Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kapitola - Pomsta

15. 5. 2006

Byl už skoro večer, asi tak šest hodin i když teď v létě ještě stále svítilo slunce, kterého si Harry nemohl užít ani jednou, když byl stále zavřený.
Rozhodl se tedy si vyjít ven na procházku, byl si vědom, že jeho poslední procházka po Zobí ulici kde Dursleyovi žili skončila katastrofou, ale pokud ho jeho stín, který ho měl hlídat neopustí, nemá se čeho bát. Sešel tedy po schodech vedoucích dolů z odpočívadla do vstupní chodby, která se rozvětvovala buď do obýváku, kuchyně a nebo ke vstupním dveřím. Harry se ani nepokoušel upozornit Dursleyovi, že někam jde.
Vzal za kliku a otevřel vstupní dveře, letní slunce mu ozářilo oranžovým světlem večera tvář, bylo to jako pohlazení od matky přírody. Vyšel na cestu ke vstupní brance, ale vedle si všiml strýce Vernona jak pucuje své auto.
„Kam si to šineš?“ zeptal se ho jako vždy podrážděně Vernon, jako by ho viděl jen velice nerad, což byla pravda.
„Jdu se projít.“ chtěl zkrátit jejich zatím slušný rozhovor Harry.
„Do osmi ať jseš zpátky, rozumíš? Jinak si mě nepřej.“ varoval ho Vernon.
Harry věděl, že Dudley je se svou partou venku a že ten si může přijít domů kdy se mu zlíbí. Jeho rodiče byli pyšní na to kam chodí studovat, jen je trápily dopisy o jeho tloušťce. Ty vyřešili když minulý rok jel s Dudleym do školy i otec a promluvil si s ředitelkou.
Harry vyšel na chodník který vedl podél silnice a podél jednotlivých domků. Vlastně ho překvapilo, že Vernon neprotestoval nějak víc, bylo to zvláštní.
Procházel se stále dál až najednou míjel tu úzkou temnou cestičku, v níž se odehrál ten zrůdný příběh před rokem.
Jeho stín, neboli čaroděj co ho měl hlídat zmizel, kvůli svým vlastním problémům, ale to neměl dělat, měl hlídat Harryho, to byla jeho práce, však na to Harry také málem doplatil, mozkomorové mu málem dali polibek, dokavaď si nevzpomněl, že by už nikdy neuviděl Rona a Hermionu, nepocítil by ten hřejivý pocit, když na ně myslel, na jeho nejlepší kamarády. Pak by určitě toho patrona nevyčaroval a byl by s ním konec.
Ve skutečnosti tam byl jeden čaroděj, vlastně to byla čarodějka, ale ona je moták, to je čaroděj, který neumí kouzlit.
‚Pani Figgová vlastně bydlí kousek odsud, co kdybych za ní zašel‘, říkal si Harry. Vždycky se k němu chovala hrozně, pořád mu ukazovala fotky svých koček, které za život měla a v jejím domě to strašně páchlo po zelím. Harry si moc dobře pamatoval, jak to tam nenáviděl, jenže minulý rok zjistil, že ona také patří do kouzelnického světa a dokonce se mu omluvila, že ho tak trápila, prý to muselo vypadat tak, aby se tam Harrymu nechtělo chodit. Teď ale už nic předstírat nemusela a Harry se mohl alespoň dozvědět, co je nového v kouzelnickém světě.
Její domek byl na první pohled nestaraný, hned když Harry vstoupil na jeho pozemek se mu kolem nohy otřela jedna jasně černá kočka.
Jak tak Harry šel k jejím dveřím, kočka po následovala. Na dveřích nebyl zvonek, paní Figgová odjakživa neměla ráda Mudlovské návštěvy.
Harry zaklepal na dveře a čekal až mu otevře. Už čekal asi půl minuty, tak zaklepal znovu. Znovu nic, možná není doma a nebo také je trochu už přece jenom starší a třeba i nahluchlá. Tak Harry zabušil na její dveře o to silněji. Kočka se stále otírala o jeho nohy, spokojeně předla a nadouvala hřbet.
Harry tam stál ještě asi minutu až se konečně rozhodl, že ještě nakonec obejde dům zezadu.
Všude byla vysoká tráva, nejméně půlmetrová, kočka která teď Harryho stále pronásledovala se v trávě úplně ztrácela, jediné co bylo vidět byl její černý ocas zvednutý do výšky.
V zadní části domu byl starý ztrouchnivělý dřevěný stolek a vedle něho několik židlí. Květináče na verandě domku byly popraskané a po kytkách, které tam pradávno byly nebyly ani stopy. Na této straně domu se zdálo, že dům je už nejmíň padesát let opuštěný, na zábradlí již dokonce začaly růst různé mechy a podlaha verandy byla pokryta takovým nánosem špíny, že se nedalo rozeznat, jestli je vůbec dřevěná. Harry si zklamaně sedl na jednu ze židlí, která nebezpečně zavrzala a zíral do plotu, který odděloval dům paní Figgové se sousedním. Byl to živý plot a velice vysoký, sousedi nejspíš si té takzvané krásy tohoto domu moc necenili.
„Už tu nebydlí, jestli jí hledáš.“ ozval se hlas za Harrym a ten sebou škubnul jako by si sednul na pichlavý kaktus, židle pod ním praskla a rozlétla se na všechny strany. Harry si uvědomil že skončil na zemi a že vypadá asi velice směšně.
Kočka byla pryč, místo ní za Harrym stála jakási čarodějka celá v černém. Vlasy měla skoro tak stejně černé, jako sám Harry a obličej měla zvláštně tvarovaný, ale jinak dobrácký zjev. Celkově byla hubené postavy a na hlavě měla špičatý čarodějský klobouk.
„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat, myslela jsem, že vydržíš víc.“ dodala popudlivě.
„Já jsem se nelekl!“ zalhal Harry, protože její narážka se ho dotkla.
„To nevadí,“ pokračovala dál čarodějka a přistoupila k Harrymu. „paní Figgová se po poslední události přestěhovala, bála se toho, jak by ses na ní tvářil, až by ses vrátil zase domů a také ji částečně k tomu donutilo Ministerstvo, protože nedodržela slib, který dala když jsi byl ještě dítě.“
„Slib?“ zeptal se Harry.
„Nesměla ti prozradit nic, hlavně to, že je čarodějka, no a teď když to bylo už venku se nedalo pokračovat v předstírání.“ dodala.
Harryho ani nepřekvapilo, když slyší, že se všichni domluvili, aby před ním zase něco tajili, jenom se sarkasticky pousmál a postavil se na nohy. Čarodějka mu stále někoho připomínala, ale nemohl přijít na to koho. Ta si teď všimla, že na ní nějak zamyšleně civí.
„Oh, ani jsem se nepředstavila, můžeš mi říkat paní Finniganová a jsem matkou tvého kamaráda Seamuse. Stále o tobě píšou nesmysly, zakázala jsem Seamusovi chodit do té školy, ale když se ukázalo, že jsi měl pravdu, řekla jsem si, že by bylo dobré tě poznat a pak se rozhodnout, jestli jsi pro mého syna nebezpečný. Přihlásila jsem se na tvůj dozor.“ dodala s úsměvem.
„Takže na můj dozor už dokonce vyšli i inzeráty.“ dodal naštvaně Harry.
„To ne, je to tajné, ale já mám styky s vysokými místy, takže jsem se o tom dozvěděla.“ dodala.
Harry věděl, že Seamusova matka pracuje na Ministerstvu, ale nikdy by ho nenapadlo, že by za ním poslali právě ji. Na Seamuse zrovna dobré vzpomínky neměl, poslední rok na sebe byli stále naštvaní.
„Jsem rád, že jste mě poznala, to se mi ulevilo, o jednoho fanouška navíc.“ řekl nakvašeně, ani jí nepodal ruku a odkráčel pryč. Byl už v půli cesty kolem domu když od vstupní branky k němu dolehlo několik kroků. Harry zastavil a čekal, jestli jim má vyjít vstříc, odtud je neviděl, protože byli skryti za rohem domu.
Nemusel dlouho čekat, před ním se objevila celá Dudleyho parta v čele se samotným Dudleym.
Harry nevěděl co má dělat, už bylo pozdě utíkat, vypadal by jako zbabělec, co teď? To už ale nejvyšší z celé party ho zahlédl a šťouchl do ostatních.
„A helejmese, to je tvůj drahej bratránek, co Vazoune.“ promluvil ten nejvyšší na Dudleyho, Harry to nevydržel a uchechtl se slovu ‚Vazoune‘. Moc dobře je znal, Patrick Deborath, Tom Lancet, Alexej Rabovski a Jim Lauron v čele s Dudleym Dursleym.
„Tak ty se nám budeš vysmívat, jo?“ osopil se na Harryho Alexej, hned jak postřehl jeho uchechtnutí. Harry hned zvážněl a důležitým pohledem kouknul na Dudleyho a poklepal přitom na kapsu, kde měl schovanou hůlku.
Zdálo se, že to Dudley pochopil.
„Hele, nechte ho bejt, dyť je to idiot.“ odpověděl Dudley.
„Jo, ale nejdřív mu rozbiju ciferník!“ řekl dychtivě Alexej, největší silák z party. Harry už byl zvyklý, že jako mladý dostával do těla nejvíc od něho.
„Dudley, já je varuju, ať toho nechají, ten patron působí i na lidi.“ poškádlil Harry Dudleyho.
„Hele, radši…“
„To si to necháš líbit, Vazoune?“ přerušil ho Patrick.
„Je to idiot, nechte ho bejt, nebo…“ snažil se je odradit Dudley.
„Nebo co?“ přerušil ho Alexej.
„Je z blázince, vždyť to víš, je schopnej čehokoliv, může ti ukousnout i kus prstu.“ vyhrkl Dudley.
Harry se zase neudržel a pousmál se jeho narážce. Něco vevnitř ho strašně rajcovalo, chtěl si vybít všechnu tu zlost kterou v sobě měl, ne ale kouzlením, pěstmi, chtěl se vybít pěstmi, ty teď svíral a snažil se ovládat. Když něco provede, bude z toho malér, to nemá zapotřebí kvůli partě pitomců.
„Odhalil naší tajnou skrýš, celý dny sem chodí nás špehovat, hajzl jeden!“ rozkřikl se Tom Lancet, kterému očividně přeskočilo, protože se rozehnal na Harryho.
Ten to jak vidno nečekal a tak než stačil se natáhnout po hůlce, už ho srazila jedna dobře mířená pěst o dva metry dál k zemi. Všichni teď vyjeveně koukali, co do Toma tak najednou vjelo.
Nejvíc překvapený byl Harry, kterému se z nosu vyhrnula krev, ale překvapení hned zastínilo jiný pocit. Ten pocit co měl před malou chvíli vylétl na povrch jako Harryho Kulový blesk a on zapomněl na opatrnost.
Zvedl se a popadl Toma a taktéž s ním prásknul na zem. Začal ho bít pěstmi, jenže to už ho držel Alexej v náručí a zvedal ho od Toma. Harry úplně řičel, celý jeho vztek, který pořád kypěl přes celý ten měsíc se najednou jakoby uvolnil a jako šílený se bránil Alexejovi, jen ať ho pustí, ať mu ukáže.
Alexej s ním prásknul o kus dál na zem a Harrymu se tím očividně rozsvítilo.
„To si neměl dovolovat!“ zaječel Alexej a kopnul Harryho vší silou do vyzáblého břicha.
Takovou bolest zažil opravdu jen když ho bolela jizva kvůli Voldemortovi. Celý žaludek se mu svíral a chtělo se mu zvracet. Svíjel se v křečích a nemohl popadnout dech.
Dudley přiběhl k Alexejovi a odtáhl ho od Harryho, protože už se chystal mu uštědřit další ránu.
„Je to ubožák, pojďte, jdeme odsud!“ začal vřískat.
To už ale se zvednul na nohy Tom celý rudý v obličeji s roztrženým retem a hrnul se k Harrymu.
Harry se snad zázrakem vzpamatoval a nahmatal hůlku. Okamžitě s ní na Toma namířil a Dudley věděl, že jde do tuhého.
Tekla mu z nosu krev a Harry cítil jak mu stéká po obličeji na bradu. Už se ho chystal uřknout nějakým kouzlem, když v tom se před nimi objevila černá kočka. Harry ztuhl jako kdyby viděl samotného Boha.
Uvědomil si, že ta kočka je nespíš Seamusova matka, která je zvěromág, a proto se dokáže v ní proměnit.
Následovala chvilka ticha, Toma zarazilo to, že vytáhl právě hůlku, myslel si, že vytáhne nějaký nůž nebo tak podobně, ale určitě nečekal, že vytáhne nějaký obyčejný klacek.
„Harry ne!“ zařval Dudley když si všiml co se Harry chystá udělat.
Něco v očích té kočky Harryho zastavilo. Její oči mu byly nějak povědomé, opravdu se dokázala Finniganová proměnit v kočku? Udala by Harryho jako svědek, kdyby došlo na líčení přestupku?
Harry stále ještě ležel na zemi, jednou rukou držel hůlku a druhou si tiskl ke břichu, které ho stále ještě strašně bolelo tak, že nemohl promluvit.
„Harry, ne!“ opakoval Dudley.
„Co ne?“ zeptal se Jim Lauron, který vše sledoval z povzdálí.
Harry stále váhal, bolest břicha pomalu ustupovala i když si to ani neuvědomoval. Nakonec mu ruka z hůlkou bezděčně padla na zem a Harry se soustředil, aby už zažehnal tu bolest břicha způsobenou kopancem chlapcova gigantické boty.
Myslel si, že se Tom na něj rozeběhne, když je takhle zranitelný, místo toho ale všichni nevěřícně zírali někam za Harryho. Harry si jejich pohledy uvědomil a s obtížemi se otočil na zádech.
Před jeho očima se objevila Seamusova matka spokojeně se usmívající.
„Jsem na tebe pyšná Harry, přemohl jsi se a nepomstil ses.“ Harry s úlevou zjistil, že je to ona, teď už určitě žádné rány do břicha neschytá. A vůbec, byla to jeho strážkyně, tak měla něco udělat ne?
„Cssss… sss…“ Harry ze sebe nemohl vypravit ani jedno slovo, jak se mu stále svíral žaludek, nejspíš ten kopanec mu převrátil všechny vnitřnosti jeho vyhublého těla na naruby.
„Cssso tu děláte?“ vypravil konečně ze sebe.
„Ty to moc dobře víš.“ odvětila.
„Vím?“ řekl Harry a snažil se předstírat, že přemýšlí kdo to je. „Vy jste jeden z těch strážců, že jo?“ zeptal se zbytečně.
„Jsi roztomilej když předstíráš že nic nevíš.“ pousmála se čarodějka.
To se Harrymu vůbec nelíbilo, už ho tyhle řeči vážně začínají štvát. Ani mu nepomohla, ona má právo kouzlit, Harry ne a on si nezačal.
Byl tak naštvaný že si ani nevšiml, jak mu ta černá kočka sebrala z ruky hůlku. Harry se bleskově po ní podíval. Kočka ovšem zmizela v husté trávě zrovna tak lehce, jako by se někdo ztratil Zapovězeném lese.
Čarodějka si toho také všimla a poněkud zvážněla. Harry se konečně zvednul na kolena, ale výš to už nešlo, břišní svalstvo ho odmítalo poslouchat.
„Ty tu kočku znáš?“ zeptala se Harryho.
Harry většinou neměl ve zvyku kamarádit se s kočkami, zná akorát Křivonožku, kočku Hermiony.
„Ne.“ odpověděl po chvíli a snažil se prohlédnout trávu, jestli se někde neobjeví. Bez hůlky je stejně bezmocný jako každý obyčejný mudla, neboli člověk, co není kouzelník.
„Proč ti jí tedy odnesla?“ divila se.
V tom se celá čtveřice chlapců kromě Harryho shlukla k sobě jako hejno tresek a tiše hlesli. Harry si toho všiml stejně jako Finniganová. Všichni chlapci zíral úplně někam za Harryho a Finniganovou, nejdřív se dívali dolů a pak všichni najednou zakřičeli a pohledy jim stoupaly vzhůru, až se dívali do stejné úrovně, kde byla hlava Finniganové.
Harry si myslel že to je pořád ještě kvůli Finniganové, ale vzápětí se ozvalo: „Expelliarmus!“
Hůlka z ruky Finniganové vyletěla do výšky a spadla někam za ní, kde jí chytila čísi ruka osoby, kterou Harry neviděl, protože mu Finniganová zacláněla.
Ta se otočila, zděšeně vyjekla a popoběhla k Harrymu tak, že ho kryla celým tělem. Harry se konečně vyklonil a spatřil usměvavou tvář Belatrix Lestrangové třímající tři hůlky, jednu Harry poznal, byla jeho.
„Utečte!“ zakřičel Harry na Dudleyho a jeho přátele. Ti však vyděšeně stáli a zírali na Belatrix.
„Copak bys za něj obětovala život, Finniganová?“ pravila konečně Belatrix s posměškem.
„To je moje práce.“ odpověděla jí Seamusova matka.
„Myslela jsem, že to bude těžké, ale tohle jsem vážně nečekala, dvě mouchy jednou ranou, mého Pána již dlouho obtěžujete, paní Finniganová. Je čas s tím skoncovat.“
Finniganová popadla Harryho vykřikla.
„Utíkej Harry, dělej, uteč!“
Avšak to bylo to poslední co měl Harry v úmyslu, stál proti němu Siriusův vrah a on tam nehodlal Finniganovou nechat napospas.
„Jak jsem si myslela, Potter neuteče. Je to nadutej pitomec, stejně jako jeho otec.“ pravila Belatrix a blížila se k Harrymu, kterého kryla tělem Finniganová. „Víš, že jsem znávala tvého otce Harry? Bylo to sním prima, dokud vždycky nezačal básnit o té Lily Potterové. Větší padavku jsem v životě neviděla.“
Harrymu se vzteky začala hrnout krev do hlavy a do svalů, což mu dovolilo vstát tak, že už ani necítil pod přívalem vzteku bolest břicha.
„Moje máma byl ten nejčestnější člověk, jakého jste mohla kdy potkat!“ pravil zlostně Harry.
„Moje máma byl ten nejčeštnější šlověk.“ zašišlala, aby ztrapnila Harryho a dala se do smíchu. Pak se dosmála a koutkem úst řekla. „Koukni se mladej, nemám moc času, dostala jsem poslední šanci napravit to z toho Odboru záhad, náš Pán zla nechce čekat na tvou smrt už ani o minutu déle. Hledala jsem stále vhodnou příležitost už od prvního dne co jsi sem přijel, abys konečně už vylezl ven a teď je konečně tady.“ zakončila svůj smích. „Takže přistoupíme rovnou k věci, nemám moc času, vyberte si kdo první?“ řekla ledabyle.
Finniganová se otočila na Harryho s chápavým pohledem.
„Harry, vím co se stalo na Odboru záhad, pomstou nic nevyřešíš, uteč zpět k Dursleyovým a zavolej pomoc, já se o sebe postarám!“ Harry však kroutil hlavou a z Belatrix nespustil své zlostné oči, pozoroval jak se těm dvěma posmívá.
„Nepůjdu.“ řekl.
„Harry, poznala jsem tě, vím že tě považovat za takového jako tě považovaly noviny, byla hloupost, už nikdy nezakážu Seamusovi jít kvůli tobě do školy, tvá máma tě měla ráda a nepřála by si, abys tohle dělal.“
„Jak to můžete vědět?“ rozčílil se Harry, zatímco Belatrix se pobaveně kousek dál od nich opřela o dům, založila ruce a sledovala je, jako kdyby se dívala na televizi.
„Protože za tebe položila život, Harry!“ zvýšila hlas, ale stále mluvila chápavým tónem. „Nemá to smysl, tak jdi.“
„Finniganová, jak si můžeš být tak jistá, že ho nechám běžet, vždyť mi v tom nikdo nemůže zabránit.“ dodala netrpělivě Belatrix.
„Ty jsi nikdy nebyla bystrozor, co Belatrix?“ pousmála se Finniganová a odvrátila se od Harryho.
„A co?“ zeptala se s úsměvem Belatrix.
Finniganová odněkud bleskově vytáhla malý rovný lesklý klacík a vystřelila s ním kouzlem proti Belatrix, který padla na zem. Harry už o tom četl, bystrozorové si nosí náhradní malé hůlky.
„Uteč Harry, já jsem v pohodě!“ zakřičela.
Harry byl tak překvapený tím, že má druhou hůlku, že aniž by to věděl, otočil se a utíkal od nich. Popadl Dudleyho za jeho tlustou studenou ruku a cválal s ním k brance. V tom se ozvala ohromná rána a za domem se blesklo jasně zeleným světlem.
„Přidej Dudley a vy utíkejte domů!“ řval Harry na ostatní a vůbec už nevnímal ustupující bolest břicha.
Dudley vedle něho funěl už po pár metrech běhu a začal zpomalovat.
„Teď ne Dudley, tahle mrcha je stokrát horší, než ten mozkomor z minula!“ křičel na něj Harry a svým hubeným tělem nutil zavalitého Dudleyho k běhu.
Asi po sto metrech ale Dudley celý zpocený, vystrašený a nesmírně udýchaný se Harrymu vysmekl z ruky a dopadl na vyhřátý chodník od letního slunce.
„Musíme jít dál, nebo nás zabije!“ křikl na něj Harry.
Dudley byl absolutně na dně, o dýchal o překot jak jeho tlusté tělo svíralo jeho dýchací cesty a on nemohl dýchat.
„Já… už… nemůžu…“ blekotal udýchaně Dudley.
„Dudley, jestli ti někdy něco bylo milé, tak prosím tě se zvedni a poběž!“ křikl na něj znovu Harry.
Dudley jenom dál kroutil hlavou a posadil se na chodníku. Ulice byla prázdná, všichni byli na víkend pryč, takže nikoho nemohli zastavit.
„Dudley, ona mi zabila kmotra, chce nás zabít, je jí to jedno!“
„Zabít chce jenom tebe!“ zakřičel Dudley a na Harryho tahle slova dopadla jako pytel cementu. To mu opravdu ani malinkato nezáleželo na Harrym? Co si to povídá, ovšem že ne, ale i tak byl po téhle větě dost rozlícen.
„Tak dobře, zůstaň si tu a až budeš volat o pomoc, tak se na tebe vykašlu!“ řekl naštvaně Harry, byl také udýchaný, sice byl hubený, ale to právě byla ta potíž, byl hubený až moc, neměl žádné svaly a běh mu tudíž také moc nešel.
„Mám tady tvou hůlku, Harry!“ ozval se odněkud zpoza ulice ženský hlas. „Pojď si pro ní!“
Harry sebou cukl, protože zjistil, že hlas vychází z cesty, po které se chtěli dát směrem k Dursleyovic domu. Jak to, že je předběhla?
„Je před námi, musíme se vrátit, Dudley.“ řekl Harry.
„Já nikam nejdu!“ zařekl se Dudley. Harry věděl, že jestli na něj Belatrix narazí, začne mu vyhrožovat, že Dudleyho zabije, když se Harry neobjeví, musel si rychle něco vymyslet.
No tak, mysli, mysli, co tomu tupci řeknu, aby zvednul ten svůj těžkej zadek?
„Dudley, myslí si, že jsi můj příbuzný, myslí si, že tě mám rád jako bratrance… což samozřejmě nemám,“ dodal rychle když už se začal Dudley na něj zlostně dívat. „zabije tě taky jako mého kmotra, je jí to jedno, jediné bezpečné místo je u vás doma!“
„Já nikam nejdu, jasně jsem slyšel, jak řekla ‚dvě mouchy jednou ranou‘, tím myslela vás dva, vás dva, nikoho víc!“ odsekl Dudley.
„No tak Harry, pojď… slibuji že to bude rychlé a bezbolestné“ Belatričin hlas se stále přibližoval, Harry už neměl času nazbyt.
„Ty se nedíváš na televizi, Dudley?“ začal znovu Harry. „Když svědek uvidí vrahovu tvář, jde pak vrah vždycky i po něm, protože ho svědek může identifikovat, bude ho mučit…“
To už Dudleymu stačilo, jeho červený udýchaný a nabobtnalý obličej plný strachu se změnil v panický strach a vyšplhal se na kolena. „Tak kudy ‚pane chytrej‘?“ pokusil se zažertovat i když to bylo roztřeseným hlasem.
„Musíme se nějak dostat domů, tam budeme v bezpečí.“
„A jak to víš?“ zeptal se Dudley.
„To ti nemůžu říct, trefil by tě šlak, a to zrovna teď nemůžu riskovat.“
Na rohu ulice se objevila něčí silueta, oba na ní neviděli, ale nejednou od ní vyletělo párek paprsků přímo na chlapce.
Harry strhnul Dudleyho stranou a ten začal vřískat a začal utíkat, díky bohu správným směrem a to od té postavy, která vyslala ty paprsky. Harry se až divil, jakou rychlost umí jeho bratranec najednou vyvinout, sotva mu stačil.
Najednou se ozvalo Prásk! a před Dudleyho se přemístila Belatrix. Už už chtěla uřknout blížícího se Harryho, který se snažil dohnat Dudleyho a jí zaregistroval příliš pozdě, když Dudley vší svou silou do ní v plném běhu vrazil.
Belatrix odletěla asi tři metry daleko a přistála na příjezdové cestě jednoho z domků, Dudley který očividně ani nezaregistroval do koho to vlastně vrazil teď zjišťoval, co se vlastně stalo.
Na ulici se snášelo šero, takže bylo jasně vidět, jak v některých oknech se rozsvěcejí světla a sem tam někdo vyhlédl z okna.
Harry přemýšlel co dál, utéct? Ne, rozeběhl se k Belatrix a začal jí rvát z ruky svou hůlku.
„Hej, co se to tam děje?“ zakřičel nějaký chlap z okna. Ono to Harryho ani nenapadlo, ale pohled na šestnáctiletého kluka ležícího na nějaké ženské a ještě když jí něco tahal z ruky mohl vyvolat spoustu otázek, to bylo ale to poslední co Harryho zajímalo. Rval se vší silou s Belatrix a snažil se svobodit svou hůlku z jejích sevření. Nebyl si jistý tím, jestli je ona tak silná, nebo on tak slabý, v každém případě mu to vůbec nešlo. Nakonec se stalo to, s čím Harry vůbec nepočítal, přiklekl si k němu Dudley, vzal ruku Belatrix a jediným na pohled lehkým pohybem ji rozevřel. Harry nemohl uvěřit vlastním očím, popadl hůlku a Dudleyho a oba začali utíkat směrem k Zobí ulici.
Harry držel hůlku zamířenou za sebe, díval se kam běží a zároveň se otáčel na Belatrix.
Samozřejmě po prvních deseti metrech zakopl a upadl. Silně si přitom odřel bradu, která okamžitě začala ošklivě krvácet. Než se nadál, zaslechl za sebou „Mdloby na tebe!“.
Prudce se otočil na zádech a skoro v tomtéž okamžiku zakřičel: „Protego!“. Kouzlo vyslané Belatrix se od obou chlapců odrazilo a letělo zpátky na ní.
Oba pak spěšně začali znovu utíkat, Harry ještě letmo zahlédl, jak Belatrix stačila v poslední chvíli uhnout odraženému kouzlu.
Zahnuli na Zobí ulici a utíkali směrem k domu číslo čtyři. Po Belatrix nikde ani stopy, Harry si otřel v běhu svojí bradu, která v tu ránu nesnesitelně začala pálit, podíval se na ruku, která po otření byla celá krvavá. Na krvácení z nosu již dávno zapomněl, taktéž na bolest břicha, teď oba běželi jen k jednomu vytouženému domu v Zobí ulici, Harry si na chvíli uvědomil, že to je poprvé, co se těší, až bude uvnitř.
Dudley hekal jako šílený, vůbec nestačil s dechem, i tak ale něco v něm ho popostrkovalo kupředu a běžel stále dál. Ani Harry na tom nebyl lépe, nohy už pomalu necítil, každou chvíli tušil, že ho přestanou poslouchat a ani si neuvědomoval proč, ale při každém nadechnutí ho bolestivě píchlo v břiše a že těch nadechnutí bylo dost.
Harrymu pořád nebylo jasné proč Belatrix se neobjevuje, stačilo by, aby se přemístila přímo před ně a jsou nahraní.
Nakonec doběhli k domku číslo čtyři, vtrhli po příjezdové cestě nahoru ke dveřím, kde na ně Dudley začal hystericky bušit.
Harry se zatím rozhlížel po okolí, jestli se neobjeví jejich pronásledovatel, ale všude bylo ticho. Pak ho napadlo, že nejspíš už je na místě nová stráž, proto se Belatrix neobjevuje, stejně jako před tím, že se u domu paní Figgové objevila Finniganová s hůlkou, kterou třímala ve své ruce, v tu chvíli přece ta kočka zmizela, to Belatrix byla ta kočka, je to zvěromág!
„Otevřete!“ křičel z plna hrdla Dudley už dobrou půlminutu a nepřestával bušit na dveře.
Další věc, to už bylo Harrymu divné, v normálním případě by strýc Vernon vyletěl ven jak rozzuřený drak, kterému někdo ukradl vejce, ale teď nic.
V tom zaslechli kroky. Dudley to zaregistroval a s výrazem úlevy v tváři pohledl na Harryho, který se ale mračil. Dudley nechápal proč, pochopil ale, když se dveře otevřely a v nich se objevila Belatrix s úsměvem na tváři.
Dudley zavřískl a pohlédl s hysterickým strachem na Harryho, jako by se ptal: ‚Vždyť to mělo být bezpečné místo!‘.
„Už jsem vás očekávala.“ řekla s úsměvem a za zády obou chlapců splanuly plameny na pokyn její hůlky, takže se nemohli obrátit a utéct.
„Prosím.“ pravila a uhnula jim z cesty, aby mohli projít dovnitř.
Dudley proběhl kolem ní jako šipka a hnal se za svými rodiči.
Harry ještě chvíli stál ve dveřích a hleděl neurčitým pohledem na Belatrix.
Dostala ho, co teď? Má v ruce hůlku, ale moc dobře věděl, že dřív než by jí vůbec zvednul, ležel by dávno na podlaze tváří k zemi.
Prošel tedy dál a hůlku křečovitě svíral v ruce. Belatrix ho nespouštěla z očí a Harry byl přesvědčený, že kdyby se jen prudce sehnul, bylo by to to poslední, co by udělal.
Došel do obýváku, kde Dudley klečel celý uplakaný u mámy. Oba rodiče byli uvázání neviditelnými provazy ke křeslům. Každému patřilo jedno křeslo, měli dokonce i zavázaná ústa, Dudley nevěděl jak jim má pomoci jen klečel u mámy a tiše vzlykal.
Tohle je hloupost, v tomhle domě přece měl být v bezpečí, minule když strýc Vernon pronesl tu krásnou větu, aby Harry vypadl z jeho domu, tak hned potom přiletěl krbem ten hulák, jako kdyby v tomhle domě je někdo odposlouchával, tak jak to že se tu ještě nikdo neobjevil?
Harry se nezamýšlel posadit do posledního volného křesla, stál u stěny naproti dveřím, které vedou do obýváku, za zády měl zeď aby byl krytý a připravoval se nejspíš na svůj poslední kouzelnický zápas v životě.
Měl zvláštní schopnosti pouze co se týče konkurování Voldemortovi, ale obyčejnému kouzelníkovi nějaký student přece konkurovat nemůže.
Tu se v místnosti objevila Belatrix. Zavřela za sebou dveře a v místnosti se rozhostilo ticho.
Harry z ní nespouštěl oči, věděl, že kdyby to jen náznakem udělal, mohla by zatím vytáhnout hůlku a zaútočit, bál se dokonce mrkat, takže mu začaly za chvíli slzet oči.
Ticho přerušilo až nesmyslné mumlání strýce Vernona, který měl také kouzlem svázaná ústa.
„Počkejte, počkejte, pomůžu vám.“ přiběhla k němu laskavě Belatrix a odstranila mu hůlkou roušku z pusy.
„Jak se opovažujete, co si to dovolujete, jak jen můžete…“ víc nenapovídal, protože rouška se mu u pusy znovu objevila.
„Jak jsi to s nimi mohl vydržet, Harry?“ zeptala se a na okamžik se otočila k Harrymu zády, ten v tu chvíli cítil, jak mu jeho ruka se chce napřímit a vyslat kouzlo, na druhou stranu zase věděl, že Belatrix bude čekat, že na ní zaútočí, když je k němu otočená zády, takže by byla připravená.
„Snažím se to přežít, musím uznat že to věčné kňourání strýce Vernona mě děsně otravuje, člověk si na to musí zvyknout.“ pravil klidně neurčitým tónem, který měl i v obličeji.
Vernon sebou začal škubat, aby dal najevo, že protestuje proti tomu, co právě řekl.
„Víš Harry, kdybys nebyl synem takových rodičů, jaké máš a kdybys byl na naší straně, měla bych tě velice ráda.“ pronesla a konečně se k němu otočila a úsměvem ve tváři.
„Problém je, že já bych vás neměl rád.“ řekl Harry a Belatrix rázem z tváře úsměv zmizel.
„Ani jsem netušila jak to bude jednoduché, Pán zla to nedokázal, protože je mezi vámi ta kletba, ale pro mě to bude hračka.“ řekla Belatrix a znovu se usmála. „Nechceš někomu napsat dopis na rozloučenou, nebo tak něco?“ pokračovala, když Harry mlčel.
„Neměl bych komu.“ řekl Harry a plně se soustřeďoval na Belatričinu hůlku.
„A co ten idiot co s tebou byl na odboru kouzel, jak se jen jmenoval… aha, Longbottom, co jemu?“
„Nemám potřebu psát dopisy na rozloučenou, jestli to chcete skoncovat, tak dobrá, je mi to jedno.“ řekl rozvážně Harry a žaludek mu poposkočil až do krku.
„Tak dobrá.“ řekla Belatrix a mírně se rozkročila a napodobila tak westernovou přestřelku dvou cowboyů.
V místnosti zavládlo ticho, všichni Dursleyovi těkali z Harryho na Belatrix a ti ze sebe nespouštěli zrak.
„Tak kdo první?“ vyhrkla Belatrix tak rychle, že Harry se lekl a chystal se už zvednout hůlku.
Neodpověděl, neřekl nic, neměl na to ta správná slova, po všech těch letech to skončí tady, v domě který nenávidí ze všeho nejvíc, co by teď dal za Brumbála, i když na něj byl naštvaný, hned by mu to všechno odpustil.
‚Chtěl jsi vědět, jak by to dopadlo, kdyby tam Brumbál nebyl? Tak tady to máš‘, říkal si Harry.
Vzpomněl si na Hermionu, Rona, Hagrida, ti všichni neměli ani potuchy v jaké svízelné situaci teď právě Harry je, kdyby v Doupěti, domě kde bydlí celá Weasleyovic rodina, na hodinách, které tam visí na stěně byl napsán i Harry Potter, zcela jistě by ručička ukazovala na nápis SMRTELNÉ NEBEZPEČÍ.
Uběhla už asi minuta a Belatrix tam pořád stála a hleděla Harrymu do očí, jako by si měřila pohledem jak je silný. Harryho už začaly oči bolet, možná právě tohle chce, aby přestal se soustřeďovat, aby začal mrkat a aby se mu zamlžil zrak.
Harry si vzpomněl na Siriuse, jak v klidu běžel bojovat s Belatrix, vysmíval se jí, když po něm vrhla nějaké kouzlo, jenže se přepočítal, Belatrix byla…
„Imperius!“ zařvala z ničeho nic.
„Proteg…“ Harry to však nestačil doříct, tak strašně ho překvapila, že zazmatkoval a její kouzlo narazilo Harrymu přímo do hlavy.
Harry upustil hůlku a v tu chvíli si připadal jako by všechna tíže světa na něj přestala působit, veškerá bolest odpadla, stejně tak i starosti, už nic z toho nebylo. Harry se začal usmívat, jaké mu to způsobovalo blaho.
„Poklekni mi k nohám.“ pronesla panovačně Belatrix a všichni Dursleyovi byli překvapení, protože čekali něco horšího.
Harrymu v hlavě se začal ozýval jakýsi vzdálený hlas, ale vůbec mu nebylo rozumět, bez váhání tedy přešel k jejím nohám a poklekl.
„Tohle jsem ti vždycky chtěla říct, polib mi boty.“ řekla s úsměvem ve tváři, věděla, že má na to si s ním takhle hrát.
Harry se hned sehnul…
‚NE!‘, ozvalo se v jeho hlavě a zarazilo ho to, jako by hlavou narazil na nějakou překážku.
‚To neudělám, nejsem blázen, tohle neudělám!‘ ozývalo se dál.
„Tak dělej, polib mi boty.“ pronesla znovu povýšeně Belatrix, všichni Dursleyovi nevěřícně hleděli na v polovině cesty k jejím botám sehnutého Harryho.
‚Ne, ne, ne, to prostě ne, tohle nedopustím!‘ znělo Harrymu v hlavě.
„Ne!“ a uskočil od jejích nohou. V tom okamžiku zase ucítil únavu a veškerou bolest a trápení. Kletbu zlomil, přestala účinkovat.
„Bravo Pottere, tvůj otec by na tebe byl pyšný.“ pronesla Belatrix a Harry věděl co bude následovat, jedna z nejstrašnějších kleteb, aby Harryho oslabila.
Ležel na zemi s tváří bílou, jeho hůlka byla na druhé straně místnosti a on mohl útočit leda tak svým zlým pohledem.
Belatrix zvedla hůlku a pronesla: „Cruciatus.“
Kouzlo do Harryho šlehlo jako bič, jenže místo toho, aby ho něco příšerně začalo bolet, se začal cítit, jako když mu celé tělo vibruje mírnou bolestí.
„Teď ti předvádím, jak jsi tohle kouzlo minule zmrvil. Čím víc člověk chce tomu danému ublížit tím víc…“ a Harry začal cítit už silnou palčivou bolest po celém těle.“ tím víc si to musí přát.“
Sehnula se ke svíjejícímu se Harrymu a pošeptala mu i když to slyšeli všichni.
„Nedokázal sis ani přát mi ublížit, ty bys ani nikomu opravdově neublížil, nemáš na to.“ dodala s úsměvem. „A víš ty co, já si to přeju!“
V tom každý nerv v Harryho těle, každá kost i kůže začala tak nesnesitelně bolet, že Harrymu nedokázal bolestí ani křičet, hrdlo se mu stáhlo a on nemohl dýchat, oči mu vylézaly z důlků, dokonce se to vyrovnalo bolesti, kterou pociťoval, když se ho zmocnil Voldemort. ‚Tak už mě zabij, zabij mě‘, říkal si v duchu.
„Zabij mě, zabij mě“ šeptala dál Belatrix skloněná nad ním. „To si přejí všichni, nejsi sám Harry, ovšem někteří mají alespoň tu odvahu to říct nahlas!“ a přidala na síle.
Harrymu se zatemnilo před očima, místo místnosti se mu zalilo červenou barvou, věděl, že teď už je konec.
Belatrix se naposledy triumfálně usmála a řekla: „Sbohem.“ a začala mu působit smrtelnou bolest.
„Ne!“, Prásk!, ozvalo se a Dudley znovu celou svou váhou povalil Belatrix k zemi až jí hůlka vypadla z ruky.
Harry nic neregistroval, ležel nehybně na podlaze se zavřenýma očima.
Dudley který teď ležel na Belatrix jí vší silou svého těla přitlačoval na podlahu a po chvíli jí surově začal mlátit. Vernon i Petunie do té době smrtelně bledí teď mumlali takovou silou, že bylo jasné, jak křičí na svého syna, aby té potvoře dal co proto. Dudley se rval ze všech sil, s úlevou zjistil, že není až tak silná a že nemá šanci se postavit když na ní leží celou svou váhou. Dudley jí zablokoval nohy svými a její ruce si podložil pod kolena, takže se Belatrix jen zmítala a křičela ať z ní ten pytel sleze.
Dudley se po chvíli začal smát a ohlédl se na rodiče, ti byli štěstím bez sebe a povzbuzovali Dudleyho.
Problém byl v tom, že Dudley se nemohl postavit aniž byl Belatrix pustil ze svého smrtelného stisku.
„Harry!“ křikl na bratránka, který nehnutě ležel na podlaze.
Oba rodiče se na Harryho zamračili, jako kdyby se snad nemohl postavit, nebo co.
„Harry vstávej, chytil jsem jí.“ a radostně ukazoval na křičící Belatrix.
Harry však dál ležel nehnutě, břicho se mu nehnulo, nedýchal. Dudley si toho všiml a úsměv se mu hned vytratil z obličeje.
„Mami co mám dělat, on je snad mrtvý.“ zaúpěl Dudley a Petunie místo odpovědi něco zahuhlala. No věčně jí tady takhle držet nemohl, to je pravda. Něco museli udělat.
V tom se Harryho břicho zadmulo a on se zhluboka nadechnul tak silně, že se všichni Dursleyovi lekli. Jako kdyby mu někdo vdechnul vzduch do plic.
Začal pomrkávat po místnosti a začaly se mu rýsovat objekty před zakrvácenými brýlemi. Nakonec zaregistroval Dudleyho jak statně sedí na Belatrix a Harryho obličej se změnil v úžas.
Odkopl do kouta Belatričinu hůlku a dosoukal se ke své. Popadl ji a ohnutý v zádech se odklibmal zpátky k Dudleymu.
„Slez z ní.“ řekl chraplavým hlasem.
Dudley uposlechl a uskočil, v témže okamžiku se Belatrix začala hnát na Harryho a všichni Dursleyovi se lekli že je to tu zase… „Pertrificus totalus!“ vykřikl Harry.
Belatrix se sklátila na zem, nohy jí sjely k sobě, ruce upažila a ani se nehnula, jen zlostně pomrkávala po místnosti.
Dudley se odtáhnul k mámě, která neměla slov a s výrazem vyděšení sledovala jak se k ní Harry blíží. Oba je zprostil zakletí a pak přešel místnost, sesul se do křesla a zavřel oči.
Dursleyovi se shlukli kolem svého syna a konejšivě ho laskali, všichni byli ještě v šoku z toho co se tady právě událo. Asi tři minuty bylo naprosté ticho, když v tom na okno zaklepala sova svým zobákem.
Harry bleskově otevřel oči, bylo mu to jasné, tyhle sovy moc dobře zná, jsou z Ministerstva, z oddělení nepatřičného užívání kouzel.
Přešel k oknu a otevřel ho, dovnitř vlétl překrásný upravený Puštík a shodil pečlivě pečetí zalepenou obálku a hned zas vylétl ven. Harry poněkud neochotně sebral obálku z podlahy a podíval se na odesílatele. Jeho tvrzení se potvrdilo, byla upomínka, že je bezpodmínečně vyloučen ze studia čar a kouzel v Bradavicích, že mu bude rozlomena hůlka a půjde před tribunál se vyzpovídat, v nejhorším ho pošlou do Azkabanu.
Harry dopis vzal a roztrhl na několik kousků, které se pak pomalu vznášely k podlaze. Pak pohlédl na ještě vystrašené Dursleyovi, přešel místnost a vydal se do svého pokoje po schodech nahoru.
Popadl kufr a začal si balit. Už jednou přece vypadl z domu, tenkrát ani ale nebyl vyloučený z Bradavic a nevyhrožovali mu Azkabanem, i když mu to také hrozilo.
Ne, tohle byla poslední kapka, už nikdy víc, ‚Nikdy nebudu mít normální život, nikdy mě někdo nepřestane chtít zabít, končím se vším.‘ říkal si. Nacpal si všechny věci do svého neforemného kufru a popadl Hedvičinu klec. Nebyla tam, byla pryč z klece, Harry jí vždycky nechával odemčenou, takže když chtěla tak se ven dostala, také okno bylo otevřené dokořán, to si Harry ani zprvu neuvědomil a popravdě mu to bylo jedno. Na Hedviku stejně nebyl nikterak milý, dost si s ním vytrpěla, takže bude nejlepší když odejde bez ní. Popadl z pod postele své koště Kulový blesk, který leštil každý den, protože neměl co dělat a vyšel ze dveří pokoje.
Seběhl po schodech, ale do cesty se mu postavil strýc Vernon.
„Okamžitě si jí odtud odveď, okamžitě!“ rozkřikl se na celé kolo.
„To kouzlo nevyprchá, dokud ho někdo nezruší, takže se nemusíte čeho bát.“ řekl a pak strýce Vernona obešel ke dveřím.
„Kam si myslíš, že jdeš ty spratku?“ osopil se na Harryho. Harry nebyl překvapený, že potom co prožil na něj stejně pořád řve.
„Právě jsem zjistil, že tenhle dům pro mě až zas tak bezpečný není, sbohem.“ odvětil a práskl za sebou dveřmi.

- by Skynet-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

WOW

(Ellen Greenová, 1. 9. 2006 19:34)

Teda,to bylo napínavý! A zajímavý! Jen tak dál!!!!

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA