Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. kapitola - Kostýmy

18. 8. 2006

Příští den probíhal vcelku normálně, přes očekávané Malfoyovy nadávky a Snapeovo šikanování se celkem nic nestalo. Když se pak na hodině profesora Binnse někdo zeptal, za co půjde na maškarní, namíchl se a proplul tabulí ještě několik minut před zvoněním.
Odpoledne všude po hradě pobíhali studenti, jako kdyby hořelo. Každý si nesl něco v náručí, ať už poznámky nebo kostýmy. Každý byl zvědavý, za co půjdou profesoři a neustále na ně dotírali otázkami. Každého pak nejvíce zajímalo, za co půjde samotný Albus Brumbál, bylo o něm známo že má smysl pro humor.
Harry strávil hodně času z odpoledne nad úkolem, který mu dal Snape jako jedinému ze třídy se vzkazem, že ho má příští den odevzdat, i když příští den Lektvary neměli. Harry si už na to zvykl, takže ho to nepřekvapovalo. Ron se bavil se Seamusem a Deanem, s Deanem byla také Ginny, oba totiž měli podobný kostým, všichni si pomáhali a připravovali se na večer. Hermiona byla stále pryč z Nebelvírské společenské místnosti, Harry na ní marně čekal, protože potřeboval s něčím poradit, ale po půl hodině se rozhodl jít do knihovny a poprosit madam Pinceovou, aby mu pomohla tu určitou knihu najít.
Když vycházel po schodišti nahoru s knížkou, kterou potřeboval, na moment se zastavil ve třetím poschodí, kde na konci bylo brnění a vstup do Havraspárské společenské místnosti. Vzpomněl si na Cho, jak jí musel říct, že dneska má fůru učení od Snapea a že nemůže nikam jít, aniž by riskoval školní trest. Také si vzpomněl, že nemá žádný kostým, myšlenka, že tam půjde za Harryho Pottera ho přešla už včera, když se o tom zmínil před Hermionou, což neměl dělat.
Vzpomněl si, jak mu Lexter říkal, že ať za ním zajde, že když tak s tím něco udělají, no teď, když je na cestě do Nebelvírské společenské místnosti, by si mohl udělat obchůzku za Lexterem, aby mu poradil.
Rozhodl se tedy a šel směrem k učebně Obrany proti černé magii. V duchu si představoval, za co půjde, ale vůbec ho nic rozumného nenapadalo, ne rozumnějšího než jít za Harryho Pottera.
Když došel před učebnu, tak těsně před tím, než otevřel dveře vyšla ven Hermiona a usmívala se. Harry na ní nevěřícně koukal, co tu dělá?
„Co tu dělám?“ odtušila Hermiona. „Nejsi jediný, komu profesor Lexter pomáhá.“ řekla a šla rychlým krokem pryč, aby se jí vykulený Harry nemohl zeptat na nic jiného.
Pak se vzpamatoval a zaklepal na dveře.
„Harry, pojď dál.“ řekl Lexter, přes zavřené dveře, Harryho ani nepřekvapovalo, že ví, kdo za dveřmi je.
„Přišel jsem, jak jste mi včera řekl.“ pronesl opatrně Harry, když vešel dovnitř.
„Výborně, zavři za sebou dveře.“ řekl Lexter, který zrovna něco zastrkával do skříně.
„Vy radíte i jiným?“ zeptal se Harry.
„Myslíš Hermionu, no rozdělili jsme to na dvě skupiny, jedni chodí ke mně a ti druzí zase k profesoru Brumbálovi. Vsadil jsem se s ním, že někomu s vás udělám lepší kostým, než on.“ řekl potutelně Lexter a napřímil se.
Harry začal pomalu ze sebe vypravovat. „No, já bych spíš něco míň… tak jako míň…“
„Méně nápadného, co?“ doplnil ho s úsměvem Lexter. „Jako bych tě neznal.“ řekl a přešel ke dveřím do učebny. „Sundej si hábit.“ řekl Harrymu. „Colloportus.“ řekl ke dveřím, čímž je zamknul.
