Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. kapitola - Lexter místo Prasinek

31. 7. 2006

Neděli znovu strávili Harry a Cho spolu, celý den byli buď venku, v knihovně, nebo na jiných místech. Prochodili snad celou věčnost, byli u jezírka, navštívili Hagrida, který právě čistil Tesákovi zuby kartáčem na podlahu, zalétali si na koštěti a dělali různé manévry, kdy se chytali ve vzduchu a smáli, až se za břicho popadali, nakonec Harryho odvlekla i do Havraspárské společenské místnosti, kde se seznámil s ostatními a Cho mu ukazovala svoje fotoalbum, svoje rodiče a přátele z domova. Harry si přitom vzpomněl na své fotoalbum, jak záhy po příjezdu do Bradavic zmizelo.
Pak se procházeli kolem jezera a házeli žabky po vodě.
„Takže Dudley tě nenechal nikdy hrát na počítači?“ ptala se Cho, když hodila asi osminásobnou žabku.
„Ne, většinou jsem byl rád, když mě vůbec nechal koukat, jak sám si hraje všechny ty hloupé hry, a vyžívá se v nich.“ řekl Harry a také hodil pěknou žabku.
„To jsi mu nikdy nic neudělal?“ ptala se s úsměvem Cho.
„No…“ váhal Harry.
„Je mi to jasné.“ zasmála se ještě víc a hodila malým placatým kamínkem další žabku. „Já osobně bych ho snad umlátila k smrti.“
„Kdyby nebyl jednou tak těžší než ty.“ usmál se Harry. „Při posledním vážení měl něco přes sto padesát kilo.“
„To je opravdu víc polovina, já mám asi šedesát.“ řekla Cho a koukala, jak na to Harry zareaguje.
Ten si všiml jejího pohledu a vyhrkl. „Jo, to je dobrý.“
Cho se zase zasmála, ale v tom se žabka, co hodila, najednou kouzelně vrátila a praštila jí do ruky. Harry hned přiběhl a snažil se jí pomoct.
„To je dobrý, to bude jen modřina.“ řekla klidně Cho, ale úder úzkým placákem dost bolel.
„Myslel jsem, že se to odrazí i na tebe, Pottere, promiň.“ řekl jim za zády Malfoy s hůlkou v ruce, za ním byli jeho gorily Crabbe a Goyle.
„Nech ho být, jdeme pryč.“ řekla Cho Harrymu, když se už připravoval mu něco udělat.
„Pottere, proč máš ve zvyku se schovávat za dámské sukýnky.“ ptal se Malfoy a Crabbe a Goyle se zakřenili.
„Protože je to lepší než ty vaše smrtijedské kloboučky.“ řekl Harry, zatímco ho Cho vedla pryč od Malfoye.
„Teď jsi mi to nandal, z toho se snad týden nevzpamatuju.“ řehtal se Malfoy sarkasticky.
„Tak si jdi za tou svou Parkinsonovou, aby tě utěšila.“ sykl Harry.
„Varoval jsem tě, Pottere, pokud se ke mně nebudeš chovat s náležitým respektem…“ říkal Malfoy, jako by mluvil ke svému otrokovi. „tak to tví blízcí schytají.“
„Zatím to schytali jen ti tvoji, víš, o čem mluvím.“ řekl s úsměvem Harry.
Malfoy se už připravoval po něm skočit, ale pak se zarazil a s ještě povrchnějším výrazem řekl. „Jak chceš, ty budeš litovat, uvidíme se na prvním famfrpálovém zápase.“ řekl s úsměvem, obrátil se a se svými dvěma gorilami odešel.
„Tenhle rok je to s ním snad ještě horší a to jsem si myslel, že už to horší být nemůže.“ oddychl si Harry.
„Zavřel jsi mu tátu do Azkabanu, tak se nediv.“ řekla Cho, ale pak hned dodala. „Samozřejmě si to víc než dost zasloužil.“
K večeru pak šli oba do knihovny, aby našli něco o Oblouku smrti, Cho také měla pár vyhlédnutých knih, ale stejně v nich, jako v těch, co myslela Hermiona, nic nebylo. Po večeři se rozešli, tentokrát ale bez polibku, protože nebyli sami.
Večer pak Harry zase musel vytrpět zpověď Hermiony, co dělali s Cho přes celý den. Nakonec, když si odběhla pro něco do ložnice, se k Harrymu Ron naklonil a začal si stěžovat, jaký hrozný den s Hermionou musel vytrpět, celé dopoledne ho vláčela po knihovně s učebnicemi, konečně až pozdě odpoledne se jí ztratil a šel ven si zahrát s Nevillem řachavého Petra. Harrymu ho opravdu bylo líto, moc dobře věděl, co je to strávit celý den s Hermionou, tak když se vrátila, tak bohužel prokoukla jejich nevinné výrazy a začala se ptát, o čem jí zase pomlouvali. Pak zjistili, pro co si šla do dívčích ložnic, přinesla celou kupu vlny, kterou jí ráno poslali rodiče po sově a začala hůlkou přikazovat čtyřem párům jehlic, aby začaly plést malé čepičky pro domácí skřítky. Celý zbytek večera se pak věnovala učení a dohlížení na pletoucí jehlice. Ron si užíval Harryho společnosti a konečně si mohl zahrát kouzelnické šachy s pořádným protivníkem.

Bohužel týden se přehoupl a byl tu říjen, Harry si to ani neuvědomoval, jak rychle to uteklo, vždyť také přijel na samý konec září, takže se nebylo čemu divit. Příští týden probíhal dá se říct v klidu, Malfoy stále sice nadával a snažil se Harryho ztrapnit před celou školou, ale jeho to opravdu vůbec už neznepokojovalo.
Jakmile však bylo po škole, dvojice Harry a Cho se znovu sešli, teď litovali toho, že nechodí do stejného ročníku, nebo alespoň do stejné koleje. Harry s ní trávil veškerý svůj volný čas, moc mu ho pak nezbývalo na učení, takže jen tak tak stíhal samotné domácí úkoly, natož se pak ještě učit. Jejich vztah ale byl na té nejlepší cestě, Harry se nesnažil k ní nějak přibližovat ve společnosti, ale když byli sami, tak se drželi za ruce a Harryho už její přítomnost tak neznepokojovala.
Počasí jim ale moc procházek nedovolovalo, protože přesně, když začal říjen, se strhly první přeháňky a přes neprostupnou pokrývku mraků na obloze nevysvitlo ani jednou slunce, naopak začalo mrholit, další dny poprchávat a ke konci týdne se rozpoutal absolutní liják.
To znamenalo, že tréninky famfrpálu byly více než děsivé, Harry na to nebyl zvyklý, protože na trénincích nebyl už skoro rok, takže pokaždé, když se vracel s Ronem celý promočený, se modlil, aby nenastydl.
Schůzky s Cho ho ale povzbuzovaly stejně jako minulý rok hodiny Brumbálovy armády. Sice si teď o nich šuškal každý ve škole, ale jim to bylo jedno, Harry na to byl zvyklý a Cho to nevadilo. Malfoy jim začal říkat Školní pár a rozhlašoval každý večer ve Velké síni, co Harry a Cho za celý den prováděli. To už bylo trochu moc a Harrymu to začalo vadit. Cho však stále byla klidná, říkala, že nějaký blonďatý namyšlený spratek jí nemůže zkazit kamarádství, oba ale věděli, že to je něco víc než jen obyčejné kamarádství.
Harry se jednou, když byli sami, znovu odvážil jí políbit, Cho se nebránila, avšak vzápětí už zase nebyli sami a museli toho nechat. Jediné, co Harrymu přes ty dny nešlo, bylo učení, ve škole se opravdu moc nesnažil a Snape na něj znovu začal pyskovat, stejně jako na Nevilla, jak Harry očekával, neposadil ho vedle Hermiony, ale hned vedle Nevilla.
Co se týče ostatních hodin, Harry se snažil být nenápadný, aby ho nikdo nevyvolal, Ron mnohdy věděl odpověď na rozdíl od Harryho. Naopak Ron, který teď se marně snažil utíkat z přítomnosti Hermiony, se učil o něco lépe, Hermiona se zase vrátila do svých starých kolejí a celé dny proseděla u knih, večer pak znovu a znovu zpovídala Harryho, jak to dopadlo s Cho, Harry už to nemohl vydržet a řekl jí, ať si jde zpovídat Deana a Ginny, kteří teď spolu chodili.
Co se týče hodin Obrany proti černé magii, Lexter s Harrym jednal jako s kýmkoliv jiným, oba se navzájem nevšímali, Lexter nadobro skončil v hádáním toho, na co kdo myslí, i když to studenty začalo mrzet, zároveň se přestali strachovat, že řekne něco, co by jim vadilo.
Péče o kouzelné tvory probíhala hodně teoreticky, Hagrid slíbil, že za Drápem budou chodit jednou za týden, víckrát že ne. Třída teď už byla uvolněnější, když podruhé šli do lesa, ale jakmile se zase objevili ty obrovské nohy a gigantické tělo, každému hned ztuhnul úsměv na rtech. Naštěstí už nechtěl nadzvedávat Hermionu a Harryho do vzduchu, vždycky je pozdravil a to bylo všechno. Už ani nepadlo žádné slovo o ‚Harry nebezpečí‘, stejně tak ani Hermiona, Ron, Harry ani Cho nenašli nic v knihovně o Oblouku smrti.
Buclatá dáma teď na Harryho koukala doslova jako na vraha, nepromluvila s ním ani slovo a skoro se na něj nesnažila ani koukat. Nové heslo Rembrant zase zapomínal Neville, stále si ho pletl s Piccasem, i když nevěděl, kdo jeden, nebo ten druhý vůbec je. Snape na Nevilla opravdu dorážel, Harry si začínal po chvíli myslet, že snad se vybíjí víc na Nevillovi než na něm.
Ale pokaždé, jakmile skončilo vyučování, se Harry těšil na Cho. Když byl s ní, všechny jeho starosti rázem byly pryč, na nic problematického už nemyslel a i Cho byla ráda v jeho přítomnosti. Malfoy na ně koukal skrz prsty a Harry stále přemýšlel nad tím, co řekl poprvé. ‚Hlídej si své blízké‘.
To ale bylo jedno, byli zamilovaný pár a chodili spolu každý den. Harrymu se sice stále zdálo o místnosti s propadlou jámou, ale ani jednou se už neoctil nahý na nějaké chodbě v hradu.
V druhém týdnu se Harry snažil o něco více učit, pokud zrovna nebyl s Cho, tahal sebou všude učebnice a co se týče hledání v knihovně po slovu Oblouk smrti, na to už dávno zapomněl.
Také od té doby, co se octil v té chodbě před Brumbálovou pracovnou, ho už nikdy v jeho snech neomotal had, vždycky ho zase zachytil Lupin, i když jednou byl změněný ve vlkodlaka, ale Harry si řekl, že to nejspíš nebude Voldemortova práce.

Utekl týden a ten druhý už byl také u konce, v pátek se všichni sešli na večeři ve Velké síni, Cho na Harryho zamávala a Harry jí s úsměvem odpověděl. Nebelvírský duch Skorobezhlavý Nick se Harrymu nabídl, že bude fungovat jako taková pošta a bude plout od stolu ke stolu a předávat jim vzkazy. Harry to ale odmítl, věděl, že Nick nemůže být tak laskavý a že za tím je jeho zvědavost, takže by to dělal jenom proto, aby se dozvěděl, co si mezi sebou šuškají.
V tom se ale ozvalo od profesorského stolu zacinkání na skleničku a všichni studenti rázem zmlkli.
McGonagallová vstala a počkala, až přestanou mluvit úplně všichni.
„Dovoluji si vás upozornit, že pozítří budete mít možnost navštívit Prasinky, samozřejmě s povolením od rodičů.“ řekla McGonagallová a posadila se, nemělo cenu pokračovat, protože celá Velká síň začala křičet radostí, všichni se těšili na Prasinky a teď si spokojeně šuškali a povídali, kam to zítra všude zajdou. Jen jediný student v celé Velké síni byl smutný.
„To je bezva, konečně je to tady, čekal jsem, kdy to bude letos.“ vyhrkl spokojeně Ron.
„Taky že jim to trvalo déle, než minule.“ řekl Seamus.
„Kam zajdeš první? Slyšel jsem, že tam otevřeli nový obchod s košťaty, třeba tam budou mít ten nový model Žihadla!“ ptal se dychtivě Dean.
„Tak tam rád zajdu, ještě jsem ho neviděl.“ řekl Ron.
Harry si podepřel bradu a smutně koukal, jak se celá Velká síň veselí, pak se zvedl, sebral veškerou odvahu a začal si to rázovat přímo ke stolu profesorů. Nevnímal hlasy studentů, kteří jakmile ho spatřili hned zpozorněli, došel až k McGonagallové.
„Paní profesorko?“ oslovil jí a McGonagallová si ho hned všimla. „Mohl bych jít také do Prasinek?“ ptal se ledabyle.
McGonagallová si povzdechla a s vážným výrazem ve tváři řekla.
„Je mi to líto, pane Pottere, ale jak už jsem řekla ve třetím ročníku, kdo nemá povolení, nesmí jít do Prasinek.“
Harry se zamračil a naštvaně odvětil.
„Ale to není fér, já už nemám žádné příbuzné, ty jediní, co mám, mě nenávidí!“
„Je mi to líto, Pottere, já vím, jaké to asi musí být, ale…“
„Ne, vy to nemůžete vědět!“ odsekl Harry, protože věděl, jaká bude její odpověď, otočil se a ani se nedíval na překvapené pohledy ostatních profesorů, hned si zase sedl vedle svých přátel.
„Co je Harry?“ ptala se Hermiona.
„Já nemůžu.“ řekl tiše Harry, protože mu opravdu bylo na nic, všichni tam letos určitě půjdou, teď se tady radují a jediný Harry ne a navíc byl tak navztekaný.
„Co nemůžeš?“ ptal se Ron.
„Nemám povolení.“ hlesl Harry.
„Ty nemáš povolení?“ ptal se udiveně Neville.
„Jo, můj kmotr zemřel, pamatuješ?“ řekl vážně Harry a Neville hned zmlkl.
„To přece nejde, třeba to platí i na další rok.“ doufal Ron.
„Já nikam nemůžu, ono vlastně by to stejně bylo na nic, protože bych za sebou měl armádu bystrozorů v neviditelných pláštích.“ řekl rozladěně Harry.
„To máš pravdu, neměl bys soukromí.“ řekl Hermiona.
„To snad není možné, to pak ale nebudeš moci jít ani příští rok!“ řekl Ron.
„Možná se zase objeví nějaký vrah, z kterého se vyklube můj kmotr,“ zažertoval Harry. „teda pokud se příštího roku vůbec dožiju.“
„Nech toho, víš, co jsme si slíbili?“ řekla vážně Hermiona.
Harry přikývl a mlčel.
„Co jste si slíbili?“ ptala se Ginny.
„Ale nic.“ řekl hned Ron.
„No, mě je to stejně jedno,“ řekla Ginny, která seděla vedle Deana. „nezapomeňte, že příští týden o víkendu hrajeme první zápas, tak by jste být připravení.“
„Panečku, to zase bude malér.“ řekl Ron.
„Proč myslíš?“ ptal se Harry.
„Tys spal při minulých trénincích?“ ptal se nevěřícně Ron. „Vždyť jsme úplná nemehla…“
„Možná ti to tak jenom připadá, když nás tak pokaždé zesměšňuje Zmijozel.“ zarazil ho Harry.
„Myslím, že ale opravdu stojíme za starou bačkoru.“ řekl znechuceně Ron.
„Já prostě nechci, aby jste na mě všichni spoléhali, Ginny přece vymyslela nové taktiky a nové triky a…“
„Které všechny Zmijozel viděl, nezapomeň.“ přerušil ho Ron.
Byla to pravda, ať si to Harry namlouval nebo ne, Nebelvírský tým za poslední dva roky se úplně změnil, jediný, kdo je tam stálý, je Harry, který je v družstvu už šestým rokem. Harry opravdu doufal, že snad se jeho spoluhráči navzájem nezmrzačí, než stačí chytit zlatonku.
Celý zbytek večeře Harry smutně a zároveň naštvaně proseděl a s nikým ani nepromluvil.
„Harry,“ řekl Ron a naklonil se k němu, takže ho slyšel jen on a Hermiona. „tak si vezmeš neviditelný plášť jako minule a vykašleš se na předpisy.“
„To nejde,“ namítla Hermiona. „když nebude mít sebou žádnou ochranku, tak bude v nebezpečí.“
Harry se na ní naškrobeně podíval a Hermiona hned zmlkla.
„Pozítří ráno s námi vyjdeš, půjdeš vedle nás v neviditelném plášti a bude po problémech.“ zkonstatoval Ron.
A tak to také udělali, v neděli po obědě se celá čtveřice včetně Cho na tom domluvila a následně už scházeli po schodech Ron, Hermiona a Cho, která nechávala vedle sebe místo pro Harryho v neviditelném plášti.
Scházeli po schodech dolů do Vstupní síně, vtom si ale všimli na dolním konci schodiště Lextera, který se opíral o kamenné zábradlí a nepřítomně hleděl do země.
‚A je to v háji, všichni se teď o mě budou strachovat a prozradí mě.‘ obával se Harry v duchu a pomalu s ostatními scházeli až na poslední schod. Jeho kamarádi to však hráli dobře, ani jednou se neohlédli na Lextera nebo na místo, kde byl Harry, prostě se o něčem bavili jako by nic.
„Obávám se, že tě nemohu pustit.“ prohlásil náhle pomalu Lexter.
Harry zkameněl, stejně tak i jeho přátelé. Stál na posledním schodu, už tak málo mu zbývalo k východu z hradu a teď tohle. Ron a ostatní se tvářili zklamaně, nevěděli, jestli mají stále předstírat, že tam Harry není.
Lexter stále hleděl nepřítomně k zemi. Harry ale byl už opravdu naštvaný, otočil se a šel dál k východu. Lexter se odlepil od zábradlí a šel za Harrym.
„Proč nemůžu jít?“ zeptal se rozčileně Harry, když zjistil, že za ním jde.
„Protože nemáš povolení, prosím,“ řekl a pohlédl na Rona, Hermionu a Cho. „můžete jít dál, obávám se, že Harry s vámi dnes nepůjde.“
Kamarádi svěšeli hlavu a šli východem ven, Ron byl zvlášť naštvaný. Harry na ně beznadějně koukal, jak mu mizí v dáli.
„Je mi to opravdu líto, Harry, už si můžeš ten neviditelný plášť sundat.“ řekl pojednou Lexter.
Harry ze sebe shodil plášť, očekával, že mu ho vezme, ale Lexter nic takového neudělal.
„Harry, šel by ses se mnou projít na chviličku?“ zeptal se Lexter.
„Stejně teď už nemám nic jiného na práci.“ sykl zlostně Harry.
Vyšli ven ze hradu, procházeli se po školních pozemcích a kolem jezera.
„Jak jste věděl, že na sobě mám ten plášť?“ zeptal se po chvilce mlčení Harry.
„Vycítil jsem tě.“ řekl Lexter a s úsměvem dodal. „A můžeš být na své přátele pyšný, vůbec na tebe, když procházeli, nemysleli.“
Harry se pousmál, ale hned zase zvážněl.
„Vy mi to neseberete?“ ptal se opatrně.
Lexter se uchechtl a řekl: „A proč bych to dělal?“
„No, chtěl jsem utéct.“ řekl Harry a bylo mu blbé na sebe žalovat.
„No… je pravda, že jsi ho neužíval zrovna dobře, jak jsem ti radil, ale myslím, že bych na tvém místě udělal to samé.“ řekl s úsměvem Lexter.
„O čem to mluvíte?“ zeptal se Harry, když zrovna procházeli kolem Hagridova srubu.
„O čem jako?“ optal se Lexter.
„O tom, jak jste řekl, jak jsem ti radil.“ odvětil Harry.
„Oh tohle, no… nechtěl jsem ti to říkat, protože si na mě vůbec nevzpomínáš a zvlášť ten první rok tady jsi byl dost zmatený, takže jsem ti ho dal a raději jsem tam nenapsal jméno, aby sis myslel, co chceš.“ řekl Lexter s úsměvem.
„To vy jste mi dal ten neviditelný plášť?“ ptal se Harry.
„Užívej ho dobře, pamatuješ?“ řekl Lexter.
„Proč jste to řekl?“ zajímal se Harry.
„No… s takovým vzkazem ho dostal James od svého otce, sliboval, že ti ho také dá s takovým vzkazem, jenže… už se toho nedožil.“ řekl trpce Lexter.
„Vy jste znal mého tátu?“
„Ano, byli jsme… přátelé.“ řekl tiše Lexter.
„Opravdu?“ nemohl tomu uvěřit Harry, právě potkal dalšího známého svého otce.
„Tys nikdy nevěděl, co tvůj otec dělal, že Harry?“ zeptal se ho s úsměvem.
Harry se zamyslel, ale opravdu nevěděl.
„Byl tím, čím se chceš stát ty.“ řekl Lexter usměvavě.
„Bystrozorem?“ ptal se Harry.
„Přesně tak.“ přitakal Lexter.
To Harryho překvapilo, svůj úsudek o tom, že se chce stát bystrozorem nikde neodkoukal, pouze se mu to líbilo, takže jeho otec měl ten samý nápad.
„Jak to, že mě pod tím pláštěm mozkomorové neviděli?“ ptal se Harry.
„A jak by mohli.“ divil se Lexter
„Ale vždyť přece ho mozkomorové prohlédnou, ne?“ řekl Harry.
„A kdo ti to řekl?“ zeptal se Lexter.
„Profesor Brumbál.“
Lexter se usmál. „Mozkomorové ho neprohlédnou, jsou ale schopni, když se nadechují a vysávají štěstí z okolí ucítit tvou přítomnost, to myslel Brumbál, pochybuji, že řekl přesně prohlédnou.
Co se týče Jamese bohužel jeho přátelé nesdíleli jeho sympatie s bystrozory a dali se na jinou práci.“ řekl Lexter, když došli k jezeru a sedli si na pařezy u břehu. Už nepršelo, bylo jen všude mokro a zatažená obloha.
„Myslíte Siriuse.“ řekl Harry.
„Siriuse, Lupina a spoustu dalších včetně jednoho… o kterém radši nebudeme mluvit.“ řekl Lexter.
„Teď myslíte Pettigrewa.“ řekl vážně Harry.
Lexter si povzdechl a zabořil obličej do dlaní, Harry cítil, jak se Lexterovi při pomyšlení na Pettigrewa svírá hrdlo.
„Chtěl jsem Siriuse zabít.“ řekl potichu Lexter.
Harry na něj vytřeštil oči. „Cože?“
„Jakmile jsem se dozvěděl, že jsou James a Lily mrtví, bylo mi…“ Lexter se odmlčel a nabíral dech. „zkrátka mi James řekl, že hodlá udělat strážcem tajemství Siriuse a když jsem se doslechl, že jsou mrtví a došlo mi, že jediný, kdo to mohl prozradit, byl Sirius, sebral jsem veškerý svůj vztek, bystrozorské náčiní a šel po něm.“
Harry teď naslouchal, jak nejvíc mohl, protože Lexter mluvil čím dál tišeji a ruce nespustil z obličeje.
„Šel jsem po něm, byl změněný v toho černého psa, proto ho prve nikdo nenašel, ovšem kromě mě.“ řekl těžce a oddechl si. „Jediné, co jsem viděl, když jsem přiběhl, bylo krveprolití, všude byla krev a uprostřed toho stál Sirius a popudlivě se ze srdce smál. Uvědomil jsem si, že právě zabil dalších tucet lidí, včetně Pettigrewa, jehož oblečení leželo na zemi, pokud má takový sklon zabíjet své přátele, půjde po Lupinovi, který byl také můj přítel, v neposlední řadě pak půjde po mě..“ řekl smutně a zase se na chvilku odmlčel. Harry z něho nespustil zrak, věděl, že v tu dobu Siriuse podezříval každý a že James sám říkal, že ho chce jmenovat strážcem tajemství, jenže to byl Siriusův nápad, aby to byl Pettigrew, že u toho by nikdo nečekal, že bude strážcem tajemství.
„Mířil jsem na něj hůlkou.“ pokračoval třeslavým tónem Lexter. „V hlavě jsem měl jen tvého tátu a maminku a v neposlední řadě tebe, teď jsi měl vyrůstat bez rodičů a když si vzpomenu, že ti dva chtěli ještě další děti a… a… nemohli… a já teď koukal na toho Siriuse a na ty mrtvé… já…“ těžce ze sebe vypravoval Lexter. „já to nedokázal, nedokázal jsem ho zabít.“ řekl nakonec smutně. „Přivolal jsem ostatní bystrozory a ti ho okamžitě odvedli do Azkabanu. To já jsem ho udal, já ho tam poslal… pochybuji, že by mi to dokázal někdy odpustit.“
Lexter teď vstal, otočil se zády k Harrymu a hleděl na jezero.
„Ale každým dnem si opakuji, co by se stalo, kdybych tu hůlku opravdu použil.“ řekl a kroutil hlavou. „On byl nevinný a kdybych…“
„Teď už je to stejně jedno.“ řekl zklamaně Harry.
Lexter sklopil zrak a přemýšlel. „Ale není.“ vyšlo z něho potichu.
„Cože?“ vyhrkl Harry a rázem byl na nohách, to znělo jako kdyby se Siriuse dalo zachránit.
„Že není.“ řekl těžce Lexter.
„Co víte o tom Oblouku smrti?“ vyhrkl Harry.
Lexter sebou škubl a udiveně zíral na Harryho.
„Jak to, že o tom víš?“ zeptal se ho Lexter.
„Prostě vím, co je to zač?“
Lexter přišel až k němu a pevně mu pohleděl do očí jak nejvážněji dokázal.
„Slib mi, že o tom nikomu neřekneš.“ řekl Lexter pevně.
Harry začal kroutit hlavou a tvářit se provinile, Lexter si povzdechl a rozhodil ruce.
„Kdo o tom ještě ví?“ zeptal se ho rázně.
„Jen Ron, Hermiona a Cho.“ řekl Harry.
„Musí, opakuji musí to zůstat jen mezi námi, jasné?“ řekl smrtelně vážně Lexter.
„Tak mi řekněte, o co se jedná.“ odvětil rozníceně Harry.
„Jedná se o největší tajemství na světě, neví o něm ani jedno dítě a tak to také musí zůstat, rozumíš?“ řekl vážně Lexter.
„Dítě?“ divil se Harry.
„Harry, já ti to nemůžu říct, každý kdo se o tom zmíní, je bez milosti poslán do Azkabanu, zvláště pak bystrozor.“
„Já to nikomu neřeknu.“ ujišťoval ho rychle Harry.
„Nemůžu, zvláště pak kvůli tvé vlastní bezpečnosti, už jsem slyšel o tom tvém zvyku pouštět se do nebezpečných situací.“ řekl Lexter a poprvé za dlouhou dobu se zase pousmál.
„Já se do nich nepouštím, oni si vyhledávají mě.“ namítal dotčeně Harry.
„Harry, tady jde něco o tak přísně tajného, že ten, kdo to řekne, už nikdy nespatří světlo světa, nikdy!“ řekl Lexter a zase se od Harryho otočil.
„V tom oblouku zmizel i Sirius, sám jste řekl, že je ještě šance…“
„Nic takového jsem neřekl!“ vykřikl Lexter a pevně zase hleděl na Harryho. „Za-po-meň – na - to.“ hláskoval mu Lexter.
„Já to nevzdám, budu o tom pátrat třeba až do smrti, nebo do toho Oblouku skočím sám...“
„NE!“ zakřičel Lexter. „To nesmíš!“ řekl a popadl Harryho za ramena. „Jsi jediný, kdo nám zbyl po našich nejlepších přátelích, nesmíme tě ztratit jako tenkrát je.“ řekl pomalu.
„Stejně tak nechci ztratit Siriuse.“ řekl Harry a po tváři mu stekla slza. Lexter mu jí otřel a řekl.
„Už jseš velkej chlap, takhle to prostě v životě chodí, někdo přežije, jiný ne.“ řekl vážně.
„Jak jsem řekl, že to nevzdám a budu ho hledat, on není mrtvý a potřebuje mou pomoc.“ řekl pevně Harry.
Lexter si povzdechl a sedl si zase na pařez. „Jsi stejný jako tvůj otec.“ řekl s úsměvem. „Také jsem ho nikdy nedokázal přemluvit, když se pouštěl do nebezpečných situací.“
Harry si také sedl a vážně na něj hleděl.
„Sirius je jediný blízký, koho jsem měl, on zažil stejné trápení jako já. A nikdo ho nechápe, stejně jako mě.“ řekl Harry.
Lexter si zase povzdechl a promnul si tvář. Pak se na Harryho podíval a vážně řekl.
„Pokud uděláš takovou chybu, odnesou to jenom tví blízcí, vím to.“ řekl smutně Lexter.
„O čem to mluvíte?“ ptal se Harry.
„Ron, Hermiona a Cho, stejně tak i ostatní budou riskovat své životy, aby tě zachránili.“
„Tohle není fér.“ postěžoval si Harry.
„Život nikdy není fér.“ řekl Lexter.
„Co byla ta příšera, co jsem viděl nad tím lesem?“ ptal se najednou Harry a Lexter zase zpozorněl. Pak ale se zase zatvářil zklamaně.
„Obávám se, že to ti také nemůžu říct.“ řekl Lexter.
„Ale já jsem jí viděl, proč bych nemohl vědět, co je to zač?“ ptal se naštvaně Harry.
Lexter na něj vážně pohlédl.
„Harry, na tomhle světě jsou monstra, o kterých se ti nezdálo ani v těch nedivočejších snech. Jsou tu tvorové, kteří tě dokáží zabít pouhým pohledem nebo dotykem. Věř mi, že je lepší je nepoznat.“ řekl hořce.
„Proč se to všechno tají?“ ptal se nakvašeně Harry.
„Jsou věci, při kterých ti tuhne krev v žilách, které když zahlédneš tak budeš trpět navždycky ve strašných a bolestivých mukách, budeš prosit o pomoc, celé věky a stejně nikdo nepřijde.“ řekl Lexter chladně.
Harry vstal a přešel k Lexterovi a smrtelně vážně mu pohlédnul do očí.
„Vy víte, že já to nevzdám, i kdyby mě to mělo stát život, ta kletba mě k tomu předurčuje.“ klekl si k Lexterovi a stále mu hleděl do očí. „Je jenom na vás, jestli do toho půjdu připravený, nebo ne, tak i tak, nepřestanu pátrat po Oblouku smrti.“
Lexter sklopil zrak a zase zabořil ruce do obličeje.
„Můj otec pracoval na Ministerstvu, už tenkrát se to snažili před dětmi ututlat, dítěti nemůžeš zalepit pusu a nebo mu přikázat, aby něco neříkalo.“ řekl Lexter tiše.
„Něco?“ ptal se Harry.
„To nejstrašlivější slovo na celém světě.“ řekl Lexter. „Jak bys chtěl zabránit, aby to řeklo dítě?“
„Voldemort.“ řekl Harry a Lexter bolestivě zkřivil obličej, jako by někdo skřípal na tabuli křídou.
„Kolem osmého roku se děti většinou dozvídají o tom jméně, Ministerstvo by chtělo zatajit i to jméno, ale už je tolik známé, že by to stejně nešlo. Zatajili tedy pouze to, co se stane s člověkem, který to jméno jasně a nahlas vysloví, tu opravdovou hrůzu se dozví až na konci sedmého ročníku studia. Ten, kdo to vyzradí, jde okamžitě do Azkabanu, děti by to totiž rozšířily a začalo by masové vraždění, obzvlášť pak dětí samotných.“
„Vraždění?“ ptal se Harry.
Lexter si zase povzdechl a povídal. „Jak už jsem řekl, otec pracoval na Ministerstvu, byl jsem tehdy malý a nevěděl jsem nic o tom, co pak následovalo. Otec jednou přinesl nějaká lejstra z práce, kde bylo jeho jméno. Pak odešel na chvíli pryč, měla mě na starost matka. Já, byl jsem zvědavý, bylo mi tehdy asi šest nebo sedm let a nic o Pánovi zla jsem nevěděl, zrovna jsem se učil číst, což se mi v tu chvíli stalo osudným.“ řekl Lexter potichu.
„Vy jste to přečetl.“ obával se Harry.
„Jasně a zřetelně. Byly tam malůvky, tak měl to nalákalo, otec mě při tom nachytal, ještě nikdy jsem ho neviděl tak rozčileného. Řval na matku jako zběsilý, myslel jsem, že jí i ublíží, i na nás byl přísný, ale teď na mámu přímo řičel vzteky, ona se choulila v koutě a já tam plakal v domnění, že se stalo něco strašného. A to se také stalo, v tu chvíli mě přenášeli z pokoje do pokoje, ze sklepa na půdu, snažili se mě někam ukrýt, ale nemělo to cenu.“
Lexter teď pohlédl Harrymu do očí, tvářil se nesmírně vážně a Harry viděl, že ho tohle téma dost zmáhá.
„Večer náhle pohasla všechna světla a oheň v krbu, v domě se rozhostilo ticho. Někdo se kradl k našim dveřím, byl jsem nahoře na půdě se svou matkou, které řekl, aby přinejhorším někam utekla, aby mě ochránila… já jsem oknem viděl jen něco černého.“ Lexter teď mluvil čím dál s většími obtížemi. „Otec zabarikádoval dveře nejrůznějšími kouzly a zaklínadly. Ale tu nejhorší kletbu na světě nic nezastaví.“
„Jakou kletbu?“ ptal se zatajeným dechem Harry. Lexter na něho pohlédl a nesmírně tiše mu pošeptal.
„Volám Demona Mordovníka.“ řekl Lexter, jak nejtišeji mohl.
„Voldemort.“ opakoval tiše a napjatě Harry.
„Dveře se rozlétly na tisíc kousků a v domě se objevilo něco, co se nedalo popsat slovy. Nic jsem z toho neviděl, na půdě byla tma a otec mě tam s matkou zamkl, takže jsem jenom naslouchal, zatímco mě máma křečovitě svírala.“ řekl Lexter a znovu se narovnal.
„A co bylo potom?“ ptal se vykuleně Harry.
Lexter teď začal slzet, mluvil tiše a nezřetelně.
„Otec začal prosit, ať mě ušetří, ale v tom mu hlas selhal, zemřel dřív než na to pohlédl… zemřel za mě…“
„Na co pohlédl?“ přerušil ho Harry.
„Po domě se začalo ozývat fučení větru a pomalé kroky, byla absolutní tma. Kroky stále procházely celým domem a rozléhaly se po stěnách. Ani jeden hlas se neozval, ani jedno škobrtnutí či nepatrné zakopnutí, ne jenom tiché mrtvolné kroky. V tom se padací dveře vedoucí na půdu pomalu samy otevřely. Dovnitř vstoupilo něco, co jsem v životě neviděl a už asi neuvidím… oheň a tma, tak by se to dalo popsat, neodráží to žádné světlo a nevrhá žádný stín, není to živé ani mrtvé, tráva za tím hyne, místo očí to má rudý oheň a místo těla tmu. Začal jsem se dusit, jak mě máma svírala a nechtěla pustit, když v tom zčistajasna… její sevření povolilo. Zemřela se mnou v náručí… pak jsem ztratil vědomí, vím jenom, že mě to nechalo žít. Démon mordovník“
„Démon mordovník.“ opakoval udiveně Harry. „Proto jste říkal, že jste slovo Voldemort také řekl.“
„Ano, i když jsem toho Démona od té doby neviděl, stále jsem na řadě. Pochybuji ale, že bych žil, kdyby se za mě rodiče neobětovali.“ řekl Lexter.
„To jste na tom podobně, jako já.“ podotkl Harry. „Proč nezavolali pomoc?“
Lexter mu pevně pohlédl do očí a řekl. „Nikdo by nepřišel a i kdyby, zavřeli by je kvůli vyzrazení. Každý, kdo uvidí Démona,“ pokračoval Lexter. „je předurčen zemřít, on chodí s kosou, mudlové si mu zvykli říkat smrtka.“
„Já jsem ho ale uviděl.“ řekl najednou Harry.
Lexter na něj pohlédl a přikývl.
„Vidíš, proto jsem říkal, že jsi statečnější než já.“ řekl s úsměvem. „Od té doby, co zmizel Pán zla tvou zásluhou již nikdo Démony nespatřil. Říká se, že stále čekají na svého pána a pamatují si každého, kdo zatím vyslovil jeho jméno, neboli kletbu.“
„Kolik je těch Démonů?“ zeptal se Harry.
„Podle pověsti tři, ale už jsem ti toho myslím řekl dost.“ skončil Lexter, postavil se a společně s Harrym pokračoval kolem jezera.
„A co ten Oblouk smrti?“ ptal se Harry.
„Nikdo neví o nic víc než ty, jen že je to nejstrašnější věc, jakou kdy Pán zla měl v držení.“ řekl a pohlédl na Harryho. „Harry, za profesorem Brumbálem jsem ten večer šel, protože jsem ho musel informovat o tom, že jsi viděl Démona, myslím, že už víme, jak se tě Pán zla snaží zabít.“
„Démonem?“ ptal se Harry.
„Ano, zatím se nikdy ve školách, na Ministerstvech, ve vězeních nebo v některých jiných pečlivě střežených místech neobjevili, nevíme, jestli tě Bradavice dokáží ochránit, jsou zakletá pradávnými mocnými kouzly, sám Brumbál ani nikdo jiný jistě neví, jakými. Jde o to, že musíme spolu dál pokračovat v Nitroobraně. Brumbál tam s námi už nebude, chtěl ti svou přítomností pouze pomoci, kdyby se o tebe zase pokoušel Pán zla, chtěl jsem ti to vysvětlit, ale už jsem neměl příležitost, docela divoce jsi ze třídy vyběhl.“
„Myslím si, že ho mohl zachránit.“ řekl Harry.
„Myslíš Siriuse?“
„Ano, mohl ho přece chytit, nebo ještě než ho uřkla Belatrix, tak jí mohl svázat kouzlem, mohl cokoliv.“ namítal Harry.
„Ano, víš Harry, to je jedna z otázek, na kterou pro tebe nemám odpověď, ale pamatuj, co jsem ti řekl, každá věc a myšlenka má i svou příčinu.“ řekl Lexter.
„Já jen chci Siriuse zpátky, je jediný, kdo mě chápal, ten jediný zažil stejný útlak jako já.“ řekl Harry.
„Harry,“ oslovil ho Lexter, zastavil se a zpříma se na něj podíval. „to tvoje spojení s Vol… chci říct Pánem zla je nebezpečné. Když ho ale zvládneš ovládnout, nejenom že se budeš moci bránit, ale také tě mohu naučit jak způsobovat nějaké ty starosti samotnému Pánovi zla.“ řekl Lexter s úsměvem.
„Cože?“ ptal se nevěřícně Harry.
„Ať si je Pán zla sebevětší bůh, má stále lidské tělo ve kterém je uzamčený i jeho mozek. Ty jsi byl předurčen se mu postavit, spolu to dokážeme, pomstíme obě naše rodiny, co ty na to, Harry?“ řekl odhodlaně Lexter.
Harry chvíli přemýšlel, hlavou se mu motala spousta myšlenek.
„Zvládnu to?“ zeptal se nevěřícně Lextera.
„To si piš.“ řekl pevně Lexter.
„Tak půjdeme na to.“ řekl Harry a usmál se na Lextera.
„Za naše rodiny.“ řekl Lexter a podal Harrymu ruku. „Nakopeme mu zadek, co ty na to?“ řekl s úsměvem.
Harry se také zasmál.
„Nebudeme se ho bát.“ řekl Lexter. „My máme přátele a dobro je na naší straně, víc nepotřebujeme.“
Došli do školy a zamířili do učebny Obrany proti černé magii.
„Takže Harry, hůlku do pozoru a připrav se.“ řekl Lexter, když se zatím přehraboval ve svém šuplíku. „Trénoval jsi?“
„Snažil jsem se.“ podotkl Harry. Lexter k němu přistoupil a zavřel oči. Chvíli tak stál a neměl je zavřené, Harry nevěděl, jestli by něco neměl říct, když pak, co už se chystal ho oslovit, Lexter otevřel oči.
„Harry, znovu chci, abys ke mně necítil žádnou náklonnost, nebo zášť, mnohdy je horší pokud učitele Nitroobrany máš rád, než kdybys ho nenáviděl.“
Harry se soustředil a vzpomněl si na první pohled na Lextera, kdy ještě na něho neměl žádný názor. Tušil, že přitom, jak měl před chvíli zavřené oči, se snažil zapudit své telepatické schopnosti, teď po všem co venku vyslechl, se k němu zase musí neznát.
„Dobře.“ řekl Harry nakonec.
Lexter k němu stál ruku nad hlavu a zavřel oči, začal s rukou kroužit kolem Harryho hlavy. Po chvilce ruku znovu vrátil k sobě a namířil na Harryho hůlkou.
„Až začnu, budeš se mi snažit jakýmkoliv způsobem bránit.“ řekl Lexter. „Legilimens!“
Lexter vyjel na Harryho tak náhle, stejně jako u Snapea minulý rok to Harry nečekal. Třída mu najednou zmizela z očí, včetně samotného Lextera, začala ho příšerně bolest hlava, v tom se náhle ocitl na střeše školy, byl mladší a honili ho spolužáci v čele s Dudleym. … Škola i střecha zmizeli, bylo mu deset a koukal, jak Dudley hraje na počítači své střílečky a u každého, koho sestřelil řekl, že to byl Harry. … Počítač i místnost zmizeli a objevila se jídelna ve škole, bylo mu šest a v jídelně mu Dudley sebral oběd a dal mu místo toho svůj snědený uslintaný talíř. … Bylo mu devět, paní Figgová mu právě ukazovala Fňulku, svojí novou kočku, která Harryho vzápětí kousla do prstu. … Bylo mu sedm, nechal přetéct vodu v umyvadle a teta Petunie úpěla až na lesy a v dáli se objevil strýc Vernon s rákoskou, který se nepříčetně k Harrymu blížil … Byl mu jeden rok a před sebou uviděl maminku a před ní čísi postavu, máma za něj právě položila život…
„MAMI!“ zařval Harry a snažil se ze všech sil vyběhnout jí na pomoc. „MAMI NE!“
Prásk!
Harry ležel na zemi učebny Obrany proti černé magii, otevřel oči a viděl Lextera, který ležel u okna v rohu a vyděšeně si něco přemílal v hlavě.
„Co… co se stalo?“ ptal se Harry, kterého stále bolela hlava, jako by se mu do ní někdo zavrtával.
„Panebože, to byla Lily…“ zíral vyděšeně, ale pak si uvědomil Harryho pohled. „totiž… to bylo perfektní, porazil jsi mě celou svou váhou na zem, nepoužil jsi žádná kouzla.“ řekl najednou usměvavě Lexter. „Je fakt, že takhle by se mohl bránit i mudla a také by to zabralo i na samotného Pána zla.“ řekl a smál se, pak ale zvážněl, protože si všiml Harryho výrazu. „Zdá se, že vzpomínka na hodně traumatizující zkušenost v tobě podnítila vnitřní reflex obrany, myslím že to je nejlepší začátek, jaký si můžeme přát.“ řekl Lexter a pomohl Harrymu na nohy.
„To byla máma, vraždil jí.“ řekl smutně Harry.
„Ano, já vím. Ten tvůj bratránek také stojí za to.“ řekl, ale neusmál se, jako kdyby chtěl od Lily co nejrychleji odvést řeč. „Musíš překonat svou bolest, zatím bolest překonává tebe, zatím se v ní vyžíváš, musíš zapudit ty pocity a začít logicky uvažovat, až budeš mít tak vyčištěnou mysl a v tom shluku obrazů budeš moci logicky uvažovat, budeme mít vyhráno.“
Chvíli na sebe koukali a Harry pokývl hlavou.
„Co mám tedy dělat?“ zeptal se Lextera.
„Chce to čas, zatím na nic nemysli, ani na mě, ani na tuhle místnost a co je důležitější, ani na ty vzpomínky, které se ti míhají před očima.“
Harry se soustředil, zavřel oči a odmyslel si místnost, ve které je, odmyslel si Lextera a ztratil pojem o čase.
„Legilimens!“
Tma pod víčky jeho očí se změnila v oslavu Dudleyho sedmých narozenin, kdy Harry seděl v koutě a koukal, jak se ostatní cpou ovocným dortem a Dudley, jak si hrál s novou počítačovou hrou. ‚Nesmím na to myslet, nesmím na to myslet‘ říkal si Harry, chtěl zapudit tu závist, kterou teď choval při pohledu na Dudleyho … Bylo mu třináct, koukal, jak všichni odchází do Prasinek a on jediný zůstává ve škole. ‚Nesmím na to myslet, není mi to líto, nic necítím‘ říkal si Harry … Bylo mu patnáct, seděl na famfrpálovém zápase v hledišti, pod ním se na něj radostně dívala Umbridgeová a vychutnávala si, že má Harry zákaz létat. ‚Nesmím na to myslet, baba Umbridgeová, zasloužila si to že jí ti kentauři odnesli, zasloužila si…
Prásk!
Harry zase ležel na zemi a strašlivě ho bolela hlava. Otevřel oči a před jeho pohledem se zjevil Lexter.
„Jsi v pořádku? Padl jsi na záda jako pytel neštěstí.“ řekl a pomohl mu na nohy.
„Je to těžké.“ ztěžoval si Harry a mnul si strašlivě bolavou hlavu. „Je to těžké zapudit pocity, já to nedokážu, to…“
„To nedokáže nikdo napoprvé, Harry.“ řekl rozvážně Lexter a podíval se mu na hlavu. „Máš tam ošklivou bouli, možná byl jsme měli příště pokračovat v té polstrované Komnatě nejvyšší potřeby, kterou jste minule používali na Brumbálovu armádu.“ řekla a usmál se.
„Jak o tom víte?“ ptal se udiveně Harry.
„Tady na té škole se to hned rozkřikne, naštěstí není mnoho studentů, co ví, kde ta místnost je.“ řekl Lexter a pokynul Harrymu, aby se znovu připravil. „Dokázal jsi se někdy ubránit působení profesora Snapea při Nitrozpytu?“
„Párkrát, ale Snape říkal…“
„Profesor Snape.“ opravil ho Lexter.
„Profesor Snape říkal, že jsem to neudělal z vlastní vůle.“ řekl Harry.
„No dobře, zkusíme to znovu, tentokrát se budu snažit dostat se k tvým méně traumatizujícím vzpomínkám…“
„Co mám udělat, abych se ubránil?“ vyhrkl Harry.
„Zapři se a stačí to.“ odvětil s úsměvem Lexter. „Uvolnit se od pocitů a odmítnout, o to tady jde přede vším, Legilimens!“
Třída zase zmizela, Harry si ani nestačil očistit hlavu, která ho zase začala příšerně bolet a už stál před celou Velkou síní a měl jít k ohnivému poháru, všichni na něj vyvaleně zírali. ‚Ne, odmítám, aby mi někdo lezl do vzpomínek!‘ křikl v duchu Harry. … Stál na chodbě a vedle něho byla zkamenělá paní Norrisová, ze všech stran se k němu hrnuli studenti a ukazovali si na něj. ‚Nééééé!‘ křičel Harry.
Prásk!
„Vstávej, no tak.“ ozýval se Lexterův hlas z dáli.
Harry otevřel oči, byl zase v učebně a Lexter mu pomáhal na nohy.
„Harry, nestačí jenom křičet, nesmíš veškerou svou snahu soustředit do řevu, ten je ti na nic, tím Pána zla nesklátíš, když na něj budeš hulákat.“ říkal Lexter Harrymu, který tentokrát dopadl na bok a strašlivě ho bolelo rameno.
„Ale vždyť jste říkal, abych řekl ne.“ vymlouval se Harry.
„Ne, to jsem neříkal, máš odmítnout a znemožnit mi tak přístup, máš se zavřít a nepropustit.“
„A jak to mám udělat?“ ptal se bezradně Harry.
„Ty si tu vzpomínku chceš nechat, nechceš jí ukazovat někomu jinému, je tvoje, nedovol mi, abych jí viděl.“
„Tak dobře, já to zkusím.“ řekl Harry a hodně mu pomáhalo, že Lexter nijak nereaguje na to, co vidí z Harryho vzpomínek.
„Zamysli se na nějaké kouzlo,“ řekl Lexter, ale hned s úsměvem dodal. „samozřejmě jsem tvůj učitel, takže mě nechceš zmrzačit, tak dejme tomu staré dobré Expeliarmus, co ty na to?“
„Tak jo, ale jak se na to mám zamyslet, když nemám myslet na nic?“ ptal se zmateně Harry.
„Vím, že je to zamotané, máš si očistit hlavu na to, abys se mohl soustředit k obranně, udržet si čistou hlavu je to nejdůležitější, zkusíme to ještě jednou a pak pro dnešek končíme.“
Harry se tedy soustředil a očistil si mysl, zavřel oči a snažil se na nic nemyslet.
„Až napočítám do tří, jedna, dva, tři… legilimens!“
Tma pod víčky se zase změnila, Harry byl v lese, právě ho nesl v kusadlech nějaký obrovský pavouk, nesl ho k Aragogovi. Harry na nic nemyslel, jen koukal, jak ho obrovské kusadla svírají, snažil se zapřít strach z tmavého lesa a odporného zvířete. … Bylo mu deset a Dudley právě dostal svůj nový počítač, Harrymu nedovolil si na něj ani sáhnout. ‚Tak co, ať si ho nechá, na nic nemyslet…‘opakoval si v duchu Harry. … Stál před Cho a právě mu říkala, že s ním nemůže jít tancovat, že jde s Cedrikem. Harry se začal úpěnlivě přemáhat nemyslet na city, nemyslet na bolest, kterou mu způsobovalo pomyšlení na Cedrika a na Cho, která ho odmítla, i když sbíral odvahu několik dní se jí zeptat. ‚Na nic nemyslím, na nic nemyslím‘ … Seděl na houpačce a následně ho z ní Dudley shodil, sedl si na něj a hrál si, že je Harry poník. Harry na to nemyslel, když v tom se obraz Dudleyho začal mísit s nějakým jiným, viděl učebnu na Obranu proti černé magii, zatím jenom mlhavě, obraz s Dudleym byl silnější, Harry na nic nemyslel, na nic nemyslel, obraz třídy se začal zaostřovat, Harry vykřikl „Expeliarmus!“
V tom Dudley mu zmizel ze zad a houpačky se ztratily. Objevil se v učebně, stál na nohou, hlava ho sice úpěnlivě bolela, ale stál na nohou. Bohužel stejně tak i Lexter, takže zřejmě kouzlo nezabralo.
„Co se stalo?“ ptal se Harry.
„Kdybychom měli hodinu, právě bys omráčil chudáka Longbottoma, strefil jsi židli.“ řekl Lexter s úsměvem. Pak ho poplácal po rameni a řekl. „Ty jsi to dokázal, Harry, vzepřel si se tomu a konečně jsi se vědomě bránil.“
„Vědomě?“ ptal se Harry.
„Nebylo to kvůli vzteku, ani ničemu jinému, zachoval si chladnou hlavu a dokázal jsi to. Sice je to jenom začátek, ale jak jsem říkal, jsme na dobré cestě.“ řekl Lexter a sklopil hůlku, přešel k jednomu ze stolů studentů a narovnal převrácenou židli.
„Takže stačí na to vůbec nemyslet.“ řekl nevěřícně Harry.
„To je celá ta věda.“ pronesl Lexter a přešel zase k Harrymu. „Zkrátka je to těžké, když pořád sleduješ své bolestné vzpomínky… takže zítra v Komnatě nejvyšší potřeby zase před večerkou, ano?“
„A co když zase narazím na Filche?“ zeptal se Harry.
„Tak že ho pozdravuji.“ řekl s úsměvem Lexter a odcházel do svého kabinetu. „A mimochodem, příště by jsi mu nemusel nadávat, pan Filch jistě pochopí to, že jsi venku.“ řekl a to pan zdůraznil, protože Harry se naučil mu říkat jenom Filch, bez oslovení.
Harry přikývnul a začal odcházet ze třídy.
„A Harry?“ zavolal na něj ještě Lexter, Harry se otočil a kouknul na něj. „Prosím tě, abys opravdu nevycházel z Bradavic.“
Harry odevzdaně přikývl, bylo mu jasné, že by stejně nemělo cenu se dohadovat a kdyby s ním šli ostatní, jenom by je vystavil nebezpečí.
„A také kdyby ses necítil v pořádku, jestli víš, co tím myslím, chci abys okamžitě zašel za mnou, nebo Brumbálem anebo za některým z tvých tří přátel, ty už se ke mně dostanou, ano?“
„Myslíte, kdybych zase měl bloumat po hradě?“ zeptal se Harry s mírným náznakem úsměvu.
„Ty víš, co tím myslím.“ řekl Lexter se stejným úsměvem a zavřel za sebou dveře vedoucí do kabinetu učitele Obrany proti černé magii.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nitroobrana

(Lucy Tonksová, 21. 8. 2006 16:39)

Taky jsem zkoušela na nic nemyslet...ale nějak se mi to nevede-možná bych mohla vypnout televizi :+)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA