1.kapitola - Obavy
V hale se zapuštěnou jámou
uprostřed, do níž vedly o obvodu masivní kamenné schody a v níž uprostřed byl
jakýsi zvláštní starobylý kamenný oblouk, bylo několik smrtijedů bojujících o
holý život, Lucius Malfoy s Belatrix Lestrangovou v čele. Byli v přesile, proti
nim stáli v menším počtu zastánci Fénixova řádu, kteří se v místnosti objevili
právě včas. Všichni spolu bojovali nelítostně, člověk by z toho měl zmatek, jak
všichni uskakovali a vrhali svými hůlkami nejzákeřnější kouzla, jaká kdy
čarodějný svět viděl. Opravdu to na všech místech vypadalo stejně, ale přece
jen v jednom koutě se odehrávalo něco jiného.
Byly tam dva chlapci v potrhaných a zakrvácených školních hábitech. Jeden z
nich měl nespíš cosi z nohami, protože mu neovladatelně škubaly. Měl trochu
obtloustlý obličej, ve kterém se ale v tomto okamžiku objevoval výraz beznaděje
a strachu. Také měl přeražený nos, ze kterého se mu linuly proudy krve, které
rozstřikoval po místnosti, jak usilovně dýchal.
Ten druhý měl vlasy černé jako uhel, byl hubený v obličeji a před jasně
zelenýma očima měl levné kulaté brýle, které na jeho obličej připadaly být už
poněkud malé, v neposlední řadě pak měl velkou jizvu na čele ve tvaru blesku.
Oba se snažili vydrápat po kamenných schodech nahoru, když v tom se k nim
přihnal Lucius Malfoy a namířil tomu chlapci s brýlemi na žebra zlostně se
zarývající hůlkou. Snažil se mu vzdorovat a přitom ještě táhnout druhého
chlapce s poletujícíma nohama nahoru. V tom chlapci s brýlemi upadlo něco, co
vypadalo jako skleněná malá mlžná koule a ten druhý chlapec jí okamžitě
přitiskl pod sebe.
Malfoy se přestal věnovat chlapci s brýlemi a mířil teď na toho druhého. To
však nevěděl, že v tom samém okamžiku se ten brýlatý chlapec osvobodil z jeho
rukou a zamířil svou vlastní hůlkou na Malfoye. „Impedimenta!“, vykřikl a
Malfoy sletěl z jeho zad a narazil dolů do pódia, kde sváděla boj Belatrix
Lestrangová a jakýsi čaroděj, který se vzhledem odlišoval od ostatních nejvíc.
To už však Malfoy znovu mířil hůlkou na dva chlapce, ale v tom mezi ně skočil
další čaroděj, který byl na první pohled unavený časem a jeho sinalá pleť to
jen dokazovala. Něco jim zašeptal a začal se věnovat Malfoyovi.
Brýlatý chlapec popadl toho druhého za hábit, jenže se mu to nedařilo. Jeho
nohy dál splašeně poletovaly a nechtěly ho nést.
Se vším úsilím se tedy znovu snažil ho přimět, aby se postavil, když v tom se
schod u nohy jednoho z chlapců doslova rozletěl jak do něj dopadlo kouzlo od
Malfoye, který teď útočil na toho sinalého čaroděje.
Brýlatý chlapec uklouzl, jak ztratil schod pod nohama a znovu skončil vedle
druhého na zemi. Když ale znovu se všech sil zabral za toho druhého, jeho hábit
se pod tou snahou roztrhl a malá skleněná koule vyletěla asi půlmetru do vzduchu.
Poletující nohy jí však odkoply až dolů, kde mocně dopadla na kamennou podlahu
a rozpadla se na několik kousků.
Jeden by si řekl, že to je všechno, najednou se však ze střepů vyvalila mlha
dýmu, která se zformovala do něčí postavy s ohromně velkýma očima. Něco
mumlala, ovšem přes všechny ty výkřiky a rány od kouzelníku její hlas zanikl.
Oba chlapci na to koukali, jako na smrt, když v tom se u vchodu nad jejich
hlavami úplně nahoře nad schody objevila něčí postava. Oba ztuhli a v jejich
tváři se rozlil jakýsi dychtivý úsměv, oba se v tu ránu přestali snažit utéct a
jenom na něj dychtivě hleděli.
Postava vyšla ze stínu a scházela pomalu dolů. Byl to velice starý muž, s
dlouhými vousy a vlasy stejně světlé barvy. Jeho křivý dlouhý nos a hlavně oči
skryté za půlměsícovými brýlemi zlostně vyhlížely po místnosti.
V tom si ho Malfoy, který urputně vrhal po sinalém čaroději kouzla, všiml a
zakřičel něco jako: „Brumbál!“.
V tom všichni ztichli a hleděli na starého muže. Jeden ze smrtijedů se rozeběhl
nahoru po schodech, jenže starý kouzelník jen letmo mávl hůlkou, jako kdyby si
chtěl pročísnout svoji hřívu býlích vlasů a utíkající smrtijed okamžitě sebou
prásknul přes celou místnost na podlahu.
Až teď si všichni uvědomili, že ještě jedna dvojice spolu bojuje nedbajíc
přítomnosti Brumbála, byla to Belatrix a ten kouzelník, co byl tak odlišný od
ostatních, hlavně svým zjevem. Dychtivě jí vyzýval a dráždil: „No tak, snad se
zmůžeš na něco lepšího!“. Právě hbitě uhýbal na stranu jedné z jejích kleteb,
ale nepočítal, že Lestrangová předpokládala na jakou stranu uhne a vzápětí
pošle další kouzlo, které mu narazilo přímo do prsou.
Jeho obličej se náhle z úsměvu změnil v úžas a ohromení, ale v té chvíli se už
odlepil od země a řítil se přes celou místnost vzduchem přímo do oblouku
uprostřed.
Brýlatý chlapec upustil toho druhého a hnal se za padajícím kouzelníkem.
„Siriusi!“ řval na celé kolo. „SIRIUSI!“
Kouzelník v tom okamžiku propadl přes oblouk a zmizel. Chlapec dychtivě běžel
na druhou stranu oblouku jako by očekával, že se tam znovu objeví, ale nic. Pak
ho popadl ten sinalý čaroděj a nehodlal ho pustit.
„SIRIUSI!“ křičel dál Harry ze všech sil a snažil se vymanit z čarodějova
sevření. „On žije, on žije! Za chvíli se objeví na druhé straně, Sirius žije!“
„Sirius
žije!“ křičel dál z plna hrdla Harry Potter, to byl ten brýlatý chlapec s
jizvou uprostřed čela ve tvaru blesku.
„Co řveš, ty blázne!“ zařval náhle někdo zpoza tmy.
V tom se rozsvítilo světla a Harry celý mokrý od hlavy až k patě a se srdcem,
které mu bušilo tak rychle a silně, až to bolelo si uvědomil, že leží na zemi
vedle postele, jeho přikrývka ležela asi dva metry na druhé straně pokoje a
polštář byl v nedohlednu.
Nad jeho zpoceným obličejem se najednou objevila silueta jiného muže, kterého
moc dobře znal.
Strýc Vernon, obtloustlý, zavalitý chlapík s pečlivě narostlým knírem, nyní
však rozčíleně rozcuchaným, se na Harryho mračil jako měl většinou ve zvyku.
„Co to má znamenat?“ zeptal se vztekle znova Vernon s rozespalýma očima.
„No… já, no…“ přemýšlel Harry poněkud přitrouble.
„Tak co? Vzbudil jsi celou ulici!“ zařval Vernon.
„Já, no… spadnul jsem z postele.“ řekl stále přitroublým tónem.
Strýc Vernon čekal vše, jenom ne tuhle odpověď, čelist se mu nadmula a jeho
roztřapený knír se naježil.
„Tak ty jsi spadnul z postele?“ zařval znovu Vernon celý rozespalý, ale teď již
rázně probuzený a za strýcovými zády Harry uslyšel huhňání svého bratránka
Dudleyho, letos již neuvěřitelně tlustého.
„Ano.“ řekl vzdorovitě Harry.
„A to má být všechno?“ zeptal se neurvale Vernon a za jeho zády se objevila
koňská hlava jeho ženy Petunie, která se konečně upravila dostatečně, že mohla
vyjít z ložnice. „A co ty výkřiky a nějakým Siriusovi, vždyť jsi mlátil do
podlahy jako blázen! Rozházel jsi tu celé povlečení a ještě jseš drzý?“
„Já jsem vážně nechtěl.“ řekl naštvaně Harry, protože si uvědomil, že ho
všichni Dursleyovi slyšeli.
„A nemáme ti takhle náhodou na zem naskládat polštáře, aby si ti tvoji
přitroublí kamarádíčci nemysleli, že jsme ti to udělali my!“ řičel Vernon.
„Ne, budu v pořádku…“ zakoktal Harry.
„Ty budeš v pořádku, a co my? My se snad nemáme vyspat, to nestačí, že tě tu
vykrmujeme, šatíme a že kvůli nám máš kde spát?“ pokračoval svým bujarým tónem
Vernon a levou dlaň silně sevřel v pěst.
„Já… už se to nestane, slibuju.“ snažil se ho uklidnit Harry.
„To si piš, že se to nestane, řvát ve tři hodiny ráno na celé kolo a kopat do
podlahy…“
„Alespoň se můžete vymluvit, že jsem opravdu z polepšovny!“ přerušil ho rázně
Harry, už to nemohl vydržet.
To už Vernon se rozpřahoval, ale Petunie ho zastavila. Harry, který byl zvyklý
na to, dostat Vernonovo obtloustlou rukou přes pusu jenom zavřel oči a zatnul
zuby v očekávání tvrdého nárazu, o kterém si vždycky myslel, že se rovná nárazu
lokomotivy.
Petunie mu pak něco pošeptala a Vernon se vztekle otočil na Harryho.
„Tvůj zákaz vycházení z tohohle pokoje platí i nadále a opovaž se to opakovat!“
Pak Harry uslyšel prásknutí dveří a dupavé kroky, jak se všichni vraceli do
ložnic.
Konečně se postavil, protože celou dobu ležel na boku na podlaze a dosedl
udýchaně na postel. Až teď si uvědomil, že je to přesně měsíc, co mu umřel jeho
kmotr Sirius v Odboru záhad. Ovšem nyní se mu tyhle sny zdály každou noc, někdy
krátké, zahlédl jen jak Sirius padá do oblouku a někdy zase až podrobně dlouhé.
Někdy viděl před sebou ležet mrtvou Hermionu, kamarádku z Bradavické školy, se
kterou spolu s ostatními se vydal před měsícem do Odboru záhad zachránit právě
Siriuse. V jednom okamžiku ji viděl nehybně ležet na zemi, když na ní vrhl
kouzlo jeden ze smrtijedů, na ten zlomek času, než Neville, další kamarád ze
školy, byl to ten obtloustlý chlapec kterému pořád nekontrolovatelně škubaly
nohy, zkonstatoval že Hermiona žije, tak si Harry myslel, že je opravdu mrtvá.
Až ho překvapilo jak moc mu na ní záleží, byla to jeho nejlepší kamarádka ve
škole, spolu s Ronem Weasleym, jeho nejlepší kamarádem.
Harrymu v hlavě pořád kolovaly slova, které slyšel v Brumbálově pracovně, o
věštbě, která předpovídá, že Harry bude mít moc, jakou Pán všeho zla sám nezná
a že proto jeden z nich musí zemřít rukou toho druhého a co bylo ještě
důležitější a hrůzostrašnější, že prý oba dva současně žít nemohou.
Harry si moc dobře vzpomínal na to, jak byl obtočený obrovským hadem až se
nemohl pohnout ani o píď a prosil svými vlastními ústy, ale myslí Voldemorta
Brumbála, ať ho zabije, také si vzpomínal, že to byla taková bolest, že si sám
Harry v tu chvíli přál zemřít, viděl by se zase se Siriusem…
Lord Voldemort byl teď při vší síle tam někde venku, celý kouzelnický svět o
něm věděl a jeho nejvěrnější smrtijedi, kteří útočili na Harryho v Odboru záhad
byli všichni pod dozorem Ministerstva odvedeni do Azkabanu, nejhoršího
kouzelnického vězení, kde z vězňů vysávali mozkomorové i ty poslední částečky
štěstí a s tím i života.
Všichni až na jednoho, Belatrix Lestrangovou stačil v posledním okamžiku
Voldemort zachránit od Brumbála. Harry jí nenáviděl a jeho nenávist ještě
podtrhovala skutečnost, že Belatrix umučila kletbou Cruciatus rodiče Nevilla
Longbottoma do takové míry, že se zbláznili.
Od té doby, co byl Voldemort v jeho hlavě se Harry na své přátele už víckrát
neusmál. Byl tak vynervovaný ze zážitku se Siriusem a tím, co pro něj věštba
znamená, že se nedokázal za poslední měsíc jinak pobavit. Většinou smutně bloumal
po pokoji, ve kterém byl u Dursleyových nadobro zamčený a uvědomoval si čím dál
víc, že kdyby ta hloupá Trelawneyová nikdy tuto kletbu nevyřkla, byli by jeho
rodiče naživu a on by byl normálním studentem Bradavické školy čar a kouzel.
Nikdo by ho neznal tak jako ho zná teď, nikdo by se mu neposmíval, když si v
celém pátém ročníku mysleli, že je blázen, když si myslel, že Voldemort je
zpátky.
Na druhou stranu by ale možná Voldemort ze světa udělal peklo, kdyby ho oné
noci Harry nedokázal s pomocí jeho matky, která za něj položila spolu s otcem
život, porazit.
Harry pochyboval, že by hodiny Nitroobrany teď už pomohly, podstupoval je v
pátém ročníku spolu se svým nejneoblíbenějším učitelem, profesorem Snapem.
Ne, byli s Voldemortem tak silně vzpjati, že se Voldemort dokázal dostat na
zlomek vteřiny do jeho mysli a řídit jeho tělo. Harry si byl vědom, že teď
Voldemort už jistě ví, jak to tak udělat znovu, přece jenom v ten den se tak
stalo náhle, nikdo mu v tom nepomáhal, prostě najednou Harryho obtočil obrovský
had a bylo to.
Na druhou stranu si Harry říkal, že to byla opravdu jen chvilka, že pak hned
zase Harryho pustil, dny a dny si připomínal, jak by to asi dopadlo, kdyby tam
nebyl Brumbál, skutečně by ho ta kletba Avada Kedavra kterou na něj Voldemort
vyslal zabila? Není pořád ještě chráněný svou matkou?
Ne, opakoval si zarputile Harry, Voldemort sám říkal, že byl bláhový, když ho
tenhle trik nenapadl, takže by to nejspíš dnes dopadlo jinak.
Stále ale přemýšlel, co by se stalo, kdyby ho tu noc nedržel bezhlavý strážce,
který ho tlačil zády ke zdi, jestli by ho Voldemort nepoužil jako zbraň a
nezaútočil na Brumbála. Pak by se musel Brumbál bránit a Harrymu ublížit.
Asi před třemi týdny Harryho však napadlo horší věc. Co kdyby ho ovládl ve
škole, co kdyby Harry svou vlastní hůlkou zabil ty, na kterých mu tak záleží?
Moc dobře tušil, že tam někde venku číhá nějaký člověk v neviditelném plášti,
který stejně jako v minulém školním roce na něj měl dohlížet a Harry si nikdy
nebyl jistý, jestli je tam, aby ho chránil, nebo naopak chránil lidi před ním.
Už kolik dní měl chuť když v tom pokoji u Dursleyových jen tak ležel nebo se
procházel, jestli nemá vykouknout z okna a zavolat na jeho strážce, aby alespoň
měl nějakou společnost. Pak si ale uvědomil, že by Vernon asi neměl daleko k
šílenství a i kdyby, odpověděl by mu ten člověk?
Příští
den vstal jak se mu zachtělo, ostatně jako vždycky. Většinou se ani na noc
neobtěžoval převléknout, protože žádnou návštěvu nečekal a jeho spolubydlící ho
stejně i tak považovali za burana.
Dnes ale zjistil, že ho nějak svědí celé tělo, uvědomil si, že už se čtyři dny
nemyl, ono žádat Dursleyovi o to, aby mohl jít do koupelny nebyla žádná sranda.
Jak sám zjistil že dokonce na záchod začal chodit méně, stejně se většinou skoro
nenajedl a když už, tak to nebyl zrovna žádný biftek z hranolkama.
Opatrně přistoupil ke dveřím a pootočil klikou. Dveře se však ani nepohnuly.
Harry zkusil přitlačit, ale pevně zandané panty, které zde Vernon nainstaloval
v době Harryho druhého školního roku nepovolily ani o kousek.
Harry věděl jak přilákat pozornost svého strýce, rozpřáhl se rukou a začal do
dveří mydlit tak, že si byl jistý, že ho uslyší celý dům.
A jak očekával, za okamžik se hnaly po schodech kroky, které zjevně
nenaznačovaly to, že jejich majitel bude mít dobrou náladu a podle síly kroků
se Harry nemohl zmýlit kdo to je.
Vernon hlasitě zachrastil v zámku a dveře se otevřely, však jenom na délku
řetízku, který byl na dveřích neobyčejně daný místo zevnitř místnosti zvenčí.
„Co chceš?“ zeptal se drsně Vernon.
„Potřebuju do koupelny.“ odvětil Harry.
„Poslouchej ty holomku, jestli zase budeš plýtvat vodou, tak si mě nepřej!“
zakřičel Vernon a odhrnul řetížek ze západky a dveře se otevřely.
„Buďte rádi, že neřeknu jak se tu ke mně chováte…“ zarazil ho Harry a namířil
si to ke koupelně. Vernon se mu však postavil do cesty.
„Teď mě poslouchej, nebojím se těch tvých usmrkaných kamarádíčků a těch z toho
tvého Ministerstva kouzel, jestli tedy nějaké vůbec existuje. Pro mě za mě,
bych ti mohl klidně zabednit okno a zatarasit dveře, pak by jsi jim nemohl nic
říct.“ prohlásil povýšeně s tónem, jako kdyby si myslel, že právě Harryho
uzemnil.
„Lupin říkal, že se to dozví i kdyby se mělo stát cokoliv…“
„Buď rád, že tě tady vůbec strpíme, ty spratku jeden nevychovanej!“ zaburácel
Vernon až se celé patro otřáslo, Harry však na to byl zvyklý.
„Mimochodem, také jsem plánoval dnes zavolat svým přátelům, takže očekávám, že
když se ozvou dřív, tak jim neprásknete s telefonem.“ pronesl klidně Harry a
protlačil se svým hubeným tělem vedle mohutného Vernona, až se to zdálo nemožné
a zamířil si to do koupelny.
„Jsem rád že takový idioti jací jsou v tom vašem spolku potkává takový osud.“
mluvil stále dál Vernon na zády k němu otočenému Harrymu. Ten v tu chvíli
ztuhnul a stále zády otočený se zeptal.
„Cože?“
„Ten Sirius, kterého jsi volal, je mrtvý, jsem rád že tak dopadají ti, co si to
zaslouží.“ i kdyby Harrymu vrazil vší silou facku, nikdy by ho tak nerozzuřil,
jako právě teď. Harry stál dál ve stejné poloze a mnul si vztekle ruce. Pak si
ale uvědomil, že už na to hodněkrát doplatil, naposledy nafoukl svou tetu
Marge, která se pak vznášela ve vzduchu ještě notnou dobu a musela být
propíchnuta.
Harry byl nad míru rozčílený, celou tu dobu musel být zavřený v tom hloupém
pokoji a zdálo se mu, že už každou knížku přečetl snad asi stokrát a teď tohle.
„Plánuju taky si vyjít ven na vzduch a pokud mě nepustíte, myslím, že jsem se v
nafukovacím kouzlu velice zdokonalil.“ zalhal Harry, který nevěděl, že vůbec
takové kouzlo existuje, dokud se nestala ta nehoda s Marge.
„Nemůžeš mi vyhrožovat!“ rozeřval se Vernon. „Nemůžeš používat kouzla mimo
školu…“
„Párkrát mi to prošlo, tak proč ne.“ a s těmito slovy se zavřel v koupelně a s
pocitem úlevy, že Vernona naštval tak, jako přinejmenším naštval on jeho se
začal sprchovat.
Byl si vědom, že za ty dny strašlivě zhubl. Říkal si, že se začíná podobat těm
vyhublým lidem v Africe. Koukal na svou hruď, na které až přílišně vystoupaly
žebra. V obličeji byl hubený víc než kdy dřív, jeho brýle teď byly na jeho
obličej navíc jak vyrostl tak malé, že vypadal jako nějaký milionář, který nosí
jenom takové ty malé čočky, aby se s nimi podíval na finanční lejstra. Sundal
si je z očí a zjistil, že držáčky na uších jsou ohnuté, jak se mu postupem času
zvětšovala hlava.
Když se tak na sebe díval v zrcadle, vypadal opravdu podvyživeně a ještě k tomu
bez pohybu byl absolutně zesláblý. Celé dny jenom ležel na posteli či přecházel
po neuklizené místnosti.
Znovu se oblékl a podíval se na své zuby. Byly žluté jako pampeliška a Harry
pochopil, že by se to za den nezlepšilo. Propláchl si tedy zářivě zelené oči a
díval se na sebe v zrcadle, vůbec se nepoznával, jak moc se změnil za poslední
měsíc. V hlavě se mu proháněly různé myšlenky, nepřipadal si už jako člověk,
nebavil se, pořád jenom bloumal po místnosti, když odjížděl z Bradavic,
připadal si jako úplně jiný, než všichni ostatní, něco uvnitř mu říkalo, že se
tam nechce vrátit, co by ho tam čekalo?
Pořád by si z něho dělali srandu, nebo by na něj hulákali, že zase přežil
Voldemorta, ať už na něj volali v dobrém či špatném, Harry si připadal, že by
na ně byl stejně naštvaný. A pak co další učení, zkoušky, protivné šikanování
od Snapea, to nemá zapotřebí.
Z rodiny mu nikdo už nezbyl, snad jen Lupin je jeho nejbližším, ale Sirius byl
jiný. On byl jako James, byl jako táta, tak ho taky považoval, nebo spíš jako
lepšího strýce.
Ani jeden z jeho kamarádů nemá ani potuchy, co Harry zaslechl v Brumbálově
pracovně, věděl, že nemá šanci Voldemorta porazit, on se jen zmůže maximálně mu
utéct a to ještě s odřenýma ušima. Copak je tohle nějaké hrdinství?
Na Brumbála je od té doby stále ještě naštvaný a čím dál víc na to myslí, tím
víc je Harryho zloba silnější. Jak ho mohl poslal žít k Dursleyovým?
Kvůli Petúnii? Kvůli tomu, že jí v žilách koluje stejná krev jako Harryho matce
a její sestře Lily? Po těch letech si Harry říkal, že by raději se utkal s
Voldemortem, než žil celou tu dobu u Dursleyových. Proč nemohl zůstat ve škole,
vyrůstat spolu kouzelným světem, třeba s Hagridem, poloobrem, klíčníkem a
šafářem, který se ve škole staral o pozemky a jiné věci?
Proč ho nemohla vychovat jiná rodina, než zrovna Dursleyovi, určitě by Harryho
chtěli, chlapce, který zůstal naživu. Tak se mu říkalo.
Teď už je stejně pozdě o tom přemýšlet, Harry vyrostl u Dursleyových a už od
prvních roků, kdy si začal uvědomovat sama sebe se rozhodl si z nich nebrat
příklad, byli mu něčím strašně protivní, proto ho také tak nemají rádi, Harry
se nikdy nesnažil vyrůstat podle jejich zásad, udělal si svoje vlastní.
Odpoledne uteklo jako voda v rybníce, teda spíš se vleklo, Harry strávil celý
čas zase ve svém pokoji a protože byla sobota, byli doma i všichni Dursleyovi.
Celou dobu pobytu si zde dával pozor, aby neudělal nějaké kouzlo, hlavně se při
střetech s Vernonem snažil ovládat. Nebylo to poprvé, co ho zamkli v pokoji.
Naposledy když byl v koupelně omylem pocákal ponožky na poličce vedle vany,
které byly přetažené přes obrovské sklenice. Harrymu bylo divné na co tam jsou,
tak zastrčené v koutě, nejspíš aby je Petunie neviděla. Když pak ho rozzuřený
Vernon odvlekl do pokoje a zamkl ho tak si Harry uvědomil, že Vernon si věčně
stěžoval, jak má úzké ponožky, takže mu došlo že mu pocákal ponožky, které se
snažil roztáhnout přes ty velké sklenice na nakládačky, nejspíš se mu mokré
ještě více scvrkly.
Harry zase ležel na své posteli a zíral do stropu. Hedviku měl zákaz pouštět,
on ji však vypustil vždycky v noci, aby si nalovila nějaké myši, které vždycky
hrdě tahala zpátky do pokoje, takže je Harry pak musel sežrané vyhazovat ven.
Jednou si ale uvědomil, že když tu bude víc jak měsíc, že se tam na zemi
nahromadí, tak aby si ten co Harryho hlídá nezačal myslet, že tam snad Harry
chytá myši, jak je hladový. Rozhodně to bylo to poslední o co stál, aby se tam
přihnali kouzelníci a začali Dursleyovým nadávat co to do něj cpou a jaká to je
Harry chudinka. Cpal je tedy pod uvolněné prkno na podlaze do pytlíku, kam
většinou dával důležité věci, které se teď však ani neobtěžoval schovávat.
Myslel si, že za chvíli ucítí smrad s kostí, ale nic necítil a to už to tak
dělal čtrnáct dní.
Věděl, že Brumbál dostal zpátky všechna svá předešlá místa a že na Ministerstvu
je pěkný binec po tom co se tam odehrálo. Nikdy by si však nemyslel, že jeho přátelé
budou zase hrát hru na ‚neříkání důležitých věcí‘. Jejich dopisy obsahovaly
spíš otázky, zda je Harry v pořádku, jestli na něj nejsou zlí a jestli mu
dávají najíst. Ale možná také už se mu to zdá, že se před ním snaží něco
zatajit.
Připadal si jako malé dítě, když mu všichni co měl rád takhle píšou, jako kdyby
byl nějaké nemluvně co se o sebe neumí postarat. On zkrátka nechtěl mít
problémy a i kdyby, v poslední době měl daleko důležitější věci, než se zajímat
o to, jak se k němu Dursleyovi chovají. Pořád přemýšlel o všem, co minulý rok
prožil. Vždyť už mu je skoro šestnáct let, tak ať s tím dají pokoj, říkal si.
Harry jim odpovídal na dopisy vždy neurčitě. Říkal že u Dursleyových je všechno
zase jako obvykle a že si na nic nestěžuje. Rozhodl se zvolit jejich taktiku a
tak své dopisy také vždycky naplnil otázkami na odesílatele. Hlavně co se děje
ve světě, jestli se Voldemort už ukázal, ale každá odpověď mu potvrdila, že mu
neřeknou nic víc, než to co už s určitostí ví, nebo si může domyslet.
Jak to tak vypadá, Voldemort se ještě neukázal, je to stejné jako v minulém
roce. Prosil kohokoliv, kdo mu psal, ať mu řekne, kdo ho v tu danou chvíli
hlídá v tom neviditelném plášti, aby si s ním občas mohl promluvit, ale nic se
od nich nedozvěděl.
Zvlášť u Ronových dopisů našel mnoho škrtanců, byly ovšem škrtnuté tak, že si
pisatel dal záležet, aby si to, co tam bylo zprvu Harry nemohl přečíst.
Hagrid mu posílal ze všech nejkratší dopisy, Harry věděl, že jestli někdo
dokáže omylem něco vyzradit, pak to je Hagrid, už se mu to stalo několikrát.
Hlavně ale přemýšlel, proč by mu vůbec něco zatajovali, minulý rok to chápal,
bylo to kvůli té věštbě a kvůli tomu, že si Brumbál myslel, že by se to co ví
Harry o Fénixově řádu mohl dozvědět Voldemort jeho prostřednictvím.
Že by si mysleli to samé i teď, co by ale před ním skrývali? Vždyť Harry už
všechno ví, nebo ne?
Už párkrát ho napadlo, jaké by to bylo, kdyby on dokázal zjistit to, co ví
Voldemort. Hned by ho chtěli na Ministerstvu jako takového zvláštního špeha.
Ať tak či onak, byl na své přátele zase naštvaný, proč mu k sakru nic nepíšou o
Voldemortovi, jestli tedy to opravdu tají, protože by to Harry mohl
Voldemortovi nechtěně prozradit? Tak to už je moc.
Copak to má nějaký smysl? Všichni ví všechno, jenom Harry ne. Protože on je
nebezpečný, protože on je ve spojení s Pánem zla, protože jeho by mohl zase
popadnout amok a začít šílet kvůli té jizvě, kvůli které před ostatníma pořád
vypadal, jako kdyby ho měl každou chvíli popadnout záchvat.
„Ne, teď už mě ve škole opravdu nic nečeká.“ říkal si, nikdy už nebude takový,
jaký býval, teď ví o věštbě, o jeho prokletí, které stále trvá.
Jak to, že tedy přežil minulé setkání s Voldemortem? Vždyť přece oba dva žít
najednou nemohou, tak to znělo ve věštbě. Voldemort věděl, že Harry je ten
vyvolený, sice neví o celém znění té věštby, ale to hlavní jeho špeh pochytil.
Harry tudíž měl být už dávno mrtvý, od té doby co je Voldemort naživu a má své
vlastní tělo.
Ne, opravdu se nemělo cenu vracet do Bradavic, byl by tam zase jako vězeň a
navíc zcela určitě by zase na konci školního roku byla nějaká nehoda s
Voldemortem a kdo ví, jestli až koncem školního roku? Třeba se to stane teď
hned.
Harry moc dobře věděl, že pokud ani Brumbál nedokázal Voldemorta zabít,
nedokáže to nikdo, navíc určitě ne student šestého ročníku.
Neměl už nikoho kromě Rona, Hermiony a Hagrida, na ostatní byl naštvaný a už je
nechtěl nikdy vidět. Navíc pokud by se Harry zase změnil v loutku ovládanou
Voldemortem, mohl by zranit nebo dokonce zabít své jediné přátele, což nehodlal
dopustit.
- by Skynet-
Joo
(Ellen Greenová, 21. 8. 2006 12:23)