Harry na něho vyvalil oči.
„Jenom hábit.“ uklidnil ho usměvavě Lexter.
Harry si sundal svršek hábitu a kalhoty, vzápětí po něm Lexter hodil kus starého obnošeného šatstva.
„Tohle si obleč.“ řekl mu.
Byly to neuvěřitelně staré potrhané a příšerně smradlavé hadry, Harry na ně koukal s nejvyšším odporem.
„Neboj, neublíží ti to.“ řekl mu Lexter.
„No… já nevím, jestli si tohle vezmu na večer.“ řekl opatrně Harry.
Lexter se rozesmál a přistoupil k Harrymu. „Přeměňování oblečení je lehčí, než jeho vykouzlení z ničeho, neboj, v tomhle tě nepošlu na ples, musíme přece udělat dojem na Cho, ne?“ řekl spiklenecky.
Harry si na sebe natáhl zaprášené a smradlavé hadry a kalhoty. Nakonec mu Lexter ještě hodil klobouček, co vypadal jako klobouk, který nosí Nevillova babička.
„Opravdu vypadáš hrozně.“ řekl usměvavě Lexter.
„To i Hermiona musela tohle podstoupit?“ zeptal se bezradně Harry.
„No… pro dívky tu mám převlékací kout, kde mají soukromí, myslel jsem, že ty ho potřebovat nebudeš.“ řekl mu Lexter.
Harry rezignovaně pokýval hlavou a přistoupil k Lexterovi.
„Takže, postav se tady před zrcadlo, co myslíš, že by ti slušelo?“ zeptal se ho Lexter a Harry přešel k velkému zrcadlu, které tam nikdy nebylo a zřejmě ho tam Lexter dal jenom kvůli dnešku.
„No… něco ne moc vyšinutého.“ řekl pomalu Harry.
„Něco mudlovského.“ odpověděl mu na to Lexter.
„Třeba.“ řekl Harry.
Lexter mávl hůlkou a Harrymu se protočily panenky. V tom jeho brýle zčernaly, klobouk zmizel, oblečení se narovnalo a také zčernalo jako uhel. Pak se rozdělilo a pod ním se objevila košile s kravatou a Harryho boty se s hlasitým klapnutím změnili na úhledné střevíce.
„Co… co to je?“ zeptal se opatrně Harry.
„Teď jsi americký tajný agent.“ řekl Lexter s úsměvem.
Harry si sundal brýle, byly úplně jiné, sluneční a byly úzké, takové frajerské.
„To je model zmije, viděl jsem je v jednom mudlovském obchodě.“ odpověděl Lexter, když si Harry se zájmem prohlížel změněné brýle.
Harry se podíval dolů, měl úhledně vyžehlené černé kalhoty, sako a kvádro. Vyděšeně na to koukal, ještě před chvilkou na tom místě měl staré, smradlavé a otrhané hadry.
„Myslím ale, že to není to pravé ořechové.“ řekl Lexter a zamyšleně si Harryho prohlížel. Mávl hůlkou a v tu ránu Harrymu brýle z rukou vypadly a přitiskly se mu znovu na obličej.
Vtom se ozvalo hlasité skřípání, oblek náhle začal měnit barvu na stříbrnou a Harry začal poklesávat v kolenou. Vtom se mu na hlavě znovu objevil ten klobouček, co vypadá jako ten, co nosí Nevillova babička. Jenže vzápětí se roztekl, pohltil i černé sluneční brýle a začal se měnit z křiklavě žluté a červené barvy na stříbrnou. Nakonec přetekl až přes Harryho oči a zátylek a zformoval se do kovu. Hlasité skřípání přestalo a Harry padl na kolena, protože ho něco strašlivě silně táhlo k zemi.
„Co… co se to stalo?“ ptal se zmateně Harry.
„Teď jsi rytíř.“ odpověděl mu Lexter a pomohl mu na nohy.
Musel ho ale ještě chvíli podpírat, než si Harryho nohy zvykly na tu tíhu.
„To je příšerně těžké.“ postěžoval si Harry.
