš?“
„To mi povídej.“ řekl úkosem Harry.
„Copak, na něco jsi si vzpomněl?“ zeptal se.
„Ani ne, jen mi to vrtá hlavou.“ zamluvil to rychle Harry.
„Haló, ještě jednu prosím!“ ozvalo se od čtyřky.
Tony se naklonil pro půllitr a naplnil ho pípou pivem. Pak ho
podal Harrymu, který to donesl ke čtyřce. Když se vracel, zastavila ho nějaká
starší paní u jiného stolu a požádala ho o čaj, o kterém Harry v životě
neslyšel a tak to šel přetlumočit Tonymu.
Ten se pousmál a vzal ze skříňky pytel s čajem, naplnil
rychlovarnou konev vodou a do plechového čajového sítka hodil pár lžic čaje. Po
chvíli byla voda ohřátá a Tony do ní pak ponořil čaj, který se okamžitě začal
louhovat. Harryho v tu chvíli zaplnila příjemná vůně, která přímo kontrastovala
s pachem v baru. Nakonec čaj na podnosu donesl k té paní a vrátil se k Tonymu.
„Harry, musíme si promluvit o tom, jak zvládáš počty.“ zeptal
se ho Tony.
„No… já nevím, tak mě vyzkoušej.“ řekl váhavě Harry.
„Tak dobře, tady máš ceník, budeš si vždycky odškrtávat to,
co jsi někomu donesl. Pak když tě zavolají a budou chtít zaplatit, doneseš jim
účet a musíš proboha to všechno sečíst správně.“ varoval ho ukazováčkem Tony.
„Myslel jsem, že při odchodu se lidi staví u pultu a zaplatí
tobě.“ řekl poněkud sklesle Harry.
„Ale Harry, je ti asi tak patnáct, nebo sedmnáct, tak přece
umíš počítat. Počty jsou v jiné části mozku, než paměť, na to nezapomeň.“ řekl
Tony.
Harry tedy strávil zbytek odpoledne tím, že na Tonyho pokyn
sčítal ceny různých věcí dohromady, většinou jich bylo tolik, že ten, kdo by si
je objednal, by je zvracel celou cestu domů. Párkrát měl něco donést, nebo
odnést, párkrát utřel stůl, večer pak uklidil rozbitou sklenici, kterou shodilo
jedno šestileté děvče. Co se týče sčítání cen, neměl s tím problémy a zatím
pokaždé se dopracoval správného výsledku. Musel si zvyknout zase na úplně jiné
mudlovské peníze, chvilku mu to trvalo, ale k večeru už to šlo samo.
Ke konci dne se bar spíš než vyprazdňoval zaplňoval, takže
měl Harry málo času prohodit slovo z Tonym. Běhal od jednoho stolu k druhému a
přijímal objednávky. Pořád čekal, až mu dojde inkoust, ale ona ta propiska
prostě psala pořád dál. Harry byl zvyklý na brk, který musí pořád namáčet,
takže stále čekal, že bude muset namočit i propisku. Večer si ale zvykl i na
tohle, i když ho to stále znervózňovalo.
Kolem deváté večer tam bylo už tolik lidí, že přestal
prohlížet nově příchozí, jestli nevypadají nějak podezřele, protože se už
nevyznal, kdo je nově příchozí. Byl k smrti rád, že nikdo neodchází bez
zaplacení, protože nechtěl schytat se svým vyhublým tělem nějakou do zubů. Dal
si večeři a na tu dobu za něj zaskočil Tony, který si liboval, že už se tolik
na stará kolena nehoní.
Harry o něm zjistil docela dost, připadal mu jako veliký
sympaťák a začali se z nich stávat dobří přátelé. Na pár okamžiků dokonce
zapomněl na své problémy a párkrát se podřekl o své minulosti, takže to musel
hned zase zamluvit. Tony v baru neměl televizi, takže byl Harry rád, že nehoda,
která určitě bude ve zprávách, mu nepoběží přímo před nosem.
Večer se pořádně najedl, zavírali v jedenáct a když konečně
odešel i poslední zákazník a Harry utřel poslední stůl a postavil na něj židle,
čekala ho ještě podlaha. S ní skončil v půl dvanácté a pak se odebral do
pokoje. Na nic nečekal a hned zapadnul do postele. Byl hodně upracovaný, měl
zesláblé tělo a celý den musel dost běhat, takže si ani nedokázal představit,
kolik to vlastně ušel kilometrů. Svlékl ze sebe oblečení, popadl pyžamo, ani se
nezdržoval s hygienou a hned zapadnul do postele. Jen co zavřel oči, se mu
okamžitě vypnul mozek a v tu ránu usnul.