„Přece bych ti nedal nějakou lacinou plastovou náhražku.“ odvětil Lexter a konečně pustil Harryho ze sevření, takže zase sám stál.
Vtom se ale začal kymácet a nebezpečně se naklánět. Nakonec ho Lexter znovu chytil, těsně před tím, než padl na pusu.
„Tohle asi také nebude to pravé, co říkáš?“ odtušil Lexter.
„Hlavně to už ze mě sundejte.“ řekl Harry.
Vtom se ozvalo další hlasité skřípání, Harrymu se náhle zdálo, že vzlétnul, všechna ta tíha byla rázem pryč, kovová helma na jeho hlavě se změnila v úhledný zelený čepeček s brkem a brnění na těle se začalo formovat do jakéhosi zeleného volného oblečení, Harry si začal myslet, že ho Lexter snad proměnil ve vodníka, těžké kovové boty se změnili ve špičaté a tmavě červené. Kolem ramene se mu náhle objevil popruh a na zádech se mu začal houpat luk a pouzdro na šípy.
„Teď jseš Robin Hood.“ odvětil s úsměvem Lexter.
Harry se začal se zájmem prohlížet, možná to způsoboval fakt, že se cítí tak lehký bez toho brnění, možná to způsobovalo něco jiného, v každém případě se mu to docela líbilo.
„To není špatné, co?“ zeptal se s úsměvem Lexter a obcházel si Harryho jako krejčí.
„Ani ne, docela ujde.“ hlesl Harry a stále si prohlížel svůj nový oblek.
„Dokonce ti ladí i k tvým očím.“ řekl Lexter. „Už jsem ti někdy řekl, po kom je máš?“
„Ne, ale všichni mi to neustále opakují.“ odvětil zachmuřeně Harry.
„No… já bych na to byl hrdý, tvá matka měla obzvlášť krásné oči.“ řekl Lexter.
„Já vím… ale už mě štvou ty věčné pohledy a řeči ostatních… to jak jsem podobný svým rodičům, chovají se ke mně jako kdybych snad byl nějaký zázrak a…“
„Nejsi zázrak.“ přerušil ho Lexter a zpříma mu kouknul do očí.
Harry nevěděl, co má říct, z jedné strany to od Lextera bylo hezké, no ale z té druhé to znělo tak… tak jako divně, ‚Nejsi zázrak‘ znělo to divně.
Lexter náhle mávl hůlkou a v tu ránu se Harryho oblečení začalo znovu měnit. Už si myslel, že si vybral kostým, ale Lexter jak vidno neměl v úmyslu přestat.
Boty se z tmavě červené barvy začaly měnit na hnědou, špičaté zůstaly i nadále, ovšem na patách se mu najednou objevilo na každé botě jedno ozubené kolečko. Oblečení se mu proměnilo ve vybledlou svéráznou vestu z kravské kůže pod kostkovanou košilí, kalhoty se mu změnily v staré obnošené džínsy, které i přesto přesně pasovaly na Harryho tělo. Vtom se mu do očí zhouply znovu jeho staré dobré brýle a místo kloboučku s brkem se mu na hlavě objevil typický cowboyský klobouk.
„Myslím, že tohle bude ze všeho nejlepší.“ zakončil to s úsměvem Lexter, odložil svou hůlku a začal dávat věci zpátky do skříně.
Harry se začal prohlížet, vypadal jako typický cowboy ze západu, dokonce, aniž by si toho Lexter všimnul, se mu kolem pasu objevil opasek se sadou nábojů a na boku se mu vyhoupl revolver, který rázem stáhl opasek na jednom boku o pět centimetrů dolů. Harry na něj vykuleně zíral, v bubínku o sedmi komorách byl plný počet nábojů, Lexter byl stále otočený k němu zády, co když je opravdový, no brnění opravdové bylo, tak proč ne tohle, možná proto to trvalo déle to vykouzlit, protože se mu to na boku objevilo až potom, co se Lexter otočil.
Harry rychle začal myslet na něco jiného a revolver přikryl kouskem vesty.
„Takže, teď si to sundej a obleč si svůj hábit, můžeš jít.“ zakončil to Lexter a ukázal mu na hromádku, která představovala Harryho zmuchlaný pohozený školní hábit.
Harry ještě stále vykuleně stál na místě, Lexter si toho všiml a podíval se na něj. Harry odtušil hned jeho telepatické schopnosti a tak začal úpěnlivě myslet na něco jiného.
„Nevíte o někom, kdo by uměl člověka naučit tancovat?“ vyhrkl, aby to zamluvil.
Lexter se zarazil a zamyšleně na Harryho koukal. Harry si začal říkat, že ho nejspíš neoblafnul a že má po revolveru, pak si ale uvědomil, že na něj nemá myslet.
Lexter přimhouřil obočí a zíral na Harryho. „Ty neumíš tancovat?“
„No…“ pravil překvapeně Harry, zřejmě Lextera oblafnul, když se ptá na tohle. „nemohl jsem se to nikde naučit.“
„Však ty to zvládneš, pochybuji, že ta tvá Cho bude mistryně tance, myslím, že můžeš být klidný.“ řekl Lexter a znovu odvrátil od Harryho zrak.
Ten přešel k pohozenému oblečení a začal se převlékat, to, co chtěl ukrýt, to ukryl a svým tělem bránil Lexterovi cokoliv vidět. Ten mu zatím odemknul kouzlem dveře.
„Tak… děkuju a zatím nashle.“ pronesl Harry když stál u dveří.
„Ahoj večer.“ řekl mu bokem Lexter, ale bylo vidět, že se zabývá něčím jiným. „A Harry… opatrně.“ řekl najednou, než stačil zavřít dveře.
Harry šel po chodbě, kde pobíhali studenti z jedné učebny a místnosti do druhé, přemýšlel nad tím, co Lexter myslel tím ‚opatrně‘. ‚Ten člověk je nepředvídatelný.‘ říkal si sám pro sebe a kroutil hlavou.
Cestou do společenské místnosti se ho asi tucet studentů ještě ptalo, za co půjde, Harry řekl, že nic zajímavého a šel dál.
Ve společenské místnosti se to válelo hadry a látkami rozstříhanými na různé kusy a tvary, po místnosti chodilo několik hnusně zjizvených a spálených obličejů, že si Harry myslel, že Voldemort už konečně začal řádit. Za celou dobu ještě nezažil takový povyk ve společenské místnosti, věčně někdo sbíhal nebo vybíhal do schodů k ložnicím, pořád někdo vykřikoval a běhal po společenské místnosti, všude byly učebnice a knížky se zaklínadly na ta nejhrůznější přeměňovací kouzla. V tom pobíhal i Hermionin kocour Křivonožka a snažil se vyhnout dalšímu bolestivému šlápnutí na ocas.
Harry si schoval svůj převlek do kufru a sedl si na své obvyklé místo uprostřed Rona a Hermiony. Od včerejšího večera se spolu ti dva zase začali bavit, dělali jako kdyby se včera nic nestalo, jen Ron stále vypadal nějak bledě.
Hermiona nakonec pomohla Harrymu s tím hrozným domácím úkolem od Snapea, Harry zjistil, že v jejím pojetí je ten úkol lehký jako že jedna a jedna jsou dvě.
Schyloval se večer a ve společenské místnosti se to čím dál více hemžilo prapodivnými stvořeními. V jednu chvíli kolem proletěl nějaký student s křídly a hlasitě vyřvával, Harry nakonec zjistil, že to byl Neville, který si zkoušel kouzlo na netopýří křídla. Hermiona a Ron stále museli chodit studenty uklidňovat a dokonce i někomu srazili body. Jejich prefektské povolání je dost vysilovalo, zvláště v takovýchto časech, kdy v celé společenské místnosti pobíhala všechna možná strašidla.
Harryho nějak z toho řevu a věčných okřiků Hermiony a Ron začala bolet hlava a tak šel nahoru do ložnice. Tam byl klid, Seamus, Dean, Neville i Ron byli dole. Harry se natáhl na postel a unaveně oddychoval. Hleděl na strop své postele s hvězdným nebem. Většinou slyšel vždycky zpěv ptactva a cvrlikání cvrčků. Teď však jako by celá Bradavická škola byla jeden velký blázinec, ozývaly se samé radostné výkřiky studentů a pobíhání po místy dřevěných podlahách školy. Masivní kamenné zdi ale naštěstí většinu křiku pohlcovaly.
Harry zavřel oči a začal odpočívat. Dech se mu zklidňoval a oči zavíraly. V tom mu někdo chňapl opatrně za nos a letmo s ním zakroutil.
„Aaaa!“ vykřikl Harry, jak se lekl a bleskově se posadil na posteli. „Kdo to byl?“ zeptal se, ale nikoho v ložnici neviděl.
„Dobby se omlouvá, jestli Harryho Pottera vyděsil, to Dobby opravdu nechtěl.“ ozval se skřehotavý hlásek vedle postele.
Harry se naklonil a spatřil dvě velké vykulené skřítkovské oči, byl to Dobby něco přes půl metrů vysoký domácí skřítek zaměstnaný v Bradavicích, na sobě měl malý svetřík, červené střevíce a zelené kalhoty. Na hlavě mě jednu z Hermioniných vyrobených čepic, na nohou jedny z jejích ponožek a kolem krku jednu z jejích šál.
„Bože Dobby.“ vydechl si Harry. „Ty jsi mě vylekal, už jednou jsem ti řekl, abys mi to už nikdy nedělal.“
„Dobby se moc omlouvá, jde se za to potrestat, pane.“ pronesl skřítek, přeběhl k rohu postele, zavřel oči a začal hlavou mydlit do jejího kovové konzole. Nakonec začal ale bouchat do něčeho měkkého, zaregistroval to a otevřel oči. Mezi ním a rohem postele se objevila Harryho ruka a bránila mu.
„Tohle už taky nikdy nedělej.“ řekl Harry. „A i kdyby, já nejsem tvůj pán, nemusíš se trestat.“ řekl Harry a dal ruku zpátky. „A vůbec, nikdo už není tvůj pán.“
„Dobby si stále na to nemůže zvyknout, ostatní skřítkové ho stále nutí chovat se jinak.“ řekl smutně Dobby.
„Jak jinak?“ zeptal se Harry.
„Ostatní skřítkové považují za nehoráznost to, jak se Dobby chová k Albusu Brumbálovi.“ řekl Dobby.
„Ty jsi mu něco udělal?“
„Ano, chtěl jsem za své služby dostat zaplaceno.“ řekl Dobby.
„Vždyť to je normální, ne?“ pokračoval Harry.
„Ostatní skřítkové to tak ale nevidí, pane.“ pokračoval dál smutně Dobby. „Ostatní skřítkové se k Dobbymu začali chovat ošklivě.“
Harry zpozorněl a zahleděl se do Dobbyho smutných očí. „Jak ošklivě, Dobby?“
„Od té doby, co vzniklo na Ministerstvu to oddělení se se mnou odmítají bavit, prý se o mě psalo v novinách, pane.“ řekl Dobby stále skřípavým a naříkavým tónem.
„To jsme dva.“ usoudil Harry a přisedl se k Dobbymu kousek blíž.
„Dobby je strašně rád, že se Harry Potter vrátil.“ skřípl skřítek.
„Děkuju.“ řekl Harry.
„Dobby si myslel, že už s ním Harry Potter nebude chtít promluvit.“
„A proč bych neměl.“ ptal se Harry.
„To vaše přítelkyně, Hermiona Grangerová, Dobby jí urazil.“ řekl skřítek.
„Cože jsi jí?“
„Pán to neví?“ divil se skřítek. „Dobby o ní řekl ošklivá slova kvůli tomu oddělení na Ministerstvu.“
„A ty sis myslel, že bych s tebou kvůli tomu už nepromluvil?“ divil se Harry.
„To si Dobby myslel, ano pane.“ řekl skřítek potichu, jako kdyby očekával spoušť nadávek od Harryho.
„Musím přiznat, že mi taky někdy leze na nervy.“ řekl Harry s úsměvem.
„Pán se na mě nezlobí?“ ptal se opatrně Dobby.
„Nejsem tvůj pán a nezlobím se na tebe, měl by sis ale dát pozor, aby tě Hermiona nenachytala, jak bereš to oblečení, co tu pořád nechává.“ řekl Harry.
„Dobby na to má zvláštní kouzlo, pane, všechny čepice se spojí v jednu.“ řekl skřítek a poklepal si na svou čapku. „Tahle je z třiceti dvou čepiček, pane, o to víc hřeje.“
„No… to… to je chytrý, Dobby.“ řekl Harry a modlil se, aby se o tom nikdy Hermiona nedozvěděla.
„Jak jsi vlastně proklouzl dolem, je tam spousta studentů?“ zeptal se Harry.
„Dobbyho si nikdo nevšiml, jenom nějaká kočka mě očuchala, ale jinak nic, pane.“ zaskřípal svým hláskem skřítek. „Ach, vlastně jsem zapomněl, kvůli čemu jsem přišel.“ řekl Dobby a znovu radostně pohleděl do Harryho očí. „Profesor mi řekl, že potřebujete naučit tancovat.“
Harry nasucho polkl a pohlédl na půlmetru vysokého skřítka, v tu chvíli se představil, jak by asi vypadal, kdyby seděl na bobku a tančil s Dobbym valčík.
„Ne, to… to je dobrý, vážně to oceňuju, Dobby, ale radši ne.“ řekl opatrně Harry.
„Dobby vám chtěl pouze pomoct, pane.“ utrousil smutně Dobby. „Dobby vám nikdy pořádně nepomohl, nikdy se neodvděčil za to, že ho Harry Potter osvobodil.“
„Věř mi, že jsi mi už několikrát zachránil život a co se týče toho dluhu… to už nechme být.“ zamluvil to honem Harry.
„Dobby vám chce přesto pomoci, pane.“ řekl.
„Víš… tak dobře, nemůžu ale pochopit, jak by jsi mě zrovna ty mohl naučit tancovat.“ řekl klidným hlasem Harry.
„Jednoduše.“ skřípl Dobby, luskl prsty a vtom se Harry nohy úplně zbláznily, v tu ránu byl na nohou a neseděl už na posteli a začal stepovat jako profesionální stepař.
„Dobby, co jsi to provedl!“ křikl Harry a snažil se ovládnout své nohy.
„To je kouzlo pro stepování.“ řekl skřítek a vesele pozoroval Harryho profesionální step.
„Ať… ať… ať to už přestane.“ koktal Harry.
Lusk!
Vtom se mu nohy rázem uklidnily a Harry se sesul na postel.
„Dobby dokáže vykouzlit i normální tance, ne jenom stepování.“ řekl skřítek s úsměvem.
„To myslíš vážně?“ pohlédl na něj nadějně Harry. „V tom případě, Dobby, jsi moje záchrana.“
„Dobbyho velice těší,“ usmál se skřítek a hupl z postele. „ale teď už musí jít dodělat večeři, mimochodem, jak jste si myslel, že by vás jinak Dobby mohl naučit tancovat?“ zeptal se.
Harry chvilku váhal, ale pak řekl. „Víš co, necháme toho.“ řekl a šel vyprovodit Dobbyho ke dveřím do ložnice.
„Dobby, ohledně toho, jak se k tobě ostatní skřítkové chovají,“ řekl mu ještě ve dveřích. „jseš v pořádku?“
„Samozřejmě pane, Dobby si z toho snaží nelámat hlavu.“ řekl s úsměvem skřítek a radostně odcupital po schodech dolů.
Harry ještě chvíli slyšel jeho kroky, které se pak rázem ztratily v pokřicích studentů ze společenské místnosti.
Bylo mu Dobbyho líto, to opravdu mají ti ostatní skřítkové tak zabedněnou palici a prostě si nedají říct, nikdy se nezmění? Dobby neudělal nic zlého, teď tam s ním snad zacházejí jako s nějakým vyvrhelem.
Než se ale nadál, do ložnice vběhli všichni jeho spolubydlící a halasně se bavili.
„Harry, byla tu McGonagallová, říkala, že se už máme připravit a seřadit se dole před Velkou síní.“ vyhrkl Neville s polámanými netopýřími křídly a rychle si je začal odčarovávat.
„Za co vůbec jdeš, Harry?“ zeptal se ho Dean.
„Lexter mi vybral kostým cowboye.“ řekl potichu Harry.
„Čeho?“ zeptal se Neville.
„Cowboye.“ řekl neochotně Harry nahlas.
Neville vyprskl smíchy a (Anglicky Cow- Kráva) zeptal se „Co to je?“ ptal se dál Neville.
„Ty nevíš, kdo je cowboy?“ zeptal se ho nevěřícně Harry.
„Ne.“ odvětil Neville a stále se ještě chichotal.
„No, to jsou pasáci dobytka z divokýho západu.“ řekl Harry a s těmito slovy si nasadil cowboyský klobouk.
„Ty myslíš z Texasu!“ vyhrkl Neville. „Babička mi říkala, že to jsou blázni, že v tam není ani jediný čaroděj, protože se tam prý nedá žít.“
„Co kecáš, rodiče mýho kamaráda jsou odtamtud, mají příšerný přízvuk.“ řekl Dean. Harry si natáhl zbytek oblečení. Nakonec si připnul i revolver a snažil se ho před ostatními schovat. Vyndal z opasku plného nábojů jeden z nich a zasunul tam místo něj hůlku.
Ron zatím vypadal ještě bleději, jako jediný ze všech vůbec nepromluvil, takže si Harry sednul a čekal až ostatní odejdou. Ron se pak zvednul a vyndal z kufru kus nějaké růžové deky. Povzdychl si a rozbalil jí. Harry zjistil, že to vůbec není deka, nýbrž jakýsi plášť, skoro jako župan a lomenou kapucí. Ron si to na sebe natáhl, na pravém boku se na plášti objevil velký prefektský odznak, celý plášť byl růžový, pásek byl červeně a zeleně zdobený a spodní část vypadala spíš jako sukýnka, než jako kalhoty. Avšak nebyl odřený nebo rozpáraný, kvůli tomu všemu naopak vypadal jako holčičí plášť.
„Tak prosím, můžeš se začít smát.“ řekl odevzdaně Ron a sesul se zklamaně na postel.
„Můžeš mi říct… co… co to je?“ zeptal se ho Harry těžce a přemáhal se, aby se nerozesmál.
„Prefektský převlek po Percym.“ hlesl Ron. „Byl červený, ale po tom, co ho máma stále přepírala, i když ho nikdo nenosil tak nějak… vyblednul.“
„Hádám že přemlouvání nezabralo, co?“ zeptal se ho s pochopením Harry.
„Ani náhodou, stála si za svým jako blázen, dokonce prý se bude ptát samotné McGonagallové, jestli tam v tom budu, aby ctil rodinnou tradici prefektů.“ řekl naštvaně Ron.
Pak se posadil a promnul si pihatou tvář. „Víš Harry, to tě asi překvapí, ale kvůli tomu ti občas závidím.“ řekl mu smutně.
Harryho to překvapilo, začal chápat, že Ronovi musí být opravdu zle z toho, jak se k němu máma chová a tenhle převlek byla jenom třešnička na dortu, ale že by opravdu chtěl být sirotek?
„Věř mi, že nemáš co závidět.“ řekl mu vážně Harry a pomohl mu se zvednout na nohy.
„Já tam snad ani nepůjdu.“ hlesl Ron, když se konečně postavil.
„Nezapomeň, že pak to máma zjistí.“ varoval ho Harry a vedl ho ven z ložnice.
„Snad to přežiju.“ modlil se Ron a společně s Harrym začal scházet po schodech dolů.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA